„To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo činné,“ řekl zeměpisec. „Pro nás je důležitá hora. Ta se nemění.“

“Whether volcanoes are extinct or alive, it comes to the same thing for us,” said the geographer. “The thing that matters to us is the mountain. It does not change.”

„Ale co to znamená pomíjející?“ opakoval malý princ, neboť se jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.

“But what does that mean — ‘ephemeral’?” repeated the little prince, who never in his life had let go of a question, once he had asked it.

„To znamená něco, čemu hrozí blízký zánik.“

“It means, ‘which is in danger of speedy disappearance.’”

„Mé květině hrozí blízký zánik?“

“Is my flower in danger of speedy disappearance?”

„Ovšem.“

“Certainly it is.”

Má květina je pomíjející, řekl si malý princ, a má jen čtyři trny na obranu proti světu. A já jsem ji nechal doma úplně samotnou!

“My flower is ephemeral,” the little prince said to himself, “and she has only four thorns to defend herself against the world. And I have left her on my planet, all alone!”

Tu se v něm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy.

That was his first moment of regret. But he took courage once more.

„Co mi radíte, abych teď navštívil?“ zeptal se.

“What place would you advise me to visit now?” he asked.

„Planetu Zemi,“ odpověděl zeměpisec. „Má dobrou pověst…“

“The planet Earth,” replied the geographer. “It has a good reputation.”

Malý princ odešel a myslel na svou květinu.

And the little prince went away, thinking of his flower.

XVI — ZEMĚ

XVI

Sedmá planeta byla tedy Země.

So then the seventh planet was the Earth.

Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc byznysmenů, sedm a půl miliónu opilců a tři sta jedenáct miliónů domýšlivců.

The Earth is not just an ordinary planet! One can count, there, 111 kings (not forgetting, to be sure, the Negro kings among them), 7000 geographers, 900,000 businessmen, 7,500,000 tipplers, 311,000,000 conceited men — that is to say, about 2,000,000,000 grown-ups.

Abyste si dovedli představit poměry Země, řeknu vám, že před vynálezem elektřiny bylo třeba na všech šesti pevninách vydržovat celou armádu čtyř set šedesáti dvou tisíc pěti set jedenácti lampářů.

To give you an idea of the size of the Earth, I will tell you that before the invention of electricity it was necessary to maintain, over the whole of the six continents, a veritable army of 462,511 lamplighters for the street lamps.

Na toho, kdo viděl Zemi trochu z dálky, dělalo to ohromný dojem. Pohyby této armády byly řízeny jako operní balet.

Seen from a slight distance, that would make a splendid spectacle. The movements of this army would be regulated like those of the ballet in the opera.

Nejprve přišli na řadu lampáři na Novém Zélandě a v Austrálii. A ti, když rozžali lampy, šli spát. Po nich nastoupili do toho reje lampáři v Číně a na Sibiři. Potom také oni obratně zmizeli za kulisami.

First would come the turn of the lamplighters of New Zealand and Australia. Having set their lamps alight, these would go off to sleep. Next, the lamplighters of China and Siberia would enter for their steps in the dance, and then they too would be waved back into the wings.

Tu nastoupili lampáři ruští a indičtí. Potom afričtí a evropští. Nato jihoameričtí a pak severoameričtí.

After that would come the turn of the lamplighters of Russia and the Indies; then those of Africa and Europe; then those of South America; then those of South America; then those of North America.

A nikdy se nezmýlili v pořadí nástupu na scénu. Bylo to velkolepé.

And never would they make a mistake in the order of their entry upon the stage. It would be magnificent.

Pouze lampář jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: Pracovali dvakrát do roka.

Only the man who was in charge of the single lamp at the North Pole, and his colleague who was responsible for the single lamp at the South Pole — only these two would live free from toil and care: they would be busy twice a year.

XVII — HAD

ХVII

Když chce být člověk vtipný, stane se, že si někdy trochu zalže. Nebyl jsem moc poctivý, když jsem vám vyprávěl o tom lampáři. Riskuji, že vyvolám špatnou představu o naší planetě u těch, kdo ji neznají. Lidé zabírají na Zemi velice málo místa.

When one wishes to play the wit, he sometimes wanders a little from the truth. I have not been altogether honest in what I have told you about the lamplighters. And I realize that I run the risk of giving a false idea of our planet to those who do not know it. Men occupy a very small place upon the Earth.

Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, kteří zalidňují Zemi, stály trochu stlačeny jako na táboru lidu, vešly by se snadno na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom vtěsnat lidstvo na nejnepatrnější ostrůvek v tichém oceánu.

If the two billion inhabitants who people its surface were all to stand upright and somewhat crowded together, as they do for some big public assembly, they could easily be put into one public square twenty miles long and twenty miles wide. All humanity could be piled up on a small Pacific islet.

Dospělí vám ovšem nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. Připadají si důležití jako baobaby. Poraďte jim tedy, aby se počítali. Zbožňují číslice, bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte čas takovou ohavnou úlohou. Je to zbytečné. Přece mi důvěřujete.

The grown-ups, to be sure, will not believe you when you tell them that. They imagine that they fill a great deal of space. They fancy themselves as important as the baobabs. You should advise them, then, to make their own calculations. They adore figures, and that will please them. But do not waste your time on this extra task. It is unnecessary. You have, I know, confidence in me.

Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice překvapen, že nikoho nevidí. Už měl strach, že si popletl planetu, když tu nějaký kroužek barvy měsíce se pohnul v písku.

When the little prince arrived on the Earth, he was very much surprised not to see any people. He was beginning to be afraid he had come to the wrong planet, when a coil of gold, the color of the moonlight, flashed across the sand.

„Dobrou noc,“ řekl malý princ jen tak nazdařbůh.

“Good evening,” said the little prince courteously.

„Dobrou noc,“ odpověděl had.

“Good evening,” said the snake.

„Na kterou planetu jsem to spadl?“ zeptal se malý princ.

“What planet is this on which I have come down?” asked the little prince.

„Na Zemi, do Afriky,“ odpověděl had.

“This is the Earth; this is Africa,” the snake answered.

„Ach! … A na Zemi nikdo není?“

“Ah! Then there are no people on the Earth?”

„Tady je poušť. A na pouštích nikdo není. Země je veliká,“ řekl had.

“This is the desert. There are no people in the desert. The Earth is large,” said the snake.

Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:

The little prince sat down on a stone, and raised his eyes toward the sky.

„Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi… Ale jak daleko!“

“I wonder,” he said, “whether the stars are set alight in heaven so that one day each one of us may find his own again… Look at my planet. It is right there above us. But how far away it is!”

„Je krásná,“ řekl had. „Proč jsi sem přišel?“

“It is beautiful,” the snake said. “What has brought you here?”

„Mám trampoty s jednou květinou,“ odpověděl malý princ.

“I have been having some trouble with a flower,” said the little prince.

„Tak?“ řekl had.

“Ah!” said the snake.

Odmlčeli se.

And they were both silent.

„Kde jsou lidé?“ zeptal se zase malý princ. „V poušti je každý trochu osamělý…“

“Where are the men?” the little prince at last took up the conversation again. “It is a little lonely in the desert…”

„Osamělí jsme i mezi lidmi,“ namítl had.

“It is also lonely among men,” the snake said.

Malý princ se na něj dlouze zadíval.

The little prince gazed at him for a long time.

„Ty jsi podivné zvíře,“ řekl mu konečně, „tenké jako prst…“

“You are a funny animal,” he said at last. “You are no thicker than a finger…”

„Ale jsem mocnější než prst krále,“ řekl had.

“But I am more powerful than the finger of a king,” said the snake.

Malý princ se usmál:

The little prince smiled.

„No, příliš mocný nejsi… Nemáš ani nožky… Ani cestovat nemůžeš…“

“You are not very powerful. You haven’t even any feet. You cannot even travel…”

„Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had.

“I can carry you farther than any ship could take you,” said the snake.

Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.

He twined himself around the little prince’s ankle, like a golden bracelet.

„Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ řekl ještě. „Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…“

“Whomever I touch, I send back to the earth from whence he came,” the snake spoke again. “But you are innocent and true, and you come from a star…”

Malý princ neodpověděl.

The little prince made no reply.

„Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…“

“You move me to pity — you are so weak on this Earth made of granite,” the snake said. “I can help you, some day, if you grow too homesick for your own planet. I can — ”

„Ó, já jsem ti dobře rozuměl,“ řekl malý princ. „Ale proč mluvíš stále v hádankách?“

“Oh! I understand you very well,” said the little prince. “But why do you always speak in riddles?”

„Já je všechny rozluštím,“ odpověděl had.

“I solve them all,” said the snake.

A umlkli.

And they were both silent.

XVIII — POUŠŤ

XVIII

Malý princ přešel poušť a setkal se jen s jedinou květinou. Byla to květina s třemi okvětními plátky. Úplně bezvýznamná květina…

The little prince crossed the desert and met with only one flower. It was a flower with three petals, a flower of no account at all.

„Dobrý den,“ řekl malý princ.

“Good morning,” said the little prince.

„Dobrý den,“ řekla květina.

“Good morning,” said the flower.

„Kde jsou lidé?“ zeptal se zdvořile malý princ.

“Where are the men?” the little prince asked, politely.

Květina viděla jednoho dne přijít nějakou karavanu:

The flower had once seen a caravan passing.

„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let, co jsem je spatřila. Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí.“

“Men?” she echoed. “I think there are six or seven of them in existence. I saw them, several years ago. But one never knows where to find them. The wind blows them away. They have no roots, and that makes their life very difficult.”

„Sbohem,“ řekl malý princ.

“Goodbye,” said the little prince.

„Sbohem,“ odpověděla květina.

“Goodbye,” said the flower.

XIX — OZVĚNA

XIX

Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky. Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi… Ale spatřil jen hrotovité špičky skal.

After that, the little prince climbed a high mountain. The only mountains he had ever known were the three volcanoes, which came up to his knees. And he used the extinct volcano as a footstool. “From a mountain as high as this one,” he said to himself, “I shall be able to see the whole planet at one glance, and all the people…” But he saw nothing, save peaks of rock that were sharpened like needles.

„Dobrý den,“ zvolal nazdařbůh.

“Good morning,” he said courteously.

„Dobrý den… Dobrý den… Dobrý den…,“ opakovala ozvěna.

“Good morning — Good morning — Good morning,” answered the echo.

„Kdo jste?“ řekl malý princ.

“Who are you?” said the little prince.

„Kdo jste?… Kdo jste?… Kdo jste?“ odpovídala ozvěna.

“Who are you — Who are you — Who are you?” answered the echo.

„Buďme přátelé, jsem tak sám,“ řekl.

“Be my friends. I am all alone,” he said.

„Jsem tak sám… Jsem tak sám… Jsem tak sám…,“ opakovala ozvěna.

“I am all alone — all alone — all alone,” answered the echo.

Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná.

“What a queer planet!” he thought. “It is altogether dry, and altogether pointed, and altogether harsh and forbidding.

A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne… Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první…

And the people have no imagination. They repeat whatever one says to them… On my planet I had a flower; she always was the first to speak…”

XX — RŮŽE

ХX

Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a sněhem, stalo se, že objevil konečně cestu. A všechny cesty vedou k lidem.

ce at last came upon a road. And all roads lead to the abodes of men.

„Dobrý den,“ řekl.

“Good morning,” he said.

Byla to zahrada plná růží.

He was standing before a garden, all a-bloom with roses.

„Dobrý den,“ odpověděly růže.

“Good morning,” said the roses.

Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.

The little prince gazed at them. They all looked like his flower.

„Kdo jste?“ zeptal se jich užasle.

“Who are you?” he demanded, thunderstruck.

„Jsme růže,“ řekly růže.

“We are roses,” the roses said.

„Ó,“ řekl malý princ…

A cítil se hrozně nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pět tisíc v jediné zahradě, jedna jako druhá!

And he was overcome with sadness. His flower had told him that she was the only one of her kind in all the universe. And here were five thousand of them, all alike, in one single garden!

Strašně by ji to mrzelo, řekl si, kdyby to viděla… Moc by kašlala a předstírala by, že umírá, jen aby nebyla směšná. A musel bych dělat, že o ni pečuji, neboť jinak by raději opravdu umřela, jen aby mě taky pokořila…

“She would be very much annoyed,” he said to himself, “if she should see that… She would cough most dreadfully, and she would pretend that she was dying, to avoid being laughed at. And I should be obliged to pretend that I was nursing her back to life — for if I did not do that, to humble myself also, she would really allow herself to die…”

Potom si ještě řekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná navždy vyhaslá, nedělají ze mne moc velikého prince…

Then he went on with his reflections: “I thought that I was rich, with a flower that was unique in all the world; and all I had was a common rose. A common rose, and three volcanoes that come up to my knees — and one of them perhaps extinct forever… That doesn’t make me a very great prince…”

A lehl si do trávy a plakal.

And he lay down in the grass and cried.

XXI — LIŠKA

XXI

Tu se objevila liška.

It was then that the fox appeared.

„Dobrý den,“ řekla.

“Good morning,” said the fox.

„Dobrý den“, zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

“Good morning,” the little prince responded politely, although when he turned around he saw nothing.

„Jsem tady, pod jabloní…,“ řekl ten hlas.

“I am right here,” the voice said, “under the apple tree.”

„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“

“Who are you?” asked the little prince, and added, “You are very pretty to look at.”

„Jsem liška,“ řekla liška.

“I am a fox,” the fox said.

„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný…“

“Come and play with me,” proposed the little prince. “I am so unhappy.”

„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. Nejsem ochočena.

“I cannot play with you,” the fox said. “I am not tamed.”

„Ó promiň,“ řekl malý princ.

“Ah! Please excuse me,” said the little prince.