Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:

But he did not reply to my question. He merely said to me:

„Voda může dělat dobře i srdci…“

“Water may also be good for the heart…”

Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem… Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.

I did not understand this answer, but I said nothing. I knew very well that it was impossible to cross-examine him.

Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:

He was tired. He sat down. I sat down beside him. And, after a little silence, he spoke again:

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“

“The stars are beautiful, because of a flower that cannot be seen.”

„Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny písku ve svitu měsíce.

I replied, “Yes, that is so.” And, without saying anything more, I looked across the ridges of sand that were stretched out before us in the moonlight.

„Poušť je krásná…,“ dodal.

“The desert is beautiful,” the little prince added.

A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic… A přece něco září v tichu…

And that was true. I have always loved the desert. One sits down on a desert sand dune, sees nothing, hears nothing. Yet through the silence something throbs, and gleams…

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.

“What makes the desert beautiful,” said the little prince, “is that somewhere it hides a well…”

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…

I was astonished by a sudden understanding of that mysterious radiation of the sands. When I was a little boy I lived in an old house, and legend told us that a treasure was buried there. To be sure, no one had ever known how to find it; perhaps no one had ever even looked for it. But it cast an enchantment over that house. My home was hiding a secret in the depths of its heart…

„Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

“Yes,” I said to the little prince. “The house, the stars, the desert — what gives them their beauty is something that is invisible!”

„Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,“ pravil.

“I am glad,” he said, “that you agree with my fox.”

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího.

As the little prince dropped off to sleep, I took him in my arms and set out walking once more. I felt deeply moved, and stirred. It seemed to me that I was carrying a very fragile treasure. It seemed to me, even, that there was nothing more fragile on all Earth.

Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…

In the moonlight I looked at his pale forehead, his closed eyes, his locks of hair that trembled in the wind, and I said to myself:

A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost ke květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…

“What I see here is nothing but a shell. What is most important is invisible…” As his lips opened slightly with the suspicion of a half-smile, I said to myself, again: “What moves me so deeply, about this little prince who is sleeping here, is his loyalty to a flower — the image of a rose that shines through his whole being like the flame of a lamp, even when he is asleep…” And I felt him to be more fragile still. I felt the need of protecting him, as if he himself were a flame that might be extinguished by a little puff of wind…

A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitě studnu.

And, as I walked on so, I found the well, at daybreak.

XXV — STUDNA

XXV

„Lidé se natlačí do rychlíků,“ řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola…“

“Men,” said the little prince, “set out on their way in express trains, but they do not know what they are looking for. Then they rush about, and get excited, and turn round and round…”

A dodal:

And he added:

„Nestojí to za to…“

“It is not worth the trouble…”

Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.

The well that we had come to was not like the wells of the Sahara. The wells of the Sahara are mere holes dug in the sand. This one was like a well in a village. But there was no village here, and I thought I must be dreaming…

„To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz…“

“It is strange,” I said to the little prince. “Everything is ready for use: the pulley, the bucket, the rope…”

Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.

He laughed, touched the rope, and set the pulley to working. And the pulley moaned, like an old weathervane which the wind has long since forgotten.

Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá…“

“Do you hear?” said the little prince. “We have wakened the well, and it is singing…”

Nechtěl jsem, aby se namáhal.

I did not want him to tire himself with the rope.

„Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“

“Leave it to me,” I said. “It is too heavy for you.”

Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.

I hoisted the bucket slowly to the edge of the well and set it there — happy, tired as I was, over my achievement. The song of the pulley was still in my ears, and I could see the sunlight shimmer in the still trembling water.

„Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít…“

“I am thirsty for this water,” said the little prince. “Give me some of it to drink…”

A tu jsem pochopil, co hledal.

And I understood what he had been looking for.

Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek.

I raised the bucket to his lips. He drank, his eyes closed. It was as sweet as some special festival treat. This water was indeed a different thing from ordinary nourishment. Its sweetness was born of the walk under the stars, the song of the pulley, the effort of my arms. It was good for the heart, like a present.

Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.

When I was a little boy, the lights of the Christmas tree, the music of the Midnight Mass, the tenderness of smiling faces, used to make up, so, the radiance of the gifts I received.

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají…“

“The men where you live,” said the little prince, “raise five thousand roses in the same garden — and they do not find in it what they are looking for.”

„Nenalézají…,“ odpověděl jsem.

“They do not find it,” I replied.

„A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody…“

“And yet what they are looking for could be found in one single rose, or in a little water.”

„Jistě,“ odpověděl jsem.

“Yes, that is true,” I said.

A malý princ dodal:

And the little prince added:

„Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

“But the eyes are blind. One must look with the heart…”

Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň…

I had drunk the water. I breathed easily. At sunrise the sand is the color of honey. And that honey color was making me happy, too. What brought me, then, this sense of grief?

„Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně.

“You must keep your promise,” said the little prince, softly, as he sat down beside me once more.

„Jaký slib?“

“What promise?”

„Víš, náhubek pro beránka… jsem zodpovědný za tu květinu!“

“You know — a muzzle for my sheep… I am responsible for this flower…”

Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se:

I took my rough drafts of drawings out of my pocket. The little prince looked them over, and laughed as he said:

„Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí…“

“Your baobabs — they look a little like cabbages.”

„Ó!“ A já na ně byl tak hrdý!

“Oh!”
I had been so proud of my baobabs!

„Ta tvá liška… její uši… ty se trochu podobají růžkům… a jsou hrozně dlouhé!“

“Your fox — his ears look a little like horns; and they are too long.”

A znovu se zasmál.

And he laughed again.

„Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

“You are not fair, little prince,” I said. “I don’t know how to draw anything except boa constrictors from the outside and boa constrictors from the inside.”

„Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“

“Oh, that will be all right,” he said, “children understand.”

Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené:

So then I made a pencil sketch of a muzzle. And as I gave it to him my heart was torn.

„Ty máš nějaké plány, které neznám…“

“You have plans that I do not know about,” I said.

Ale neodpověděl mi na to. Řekl:

But he did not answer me.

„Víš, můj příchod na Zemi… zítra bude jeho výročí…“

He said to me, instead:
“You know — my descent to the earth… Tomorrow will be its anniversary.”

Chvilku mlčel a potom ještě dodal:

Then, after a silence, he went on:

„Spadl jsem nedaleko odtud…“

“I came down very near here.”

A začervenal se.

And he flushed.

Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest.

And once again, without understanding why, I had a queer sense of sorrow.

Přesto mi napadla otázka:
„Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“

One question, however, occurred to me:
“Then it was not by chance that on the morning when I first met you — a week ago — you were strolling along like that, all alone, a thousand miles from any inhabited region? You were on the your back to the place where you landed?”

Malý princ se opět začervenal.

The little prince flushed again.

A váhavě jsem dodal:

And I added, with some hesitancy:

„Snad kvůli tomu výročí?…“

“Perhaps it was because of the anniversary?”

Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte?

The little prince flushed once more. He never answered questions — but when one flushes does that not mean “Yes”?

„Ach!“ řekl jsem. „Mám strach…“

“Ah,” I said to him, “I am a little frightened — ”

Ale on odpověděl:

But he interrupted me.

„Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer…“

“Now you must work. You must return to your engine. I will be waiting for you here. Come back tomorrow evening…”

Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit…

But I was not reassured. I remembered the fox. One runs the risk of weeping a little, if one lets himself be tamed…

XXVI — ODCHOD

XXVI

Vedle studný stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem zdálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká:

Beside the well there was the ruin of an old stone wall. When I came back from my work, the next evening, I saw from some distance away my little price sitting on top of a wall, with his feet dangling. And I heard him say:

„Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!“

“Then you don’t remember. This is not the exact spot.”

Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl:

Another voice must have answered him, for he replied to it:

„Ale ano, je to ten den, ale ne to místo…“

“Yes, yes! It is the right day, but this is not the place.”

Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase řekl:

I continued my walk toward the wall. At no time did I see or hear anyone. The little prince, however, replied once again:

„…Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku moje stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci.“

“ — Exactly. You will see where my track begins, in the sand. You have nothing to do but wait for me there. I shall be there tonight.”

Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl.

I was only twenty meters from the wall, and I still saw nothing.

Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:

After a silence the little prince spoke again:

„Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“

“You have good poison? You are sure that it will not make me suffer too long?”

Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.

I stopped in my tracks, my heart torn asunder; but still I did not understand.

„A teď jdi pryč!“ řekl. „…Já chci zase dolů!“

“Now go away,” said the little prince. “I want to get down from the wall.”

Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa.

I dropped my eyes, then, to the foot of the wall — and I leaped into the air. There before me, facing the little prince, was one of those yellow snakes that take just thirty seconds to bring your life to an end.

Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

Even as I was digging into my pocked to get out my revolver I made a running step back. But, at the noise I made, the snake let himself flow easily across the sand like the dying spray of a fountain, and, in no apparent hurry, disappeared, with a light metallic sound, among the stones.

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.

I reached the wall just in time to catch my little man in my arms; his face was white as snow.

„Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“

“What does this mean?” I demanded. “Why are you talking with snakes?”

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka. Řekl mi:

I had loosened the golden muffler that he always wore. I had moistened his temples, and had given him some water to drink. And now I did not dare ask him any more questions. He looked at me very gravely, and put his arms around my neck. I felt his heart beating like the heart of a dying bird, shot with someone’s rifle…

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů…“

“I am glad that you have found what was the matter with your engine,” he said. “Now you can go back home — ”

„Jak to víš?“

“How do you know about that?”

Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila.

I was just coming to tell him that my work had been successful, beyond anything that I had dared to hope.

Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:

He made no answer to my question, but he added:

„Já se dnes také vrátím domů…“

“I, too, am going back home today…”

Potom připojil posmutněle:

Then, sadly —

„Mám to mnohem dál… A mnohem nesnadnější…“

“It is much farther… It is much more difficult…”

Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel…

I realized clearly that something extraordinary was happening. I was holding him close in my arms as if he were a little child; and yet it seemed to me that he was rushing headlong toward an abyss from which I could do nothing to restrain him…

Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:

His look was very serious, like some one lost far away.

„Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek…“

“I have your sheep. And I have the sheep’s box. And I have the muzzle…”

A tesklivě se usmál.

And he gave me a sad smile.

Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.

I waited a long time. I could see that he was reviving little by little.

„Tys měl strach, človíčku…“

“Dear little man,” I said to him, “you are afraid…”

Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:

He was afraid, there was no doubt about that. But he laughed lightly.

„Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc…“

“I shall be much more afraid this evening…”

Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti.

Once again I felt myself frozen by the sense of something irreparable. And I knew that I could not bear the thought of never hearing that laughter any more. For me, it was like a spring of fresh water in the desert.