„Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát…“

— Mazulīt, es vēl gribu dzirdēt tevi smejamies…

Malý princ mi však řekl:

Bet viņš teica:

„Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl…“

— Šonakt aprit gads. Mana zvaigzne atradīsies tieši virs tās vietas, kur es pagājušajā gadā nokritu…

„Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?…“

— Mazulīt, tas taču ir tikai ļauns sapnis, šis notikums ar čūsku un tikšanās ar zvaigzni…

Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil:

Bet viņš neatbildēja uz manu jautājumu.

„Nikdy nevidíme to, co je důležité…“

Viņš sacīja:
— Būtiskais nav acīm saredzams…

„Ovšem…“

— Protams…

„Je to jako s tou květinou. Máš-li v lásce květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami…“

— Tas ir tāpat kā ar puķi. Ja tu mīli kādu puķi, kas atrodas uz zvaigznes, tad ir tik jauki naktī raudzīties debesīs. Visas zvaigznes šķiet ziedam.

„Ovšem…“

— Protams…

„Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz… vzpomínáš si?… Byla tak dobrá…“

— Tas ir tāpat kā ar ūdeni. Tas, ko tu man devi dzert, bija kā mūzika, grieztuves un virves dziesma… Vai atceries… tas bija labs…

„Ovšem…“

— Protams…

„V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek…“

— Tu raudzīsies naktī zvaigznēs. Mana zvaigzne ir tik maziņa, ka nevaru to tev pat parādīt. Tā ir labāk. Mana zvaigzne tev būs viena no zvaigznēm. Tad tev patiks raudzīties tanīs visās… Tās visas būs tavas draudzenes. Un pēc tam es tev kaut ko uzdāvināšu…

A znovu se zasmál.

Viņš atkal smējās.

„Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!“

— Ai, mazulīt, mazulīt, kā man tīk klausīties tavos smieklos!

„Právě to bude můj dárek… bude to jako s tou vodou…“

— Tieši tā būs mana dāvana… tas būs tāpat kā ar ūdeni…

„Co tím myslíš?“

— Kā tas saprotams?

„Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím jiným než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo…“

— Katram cilvēkam zvaigznes ir savādākas. Ceļiniekam tās norāda ceļu. Citiem tās ir tikai mazas uguntiņas. Zinātniekiem tās ir problēmas. Manam biznesmenim tās bija zelts. Bet visas šīs zvaigznes klusēja. Tev turpretim būs zvaigznes, kādu nav nevienam…

„Co tím myslíš?“

— Kā tas saprotams?

„Já budu na jedné z nich bydlit, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!“

— Tu naktī raudzīsies zvaigznēs, bet es taču dzīvošu vienā no tām, es taču smiešos vienā no tām un tad tev šķitīs, it kā smietos visas zvaigznes. Tev būs zvaigznes, kas prot smieties!

A znovu se zasmál.

Un mazais princis atkal smējās.

„Až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost…

— Un, kad tu būsi samierinājies (jo cilvēki beigās arvien samierinās), tu būsi laimīgs, ka esi mani pazinis. Tu arvien būsi mans draugs. Tev gribēsies smieties kopā ar mani. Un reizēm tu tāpat atvērsi logu sava prieka pēc…

Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: „Ano, hvězdy mě vždycky, rozesmějí!“ Budou myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek…“

Un tavi draugi ļoti izbrīnīsies, redzot tevi veramies debesīs un smejamies. Tad tu viņiem teiksi: “Jā, zvaigznes arvien liek man smieties!” Un viņi domās, ka tu esi jucis. Es būšu ar tevi muļķīgi pajokojies.

A opět se zasmál.

Un viņš atkal smējās.

„Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát…“

— Tas būs tā, it kā zvaigžņu vietā es tev būtu iedevis veselu kaudzi mazu, smejošu zvārgulīšu…

A znovu se zasmál. Potom zvážněl.

Un viņš atkal smējās. Pēc tam kļuva nopietns.

„Víš… ale dnes v noci… sem nechoď!“

— Šonakt… vai zini… nenāc.

„Nehnu se od tebe.“

— Es tevi neatstāšu.

„Budu vypadat, jako by mě něco bolelo… trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to…“

— Tev liksies, it kā es būtu slims… it kā es mirtu. Tā tas notiek. Nenāc to skatīties, nav taču vērts.

„Nehnu se od tebe.“

— Es tevi neatstāšu.

Jemu to však dělalo starost.

Bet mazais princis bija norūpējies,.

„Víš… taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout… Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potěšení…“

— Es tev to saku čūskas dēļ… viņa var tev iekost… Čūskas ir ļaunas. Reizēm viņas kož tikai sava prieka pēc.

„Nehnu se od tebe.“

— Es tevi neatstāšu.

Ale něco ho uklidnilo:

Pēkšņi viņš nomierinājās.

„Pravda, na druhé uštknutí už nemají jed…“

— Vai tas tiesa, ka čūskām vairs nav indes otram kodienam…

Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše. Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem.

Tai naktī es neredzēju, kā viņš aizgāja. Viņš bija aizlavījies klusītēm. Kad beidzot viņu panācu, viņš apņēmīgi un ātri soļoja. Viņš tikai noteica:

Prohodil jen:
„Ach, ty jsi tady…“

— Ā, tas esi tu…

A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil:

Viņš satvēra mani aiz rokas. Bet vēl arvien raizējās:

„Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda…“

— Nevajadzēja nākt. Tev būs sāpīgi. Izskatīsies tā, it kā es mirtu, bet tā nebūs patiesība…

Mlčel jsem.

Es klusēju.

„Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké.“

— Saproti. Tas ir pārāk tālu. Es nevaru aiznest turp ķermeni — tas ir pārāk smags.

Mlčel jsem.

Es klusēju.

Bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného…“

— Tas ir tikpat kā nomest veco čaulu. Tur nav nekā skumja…

Mlčel jsem.

Es klusēju.

Poklesl trochu na mysli. Ale znovu to zkusil:

Mazais princis mazliet saduga. Taču vēl joprojām pūlējās iegalvot:

„Víš, bude to pěkné. Já se budu také dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezavělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít…“

— Vai zini, tas būs jauki. Es arī raudzīšos zvaigznēs. Visas zvaigznes būs kā akas ar čīkstošu grieztuvi. Visas zvaigznes man dos dzert…

Mlčel jsem.

Es klusēju.

„To bude hezké! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek…“

— Tas būs tik jautri! Tev būs pieci simti miljonu zvārguļu, man būs pieci simti miljonu aku… 

A také se odmlčel, protože plakal…

Tad arī viņš apklusa, tādēļ, ka raudāja…

„Tady to je. Nech mě jít kousek samotného.“

— Tas ir šeit. Ļauj man paspert vēl soli vienam pašam.

Posadil se, protože měl strach.

Viņš apsēdās, tādēļ ka viņam bija bail.

Dodal ještě:

Viņš vēl piebilda:

„Víš… moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…“

— Zini… mana puķe… es par viņu atbildu! Un viņa ir tik vārga! Un viņa ir tik naiva! Viņai ir tikai četri niecīgi ērkšķi, lai aizstāvētos pret pasauli…

Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. Řekl:

Es arī apsēdos, tādēļ ka nespēju vairs nostāvēt. Mazais princis teica:

„Tak… To je všechno…“

— Lūk… Tas ir viss…

Ještě jednou zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout.

Viņš vēl mirkli vilcinājās, tad piecēlās. Paspēra soli. Bet es nespēju pakustēties.

U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.

Pie mazā prinča potītes nozibsnīja dzeltens zibens. Kādu mirkli viņš nekustējās. Viņš pat neiekliedzās. Viņš nokrita mierīgi, kā krīt koks. Nedzirdēja arī troksni, jo viņš nokrita smiltīs.

XXVII — VZPOMÍNKA

XXVII

A dnes je tomu jistě už šest let… Dosud nikdy jsem tu příhodu nikomu nevyprávěl. Kamarádi, když jsem se s nimi zase shledal, byli velice rádi, že mě vidí živého. Já jsem byl smutný, ale říkal jsem jim: „To je jen únava.“

Tagad pagājuši jau seši gadi… Es nevienam neesmu stāstījis šo notikumu. Biedri, kas mani atkal ieraudzīja bija ļoti priecīgi, redzēdami mani sveiku un veselu. Man bija skumji, bet viņiem es teicu: “Tas ir nogurums…”

Nyní jsem se už trochu utěšil. Totiž… ne docela. Ale vím dobře, že se vrátil na svou planetu, neboť za svítání jsem jeho tělo už nenašel. Nebylo tak těžké… Rád poslouchám za noci hvězdám. Je to jako pět set miliónů rolniček…

Pamazām esmu nomierinājies. Tas ir… ne gluži. Bet es droši zinu, ka mazais princis atgriezies uz savas planētas, jo rītausmā es neatradu viņa ķermeni. Tas tomēr nebija sevišķi smags ķermenis. Un man patīk naktī klausīties zvaigznēs. Ir tā, it kā pieci simti miljonu zvārgulīšu…

Ale víte, něco tu není v pořádku. K náhubku, který jsem malému princi nakreslil, zapomněl jsem připojit řemínek. Nikdy ho asi nemohl beránkovi připnout. Říkávám si tedy: Copak se asi na jeho planetě přihodilo? Je možné, že beránek spásl květinu…

Bet kas to būtu domājis. Uzpurnītim, kuru uzdāvināju mazajam princim, biju aizmirsis piezīmēt siksniņu! Viņš nekad nevarēs piesiet jēriņu. Tad es vaicāju sev: “Kas notiek uz viņa planētas? Varbūt jēriņš jau ir apēdis puķi…”

Hned si však pomyslím: To jistě ne! Malý princ ji přece dává každou noc pod skleněný poklop a beránka si dobře hlídá… A tu jsem šťasten a všechny hvězdy se tiše smějí.

Reizēm es saku sev: “Protams, ne! Mazais princis katru vakaru apsedz savu puķi ar stikla kupolu, un viņš labi uzrauga jēriņu…” Tad esmu laimīgs. Un visas zvaigznes klusi smejas.

Potom si zase říkám: Někdy je člověk roztržitý a hned se stane neštěstí. Jednou večer třeba malý princ zapomněl na skleněný poklop nebo se beránek za noci tiše vykradl… A tu se mi všechny rolničky mění v slzy! …

Reizēm es saku sev: “Dažbrīd mēs esam izklaidīgi, un ar to pietiek! Kādu vakaru mazais princis aizmirsa uzlikt stikla kupolu vai arī jēriņš naktī klusām izlavījās…” Tad visi zvārgulīši pārvēršas asarās!…

V tom je velká záhada. Pro mne jako pro vás, kteří máte malého prince rádi, nebude vesmír stejný, jestliže někde nějaký beránek, kterého neznáme, spásl, nebo nespásl růži…

Tas ir ļoti liels noslēpums. Arī jums, kas mīlat mazo princi, tāpat kā man, nebūt nav vienalga, vai kaut kur izplatījumā jēriņš, kuru mēs nekad neesam redzējuši, ir vai nav apēdis rozi…

Podívejte se na nebe. Ptejte se: Spásl nebo nespásl beránek květinu? Uvidíte, jak se hned všechno změní…

Paverieties debesīs! Jautājiet: vai jēriņš ir vai nav apēdis puķi? Un jūs redzēsiet, kā viss pārvēršas…

A žádný dospělý nikdy nepochopí, že je to tak důležité.

Un neviens pieaugušais nekad nesapratīs, cik ārkārtīgi svarīgi tas ir!

A tady je pro mne ta nejkrásnější a nejsmutnější krajina na světě. Je stejná jako krajina na předcházející stránce, ale nakreslil jsem vám ji ještě jednou, abych vám ji dobře ukázal. Na tomto místě se malý princ na Zemi objevil a potom zmizel.

Man šī ainava šķiet pati skaistākā un skumjākā vieta pasaulē. Tas ir tieši tas pats zīmējums, kas iepriekšējā lappusē, bet es to uzzīmēju vēlreiz, lai jūs labi ieskatītos tanī. Šeit mazais princis parādījās uz zemes un pēc tam pazuda.

Zadívejte se pozorně na tuto krajinu, abyste ji bezpečně poznali, budete-li jednoho dne cestovat v Africe na poušti. A půjdete-li náhodou tudy, snažně vás prosím, nespěchejte, postůjte chvilku přímo pod hvězdou!

Ielūkojieties vērīgāk, lai jūs droši varētu pazīt šo vietu, ja kādreiz ceļosiet Āfrikā pa tuksnesi. Un, ja jums gadās doties tur garām, es jūs loti lūdzu, nesteidzieties, uzkavējieties mazliet zem šīs zvaigznes!

A přijde-li k vám pak dítě a bude se smát, bude mít zlaté vlásky a nebude odpovídat, když se ho budete ptát, snadno uhodnete, kdo to je. Buďte tak hodní a nenechte mě tak smutného: rychle mi napište, že se vrátil…

Un, ja jums pienāk klāt kāds bērns, ja viņš smejas, ja viņam ir zeltaini mati, ja viņš neatbild, kad to izjautā, tad jūs, protams, nojautīsiet, ka tas ir mazais princis. Tad esiet, lūdzu, tik mīļi un neļaujiet man tik ļoti skumt: atrakstiet man labi ātri, ka viņš ir atgriezies…

1943

1943