„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“

— Nu tad zvaigznes pieder man, jo es pirmais par tām iedomājos.

„A to stačí?“

— Vai ar to pieliek?

„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“

— Protams. Ja tu atrodi dimantu, kam nav īpašnieka, tas ir tavs. Ja tu atklāj kādu salu, kurai nav īpašnieka, tā ir tava. Ja tev pirmajam rodas kāda doma, tu liec to patentēt — tā ir tava. Bet man pieder zvaigznes, jo līdz šim neviens nav iedomājies, ka arī tās var piederēt.

„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“

— Tas tiesa, — sacīja mazais princis. — Un ko tu dari ar tām?

„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“

— Es tās pārvaldu. Es tās saskaitu un atkal pārskaitu, — atteica biznesmenis. — Tas ir grūti. Bet es esmu nopietns cilvēks!

Malému princi to ještě nestačilo:

Mazais princis vēl nebija apmierināts.

„Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“

— Ja man pieder, piemēram, kāds kaklauts, es varu to aplikt ap kaklu un aiznest projām. Ja man pieder kāda puķe, es varu to noplūkt un paņemt līdz. Bet tu taču nevari noplūkt savas zvaigznes.

„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“

— Nē, bet es varu tās ielikt bankā.

„Co to znamená?“

— Ko tas nozīmē?

„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“

— Tas nozīmē, ka es uzrakstu uz maza papīrīša zvaigžņu skaitu. Un pēc tam šo papīru ieslēdzu atvilktnē.

„A nic víc?“

— Un tas ir viss?

„To stačí!“

— Ar to pietiek!

To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.

“Tas ir jocīgi,” mazais princis nodomāja. “Tas ir pat dzejiski. Tomēr nav sevišķi nopietni.”

Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.

Mazajam princim par to, kas ir nopietns, bija savas domas, kuras ļoti atšķīrās no pieaugušo cilvēku domām.

„Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“

— Man, — viņš piebilda, — pieder kāda puķe, ko es katru dienu aplaistu. Man ir trīs vulkāni, kurus es tīru katru nedēļu. Jo es tīru arī izdzisušo. Nekad nevar būt drošs. Tas, ka viņi man pieder, ir derīgi kā maniem vulkāniem, tā manai puķei. Bet tu neesi derīgs zvaigznēm…

Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel.

Biznesmenis atvēra muti, bet neatrada nekā , ko atbildēt, un mazais princis devās projām.

Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.

“Pieaugušie nudien ir ārkārtīgi dīvaini,” viņš teica sev, ceļodams tālāk.

XIV — LAMPÁŘ

XIV

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář.

Piektā planēta bija pavisam savāda. Tā bija pati mazākā no visām. Tur bija tieši tik daudz vietas, lai novietotu vienu laternu un vienu laternu iededzinātāju.

Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář. Přesto si v duchu řekl:

Mazais princis nekādi nevarēja saprast, kam varētu noderēt kaut kur debesīs, uz planētas, kur nav ne māju, ne iedzīvotāju, tāda laterna un tāds laternu iededzinātājs. Taču viņš nodomāja:

Možná je ten člověk zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan. Jeho práce má alespoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.

“Var jau būt, ka šis cilvēks ir absurds. Tomēr viņš nav tik bezjēdzīgs kā karalis, kā godkārīgais, kā biznesmenis un kā dzērājs. Viņa darbam vismaz ir kāda jēga. Kad viņš aizdedzina savu laternu, tad šķiet, it kā viņš liktu rasties vēl vienai zvaigznei vai puķei. Kad viņš izdzēš savu laternu, viņš iemidzina savu puķi vai zvaigzni. Tā ir ļoti skaista nodarbošanās. Tā patiešām ir derīga, jo tā ir skaista.”

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:

Sasniedzis planētu, mazais princis goddevīgi sveicināja laternu iededzinātāju:

„Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?“

— Labdien. Kādēļ tu nupat izdzēsi savu laternu?

„To je příkaz,“ odpověděl lampář. „Dobrý den.“

— Tāda ir pavēle, — atbildēja laternu iededzinātājs. — Labdien.

„Co to znamená příkaz?“

— Kāda tad ir pavēle?

„No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer.“

— Izdzēst laternu. Labvakar.

A zase ji rozsvítil.

Un viņš to izdzēsa.

„Ale proč jsi ji právě rozžal?“

— Bet kālab tu to atkal aizdedzini?

„To je příkaz,“ odpověděl lampář.

— Tāda ir pavēle, — atbildēja laternu iededzinātājs.

„Nerozumím,“ odvětil malý princ.

— Es nesaprotu, — teica mazais princis.

„Není čemu rozumět,“ řekl lampář. „Příkaz je příkaz. Dobrý den.“

— Tur nav nekā ko nesaprast, — sacīja laternu iededzinātājs. — Pavēle paliek pavēle. Labdien.

A zhasl svítilnu.

Un viņš izdzēsa savu laternu.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.

Pēc tam viņš noslaucīja no pieres sviedrus ar sārti rūtotu kabatas lakatiņu.

„Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát…“

— Man ir briesmīgs amats. Senāk tas bija jēdzīgāks. No rīta izdzēsu laternu un vakarā to aizdedzināju. Man bija laiks dienu atpūsties un nakti gulēt…

„A od té doby se příkaz změnil?“

— Vai tad pavēle kopš tā laika mainīta?

„Příkaz se nezměnil,“ řekl lampář. „To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!“

— Pavēle nav mainīta, — paskaidroja laternu iededzinātājs. Tā jau ir mana nelaime! Gadu no gada planēta griežas aizvien ātrāk, bet pavēle palikusi tā pati.

„No a?“ divil se malý princ.

— Un kā ir tagad? — vaicāja mazais princis.

„No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu.“

— Tagad, kad planēta apgriežas reizi minūtē, man vairs nav ne mirkļa atpūtas. Es aizdedzinu un izdzēšu laternu reizi minūtē!

„To je divné! Dny u tebe trvají minutu!“

— Tas nu gan ir jocīgi! Dienas pie tevis ilgst vienu minūti!

„To není vůbec divné,“ řekl lampář. „Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme.“

— Tas nemaz nav jocīgi, — atteica laternu iededzinātājs. — Pagājis jau vesels mēnesis, kopš mēs sarunājamies.

„Měsíc?“

— Vesels mēnesis?

„Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer.“

— Jā. Trīsdesmit minūtes. Trīsdesmit dienu! Labvakar.

A zase rozsvítil svou svítilnu.

Un viņš atkal aizdedzināja savu laternu.

Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu.

Mazajam princim aizvien vairāk iepatikās šis laternu iededzinātājs, kas bija tik uzticīgs pavēlei.

Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:

Viņš atcerējās, kā pats kādreiz bija meklējis saulrietus, pārbīdīdams krēslu. Viņš gribēja palīdzēt savam draugam.

„Víš… já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít.“

— Paklau… es zinu kādu līdzekli, kā tu varētu atpūsties, kad vien gribētu…

„Samozřejmě že chci,“ řekl lampář.

— Es jau sen to gribu, — sacīja laternu iededzinātājs.

Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.

Jo var taču turēt doto vārdu un tai pašā laikā slinkot. Mazais princis turpināja:

Malý princ pokračoval:
„Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš… a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít.“

— Tava planēta ir tik maziņa, ka tu vari to apstaigāt trīs soļos. Tev tikai jāiet pavisam lēnam, lai tu arvien atrastos saulē. Kad tu gribēsi atpūsties, tu soļosi… un diena būs tik gara, cik tu to vēlēsies…

„To mi moc nepomůže,“ řekl lampář. „Já rád spím.“

— Nekāda labuma no tā nav, — noteica laternu iededzinātājs. Par visu vairāk dzīvē man tīk gulēt.

— Tad ir slikti, — sacīja mazais princis.

„To je smůla,“ řekl lampář. „Dobrý den.“

— Tad ir slikti, — apliecināja laternu iededzinātājs. — Labdien. —

A zhasl svítilnu.

Un viņš izdzēsa savu laternu.

Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.

“Šo cilvēku,” mazais princis nodomāja, turpinot ceļojumu, “šo cilvēku visi pārējie nicinās, ir karalis, ir godkārīgais, ir dzērājs, ir biznesmenis. Tomēr vienīgi viņš man neliekas smieklīgs. Varbūt tādēļ, ka viņš nodarbojas ar kaut ko citu, nevis pats ar sevi.”

Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:

Tad mazais princis smagi nopūtās:

Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…

“Vienīgi viņš varētu būt mans draugs. Bet viņa planēta patiesi ir pārāk maza. Tur nav vietas diviem…”

Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!

Mazais princis neuzdrošinājās atzīties, ka viņš skumst pēc šīs brīnumainās planētas, it īpaši tādēļ, ka tur divdesmit četrās stundās var redzēt tūkstoš četri simti četrdesmit saulrietu.

XV — ZEMĚPISEC

XV

Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy.

Sestā planēta bija desmitreiz lielāka. Tur dzīvoja kāds vecs kungs, kas rakstīja milzīgas grāmatas.

„Ale hleďme, badatel!“ zvolal, když spatřil malého prince.

— Skat! Pētnieks! — viņš iesaucās, kad ieraudzīja mazo princi.

Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!

Mazais princis apsēdās uz galda un mazliet atvilka elpu. Viņš jau bija tik ilgi ceļojis!

„Odkud přicházíš?“ zeptal se ho starý pán.

— No kurienes tu nāc? — vaicāja vecais kungs.

„Co to je za tlustou knihu?“ řekl malý princ. „Co tu děláte?“

— Kas ir šī lielā grāmata? — jautāja mazais princis. — Ko jūs še darāt?

„Jsem zeměpisec,“ odpověděl starý pán.

— Es esmu ģeogrāfs, — atbildēja vecais kungs.

„Co je to zeměpisec?“

— Kas tas ir — ģeogrāfs?

„To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště.“

— Tas ir zinātnieks, kas zina, kur atrodas jūras, upes, pilsētas, kalni un tuksneši.

„Opravdu moc zajímavé,“ řekl malý princ. „Konečně opravdové zaměstnání!“

— Tas ir ļoti interesanti, — sacīja mazais princis. — Tā beidzot patiesi ir īsta profesija! —

A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu.

Un viņš pārlaida skatienu ģeogrāfa planētai. Viņš vēl nekad nebija redzējis tik diženu planētu.

„Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?“

— Jūsu planēta ir ļoti skaista. Vai še ir okeāni? 

„To nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.

— To es nevaru zināt, — sacīja ģeogrāfs. 

„Ach!“ (Malý princ byl zklamán.) „A hory?“

— Ā! — Mazais princis bija vīlies. — Un kalni?

„To nemohu vědět,“ odpověděl zeměpisec.

— To es nevaru zināt, — atteica ģeogrāfs.

„A města a řeky a pouště?“

— Un pilsētas un upes, un tuksneši?

„To také nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.

—Arī to es nevaru zināt, — atteica ģeogrāfs.

„Vždyť jste zeměpisec!“

— Bet jūs taču esat ģeogrāfs!

„Ovšem,“ řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště.

— Tas tiesa, — sacīja ģeogrāfs, — bet es neesmu pētnieks. Man ļoti vajadzīgi pētnieki. Ģeogrāfs pats neuzskaita pilsētas, upes, kalnus, jūras, okeānus un tuksnešus.

Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat… Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň toho badatele.“

Ģeogrāfs ir pārāk svarīga persona, lai klaiņotu apkārt. Viņš neatstāj savu biroju. Toties viņš pieņem pētniekus. Viņš tos izjautā un pieraksta viņu atmiņas. Ja kāda pētnieka atmiņas viņam šķiet interesantas, ģeogrāfs liek aizpildīt anketu par pētnieka tikumību.

„Nač to?“

„Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil.“

„Jak to?“ zeptal se malý princ.

— Kādēļ tā? — vaicāja mazais princis.

„Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna.“

— Tādēļ, ka dzērājiem viss rādās dubulti. Un tad ģeogrāfs atzīmētu divus kalnus tur, kur ir tikai viens.

„Znám někoho,“ řekl malý princ, „kdo by byl špatným badatelem.“

— Es pazīstu kādu, kas būtu slikts pētnieks, — teica mazais princis.

„To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší.“

— Tas ir iespējams. Tātad, ja pētnieka tikumība izrādās nevainojama, mēs uzrakstām anketu par viņa atklājumu.

„Jde se tam někdo podívat?“

— Vai atklājumu dodas apskatīt?

„Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy. Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny.“

— Nē. Tas būtu pārāk sarežģīti. Mēs pieprasām, lai pētnieks sagādā pierādījumus. Ja ir runa, piemēram, par kāda liela kalna atklāšanu, mēs pieprasām, lai viņš atnes no tā lielus akmeņus.

Zeměpisec se náhle rozohnil.

Ģeogrāfs pēkšņi kļuva nemierīgs.

„Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“

— Bet tu taču nāc no tālienes! Tu esi pētnieks! Tu man aprakstīsi savu planētu!

A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají nejprve tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy.

Un ģeogrāfs, atvēris savu grāmatu, noasināja zīmuli. Pētnieku stāstus vispirms pieraksta ar zīmuli. Tikai pēc tam, kad pētnieks sagādājis pierādījumus, atklājums tiek ierakstīts ar tinti.

„Tak povídej!“ vyzval ho zeměpisec.

— Es klausos, — ģeogrāfs teica.

„Ó, u mne doma to není moc zajímavé,“ řekl malý princ, „je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví.“

— Manās mājās nav sevišķi interesanti, — mazais princis iesāka. — Tur viss ir tik mazs! Man ir trīs vulkāni. Divi degoši un viens apdzisis. Bet nekad jau nevar būt drošs.

„Člověk nikdy neví,“ opakoval zeměpisec.

— Nekad jau nevar būt drošs, — ģeogrāfs atkārtoja.

„Mám také květinu.“

— Man ir arī puķe.

„My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec.

— Puķes mēs neatzīmējam, — teica ģeogrāfs.

„A proč? To je to nejhezčí!“

— Kādēļ gan ne? Tās ir visskaistākās!

„Protože květiny jsou pomíjející.“

— Tādēļ, ka puķes ir īslaicīgas.

„Co to znamená pomíjející?“

— Ko nozīmē “īslaicīgas”?

„Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih,“ řekl zeměpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně.“

— Ģeogrāfijas grāmatas, — sacīja ģeogrāfs, — ir pašas vērtīgākās no visām grāmatām. Tās nekad nenoveco. Ļoti reti atgadās, ka kalns mainītu savu vietu. Ārkārtīgi reti kāds okeāns izsīkst. Mēs aprakstām mūžīgas lietas.

„Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti,“ přerušil ho malý princ. „Co to znamená pomíjející?“

— Bet izdzisuši vulkāni var sākt darboties,— viņu pārtrauca mazais princis. — Ko nozīmē “īslaicīgs”?