IV — ČÍSLA

IV

Tak jsem se dověděl druhou velmi důležitou věc: že totiž planeta, odkud pochází, je sotva větší než dům.

Tā es uzzināju vēl otru svarīgu faktu: mazā prinča dzimtā planēta nav neko lielāka par māju!

To mě nemohlo příliš překvapit. Dobře jsem věděl, že kromě velkých planet, jako jsou Země, Jupiter, Mars, Venuše, které dostaly jméno, existují ještě stovky jiných, které jsou někdy tak malé, že dá hodně práce spatřit je aspoň dalekohledem.

Tas mani sevišķi nepārsteidza. Es labi zināju, ka bez lielajām planētām, kā Zeme, Jupiters, Marss, Venēra, kurām ir doti nosaukumi, eksistē vēl simtiem citu, kas reizēm ir tik mazas, ka tās grūti saskatīt pat teleskopā.

Když hvězdář takovou planetu objeví, dá jí místo jména číslo. Nazve ji například asteroidem 3251.

Kad astronoms atklāj kādu no tām, viņš apzīmē to ar numuru. Viņš nosauc to, piemēram, par “asteroīdu 3251”.

Mám vážné důvody domnívat se, že planeta, odkud přišel malý princ, je planetka B 612.

Man ir nopietns iemesls domāt, ka planēta, no kuras ieradās mazais princis, bija asteroīds B 612.

Jen jednou ji uviděl dalekohledem v roce 1909 nějaký turecký hvězdář.

Šo asteroīdu tikai vienu vienīgu reizi, 1909.gadā, teleskopā ieraudzīja kāds turku astronoms.

Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami na mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevěřil, protože byl nezvykle oblečen. Dospělí jsou už takoví.

Toreiz Starptautiskajā astronomu kongresā viņš bija lieliski pierādījis savu atklājumu. Tikai neviens viņam neticēja, jo viņš bija tērpies turku apģērbā. Lūk, tādi ir pieaugušie.

Naštěstí pro dobrou reputaci planetky B 612 přinutil jeden turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby se oblékal po evropsku.

Laimīgā kārtā asteroīda B 612 reputāciju uzlaboja kāds turku diktators, kas, piedraudot ar nāves sodu, lika savai tautai valkāt eiropiešu tērpus.

Hvězdář předvedl svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním fraku. A tentokrát mu všichni dali za pravdu.

Astronoms vēlreiz ziņoja par savu atklājumu 1920.gadā, tērpies elegantā frakā. Un šoreiz visi bija ar viņu vienis prātis.

Vyprávěl jsem vám tyto podrobnosti o planetce B 612 a pověděl jsem vám její číslo jen kvůli dospělým. Dospělí si potrpí na číslice.

Es pastāstīju jums tik sīki par asteroīdu B 612 un atklāju jums tā numuru vienīgi pieaugušo dēļ. Viņiem patīk skaitļi.

Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: „Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“

Kad jūs viņiem stāstāt par kādu jaunu draugu, viņi nekad nepajautās pašu svarīgāko. Viņi nekad jums nevaicās: “Kāda draugam balss? Kādas rotaļas viņam labāk patīk? Vai viņš kolekcionē tauriņus?”

Místo toho se vás zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají.

Viņi gan jautā: “Cik viņam gadu? Cik viņam brāļu? Cik viņš sver? Cik nopelna viņa tēvs?” Un tikai tad viņiem liekas, ka viņi to pazīst.

Řeknete-li dospělým: „Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby…“, nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: „Viděl jsem dům za sto tisíc franků.“ Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“

Ja jūs sakāt pieaugušajiem: “Es redzēju kādu skaistu, rožainu ķieģeļu māju ar ģerānijām uz palodām un baložiem uz jumta…” — viņi nespēj iztēloties šo māju. Viņiem ir jāsaka: “Es redzēju māju, kas maksā simttūkstoš franku.” Tad viņi iesauksies: “Cik skaisti!”

A tak řeknete-li jim: „Důkazem, že malý princ skutečně existoval, je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkazem, že žije“, pokrčí rameny a budou s vámi jednat jako s dítětem.

Un tā, ja jūs viņiem teiksiet: “Pierādījums mazā prinča esamībai ir tas, ka viņš bija apburošs, ka viņš smējās un ka viņš velējās jēriņu, bet, ja kāds vēlas jēriņu, tad viņš taču eksistē,”— viņi paraustīs plecus un runās ar jums kā ar bērnu.

Řeknete-li jim však: „Planeta, odkud pocházel, je asteroid B 612“, tu je přesvědčíte a dají vám pokoj s otázkami. Jsou už takoví! Nesmíme se na ně zlobit. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé.

Bet, ja jūs viņiem teiksiet: “Planēta, no kuras ieradās mazais princis, ir asteroīds B 612,”— tad viņi būs apmierināti un liks jūs mierā ar saviem jautājumiem. Tādi nu reiz viņi ir. Bet nevajag uz viņiem dusmoties. Bērniem jābūt ļoti iecietīgiem pret pieaugušajiem.

Ovšem my, kteří chápeme život, nestaráme se vůbec o čísla. Byl bych rád začal vyprávět tento příběh tak, jak začínají pohádky. Byl bych rád řekl:

Bet mēs, kas saprotam dzīvi, mēs, protams, pasmejamies par numuriem! Man labāk patiktu sākt šo stāstu tā, kā sākas visas pasakas. Es tik labprāt sacītu:

„Byl jednou jeden malý princ. Bydlil na jedné planetě a ta byla o málo větší než on sám. A ten malý princ potřeboval přítele…“ Tomu, kdo chápe život, by se to zdálo mnohem pravdivější.

“Reiz dzīvoja kāds mazs princis uz planētas, kas bija tik tikko lielāka par viņu pašu, un viņam bija vajadzīgs draugs…” Tiem cilvēkiem, kas saprot dzīvi, tas liktos daudz ticamāk.

Nechci totiž, aby se má kniha četla lehkovážně. Je to pro mne velmi bolestné, když mám vypravovat tyto vzpomínky. Je tomu již šest let, co můj přítel odešel s beránkem. Snažím-li se ho tu popsat, dělám to proto, abych na něho nezapomněl.

Man netīk, ka manu grāmatu lasa pavirši. Man ir ļoti skumji, stāstot savas atmiņas. Ir jau pagājuši seši gadi, kopš mans draugs aizgāja ar savu jēriņu. Un, ja es še mēģinu viņu aprakstīt, tad daru to tādēļ, lai viņu neaizmirstu.

Je smutné zapomenout na přítele. Každý nemá přítele. A mohu se stát jednou takovým jako dospělí, kteří se už nezajímají o nic jiného než o číslice.

Ir skumji aizmirst draugu. Visiem taču nav draugu. Un es vēl varu kļūt līdzīgs pieaugušajiem, kas interesējas tikai par skaitļiem.

Proto jsem si tedy koupil krabici barev a tužky. Je to těžké, v mém věku se dát znovu do kreslení, když se člověk nepokusil o nic jiného než v šesti letech o zavřeného a otevřeného hroznýše!

Tieši tādēļ nopirku krāsu kasti un zīmuļus. Manā vecumā ir grūti atsākt zīmēt, it īpaši, ja nekad neko citu neesmu mēģinājis zīmēt kā tikai sešu gadu vecumā boa čūskas no ārpuses un no iekšpuses!

Pokusím se ovšem nakreslit portréty co nejvěrněji. Ale nejsem si tak docela jistý, zda se mi to podaří. Jedna kresba se zdaří, a druhá už ne.

Es, protams, mēģināšu uzzīmēt mazā prinča portretu, cik vien līdzīgu iespējams. Tikai neesmu visai pārliecināts, vai tas man paveiksies. Dažs zīmējums izdodas, cits vairs ne.

Nemohu také dobře vystihnout jeho postavu. Tu je malý princ příliš velký, tam zase příliš malý. Váhám také, jakou barvu dát jeho obleku. A všelijak tápu, hned je to dobře, hned špatně.

Es arī mazliet kļūdos, zīmējot mazā prinča augumu. Reizēm viņš iznāk pārāk liels. Reizēm atkal pārāk mazs. Šaubos arī par viņa tērpa krāsu. Un tad nu kaut kā taustos.

Zmýlím se možná v některých důležitějších podrobnostech, ale to už mi musíte prominout. Můj přítel nikdy nic nevysvětloval. Asi myslel, že jsem takový jako on. Ale já bohužel nedovedu vidět beránky přes bedničku. Jsem snad trochu jako dospělí. Asi jsem zestárnul.

Beidzot varu kļūdīties arī dažos svarīgos sīkumos. Bet tas jums būs jāpiedod. Mans draugs nekad neko nepaskaidroja. Viņš varbūt domāja, ka esmu tāds pats kā viņš. Taču es diemžēl nespēju saskatīt jēriņu cauri kastei. Varbūt es mazliet līdzinos pieaugušajiem. Laikam sāku novecot.

V — BAOBABY

V

Každý den jsem se dovídal něco o jeho planetě, o odjezdu, o cestě. Dovídal jsem se to pozvolna, jak náhodou o něčem přemýšlel. Tak jsem se třetího dne dověděl o dramatě baobabů.

Katru dienu uzzināju kaut ko par mazā prinča planētu, par viņa aizbraukšanu un ceļojumu. Tas viss atklājās pamazām, nejaušās pārdomās. Un tā trešajā dienā man kļuva zināma nelaime ar baobabiem.

Tentokrát jsem za to vděčil zase beránkovi, neboť malý princ se mě náhle zeptal, jako by se ho zmocnily vážné pochyby:

Arī šoreiz par to man bija jāpateicas jēriņam, jo mazais princis pēkšņi, it kā par kaut ko šaubīdamies, jautāja:

„Je to pravda, že beránci okusují keře, viď?“

— Vai tiešām tas ir tiesa, ka jēri ēd krūmus?

„Ano, okusují.“

— Jā. Tas ir tiesa.

„Ach, to jsem rád!“

— Ā! Tad ir labi.

Nepochopil jsem, proč je tak důležité, aby beránci okusovali keře, ale malý princ dodal:

Es nesapratu, kādēļ ir tik svarīgi, lai jēri ēstu krūmus. Bet mazais princis piemetināja:

„Okusují tedy i baobaby?“

— Tātad viņi ēd arī baobabus.

Upozornil jsem malého prince, že baobaby nejsou keře, ale stromy veliké jako kostely, a že i kdyby vzal s sebou celé stádo slonů, nedokázali by sežrat jediný baobab.

Es atļāvos piebilst, ka baobabi nav vis krūmi, bet lieli koki, tik augsti kā baznīcas, un pat tad, ja viņš paņemtu sev līdz veselu baru ziloņu, tie netiktu galā ar vienu vienīgu baobabu.

Myšlenka na stádo slonů malého prince rozesmála:

Doma par ziloņu baru mazo princi sasmīdināja:

„Museli by stát jeden na druhém…“

— Tad jau tos vajadzētu sakraut citu uz cita…

Ale moudře poznamenal:

Bet pēc tam viņš saprātīgi aizrādīja:

„Než baobaby vyrostou, jsou malé.“

— Baobabi taču vispirms ir mazi un tikai tad izaug lieli.

„Správně. A proč by měli tvoji beránci okusovat malé baobaby?“

— Pilnīgi pareizi. Bet kādēļ tu gribi, lai jēri ēstu mazus baobabus?

„To je divná otázka!“ odpověděl, jako by šlo o něco samozřejmého.

Viņš atbildēja: “Labi! Diezgan!”— it kā runa būtu par kaut ko visiem zināmu.

A stálo mě to hodně námahy, abych porozuměl tomuto problému.

Un man vajadzēja pamatīgi piepūlēt savas smadzenes, lai tiktu galā ar šo problēmu.

A skutečně, na planetě malého prince byla jako na všech planetách dobrá tráva i plevel. Tedy z dobrých semen dobrá tráva a ze špatných semen býlí.

Patiešām, uz mazā prinča planētas, tāpat kā uz visām citām planētām, auga derīgi augi un nezāles. Tātad tur bija arī derīgo augu labās sēklas un nezāļu ļaunās sēklas.

Ale semena jsou neviditelná. Spí hluboko v zemi, až některému napadne se probudit. Tu se protáhne a k slunci bojácně raší nejprve rozkošný a neškodný malý výhonek.

Bet sēklas nevar redzēt. Tās dus zemes dzīlēs, līdz kādai no tām ienāk prātā pamosties. Tad nu sēkla pastiepjas un izbāž pretim saulei aizkustinoši mazu, nevainīgu asniņu.

Je-li to ředkvička nebo růže, můžeme je nechat, ať si rostou. Je-li to plevel, musíme ho vytrhnout hned, jak ho rozeznáme.

Ja tas ir redīsa vai rožu krūma asniņš, to var atstāt augam savā vaļā. Turpretim, ja tā ir kāda nezāle, tad asniņš tūlīt jāizrauj, tikko esam to pazinuši.

Nu, a na planetě malého prince byla strašná semena… semena baobabů. Půda planety byla jimi zamořena.

Bet uz mazā prinča planētas bija šausmīgas sēklas… proti, baobabu sēklas. Planētas augsnē tās atradās lielā vairumā.

A pustíme-li se do baobabu příliš pozdě, už nikdy se ho nezbavíme. Zaroste celou planetu. Provrtá ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnou ji.

Un no tāda baobaba, ja to laikā nepamana, nekad vairs nevar tikt vaļā. Tas pārņem visu planētu. Saknes izurbjas planētai cauri. Un, ja planēta ir pārāk maza, bet baobabu pārāk daudz, tad tie pārplēš planētu pušu.

„To je věc kázně,“ řekl mi později malý princ. „Když dám ráno do pořádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou ještě maličké. Je to práce hrozně nudná, ale je velice snadná.“

“Tas ir kārtības jautājums,” vēlāk man stāstīja mazais princis. “Kad pats no rīta esi uzkopies, tad rūpīgi jāuzkopj arī planēta. Regulāri jāizravē laukā visi baobabi, tiklīdz tos var atšķirt no rožu krūmiem, kam tie ārkārtīgi līdzinās, kad tikko uzdīguši. Tas ir ļoti viegls, bet nogurdinošs darbs.”

Jednou mi poradil, abych se to snažil pěkně nakreslit, aby to u nás děti dobře pochopily.

Kādu dienu mazais princis ieteica man pacensties uzzīmēt uzskatāmu zīmējumu, lai arī mūsu bērni to pamatīgi ielāgotu.

„Budou-li jednoho dne cestovat,“ řekl, „může se jim to hodit. Někdy to nevadí, když se práce odloží na později. Ale u baobabů je to vždycky katastrofa. Já ti poznal jednu planetu… Tam bydlel lenoch. Zanedbal tři keře…“

“Ja viņi kādreiz ceļos,” viņš man teica, “tas viņiem varēs noderēt. Dažreiz ir vietā atlikt darbu uz vēlāku laiku. Bet, ja runa ir par baobabiem, tad tas var beigties ar katastrofu. Man bija zināma kāda planēta, uz kuras dzīvoja sliņķis. Viņš nebija pamanījis trīs krūmiņus…”

Nakreslil jsem tedy tu planetu podle pokynů malého prince. Nerad dělám mravokárce, ale nebezpečí baobabů je tak málo známé a riziko, kterému se vystavuje ten, kdo by na nějaké planetce zabloudil, je tak velké, že tentokrát dělám výjimku ve své zdrženlivosti a říkám:

Un pēc mazā prinča norādījumiem es uzzīmēju šo planētu. Man nemaz netīk runāt pamācošā tonī. Bet, tā kā baobabu briesmas zināmas tikai nedaudziem un tiem, kas aizmaldītos uz šāda asteroīda, draudētu liels risks, tad reiz par visām reizēm metu pie malas savu atturību.

„Děti, dejte pozor na baobaby!“ S touto kresbou jsem si dal proto tolik práce, abych varoval své přátele před nebezpečím, v jehož blízkosti již dlouho žijí — stejně jako já — a ani o tom nevědí. Poučení, které jsem dal, stálo za tu námahu.

Es teicu: “Bērni! Esiet piesardzīgi ar baobabiem!” Un, lai brīdinātu savus draugus no briesmām, kas viņiem jau labu laiku uzglūnējušas tāpat kā man, turklāt pašam to nezinot, es ļoti piestrādāju pie šā zīmējuma. Un tas bija to vērts.

Zeptáte se snad: Proč nejsou v této knize jiné kresby tak velkolepé jako kresba baobabů? Odpověď je velmi prostá: Zkoušel jsem to, ale nepodařilo se mi to. Když jsem kreslil baobaby, hnala mě k tomu jakási vnitřní nutnost.

Jūs varbūt jautāsiet: kādēļ šai grāmatā citi zīmējumi nav tikpat iespaidīgi kā baobabu zīmējums? Atbilde ir ļoti vienkārša: es gan pūlējos, bet man neveicās. Bet, kad es zīmēju baobabus, mani iedvesmoja apziņa, ka tas ir ārkārtīgi nepieciešami.

VI — ZÁPAD SLUNCE

VI

Ach malý princi, tak jsem kousek po kousku pochopil tvůj teskný život. Dlouho pro tebe byly rozptýlením jen kouzelné západy slunce. Tuto novou podrobnost jsem se dověděl čtvrtého dne zrána, když jsi mi řekl:

Ai, mazo princi, tikai pamazām es sāku saprast tavu skumjo dzīvi! Ilgu laiku tev nebija citas izklaidēšanās kā vienīgi saulrietu skaistums. Šo jauno sīkumu uzzināju ceturtās dienas rītā, kad tu man teici:

„Mám strašně rád západy slunce. Pojďme se na jeden podívat…“

— Man ļoti patīk saulrieti. Paskatīsimies saulrietu…

„Ale musíme počkat…“

— Bet tad ir jāpagaida…

„Počkat? Na co?“

— Jāpagaida, kas tad?

„Až bude slunce zapadat.“

— Jāpagaida, kad saule rietēs.

Nejprve ses zatvářil překvapeně a potom ses sám sobě zasmál. A řekl jsi mně:

Pirmajā brīdī tu izskatījies ļoti pārsteigts, bet pēc tam pats sāki smieties. Tu man teici:

„Já pořád myslím, že jsem doma!“

— Es vēl arvien iedomājos, ka esmu savās mājās!

Skutečně. Když je v Americe poledne, víme, že nad Francií slunce zapadá. Stačilo by, abychom se mohli ocitnout za minutu ve Francii, a viděli bychom západ slunce.

Patiešām. Kad Savienotajās Valstīs ir pusdiena, tad saule, kā tas visiem zināms, noriet Francijā. Vajadzētu tikai vienā mirklī aiziet uz Franciju, lai noskatītos saulrietā.

Bohužel Francie je příliš daleko. Ale na tvé malinké planetě ti stačilo posunout židli o několik kroků. A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti zachtělo…

Diemžēl Francija ir pārāk tālu. Bet uz savas mazās planētas tu pavilki krēslu pāris soļu tālāk un raudzījies vakara debesīs ikreiz, kad vien to vēlējies…

„Jednou jsem viděl slunce zapadat třiačtyřicetkrát!“

— Kādu dienu es redzēju sauli rietam četrdesmit trīs reizes!

A po chvilce jsi dodal:

Brīdi vēlāk tu piebildi:

„Víš…, když je člověku moc smutno, má rád západy slunce…“

— Vai zini… kad ir tik skumji, tad patīk saulrieti…

„Tedy v den, kdy jsi viděl západ třiačtyřicetkrát, bylo ti tolik smutno?“

— Tātad tanī dienā, kad redzēji četrdesmit trīs saulrietus, tu biji ļoti noskumis?

Ale malý princ neodpověděl.

Mazais princis neatbildēja.

VII — TRNY

VII

Pátého dne, zase díky beránku, odhalilo se mi tajemství života malého prince. Zeptal se mě náhle a bez úvodu, jako by jeho otázka byla výsledkem nějakého problému, o kterém dlouho tiše uvažoval:

Piektajā dienā, joprojām pateicoties jēriņam, man atklājās mazā prinča dzīves noslēpums. Viņš jautāja man pēkšņi, bez kāda ievada, it kā klusībā šo problēmu būtu ilgi pārdomājis:

„Když beránek okusuje keře, spásá také květiny?“

— Bet, ja jērs ēd krūmus, tad viņš ēd arī puķes?

„Beránek spase všechno, na co přijde.“

— Jērs ēd visu, kas gadās pa ceļam.

„I květiny, které mají trny?“

— Pat puķes, kurām ir ērkšķi?

„Ano, i květiny, které mají trny.“

— Jā. Pat puķes, kurām ir ērkšķi.

„Tak načpak jsou ty trny?“

— Bet kam tad noder ērkšķi?

Nevěděl jsem. Měl jsem právě spoustu práce, protože jsem zkoušel odšroubovat příliš utažený svorník motoru. Působilo mi to plno starostí, neboť jsem přicházel na to, že porucha je asi velmi vážná. A poněvadž pitné vody ubývalo, obával jsem se nejhoršího.

To es nezināju. Es toreiz biju ļoti aizņemts ar motoru, skrūvējot vaļā kādu pārāk cieši pievilktu skrūvi. Biju ļoti norūpējies, jo mans stāvoklis kļuva nopietns, bet izsīkstošais dzeramā ūdens krājums lika baidīties no visļaunākā.

„Nač jsou ty trny?“

— Kam tad noder ērkšķi?

Malý princ nikdy neupustil od otázky, když ji jednou dal. Svorník mě zlobil a odpověděl jsem, co mě právě napadlo:

Mazais princis nekad neatstāja miera jautājumu, ko bija reiz uzdevis. Es biju saniknots par spītīgo skrūvi un atbildēju uz labu laimi:

„Trny nejsou na nic. Od květin je to čirá zlomyslnost!“

— Ērkšķi neder nekam, tā ir tīrā ļaunprātība no puķu puses!

„Ó!“

—O!

Ale po chvilce mlčení odsekl trochu nevraživě:

Brīdi klusējis, mazais princis domīgi atcirta:

„Nevěřím ti! Květiny jsou slabé. Jsou naivní. Zabezpečují se, jak dovedou. Myslí si, že jsou strašné, když mají trny…“

— Es tev neticu! Puķes ir vārgas. Viņas ir naivas. Viņas aizsargājas, kā prot. Viņām šķiet, ka ar ērkšķiem viņas ir briesmīgas.

Neodpověděl jsem. V té chvíli jsem si říkal: Jestli se ten svorník ještě nepohne, rozbiji ho kladivem. Malý princ mě znovu vyrušil z přemýšlení:

Es neko neatbildēju. Šai brīdī nodomāju: “Ja skrūve vēl pretosies, sadauzīšu to ar veseri.” Mazais princis atkal iztraucēja manas pārdomas:

„A ty myslíš, že květiny…“

— Bet vai tu tici, ka puķes…

„Ale kdepak! Já nic nemyslím!“ odpověděl jsem nazdařbůh. „Já myslím na vážné věci.“

— Protams, ka ne, protams, ne! Es nekam neticu! — atbildēju uz labu laimi. — Esmu aizņemts ar nopietnām lietām!

Podíval se na mne užasle.

Pārsteigts viņš mani uzlūkoja.

„Na vážné věci!“

— Ar nopietnām lietām!

Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.

Viņš redzēja mani ar veseri rokās un smēreļļā notraipītiem pirkstiem noliekušos pār priekšmetu, kas viņam izlikās ļoti neglīts.

„Mluvíš jako ti dospělí!“

— Tu runā kā pieaugušie!

To mě trochu zahanbilo. A ještě nemilosrdně dodal:

Šie vārdi man lika mazliet nokaunēties. Bet viņš nesaudzīgi piebilda:

„Všechno spleteš dohromady… Všechno pomícháš!“

— Tu sajauc visu… tu visu putro!

Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy:

Mazais princis patiešām bija ļoti saskaities. Viņš purināja vējā savus zeltainos matus.

„Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: „Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk!“ — A nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“

— Es zinu planētu, kur dzīvo kāds tumši sārts kungs. Viņš nekad nav ieelpojis nevienas puķes smaržu. Viņš nekad nav palūkojies uz zvaigzni. Viņš nekad nevienu nav mīlējis. Viņš nekad neko citu nav darījis kā tikai skaitījis rēķinus. Un augu dienu viņš atkārto tāpat kā tu: “Es esmu nopietns cilvēks! Es esmu nopietns cilvēks!” — un vai plīst aiz lepnuma. Tas jau nemaz nav cilvēks, tas ir pūpēdis!

„Cože to je?“

— Kas?

„Pýchavka!“

— Pūpēdis!