Chvíli přemýšlel a pak dodal:

bet brīdi padomājis, piebilda:

„Co to znamená ochočit?“

— Ko nozīmē “pieradināt”?

„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“

— Tu neesi šejienietis, — teica lapsa, — ko tu meklē?

„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“

— Es meklēju cilvēkus, — atteica mazais princis. — Ko nozīmē “pieradināt”?

„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“

— Cilvēkus, — lapsa brīnījās, — viņiem taču ir šautenes, un viņi medī. Tas ir ļoti nepatīkami! Un vēl viņi audzē vistas. Tas ir vienīgais labums. Vai tu meklē vistas?

„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

— Nē, — atteica mazais princis. — Es meklēju draugus. Ko nozīmē “pieradināt”?

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“

— Tas ir pārāk aizmirsts jēdziens, — atbildēja lapsa. — Tas nozīmē “nodibināt ciešas saites”…

„Vytvořit pouta?“

— Nodibināt ciešas saites?

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

— Protams, — sacīja lapsa. — Pagaidām tu manās acīs esi tikai mazs zēns, kas līdzīgs simt tūkstošiem citu. Un tu man neesi vajadzīgs. Bet arī es tev neesmu vajadzīga. Tev es esmu tikai lapsa, kas līdzinās simt tūkstošiem citu lapsu. Bet, ja tu mani pieradināsi, mēs būsim vieni otram vajadzīgi. Tu būsi man vienīgais visā pasaule. Es būšu tev vienīgā visā pasaulē.

„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu … myslím, že si mě ochočila…“

— Es sāku saprast, — teica mazais princis. — Ir kāda puķe… man šķiet, ka viņa mani pieradinājusi…

„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“

— Tas ir iespējams, — atbildēja lapsa. — Uz Zemes viss iespējams…

„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.

— Nē, tas nebija uz Zemes, — iebilda mazais princis.

Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:

Lapsa likās ļoti ieinteresēta:

„Na jiné planetě?“

— Uz kādas citas planētas?

„Ano.“

— Jā.

„Jsou na té planetě lovci?“

— Vai uz tās planētas ir arī mednieki?

„Nejsou.“

— Nē.

„Ach, to je zajímavé! A slepice?“

— Tas ir interesanti. Un vistas?

„Také ne.“

— Nē.

„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.

— Nekas pasaulē nav pilnīgs, — nopūtās lapsa.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

Bet tad viņa atgriezās pie aizsāktās domas:

„Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte.

— Mana dzīve ir ļoti vienmuļa. Es medīju vistas, cilvēki medī mani. Visas vistas līdzinās cita citai, un visi cilvēki līdzinās cits citam. Tad nu es mazliet garlaikojos. Bet, ja tu mani pieradināsi, mana dzīve kļūs saules pilna. Es pazīšu soļu troksni, kas atšķirsies no visiem citiem. Pārējie soļi liks man noslēpties zemē, tavējie — kā mūzika aicinās mani ārā no alas.

A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“

Un tad vēl — skaties! Vai tu redzi tur to kviešu lauku? Es neēdu maizi. Labība man nav vajadzīga. Labības lauks man neko neatgādina. Un tas ir ļoti skumji! Bet tev ir mati zelta krāsā. Tas būs brīnišķīgi, kad tu būsi mani pieradinājis! Kvieši, kas arī ir zeltaini, man atgādinās tevi, un es iemīlēšu vējā šalcošo druvu…

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.

„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“

Druhý den přišel malý princ zas.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“

„Co to je řád?“ řekl malý princ.

„To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

„Ach budu plakat,“ řekla liška.

— Es raudāšu.

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

— Tā ir tava vaina, — iebilda mazais princis, — es tev nebūt nevēlēju ļaunu, bet tu pati gribēji, lai es tevi pieradinu…

„Ovšem,“ řekla liška.

— Protams, — sacīja lapsa.

„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.

— Bet tu taču raudāsi! — teica mazais princis.

„Budu plakat,“ řekla liška.

— Bez šaubām, — atteica lapsa.

„Tak tím nic nezískáš!“

— Tad jau tu neko neiegūsti!

„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

— Es iegūstu gan, — sacīja lapsa, — atceries zeltainos kviešus.

A potom dodala:

Pēc tam viņa piebilda:

„Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek — tajemství.“

— Ej apraudzīt rozes! Tu sapratīsi, ka tavējā ir vienīgā visā pasaulē. Tu atnāksi no manis ardievoties, un es tev atklāšu kādu noslēpumu.

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

Mazais princis devās apskatīt rozes.

„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

— Jūs nemaz nelīdzināties manai rozei, jūs vēl neesat nekas, — viņš tām teica. — Neviens jūs nav pieradinājis, un arī jūs neesat nevienu pieradinājušas. Jūs esat tādas pašas, kāda bija mana lapsa. Tā bija līdzīga simtiem tūkstošiem citu. Bet es padarīju viņu par savu draugu, un tagad viņa man ir vienīgā visā pasaulē.

A růže byly celé zaražené.

Un rozes jutās ļoti neērti.

„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“

— Jūs esat skaistas, bet tukšas, — vēl viņš tām sacīja. — Jūsu dēļ nevar mirt. Protams, arī mana roze vienkāršam garāmgājējam var likties līdzīga jums. Bet viņa viena pati ir nozīmīgāka par jums visām, jo tieši viņu es laistīju. Tieši viņu es apsedzu ar stikla kupolu. Tieši viņu es aizsargāju no vēja. Tieši viņas dēļ es nogalināju kāpurus (izņemot divus trīs, lai būtu tauriņi). Es klausījos, kā viņa gaudās vai lielījās, es dzirdēju pat to, kā viņa klusēja. Jo viņa ir mana roze.

A vrátil se k lišce.

Tad mazais princis atgriezās pie lapsas.

„Sbohem…,“ řekl.

—Ardievu, — viņš teica.

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

— Ardievu, — sacīja lapsa. — Lūk, mans noslēpums, tas ir ļoti vienkāršs: īsti mēsredzam tikai ar sirdi. Būtiskais nav acīm saredzams.

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

— Būtiskais nav acīm saredzams, — atkārtoja mazais princis, lai neaizmirstu.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

— Tieši tas laiks, ko tu veltīji savai rozei, padara šo rozi tik nozīmīgu.

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

— Tieši tas laiks, ko es veltīju savai rozei… — atkārtoja mazais princis, lai neaizmirstu.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

— Cilvēki ir aizmirsuši šo patiesību, — sacīja lapsa, — bet tev nevajag to aizmirst. Tev vienmēr jābūt atbildīgam par tiem, ko esi pieradinājis. Tev jāatbild par savu rozi…

Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

— Man jāatbild par savu rozi… — atkārtoja mazais princis, lai paturētu atmiņā.

XXII — VÝHYBKÁŘ

XXII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

— Labdien, — sacīja mazais princis.

„Dobrý den,“ řekl výhybkář.

— Labdien, — atņēma pārmijnieks.

„Co tu děláš?“ zeptal se malý princ.

— Ko tu še dari? — vaicāja mazais princis.

„Třídím cestující po tisícových balících,“ řekl výhybkář. „Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo.“

— Es šķiroju ceļotājus pa tūkstotim, — sacīja pārmijnieks. — Es nosūtu vilcienus, kas tos aizved gan pa labi, gan pa kreisi.

A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásal domkem výhybkáře.

Un dārdēdams garām aizjoņoja kāds apgaismots ātrvilciens, ka pārmijnieka būdiņa nodrebēja vien.

„Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“

— Cik ļoti viņi steidzas, — mazais princis brīnījās. — Ko viņi meklē?

„To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář.

— Pat lokomotīves vadītājs to nezina, — atteica pārmijnieks.

A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.

Un pretējā virzienā aizbrāza otrs apgaismots ātrvilciens.

„To se už vracejí?“ ptal se malý princ.

— Vai viņi jau atgriežas? —jautāja mazais princis.

„To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“

— Tie nav tie paši, — sacīja pārmijnieks. — Tā ir maiņa no citurienes.

„Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“

— Vai tad tur, kur viņi bija, viņiem klājās slikti?

„Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář.

— Labi ir tur, kur mēs neesam, — atteica pārmijnieks.

A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.

Un aizdārdēja trešais apgaismotais ātrvilciens.

„To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ.

— Vai viņi dzenas pakaļ pirmajiem ceļotajiem? — vaicāja mazais princis.

Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“

— Viņi nedzenas pakaļ nekam, — atteica pārmijnieks. — Viņi vagonos vai nu guļ vai žāvājas. Vienīgi bērni piespieduši deguntiņus pie logu rūtīm.

„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“

— Vienīgi bērni zina, ko viņi meklē, — ieteicās mazais princis. — Viņi ziedo savu laiku lupatu lellei, un tā viņiem kļūst ļoti tuva, bet, ja viņiem to atņem, viņi raud…

„Mají štěstí,“ řekl výhybkář.

— Viņi ir laimīgi, — noteica pārmijnieks.

XXIII — OBCHODNÍK

XXIII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

— Labdien, — sacīja mazais princis.

„Dobrý den,“ řekl obchodník.

— Labdien, — atbildēja tirgotājs.

Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

Viņš tirgojās ar uzlabotām tabletēm, kas remdē slāpes. Ja norij vienu šādu tableti, tad veselu nedēļu nav jādzer.

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

— Kādēļ tu tās pārdod? —jautāja mazais princis.

„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

— Tas ir ārkārtīgs laika ietaupījums, — teica tirgotājs. — Eksperti to aprēķinājuši. Mēs ietaupām piecdesmit trīs minūtes nedēļā.

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

— Un ko lai dara šais piecdesmit trīs minūtēs?

„Co kdo chce…“

— Ko katrs vēlas…

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

“Ja manā rīcībā būtu piecdesmit trīs minūtes,” mazais princis nodomāja, “es it mierīgi aizstaigātu līdz kādai akai…”

XXIV — POUŤ

ХXIV

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.

Tā bija astotā diena, kopš katastrofas tuksnesī, un klausīdamies stāstu par tirgotāju, es izdzēru pēdējo pilienu no sava ūdens krājuma.

„Víš,“ řekl jsem malému princi, „ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce.“

— Tavas atmiņas, protams, ir jaukas, — teicu mazajam princim, — bet es vēl neesmu salabojis lidmašīnu, man vairs nav ko dzert, un arī es būtu laimīgs, ja varētu mierīgi aizstaigāt līdz kādai akai!

„Moje přítelkyně liška…,“ řekl mi.

— Mana draudzene lapsa… — viņš iesāka.

„Človíčku, už nejde o lišku.“

— Mīļo zēn, te vairs nav runa par lapsu!

„Proč?“

— Kādēļ?

„Protože umřeme žízní…“

— Tādēļ, ka mēs nomirsim aiz slāpēm…

Nepochopil, proč takhle uvažuji a odpověděl mi:

Mazais princis nesaprata manu atzinumu un atbildēja:

„Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…“

— Ir labi, ja tev bijis draugs, pat ja tev jāmirst… Es esmu ļoti apmierināts, ka man bijusi draudzene lapsa…

Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…

“Viņš neapjauš briesmas,” es nodomāju. “Viņš nekad nav ne izsalcis, ne izslāpis. Viņam pietiek ar mazumiņu saules…”

Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:

Bet mazais princis uzlūkoja mani un atbildēja uz manu domu:

„Mám taky žízeň… hledejme studnu…“

— Arī man slāpst… meklēsim aku…

Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.

Noguris atmetu ar roku: nav nekādas jēgas milzīgajā tuksneša plašumā meklēt aku. Tomēr mēs devāmies ceļā.

Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžíhat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.

Klusēdami gājām vairākas stundas, līdz uznāca nakts un iemirdzējās zvaigznes. Es tās redzēju kā sapnī, jo pārliecīgo slāpju dēļ man bija viegls drudzis. Mazā prinča vārdi atkal un atkal atausa atmiņā.

„Tak ty máš také žízeň?“ zeptal jsem se ho.

— Tev taču arī slāpst? — es viņam jautāju.