„To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné,“ řekl zeměpisec. „Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění.“

— Vai vulkāni ir izdzisuši vai atmodušies, tas mums ir viens un tas pats. Mums ir svarīgs tikai pats kalns. Tas nepārvēršas.

„Ale co to znamená pomíjející?“ opakoval malý princ, neboť se jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.

— Bet ko nozīmē “īslaicīgs”,— atkārtoja mazais princis, kas nekad nebija atkāpies no reiz uzdotā jautājuma.

„To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik.“

— Tas nozīmē — “pakļauts drīzai iznīcībai”.

„Mé květině hrozí blízký zánik?“

— Mana puķe ir pakļauta drīzai iznīcībai?

„Ovšem.“

— Protams.

Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!

“Mana puķe ir īslaicīga”, mazais princis domāja, “un viņai ir tikai četri ērkšķi, ar ko aizstāvēties pret pasauli! Un es atstāju viņu vienu pašu mājās!”

Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy.

Tā bija mazā prinča pirmā nožēla. Taču viņš ātri atguva drosmi.

„Co mi radíte, abych teď navštívil?“ zeptal se.

— Ko jūs man ieteiktu apskatīt? — viņš jautāja.

„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“

— Planētu Zemi, — atbildēja ģeogrāfs. — Tai ir laba slava…

Malý princ odešel a myslel na svou květinu.

Un mazais princis devās projām, domādams par savu puķi.

XVI — ZEMĚ

XVI

Sedmá planeta byla tedy Země.

Septītā planēta tātad bija Zeme.

Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc byznysmenů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců.

Zeme nav vis kaut kāda parasta planēta! To apdzīvo simt vienpadsmit karaļu (ieskaitot, protams, arī nēģeru karaļus), septiņi tūkstoši ģeogrāfu, deviņi simti tūkstoši biznesmeņu, septiņi ar pusi miljonu dzērāju, trīs simti vienpadsmit miljoni godkārīgo, vārdu sakot, apmēram divi miljardi pieaugušo.

Abyste si dovedli představit poměry Země, řeknu vám, že před vynálezem elektřiny bylo třeba na všech šesti pevninách vydržovat celou armádu čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů.

Lai jums rastos priekšstats par Zemes izmēriem, minēšu tikai to, ka pirms elektrības izgudrošanas uz visiem sešiem kontinentiem kopā vajadzēja uzturēt veselu armiju laternu iededzinātāju — četri simti sešdesmit divus tūkstošus pieci simti vienpadsmit cilvēkus.

Na toho, kdo viděl Zemi trochu z dálky, dělalo to ohromný dojem. Pohyby této armády byly řízeny jako operní balet.

Raugoties no tālienes, tas atstāja lielisku iespaidu. Šīs armijas kustības bija saskaņotas kā baletā.

Nejprve přišli na řadu lampáři na Novém Zélandě a v Austrálii. A ti, když rozžali lampy, šli spát. Po nich nastoupili do toho reje lampáři v Číně a na Sibiři. Potom také oni obratně zmizeli za kulisami.

Vispirms nāca Jaunzēlandes un Austrālijas laternu iededzinātāju kārta. Iededzinājuši savas laternas, viņi aizgāja gulēt. Tad uznāca Ķīnas un Sibīrijas laternu iededzinātāji. Pēc tam arī viņi nozuda aiz kulisēm.

Tu nastoupili lampáři ruští a indičtí. Potom afričtí a evropští. Nato jihoameričtí a pak severoameričtí.

Tad bija kārta Krievijas un Indijas laternu iededzinātājiem. Pēc tam — Āfrikas un Eiropas. Pēc tam — Dienvidamerikas.

A nikdy se nezmýlili v pořadí nástupu na scénu. Bylo to velkolepé.

Un viņi nekad nesajauca kārtību, uzejot uz skatuves. Tas bija grandiozi.

Pouze lampář jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: Pracovali dvakrát do roka.

Tikai vienīgās ziemeļpola laternas iededzinātājs un viņa kolēģis — vienīgās dienvidpola laternas iededzinātājs dzīvoja dīkdienībā un bezrūpībā: viņi strādāja divas reizes gadā.

XVII — HAD

ХVII

Když chce být člověk vtipný, stane se, že si někdy trochu zalže. Nebyl jsem moc poctivý, když jsem vám vyprávěl o tom lampáři. Riskuji, že vyvolám špatnou představu o naší planetě u těch, kdo ji neznají. Lidé zabírají na Zemi velice málo místa.

Ja gribam būt asprātīgi, tad reizēm gadās mazliet piemelot. Arī es nebiju sevišķi godīgs, stāstot jums par laternu iededzinātājiem. Tāpēc tiem, kas nepazīst mūsu planētu, varētu rasties par to nepareizs priekšstats. Patiesībā uz Zemes cilvēki aizņem loti maz vietas.

Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, kteří zalidňují Zemi, stály trochu stlačeny jako na táboru lidu, vešly by se snadno na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom vtěsnat lidstvo na nejnepatrnější ostrůvek v tichém oceánu.

Ja divi miljardi iedzīvotāju, kas apdzīvo Zemi, stāvētu kājās mazliet saspiesti kā mītiņā, viņus viegli varētu novietot uz divdesmit jūdžu gara un divdesmit jūdžu plata laukuma. Visu cilvēci varētu sagāzt kaudzē uz vismazākās Klusā okeāna saliņas.

Dospělí vám ovšem nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. Připadají si důležití jako baobaby. Poraďte jim tedy, aby se počítali. Zbožňují číslice, bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte čas takovou ohavnou úlohou. Je to zbytečné. Přece mi důvěřujete.

Pieaugušie, protams, jums neticēs. Viņi iedomājas, ka aizņem ļoti daudz vietas. Viņi uzskata sevi par tik diženiem kā baobabi. Tad nu dodiet viņiem padomu izdarīt aprēķinu. Viņi dievina skaitļus, un tas viņiem patiks. Bet jūs netērējiet laiku šādam soda darbam. Tas ir veltīgi. Ticiet man!

Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice překvapen, že nikoho nevidí. Už měl strach, že si popletl planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce se pohnul v písku.

Nonācis uz Zemes un nesastapis nevienas dzīvas dvēseles, mazais princis bija ļoti pārsteigts. Viņš jau nobijās, ka būs kļūdījies un nonācis uz kādas citas planētas, kad smiltīs sakustējās gredzens mēness krāsā.

„Dobrou noc,“ řekl malý princ jen tak nazdařbůh.

— Labvakar, — teica mazais princis katram gadījumam.

„Dobrou noc,“ odpověděl had.

— Labvakar, — atteica čūska.

„Na kterou planetu jsem to spadl?“ zeptal se malý princ.

— Uz kādas planētas es esmu nonācis? —jautāja mazais princis.

„Na Zemi, do Afriky,“ odpověděl had.

— Uz Zemes, Āfrikā, — atbildēja čūska.

„Ach! … A na Zemi nikdo není?“

— Ā!… Vai tad uz Zemes neviena nav?

„Tady je poušť. A na pouštích nikdo není. Země je veliká,“ řekl had.

— Še ir tuksnesis. Tuksnešos neviens nedzīvo. Zeme ir liela, — paskaidroja čūska.

Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:

Mazais princis apsēdās uz akmens un pacēla acis pret debesīm.

„Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi… Ale jak daleko!“

— Es gribētu zināt, — viņš teica, — vai zvaigznes tik spoži mirdz tādēļ, lai katrs reiz varētu atrast savējo? Paskaties uz manu planētu. Tā atrodas tieši virs mums… Bet cik tālu!

„Je krásná,“ řekl had. „Proč jsi sem přišel?“

— Tā ir skaista, — teica čūska. Ko tu še domā darīt?

„Mám trampoty s jednou květinou,“ odpověděl malý princ.

— Es nevarēju saprasties ar kādu puķi, — atteica mazais princis.

„Tak?“ řekl had.

— Ā! — noteica čūska.

Odmlčeli se.

Un tad viņi apklusa.

„Kde jsou lidé?“ zeptal se zase malý princ. „V poušti je každý trochu osamělý…“

— Kur ir cilvēki? — beidzot iejautajās mazais princis. — Šai tuksnesī es jūtos mazliet vientuļš…

„Osamělí jsme i mezi lidmi,“ namítl had.

— Arī starp cilvēkiem ir vientulīgi, — piebilda čūska.

Malý princ se na něj dlouze zadíval.

Mazais princis ilgi raudzījās uz čūsku.

„Ty jsi podivné zvíře,“ řekl mu konečně, „tenké jako prst…“

— Tu esi jocīgs radījums, — beidzot viņš teica, — tik tieva kā pirksts…

„Ale jsem mocnější než prst krále,“ řekl had.

— Bet es esmu daudz spēcīgāka par karaļa pirkstu, —atbildēja čūska.

Malý princ se usmál:

Mazais princis pasmaidīja.

„No, příliš mocný nejsi… Nemáš ani nožky… Ani cestovat nemůžeš…“

— Tu nu gan neesi spēcīga… tev pat nav kāju… tu pat nevari ceļot…

„Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had.

— Es varu tevi aizvest tālāk nekā kuģis, — sacīja čūska.

Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.

Viņa aptinās mazajam princim ap potīti kā zelta sprādze.

„Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ řekl ještě. „Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…“

— To, kuram pieskaros, es atdodu zemei, no kurienes tas nācis, — viņa vēl piebilda. — Bet tu esi skaidrs, un tu nāc no zvaigznes…

Malý princ neodpověděl.

Mazais princis neko neatbildēja.

„Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…“

— Man tevis žēl, tu esi tik vājš uz šīs granītcietās Zemes. Es tev varu kādreiz palīdzēt, ja tevi pārņem ilgas pēc savas planētas. Es varu…

„Ó, já jsem ti dobře rozuměl,“ řekl malý princ. „Ale proč mluvíš stále v hádankách?“

— O! Es ļoti labi saprotu, — teica mazais princis, — bet kādēļ tu aizvien runā mīklās?

„Já je všechny rozluštím,“ odpověděl had.

— Es tās visas atrisinu, — atteica čūska.

A umlkli.

Un viņi abi apklusa.

XVIII — POUŠŤ

XVIII

Malý princ přešel poušť a setkal se jen s jedinou květinou. Byla to květina s třemi okvětními plátky. Úplně bezvýznamná květina…

Mazais princis gāja caur tuksnesi un sastapa tikai vienu puķi. Puķi ar trim ziedlapiņām, pavisam neievērojamu puķi…

„Dobrý den,“ řekl malý princ.

— Labdien, — mazais princis sveicināja.

„Dobrý den,“ řekla květina.

— Labdien, — sacīja puķe.

„Kde jsou lidé?“ zeptal se zdvořile malý princ.

— Kur ir cilvēki? — pieklājīgi jautāja mazais princis.

Květina viděla jednoho dne přijít nějakou karavanu:

Puķe kādu dienu bija redzējusi ejam garām karavānu.

„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“

— Cilvēki? Man šķiet, ka to ir kādi seši vai septiņi. Es viņus redzēju pirms daudziem daudziem gadiem. Nekad jau nevar zināt, kur viņus var atrast. Viņus dzenā vējš. Viņiem nav sakņu, un tas ir ļoti neērti.

„Sbohem,“ řekl malý princ.

— Ardievu, — sacīja mazais princis.

„Sbohem,“ odpověděla květina.

— Ardievu, — atteica puķe.

XIX — OZVĚNA

XIX

Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky. Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi… Ale spatřil jen hrotovité špičky skal.

Mazais princis uzkāpa kādā augstā kalnā. Vienīgie kalni, ko viņš vispār pazina, bija trīs vulkāni, kas viņam sniedzās līdz ceļgaliem. Izdzisušo vulkānu viņš lietoja ķeblīša vietā. “No tik augsta kalna kā šis,” nodomāja mazais princis, “es uzreiz ieraudzīšu visu planētu un visus cilvēkus…” Bet viņš redzēja tikai klinšu smailes.

„Dobrý den,“ zvolal nazdařbůh.

— Labdien, — viņš teica katram gadījumam.

„Dobrý den… Dobrý den… Dobrý den…,“ opakovala ozvěna.

— Labdien… Labdien… Labdien… — atskanēja atbalss.

„Kdo jste?“ řekl malý princ.

— Kas jūs esat? — vaicāja mazais princis.

„Kdo jste?… Kdo jste?… Kdo jste?“ odpovídala ozvěna.

— Kas jūs esat… kas jūs esat… kas jūs esat… — attrauca atbalss.

„Buďme přátelé, jsem tak sám,“ řekl.

— Esiet mani draugi, esmu vientuļš, — viņš teica.

„Jsem tak sám… Jsem tak sám… Jsem tak sám…,“ opakovala ozvěna.

— Es esmu vientuļš… es esmu vientuļš… es esmu vientuļš… — atsaucās atbalss.

Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná.

“Kāda dīvaina planēta!” mazais princis nodomāja. “Tā ir ļoti sausa, vienās smailēs un asumos.

A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne… Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první…

Un cilvēkiem trūkst iztēles. Viņi atkārto to, ko viņiem saka… Manās mājās bija puķe: tā vienmēr runāja pirmā…”

XX — RŮŽE

XX

Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem.

Pēc ilga gājiena pāri smiltājiem, klintīm un sniegiem mazais princis beidzot uzgāja uz ceļa. Bet visi ceļi ved pie cilvēkiem.

„Dobrý den,“ řekl.

— Labdien, — viņš sacīja.

Byla to zahrada plná růží.

Tas bija ziedošs rožu dārzs.

„Dobrý den,“ odpověděly růže.

— Labdien, — rozes atbildēja.

Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.

Mazais princis tās aplūkoja. Tās visas bija līdzīgas viņa puķei.

„Kdo jste?“ zeptal se jich užasle.

— Kas jūs esat? — viņš pārsteigts tām jautāja.

„Jsme růže,“ řekly růže.

— Mēs esam rozes, — tās atteica.

„Ó,“ řekl malý princ…

— Ā! — mazais princis izdvesa.

A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!

Viņš jutās ļoti nelaimīgs. Viņa puķe bija viņam stāstījusi, ka tā esot visā pasaulē vienīgā savas sugas pārstāve. Un te uzreiz pieci tūkstoši pilnīgi vienādu puķu vienā pašā dārzā!

Strašně by ji to mrzelo, řekl si, kdyby to viděla… Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila…

“Viņa justos ļoti saniknota,” mazais princis noteica, “ja redzētu šo… viņa briesmīgi kāsētu un izliktos, ka mirst, lai tikai nekļūtu smieklīga. Un es būtu spiests izlikties, ka viņu kopju, jo citādi viņa vēl patiesi nomirtu, lai arī mani pazemotu.”

Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince…

Pēc tam viņš vēl piebilda: “Es iedomājos, ka man pieder vienīgā puķe pasaulē, bet patiesībā tā ir tikai parasta roze. Viņa un mani trīs vulkāni, kuri sniedzas man līdz ceļgaliem un no kuriem viens varbūt ir izdzisis uz mūžīgiem laikiem, tā nu nav sevišķi liela bagātība princim…”

A lehl si do trávy a plakal.

Un nogūlies zālē, viņš raudāja.

XXI — LIŠKA

XXI

Tu se objevila liška.

Tieši tad parādījās lapsa.

„Dobrý den,“ řekla.

— Labdien, — viņa teica.

„Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

— Labdien, — pieklājīgi atbildēja mazais princis, lai gan neviena neredzēja.

„Jsem tady, pod jabloní…,“ řekl ten hlas.

— Es esmu šeit, — teica kāda balss zem ābeles.

„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“

— Kas tu esi? — vaicāja mazais princis. — Tu esi ļoti skaista…

„Jsem liška,“ řekla liška.

— Es esmu lapsa, — lapsa atbildēja.

„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný…“

— Nāc parotaļājies ar mani, — uzaicināja mazais princis. — Man ir skumji…

„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena.

— Es nevaru ar tevi rotaļāties, — teica lapsa. — Es neesmu pieradināta.

„Ó promiň,“ řekl malý princ.

— Piedodiet, — sacīja mazais princis,