Chvíli přemýšlel a pak dodal:

But, after some thought, he added:

„Co to znamená ochočit?“

“What does that mean — ‘tame’?”

„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“

“You do not live here,” said the fox. “What is it that you are looking for?”

„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“

“I am looking for men,” said the little prince. “What does that mean — ‘tame’?”

„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“

“Men,” said the fox. “They have guns, and they hunt. It is very disturbing. They also raise chickens. These are their only interests. Are you looking for chickens?”

„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

“No,” said the little prince. “I am looking for friends. What does that mean — ‘tame’?”

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“

“It is an act too often neglected,” said the fox. “It means to establish ties.”

„Vytvořit pouta?“

“‘To establish ties’?”

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

“Just that,” said the fox. “To me, you are still nothing more than a little boy who is just like a hundred thousand other little boys. And I have no need of you. And you, on your part, have no need of me. To you, I am nothing more than a fox like a hundred thousand other foxes. But if you tame me, then we shall need each other. To me, you will be unique in all the world. To you, I shall be unique in all the world…”

„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu … myslím, že si mě ochočila…“

“I am beginning to understand,” said the little prince. “There is a flower… I think that she has tamed me…”

„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“

“It is possible,” said the fox. “On the Earth one sees all sorts of things.”

„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.

“Oh, but this is not on the Earth!” said the little prince.

Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:

The fox seemed perplexed, and very curious.

„Na jiné planetě?“

“On another planet?”

„Ano.“

“Yes.”

„Jsou na té planetě lovci?“

“Are there hunters on that planet?”

„Nejsou.“

“No.”

„Ach, to je zajímavé! A slepice?“

“Ah, that is interesting! Are there chickens?”

„Také ne.“

“No.”

„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.

“Nothing is perfect,” sighed the fox.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

But he came back to his idea.

„Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte.

“My life is very monotonous,” the fox said. “I hunt chickens; men hunt me. All the chickens are just alike, and all the men are just alike. And, in consequence, I am a little bored. But if you tame me, it will be as if the sun came to shine on my life. I shall know the sound of a step that will be different from all the others. Other steps send me hurrying back underneath the ground. Yours will call me, like music, out of my burrow.

A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“

And then look: you see the grain-fields down yonder? I do not eat bread. Wheat is of no use to me. The wheat fields have nothing to say to me. And that is sad. But you have hair that is the color of gold. Think how wonderful that will be when you have tamed me! The grain, which is also golden, will bring me back the thought of you. And I shall love to listen to the wind in the wheat…”

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

The fox gazed at the little prince, for a long time.

„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.

“Please — tame me!” he said.

„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“

“I want to, very much,” the little prince replied. “But I have not much time. I have friends to discover, and a great many things to understand.”

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

“One only understands the things that one tames,” said the fox. “Men have no more time to understand anything. They buy things all ready made at the shops. But there is no shop anywhere where one can buy friendship, and so men have no friends any more. If you want a friend, tame me…”

„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

“What must I do, to tame you?” asked the little prince.

„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“

“You must be very patient,” replied the fox. “First you will sit down at a little distance from me — like that — in the grass. I shall look at you out of the corner of my eye, and you will say nothing. Words are the source of misunderstandings. But you will sit a little closer to me, every day…”

Druhý den přišel malý princ zas.

The next day the little prince came back.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“

“It would have been better to come back at the same hour,” said the fox. “If, for example, you come at four o’clock in the afternoon, then at three o’clock I shall begin to be happy. I shall feel happier and happier as the hour advances. At four o’clock, I shall already be worrying and jumping about. I shall show you how happy I am! But if you come at just any time, I shall never know at what hour my heart is to be ready to greet you… One must observe the proper rites…”

„Co to je řád?“ řekl malý princ.

“What is a rite?” asked the little prince.

„To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“

“Those also are actions too often neglected,” said the fox. “They are what make one day different from other days, one hour from other hours. There is a rite, for example, among my hunters. Every Thursday they dance with the village girls. So Thursday is a wonderful day for me! I can take a walk as far as the vineyards. But if the hunters danced at just any time, every day would be like every other day, and I should never have any vacation at all.”

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

So the little prince tamed the fox. And when the hour of his departure drew near —

„Ach budu plakat,“ řekla liška.

“Ah,” said the fox, “I shall cry.”

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

“It is your own fault,” said the little prince. “I never wished you any sort of harm; but you wanted me to tame you…”

„Ovšem,“ řekla liška.

“Yes, that is so,” said the fox.

„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.

“But now you are going to cry!” said the little prince.

„Budu plakat,“ řekla liška.

“Yes, that is so,” said the fox.

„Tak tím nic nezískáš!“

“Then it has done you no good at all!”

„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

“It has done me good,” said the fox, “because of the color of the wheat fields.”

A potom dodala:

And then he added:

„Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek — tajemství.“

“Go and look again at the roses. You will understand now that yours is unique in all the world. Then come back to say goodbye to me, and I will make you a present of a secret.”

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

The little prince went away, to look again at the roses.

„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

“You are not at all like my rose,” he said. “As yet you are nothing. No one has tamed you, and you have tamed no one. You are like my fox when I first knew him. He was only a fox like a hundred thousand other foxes. But I have made him my friend, and now he is unique in all the world.”

A růže byly celé zaražené.

And the roses were very much embarrassed.

„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“

“You are beautiful, but you are empty,” he went on. “One could not die for you. To be sure, an ordinary passerby would think that my rose looked just like you — the rose that belongs to me. But in herself alone she is more important than all the hundreds of you other roses: because it is she that I have watered; because it is she that I have put under the glass globe; because it is she that I have sheltered behind the screen; because it is for her that I have killed the caterpillars (except the two or three that we saved to become butterflies); because it is she that I have listened to, when she grumbled, or boasted, or ever sometimes when she said nothing. Because she is my rose.”

A vrátil se k lišce.

And he went back to meet the fox.

„Sbohem…,“ řekl.

“Goodbye,” he said.

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

“Goodbye,” said the fox. “And now here is my secret, a very simple secret: It is only with the heart that one can see rightly; what is essential is invisible to the eye.”

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

“What is essential is invisible to the eye,” the little prince repeated, so that he would be sure to remember.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

“It is the time you have wasted for your rose that makes your rose so important.”

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

“It is the time I have wasted for my rose — ” said the little prince, so that he would be sure to remember.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

“Men have forgotten this truth,” said the fox. “But you must not forget it. You become responsible, forever, for what you have tamed. You are responsible for your rose…”

Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

“I am responsible for my rose,” the little prince repeated, so that he would be sure to remember.

XXII — VÝHYBKÁŘ

XXII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

Good morning,” said the little prince.

„Dobrý den,“ řekl výhybkář.

“Good morning”, said the railway switchman.

„Co tu děláš?“ zeptal se malý princ.

“What do you do here?” the little prince asked.

„Třídím cestující po tisícových balících,“ řekl výhybkář. „Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo.“

“I sort out travelers, in bundles of a thousand” , said the switchman. “I send off the trains that carry them: now to the right, now to the left.”

A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásal domkem výhybkáře.

And a brilliantly lighted express train shook the switchman’s cabin as it rushed by with a roar like thunder.

„Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“

“They are in a great hurry,” said the little prince. “What are they looking for?”

„To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář.

“Not even the locomotive engineer knows that,” said the switchman.

A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.

And a second brilliantly lighted express thundered by, in the opposite direction.

„To se už vracejí?“ ptal se malý princ.

“Are they coming back already?” demanded the little prince.

„To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“

“These are not the same ones,” said the switchman. “It is an exchange.”

„Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“

“Were they not satisfied where they were?” asked the little prince.

„Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář.

“No one is ever satisfied where he is,” said the switchman.

A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.

And they heard the roaring thunder of a third brilliantly lighted express.

„To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ.

“Are they pursuing the first travelers?” demanded the little prince.

Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“

“They are pursuing nothing at all,” said the switchman. “They are asleep in there, or if they are not asleep they are yawning. Only the children are flattening their noses against the windowpanes.”

„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“

“Only the children know what they are looking for,” said the little prince. “They waste their time over a rag doll and it becomes very important to them; and if anybody takes it away from them, they cry…”

„Mají štěstí,“ řekl výhybkář.

“They are lucky,” the switchman said.

XXIII — OBCHODNÍK

XXIII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

“Good morning,” said the little prince.

„Dobrý den,“ řekl obchodník.

“Good morning,” said the merchant.

Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

This was a merchant who sold pills that had been invented to quench thirst. You need only swallow one pill a week, and you would feel no need of anything to drink.

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

“Why are you selling those?” asked the little prince.

„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

“Because they save a tremendous amount of time,” said the merchant. “Computations have been made by experts. With these pills, you save fifty-three minutes in every week.”

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

“And what do I do with those fifty-three minutes?”

„Co kdo chce…“

“Anything you like…”

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

“As for me,” said the little prince to himself, “if I had fifty-three minutes to spend as I liked, I should walk at my leisure toward a spring of fresh water.”

XXIV — POUŤ

ХXIV

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.

It was now the eighth day since I had had my accident in the desert, and I had listened to the story of the merchant as I was drinking the last drop of my water supply.

„Víš,“ řekl jsem malému princi, „ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce.“

“Ah,” I said to the little prince, “these memories of yours are very charming; but I have not yet succeeded in repairing my plane; I have nothing more to drink; and I, too, should be very happy if I could walk at my leisure toward a spring of fresh water!”

„Moje přítelkyně liška…,“ řekl mi.

“My friend the fox — ” the little prince said to me.

„Človíčku, už nejde o lišku.“

“My dear little man, this is no longer a matter that has anything to do with the fox!”

„Proč?“

“Why not?”

„Protože umřeme žízní…“

“Because I am about to die of thirst…”

Nepochopil, proč takhle uvažuji a odpověděl mi:

He did not follow my reasoning, and he answered me:

„Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…“

“It is a good thing to have had a friend, even if one is about to die. I, for instance, am very glad to have had a fox as a friend…”

Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…

“He has no way of guessing the danger,” I said to myself. “He has never been either hungry or thirsty. A little sunshine is all he needs…”

Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:

But he looked at me steadily, and replied to my thought:

„Mám taky žízeň… hledejme studnu…“

“I am thirsty, too. Let us look for a well…”

Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.

I made a gesture of weariness. It is absurd to look for a well, at random, in the immensity of the desert. But nevertheless we started walking.

Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžíhat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.

When we had trudged along for several hours, in silence, the darkness fell, and the stars began to come out. Thirst had made me a little feverish, and I looked at them as if I were in a dream. The little prince’s last words came reeling back into my memory:

„Tak ty máš také žízeň?“ zeptal jsem se ho.

“Then you are thirsty, too?” I demanded.