他却不回答我的问题，只是对我说：

Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:

“水对心也是有益处的……”

„Voda může dělat dobře i srdci…“

我不懂他的话是什么意思，可我也不做声……我知道不应该去问他。

Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem… Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.

他累了，他坐下来。我在他身旁坐下。沉默了一会，他又说道：

Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:

“星星是很美的，因为有一朵人们看不到的花……”

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“

我回答道：“当然。”而我默默地看着月光下沙漠的褶皱。

„Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny písku ve svitu měsíce.

“沙漠是美的。”他又说道。

„Poušť je krásná…,“ dodal.

确实如此。我一直很喜欢沙漠。坐在一个沙丘上，什么也看不见、听不见。但是，却有一种说不出的东西在默默地放着光芒……

A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic… A přece něco září v tichu…

“使沙漠更加美丽的，就是在某个角落里，藏着一口井……”

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.

我很惊讶，突然明白了为什么沙漠放着光芒。当我还是一个小孩子的时候，我住在一座古老的房子里，而且传说，这个房子里埋藏着一个宝贝。当然，从来没有任何人能发现这个宝贝，可能，甚至也没有人去寻找过。但是，这个宝贝使整个房子着了魔似的。我家的房子在它的心灵深处隐藏着一个秘密……

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…

我对小王子说道：“是的，无论是房子，星星，或是沙漠，使它们美丽的东西是看不见的！”

„Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

“我真高兴，你和我的狐狸的看法一样。”小王子说。

„Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,“ pravil.

小王子睡觉了，我就把他抱在怀里，又重新上路了。我很激动。就好象抱着一个脆弱的宝贝。就好象在地球上没有比这更脆弱的了。

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího.

我借着月光看着这惨白的面额，这双紧闭的眼睛，这随风飘动的绺绺头发，这时我对自己说道：“我所看到的仅仅是外表。最重要的是看不见的……”

Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…

由于看到他稍稍张开的嘴唇露出一丝微笑，我又自言自语地说：“在这个熟睡了的小王子身上，使我非常感动的，是他对他那朵花的忠诚，是在他心中闪烁的那朵玫瑰花的形象。这朵玫瑰花，即使在小王子睡着了的时候，也象一盏灯的火焰一样在他身上闪耀着光辉……”这时，我就感觉到他更加脆弱。应该保护灯焰：一阵风就可能把它吹灭……

A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost ke květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…

于是，就这样走着，我在黎明时发现了水井。

A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitě studnu.

XXV

XXV — STUDNA

“那些人们，他们往快车里拥挤，但是他们却不知道要寻找什么。于是，他们就忙忙碌碌，来回转圈子……”小王子说道。

„Lidé se natlačí do rychlíků,“ řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola…“

他接着又说：

A dodal:

“这没有必要……”

„Nestojí to za to…“

我们终于找到的这口井，不同于撒哈拉的那些井。撒哈拉的井只是沙漠中挖的洞。这口井则很象村子中的井。可是，那里又没有任何村庄，我还以为是在做梦呢。

Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.

“真怪，”我对小王子说：“一切都是现成的：辘轳、水桶、绳子……”

„To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz…“

他笑了，拿着绳子，转动着辘轳。辘轳就象是一个长期没有风来吹动的旧风标一样，吱吱作响。

Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.

“你听，”小王子说：“我们唤醒了这口井，它现在唱起歌来了……”

Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá…“

我不愿让他费劲。

Nechtěl jsem, aby se namáhal.

我对他说：
“让我来干吧。这活对你太重了。”

„Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“

我慢慢地把水桶提到井栏上。我把它稳稳地放在那里。我的耳朵里还响着辘轳的歌声。依然还在晃荡的水面上，我看见太阳的影子在跳动。

Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.

“我正需要喝这种水。”小王子说：“给我喝点……”

„Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít…“

这时我才明白了他所要寻找的是什么！

A tu jsem pochopil, co hledal.

我把水桶提到他的嘴边。他闭着眼睛喝水。就象节日一般舒适愉快。这水远不只是一种饮料，它是披星戴月走了许多路才找到的，是在辘轳的歌声中，经过我双臂的努力得来的。它象是一件礼品慰藉着心田。

Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek.

在我小的时候，圣诞树的灯光，午夜的弥撒的音乐，甜蜜的微笑，这一切都使圣诞节时我收到的礼品辉映着幸福的光彩。

Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.

“你这里的人在同一个花园中种植着五千朵玫瑰。”小王子说：“可是，他们却不能从中找到自己所要寻找的东西……”

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají…“

“他们是找不到的。”我回答道。

„Nenalézají…,“ odpověděl jsem.

“然而，他们所寻找的东西却是可以从一朵玫瑰花或一点儿水中找到的……”

„A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody…“

“一点不错。”我回答道。

„Jistě,“ odpověděl jsem.

小王子又加了一句：

A malý princ dodal:

“眼睛是什么也看不见的。应该用心去寻找。”

„Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

我喝了水。我痛快地呼吸着空气。沙漠在晨曦中泛出蜂蜜的光泽。这蜂蜜般的光泽也使我感到幸福。为什么我要难过……

Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň…

小王子又重新在我的身边坐下。他温柔地对我说：“你应该实践你的诺言。”

„Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně.

“什么诺言？”

„Jaký slib?“

“你知道……给我的小羊一个嘴套子……我要对我的花负责的呀！”

„Víš, náhubek pro beránka… jsem zodpovědný za tu květinu!“

我从口袋中拿出我的画稿。小王子瞅见了，笑着说：

Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se:

“你画的猴面包树，有点象白菜……”
“啊！”

„Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí…“

我还为我画的猴面包树感到骄傲呢！

„Ó!“ A já na ně byl tak hrdý!

“你画的狐狸……它那双耳朵……有点象犄角……而且又太长了！”

„Ta tvá liška… její uši… ty se trochu podobají růžkům… a jsou hrozně dlouhé!“

这时，他又笑了。

A znovu se zasmál.

“小家伙，你太不公正了。我过去只会画开着肚皮和闭着肚皮的巨蟒。”

„Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

“啊！这就行了。”他说：“孩子们认得出来。”

„Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“

我就用铅笔勾画了一个嘴套。当我把它递给小王子时，我心里很难受：

Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené:

“你的打算，我一点也不知道……”

„Ty máš nějaké plány, které neznám…“

但是，他不回答我，他对我说：

Ale neodpověděl mi na to. Řekl:

“你知道，我落在地球上……到明天就一周年了……”

„Víš, můj příchod na Zemi… zítra bude jeho výročí…“

接着，沉默了一会儿，他又说道：

Chvilku mlčel a potom ještě dodal:

“我就落在这附近……”

„Spadl jsem nedaleko odtud…“

此时，他的面颊绯红。

A začervenal se.

我不知为什么，又感到一阵莫名其妙的心酸。

Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest.

这时，我产生了一个问题：
“一星期以前，我认识你的那天早上，你单独一个人在这旷无人烟的地方走着；这么说，这并不是偶然的了？你是要回到你降落的地方去是吗！”

Přesto mi napadla otázka:
„Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“

小王子的脸又红了。

Malý princ se opět začervenal.

我犹豫不定地又说了一句：

A váhavě jsem dodal:

“可能是因为周年纪念吧？……”

„Snad kvůli tomu výročí?…“

小王子脸又红了。他从来也不回答这些问题，但是，脸红，就等于说“是的”，是吧？

Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte?

“啊！”我对他说：“我有点怕……”

„Ach!“ řekl jsem. „Mám strach…“

但他却回答我说：

Ale on odpověděl:

“你现在该工作了。你应该回到你的机器那里去。我在这里等你。你明天晚上再来……”

„Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer…“

但是，我放心不下。我想起了狐狸的话。如果被人驯服了，就可能会要哭的……

Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit…

XXVI

XXVI — ODCHOD

在井旁边有一堵残缺的石墙。第二天晚上我工作回来的时候，我远远地看见了小王子耷拉着双腿坐在墙上。我听见他在说话：

Vedle studný stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem zdálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká:

“你怎么不记得了呢？”他说，“绝不是在这儿。”

„Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!“

大概还有另一个声音在回答他，因为他答着腔说道：

Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl:

“没错，没错，日子是对的；但地点不是这里……”

„Ale ano, je to ten den, ale ne to místo…“

我继续朝墙走去。我还是看不到，也听不见任何别人。可是小王子又回答道：

Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase řekl:

“……那当然。你会在沙上看到我的脚印是从什么地方开始的。你在那里等着我就行了。今天夜里我去那里。”

„…Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku moje stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci.“

我离墙约有二十米远，可我依然什么也没有看见。

Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl.

小王子沉默了一会又说：

Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:

“你的毒液管用吗？你保证不会使我长时间地痛苦吗？”

„Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“

我焦虑地赶上前去，但我仍然不明白是怎么回事。

Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.

“现在你去吧，我要下来了！……”小王子说。

„A teď jdi pryč!“ řekl. „…Já chci zase dolů!“

于是，我也朝墙脚下看去，我吓了一跳。就在那里，一条黄蛇直起身子冲着小王子。这种黄蛇半分钟就能结果你的性命。

Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa.

我一面赶紧掏口袋，拔出手枪，一面跑过去。可是一听到我的脚步声，蛇却象一股干涸了的水柱一样，慢慢钻进沙里去。它不慌不忙地在石头的缝隙中钻动着，发出轻轻的金属般的响声。

Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

我到达墙边的时候，正好把我的这位小王子接在我的怀抱中。他的脸色雪一样惨白。

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.

“这是搞的什么名堂！你怎么竟然和蛇也谈起心来了！”

„Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“

我解开了他一直带着的金黄色的围脖。我用水渍湿了他的太阳穴，让他喝了点水。这时，我什么也不敢再问他。他严肃地看着我，用双臂搂着我的脖子。我感到他的心就象一只被枪弹击中而濒于死亡的鸟的心脏一样在跳动着。他对我说：

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka. Řekl mi:

“我很高兴，你找到了你的机器所缺少的东西。你不久就可以回家去了……”

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů…“

“你怎么知道的？”

„Jak to víš?“

我正是来告诉他，在没有任何希望的情况下，我成功地完成了修理工作。

Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila.

他不回答我的问题，却接着说道：

Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:

“我也一样，今天，要回家去了……”

„Já se dnes také vrátím domů…“

然后，他忧伤地说：

Potom připojil posmutněle:

“我回家要远得多……要难得多……”

„Mám to mnohem dál… A mnohem nesnadnější…“

我清楚地感到发生了某种不寻常的事。我把他当作小孩一样紧紧抱在怀里，可是我感觉到他径直地向着一个无底深渊沉陷下去，我想法拉住他，却怎么也办不到……

Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel…

他的眼神很严肃，望着遥远的地方。

Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:

“我有你画的羊，羊的箱子和羊的嘴套子……”

„Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek…“

他带着忧伤的神情微笑了。

A tesklivě se usmál.

我等了很长时间，才觉得他身子渐渐暖和起来。

Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.

“小家伙，你受惊了……”

„Tys měl strach, človíčku…“

他害怕了，这是无疑的！他却温柔地笑着说：

Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:

“今天晚上，我会怕得更厉害……”

„Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc…“

我再度意识到要发生一件不可弥补的事。我觉得我的心一下子就凉了。这时我才明白：一想到再也不能听到这笑声，我就不能忍受。这笑声对我来说，就好象是沙漠中的甘泉一样。

Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti.