Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:

Bet viņš neatbildēja uz manu jautājumu. Viņš tikai noteica:

„Voda může dělat dobře i srdci…“

— Ūdens var būt labs arī sirdij…

Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem… Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.

Es nesapratu viņa atbildi un klusēju… Es labi zināju, ka nevajag viņu iztaujāt.

Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:

Mazais princis bija noguris. Viņš apsēdās. Es apsēdos viņam blakus. Un pēc klusuma brīža viņš vēl piebilda:

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“

— Zvaigznes ir tik skaistas, pateicoties puķei, kuru nevar redzēt…

„Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny písku ve svitu měsíce.

Es atbildēju: “Protams,” — un klusēdams uzlūkoju mēness apmirdzētās smilšu krokas.

„Poušť je krásná…,“ dodal.

— Tuksnesis ir skaists, — mazais princis ierunājās.

A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic… A přece něco září v tichu…

Tas bija tiesa. Aizvien esmu mīlējis tuksnesi. Tu sēdi uz kādas smilšu kāpas. Nekas nav redzams. Un tomēr klusumā kaut kas staro.

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.

— Tuksnesis slēpj sevī kādu aku, un tas padara to skaistu, — teica mazais princis.

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…

Es biju pārsteigts, jo pēkšņi izpratu šo dīvaino smilšu starošanu. Kad biju zēns, es dzīvoju kādā vecum vecā mājā, par kuru teika stāstīja, ka tajā esot apslēptas bagātības. Protams, neviens nekad tās nebija uzgājis, nebija pat meklējis. Bet tās apbūra visu šo māju. Mana māja savas sirds dziļumos glabāja kādu noslēpumu…

„Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

— Jā, — es teicu mazajam princim, — vienalga, vai tā būtu māja vai zvaigznes, vai tuksnesis, to, kas piešķir tiem skaistumu, mēs neredzam!

„Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,“ pravil.

— Es esmu ļoti apmierināts, — viņš sacīja, — ka tu esi vienis prātis ar manu lapsu.

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího.

Pēc tam mazais princis aizmiga, es paņēmu viņu savās rokās un atkal devos ceļā. Es biju satraukts. Man šķita, ka nesu kādu trauslu dārgumu. Man pat šķita, ka uz zemes nekas vairs nevar būt trauslāks.

Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…

Es apskatīju mēness gaismā viņa bālo pieri, viņa aizvērtās acis, matu šķipsnas, kas plīvoja vējā, un es teicu sev: “Še es redzu tikai čaulu. Pats nozīmīgākais nav saredzams…”

A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost ke květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…

Un, tā kā viņa lūpas bija pavērtas vieglā smaidā, es vēl sacīju sev: “Raugoties šai iemigušajā mazajā princī, mani visvairāk aizkustina viņa uzticība kādai puķei, rozes tēls, kas staro viņā kā lampas liesma pat tad, kad viņš ir aizmidzis…” Un man viņš izlikās vēl trauslāks. Lampas ir ļoti jāsargā: viena vēja brāzma tās var izdzēst…

A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitě studnu.

Un tā iedams, es rītausmā uzgāju aku.

XXV — STUDNA

XXV

„Lidé se natlačí do rychlíků,“ řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola…“

— Cilvēki, — sacīja mazais princis, — sakāpj ātrvilcienos, bet viņi paši vairs nezina, ko meklē. Tad nu viņi uztraucas un riņķo kā karuselī…

A dodal:

Un vēl viņš piebilda:

„Nestojí to za to…“

— Nav taču vērts…

Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.

Aka, kuru mēs uzgājām, nelīdzinājās Sabārās tuksneša akām. Sahāras tuksneša akas parasti ir smiltīs izraktas bedres. Turpretī šī bija īsta lauku ciemata aka. Bet, tā kā še nebija nekāda ciemata, tad man likās, ka es sapņoju.

„To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz…“

— Cik dīvaini, — teicu mazajam princim, — viss ir kārtībā: grieztuve, virve un spainis…

Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.

Viņš iesmējās, pieskārās virvei un sāka griezt grieztuvi. Tā ievaidējās kā vecs vēja rādītājs, kad pēc ilga laika atkal sāk pūst vējš.

Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá…“

— Vai dzirdi, — teica mazais princis, — mēs atmodinājām šo aku, un tā dzied…

Nechtěl jsem, aby se namáhal.

Es negribēju, ka viņš piepūlas.

„Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“

— Ļauj man, — es sacīju, — tas tev par smagu.

Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.

Lēnām izvilku spaini un stabili noliku to uz akas mūra malas. Manās ausīs skanēja grieztuves dziesma, un ūdenī, kas vēl arvien virmoja, es redzēju mirgojam sauli.

„Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít…“

— Man ļoti gribas dzert šo ūdeni, — teica mazais princis, — dod man dzert…

A tu jsem pochopil, co hledal.

Un es sapratu, ko viņš bija meklējis!

Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek.

Es pacēlu spaini pie viņa lūpām. Acis aizvēris, viņš dzēra. Tas bija tik skaisti kā svētkos. Šis ūdens bija pavisam kas cits nekā barība. To bija radījis gājiens zem zvaigznēm, grieztuves dziesma un manu roku spēks. Sirdij tas bija kā dāvana.

Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.

Kad biju mazs zēns, mirdzošā ziemassvētku eglīte, pusnakts mesas mūzika, mīļie smaidi tāpat piešķīra mirdzumu Ziemassvētku dāvanai, ko es saņēmu.

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají…“

— Uz tavas planētas, — teica mazais princis, — cilvēki audzē piectūkstoš rožu vienā paša dārzā… un neatrod to, ko meklē.

„Nenalézají…,“ odpověděl jsem.

— Viņi neatrod, — es piekritu.

„A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody…“

— Un tomēr to, ko viņi meklē, var atrast vienā pašā rozē vai ūdens lāsē…

„Jistě,“ odpověděl jsem.

— Protams, — es atbildēju. —

A malý princ dodal:

Un mazais princis piebilda:

„Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

— Acis ir neredzīgas. Jāmeklē ar sirdi.

Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň…

Es biju padzēries. Es dziļi ieelpoju. Smiltis rītausmā iegūst medus krāsu. Biju laimīgs arī par to. Kādēļ man jāskumst…

„Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně.

— Tev ir jātur dotais solījums, — klusu teica mazais princis, kas atkal bija apsēdies man blakus.

„Jaký slib?“

— Kāds solījums?

„Víš, náhubek pro beránka… jsem zodpovědný za tu květinu!“

— Atceries… par uzpurnīti manam jēriņam… man taču jāatbild par šo puķi!

Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se:

Es izvilku no kabatas savus zīmējumus. Mazais princis tos ieraudzīja un teica smiedamies:

„Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí…“

— Tavi baobabi mazliet līdzinās kāpostiem…

„Ó!“ A já na ně byl tak hrdý!

— O! Un es tik ļoti lepojos ar saviem baobabiem!

„Ta tvá liška… její uši… ty se trochu podobají růžkům… a jsou hrozně dlouhé!“

— Tava lapsa… viņas ausis… tās mazliet atgādina ragus… un tās ir pārāk garas!

A znovu se zasmál.

Un viņš atkal smējās.

„Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

— Tu esi netaisns, mazo zēn, es taču protu zīmēt vienīgi boa čūskas no iekšpuses un ārpuses.

„Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“

— Tas nekas, — viņš mierināja, — bērni sapratīs.

Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené:

Tad es uzzīmēju uzpurnīti. Sirds man sažņaudzās, atdodot to mazajam princim.

„Ty máš nějaké plány, které neznám…“

— Tev ir kaut kas padomā, ko es nezinu…

Ale neodpověděl mi na to. Řekl:

Bet viņš neatbildēja.

„Víš, můj příchod na Zemi… zítra bude jeho výročí…“

Viņš teica:
— Zini… rīt paies gads, kopš esmu nokļuvis uz Zemes…

Chvilku mlčel a potom ještě dodal:

Brīdi klusējis, mazais princis piemetināja:

„Spadl jsem nedaleko odtud…“

— Es nokritu pavisam netālu no šīs vietas…

A začervenal se.

Un viņš nosarka.

Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest.

Un atkal, īsti nezinu, kādēļ, bet mani māca dīvainas bažas. Tomēr es pajautāju:

Přesto mi napadla otázka:
„Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“

— Tātad tai rītā pirms astoņām dienām, kad es ar tevi iepazinos, tu nepastaigājies vis nejauši gluži viens tūkstošiem jūdžu tālu no apdzīvotiem apgabaliem? Tātad tu esi atgriezies sava kritiena vietā?

Malý princ se opět začervenal.

Mazais princis atkal nosarka.

A váhavě jsem dodal:

Es vilcinādamies piebildu:

„Snad kvůli tomu výročí?…“

— Varbūt tieši tādēļ, ka aprit gads?…

Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte?

Mazais princis atkal nosarka. Viņš nekad neatbildēja uz jautājumiem, bet, kad cilvēks nosarkst, tas taču nozīmē “jā”.

„Ach!“ řekl jsem. „Mám strach…“

— Ai! Man bail… — es teicu.

Ale on odpověděl:

Bet viņš man atbildēja:

„Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer…“

— Tev tagad ir jāstrādā. Tev jādodas pie savas mašīnas. Es tevi gaidīšu še. Atnāc rītvakar…

Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit…

Bet tas mani nenomierināja. Es atcerējos lapsu. “Ja jūs esat ļāvuši sevi pieradināt, var gadīties, ka būs mazliet jāraud.”

XXVI — ODCHOD

XXVI

Vedle studný stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem zdálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká:

Blakus akai atradās veca akmens mūra drupas. Kad nākamās dienas vakarā es atgriezos no darba, jau no tālienes ieraudzīju savu mazo princi sēžam uz mūra un šūpojam kājas. Es dzirdēju, ka viņš runā:

„Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!“

— Vai tad tu neatceries? — viņš teica. Tas nebija šeit!

Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl:

Acīm redzot, viņam kāds atbildēja, jo viņš iebilda:

„Ale ano, je to ten den, ale ne to místo…“

— Jā, jā, šī ir gan tā diena, bet nav īsti tā vieta…

Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase řekl:

Es soļoju uz mūra pusi. Taču neredzēju un nedzirdēju neviena cita. Un tomēr mazais princis atkal teica:

„…Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku moje stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci.“

— Protams. Tu redzēsi, kur smiltīs sākas manas pēdas. Tev tikai mani tur jāgaida. Es būšu šonakt tur.

Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl.

Atrados divdesmit metru attālumā no mūra, bet vēl arvien neko neredzēju.

Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:

Pēc klusuma brīža mazais princis jautāja:

„Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“

— Vai tev ir laba inde? Vai tu esi pārliecināta, ka neliksi man ilgi mocīties?

Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.

Es apstājos, sirds man sažņaudzās, bet arvien vēl neko nesapratu.

„A teď jdi pryč!“ řekl. „…Já chci zase dolů!“

— Tagad ej projām, — viņš teica, — es gribu kāpt zemē!

Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa.

Tad es paskatījos uz mūra pakāji un salēcos! Pretim mazajam princim tur bija izslējusies viena no tām dzeltenajām čūskām, kas var nogalināt trīsdesmit sekundēs.

Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

Izrāvis no kabatas revolveri, es sāku skriet, bet izdzirdusi troksni, čūska lēnām aiztecēja smiltīs kā gaistoša ūdens strūkliņa un nesteigdamās, ar metālisku švīkoņu ielīda starp akmeņiem.

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.

Es nonācu pie mūra tieši laikā, lai satvertu rokās savu mazo princi, kas bija bāls kā sniegs.

„Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“

— Ko tas nozīmē? Tu sarunājies ar čūskām!

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka. Řekl mi:

Es atraisīju viņa zeltīto kaklautu, no kura viņš nekad nešķīrās. Samitrināju viņa deniņus un devu viņam padzerties. Un tagad vairs neuzdrošinājos viņam kaut ko jautāt. Viņš mani nopietni uzlūkoja un apvija savas rokas man ap kaklu. Jutu viņa sirdi, kas sitās kā aizšauts putns. Viņš teica:

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů…“

— Es esmu apmierināts, ka tu atradi, kas vainas tavai mašīnai. Tu varēsi atgriezties mājās…

„Jak to víš?“

— Kā tu to zini?

Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila.

Nupat gribēju pastāstīt, ka tieši tad, kad vairs nebija nekādu cerību, es laimīgi pabeidzu savu darbu!

Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:

Mazais princis neatbildēja uz manu jautājumu, bet tikai noteica:

„Já se dnes také vrátím domů…“

— Arī es šodien atgriezīšos mājās…

Potom připojil posmutněle:

Brīdi vēlāk viņš skumji piebilda:

„Mám to mnohem dál… A mnohem nesnadnější…“

— Tas ir daudz tālāk… un daudz grūtāk…

Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel…

Nojautu, ka notiek kaut kas neparasts. Es apskāvu viņu kā mazu bērnu, un tomēr man likās, ka viņš krīt bezdibenī un es viņu nevaru noturēt…

Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:

Viņa skatiens bija nopietns, tālu aizklīdis:

„Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek…“

— Man ir tavs jēriņš. Un man ir kaste jēriņam. Un man ir uzpurnītis… 

A tesklivě se usmál.

Un mazais princis skumji pasmaidīja.

Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.

Es ilgi gaidīju. Jutu, ka viņš pamazām atgūst drosmi.

„Tys měl strach, človíčku…“

— Mazulīt, vai tu nobijies?

Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:

Protams, viņam bija bail. Bet viņš klusi iesmējās:

„Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc…“

— Šovakar man būs vēl vairāk bail…

Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti.

Atkal mani stindzināja priekšnojauta par kaut ko nenovēršamu. Un es sapratu — man būs grūti samierināties ar domu, ka nekad vairs nedzirdēšu mazā prinča smieklus. Tie man bija kā aka tuksnesī.