Malý princ byl teď hněvem celý bledý.

The little prince was now white with rage.

„Už miliony let si květiny tvoří trny. A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého červeného pána?

“The flowers have been growing thorns for millions of years. For millions of years the sheep have been eating them just the same. And is it not a matter of consequence to try to understand why the flowers go to so much trouble to grow thorns which are never of any use to them? Is the warfare between the sheep and the flowers not important? Is this not of more consequence than a fat red-faced gentleman’s sums?

A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?“

And if I know — I, myself — one flower which is unique in the world, which grows nowhere but on my planet, but which one little sheep can destroy in a single bite some morning, without even noticing what he is doing — Oh! You think that is not important!”

Zarděl jsem se a po chvíli pokračoval:

His face turned from white to red as he continued:

„Má-li někdo rád květinu, jedinou tohoto druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má květina… Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!“

“If some one loves a flower, of which just one single blossom grows in all the millions and millions of stars, it is enough to make him happy just to look at the stars. He can say to himself, ‘Somewhere, my flower is there…’ But if the sheep eats the flower, in one moment all his stars will be darkened… And you think that is not important!”

Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem nářadí. Nezáleželo mi už na kladivu, svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno utěšit malého prince. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu:

He could not say anything more. His words were choked by sobbing. The night had fallen. I had let my tools drop from my hands. Of what moment now was my hammer, my bolt, or thirst, or death? On one star, one planet, my planet, the Earth, there was a little prince to be comforted. I took him in my arms, and rocked him. I said to him:

„Květině, kterou máš rád, nehrozí nebezpečí… Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu ohrádku… Udělám…“

“The flower that you love is not in danger. I will draw you a muzzle for your sheep. I will draw you a railing to put around your flower. I will — ”

Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat… Svět slz je tak záhadný.

I did not know what to say to him. I felt awkward and blundering. I did not know how I could reach him, where I could overtake him and go on hand in hand with him once more. It is such a secret place, the land of tears.

VIII — KVĚTINA

VIII

Květinu malého prince jsem poznal velice brzy lépe. Na jeho planetě rostly prosté květiny, ozdobené jedinou řadou okvětních plátků. Nezabíraly místo a nikoho nerušily. Jednoho rána se vždy objevily v trávě a potom večer uvadaly.

I soon learned to know this flower better. On the little prince’s planet the flowers had always been very simple. They had only one ring of petals; they took up no room at all; they were a trouble to nobody. One morning they would appear in the grass, and by night they would have faded peacefully away.

Ale tahle květina vyklíčila jeden den ze semene přivátého bůhvíodkud a malý princ bděl velmi pozorně nad tímto výhonkem, který se nepodobal jiným produktům. Mohl to být nějaký nový druh baobabu.

But one day, from a seed blown from no one knew where, a new flower had come up; and the little prince had watched very closely over this small sprout which was not like any other small sprouts on his planet. It might, you see, have been a new kind of baobab.

Keřík však náhle přestal růst a začal hnát do květu. Malý princ, který byl při tom, když vyrašil obrovský pupen, dobře tušil, že z něho vypučí něco zázračného, ale květina se ve svém zeleném příbytku krášlila nekonečně dlouho.

The shrub soon stopped growing, and began to get ready to produce a flower. The little prince, who was present at the first appearance of a huge bud, felt at once that some sort of miraculous apparition must emerge from it. But the flower was not satisfied to complete the preparations for her beauty in the shelter of her green chamber.

Pečlivě si vybírala barvy. Oblékala se pomalu, upravovala si okvětní plátky jeden po druhém. Nechtěla se ukázat celá pomačkaná jako vlčí máky. Chtěla se objevit až teprve v plné kráse. Ó ano, byla to parádnice!

She chose her colors with the greatest care. She dressed herself slowly. She adjusted her petals one by one. She did not wish to go out into the world all rumpled, like the field poppies. It was only in the full radiance of her beauty that she wished to appear. Oh, yes! She was a coquettish creature!

Její tajemná toaleta trvala mnoho a mnoho dní. Až jednoho rána se ukázala právě při východu slunce.

And her mysterious adornment lasted for days and days. Then one morning, exactly at sunrise, she suddenly showed herself.

A květina, která se tak pečlivě připravovala, řekla zívajíc:

And, after working with all this painstaking precision, she yawned and said:

„Ach, právě jsem se probudila… Promiňte, prosím… Jsem ještě celá rozcuchaná…“

“Ah! I am scarcely awake. I beg that you will excuse me. My petals are still all disarranged…”

Malý princ nemohl v té chvíli skrýt svůj obdiv:

But the little prince could not restrain his admiration:

„Jak jste krásná!“

“Oh! How beautiful you are!”

„Že ano,“ odpověděla tiše květina. „A přišla jsem na svět zároveň se sluncem…“

“Am I not?” the flower responded, sweetly. “And I was born at the same moment as the sun…”

Malý princ správně uhodl, že není moc skromná. Ale tolik dojímala!

The little prince could guess easily enough that she was not any too modest — but how moving — and exciting — she was!

„Myslím, že je čas posnídat,“ dodala po chvilce, „byl byste tak hodný a postaral se o mne…“

“I think it is time for breakfast,” she added an instant later. “If you would have the kindness to think of my needs…”

A malý princ, celý zmaten, šel pro konev s čerstvou vodou a obsloužil květinu.

And the little prince, completely abashed, went to look for a sprinkling-can of fresh water.

Tak ho velice brzy potrápila svou poněkud plachou marnivostí. Například jednoho dne, když mluvila o svých čtyřech trnech, řekla malému princi:

So, he tended the flower. So, too, she began very quickly to torment him with her vanity — which was, if the truth be known, a little difficult to deal with. One day, for instance, when she was speaking of her four thorns, she said to the little prince:

„Jen ať si přijdou tygři se svými drápy!“

“Let the tigers come with their claws!”

„Na mé planetě přece nejsou tygři,“ namítl malý princ, „a tygři trávu ani nežerou.“

“There are no tigers on my planet,” the little prince objected. “And, anyway, tigers do not eat weeds.”

„Já nejsem tráva,“ odpověděla jemně květina.

“I am not a weed,” the flower replied, sweetly.

„Ó, promiňte…“

“Please excuse me…”

„Já se tygrů vůbec nebojím, ale mám hrůzu z průvanu. Nemáte, prosím, nějakou zástěnu?“

“I am not at all afraid of tigers,” she went on, “but I have a horror of drafts. I suppose you wouldn’t have a screen for me?”

Hrůzu z průvanu… Pro rostlinu to není právě šťastné, řekl si malý princ. S touhle květinou je potíž…

“A horror of drafts — that is bad luck, for a plant,” remarked the little prince, and added to himself, “This flower is a very complex creature…”

„A večer mě dejte pod poklop. U vás je veliká zima. Je to tu špatně položené. Tam, odkud přicházím…“

“At night I want you to put me under a glass globe. It is very cold where you live. In the place I came from — ”

Ale zarazila se. Přišla jako semeno. Nemohla z jiných světů nic poznat. Zahanbena, že se nechala chytit při pokusu o tak prostinkou lež, dvakrát nebo třikrát zakašlala, aby malého prince upozornila, že udělal chybu:

But she interrupted herself at that point. She had come in the form of a seed. She could not have known anything of any other worlds. Embarrassed over having let herself be caught on the verge of such a naïve untruth, she coughed two or three times, in order to put the little prince in the wrong.

„A co ta zástěna?“

“The screen?”

„Chtěl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!“

“I was just going to look for it when you spoke to me…”

Tu nuceně zakašlala, aby v něm přece jen probudila výčitky svědomí.

Then she forced her cough a little more so that he should suffer from remorse just the same.

A tak malý princ, ačkoliv měl dobrou vůli mít ji rád, brzy o ní zapochyboval. Bral vážně bezvýznamná slova, a byl proto velice nešťasten.

So the little prince, in spite of all the good will that was inseparable from his love, had soon come to doubt her. He had taken seriously words which were without importance, and it made him very unhappy.

„Neměl jsem ji poslouchat,“ svěřil se mi jednoho dne. „Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit. Historka s drápy, která mě tak dopálila, měla ve mně vzbudit vlastně něhu…“

“I ought not to have listened to her,” he confided to me one day. “One never ought to listen to the flowers. One should simply look at them and breathe their fragrance. Mine perfumed all my planet. But I did not know how to take pleasure in all her grace. This tale of claws, which disturbed me so much, should only have filled my heart with tenderness and pity.”

A ještě se mi svěřil:

And he continued his confidences:

„Tehdy jsem nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Obklopovala mě vůní a jasem. Neměl jsem, myslím, kdy utéci. Měl jsem pod jejími chabými lstmi vytušit něžnost. Květiny si tak odporují! Ale byl jsem příliš mladý, abych ji dovedl mít rád.“

“The fact is that I did not know how to understand anything! I ought to have judged by deeds and not by words. She cast her fragrance and her radiance over me. I ought never to have run away from her… I ought to have guessed all the affection that lay behind her poor little stratagems. Flowers are so inconsistent! But I was too young to know how to love her …”

IX — ODLET

IX

Aby mohl planetu opustil, využil, myslím, tahu divokých ptáků. Ráno před odchodem dal planetu pěkně do pořádku. Pečlivě vymetl nevyhaslé sopky. Dvě byly v činnosti. A bylo to ohromně pohodlné, když bylo potřebí ráno ohřát snídani.

I believe that for his escape he took advantage of the migration of a flock of wild birds. On the morning of his departure he put his planet in perfect order. He carefully cleaned out his active volcanoes. He possessed two active volcanoes; and they were very convenient for heating his breakfast in the morning.

Měl také jednu vyhaslou sopku. Ale vždycky říkával: „Člověk nikdy neví!“, a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují. Sopečné výbuchy jsou jako oheň v krbu.

He also had one volcano that was extinct. But, as he said, “One never knows!” So he cleaned out the extinct volcano, too. If they are well cleaned out, volcanoes burn slowly and steadily, without any eruptions. Volcanic eruptions are like fires in a chimney.

Na naší Zemi jsme ovšem příliš malí, abychom si mohli vymetat sopky. Proto nám způsobují řadu nepříjemností.

On our earth we are obviously much too small to clean out our volcanoes. That is why they bring no end of trouble upon us.

Malý princ vytrhl trochu smutně také poslední výhonky baobabů. Myslel, že se snad už nikdy nevrátí. Ale všechny tyto obvyklé práce se mu zdály toho rána nesmírně milé.

The little prince also pulled up, with a certain sense of dejection, the last little shoots of the baobabs. He believed that he would never want to return. But on this last morning all these familiar tasks seemed very precious to him.

A když naposledy zalil květinu a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že je mu do pláče.

And when he watered the flower for the last time, and prepared to place her under the shelter of her glass globe, he realized that he was very close to tears.

„Sbohem,“ řekl květině.

 “Goodbye,” he said to the flower.

Květina však neodpověděla.

But she made no answer.

„Sbohem,“ opakoval.

“Goodbye,” he said again.

Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.

The flower coughed. But it was not because she had a cold.

„Byla jsem hloupá,“ řekla mu konečně. „Odpusť mi to. Snaž se být šťasten.“

“I have been silly,” she said to him, at last. “I ask your forgiveness. Try to be happy…”

Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost.

He was surprised by this absence of reproaches. He stood there all bewildered, the glass globe held arrested in mid-air. He did not understand this quiet sweetness.

„No ano, mám tě ráda,“ řekla květina. „Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tys byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten… Nech ten poklop, já už ho nechci.“

“Of course I love you,” the flower said to him. “It is my fault that you have not known it all the while. That is of no importance. But you — you have been just as foolish as I. Try to be happy… Let the glass globe be. I don’t want it any more.”

„Ale vítr…“

“But the wind — ”

„Nejsem tak nachlazená… Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina.“

“My cold is not so bad as all that… The cool night air will do me good. I am a flower.”

„Ale zvířata…“

“But the animals — ”

„Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy.“

“Well, I must endure the presence of two or three caterpillars if I wish to become acquainted with the butterflies. It seems that they are very beautiful. And if not the butterflies — and the caterpillars — who will call upon me? You will be far away… As for the large animals — I am not at all afraid of any of them. I have my claws.”

A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala:

And, naïvely, she showed her four thorns. Then she added:

„Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!“

“Don’t linger like this. You have decided to go away. Now go!”

Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina.

For she did not want him to see her crying. She was such a proud flower.

X — KRÁL

X

Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějakou práci a poučení.

He found himself in the neighborhood of the asteroids 325, 326, 327, 328, 329, and 330. He began, therefore, by visiting them, in order to add to his knowledge.

Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátním trůně.

The first of them was inhabited by a king. Clad in royal purple and ermine, he was seated upon a throne which was at the same time both simple and majestic.

„Ale hleďme, poddaný,“ zvolal král, když uviděl malého prince.

“Ah! Here is a subject,” exclaimed the king, when he saw the little prince coming.

A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?

And the little prince asked himself:
“How could he recognize me when he had never seen me before?”

Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.

He did not know how the world is simplified for kings. To them, all men are subjects.

„Pojď blíž, ať tě lépe vidím,“ řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.

“Approach, so that I may see you better,” said the king, who felt consumingly proud of being at last a king over somebody.

Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.

The little prince looked everywhere to find a place to sit down; but the entire planet was crammed and obstructed by the king’s magnificent ermine robe. So he remained standing upright, and, since he was tired, he yawned.

„Zívat v přítomnosti krále se nesluší,“ řekl mu mocnář. „Zakazuji ti to.“

“It is contrary to etiquette to yawn in the presence of a king,” the monarch said to him. “I forbid you to do so.”

„Nemohu se udržet,“ odpověděl malý princ celý zmatený. „Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem…“

“I can’t help it. I can’t stop myself,” replied the little prince, thoroughly embarrassed. “I have come on a long journey, and I have had no sleep…”

„Nařizuji ti tedy, abys zíval,“ řekl král. „Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to.“

“Ah, then,” the king said. “I order you to yawn. It is years since I have seen anyone yawning. Yawns, to me, are objects of curiosity. Come, now! Yawn again! It is an order.”

„Teď se bojím… už nemohu…,“ odpověděl malý princ a po uši se začervenal.

“That frightens me… I cannot, any more…” murmured the little prince, now completely abashed.

„Hm, hm,“ odpověděl král. „Tak… tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi…“

“Hum! Hum!” replied the king. “Then I — I order you sometimes to yawn and sometimes to — ”

Trochu breptal a zdál se pohněván.

He sputtered a little, and seemed vexed.

Králi totiž šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.

For what the king fundamentally insisted upon was that his authority should be respected. He tolerated no disobedience. He was an absolute monarch. But, because he was a very good man, he made his orders reasonable.

„Kdybych nařídil,“ říkal obvykle, „kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje.“

“If I ordered a general,” he would say, by way of example, “if I ordered a general to change himself into a sea bird, and if the general did not obey me, that would not be the fault of the general. It would be my fault.”

„Mohu se posadit?“ zeptal se nesměle malý princ.

“May I sit down?” came now a timid inquiry from the little prince.

„Nařizuji ti, aby ses posadil,“ odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.

“I order you to do so,” the king answered him, and majestically gathered in a fold of his ermine mantle.

Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl tak vládnout?

But the little prince was wondering… The planet was tiny. Over what could this king really rule?

„Vaše Veličenstvo,“ pravil, „prosím o prominutí, že se vás ptám…“

“Sire,” he said to him, “I beg that you will excuse my asking you a question — ”

„Nařizuji ti, aby ses mě ptal,“ řekl honem král.

“I order you to ask me a question,” the king hastened to assure him.

„Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?“

“Sire — over what do you rule?”

„Všemu,“ odpověděl král velmi prostě.

“Over everything,” said the king, with magnificent simplicity.

„Všemu?“

“Over everything?”

Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.

The king made a gesture, which took in his planet, the other planets, and all the stars.

„Tomu všemu?“

“Over all that?” asked the little prince.

„Ano, tomu všemu,“ odpověděl král.

“Over all that,” the king answered.

Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.

For his rule was not only absolute: it was also universal.

„A hvězdy vás poslouchají?“

“And the stars obey you?”

„Ovšem,“ řekl mu král. „Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň.“

“Certainly they do,” the king said. “They obey instantly. I do not permit insubordination.”

Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiatřicet, ale dvaasedmdesát nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli!

Such power was a thing for the little prince to marvel at. If he had been master of such complete authority, he would have been able to watch the sunset, not forty-four times in one day, but seventy-two, or even a hundred, or even two hundred times, without ever having to move his chair.

A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o laskavost:

And because he felt a bit sad as he remembered his little planet which he had forsaken, he plucked up his courage to ask the king a favor:

„Chtěl bych vidět západ slunce… Udělejte mi tu radost… Nařiďte slunci, aby zapadlo…“

“I should like to see a sunset… Do me that kindness… Order the sun to set…”