Malý princ byl teď hněvem celý bledý.

Tagad mazais princis pat nobāla aiz dusmām.

„Už miliony let si květiny tvoří trny. A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého červeného pána?

— Kopš miljoniem gadu puķēm ir ērkšķi. Kopš miljoniem gadu jēriņi tomēr ēd puķes. Un vai tad nav svarīgi censties saprast, kādēļ puķes tik ļoti nopūlas, lai izveidotu ērkšķus, kuri nekad nekam neder? Vai tad puķu un jēru cīņa nav svarīga? Vai tā nav svarīgāka un nopietnāka par tumšsārtā kunga rēķiniem?

A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?“

Un, ja man zināma viena vienīga puķe visā pasaulē, kas aug tikai uz manas planētas, un, ja kādu rītu mazs jēriņš to var iznīcināt vienā rāvienā, nemaz neapzinoties, ko viņš dara — vai tad tas nav svarīgi?

Zarděl jsem se a po chvíli pokračoval:

Mazais princis nosarka, pēc tam atsāka:

„Má-li někdo rád květinu, jedinou tohoto druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má květina… Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!“

— Ja mīli puķi, kas atrodas tikai uz vienas no miljoniem zvaigžņu, tad pietiek palūkoties zvaigžņotajās debesīs, lai būtu laimīgs. Tu saki sev: “Mana puķe ir kaut kur tur…” Bet, ja jēriņš apēd puķi, tad ir tāda sajūta, ka pēkšņi apdzisušas visas zvaigznes! Un vai tas nav svarīgi?

Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem nářadí. Nezáleželo mi už na kladivu, svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno utěšit malého prince. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu:

Viņš vairs nevarēja neko pateikt. Pēkšņi viņš sāka elsot. Bija uznākusi nakts. Es nometu savus darba rīkus. Man vairs neko nenozīmēja veseris, spītīgā skrūve, slāpes un nāve. Uz kādas zvaigznes, uz manas planētas Zemes, atradās mazs princis, kuru vajadzēja mierināt! Es paņēmu viņu savās rokās. Es viņu šūpoju. Es viņam teicu:

„Květině, kterou máš rád, nehrozí nebezpečí… Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu ohrádku… Udělám…“

“Puķei, kuru tu mīli, nekas nedraud… Es uzzīmēšu tavam jēriņam uzpurnīti… Es uzzīmēšu tavai puķei aizsargbruņas… Es…”

Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat… Svět slz je tak záhadný.

Es patiešām vairs nezināju, ko sacīt. Es jutos ļoti neveikli. Es nezināju, kā viņam tuvoties, kā atkal viņam piekļūt… Asaru pasaule ir tik noslēpumaina…

VIII — KVĚTINA

VIII

Květinu malého prince jsem poznal velice brzy lépe. Na jeho planetě rostly prosté květiny, ozdobené jedinou řadou okvětních plátků. Nezabíraly místo a nikoho nerušily. Jednoho rána se vždy objevily v trávě a potom večer uvadaly.

Drīz vien iepazinos ar šo puķi tuvāk. Uz mazā prinča planētas bija augušas ļoti vienkāršas puķes, ar vienu pašu ziedlapiņu rindu; tās aizņēma pavisam maz vietas un nevienu netraucēja. Tās parādījās kādu rītu zālē un pēc tam vakarā izdzisa.

Ale tahle květina vyklíčila jeden den ze semene přivátého bůhvíodkud a malý princ bděl velmi pozorně nad tímto výhonkem, který se nepodobal jiným produktům. Mohl to být nějaký nový druh baobabu.

Bet šī bija uzdīgusi kādu dienu no sēklas, kas bija atnesta nezin no kurienes, un mazais princis nevarēja vien beigt aplūkot asniņu, kurš nelīdzinājās nevienam citam. Tas varēja būt jaunas šķirnes baobabs.

Keřík však náhle přestal růst a začal hnát do květu. Malý princ, který byl při tom, když vyrašil obrovský pupen, dobře tušil, že z něho vypučí něco zázračného, ale květina se ve svém zeleném příbytku krášlila nekonečně dlouho.

Bet drīz vien stāds pārstāja augt un sāka izvērsties ziedā. Mazais princis, kas nekad nebija redzējis tik milzīgu pumpuru, juta, ka no tās izplauks  brīnumaina parādība, bet puķe savā zaļajā istabiņa nevarēja vien saposties pietiekami skaista.

Pečlivě si vybírala barvy. Oblékala se pomalu, upravovala si okvětní plátky jeden po druhém. Nechtěla se ukázat celá pomačkaná jako vlčí máky. Chtěla se objevit až teprve v plné kráse. Ó ano, byla to parádnice!

Viņa ļoti rūpīgi izvēlējās krāsas. Viņa tērpās lēnām, pielaikodama ziedlapiņas citu pēc citas. Viņa negribēja uzplaukt izspūrusi kā magone. Viņa gribēja parādīties visā savā krāšņumā. Ai, jā! Viņa bija ļoti koķeta!

Její tajemná toaleta trvala mnoho a mnoho dní. Až jednoho rána se ukázala právě při východu slunce.

Viņas noslēpumainā tērpšanās ilga daudzas dienas. Un tad kādu rītu tieši saullēkta stundā viņa atvērās.

A květina, která se tak pečlivě připravovala, řekla zívajíc:

Bet skaistule, kas bija tik rūpīgi posusies, teica žāvādamās:

„Ach, právě jsem se probudila… Promiňte, prosím… Jsem ještě celá rozcuchaná…“

— Ā! Es tikko atmodos… Lūdzu, piedodiet… Esmu vēl pavisam izspūrusi…

Malý princ nemohl v té chvíli skrýt svůj obdiv:

Mazais princis vairs nevarēja apvaldīt savu apbrīnu:

„Jak jste krásná!“

— Cik jūs esat skaista!

„Že ano,“ odpověděla tiše květina. „A přišla jsem na svět zároveň se sluncem…“

— Vai ne, — klusi atbildēja puķe. — Es esmu dzimusi tai pašā stundā, kad saule…

Malý princ správně uhodl, že není moc skromná. Ale tolik dojímala!

Mazais princis it labi nojauta, ka puķe nav no kautrīgajām, bet viņa bija tik aizkustinoša!

„Myslím, že je čas posnídat,“ dodala po chvilce, „byl byste tak hodný a postaral se o mne…“

— Man šķiet, ka tagad ir brokastu laiks, — viņa tūdaļ piebilda, — esiet tik laipns, padomājiet par mani…

A malý princ, celý zmaten, šel pro konev s čerstvou vodou a obsloužil květinu.

Un mazais princis, pavisam apmulsis, sameklēja lejkannu ar svaigu ūdeni un aplaistīja puķi.

Tak ho velice brzy potrápila svou poněkud plachou marnivostí. Například jednoho dne, když mluvila o svých čtyřech trnech, řekla malému princi:

Drīz vien puķe viņu galīgi nomocīja ar savu neizprotamo iedomību. Kādu dienu, piemēram, runājot par saviem četriem ērkšķiem, viņa sacīja mazajam princim:

„Jen ať si přijdou tygři se svými drápy!“

— Lai nu nāk tīģeri ar saviem nagiem!

„Na mé planetě přece nejsou tygři,“ namítl malý princ, „a tygři trávu ani nežerou.“

— Uz manas planētas nav tīģeru,— iebilda mazais princis, — un turklāt tīģeri neēd zāli.

„Já nejsem tráva,“ odpověděla jemně květina.

— Es neesmu zāle, — mierīgi atbildēja puķe.

„Ó, promiňte…“

— Piedodiet…

„Já se tygrů vůbec nebojím, ale mám hrůzu z průvanu. Nemáte, prosím, nějakou zástěnu?“

— Man nemaz nav bail no tīģeriem, bet es šausmīgi neciešu caurvēju. Vai jums būtu kāds aizsegs?

Hrůzu z průvanu… Pro rostlinu to není právě šťastné, řekl si malý princ. S touhle květinou je potíž…

“Augs necieš caurvēju… ļoti savādi,” mazais princis nodomāja. “Šī puķe ir ļoti komplicēta…”

„A večer mě dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatně položené. Tam, odkud přicházím…“

— Vakarā apsedziet mani ar stikla kupolu. Pie jums ir ļoti auksts. Te ir tik nemājīgi. Tur, no kurienes es nāku…

Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohla z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu:

Bet tad viņa apklusa. Viņa taču bija atnesta šurp sēklas veidā. Ko gan viņa varēja zināt par citām pasaulēm. Apkaunota, ka ļāvusi pārsteigt sevi tik naivos melos, puķe divas vai trīs reizes iekāsējās, lai mazais princis sajustu savu vainu.

„A co ta zástěna?“

— Kur ir aizsegs?…

„Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!“

— Es jau devos pēc tā, bet jūs runājāt ar mani!

Tu nuceně zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí.

Tad puķe sāka vēl stiprāk kāsēt, lai viņam iedvestu sirdsapziņas pārmetumus.

A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít ji rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.

Un tā mazais princis, lai arī viņam piemita mīlestības laba griba, drīz vien bija sācis šaubīties par puķi. Vieglprātīgos vārdus viņš bija uzņēmis nopietni un kļuvis ļoti nelaimīgs.

„Neměl jsem ji poslouchat,“ svěřil se mi jednoho dne. „Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit. Historka s drápy, která mě tak dopálila, měla ve mně vzbudit vlastně něhu…“

“Man nevajadzēja puķē klausīties,” viņš man atzinās kādu dienu, “nekad nevajag klausīties puķēs. Tās jāuzlūko un jāelpo to smarža. Manējā ar savu smaržu apdvesa visu planētu, bet es nepratu par to priecāties. Šīm runām par nagiem vajadzēja modināt līdzjūtību, bet es noskaitos…”

A ještě se mi svěřil:

Un vēl viņš atzinās:

„Tehdy jsem nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, kdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými lstmi vytušit něžnost. Květiny si tak odporují! Ale byl jsem příliš mladý, abych ji dovedl mít rád.“

“Toreiz es viņu nesapratu! Man vajadzēja par viņu spriest pēc darbiem, nevis pēc vārdiem. Viņa apdvesa mani ar savu smaržu un darīja gaišāku manu dzīvi. Man nevajadzēja bēgt prom! Man vajadzēja nojaust viņas maigumu zem nožēlojamā viltības aizsega. Puķes ir tik pretrunīgas! Bet es biju pārāk jauns, lai prastu mīlēt.”

IX — ODLET

IX

Aby mohl planetu opustil, využil, myslím, tahu divokých ptáků. Ráno před odchodem dal planetu pěkně do pořádku. Pečlivě vymetl nevyhaslé sopky. Dvě byly v činnosti. A bylo to ohromně pohodlné, když bylo potřebí ráno ohřát snídani.

Man šķiet, ka mazais princis bija nolēmis aizceļot ar gājputniem. Tajā rītā viņš krietni uzposa savu planētu. Viņš rūpīgi iztīrīja darbojošos vulkānus. Viņam bija divi vulkāni, kas darbojās. Uz tiem ļoti ērti no rītiem varēja uzsildīt brokastis.

Měl také jednu vyhaslou sopku. Ale vždycky říkával: „Člověk nikdy neví!“, a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují. Sopečné výbuchy jsou jako oheň v krbu.

Viņam piederēja ari viens izdzisis vulkāns. Bet kā mēdz teikt: “Nekad nevar būt drošs!” Tādēļ viņš iztīrīja arī izdzisušo vulkānu. Ja vulkāni ir labi iztīrīti, tie deg mierīgi, vienmērīgi, bez izvirdumiem. Vulkānu izvirdumi ir kā uguns skurstenī.

Na naší Zemi jsme ovšem příliš malí, abychom si mohli vymetat sopky. Proto nám způsobují řadu nepříjemností.

Acīm redzot, uz zemes mēs esam pārāk mazi, lai iztīrītu savus vulkānus. Tādēļ tie sagādā mums tik daudz nepatikšanu.

Malý princ vytrhl trochu smutně také poslední výhonky baobabů. Myslel, že se snad už nikdy nevrátí. Ale všechny tyto obvyklé práce se mu zdály toho rána nesmírně milé.

Mazais princis mazliet noskumis izrāva pēdējos baobabu dzinumus. Viņš domāja, ka nekad vairs neatgriezīsies. Visi parastie darbi šorīt viņam likās neparasti jauki.

A když naposledy zalil květinu a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že je mu do pláče.

Kad viņš pēdējo reizi aplaistīja puķi un gatavojās to apsegt ar stikla kupolu, viņam gribējās pat raudāt.

„Sbohem,“ řekl květině.

— Ardievu, — viņš teica puķei.

Květina však neodpověděla.

Bet puķe neatbildēja.

„Sbohem,“ opakoval.

— Ardievu, — viņš atkārtoja.

Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.

Puķe iekāsējās. Tas nebija tādēļ, ka viņa būtu saaukstējusies.

„Byla jsem hloupá,“ řekla mu konečně. „Odpusť mi to. Snaž se být šťasten.“

— Esmu bijusi muļķe, — beidzot viņa teica. — Lūdzu piedod man. Un centies būt laimīgs.

Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost.

Mazais princis bija pārsteigts, nedzirdot pārmetumus. Viņš stāvēja, pavisam apmulsis, ar stikla kupolu rokās. Viņš nesaprata šo kluso maigumu.

„No ano, mám tě ráda,“ řekla květina. „Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tys byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten… Nech ten poklop, já už ho nechci.“

— Nu, protams, es tevi mīlu, — teica puķe. — Tā bija mana vaina, ka tu par to neko nezināji. Bet tas ir tik nesvarīgi. Arī tu biji tāds pats muļķis kā es. Centies būt laimīgs… Liec šo kupolu mierā. Es to vairs negribu.

„Ale vítr…“

— Bet vējš…

„Nejsem tak nachlazená… Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina.“

— Es jau nemaz neesmu tā saaukstējusies… Svaigais nakts gaiss man darīs labu. Es esmu puķe.

„Ale zvířata…“

— Bet zvēri…

„Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy.“

Man taču ir jāpacieš pāris kāpuru, ja gribu iepazīt tauriņus. Tie laikam ir ļoti skaisti. Kas tad mani apciemos? Tu taču būsi tālu projām. Bet no lieliem zvēriem es nebaidos. Man ir nagi.

A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala:

Un viņa naivi rādīja savus četrus ērkšķus. Pēc tam piebilda:

„Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!“

— Nevilcinies, tas uztrauc. Ja esi izlēmis doties projām, tad ej.

Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina.

Viņa negribēja, ka mazais princis redz viņu raudam. Tā bija ļoti lepna puķe…

X — KRÁL

X

Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějakou práci a poučení.

Vistuvāk mazā prinča planētai atradās asteroīdi 325., 326., 327., 328., 329. un 330. Tāpēc tos viņš apciemoja vispirms, lai sameklētu tur kādu nodarbošanos vai iemācītos kaut ko.

Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátním trůně.

Pirmo apdzīvoja kāds karalis. Tērpies purpurā un sermuļādās, viņš sēdēja uz ļoti vienkārša un tomēr majestātiska troņa.

„Ale hleďme, poddaný,“ zvolal král, když uviděl malého prince.

— Lūk, pavalstnieks! — karalis iesaucās, ieraudzījis mazo princi.

A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?

Un mazais princis nodomāja: “Kā gan viņš mani pazīst, ja nekad nav redzējis?”

Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.

Viņš nezināja, ka karaļi pasauli vienkāršo. Visi cilvēki viņiem ir pavalstnieki.

„Pojď blíž, ať tě lépe vidím,“ řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.

— Panāc tuvāk, lai es tevi labāk redzu, — teica karalis, kas jutās gauži lepns, ka ir kādam karalis.

Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.

Mazais princis ar skatienu meklēja, kur apsēsties, bet visu planētu pilnīgi aizņēma krāšņais sermuļādu apmetnis. Tā nu viņš palika stāvam, bet, tā kā bija noguris, nožāvājās.

„Zívat v přítomnosti krále se nesluší,“ řekl mu mocnář. „Zakazuji ti to.“

— Žāvāties karaļa klātbūtnē ir pret etiķetes noteikumiem, — teica karalis. — Es tev to aizliedzu.

„Nemohu se udržet,“ odpověděl malý princ celý zmatený. „Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem…“

— Es nevaru savaldīties, — pavisam apmulsis, atbildēja mazais princis. — Mans ceļojums bija ilgs, un es neesmu nemaz gulējis…

„Nařizuji ti tedy, abys zíval,“ řekl král. „Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to.“

— Tad es tev pavēlu žāvāties, — sacīja karalis. — Gadiem ilgi neesmu redzējis kādu žāvājamies. Žāvas ir ievērības cienīga parādība. Nu, nožāvājies vēlreiz! Tā ir pavēle.

„Teď se bojím… už nemohu…,“ odpověděl malý princ a po uši se začervenal.

— Es kautrējos… vairs nevaru… — iebilda mazais princis gluži nosarcis.

„Hm, hm,“ odpověděl král. „Tak… tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…“

— Hm! Hm! — atteica karalis. — Tad es… es tev pavēlu brīžiem žāvāties un brīžiem ne.

Trochu breptal a zdál se pohněván.

Viņš sastostījās un likās esam saīdzis.

Králi totiž šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.

Jo karalis raudzījās, lai viņa autoritāte tiktu respektēta. Viņš necieta nepaklausību. Viņš bija absolūtais monarhs. Bet, tā kā bija ļoti labs, viņš deva saprātīgas pavēles.

„Kdybych nařídil,“ říkal obvykle, „kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje.“

“Ja es pavēlētu,” karalis mēdza teikt, “ja es pavēlētu kādam ģenerālim pārvērsties par kaiju un ja šis ģenerālis neklausītu, tā nebūtu viņa vaina. Tā būtu mana vaina.”

„Mohu se posadit?“ zeptal se nesměle malý princ.

— Vai drīkstu apsēsties? — bailīgi ievaicājās mazais princis.

„Nařizuji ti, aby ses posadil,“ odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.

— Es tev pavēlu apsēsties, — atbildēja karalis, majestātiski sakārtodams sava sermuļādu apmetņa malu.

Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl tak vládnout?

Mazais princis bija neziņā. Planēta tik niecīga — pār ko gan karalis valda?

„Vaše Veličenstvo,“ pravil, „prosím o prominutí, že se vás ptám…“

— Jūsu majestāte, — viņš teica, — lūdzu, piedodiet, ka uzdrošinos jums jautāt…

„Nařizuji ti, aby ses mě ptal,“ řekl honem král.

— Es tev pavēlu jautāt, — karalis steidzīgi noteica.

„Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?“

— Majestāt, pār ko jūs valdāt?

„Všemu,“ odpověděl král velmi prostě.

— Pār visu, — karalis vientiesīgi atbildēja.

„Všemu?“

— Pār visu?

Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.

Karalis ar necilu žestu norādīja uz savu planētu, uz pārējām planētām un zvaigznēm.

„Tomu všemu?“

— Pār visu šo? — mazais princis pārjautāja.

„Ano, tomu všemu,“ odpověděl král.

— Pār visu šo… — karalis atbildēja.

Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.

Jo viņš bija ne tikai absolūtais, bet arī universālais monarhs.

„A hvězdy vás poslouchají?“

— Un zvaigznes jums paklausa?

„Ovšem,“ řekl mu král. „Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň.“

— Protams, — karalis atteica. — Viņas klausa uz vārda. Es neciešu nedisciplinētību.

Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiatřicet, ale dvaasedmdesát nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli!

Šāda vara mazajā princī izraisīja izbrīnu. Ja tāda būtu viņa rokās, tad viņš varētu vienā un tai pašā dienā noraudzīties nevis četrdesmit četros, bet septiņdesmit divos vai ari simt vai divsimt saulrietos, pat neizkustinot no vietas savu krēslu!

A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o laskavost:

Un, tā kā princi atkal pārņēma skumjas, atceroties savu mazo planētu, viņš iedrošinājās palūgt karalim kādu žēlastību:

„Chtěl bych vidět západ slunce… Udělejte mi tu radost… Nařiďte slunci, aby zapadlo…“

— Es gribētu redzēt saulrietu… Dariet man šo prieku… Pavēliet saulei, lai tā noriet…