„Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?“

“If I ordered a general to fly from one flower to another like a butterfly, or to write a tragic drama, or to change himself into a sea bird, and if the general did not carry out the order that he had received, which one of us would be in the wrong?” the king demanded. “The general, or myself?”

„Vaše,“ odpověděl pevně malý princ.

“You,” said the little prince firmly.

„Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát,“ odvětil král. „Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“

“Exactly. One must require from each one the duty which each one can perform,” the king went on. “Accepted authority rests first of all on reason. If you ordered your people to go and throw themselves into the sea, they would rise up in revolution. I have the right to require obedience because my orders are reasonable.”

„A co ten můj západ slunce,“ připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.

“Then my sunset?” the little prince reminded him: for he never forgot a question once he had asked it.

„Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky.“

“You shall have your sunset. I shall command it. But, according to my science of government, I shall wait until conditions are favorable.”

„A kdy to bude?“ otázal se malý princ.

“When will that be?” inquired the little prince.

„Hm, hm!“ odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. „Hm, hm, bude to… bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny.“

“Hum! Hum!” replied the king; and before saying anything else he consulted a bulky almanac. “Hum! Hum! That will be about — about — that will be this evening about twenty minutes to eight. And you will see how well I am obeyed!”

Malý princ zívl. Litoval, že přišel o západ slunce. A také už se trochu nudil.

The little prince yawned. He was regretting his lost sunset. And then, too, he was already beginning to be a little bored.

„Nemám tady už co dělat,“ řekl králi. „Zase půjdu!“

“I have nothing more to do here,” he said to the king. “So I shall set out on my way again.”

„Neodcházej,“ zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. „Neodcházej, jmenuji tě ministrem!“

“Do not go,” said the king, who was very proud of having a subject. “Do not go. I will make you a Minister!”

„A čeho?“

“Minister of what?”

„Ministrem… ministrem spravedlnosti!“

“Minster of — of Justice!”

„Ale vždyť není koho soudit!“

“But there is nobody here to judge!”

„To se neví,“ podotkl král. „Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje.“

“We do not know that,” the king said to him. “I have not yet made a complete tour of my kingdom. I am very old. There is no room here for a carriage. And it tires me to walk.”

„Ó! Ale já jsem už všechno viděl,“ řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety. „Tam na druhé straně také nikdo není…“

“Oh, but I have looked already!” said the little prince, turning around to give one more glance to the other side of the planet. On that side, as on this, there was nobody at all…

„Budeš tedy soudit sám sebe,“ odpověděl král. „To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc.“

“Then you shall judge yourself,” the king answered. “that is the most difficult thing of all. It is much more difficult to judge oneself than to judge others. If you succeed in judging yourself rightly, then you are indeed a man of true wisdom.”

„Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady.“

“Yes,” said the little prince, “but I can judge myself anywhere. I do not need to live on this planet.”

„Hm, hm!“ odvětil král. „Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je to jenom jedna.“

“Hum! Hum!” said the king. “I have good reason to believe that somewhere on my planet there is an old rat. I hear him at night. You can judge this old rat. From time to time you will condemn him to death. Thus his life will depend on your justice. But you will pardon him on each occasion; for he must be treated thriftily. He is the only one we have.”

„Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt,“ odpověděl malý princ, „a opravdu myslím, že odejdu.“

“I,” replied the little prince, “do not like to condemn anyone to death. And now I think I will go on my way.”

„Ne,“ řekl král.

“No,” said the king.

Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit:

But the little prince, having now completed his preparations for departure, had no wish to grieve the old monarch.

„Kdyby si vaše výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…“

“If Your Majesty wishes to be promptly obeyed,” he said, “he should be able to give me a reasonable order. He should be able, for example, to order me to be gone by the end of one minute. It seems to me that conditions are favorable…”

Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.

As the king made no answer, the little prince hesitated a moment. Then, with a sigh, he took his leave.

„Jmenuji tě svým vyslancem,“ volal za ním spěšně král.

“I make you my Ambassador,” the king called out, hastily.

Tvářil se velice pánovitě.

He had a magnificent air of authority.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

“The grown-ups are very strange,” the little prince said to himself, as he continued on his journey.

XI — DOMÝŠLIVEC

XI

Na druhé planetě bydlil domýšlivec.

The second planet was inhabited by a conceited man.

„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil.

“Ah! Ah! I am about to receive a visit from an admirer!” he exclaimed from afar, when he first saw the little prince coming.

Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.

For, to conceited men, all other men are admirers.

„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“

“Good morning,” said the little prince. “That is a queer hat you are wearing.”

„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec. „Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“

“It is a hat for salutes,” the conceited man replied. “It is to raise in salute when people acclaim me. Unfortunately, nobody at all ever passes this way.”

„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil.

“Yes?” said the little prince, who did not understand what the conceited man was talking about.

„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.

“Clap your hands, one against the other,” the conceited man now directed him.

Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.

The little prince clapped his hands. The conceited man raised his hat in a modest salute.

To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat. Domýšlivec znovu smekl a zdravil.

“This is more entertaining than the visit to the king,” the little prince said to himself. And he began again to clap his hands, one against the other. The conceited man again raised his hat in salute.

Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.

After five minutes of this exercise the little prince grew tired of the game’s monotony.

„A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.

“And what should one do to make the hat come down?” he asked.

Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.

But the conceited man did not hear him. Conceited people never hear anything but praise.

„Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince.

“Do you really admire me very much?” he demanded of the little prince.

„Co to znamená obdivovat se?“

“What does that mean — ‘admire’?”

„Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“

“To admire means that you regard me as the handsomest, the best-dressed, the richest, and the most intelligent man on this planet.”

„Ale vždyť si na planetě sám!“

“But you are the only man on your planet!”

„Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“

“Do me this kindness. Admire me just the same.”

„Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“

“I admire you,” said the little prince, shrugging his shoulders slightly, “but what is there in that to interest you so much?”

A malý princ zmizel.

And the little prince went away.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.

“The grown-ups are certainly very odd,” he said to himself, as he continued on his journey.

XII — PIJAN

ХII

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.

The next planet was inhabited by a tippler. This was a very short visit, but it plunged the little prince into deep dejection.

„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.

“What are you doing there?” he said to the tippler, whom he found settled down in silence before a collection of empty bottles and also a collection of full bottles.

„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.

“I am drinking,” replied the tippler, with a lugubrious air.

„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.

“Why are you drinking?” demanded the little prince.

„Abych zapomněl,“ řekl pijan.

“So that I may forget,” replied the tippler.

„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.

“Forget what?” inquired the little prince, who already was sorry for him.

„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.

“Forget that I am ashamed,” the tippler confessed, hanging his head.

„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.

“Ashamed of what?” insisted the little prince, who wanted to help him.

„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.

“Ashamed of drinking!” The tippler brought his speech to an end, and shut himself up in an impregnable silence.

A malý princ zmaten odešel.

And the little prince went away, puzzled.

Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

“The grown-ups are certainly very, very odd,” he said to himself, as he continued on his journey.

XIII — BYZNYSMEN

XIII

Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.

The fourth planet belonged to a businessman. This man was so much occupied that he did not even raise his head at the little prince’s arrival.

„Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“

“Good morning,” the little prince said to him. “Your cigarette has gone out.”

„Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“

“Three and two make five. Five and seven make twelve. Twelve and three make fifteen. Good morning. Fifteen and seven make twenty-two. Twenty-two and six make twenty-eight. I haven’t time to light it again. Twenty-six and five make thirty-one. Phew! Then that makes five-hundred-and-one million, six-hundred-twenty-two-thousand, seven-hundred-thirty-one.”

„Pět set miliónů čeho?“

“Five hundred million what?” asked the little prince.

„Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…“

“Eh? Are you still there? Five-hundred-and-one million — I can’t stop… I have so much to do! I am concerned with matters of consequence. I don’t amuse myself with balderdash. Two and five make seven…”

„Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.

“Five-hundred-and-one million what?” repeated the little prince, who never in his life had let go of a question once he had asked it.

Byznysmen zvedl hlavu:

The businessman raised his head.

„Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání.

“During the fifty-four years that I have inhabited this planet, I have been disturbed only three times. The first time was twenty-two years ago, when some giddy goose fell from goodness knows where. He made the most frightful noise that resounded all over the place, and I made four mistakes in my addition.

Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí… zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…“

The second time, eleven years ago, I was disturbed by an attack of rheumatism. I don’t get enough exercise. I have no time for loafing. The third time — well, this is it! I was saying, then, five-hundred-and-one millions — ”

„Miliónů čeho?“

“Millions of what?”

Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid:

The businessman suddenly realized that there was no hope of being left in peace until he answered this question.

„Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze.“

“Millions of those little objects,” he said, “which one sometimes sees in the sky.”

„Much?“

“Flies?”

„Ale ne, věciček, které se třpytí.“

“Oh, no. Little glittering objects.”

„Včel?“

“Bees?”

„Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění.“

“Oh, no. Little golden objects that set lazy men to idle dreaming. As for me, I am concerned with matters of consequence. There is no time for idle dreaming in my life.”

„Ach ták, hvězd?“

“Ah! You mean the stars?”

„Ano, ano, hvězd.“

“Yes, that’s it. The stars.”

„A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“

“And what do you do with five-hundred millions of stars?”

„Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“

“Five-hundred-and-one million, six-hundred-twenty-two thousand, seven-hundred-thirty-one. I am concerned with matters of consequence: I am accurate.”

„A co s těmi hvězdami děláš?“

“And what do you do with these stars?”

„Co s nimi dělám?“

“What do I do with them?”

„Ano.“

“Yes.”

„Nic. Patří mi.“

“Nothing. I own them.”

„Tobě patří hvězdy?“

“You own the stars?”

„Ano.“

“Yes.”

„Ale viděl jsem už krále, který…“

“But I have already seen a king who — ”

„Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl.“

“Kings do not own, they reign over. It is a very different matter.”

„A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“

“And what good does it do you to own the stars?”

„Jsem bohatý.“

“It does me the good of making me rich.”

„A co ti to pomůže, že jsi bohatý?“

“And what good does it do you to be rich?”

„Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví.“

“It makes it possible for me to buy more stars, if any are discovered.”

„Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.

“This man,” the little prince said to himself, “reasons a little like my poor tippler…”

Přesto se ptal dál:

Nevertheless, he still had some more questions.

„Jak vám mohou patřit hvězdy?“

“How is it possible for one to own the stars?”

„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.

“To whom do they belong?” the businessman retorted, peevishly.

„To nevím. Nikomu.“

“I don’t know. To nobody.”