„Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první.“

“그래서 내 것이라니까. 내가 제일 먼저 그 생각을 했으니까.”

„A to stačí?“

“그거면 충분해?”

„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit.“

“물론이지. 네가 주인 없는 다이아몬드를 발견하면 그건 네 것이지. 주인 없는 섬을 발견하면 그건 네 섬이고. 네가 어떤 생각을 제일 먼저 했다면 특허를 내. 그럼 그것이 네 것 이 되는 거야. 그래서 내가 별들을 소유하는 거야. 나보다 먼 저 별을 가지려고 생각한 사람이 아무도 없거든.”

„To je pravda,“ řekl malý princ. „A co s nimi děláš?“

“그렇군. 그런데 별 갖고 뭘 해?” 어린 왕자가 말했다.

„Spravuji je. Počítám a přepočítávám je,“ vysvětloval byznysmen. „Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!“

“관리하지. 세고 또 세지. 어려운 일이지. 하지만 나는 착 실한 사람이거든!”

Malému princi to ještě nestačilo:

어린 왕자는 그래도 만족할 수 없었다.

„Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy.“

“난 머플러를 가지고 그걸 내 목에 두르고 다닐 수 있어. 또 한 송이 꽃을 가지고 있을 때는 내 꽃을 따서 지니고 다닐 수도 있고. 하지만 아저씨는 별을 딸 수 없잖아!”

„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“

“그렇지. 하지만 은행에 맡길 수 있지.”

„Co to znamená?“

„To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“

“그게 무슨 말이야.” “작은 종이에 내 별들의 숫자를 적어 서랍에 넣고 잠가 버 리지.”

„A nic víc?“

“그게 다야?”

„To stačí!“

“그게 다지!”

To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.

재미있으면서 꽤나 시적인 일이다. 하지만 그리 중요한 일 은 아니라고 어린 왕자는 생각했다.

Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.

어린 왕자는 중요한 일에 대해서 어른들과 매우 다른 생각 을 지니고 있었다.

„Já mám květinu,“ řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný…“

어린 왕자가 말했다. “난 꽃을 한 송이 소유하고 있으면서 날마다 물을 줘. 세 개의 화산도 소유하고 있는데 매주 청소를 해주지. 꺼진 화 산도 청소하고. 누가 알아. 내가 화산과 꽃을 가지고 있으면 그들에게 이롭지. 하지만 아저씨는 별들에게 이로울 게 없 어…”

Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel.

사업가는 입을 열어 무슨 말을 하려고 했으나 답을 찾지 못했다. 그래서 어린 왕자는 떠나 버렸다.

Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.

‘어른들은 정말 완전 희한해.’ 이렇게만 생각하면서 어린 왕자는 여행을 계속했다.

XIV — LAMPÁŘ

ⅩⅣ

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář.

다섯 번째 별은 무척 신기했다. 모든 별들 가운데 가장 작 은 별이었다. 가로등 하나와 가로등지기 한 사람이 있을 만 한 자리밖에 없었다.

Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář. Přesto si v duchu řekl:

하늘 어딘가에, 집도 없고 사람도 살지 않는 별에 가로등과 가로등지기가 무슨 소용이 있을지 생각 해 보았지만, 어린 왕자는 도무지 이해할 수 없었다. 그렇지 만 그는 속으로 생각해 보았다.

Možná je ten člověk zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan. Jeho práce má alespoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.

‘어쩌면 이 아저씨도 엉뚱할지 몰라. 그래도 왕이나 허영 쟁이나 사업가 또는 술 아저씨보다는 낫겠지? 적어도 그가 하는 일에는 어떤 의미가 있거든. 가로등을 켜면 별 하나 또 는 꽃 한 송이를 새로 태어나게 하는 셈이니. 가로등을 끄면 그 꽃이나 별을 재우는 거지. 이거 정말 멋진 일이군. 멋지니 까 정말 쓸모 있는 일이지.’

Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:

어린 왕자는 행성에 다가가서 가로등지기에게 공손히 인 사했다.

„Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?“

“안녕, 아저씨. 가로등을 막 끄던데 왜 그런 거지?”

„To je příkaz,“ odpověděl lampář. „Dobrý den.“

“그건 명령이야. 좋은 아침.” 가로등지기가 대답했다.

„Co to znamená příkaz?“

“명령이라니, 그게 뭔데?”

„No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer.“

“내 가로등을 끄는 거지. 좋은 밤.”

A zase ji rozsvítil.

그리고 그는 다시 불을 켰다.

„Ale proč jsi ji právě rozžal?“

“왜 지금 막 다시 켰어?”

„To je příkaz,“ odpověděl lampář.

“명령이야.” 가로등지기가 대답했다.

„Nerozumím,“ odvětil malý princ.

“무슨 말인지 모르겠는걸.” 어린 왕자가 말했다.

„Není čemu rozumět,“ řekl lampář. „Příkaz je příkaz. Dobrý den.“

“알고 자시고 할 거 없어. 명령은 명령이니까. 좋은 아침.” 가로등지기가 말했다.

A zhasl svítilnu.

그리고 가로등을 껐다.

Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.

그러고 나서는 붉은 체크무늬 손수건으로 이마의 땀을 닦 았다.

„Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát…“

“정말 고된 일이야. 전에는 순탄한 일이었지. 아침에 불을 끄고 저녁이면 다시 켰지. 그래서 낮 동안은 쉬고 나머지 밤 에는 잠을 잘 수 있었거든…”

„A od té doby se příkaz změnil?“

“그럼, 그 후 명령이 바뀐 건가?”

„Příkaz se nezměnil,“ řekl lampář. „To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!“

“명령은 바뀌지 않았어. 그게 비극이지! 이 별은 해가 갈 수록 점점 빨리 돌아. 그런데 명령은 바뀌지 않았으니!” 가로등지기가 말했다.

„No a?“ divil se malý princ.

“그래서?” 어린 왕자가 말했다.

„No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu.“

“그래서 이제는 일 분에 한 번씩 도니 일 초도 쉴 틈이 없 어. 일 분마다 한 번씩 켜고 끄는 거지.”

„To je divné! Dny u tebe trvají minutu!“

“그것참 이상하네! 아저씨네 별에선 하루가 일 분이라니!”

„To není vůbec divné,“ řekl lampář. „Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme.“

“조금도 이상할 것 없지. 우리가 함께 이야기 나눈 지 벌 써 한 달이 됐으니까.” 가로등지기가 말했다.

„Měsíc?“

“한 달이나?”

„Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer.“

“그래. 삼십 분이니까, 삼십 일이지! 좋은 밤.”

A zase rozsvítil svou svítilnu.

그러고는 그는 다시 가로등을 켰다.

Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu.

어린 왕자는 그를 바라보았다. 명령에 그토록 충실한 그 가로등지기가 마음에 들었다.

Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:

지난날 의자를 끌어당겨 석양 을 보러 가던 옛날이 생각났다. 친구를 도와주고 싶었다.

„Víš… já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít.“

“이거 알아? …쉬고 싶을 때 쉴 방법을 알고 있는데…”

„Samozřejmě že chci,“ řekl lampář.

“언제나 쉬고 싶지.” 가로등지기가 말했다.

Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.

사람은 누구나 충실하면서도 게으를 수 있다.

Malý princ pokračoval:
„Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš… a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít.“

어린 왕자는 이야기를 계속했다. “아저씨의 별은 아주 작으니까 세 발짝만 옮겨 놓으면 한 바퀴 돌 수 있어. 언제나 햇볕을 쬐려면 천천히 걷기만 하면 되는 거야. 쉬고 싶으면 걸어…그럼 원하는 대로 해가 길어 질 거야.”

„To mi moc nepomůže,“ řekl lampář. „Já rád spím.“

“별로 도움이 안 되겠는 걸. 내 평생소원은 잠자는 거야.” 가로등지기가 말했다.

“안됐네.” 어린 왕자가 말했다.

„To je smůla,“ řekl lampář. „Dobrý den.“

“그러게 말이지. 좋은 밤.” 가로등지기기가 말했다.

A zhasl svítilnu.

그러고는 가로등을 껐다.

Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.

더 먼 곳으로 여행을 떠나며 어린 왕자는 생각했다. ‘이 아저씨는 다른 모든 사람들, 왕, 허영쟁이, 술 아저씨 또는 사업가로부터 멸시받겠지. 하지만 우스꽝스럽게 보이 지 않는 사람은 이 아저씨뿐이야. 그건 이 아저씨가 저 자신 이 아닌 다른 일에 열심이기 때문일 거야.’

Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:

어린 왕자는 안타까움에 한숨을 내쉬며 이런 생각을 해 봤다.

Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva…

‘친구 삼을 만한 건 이 아저씨뿐인데. 하지만 아저씨별은 너무 좁아. 두 사람만 돼도 설 자리가 없거든…’

Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!

어린 왕자가 차마 고백할 수 없었던 것이 있다. 자신이 이 축복받은 별에 미련을 떨칠 수 없는 것이 특히 스물네 시간 동안 천사백사십 번 해가 지기 때문이었다는 사실이다.

XV — ZEMĚPISEC

ⅩⅤ

Šestá planeta byla desetkrát větší. Bydlil na ní starý pán a spisovatel obrovské knihy.

여섯 번째 별은 열 배나 더 컸다. 이 별에는 굉장한 책을 쓰고 있는 노신사가 살았다.

„Ale hleďme, badatel!“ zvolal, když spatřil malého prince.

“이런! 탐험가가 오는군!” 어린 왕자를 보자 그는 크게 소리쳤다.

Malý princ se posadil na stůl a byl trochu udýchán. Tolik se už nacestoval!

어린 왕자는 책상에 걸터앉아 잠깐 숨을 돌렸다. 벌써 여 행을 꽤 했나 보다!

„Odkud přicházíš?“ zeptal se ho starý pán.

“어디서 오는 거니?” 노인이 물었다.

„Co to je za tlustou knihu?“ řekl malý princ. „Co tu děláte?“

“이 두꺼운 책은 뭐에요? 여기서 뭘 하시는 거지요?”

„Jsem zeměpisec,“ odpověděl starý pán.

어린 왕자가 물었다. “난 지리학자란다.”

„Co je to zeměpisec?“

노인이 말했다. “지리학자가 뭐예요?”

„To je vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, města, hory a pouště.“

“바다와 강과 도시와 산, 그리고 사막이 어디에 있는지를 아는 사람이지.”

„Opravdu moc zajímavé,“ řekl malý princ. „Konečně opravdové zaměstnání!“

“거참 재미있네요. 그거야말로 진짜 직업이네요!”

A rozhlédl se kolem sebe po zeměpiscově planetě. Ještě nikdy neviděl tak vznešenou planetu.

어린 왕자는 이렇게 말하고 지리학자의 별 주위를 살폈다. 그처럼 멋진 별을 본 적이 없었다.

„Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?“

“할아버지 별은 참 아름답군요. 바다도 있나요?”

„To nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.

“그거야 알 수 없지.” 지리학자가 대답했다.

„Ach!“ (Malý princ byl zklamán.) „A hory?“

“그래요? (어린 왕자는 실망했다.) 그럼 산은요?”

„To nemohu vědět,“ odpověděl zeměpisec.

“난 알 수 없어.” 지리학자가 말했다.

„A města a řeky a pouště?“

“그럼 도시와 강과 사막은요?”

„To také nemohu vědět,“ řekl zeměpisec.

“그것도 알 수 없어.” 지리학자가 말했다.

„Vždyť jste zeměpisec!“

“지리학자라면서요?”

„Ovšem,“ řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nikdy nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště.

“그래. 하지만 난 탐험가가 아니거든. 내겐 탐험가가 하나 도 없거든. 도시, 강, 산, 바다, 태양, 사막을 세러 다니는 건 지리학자의 몫이 아니란다.

Zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat… Neopouští svůj psací stůl, ale přijímá návštěvy badatelů. Vyptává se jich a zapisuje jejich vzpomínky. A když se zdají vzpomínky některého nich zajímavé, dá vyšetřit mravní úroveň toho badatele.“

지리학자는 너무 중요한 사람이 라 산책할 여유가 없지. 서재를 떠나지 못해. 서재에서 탐험 가들을 만나지. 그들에게 물어보고 그들의 기억을 기록하지. 탐험가의 기억 중에 지리학자가 흥미로워하는 게 있으면 탐 험가의 품행을 조사하지.”

„Nač to?“

“그건 왜요?”

„Protože badatel, který by lhal, způsobil by v zeměpisných knihách hotové katastrofy. A také badatel, který by příliš pil.“

“탐험가가 거짓말하면 지리책이 큰일 나지. 탐험가가 술 을 너무 마셔도 그렇지.”

„Jak to?“ zeptal se malý princ.

“그건 왜요?” 어린 왕자가 말했다.

„Protože opilci vidí dvojmo. Zeměpisec by pak mohl zaznamenat dvě hory, kde je jen jedna.“

“왜냐하면 술 취하면 둘로 보이거든. 그러면 산이 하나밖 에 없는 곳에 두 개의 산을 표시할 수도 있지.”

„Znám někoho,“ řekl malý princ, „kdo by byl špatným badatelem.“

“내가 아는 어떤 사람도 형편없는 탐험가가 될 수 있겠 네요?” 어린 왕자가 말했다.

„To je možné. Když se tedy zdá mravní úroveň badatele dobrá, jeho objev se přezkouší.“

“그럴 수도 있겠지. 그래서 탐험가의 품행이 양호하다고 알려지면 그가 발견한 것을 조사하지.”

„Jde se tam někdo podívat?“

“가서 보나요?”

„Ne, to je příliš složité. Ale požaduje se od badatele, aby podal důkazy. Objeví-li například nějakou velkou horu, musí odtamtud přinést velké kameny.“

“가지 않아. 너무 번다하니까. 그 대신 탐험가에게 증거를 제시하라고 요구하는 거야. 커다란 산을 발견했다면 커다란 암석을 가져오라고 시키지.”

Zeměpisec se náhle rozohnil.

지리학자는 갑자기 흥분해서 말했다.

„Ale ty přicházíš zdaleka! Ty jsi badatel! Popiš mi svou planetu!“

“그런데 너는 멀리서 왔지? 너는 탐험가야! 네 별 이야기 를 자세히 해 보거라!”

A zeměpisec si rozevřel knihu záznamů a ořezal tužku. Vypravování badatelů se zaznamenávají nejprve tužkou. Inkoustem se zapíší, teprve až badatel podá důkazy.

그러더니 지리학자는 공책을 펼치고 연필을 깎았다. 탐험 가의 이야기를 처음에는 연필로 기록한다. 이후 증거가 확보 되면 기다렸다가 잉크로 적는 것이다.

„Tak povídej!“ vyzval ho zeměpisec.

“자, 어떤 별이지?” 지리학자가 물었다.

„Ó, u mne doma to není moc zajímavé,“ řekl malý princ, „je to tam docela malinké. Mám tři sopky. Dvě jsou v činnosti a jedna je vyhaslá. Ale člověk nikdy neví.“

“아, 내 별은 별로 흥미롭지 않아요. 무척 작거든요. 화산 이 셋 있어요. 둘은 활동 중이고 하나는 꺼져 있지요. 하지만 누가 알아요.”

„Člověk nikdy neví,“ opakoval zeměpisec.

“누가 알겠니.” 지리학자가 말했다.

„Mám také květinu.“

“꽃도 하나 있어요.”

„My nezaznamenáváme květiny,“ řekl zeměpisec.

“우린 꽃은 기록하지 않아.” 지리학자가 말했다.

„A proč? To je to nejhezčí!“

“왜요? 제일 예쁜 꽃인데!”

„Protože květiny jsou pomíjející.“

“꽃들은 덧없는 것이니까.”

„Co to znamená pomíjející?“

“‘덧없는’ 게 뭐예요?”

„Zeměpisné knihy jsou nejcennější ze všech knih,“ řekl zeměpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zřídka, aby hora změnila místo. Velmi zřídka také vyschne oceán. Píšeme o věcech trvajících věčně.“

“지리책은 모든 책 가운데 가장 귀중한 책이야. 지리책은 유행에 뒤지는 법이 없지. 산이 위치를 바꾸는 건 매우 드물 지. 바다가 바닥을 보이는 일도 그렇고. 우리는 영원한 것을 기록하지.”

„Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k činnosti,“ přerušil ho malý princ. „Co to znamená pomíjející?“

“하지만 꺼진 화산들이 깨어날 수도 있어요. ‘덧없는’ 게 뭐예요?” 어린 왕자가 말을 가로막았다.