Malý princ / あのときの王子くん — w językach czeskim i japońskim. Strona 8

Czesko-japońska dwujęzyczna książka

Antoine de Saint-Exupéry

Malý princ

アントワーヌ・ド・サン=テグジュペリ

あのときの王子くん

Neodpověděl mi na otázku. Řekl pouze:

でも、きいたことにはこたえず、その子はこういっただけだった。

„Voda může dělat dobře i srdci…“

「水は、心にもいいんだよ……」

Nerozuměl jsem jeho odpovědi, ale mlčel jsem… Dobře jsem věděl, že se ho nesmím ptát.

ぼくは、どういうことかわからなかったけど、なにもいわなかった……きかないほうがいいんだと、よくわかっていた。

Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle něho. Chvíli mlčel a pak ještě řekl:

その子はへとへとだった。すわりこむ。ぼくもその子のそばにすわりこむ。しーんとしたあと、その子はこうもいった。

„Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“

「星がきれいなのは、見えない花があるから……」

„Ano, jistě,“ řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlny písku ve svitu měsíce.

ぼくは〈そうだね〉とへんじをして、月のもと、だんまり、すなのでこぼこをながめる。

„Poušť je krásná…,“ dodal.

「さばくは、うつくしい。」と、その子はことばをつづけた……

A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic… Neslyšíme nic… A přece něco září v tichu…

まさに、そのとおりだった。ぼくはいつでも、さばくがこいしかった。なにも見えない。なにもきこえない。それでも、なにかが、しんとするなかにも、かがやいている……

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.

王子くんはいった。「さばくがうつくしいのは、どこかに井戸をかくしてるから……」

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…

ぼくは、どきっとした。ふいに、なぜ、すながかがやいてるのか、そのなぞがとけたんだ。ぼくが、ちいさなおとこの子だったころ、古いやしきにすんでいた。そのやしきのいいつたえでは、たからものがどこかにかくされているらしい。もちろん、だれひとりとして、それを見つけてないし、きっと、さがすひとさえいなかった。でも、そのいいつたえのおかげで、その家まるごと、まほうにかかったんだ。その家に、かくされたひみつがある。どこか、おくそこに……

„Ano,“ řekl jsem malému princi, „ať už je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

「そうか。」と、ぼくは王子くんにいった。「あの家とか、あの星とか、あのさばくが気になるのは、そう、なにかをうつくしくするものは、目に見えないんだ!」

„Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,“ pravil.

「うれしいよ。」と、その子はいった。「きみも、ぼくのキツネとおなじこといってる。」

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího.

王子くんがねつくと、ぼくはすぐさま、その子をだっこして、またあるきはじめた。ぼくは、むねがいっぱいだった。なんだか、こわれやすいたからものを、はこんでるみたいだ。きっと、これだけこわれやすいものは、ちきゅうのどこにもない、とさえかんじる。

Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…

ぼくは、月あかりのもと、じっと見た。その子の青白いおでこ、つむった目、風にゆれるふさふさのかみの毛。ぼくはこうおもう。ここで見ているのは、ただの〈から〉。いちばんだいじなものは、目に見えない……

A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost ke květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne…

ちょっとくちびるがあいて、その子がほほえみそうになった。そのとき、ぼくはつづけて、こうかんがえていた。『ねむってる王子くんに、こんなにもぐっとくるのは、この子が花にまっすぐだから。花のすがたが、この子のなかで、ねむってても、ランプのほのおみたく、きらきらしてるから……』そのとき、これこそ、もっともっとこわれやすいものなんだ、って気がついた。この火を、しっかりまもらなくちゃいけない。風がびゅんとふけば、それだけできえてしまう……

A jak jsem tak kráčel, objevil jsem na úsvitě studnu.

そうして、そんなふうにあるくうち、ぼくは井戸を見つけた。夜あけのことだった。

XXV — STUDNA

25

„Lidé se natlačí do rychlíků,“ řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola…“

王子くんはいった。「ひとって、はやいきかんしゃにむちゅうだけど、じぶんのさがしものはわかってない。ということは、そわそわして、ぐるぐるまわってるだけ。」

A dodal:

さらにつづける。

„Nestojí to za to…“

「そんなことしなくていいのに……」

Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.

ぼくたちが行きあたった井戸は、どうもサハラさばくの井戸っぽくはなかった。さばくの井戸っていうのは、さばくのなかで、かんたんな穴がぽこっとあいてるだけ。ここにあるのは、どうも村の井戸っぽい。でも、村なんてどこにもないし、ぼくは、ゆめかとおもった。

„To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz…“

「おかしい。」と、ぼくは王子くんにいった。「みんなそろってる。くるくる、おけ、ロープ……」

Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.

その子はわらって、ロープを手にとり、くるくるをまわした。するときぃきぃと音がした。風にごぶさたしてる、かざみどりみたいな音だった。

Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá…“

「きこえるよね。」と王子くんはいった。「ぼくらのおかげで、この井戸がめざめて、うたをうたってる……」

Nechtěl jsem, aby se namáhal.

ぼくは、その子にむりをさせたくなかった。

„Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“

「かして。」と、ぼくはいった。「きみには、きつすぎる。」

Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.

そろりそろり、ぼくは、おけをふちのところまでひっぱり上げて、たおれないよう、しっかりおいた。ぼくの耳では、くるくるがうたいつづけていて、まだゆらゆらしてる水の上では、お日さまがふるえて見えた。

„Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít…“

「この水がほしい。」と王子くんがいった。「のませてちょうだい……」

A tu jsem pochopil, co hledal.

そのとき、ぼくはわかった。その子のさがしものが!

Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek.

ぼくは、その子の口もとまで、おけをもちあげた。その子は、目をつむりながら、ごくっとのんだ。おいわいの日みたいに、気もちよかった。その水は、ただののみものとは、まったくべつのものだった。この水があるのは、星空のしたをあるいて、くるくるのうたがあって、ぼくがうでをふりしぼったからこそなんだ。この水は、心にいい。

Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.

プレゼントみたいだ。ぼくが、ちいさなおとこの子だったころ。クリスマスツリーがきらきらしてて、夜ミサのおんがくがあって、みんな気もちよくにこにこしてたからこそ、ぼくのもらった、あのクリスマスプレゼントは、あんなふうに、きらきらかがやいていたんだ。

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají…“

王子くんがいった。「きみんとこのひとは、5000本ものバラをひとつの庭でそだててる……で、さがしものは見つからない……」

„Nenalézají…,“ odpověděl jsem.

「見つからないね。」と、ぼくはうなずく……

„A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody…“

「それなのに、さがしものは、なにか1りんのバラとか、ちょっとの水とかのなかに見つかったりする……」

„Jistě,“ odpověděl jsem.

「そのとおり。」と、ぼくはうなずく。

A malý princ dodal:

王子くんはつづける。

„Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

「でも、目じゃまっくらだ。心でさがさなくちゃいけない。」

Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň…

ぼくは水をのんだ。しんこきゅうする。さばくは、夜あけで、はちみつ色だった。ぼくもうれしかった、はちみつ色だったから。もう、むりをしなくてもいいんだ……

„Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně.

「ねぇ、やくそくをまもってよ。」と、王子くんはぽつりといって、もういちど、ぼくのそばにすわった。

„Jaký slib?“

「なんのやくそく?」

„Víš, náhubek pro beránka… jsem zodpovědný za tu květinu!“

「ほら……ヒツジのくちわ……ぼくは、花におかえししなくちゃなんないんだ!」

Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se:

ぼくはポケットから、ためしにかいた絵をとりだした。王子くんはそれを見ると、わらいながら、こういった。

„Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí…“

「きみのバオバブ、ちょっとキャベツっぽい……」

„Ó!“ A já na ně byl tak hrdý!

「えっ!」
バオバブはいいできだとおもっていたのに!

„Ta tvá liška… její uši… ty se trochu podobají růžkům… a jsou hrozně dlouhé!“

「きみのキツネ……この耳……ちょっとツノっぽい……ながすぎるよ!」

A znovu se zasmál.

その子は、からからとわらった。

„Jsi nespravedlivý, človíčku, neuměl jsem kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

「そんなこといわないでよ、ぼうや。ぼくは、なかの見えないボアと、なかの見えるボアしか、絵ってものをしらないんだ。」

„Ale to bude dobré,“ řekl, „děti jsou chápavé.“

「ううん、それでいいの。子どもはわかってる。」

Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával, měl jsem srdce sevřené:

そんなわけで、ぼくは、えんぴつでくちわをかいた。それで、その子にあげたんだけど、そのとき、なぜだか心がくるしくなった。

„Ty máš nějaké plány, které neznám…“

「ねぇ、ぼくにかくれて、なにかしようとしてる……?」

Ale neodpověděl mi na to. Řekl:

でも、その子はそれにこたえず、こう、ぼくにいった。

„Víš, můj příchod na Zemi… zítra bude jeho výročí…“

「ほら、ぼく、ちきゅうにおっこちて……あしたで1年になるんだ……」

Chvilku mlčel a potom ještě dodal:

そのあと、だんまりしてから、

„Spadl jsem nedaleko odtud…“

「ここのちかくにおっこちたんだ……」

A začervenal se.

といって、かおをまっ赤にした。

Znovu jsem pocítil, aniž jsem věděl proč, zvláštní bolest.

そのとき、また、なぜだかわからないけど、へんにかなしい気もちになった。

Přesto mi napadla otázka:
„Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem tě před týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech obydlených krajů! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“

それなのに、ぼくはきいてみたくなったんだ。
「じゃあ、1しゅうかんまえ、ぼくときみがであったあのあさ、きみがあんなふうに、ひとのすむところのはるかかなた、ひとりっきりであるいていたのは、たまたまじゃないってこと※(感嘆符疑問符、1-8-78) きみは、おっこちたところに、もどってるんだね?」

Malý princ se opět začervenal.

王子くんは、もっと赤くなった。

A váhavě jsem dodal:

ぼくは、ためらいつつもつづけた。

„Snad kvůli tomu výročí?…“

「もしかして、1年たったら……?」

Malý princ se znovu začervenal. Nikdy neodpovídal na otázky, ale když se někdo červená, znamená to „ano“, viďte?

王子くんは、またまたまっ赤になった。しつもんにはこたえなかったけど、でも、赤くなるってことは、〈うん〉っていってるのとおんなじってことだから、だから。

„Ach!“ řekl jsem. „Mám strach…“

「ねぇ!」と、ぼくはいった。「だいじょうぶ……?」

Ale on odpověděl:

それでも、その子はこたえなかった。

„Musíš teď pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu tady na tebe čekat. Vrať se zítra večer…“

「きみは、もう、やることをやらなくちゃいけない。じぶんのからくりのところへかえらなきゃいけない。ぼくは、ここでまってる。あしたの夜、かえってきてよ……」

Nebyl jsem však uklidněn. Vzpomněl jsem si na lišku. Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit…

どうしても、ぼくはおちつけなかった。キツネをおもいだしたんだ。だれであっても、なつけられたら、ちょっとないてしまうものなのかもしれない……

XXVI — ODCHOD

26

Vedle studný stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem zdálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká:

井戸のそばに、こわれた古い石のかべがあった。つぎの日の夕がた、ぼくがやることをやってもどってくると、とおくのほうに、王子くんがそのかべの上にすわって、足をぶらんとさせているのが見えた。その子のはなしごえもきこえてくる。

„Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!“

「じゃあ、きみはおぼえてないの?」と、その子はいった。「ちがうって、ここは!」

Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl:

その子のことばに、なにかがへんじをしているみたいだった。

„Ale ano, je to ten den, ale ne to místo…“

「そうだけど! そう、きょうなんだけど、ちがうんだって、ここじゃないんだ……」

Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase řekl:

ぼくは、かべのほうへあるいていった。けれど、なにも見えないし、なにもきこえない。それでも、王子くんはまたことばをかえしていた。

„…Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku moje stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci.“

「……そうだよ。さばくについた、ぼくの足あとが、どこからはじまってるかわかるでしょ。きみはまつだけでいいの。ぼくは、きょうの夜、そこにいるから。」

Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl.

ぼくは、かべから20メートルのところまできたけど、まだなにも見えない。

Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal:

王子くんは、だんまりしたあと、もういちどいった。

„Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“

「きみのどくは、だいじょうぶなの? ほんとに、じわじわくるしまなくてもいいんだよね?」

Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.

ぼくは心がくるしくなって、たちどまったけれど、どうしてなのか、やっぱりわからなかった。

„A teď jdi pryč!“ řekl. „…Já chci zase dolů!“

「とにかく、もう行ってよ。」と、その子はいった。「……ぼくは下りたいんだ!」

Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa.

そのとき、ぼくは気になって、かべの下のあたりをのぞきこんでみた。ぼくは、とびあがった。なんと、そこにいたのは、王子くんのほうへシャーっとかまえている、きいろいヘビが1ぴき。ひとを30びょうでころしてしまうやつだ。

Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.

ぼくはピストルをうとうと、けんめいにポケットのなかをさぐりながら、かけ足でむかった。だけど、ぼくのたてた音に気づいて、ヘビはすなのなかへ、ふんすいがやむみたいに、しゅるしゅるとひっこんでしまった。それからは、いそぐようでもなく、石のあいだをカシャカシャとかるい音をたてながら、すりぬけていった。

Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.

ぼくは、なんとかかべまでいって、かろうじてその子をうけとめた。ぼくのぼうや、ぼくの王子くん。かおが、雪のように青白い。

„Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?“

「いったいどういうこと! さっき、きみ、ヘビとしゃべってたよね!」

Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka. Řekl mi:

ぼくは、その子のいつもつけているマフラーをほどいた。こめかみをしめらせ、水をのませた。とにかく、ぼくはもうなにもきけなかった。その子は、おもいつめたようすで、ぼくのことをじっと見て、ぼくのくびにすがりついた。その子のしんぞうのどきどきがつたわってくる。てっぽうにうたれて死んでゆく鳥みたいに、よわよわしい。その子はいう。

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů…“

「うれしいよ、きみは、じぶんのからくりにたりないものを見つけたんだね。もう、きみんちにかえってゆけるね……」

„Jak to víš?“

「どうして、わかるの?」

Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila.

ぼくは、ちょうど知らせにくるところだった。かんがえてたよりも、やるべきことがうまくいったんだ、って。

Neodpověděl na mou otázku, ale dodal:

その子は、ぼくのきいたことにはこたえなかったけど、こうつづけたんだ。

„Já se dnes také vrátím domů…“

「ぼくもね、きょう、ぼくんちにかえるんだ……」

Potom připojil posmutněle:

それから、さみしそうに、

„Mám to mnohem dál… A mnohem nesnadnější…“

「はるかにずっととおいところ……はるかにずっとむずかしいけど……」

Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel…

ぼくは、ひしひしとかんじた。なにか、とんでもないことがおころうとしている。ぼくは、その子をぎゅっとだきしめた。ちいさな子どもにするみたいに。なのに、それなのに、ぼくには、その子がするっとぬけでて、穴におちてしまうような気がした。ぼくには、それをとめる力もない……

Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky:

その子は、とおい目で、なにかをちゃんと見ていた。

„Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek…“

「きみのヒツジがあるし、ヒツジのためのはこもあるし、くちわもある……」

A tesklivě se usmál.

そういって、その子は、さみしそうにほほえんだ。

Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.

ぼくは、ただじっとしていた。その子のからだが、ちょっとずつほてっていくのがわかった。

„Tys měl strach, človíčku…“

「ぼうや、こわいんだね……」

Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:

こわいのは、あたりまえなのに! でも、その子は、そっとわらって、

„Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc…“

「夜になれば、はるかにずっとこわくなる……」

Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti.

もうどうしようもないんだっておもうと、ぼくはまた、ぞっとした。ぼくは、このわらいごえが、もうぜったいにきけないなんて、どうしても、うけいれることができなかった。このわらいごえが、ぼくにとって、さばくのなかの水くみ場のようなものだったんだ。

Reklama