„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“

“Then they belong to me, because I was the first person to think of it.”

„A to stačí?“

“Is that all that is necessary?”

„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“

“Certainly. When you find a diamond that belongs to nobody, it is yours. When you discover an island that belongs to nobody, it is yours. When you get an idea before any one else, you take out a patent on it: it is yours. So with me: I own the stars, because nobody else before me ever thought of owning them.”

„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“

“Yes, that is true,” said the little prince. “And what do you do with them?”

„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“

“I administer them,” replied the businessman. “I count them and recount them. It is difficult. But I am a man who is naturally interested in matters of consequence.”

Malému princi to ještě nestačilo:

The little prince was still not satisfied.

„Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“

“If I owned a silk scarf,” he said, “I could put it around my neck and take it away with me. If I owned a flower, I could pluck that flower and take it away with me. But you cannot pluck the stars from heaven…”

„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“

“No. But I can put them in the bank.”

„Co to znamená?“

“Whatever does that mean?”

„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“

“That means that I write the number of my stars on a little paper. And then I put this paper in a drawer and lock it with a key.”

„A nic víc?“

“And that is all?”

„To stačí!“

“That is enough,” said the businessman.

To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.

“It is entertaining,” thought the little prince. “It is rather poetic. But it is of no great consequence.”

Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.

On matters of consequence, the little prince had ideas which were very different from those of the grown-ups.

„Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“

“I myself own a flower,” he continued his conversation with the businessman, “which I water every day. I own three volcanoes, which I clean out every week (for I also clean out the one that is extinct; one never knows). It is of some use to my volcanoes, and it is of some use to my flower, that I own them. But you are of no use to the stars…”

Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel.

The businessman opened his mouth, but he found nothing to say in answer. And the little prince went away.

Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.

“The grown-ups are certainly altogether extraordinary,” he said simply, talking to himself as he continued on his journey.

XIV — LAMPÁŘ

XIV

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář.

The fifth planet was very strange. It was the smallest of all. There was just enough room on it for a street lamp and a lamplighter.

Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář. Přesto si v duchu řekl:

The little prince was not able to reach any explanation of the use of a street lamp and a lamplighter, somewhere in the heavens, on a planet which had no people, and not one house. But he said to himself, nevertheless:

Možná je ten člověk zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan. Jeho práce má alespoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.

“It may well be that this man is absurd. But he is not so absurd as the king, the conceited man, the businessman, and the tippler. For at least his work has some meaning. When he lights his street lamp, it is as if he brought one more star to life, or one flower. When he puts out his lamp, he sends the flower, or the star, to sleep. That is a beautiful occupation. And since it is beautiful, it is truly useful.”

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:

When he arrived on the planet he respectfully saluted the lamplighter.

„Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?“

“Good morning. Why have you just put out your lamp?”

„To je příkaz,“ odpověděl lampář. „Dobrý den.“

“Those are the orders,” replied the lamplighter. “Good morning.”

„Co to znamená příkaz?“

“What are the orders?”

„No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer.“

“The orders are that I put out my lamp. Good evening.”

A zase ji rozsvítil.

And he lighted his lamp again.

„Ale proč jsi ji právě rozžal?“

“But why have you just lighted it again?”

„To je příkaz,“ odpověděl lampář.

“Those are the orders,” replied the lamplighter.

„Nerozumím,“ odvětil malý princ.

“I do not understand,” said the little prince.

„Není čemu rozumět,“ řekl lampář. „Příkaz je příkaz. Dobrý den.“

“There is nothing to understand,” said the lamplighter. “Orders are orders. Good morning.”

A zhasl svítilnu.

And he put out his lamp.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.

Then he mopped his forehead with a handkerchief decorated with red squares.

„Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát…“

“I follow a terrible profession. In the old days it was reasonable. I put the lamp out in the morning, and in the evening I lighted it again. I had the rest of the day for relaxation and the rest of the night for sleep.”

„A od té doby se příkaz změnil?“

“And the orders have been changed since that time?”

„Příkaz se nezměnil,“ řekl lampář. „To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!“

“The orders have not been changed,” said the lamplighter. “That is the tragedy! From year to year the planet has turned more rapidly and the orders have not been changed!”

„No a?“ divil se malý princ.

“Then what?” asked the little prince.

„No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu.“

“Then — the planet now makes a complete turn every minute, and I no longer have a single second for repose. Once every minute I have to light my lamp and put it out!”

„To je divné! Dny u tebe trvají minutu!“

“That is very funny! A day lasts only one minute, here where you live!”

„To není vůbec divné,“ řekl lampář. „Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme.“

“It is not funny at all!” said the lamplighter. “While we have been talking together a month has gone by.”

„Měsíc?“

“A month?”

„Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer.“

“Yes, a month. Thirty minutes. Thirty days. Good evening.”

A zase rozsvítil svou svítilnu.

And he lighted his lamp again.

Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu.

As the little prince watched him, he felt that he loved this lamplighter who was so faithful to his orders.

Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:

He remembered the sunsets which he himself had gone to seek, in other days, merely by pulling up his chair; and he wanted to help his friend.

„Víš… já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít.“

“You know,” he said, “I can tell you a way you can rest whenever you want to…”

„Samozřejmě že chci,“ řekl lampář.

“I always want to rest,” said the lamplighter.

Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.

For it is possible for a man to be faithful and lazy at the same time. The little prince went on with his explanation:

Malý princ pokračoval:
„Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš… a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít.“

The little prince went on with his explanation:
“Your planet is so small that three strides will take you all the way around it. To be always in the sunshine, you need only walk along rather slowly. When you want to rest, you will walk — and the day will last as long as you like.”

„To mi moc nepomůže,“ řekl lampář. „Já rád spím.“

“That doesn’t do me much good,” said the lamplighter. “The one thing I love in life is to sleep.”

“Then you’re unlucky,” said the little prince.

„To je smůla,“ řekl lampář. „Dobrý den.“

“I am unlucky,” said the lamplighter. “Good morning.”

A zhasl svítilnu.

And he put out his lamp.

Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.

“That man,” said the little prince to himself, as he continued farther on his journey, “that man would be scorned by all the others: by the king, by the conceited man, by the tippler, by the businessman. Nevertheless he is the only one of them all who does not seem to me ridiculous. Perhaps that is because he is thinking of something else besides himself.”

Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:

He breathed a sigh of regret, and said to himself, again:

Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…

“That man is the only one of them all whom I could have made my friend. But his planet is indeed too small. There is no room on it for two people…”

Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!

What the little prince did not dare confess was that he was sorry most of all to leave this planet, because it was blest every day with 1440 sunsets!

XV — ZEMĚPISEC

XV

Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy.

The sixth planet was ten times larger than the last one. It was inhabited by an old gentleman who wrote voluminous books.

„Ale hleďme, badatel!“ zvolal, když spatřil malého prince.

“Oh, look! Here is an explorer!” he exclaimed to himself when he saw the little prince coming.

Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!

The little prince sat down on the table and panted a little. He had already traveled so much and so far!

„Odkud přicházíš?“ zeptal se ho starý pán.

“Where do you come from?” the old gentleman said to him.

„Co to je za tlustou knihu?“ řekl malý princ. „Co tu děláte?“

“What is that big book?” said the little prince. “What are you doing?”

„Jsem zeměpisec,“ odpověděl starý pán.

“I am a geographer,” said the old gentleman.

„Co je to zeměpisec?“

“What is a geographer?” asked the little prince.

„To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště.“

“A geographer is a scholar who knows the location of all the seas, rivers, towns, mountains, and deserts.”

„Opravdu moc zajímavé,“ řekl malý princ. „Konečně opravdové zaměstnání!“

“That is very interesting,” said the little prince. “Here at last is a man who has a real profession!”

A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu.

And he cast a look around him at the planet of the geographer. It was the most magnificent and stately planet that he had ever seen.

„Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?“

“Your planet is very beautiful,” he said. “Has it any oceans?”

„To nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.

“I couldn’t tell you,” said the geographer.

„Ach!“ (Malý princ byl zklamán.) „A hory?“

“Ah!” The little prince was disappointed. “Has it any mountains?”

„To nemohu vědět,“ odpověděl zeměpisec.

“I couldn’t tell you,” said the geographer.

„A města a řeky a pouště?“

“And towns, and rivers, and deserts?”

„To také nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.

“I couldn’t tell you that, either.”

„Vždyť jste zeměpisec!“

“But you are a geographer!”

„Ovšem,“ řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště.

“Exactly,” the geographer said. “But I am not an explorer. I haven’t a single explorer on my planet. It is not the geographer who goes out to count the towns, the rivers, the mountains, the seas, the oceans, and the deserts.

Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat… Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň toho badatele.“

The geographer is much too important to go loafing about. He does not leave his desk. But he receives the explorers in his study. He asks them questions, and he notes down what they recall of their travels. And if the recollections of any one among them seem interesting to him, the geographer orders an inquiry into that explorer’s moral character.”

„Nač to?“

“Why is that?”

„Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil.“

“Because an explorer who told lies would bring disaster on the books of the geographer. So would an explorer who drank too much.”

„Jak to?“ zeptal se malý princ.

“Why is that?” asked the little prince.

„Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna.“

“Because intoxicated men see double. Then the geographer would note down two mountains in a place where there was only one.”

„Znám někoho,“ řekl malý princ, „kdo by byl špatným badatelem.“

“I know some one,” said the little prince, “who would make a bad explorer.”

„To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší.“

“That is possible. Then, when the moral character of the explorer is shown to be good, an inquiry is ordered into his discovery.”

„Jde se tam někdo podívat?“

“One goes to see it?”

„Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy. Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny.“

“No. That would be too complicated. But one requires the explorer to furnish proofs. For example, if the discovery in question is that of a large mountain, one requires that large stones be brought back from it.”

Zeměpisec se náhle rozohnil.

The geographer was suddenly stirred to excitement.

„Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“

“But you — you come from far away! You are an explorer! You shall describe your planet to me!”

A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají nejprve tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy.

And, having opened his big register, the geographer sharpened his pencil. The recitals of explorers are put down first in pencil. One waits until the explorer has furnished proofs, before putting them down in ink.

„Tak povídej!“ vyzval ho zeměpisec.

“Well?” said the geographer expectantly.

„Ó, u mne doma to není moc zajímavé,“ řekl malý princ, „je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví.“

“Oh, where I live,” said the little prince, “it is not very interesting. It is all so small. I have three volcanoes. Two volcanoes are active and the other is extinct. But one never knows.”

„Člověk nikdy neví,“ opakoval zeměpisec.

“One never knows,” said the geographer.

„Mám také květinu.“

“I have also a flower.”

„My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec.

“We do not record flowers,” said the geographer.

„A proč? To je to nejhezčí!“

“Why is that? The flower is the most beautiful thing on my planet!”

„Protože květiny jsou pomíjející.“

“We do not record them,” said the geographer, “because they are ephemeral.”

„Co to znamená pomíjející?“

“What does that mean — ‘ephemeral’?”

„Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih,“ řekl zeměpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně.“

“Geographies,” said the geographer, “are the books which, of all books, are most concerned with matters of consequence. They never become old-fashioned. It is very rarely that a mountain changes its position. It is very rarely that an ocean empties itself of its waters. We write of eternal things.”

„Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti,“ přerušil ho malý princ. „Co to znamená pomíjející?“

“But extinct volcanoes may come to life again,” the little prince interrupted. “What does that mean — ‘ephemeral’?”