„Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?“

— Ja es pavēlētu kādam ģenerālim lidot no zieda uz ziedu kā tauriņam vai uzrakstīt traģēdiju, vai pārvērsties par kaiju un, ja ģenerālis neizpildītu doto pavēli, kā vaina tā būtu: viņa vai manējā?

„Vaše,“ odpověděl pevně malý princ.

— Tā būtu jūsu vaina, — mazais princis apņēmīgi noteica.

„Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát,“ odvětil král. „Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“

— Tieši tā. No katra jāprasa tas, ko katrs spēj izpildīt, —karalis atsāka. — Autoritāte vispirms balstās uz saprātu. Ja pavēlēsi savai tautai mesties jūrā, tā sacelsies. Man ir tiesības prasīt paklausību, tādēļ, ka mani rīkojumi ir saprātīgi.

„A co ten můj západ slunce,“ připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.

— Bet mans saulriets? — atgādināja mazais princis, kas nekad neaizmirsa reiz izteiktu jautājumu.

„Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky.“

— Tu redzēsi savu saulrietu. Es to pieprasīšu. Taču vispirms sagaidīšu labvēlīgus apstākļus, jo tā ir augstākā valdīšanas gudrība.

„A kdy to bude?“ otázal se malý princ.

— Kad tas būs? — apvaicājās mazais princis.

„Hm, hm!“ odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. „Hm, hm, bude to… bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny.“

— Hm! Hm! — albildēja karalis, vispirms paraudzījies lielā kalendārā. — Hm! Hm! Tas būs ap… ap… tas būs šovakar ap pulksten septiņiem četrdesmit! Tu redzēsi, cik labprāt izpildu tavu vēlēšanos.

Malý princ zívl. Litoval, že přišel o západ slunce. A také už se trochu nudil.

Mazais princis nožāvājās. Viņam bija žēl neredzētā saulrieta. Turklāt viņš jau sāka garlaikoties.

„Nemám tady už co dělat,“ řekl králi. „Zase půjdu!“

— Man še vairs nav ko darīt, — viņš sacīja karalim. — Es došos projām.

„Neodcházej,“ zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. „Neodcházej, jmenuji tě ministrem!“

— Neej projām, — atbildēja karalis, kas jutās tik lepns, ka viņam ir viens pavalstnieks. — Neej projām, es iecelšu tevi par ministru!

„A čeho?“

— Par kādu ministru!

„Ministrem… ministrem spravedlnosti!“

— Par… tieslietu!

„Ale vždyť není koho soudit!“

— Bet nav jau neviena , ko tiesāt!

„To se neví,“ podotkl král. „Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje.“

— Nevar zināt, — karalis atteica. — Es vēl neesmu apskatījis savu karaļvalsti. Esmu ļoti vecs, bet še nav vietas karietei, un staigāšana mani nogurdina.

„Ó! Ale já jsem už všechno viděl,“ řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety. „Tam na druhé straně také nikdo není…“

— O! Es jau apskatīju, — sacīja princis un noliecās, lai pamestu skatienu planētas otrā pusē. — Tur arī nav neviena…

„Budeš tedy soudit sám sebe,“ odpověděl král. „To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc.“

— Tad tu tiesāsi pats sevi, — karalis atbildēja. — Tas ir pats grūtākais. Sevi tiesāt ir daudz grūtāk nekā citus. Ja tev izdosies sevi novērtēt, tad tu patiesi būsi īsts gudrais.

„Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady.“

— Es varu tiesāt sevi, vienalga, kur, — mazais princis sacīja. Tāpēc man nav jādzīvo šeit.

„Hm, hm!“ odvětil král. „Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je to jenom jedna.“

— Hm! Hm! — karalis teica. — Man šķiet, ka kaut kur uz manas planētas dzīvo veca žurka. Naktīs es viņu dzirdu. Laiku pa laikam tu viņai piespriedīsi nāves sodu. Tādējādi viņas dzīve būs atkarīga no lavas tiesas. Bet tu viņu ikreiz apžēlosi, lai pataupītu vēlākam laikam. Mums ir tikai viena žurka.

„Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt,“ odpověděl malý princ, „a opravdu myslím, že odejdu.“

— Man nepatīk sodīt ar nāvi, — atteica mazais princis. — Turklāt laiks doties ceļā.

„Ne,“ řekl král.

— Nē, — karalis iebilda.

Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit:

Mazais princis jau bija saposies, taču viņš negribēja sāpināt veco monarhu.

„Kdyby si vaše výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…“

— Ja jūsu majestāte vēlētos, lai jūs paklausa bez ierunām, jūs varētu dot man kādu jēdzīgāku pavēli. Jūs, piemēram, varētu pavēlēt man doties ceļā šai pašā mirklī. Manuprāt, visi apstākļi ir labvēlīgi…

Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.

Tā kā karalis neko neatbildēja, mazais princis brīdi vilcinājās, tad nopūtās un devās ceļā.

„Jmenuji tě svým vyslancem,“ volal za ním spěšně král.

— Es tevi ieceļu par savu sūtni, — karalis pasteidzās iesaukties.

Tvářil se velice pánovitě.

Viņš izskatījās ļoti valdonīgs.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

“Ir gan dīvaini ļaudis tie pieaugušie,” mazais princis nodomāja un turpināja savu ceļojumu.

XI — DOMÝŠLIVEC

XI

Na druhé planetě bydlil domýšlivec.

Uz otras planētas dzīvoja kāds godkārīgais:

„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil.

— Ā, ieradies apbrīnotājs! — viņš sauca jau no tālienes, tiklīdz bija ieraudzījis mazo princi.

Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.

Godkārīgajiem taču visi pārējie cilvēki šķiet apbrīnotāji.

„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“

— Labdien, — teica mazais princis. — Kāda jums jocīga cepure.

„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec. „Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“

— Lai varētu sveicināt, — atbildēja godkārīgais. — Lai sveicinātu, kad mani sumina. Diemžēl še neviens neiet garām.

„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil.

— Ak tā?— sacīja mazais princis, kas neko nebija sapratis.

„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.

— Sasit plaukstas, — godkārīgais viņu pamācīja.

Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.

Mazais princis sasita plaukstas. Godkārīgais sveicināja, paceldams cepuri.

To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat. Domýšlivec znovu smekl a zdravil.

“Tas ir daudz jautrāk nekā vizīte pie karaļa,” nodomāja mazais princis. Un atkal sāka sist plaukstas. Godkārīgais atkal sveicināja, paceldams cepuri.

Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.

Pēc šādas piecu minušu ilgas vingrināšanās mazo princi nogurdināja rotaļas vienmuļība:

„A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.

— Un kas jādara, — viņš jautāja, lai cepure nokristu?

Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.

Bet godkārīgais nedzirdēja. Godkārīgie dzird vienīgi uzslavas.

„Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince.

— Vai tu tiešām mani ļoti apbrīno? — viņš jautāja mazajam princim.

„Co to znamená obdivovat se?“

— Ko nozīmē apbrīnot?

„Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“

— Apbrīnot nozīmē atzīt, ka es esmu visskaistākais, vislabāk apģērbtais, visbagātākais un visgudrākais cilvēks uz planētas.

„Ale vždyť si na planetě sám!“

— Bet tu taču esi viens pats uz savas planētas. >

„Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“

— Nu iepriecini mani. Apbrīno taču mani!

„Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“

— Es tevi apbrīnoju, — mazliet paraustīdams plecus, teica mazais princis, — bet kādēļ tas tev tik svarīgi?

A malý princ zmizel.

Un mazais princis devās projām.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.

“Pieaugušie patiešām ir ļoti dīvaini,” viņš noteica un turpināja savu ceļojumu.

XII — PIJAN

ХII

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.

Uz nākamās planētas dzīvoja kāds dzērājs. Lai gan šis apciemojums bija ļoti īss, tas modināja mazajā princī dziļas skumjas.

„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.

— Ko tu tur dari? — viņš vaicāja dzērājam, kas klusēdams sēdēja pie veselas kolekcijas tukšu un tādas pašas kolekcijas pilnu pudeļu.

„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.

— Es dzeru, — drūmi atbildēja dzērājs.

„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.

— Kādēļ tu dzer? —jautāja mazais princis.

„Abych zapomněl,“ řekl pijan.

— Lai aizmirstu, — atbildēja dzērājs.

„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.

— Ko aizmirstu? — apvaicājās mazais princis, kuram jau bija sameties dzērāja žēl. 

„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.

— Lai aizmirstu, ka man ir kauns, — atzinās dzērājs, galvu nodūris.

„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.

— Kauns? Par ko? — apjautājās mazais princis, kas vēlējās viņu glābt.

„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.

— Kauns par to, ka dzeru! — atzinās dzērājs un pilnīgi apklusa.

A malý princ zmaten odešel.

Un mazais princis apmulsis devās projām.

Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

“Pieaugušie patiesi ir ārkārtīgi dīvaini,” viņš sacīja pats sev, turpinādams ceļojumu.

XIII — BYZNYSMEN

XIII

Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.

Ceturtā planēta bija biznesmeņa planēta. Šis cilvēks bija tik aizņemts, ka, mazajam princim ierodoties, pat nepacēla galvu.

„Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“

— Labdien, — sacīja princis. — Jūsu cigarete ir apdzisuši.

„Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“

— Trīs un divi ir pieci. Pieci un septiņi — divpadsmit. Divpadsmit un trīs — piecpadsmit. Sveiki! Piecpadsmit un septiņi — divdesmit divi. Divdesmit divi un seši — divdesmit astoņi. Nav laika to atkal aizdedzināt. Divdesmit seši un pieci — trīsdesmit viens. Uf! Tātad kopā pieci simti viens miljons seši simti divdesmit divi tūkstoši septiņi simti trīsdesmit viens.

„Pět set miliónů čeho?“

— Pieci simti miljonu? Kā tad?

„Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…“

— Tu vēl arvien esi šeit? Pieci simti viens miljons… es vairs nezinu, kā… Man ir tik daudz darba! Esmu nopietns cilvēks, un blēņas man nesagādā nekādu prieku! Divi un pieci — septiņi…

„Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.

— Pieci simti viens miljons? Kā tad? — atkārtoja mazais princis, kas vēl nekad savā mūžā nebija atteicies no reiz uzdotā jautājuma.

Byznysmen zvedl hlavu:

Biznesmenis pacēla galvu:

„Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání.

— Piecdesmit četros gados, kopš dzīvoju uz šīs planētas, mani ir traucējuši tikai trīs reizes. Pirmoreiz! pirms divdesmit diviem gadiem, tā bija kāda maijvabole, kas uzradās dievs zin no kurienes. Tā sacēla šausmīgu troksni, un es ielaidu aplēsē četras kļūdas.

Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí… zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…“

Otrreiz, pirms vienpadsmit gadiem, man uzbruka reimatisma lēkme. Es pārāk maz kustos. Man nav laika klaiņot apkārt. Es taču esmu nopietns cilvēks. Trešā reize… lūk, šī! Tātad teicu pieci simti viens miljons…

„Miliónů čeho?“

— Miljons? Kā tad?

Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid:

Biznesmenis saprata, — viņam nav ko cerēt, ka viņu liks mierā.

„Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze.“

— Miljons mazo nieciņu, kas dažreiz redzami pie debesīm.

„Much?“

— Mušu?

„Ale ne, věciček, které se třpytí.“

— Nē taču, mazo nieciņu, kas mirdz.

„Včel?“

— Bišu?

„Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění.“

— Nu nē. Mazo, zeltaino nieciņu, kas dīkdieņus padara sapņainus. Bet es esmu nopietns. Man nav laika sapņot.

„Ach ták, hvězd?“

— Ā, zvaigžņu?

„Ano, ano, hvězd.“

— Tieši tā. Zvaigžņu.

„A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“

— Un ko tu dari ar pieci simti miljoniem zvaigžņu?

„Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“

— Pieci simti vienu miljonu seši simti divdesmit diviem tūkstošiem septiņi simti trīsdesmit vienu. Esmu nopietns cilvēks un cienu precizitāti.

„A co s těmi hvězdami děláš?“

— Un ko tu dari ar šīm zvaigznēm?

„Co s nimi dělám?“

— Ko es daru?

„Ano.“

— Jā.

„Nic. Patří mi.“

— Neko. Tās man pieder.

„Tobě patří hvězdy?“

— Tev pieder zvaigznes?

„Ano.“

— Jā.

„Ale viděl jsem už krále, který…“

— Bet es nupat redzēju kādu karali, kam…

„Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl.“

— Karaļiem nekas nepieder. Viņi valda pār kaut ko. Tas ir pavisam kas cits.

„A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“

— Bet kāds tev labums no tā, ka tev pieder zvaigznes?

„Jsem bohatý.“

— Tās padara mani bagātu.

„A co ti to pomůže, že jsi bohatý?“

— Un kāds tev labums no tā, ka esi bagāts?

„Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví.“

— Es varu nopirkt citas zvaigznes, ja kāds tās atklāj.

„Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.

“Šis cilvēks,” nodomāja mazais princis,” spriež apmēram tāpat kā mans dzērājs.”

Přesto se ptal dál:

Tomēr viņš vēl šo to pajautāja.

„Jak vám mohou patřit hvězdy?“

— Kā var piederēt zvaigznes?

„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.

— Bet kas ir to īpašnieks? — biznesmenis ērcīgi noprasīja.

„To nevím. Nikomu.“

— Es nezinu. Neviens.