III. Социалистическа и комунистическа литература

III. Socialistická a komunistická literatura

1. Реакционният социализъм

1. Reakční socialismus

a) Феодалният социализъм

a) Feudální socialismus

Френската и английската аристокрация по своето историческо положение е била призвана да пише памфлети против съвременното буржоазно общество.

Francouzská a anglická aristokracie byla celým svým dějinným postavením povolána k tomu, aby psala pamflety proti moderní buržoazní společnosti.

Във френската Юлска революция от 1830 г. в английското реформено движение тя още веднъж е била бита от омразния парвеню. За сериозна политическа борба вече и дума не можело да става.

Ve francouzské červencové revoluci z roku 1830 a v anglickém hnutí za parlamentní reformu podlehla ještě jednou nenáviděnému povýšenci. O vážném politickém boji už nemohlo být řeči.

На аристокрацията останала само литературната борба. Но и в областта на литературата вече станали невъзможни старите фрази от времето на реставрацията. За да възбуди симпатии, аристокрацията трябвало да даде вид, че не държи на своите собствени интереси, а формулира своя обвинителен акт против буржоазията само в интереса на експлоатираната работническа класа.

Zbýval jí jen literární boj. Ale také v oblasti literatury se staly staré fráze z dob restaurace nemožnými. Aby vzbudila sympatie, musila aristokracie předstírat, že nesleduje vlastní zájmy, nýbrž sestavuje svůj obžalovací spis proti buržoazii jen v zájmu vykořisťované dělnické třídy.

Така тя се задоволявала с това, че е позволено да пее подигравателни песни за своя нов властелин и да му нашепва на ухото повече или по-малко зловещи предсказания.

Chystala si zadostiučinění tím, že zpívala na nového vládce hanlivé písničky a šeptala mu do ucha víceméně zlověstná proroctví.

По тоя начин е възникнал феодалният социализъм — полужалба, полупасквил, полуотглас от миналото, полузаплаха за бъдещето, понякога улучващ буржоазията в самото сърце със своята горчива, духовите, язвителна присъда и винаги комичен поради пълната си неспособност да разбере хода на модерната история.

Tak vznikl feudální socialismus — zpola žalozpěv, zpola paskvil, zpola ohlas minulosti, zpola hrozba budoucnosti — který občas zasahoval buržoazii přímo do srdce břitkým, duchaplným drásavým úsudkem a vždy působil směšně naprostou neschopností porozumět chodu novodobých dějin.

За да съберат народа подир себе си, те развявали като знаме пролетарската просяшка торба. Но винаги, когато тръгнел подир тях, той съглеждал на задника им старите феодални гербове и се разбягвал със силен и непочтителен смях.

Aristokraté mávali proletářskou žebráckou mošnou jako praporem, aby za sebou shromáždili lid. Kdykoli je však následoval, spatřil na jejich zadku staré feudální erby a rozutekl se s hlasitým a neuctivým chechtotem.

Тази комедия е била разигравана от част от френските легитимисти и от “Млада Англия”.

Tuto komedii provozovala část francouzských legitimistů a Mladá Anglie.

Когато феодалите доказва, че техният начин на експлоатация не е приличал на тоя на буржоазната експлоатация, те забравят само, че те са експлоатирали при съвършено различни и сега отживели обстоятелства и условия.

Dokazují-li feudálové, že jejich způsob vykořisťování byl jiný než vykořisťování buržoazní, pak jen zapomínají, že vykořisťovali za okolností a podmínek zcela jiných a nyní přežitých.

Когато изтъкват, че при тяхното господство не е съществувал съвременният пролетариат, те забравят само, че тъкмо съвременната буржоазия е била неизбежен продукт на техния обществен строй.

Dokazují-li, že za jejich panství moderní proletariát neexistoval, zapomínají, že právě moderní buržoazie byla nutným plodem jejich společenského řádu.

Впрочем те толкова малко крият реакционния характер на своята критика, че тяхното главно обвинение против буржоазията се състои тъкмо в това, че при нейния режим се развивала една класа, която ще дигне във въздуха целия стар обществен строй.

Ostatně skrývají reakční charakter své kritiky tak málo, že jejich hlavní obžaloba proti buržoazii tkví právě v tvrzení, že se za její vlády rozvíjí třída, která vyhodí do povětří celý starý společenský řád.

Те много повече упрекват буржоазията за това, че е създала един революционен пролетариат, отколкото че изобщо е създала пролетариат.

Vyčítají buržoazii mnohem víc to, že plodí revoluční proletariát, než že vůbec plodí proletariát.

Затова в политическата практика те вземат участие във всички насилствени мерки против работническата класа, а в обикновения живот, въпреки всичките си надути фрази, не се отказват да събират златните ябълки и да получават в замяна за своята вярност, любов и чест спрямо търгаша — овча вълна, захарно цвекло и ракия.

V politické praxi se proto účastní všech násilných opatření proti dělnické třídě a ve všedním životě přes všechny své nabubřelé fráze nezapomínají sklízet zlatá jablka a čachrování s ovčí vlnou, cukrovkou a kořalkou je pro ně víc než věrnost, láska a čest.

Както попът винаги е вървял ръка за ръка с феодала, така и попският социализъм върви с феодалния.

Jako šel páter vždy ruku v ruce s feudálem, jde i páterský socialismus ruku v ruce s feudálním.

Нищо по-лесно от това да се придаде на християнския аскетизъм социалистическа окраска. Нима християнството не се е изсилвало против частната собственост, против брака, против държавата?

Není nic lehčího než dát křesťanskému asketismu socialistický nátěr. Což nehorlilo křesťanství také proti soukromému vlastnictví, proti manželství, proti státu?

Нима то вместо тях не е проповядвало благотворителността и просията, безбрачието и умъртвяването на плътта, килийния живот и църквата?

Což nehlásalo místo toho dobročinnost a žebrotu, celibát a umrtvování těla, klášterní život a církev?

Християнският социализъм е само светената вода, с която попът ръси озлоблението на аристократа.

Svatý a dnešní socialismus je jen svěcená voda, kterou páter kropí aristokratův vztek.

b) Дребнобуржоазният социализъм

b) Maloburžoazní socialismus

Феодалната аристокрация не е единствената съборена от буржоазията класа, чиито условия на живот в съвременното буржоазно общество са се влошили и отмират.

Feudální aristokracie není jediná třída, kterou buržoazie svrhla a jejíž životní podmínky v moderní buržoazní společnosti zakrňovaly a odumíraly.

Съсловията на средновековните крайградски жители и дребните селяни са били предходници на съвременната буржоазия. В индустриално и търговски по-малко развитите страни тази класа все още вегетира наред с възхождащата буржоазия.

Středověký měšťanský stav a drobný malorolnický stav byly předchůdci moderní buržoazie. V zemích průmyslově a obchodně méně vyvinutých tato třída dosud živoří vedle vzmáhající se buržoazie.

В ония страни, в които се е развила съвременната цивилизация, се е образувала една нова дребна буржоазия, която се люшка между пролетариата и буржоазията и, като допълнителна част на буржоазното общество, постоянно отново се образува, но в средата на пролетариата, и дори с развитието на едрата индустрия те виждат как се приближава времето, когато напълно ще изчезнат като самостойна част на съвременното общество, и в търговията, манифактурата, земеделието ще бъдат заместени с надзиратели и служители.

V zemích, v nichž se vyvinula moderní civilizace, se vytvořila a jako doplňující část buržoazní společnosti se stále znovu tvoří nová maloburžoazie, jež kolísá mezi proletariátem a buržoazií, jejíž příslušníky však konkurence neustále sráží do řad proletariátu, a oni už pozorují, jak se s vývojem velkého průmyslu přibližuje okamžik, kdy úplně zmizí jako samostatná část moderní společnosti a budou nahrazeni v obchodu, průmyslu i v zemědělství dozorci a námezdními zaměstnanci.

В страни като Франция, където селската класа съставя много повече от половината от населението, е било твърде естествено, че писатели, които са взели страната на пролетариата, против буржоазията, в своята критика на буржоазния режим прилагат дребнобуржоазен и дребноселски мащаб и застъпват делото на работниците от становището на дребната буржоазия.

V zemích, jako je Francie, kde rolnictvo tvoří značně přes polovinu obyvatelstva, bylo přirozené, že se objevili spisovatelé, kteří se zastávali proletariátu proti buržoazii, používali při své kritice buržoazního režimu maloburžoazního a malorolnického měřítka a hájili dělníky ze stanoviska maloburžoazie.

Така се е създал дребнобуржоазният социализъм. Сисмонди е начело на тая литература не само за Франция, но и за Англия.

Tak vznikl maloburžoazní socialismus. Představitelem této literatury nejen ve Francii, nýbrž i v Anglii je Sismondi.

Този социализъм извънредно остроумно е анализирал противоречията в съвременните производствени отношения. Той е разбулил лицемерните труфила на икономистите.

Tento socialismus neobyčejně důvtipně rozpitval rozpory v moderních výrobních vztazích. Odhalil, jak je ekonomové licoměrně zkrášlují.

Той неопровержимо доказал разрушителното въздействие на машинарията и на разделението на труда, концентрацията на капиталите и на земевладението, свръхпроизводството, кризите, неизбежната гибел на дребните буржоа и селяни, мизерията на пролетариата, анархията в производството, крещящото неравенство в разпределението на богатството, унищожителната индустриална война между отделните нации, разложението на старите нрави, на старите семейни отношения, на старите националности.

Nezvratně dokázal zhoubné účinky strojové výroby a dělby práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik drobných buržoů a rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací průmyslovou válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností.

Но в своето положително съдържание този социализъм иска или да възстанови старите средства за производство и транспорт, а заедно с тях и старите отношения на собствеността, както и старото общество — или пък отново насилствено да затвори съвременните средства за производство и транспорт в рамките на старите отношения на собствеността — а тях тъкмо тези средства са ги разрушили и по необходимост е трябвало да ги разрушат.

Ale co do svého pozitivního obsahu chce tento socialismus buď obnovit staré výrobní a směnné prostředky a s nimi staré vlastnické vztahy a starou společnost, anebo chce moderní výrobní a směnné prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů, které jimi byly rozbity a musely být rozbity.

В двата случая той е едновременно реакционен и утопичен.

V obou případech je reakční a utopický zároveň.

Цехов строй в манифактурата и патриархалното стопанство на село — това е неговата последна дума.

Cechovní organizace průmyslu a patriarchální hospodářství na venkově, taková je jeho poslední moudrost.

В по-нататъшното си развитие това направление затъна в жалко скимтене.

Ve svém dalším vývoji upadl tento směr do zbabělé kocoviny.

c) Немският или “истинският” социализъм

c) Německý aneb „pravý“ socialismus

Френската социалистическа и комунистическа литература, която е възниквала под гнета на господстващата буржоазия и е литературен израз на борбата против това господство, е пренесена в Германия тъкмо по времето, когато буржоазията почва своята борба против феодалния абсолютизъм.

Francouzská socialistická a komunistická literatura, která vznikla pod jařmem panující buržoazie a je literárním výrazem boje proti tomuto panství, byla přenesena do Německa v době, kdy tam buržoazie práv zahájila boj proti feudálnímu absolutismu.

Немските философи, полуфилософи и любители на художествения израз се нахвърлили жадно върху тая литература и забравили само това, че при преселването на тия съчинения от Франция в Германия едновременно с тях не са се преселили там и френските условия на живот.

Němečtí filosofové, polofilosofové a estéti sáhli chtivě po této literatuře a zapomněli jen, že s těmito spisy se z Francie do Německa nepřestěhovaly také francouzské životní poměry.

При немските условия френската литература загубила всяко непосредно практическо значение и придобила чисто литературен облик. Тя по необходимост се явила като празна спекулация върху истинското общество, върху осъществяването на човешката същност.

V německých poměrech ztratila francouzská literatura jakýkoli bezprostřední praktický význam a nabyla ryze literární tvářnosti. Ukázala se nutně neplodným přemítáním o pravé společnosti, o uskutečnění lidské podstaty.

Така че за немските философи от 18 век исканията на първата френска революция са имали смисъл само като искания на “практическия разум” изобщо, а волевите прояви на революционната френска буржоазия в техните очи са означавали законите на чистата воля, на волята, каквато тя трябва да бъде, на истински човешката воля.

Tak požadavky první francouzské revoluce měly pro německé filosofy 18. století smysl jen jako požadavky „praktického rozumu“ vůbec a projevy vůle revoluční francouzské buržoazie měly v jejich očích význam zákonů čisté vůle, vůle, jaká má být, pravé lidské vůle.

Работата на немските литератори се състояла изключително в това, да съгласуват новите френски идеи със своята стара философска съвест или по-скоро — да усвоят френските идеи от своята философска гледна точка.

Celá práce německých literátů záležela výhradně v tom, že. se snažili uvést nové francouzské ideje v soulad se svým starým filosofickým svědomím, anebo spíše osvojit si francouzské ideje ze svého filosofického stanoviska.

Това усвояване е станало по същия начин, по който човек изобщо усвоява чужд език — чрез превод.

Toto osvojení se dělo stejným způsobem, jakým si vůbec osvojujeme cizí řeč, totiž překladem.

Известно е, че калугерите са надписвали върху манускрипти, съдържащи класическите съчинения на езическата древност, глупавите истории за католическите светци.

Je známo, že v rukopisech, na nichž byla zaznamenána klasická díla starých pohanských dob, nadepisovali mniši nad text své nejapné životopisy katolických svatých.

Немските литератори постъпиха тъкмо наопаки със светската френска литература. Те пишеха своите философски безсмислици зад френския оригинал.

Němečtí literáti naložili s bohaprázdnou francouzskou literaturou právě opačně. Vepsali pod francouzský originál své filosofické nesmysly.

Например, зад френската критика на паричните отношения те пишеха “отчуждаването на човешката същност”, зад френската критика на буржоазната държава — “премахване на гооподството на абстрактно-всеобщото” и т.н.

Například pod francouzskou kritiku peněžních vztahů vepsali „zvnějšnění lidské podstaty“, pod francouzskou kritiku buržoazního státu „zrušení vlády abstraktně obecného“ atd.

Това подменяване на френските изводи със своите философски фрази те кръщаваха “философия на делото”, “истински социализъм”, “немска социалистическа наука”, “философско обоснование на социализма” и т.н.

Toto podsouvání svých filosofických slovních obratů pod francouzské úvahy překřtili na „filosofii činu“, „pravý socialismus“, „německou vědu socialismu“, „filosofické zdůvodnění socialismu“ atd.

По този начин френската социалистическо-комунистическа литература беше чисто и просто кастрирана. И понеже тя в ръцете на немеца престана да изразява борбата на една класа против друга, немецът беше убеден, че е преодолял “френската едностранчивост” и че застъпва вместо истински потреби — потребата от истината, вместо интересите на пролетариата — интересите на човешката същност, на човека изобщо, на човека, който не принадлежи на никоя класа, който изобщо не принадлежи на действителността, а само на небесните селения на философската фантазия.

Francouzská socialisticko-komunistická literatura byla takto doslova vykleštěna. A protože v rukou Němců přestala vyjadřovat boj jedné třídy proti druhé, byl Němec přesvědčen, že překonal „francouzskou jednostrannost“, že místo skutečných potřeb hájí potřebu pravdy a místo zájmů proletáře zájmy lidské bytosti, člověka vůbec, člověka, který nepatří k žádné třídě, který vůbec neexistuje ve skutečnosti, nýbrž jen v oblačných výšinách filosofické fantazie.

Впрочем, този немски социалиаъм, който тъй сериозно и тъй тържествено се залови за своите безпомощни школски упражнения и ги разтръбяваше така панаирджийски-кресливо, все повече и повече загуби своята педантична невинност.

Tento německý socialismus, který svá nemotorná školácká cvičení bral tak vážně a slavnostně a tak jarmarečně je vytruboval, ztrácel však postupně svou pedantskou nevinnost.

Борбата на немската, особено на пруската буржоазия против феодалите и абсолютната кралска власт, с една дума — либералното движение ставаше все по-сериозно.

Boj německé, zejména pruské buržoazie proti feudálům a absolutnímu království, slovem liberální hnutí, se stával stále vážnějším.

По този начин на “истинския” социализъм се представяше желаният случай да противопостави на политическото движение социалистическите искания, да хвърли традиционните анатеми против либерализма, против представителната държава, буржоазната конкуренция, буржоазната свобода на печата, буржоазното право, буржоазната свобода и равенство и да проповядва пред народната маса, че от това буржоазно движение тя нищо няма да спечели, а може и всичко да загуби.

„Pravému“ socialismu se tak naskytla vítaná příležitost postavit proti politickému hnutí socialistické požadavky, stíhat tradičními kletbami liberalismus, zastupitelský stát, buržoazní konkurenci, buržoazní tiskovou svobodu, buržoazní právo, buržoazní svobodu a rovnost a kázat lidovým masám, že v tomto buržoazním hnutí nemohou nic získat, nýbrž naopak všechno ztratit.

Немският социализъм тъкмо навреме забрави, че френската критика, чието бездарно ехо беше той, има като предпоставка съвременното буржоазно общество със съответните му материални условия на живот и отговарящата им политическа конституция — все предпоставки, за чието извоюване в Германия едва тогава ставаше дума.

Německý socialismus v pravý čas zapomněl, že francouzská kritika, jejíž byl bezduchou ozvěnou, předpokládá moderní buržoazní společnost s příslušnými materiálními životními podmínkami a s přiměřenou politickou ústavou, tedy vesměs předpoklady, o jejichž vybojování v Německu teprve šlo.

Той служеше на немските абсолютистични правителства и на тяхната свита от попове, школски наставници, провинциални юнкери и бюрократи като желано градинско плашило против заплашително надигащата се буржоазия.

Sloužil německým absolutistickým vládám s jejich suitou páterů, kantorů, krautjunkerů a byrokratů za vítaného hastroše proti buržoazii deroucí se hrozivě nahoru.

Той беше сладникаво допълнение към горчивите камшичени удари и пушечни куршуми, с които същите правителства отговаряха на въстанията на немските работници.

Byl pocukrovaným doplňkem k hořkým ranám karabáčem a kulkám z karabiny, jimiž tyto vlády potlačovaly povstání německých dělníků.

Ако по такъв начин “истинският” социализъм стана в ръцете на правителствата оръжие против немската буржоазия, то той и пряко застъпваше един реакционен интерес — интереса на немските филистери.

Jestliže se „pravý“ socialismus takto stal v rukou vlád zbraní proti německé buržoazii, pak také bezprostředně zastupoval reakční zájmy, zájmy německého šosáctví.

В Германия същинската обществена основа на съществуващото положение е дребната буржоазия, която е наследена от 16 век и оттогава насам винаги възниква наново в различна форма.

Skutečnou společenskou základnu existujícího pořádku v Německu tvoří maloměšťáctvo, jež se dochovalo ze 16. století a od těch dob se stále znovu vynořuje v různých formách.

Нейното запазване е запазване на съществуващото положение в Германия. Дребната буржоазия се бои от индустриалното политическо господство на буржоазията, защото вижда в него сигурната си гибел — от една страна поради концентрацията на капитала, от друга страна поради растежа на един революционен пролетариат.

Jeho zachování znamená zachování dosavadních poměrů v Německu. Od průmyslového a politického panství buržoazie očekává se strachem svůj jistý zánik, na jedné straně v důsledku koncentrace kapitálu, na druhé straně v důsledku růstu revolučního proletariátu.

Затова се струваше, че “истинският” социализъм убива с едни замах две мухи. Той се разпространи като епидемия.

Zdálo se mu, že „pravý“ socialismus zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Šířil se jako epidemie.

Одеянията, изтъкани от спекулативна паяжина, извезани със словесните цветя на превзетостта, пропити със сълзите на едно сладникаво умиление — тези натруфени одеяния, в които немските социалисти загръщаха оскъдните си вкостенени “вечни истини”, само увеличаваха пласмента на тяхната стока сред тая публика.

Háv, setkaný ze spekulativních pavučin, vyšívaný estétskými květy krasořečnictví, prosáklý vláhou nyvého rozkochání, tento mystický háv, do něhož němečtí socialisté halili svých několik kožených „věčných pravd“, zvyšoval jen odbyt jejich zboží u tohoto obecenstva.

От своя страна немският социализъм все повече разбираше своето призвание — да бъде високопарният представител на тези еснафски слоеве.

Německý socialismus si sám od sebe stále víc uvědomoval, že je jeho posláním, aby byl nadutým představitelem těchto šosáků.

Той прогласи немската нация за нормалната нация и немския еснафин за нормалния човек. На всяка негова низост той придаде някакъв скрит, възвишен социалистически смисъл, в който тя означава тъкмо обратното на себе си.

Prohlásil německý národ za vzorný národ a německého šosáka za vzor člověka. Dával každé jeho ničemnosti skrytý, vyšší, socialistický smysl, v němž znamenala svůj opak.

Той тегли и последния извод, като направо се опълчи против “грубо деструктивната” насока на комунизма и възвести, че в своето безпристрастно величие стои над всяка класова борба. С твърде малко изключения всичко, което циркулира в Германия като уж социалистически и комунистически писания, принадлежи към тая мръсна, възмутителна литература.

Byl důsledný až do konce tím, že vystupoval přímo proti „hrubě destruktivnímu“ směru komunismu a vyhlásil svou nestrannou povznesenost nad jakýkoli třídní boj. Až na velmi malé výjimky patří všechno, co v Německu obíhá jako takzvané socialistické a komunistické spisy, k této špinavé, otravné literatuře.

2. Консервативният или буржоазният социализъм

2. Konzervativní aneb buržoazní socialismus

Част от буржоазията желае да смекчи социалните недъзи, за да осигури съществуването на буржоазното общество.

Jistá část buržoazie by ráda odpomohla sociálním neduhům, aby zajistila trvání buržoazní společnosti.

Тук спадат икономисти, филантропи, поборници на хуманността, подобрители на положението на трудещите се класи, организатори на благотворителността, ратници против измъчване на животните, основатели на въздържателни дружества, всевъзможни реформатори на дребно.

Sem patří ekonomové, filantropové, humanitáři, oprávci pečující o blaho pracujících tříd, organizátoři dobročinnosti, členové spolků proti týrání zvířat, zakladatelé abstinentních spolků, pokoutní reformátoři nejrozmanitějšího druhu.

Този буржоазен социализъм е разработен дори в цели системи.

Tento buržoazní socialismus byl vypracován dokonce v celé systémy.

Като пример ние ще приведем Прудоновата “Philosophie de la Misère”.

Jako příklad uvádíme Proudhonovu „Filosofii bídy“.

Буржоата-социалисти искат да запазят условията на живота на съвременното общество, но без борбите и опасностите, които по силата на необходимостта произтичат от него. Те искат да запазят съществуващото общество, но без революционизиращите и разлагащите го елементи. Те искат буржоазията без пролетариата.

Socialističtí buržoové chtějí podmínky existence moderní společnosti, ale bez bojů a nebezpečí, které z nich nezbytně vyplývají. Přejí si existující společnost, ale bez živlů, které ji revolucionují a rozkládají. Chtějí mít buržoazii bez proletariátu.

Естествено, буржоазията си представя света, в който тя господства като най-добрия свят. Буржоазният социализъм разработва тая утешителна представа до полусистема или до цяла система.

Buržoazii se zdá svět, v němž panuje, pochopitelně nejlepší ze všech světů. Buržoazní socialismus zpracovává tuto útěšnou představu ve víceméně ucelený systém.

Когато той подканва пролетариата да осъществи неговите системи, та така да влезе в новия Йерусалим — той всъщност иска само едно — пролетариатът да си остане в сегашното общество, но да се откаже от своите враждебни представи за това общество.

Když se obrací k proletariátu s výzvou, aby uskutečnil její systém a aby vtáhl do nového Jeruzaléma, pak v podstat jen žádá, aby proletariát v nynější společnosti zůstal, ale odložil své nenávistné představy o ní.

Една втора, по-малко систематическа, но повече практическа форма на този социализъм се стремеше да отвърне работническата класа от всяко революционно движение, като докаже, че не такава или инаква политическа промяна, но само изменението на материалните условия за живот, изменението на икономическите отношения може да бъде полезно.

Druhá, méně systematická a praktičtější forma tohoto socialismu se snažila dělnické tříd zošklivit každé revoluční hnutí, dokazujíc, že jí nemůže prospět ta neb ona politická změna, nýbrž jen změna materiálních životních poměrů, ekonomických poměrů.

Но под изменение на материалните условия на живот този социализъм ни най-малко не разбира премахването на буржоазните производствени отношения, което е възможно само по революционен път — а административни подобрения, които се извършват върху почвата на тези производствени отношения, значи с нищо не изменят отношението между капитал и наемен труд, а в най-добрия случай намаляват за буржоазията разноските на нейното господство и опростяват нейното държавно стопанство.

Ale změnou materiálních životních poměrů nemíní tento socialismus nikterak odstranění buržoazních výrobních vztahů, které je uskutečnitelné jen revoluční cestou, nýbrž administrativní reformy, které by byly provedeny na podkladě těchto výrobních vztahů, a tudíž by nic neměnily na vztahu mezi kapitálem a námezdní prací, nýbrž by v nejlepším případě zmenšovaly náklady buržoazie na její panování a zjednodušovaly by její státní hospodářství.

Буржоазният социализъм достига своя най-подходящ израз едва когато се превръща в чисто ораторска фраза.

Pravého svého výrazu nabývá buržoazní socialismus teprve tehdy, když se stává pouhou řečnickou ozdobou.

Свободна търговия! — в интереса на работническата класа; покровителствени мита! — в интереса на работническата класа; затвори с килии! — в интереса на работническата класа: това е последната, единствената сериозно казана дума на буржоазния социализъм.

Svobodný obchod v zájmu dělnické třídy! Ochranná cla v zájmu dělnické třídy! Věznice se samovazbou v zájmu dělnické třídy: to je poslední, jediné vážně míněné slovo buržoazního socialismu.

Социализмът на буржоазията се състои тъкмо в твърдението, че буржоата са буржоа — в интереса на работническата класа.

Její socialismus tkví právě v tvrzení, že buržoové jsou buržoy — v zájmu dělnické třídy.

3. Критично-утопичният социализъм

3. Kritickoutopický socialismus a komunismus

Ние не говорим тук за литературата, която във всички велики съвременни революции е изразявала исканията на пролетариата (съчиненията на Бабьоф и др.).

Nemluvíme tu o literatuře, která ve všech velkých novodobých revolucích tlumočila požadavky proletariátu (spisy Babeufovy atd.).

Първите опити на пролетариата направо да наложи своя собствен класов интерес през времената на всеобщо възбуждение, в периода на събаряне на феодалното общество, неизбежно са се проваляли поради недостатъчното развитие на самия пролетариат, а също и поради липсата на материални условия за неговото освобождение, които са продукт едва на буржоазната епоха.

První pokusy proletariátu přímo prosadit v dobách všeobecného rozjitření, v období svržení feudální společnosti své vlastní třídní zájmy nezbytně ztroskotaly jak pro nevyspělost samotného proletariátu. tak pro nedostatek materiálních podmínek jeho osvobození, které jsou teprve výtvorem buržoazní epochy.

Революционната литература, която е съпровождала тия първи раздвижвания на пролетариата, по своето съдържание по необходимост е била реакционна. Тя проповядва всеобщ аскетизъм и грубо изравняване.

Revoluční literatura, která provázela tato první hnutí proletariátu, je svým obsahem nutně reakční. Hlásá všeobecný asketismus a hrubé rovnostářství.

Действителните социалистически и комунистически системи, системите на Сен-Симон, Фурие, Оуен и т.н., се появяват през първия, още неразвит период на борбата между пролетариата и буржоазията, който ние посочихме по-горе. (Виж “Буржоазия и пролетариат”).

Skutečně socialistické a komunistické systémy, systém Saint-Simonův, Fourierův, Owenův atd., se objevují v prvním, nevyvinutém období boje mezi proletariátem a buržoazií, které jsme vylíčili výše (viz „Buržoové a proletáři“).

Наистина, изобретателите на тия системи виждат противоположността на класите, а тъй също и действието на ония елементи, които разлагат самото господстващо общество. Но те не съзират на страната на пролетариата никаква историческа самодейност, никакво нему присъщо политическо движение.

Vynálezci těchto systémů vidí sice protikladnost tříd i působení rozkladných živlů uvnitř panující společnosti samé. Nevidí však u proletariátu samostatnou dějinnou iniciativu, nevidí žádné jemu vlastní politické hnutí.

Тъй като развитието на класовата противоположност върви в крак с развитието на индустрията, те не намират налице материалните условия за освобождението на пролетариата и търсят социална наука, социални закони, та с тях да създадат тези условия.

Protože vývoj třídního protikladu jde ruku v ruce s vývojem průmyslu, nemohou tito lidé ani najít materiální podmínky osvobození proletariátu a hledají sociální vědu a sociální zákony, které by tyto podmínky vytvořily.

На мястото на обществената дейност трябва да дойде тяхната лична изобретателска дейност, на мястото на историческите условия за освобождението — фантастичните условия, на мястото на постепенно извършващото се организиране на пролетариата в класа — една нарочно измислена организация на обществото.

Místo společenské činnosti má nastoupit jejich osobní vynalézání, místo historických podmínek osvobození podmínky vysněné, místo ponenáhlého organizování proletariátu ve třídu organizace společnosti podle jejich receptu.

За тях бъдещата история на света се свежда до пропагандата и до практическото осъществяване на техните планове за обществото.

Budoucí dějiny celého světa se pro ně redukují na propagaci a praktické uskutečňování jejich společenských plánů.

Наистина, те съзнават, че в своите планове застъпват главно интересите на работническата класа, защото тя е най-страдащата класа. За тях пролетариатът съществува само като най-страдаща класа.

Jsou si ovšem vědomi, že v těchto svých plánech hájí hlavně zájmy pracující třídy jako třídy nejvíc trpící. Proletariát pro ně existuje jen jako třída nejvíc trpící.

Неразвитата форма на класовата борба, както и тяхното собствено положение в живота, ги кара да вярват, че стоят над тази класова противоположност.

Ale nevyvinutá forma třídního boje, jakož i jejich vlastní životní postavení způsobují, že se domnívají být vysoko povznesení nad tento třídní protiklad.

Те искат да подобрят положението на всички членове на обществото, в това число и на най-добре поставените. Затова те непрекъснато апелират към цялото общество без разлика, дори предимно към господстващата класа.

Chtějí zlepšit životní postavení všech členů společnosti, i těch, kteří žijí v nejlepších podmínkách. Apelují proto ustavičně na celou společnost bez rozdílu, a především na panující třídu.

Достатъчно било хората само да разберат тяхната система, за да я признаят като най-добрия възможен план за най-доброто възможно общество.

Podle jejich mínění stačí jen pochopit jejich systém, aby byl uznán za nejlepší možný plán nejlepší možné společnosti.

Затова те отхвърлят всяка политическа, особено пък всяка революционна акция, искат да достигнат своята цел по мирен път и се опитват да пробият път на новото обществено евангелие чрез дребни и, разбира се, несполучващи експерименти.

Zavrhují proto jakoukoli politickou, a zejména jakoukoli revoluční akci, chtějí svého cíle dosáhnout pokojnou cestou a pokoušejí se drobnými, samozřejmě selhávajícími pokusy a silou příkladu proklestit cestu novému společenskému evangeliu.

Това фантастично описание на бъдещото общество по време, когато пролетариатът е още крайно неразвит, така че и сам все още схваща по фантастичен начин своето собствено положение — отговаря на неговите първи, изпълнени с предчувствия пориви към общо преобразуване на обществото.

Fantastické líčení budoucí společnosti odpovídá době, kdy je proletariát ještě velmi nevyspělý a sám si tedy ještě představuje svoje postavení velmi fantasticky, vzniká z jeho první mocné touhy — plné předtuch — po všeobecném přetvoření společnosti.

Но тези социалистически и комунистически съчинения съдържат и критически елементи. Те нападат всички основи на съществуващото общество. Затова те доставиха извънредно ценен материал за просветяването на работниците.

Ale socialistické a komunistické spisy obsahují i kritické prvky. Útočí na všechny základy existující společnosti. Dodaly proto velice cenný materiál k uvědomování dělníků.

Техните положителни изказвания за бъдещото общество, например премахването на противоположността между града и селото, премахването на семейството, на частния доход, на наемния труд, провъзгласяването на обществената хармония, превръщането на държавата в просто управление на производството — всички тия техни положения изразяват само отпадането на тъкмо онази класова противоположност, която тепърва започва да се развива и която те все още познават само в нейната първа, безформена неопределеност.

Jejich pozitivní teze o budoucí společnosti, například zrušení protikladu mezi městem a venkovem, zrušení rodiny, soukromého nabývání statků a námezdní práce, hlásáni společenské harmonie, přeměna státu v pouhou správu výroby — všechny tyto teze vyjadřují jen nutnost odstranění třídního protikladu, který se teprve počíná vyvíjet a je jim znám jen ve své počáteční beztvárné neurčitosti.

Затова самите тия положения все още имат чисто утопичен смисъл.

Tyto pozitivní teze mají proto ještě čistě utopický charakter.

Значението на критическия утопичен социализъм и комунизъм е обратно пропорционално на историческото развитие. В същата степен, в която се развива и оформя класовата борба, това фантастично самоиздигане над нея, това фантастично оборване на класовата борба загубва всяка практическа стойност, всяко теоретическо оправдание.

Význam kritickoutopického socialismu a komunismu je v obráceném poměru k dějinnému vývoji. Tou měrou, jak se rozvíjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povznášení se nad něj, toto blouznivé potírání třídního boje jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti.

Затова, при все че основоположниците на тези системи са били в много отношения революционни — техните ученици винаги образуват реакционни секти. Въпреки извършилото се историческо развитие на пролетариата, те здраво държат на старите възгледи на своите първомайстори.

A proto jak byli původci těchto systémů v mnoha směrech revoluční, tak tvoří jejich žáci vždy reakční sekty. Bez ohledu na další historický vývoj proletariátu tvrdošíjně lpí na starých názorech mistrů.

Затова те с последователност се силят пак да притъпят класовата борба и да примирят противоположностите.

Snaží se proto důsledně znovu otupit třídní boj a smířit protiklady.

Те все още мечтаят за експериментално осъществяване на совите обществени утопии, за учредяване на отделни фаланстери, за основаването на домашни колонии [Home-colonies], за изграждане на малка Икария — издание на Новия Йерусалим в джобен формат — и за изграждането на всички тия въздушни кули те трябва да апелират към филантропията на буржоазните сърца и кесии.

Stále ještě sní o uskutečnění svých společenských utopií na zkoušku, o zakládání jednotlivých falanster, o zřizování kolonií ve vlastní zemi (home-colonies), o zřízení malé Ikarie — kapesního vydání nového Jeruzaléma —, a aby mohli vybudovat všechny ty vzdušné zámky, jsou nuceni dovolávat se lidumilnosti buržoazních srdcí a měšců.

Те постепенно се смъкват в категорията на описаните по-горе реакционни или консервативни социалисти и вече се отличават от тях само със своя по-систематичен педантизъм и с фанатичното си суеверие в чудотворството на своята социална наука.

Ponenáhlu sestupují do kategorie svrchu vylíčených reakčních a konzervativních socialistů a liší se spíše jen systematičtějším pedantstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy.

Ето защо те ожесточено се възпротивяват на всяко политическо движение на работниците, което можеше да възникне само при сляпо неверие в новото евангелие.

Proto vystupují rozhořčeně proti jakémukoli politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění může vyvěrat jedině ze slepé nevíry v nové evangelium.

Оуенистите в Англия и фуриеристите във Франция се противопоставят — първите против чартистите, вторите против реформистите.

Owenovci v Anglii vystupují proti chartistům, fourierovci ve Francii proti reformistům.

IV. Становище на комунистите към различните опозиционни партии

IV. Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám

След казаното в отдел II от само себе си се разбира становището на комунистите към вече учредените работнически партии, т.е. тяхното отношение към чартистите в Англия и аграрните реформисти в Северна Америка.

Po tom, co bylo řečeno v II. oddílu, je jasný poměr komunistů k dělnickým stranám, které se už ustavily, tedy jejich poměr k chartistům v Anglii a ke stoupencům agrární reformy v Severní Americe.

Комунистите се борят за достигането на непосредствено предстоящите цели и интереси на работническата класа, но в сегашното движение те същевременно отстояват и бъдещото на движението.

Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí.

Във Франция комунистите се присъединяват към социалистическо-демократическата партия, против консервативната и радикалната буржоазия, но при това не се отказват от правото си да се отнасят критически към фразите и илюзиите, които идат от революционната традиция.

Ve Francii se komunisté v boji proti konzervativní a radikální buržoazii spojují se stranou socialisticko-demokratickou, aniž se tím vzdávají práva chovat se kriticky k frázím a iluzím vyvěrajícím z revoluční tradice.

В Швейцария те подкрепят радикалите, но не затварят очи пред факта, че тази партия се състои от противоречиви елементи, отчасти от демократически социалисти във френски смисъл, отчасти от радикални буржоа.

Ve Švýcarsku podporují radikály, nezapomínajíce, že tato strana se skládá z protichůdných živlů, zčásti z demokratických socialistů ve francouzském smyslu, zčásti z radikálních buržoů.

Между поляците комунистите поддържат онази партия, която поставя аграрната революция като условие за национално освобождение — същата партия, която проведе Краковското въстание от 1846 г.

Mezi Poláky podporují komunisté stranu, která činí agrární revoluci podmínkou národního osvobození, touž stranu, která vyvolala krakovské povstání roku 1846.