Chvíli přemýšlel a pak dodal:

그러나 깊이 생각해 본 후에 그는 다시 말했다.

„Co to znamená ochočit?“

“‘길들인다’는 게 뭐야?”

„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“

“넌 여기 애가 아니구나. 뭘 찾는 거니?” 여우가 물었다.

„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“

“사람들을 찾고 있어.” 어린 왕자가 말했다. “‘길들인다’는 게 뭔데?”

„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“

“사람들은 소총으로 사냥하지. 정말 성가셔! 닭을 기르기 도 해. 그들의 유일한 관심사지. 닭을 찾는 거니?” 여우가 물었다.

„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

“아니야. 친구들을 찾고 있어. ‘길들인다’는 게 뭐지?” 어린 왕자가 말했다.

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“

“그건 새까맣게 잊혀진 일이지. 그건 ‘관계를 맺는다…’는 말이야.” 여우가 말했다.

„Vytvořit pouta?“

“관계를 맺는다고?”

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

“그래.” 여우가 말했다. “넌 아직 나에겐 세상에 흔한 다른 소년들처럼 한 소년에 지나지 않아. 그래서 난 네가 필요치 않아. 너도 물론 내가 필요 없겠지. 난 너에겐 세상에 흔한 한 마리 여우에 지나지 않고. 하지만 네가 나를 길들이면 우리는 서로가 필요해져. 너는 내게 이 세상에 단 하나뿐인 소년이 되고 나는 네게 단 하나뿐인 여우가 되는 거야…”

„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu … myslím, že si mě ochočila…“

“이해가 가기 시작하네.” 어린 왕자가 말했다. “꽃 한 송이가 있는데…이 꽃이 나를 길들였나 봐…”

„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“

“그럴지도 모르지.” 여우가 말했다. “지구에는 별별 것이 다 있으니까…”

„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.

“아, 그게 아니야! 그건 지구에서가 아니야.” 어린 왕자가 말했다.

Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:

여우는 몹시 궁금해했다.

„Na jiné planetě?“

“그럼 다른 별이라고?”

„Ano.“

“그래.”

„Jsou na té planetě lovci?“

“그 별에도 사냥꾼들 있니?”

„Nejsou.“

“아니, 없어.”

„Ach, to je zajímavé! A slepice?“

“거참 흥미로운데! 그럼 닭은?”

„Také ne.“

“없어.”

„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.

“완전한 건 없군.” 여우는 한숨을 내쉬었다.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

그러나 여우는 하던 이야기를 계속했다.

„Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte.

“내 생활은 단조롭단다. 나는 닭을 쫓고 사람들은 나를 쫓 지. 닭은 모두 그게 그거고, 사람들도 모두 그래. 그래서 난 좀 따분하지. 그러나 네가 나를 길들인다면 내 생활은 환해 질 거야. 많은 발자국과 다른 발자국 소리를 알게 되겠지. 다 른 발자국 소리에 나는 땅 밑으로 기어들겠지만 네 발자국 소리는 나를 굴 밖으로 불러내겠지!

A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“

그리고 한 번 봐! 저기 밀밭 보이지? 난 빵은 먹지 않지. 밀은 내겐 아무 쓸모 없지. 밀밭을 보아도 아무 생각 없지. 그래서 서글퍼! 그런데 네 머 리칼은 금빛이지. 그러니 네가 나를 길들이면 정말 신나겠 지! 밀도 금빛이지. 너를 생각하게 되겠지. 그럼 난 밀밭을 스치는 바람 소리를 사랑하게 되겠지…”

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

여우는 입을 다물고 어린 왕자를 오래오래 바라보더니, “제발…날 길들여 줘!” 하고 말했다.

„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.

“그래, 나도 그러고 싶어.” 어린 왕자는 대답했다.

„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“

“하지만 시간이 별로 없어. 찾아볼 친구도 많고 알아볼 것 도 많아.”

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

“길들이는 것들만 알 수 있다니까.” 여우가 말했다. “사람들은 이제 뭘 알려고 시간을 들이지 않아. 가게에서 완제품을 사거든. 그런데 친구를 파는 가게는 없으니 이제 이를테면, 네가 오후 네 시에 온다면 난 세 시부터 행복해지기 시작할 거야. 친구도 없는 거지. 친구를 원한다면 나를 길들여!”

„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

“그럼 어떻게 해야 하지?” 어린 왕자가 물었다.

„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“

“정말 참을 줄 알아야 해.” 여우가 대답했다. “우선 나와 좀 떨어져서 이렇게 풀밭에 앉아 있어. 난 곁 눈질로 널 볼게. 아무 말도 하지 마. 말은 오해의 원천이지. 그래도 날마다 조금씩 더 가까이 다가앉으라고…”

Druhý den přišel malý princ zas.

다음 날 어린 왕자는 다시 그곳을 찾았다.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“

“언제나 같은 시각에 오는 게 더 좋을 거야.” 여우가 말했다. “이를테면, 네가 오후 네 시에 온다면 난 세 시부터 행복 해지기 시작할 거야. 시간이 갈수록 난 점점 더 행복해지겠 지. 네 시에는 불안해서 안절부절못할 거야. 난 행복이 얼마 나 값진 것인지 알게 되겠지! 아무 때나 오면 몇 시에 마음에 옷을 입혀야 할지 모를 거야. 의례가 필요하거든.”

„Co to je řád?“ řekl malý princ.

“의례가 뭐야?” 어린 왕자가 물었다.

„To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“

“그것도 새까맣게 잊혀진 일이지.” 여우가 말했다. “그건 어느 하루를 다른 날들과 다르게 만들고, 어느 한 시 간을 다른 시간과 다르게 만드는 거지. 예를 들면 내가 아는 사냥꾼들에게도 의례가 있어. 그들은 목요일이면 마을 아가 씨들과 춤을 추지. 그래서 목요일은 경이로운 날이 되는 거 지! 난 포도밭까지 산책을 하고. 사냥꾼들이 아무 때나 춤을 추면, 날마다 그게 그거고. 그럼 난 휴일이 없어질 거고…”

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

그래서 어린 왕자는 여우를 길들였다. 이별의 시간이 다가 오자 여우가 말했다.

„Ach budu plakat,“ řekla liška.

“아아! 눈물이 나오려고 해.”

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

“네 잘못이야. 네 마음을 아프게 하고 싶지 않았어. 하지 만 네가 널 길들여 달라고 했잖아…” 어린 왕자가 말했다.

„Ovšem,“ řekla liška.

“그건 그래.” 여우가 말했다.

„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.

“헌데 넌 울려고 그러잖아!” 어린 왕자가 말했다.

„Budu plakat,“ řekla liška.

“그래, 정말 그래.” 여우가 말했다.

„Tak tím nic nezískáš!“

“그러니 넌 하나도 득 본 게 없잖아!”

„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

“나도 득본 게 있어. 밀밭 색깔 덕분이지.” 여우가 말했다.

A potom dodala:

잠시 후 그가 다시 말을 이었다.

„Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek — tajemství.“

“다시 가서 장미들을 봐. 네 장미가 세상에 오직 하나뿐인 장미라는 걸 깨닫게 될 거야. 그리고 내게 돌아와서 작별인 사를 해 줘. 그러면 내가 네게 한 가지 비밀을 선물할게.”

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

어린 왕자는 다시 장미들을 보러 갔다.

„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

“너희들은 내 장미와 조금도 닮지 않았어. 너희들은 아직 아무것도 아니야.” 꽃들에게 어린 왕자가 말했다. “아무도 너희들을 길들이지 않았고 너희들도 누구 하나 길 들이지 않았어. 너희들은 예전의 내 여우와 같아. 내 여우는 세상에 흔한 다른 여우들과 똑같은 여우에 지나지 않았어. 하지만 내가 그를 친구로 삼았기 때문에 그는 이제 세상에 오직 하나뿐인 여우가 되었지.”

A růže byly celé zaražené.

그러자 장미꽃들은 무척 당황했다.

„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“

“너희들은 아름답지만 비어 있지.” 어린 왕자가 계속 말했다. “누구도 너희들을 위해서 죽을 수 없으니까. 물론 그냥 지 나가는 사람에겐 내 꽃도 너희들과 똑같아 보이겠지. 하지만 내겐 그 꽃 한 송이가 너희들 모두보다 중요해. 내가 물을 준 꽃이고, 유리덮개를 씌워 준 꽃이기 때문이지. 내가 바람막 이로 막아 준 꽃이기 때문이지. 내가 벌레를 잡아 준(나비가 되라고 두세 마리 남겨둔 것 말고) 꽃이기 때문이지. 불평을 들어 주고, 허풍을 들어주고, 심지어 때로는 조용히 침묵을 기다 려 준 꽃이기 때문이지. 그러니까 내 장미이기 때문이지.”

A vrátil se k lišce.

그리고 그는 여우에게로 돌아갔다.

„Sbohem…,“ řekl.

“잘 있어.” 그가 말했다.

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

“잘 가.” 여우가 말했다. “내 비밀은 이거야. 아주 단순하지. 마음으로 보아야만 잘 보인다는 거야. 본질적인 건 눈에 보이지 않아.”

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

“본질적인 건 눈에 보이지 않아.” 잊지 않으려고 어린 왕자가 따라 말했다.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

“네 장미꽃을 그토록 소중하게 만든 건 네가 네 꽃에 바친 시간이란다.”

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

“내가 내 꽃에 바친 시간이라…” 잘 기억하기 위해 어린 왕자가 말했다.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

“사람들은 이 진실을 잊어버렸어.” 여우가 말했다. “하지만 잊어버리면 안 돼. 네가 길들인 것에 대해 넌 언 제나 책임이 있어. 너는 네 장미에 대해 책임이 있어…”

Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

“나는 내 장미에 대해 책임이 있어…” 잊지 않으려 어린 왕자가 되풀이했다.

XXII — VÝHYBKÁŘ

ⅩⅩⅡ

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

“안녕.” 어린 왕자가 말했다.

„Dobrý den,“ řekl výhybkář.

“안녕.” 선로통제원이 말했다.

„Co tu děláš?“ zeptal se malý princ.

“여기서 뭘 하고 있어?” 어린 왕자가 물었다.

„Třídím cestující po tisícových balících,“ řekl výhybkář. „Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo.“

“승객들을 천 명씩 내보내고 있지. 그들을 실어 나르는 기 차들을 어떤 때는 오른쪽으로, 또 어떤 때는 왼쪽으로 보내 는 거지.” 선로통제원이 말했다.

A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásal domkem výhybkáře.

그때 불을 환하게 밝힌 급행열차가 천둥치듯 포효하자 통 제실이 요동쳤다.

„Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“

“저 사람들 참 바쁘군. 무얼 찾아가지?” 어린 왕자가 물었다.

„To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář.

“기관사 자신도 몰라.” 선로통제원이 말했다.

A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.

그러자 반대 방향에서 불을 켠 두 번째 급행열차가 포효했다.

„To se už vracejí?“ ptal se malý princ.

“벌써 돌아오는 거야?” 어린 왕자가 물었다…

„To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“

“다른 사람들이야. 서로 자리를 바꾸는 거지.” 선로통제원이 말했다.

„Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“

“살던 곳이 맘에 안 들었나?”

„Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář.

“자기 사는 곳은 결코 맘에 들지 않는 법이지.”

A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.

그러자 불을 켠 세 번째 급행열차가 천둥을 울렸다.

„To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ.

“처음 지나간 승객들을 쫓아가나?” 어린 왕자가 물었다.

Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“

“아무것도 쫓지 않아. 열차 안에서 잠자지 않으면 하품이나 해대지. 아이들만 유리창에 코를 박고 있지.” 선로통제원이 말했다.

„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“

“애들만이 자신들이 무얼 찾는지 알지. 아이들은 헝겊 인형 에 시간을 바치지. 그래서 인형이 매우 소중한 것이 되지. 인 형을 빼앗기면 당연히 울어 대고…”라며 어린 왕자가 말했다.

„Mají štěstí,“ řekl výhybkář.

“어린애들은 운이 좋아.” 선로통제원이 말했다.

XXIII — OBCHODNÍK

ⅩⅩⅢ

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

“안녕.” 어린 왕자가 말했다.

„Dobrý den,“ řekl obchodník.

“안녕.” 상인이 말했다.

Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

그는 갈증을 달래 주는 개량 알약을 팔고 있었다. 일주일 에 한 알만 먹어도 갈증을 느끼지 않는단다.

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

“그런 거 왜 팔아?” 어린 왕자가 말했다.

„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

“시간이 엄청 절약되거든. 전문가들이 계산해 봤지. 매주 오십삼 분씩 절약된다네.” 상인이 말했다.

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

“그 오십삼 분으로 뭘 하지?”

„Co kdo chce…“

“하고 싶은 걸 하지…”

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

‘만일 나에게 오십삼 분이 주어진다면 샘을 향해 아주 천 천히 걷겠어…’ 어린 왕자는 혼자 이렇게 생각했다.

XXIV — POUŤ

ⅩⅩⅣ

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.

사막에서 비행기가 고장 난 지 여드레째 날이었다. 나는 비축해 두었던 마지막 한 모금의 물을 마시며 상인 이야기를 들었다.

„Víš,“ řekl jsem malému princi, „ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce.“

나는 어린 왕자에게 말했다. “아! 네 경험담은 참 멋있구나. 하지만 아직 비행기를 수 리하지 못했어. 마실 물도 떨어지고. 샘을 향해 아주 천천히 걸어갈 수만 있다면 나도 행복하겠어!”

„Moje přítelkyně liška…,“ řekl mi.

어린 왕자가 말했다. “내 친구 여우 말인데…”

„Človíčku, už nejde o lišku.“

“꼬마야, 지금 여우가 문제가 아니라니까!”

„Proč?“

“왜?”

„Protože umřeme žízní…“

“목말라 죽을 상황인데…”

Nepochopil, proč takhle uvažuji a odpověděl mi:

그는 죽는 이유를 이해하지 못하고 나에게 대답했다.

„Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…“

“친구를 얻은 건 좋은 일이지, 죽는 일이 있어도. 여우 친 구를 얻어 정말 기뻐…”

Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…

‘어린 왕자는 얼마나 위험한지 모르겠지.’ 나는 생각했다. ‘배고픔도 목마름도 모르는지, 약간의 햇빛만으로도 충분 하니…’

Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:

그런데 나를 바라보더니 내 생각에 반응을 보였다.

„Mám taky žízeň… hledejme studnu…“

“나도 목말라…우물을 찾으러 가…”

Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.

나는 실망스런 몸짓을 보였다. 광활한 사막에서 무턱대고 우물을 찾아 나서는 건 멍청한 짓이기 때문이다. 그래도 우 리는 걷기 시작했다.

Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžíhat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.

몇 시간 동안을 말없이 걷고 나니 밤이 내리고 별들이 빛 나기 시작했다. 갈증 때문에 나는 열이 조금 나고 있었으므 로, 마치 꿈속에서 그 별들을 보는 것 같았다. 어린 왕자의 말이 내 기억 속에서 춤추고 있었다.

„Tak ty máš také žízeň?“ zeptal jsem se ho.

“너도 목마르니?” 내가 물었다.