Manifest komunistické strany / Manifesto of the Communist Party — на чешском и английском языках. Страница 3

Чешско-английская книга-билингва

Karel Marx, Bedřich Engels

Manifest komunistické strany

Karl Marx, Frederick Engels

Manifesto of the Communist Party

III. Socialistická a komunistická literatura

III. Socialist and Communist Literature

1. Reakční socialismus

1. Reactionary Socialism

a) Feudální socialismus

a) Feudal Socialism

Francouzská a anglická aristokracie byla celým svým dějinným postavením povolána k tomu, aby psala pamflety proti moderní buržoazní společnosti.

Owing to their historical position, it became the vocation of the aristocracies of France and England to write pamphlets against modern bourgeois society.

Ve francouzské červencové revoluci z roku 1830 a v anglickém hnutí za parlamentní reformu podlehla ještě jednou nenáviděnému povýšenci. O vážném politickém boji už nemohlo být řeči.

In the French Revolution of July 1830, and in the English reform agitation , these aristocracies again succumbed to the hateful upstart. Thenceforth, a serious political struggle was altogether out of the question.

Zbýval jí jen literární boj. Ale také v oblasti literatury se staly staré fráze z dob restaurace nemožnými. Aby vzbudila sympatie, musila aristokracie předstírat, že nesleduje vlastní zájmy, nýbrž sestavuje svůj obžalovací spis proti buržoazii jen v zájmu vykořisťované dělnické třídy.

A literary battle alone remained possible. But even in the domain of literature the old cries of the restoration period had become impossible. In order to arouse sympathy, the aristocracy was obliged to lose sight, apparently, of its own interests, and to formulate their indictment against the bourgeoisie in the interest of the exploited working class alone.

Chystala si zadostiučinění tím, že zpívala na nového vládce hanlivé písničky a šeptala mu do ucha víceméně zlověstná proroctví.

Thus, the aristocracy took their revenge by singing lampoons on their new masters and whispering in his ears sinister prophesies of coming catastrophe.

Tak vznikl feudální socialismus — zpola žalozpěv, zpola paskvil, zpola ohlas minulosti, zpola hrozba budoucnosti — který občas zasahoval buržoazii přímo do srdce břitkým, duchaplným drásavým úsudkem a vždy působil směšně naprostou neschopností porozumět chodu novodobých dějin.

In this way arose feudal Socialism: half lamentation, half lampoon; half an echo of the past, half menace of the future; at times, by its bitter, witty and incisive criticism, striking the bourgeoisie to the very heart’s core; but always ludicrous in its effect, through total incapacity to comprehend the march of modern history.

Aristokraté mávali proletářskou žebráckou mošnou jako praporem, aby za sebou shromáždili lid. Kdykoli je však následoval, spatřil na jejich zadku staré feudální erby a rozutekl se s hlasitým a neuctivým chechtotem.

The aristocracy, in order to rally the people to them, waved the proletarian alms-bag in front for a banner. But the people, so often as it joined them, saw on their hindquarters the old feudal coats of arms, and deserted with loud and irreverent laughter.

Tuto komedii provozovala část francouzských legitimistů a Mladá Anglie.

One section of the French Legitimists and “Young England” exhibited this spectacle.

Dokazují-li feudálové, že jejich způsob vykořisťování byl jiný než vykořisťování buržoazní, pak jen zapomínají, že vykořisťovali za okolností a podmínek zcela jiných a nyní přežitých.

In pointing out that their mode of exploitation was different to that of the bourgeoisie, the feudalists forget that they exploited under circumstances and conditions that were quite different and that are now antiquated.

Dokazují-li, že za jejich panství moderní proletariát neexistoval, zapomínají, že právě moderní buržoazie byla nutným plodem jejich společenského řádu.

In showing that, under their rule, the modern proletariat never existed, they forget that the modern bourgeoisie is the necessary offspring of their own form of society.

Ostatně skrývají reakční charakter své kritiky tak málo, že jejich hlavní obžaloba proti buržoazii tkví právě v tvrzení, že se za její vlády rozvíjí třída, která vyhodí do povětří celý starý společenský řád.

For the rest, so little do they conceal the reactionary character of their criticism that their chief accusation against the bourgeois amounts to this, that under the bourgeois régime a class is being developed which is destined to cut up root and branch the old order of society.

Vyčítají buržoazii mnohem víc to, že plodí revoluční proletariát, než že vůbec plodí proletariát.

What they upbraid the bourgeoisie with is not so much that it creates a proletariat as that it creates a revolutionary proletariat.

V politické praxi se proto účastní všech násilných opatření proti dělnické třídě a ve všedním životě přes všechny své nabubřelé fráze nezapomínají sklízet zlatá jablka a čachrování s ovčí vlnou, cukrovkou a kořalkou je pro ně víc než věrnost, láska a čest.

In political practice, therefore, they join in all coercive measures against the working class; and in ordinary life, despite their high-falutin phrases, they stoop to pick up the golden apples dropped from the tree of industry, and to barter truth, love, and honour, for traffic in wool, beetroot-sugar, and potato spirits.

Jako šel páter vždy ruku v ruce s feudálem, jde i páterský socialismus ruku v ruce s feudálním.

As the parson has ever gone hand in hand with the landlord, so has Clerical Socialism with Feudal Socialism.

Není nic lehčího než dát křesťanskému asketismu socialistický nátěr. Což nehorlilo křesťanství také proti soukromému vlastnictví, proti manželství, proti státu?

Nothing is easier than to give Christian asceticism a Socialist tinge. Has not Christianity declaimed against private property, against marriage, against the State?

Což nehlásalo místo toho dobročinnost a žebrotu, celibát a umrtvování těla, klášterní život a církev?

Has it not preached in the place of these, charity and poverty, celibacy and mortification of the flesh, monastic life and Mother Church?

Svatý a dnešní socialismus je jen svěcená voda, kterou páter kropí aristokratův vztek.

Christian Socialism is but the holy water with which the priest consecrates the heart-burnings of the aristocrat.

b) Maloburžoazní socialismus

b) Petty-Bourgeois Socialism

Feudální aristokracie není jediná třída, kterou buržoazie svrhla a jejíž životní podmínky v moderní buržoazní společnosti zakrňovaly a odumíraly.

The feudal aristocracy was not the only class that was ruined by the bourgeoisie, not the only class whose conditions of existence pined and perished in the atmosphere of modern bourgeois society.

Středověký měšťanský stav a drobný malorolnický stav byly předchůdci moderní buržoazie. V zemích průmyslově a obchodně méně vyvinutých tato třída dosud živoří vedle vzmáhající se buržoazie.

The medieval burgesses and the small peasant proprietors were the precursors of the modern bourgeoisie. In those countries which are but little developed, industrially and commercially, these two classes still vegetate side by side with the rising bourgeoisie.

V zemích, v nichž se vyvinula moderní civilizace, se vytvořila a jako doplňující část buržoazní společnosti se stále znovu tvoří nová maloburžoazie, jež kolísá mezi proletariátem a buržoazií, jejíž příslušníky však konkurence neustále sráží do řad proletariátu, a oni už pozorují, jak se s vývojem velkého průmyslu přibližuje okamžik, kdy úplně zmizí jako samostatná část moderní společnosti a budou nahrazeni v obchodu, průmyslu i v zemědělství dozorci a námezdními zaměstnanci.

In countries where modern civilisation has become fully developed, a new class of petty bourgeois has been formed, fluctuating between proletariat and bourgeoisie, and ever renewing itself as a supplementary part of bourgeois society. The individual members of this class, however, are being constantly hurled down into the proletariat by the action of competition, and, as modern industry develops, they even see the moment approaching when they will completely disappear as an independent section of modern society, to be replaced in manufactures, agriculture and commerce, by overlookers, bailiffs and shopmen.

V zemích, jako je Francie, kde rolnictvo tvoří značně přes polovinu obyvatelstva, bylo přirozené, že se objevili spisovatelé, kteří se zastávali proletariátu proti buržoazii, používali při své kritice buržoazního režimu maloburžoazního a malorolnického měřítka a hájili dělníky ze stanoviska maloburžoazie.

In countries like France, where the peasants constitute far more than half of the population, it was natural that writers who sided with the proletariat against the bourgeoisie should use, in their criticism of the bourgeois régime, the standard of the peasant and petty bourgeois, and from the standpoint of these intermediate classes, should take up the cudgels for the working class.

Tak vznikl maloburžoazní socialismus. Představitelem této literatury nejen ve Francii, nýbrž i v Anglii je Sismondi.

Thus arose petty-bourgeois Socialism. Sismondi was the head of this school, not only in France but also in England.

Tento socialismus neobyčejně důvtipně rozpitval rozpory v moderních výrobních vztazích. Odhalil, jak je ekonomové licoměrně zkrášlují.

This school of Socialism dissected with great acuteness the contradictions in the conditions of modern production. It laid bare the hypocritical apologies of economists.

Nezvratně dokázal zhoubné účinky strojové výroby a dělby práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik drobných buržoů a rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací průmyslovou válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností.

It proved, incontrovertibly, the disastrous effects of machinery and division of labour; the concentration of capital and land in a few hands; overproduction and crises; it pointed out the inevitable ruin of the petty bourgeois and peasant, the misery of the proletariat, the anarchy in production, the crying inequalities in the distribution of wealth, the industrial war of extermination between nations, the dissolution of old moral bonds, of the old family relations, of the old nationalities.

Ale co do svého pozitivního obsahu chce tento socialismus buď obnovit staré výrobní a směnné prostředky a s nimi staré vlastnické vztahy a starou společnost, anebo chce moderní výrobní a směnné prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů, které jimi byly rozbity a musely být rozbity.

In its positive aims, however, this form of Socialism aspires either to restoring the old means of production and of exchange, and with them the old property relations, and the old society, or to cramping the modern means of production and of exchange within the framework of the old property relations that have been, and were bound to be, exploded by those means.

V obou případech je reakční a utopický zároveň.

In either case, it is both reactionary and Utopian.

Cechovní organizace průmyslu a patriarchální hospodářství na venkově, taková je jeho poslední moudrost.

Its last words are: corporate guilds for manufacture; patriarchal relations in agriculture.

Ve svém dalším vývoji upadl tento směr do zbabělé kocoviny.

Ultimately, when stubborn historical facts had dispersed all intoxicating effects of self-deception, this form of Socialism ended in a miserable fit of the blues.

c) Německý aneb „pravý“ socialismus

c) German or “True” Socialism

Francouzská socialistická a komunistická literatura, která vznikla pod jařmem panující buržoazie a je literárním výrazem boje proti tomuto panství, byla přenesena do Německa v době, kdy tam buržoazie práv zahájila boj proti feudálnímu absolutismu.

The Socialist and Communist literature of France, a literature that originated under the pressure of a bourgeoisie in power, and that was the expressions of the struggle against this power, was introduced into Germany at a time when the bourgeoisie, in that country, had just begun its contest with feudal absolutism.

Němečtí filosofové, polofilosofové a estéti sáhli chtivě po této literatuře a zapomněli jen, že s těmito spisy se z Francie do Německa nepřestěhovaly také francouzské životní poměry.

German philosophers, would-be philosophers, and beaux esprits (men of letters), eagerly seized on this literature, only forgetting, that when these writings immigrated from France into Germany, French social conditions had not immigrated along with them.

V německých poměrech ztratila francouzská literatura jakýkoli bezprostřední praktický význam a nabyla ryze literární tvářnosti. Ukázala se nutně neplodným přemítáním o pravé společnosti, o uskutečnění lidské podstaty.

In contact with German social conditions, this French literature lost all its immediate practical significance and assumed a purely literary aspect. Thus, to the German philosophers of the Eighteenth Century.

Tak požadavky první francouzské revoluce měly pro německé filosofy 18. století smysl jen jako požadavky „praktického rozumu“ vůbec a projevy vůle revoluční francouzské buržoazie měly v jejich očích význam zákonů čisté vůle, vůle, jaká má být, pravé lidské vůle.

The demands of the first French Revolution were nothing more than the demands of “Practical Reason” in general, and the utterance of the will of the revolutionary French bourgeoisie signified, in their eyes, the laws of pure Will, of Will as it was bound to be, of true human Will generally.

Celá práce německých literátů záležela výhradně v tom, že. se snažili uvést nové francouzské ideje v soulad se svým starým filosofickým svědomím, anebo spíše osvojit si francouzské ideje ze svého filosofického stanoviska.

The work of the German literati consisted solely in bringing the new French ideas into harmony with their ancient philosophical conscience, or rather, in annexing the French ideas without deserting their own philosophic point of view.

Toto osvojení se dělo stejným způsobem, jakým si vůbec osvojujeme cizí řeč, totiž překladem.

This annexation took place in the same way in which a foreign language is appropriated, namely, by translation.

Je známo, že v rukopisech, na nichž byla zaznamenána klasická díla starých pohanských dob, nadepisovali mniši nad text své nejapné životopisy katolických svatých.

It is well known how the monks wrote silly lives of Catholic Saints over the manuscripts on which the classical works of ancient heathendom had been written.

Němečtí literáti naložili s bohaprázdnou francouzskou literaturou právě opačně. Vepsali pod francouzský originál své filosofické nesmysly.

The German literati reversed this process with the profane French literature. They wrote their philosophical nonsense beneath the French original.

Například pod francouzskou kritiku peněžních vztahů vepsali „zvnějšnění lidské podstaty“, pod francouzskou kritiku buržoazního státu „zrušení vlády abstraktně obecného“ atd.

For instance, beneath the French criticism of the economic functions of money, they wrote “Alienation of Humanity”, and beneath the French criticism of the bourgeois state they wrote “Dethronement of the Category of the General”, and so forth.

Toto podsouvání svých filosofických slovních obratů pod francouzské úvahy překřtili na „filosofii činu“, „pravý socialismus“, „německou vědu socialismu“, „filosofické zdůvodnění socialismu“ atd.

The introduction of these philosophical phrases at the back of the French historical criticisms, they dubbed “Philosophy of Action”, “True Socialism”, “German Science of Socialism”, “Philosophical Foundation of Socialism”, and so on.

Francouzská socialisticko-komunistická literatura byla takto doslova vykleštěna. A protože v rukou Němců přestala vyjadřovat boj jedné třídy proti druhé, byl Němec přesvědčen, že překonal „francouzskou jednostrannost“, že místo skutečných potřeb hájí potřebu pravdy a místo zájmů proletáře zájmy lidské bytosti, člověka vůbec, člověka, který nepatří k žádné třídě, který vůbec neexistuje ve skutečnosti, nýbrž jen v oblačných výšinách filosofické fantazie.

The French Socialist and Communist literature was thus completely emasculated. And, since it ceased in the hands of the German to express the struggle of one class with the other, he felt conscious of having overcome “French one-sidedness” and of representing, not true requirements, but the requirements of Truth; not the interests of the proletariat, but the interests of Human Nature, of Man in general, who belongs to no class, has no reality, who exists only in the misty realm of philosophical fantasy.

Tento německý socialismus, který svá nemotorná školácká cvičení bral tak vážně a slavnostně a tak jarmarečně je vytruboval, ztrácel však postupně svou pedantskou nevinnost.

This German socialism, which took its schoolboy task so seriously and solemnly, and extolled its poor stock-in-trade in such a mountebank fashion, meanwhile gradually lost its pedantic innocence.

Boj německé, zejména pruské buržoazie proti feudálům a absolutnímu království, slovem liberální hnutí, se stával stále vážnějším.

The fight of the Germans, and especially of the Prussian bourgeoisie, against feudal aristocracy and absolute monarchy, in other words, the liberal movement, became more earnest.

„Pravému“ socialismu se tak naskytla vítaná příležitost postavit proti politickému hnutí socialistické požadavky, stíhat tradičními kletbami liberalismus, zastupitelský stát, buržoazní konkurenci, buržoazní tiskovou svobodu, buržoazní právo, buržoazní svobodu a rovnost a kázat lidovým masám, že v tomto buržoazním hnutí nemohou nic získat, nýbrž naopak všechno ztratit.

By this, the long-wished for opportunity was offered to “True” Socialism of confronting the political movement with the Socialist demands, of hurling the traditional anathemas against liberalism, against representative government, against bourgeois competition, bourgeois freedom of the press, bourgeois legislation, bourgeois liberty and equality, and of preaching to the masses that they had nothing to gain, and everything to lose, by this bourgeois movement.

Německý socialismus v pravý čas zapomněl, že francouzská kritika, jejíž byl bezduchou ozvěnou, předpokládá moderní buržoazní společnost s příslušnými materiálními životními podmínkami a s přiměřenou politickou ústavou, tedy vesměs předpoklady, o jejichž vybojování v Německu teprve šlo.

German Socialism forgot, in the nick of time, that the French criticism, whose silly echo it was, presupposed the existence of modern bourgeois society, with its corresponding economic conditions of existence, and the political constitution adapted thereto, the very things those attainment was the object of the pending struggle in Germany.

Sloužil německým absolutistickým vládám s jejich suitou páterů, kantorů, krautjunkerů a byrokratů za vítaného hastroše proti buržoazii deroucí se hrozivě nahoru.

To the absolute governments, with their following of parsons, professors, country squires, and officials, it served as a welcome scarecrow against the threatening bourgeoisie.

Byl pocukrovaným doplňkem k hořkým ranám karabáčem a kulkám z karabiny, jimiž tyto vlády potlačovaly povstání německých dělníků.

It was a sweet finish, after the bitter pills of flogging and bullets, with which these same governments, just at that time, dosed the German working-class risings.

Jestliže se „pravý“ socialismus takto stal v rukou vlád zbraní proti německé buržoazii, pak také bezprostředně zastupoval reakční zájmy, zájmy německého šosáctví.

While this “True” Socialism thus served the government as a weapon for fighting the German bourgeoisie, it, at the same time, directly represented a reactionary interest, the interest of German Philistines.

Skutečnou společenskou základnu existujícího pořádku v Německu tvoří maloměšťáctvo, jež se dochovalo ze 16. století a od těch dob se stále znovu vynořuje v různých formách.

In Germany, the petty-bourgeois class, a relic of the sixteenth century, and since then constantly cropping up again under the various forms, is the real social basis of the existing state of things.

Jeho zachování znamená zachování dosavadních poměrů v Německu. Od průmyslového a politického panství buržoazie očekává se strachem svůj jistý zánik, na jedné straně v důsledku koncentrace kapitálu, na druhé straně v důsledku růstu revolučního proletariátu.

To preserve this class is to preserve the existing state of things in Germany. The industrial and political supremacy of the bourgeoisie threatens it with certain destruction — on the one hand, from the concentration of capital; on the other, from the rise of a revolutionary proletariat.

Zdálo se mu, že „pravý“ socialismus zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Šířil se jako epidemie.

“True” Socialism appeared to kill these two birds with one stone. It spread like an epidemic.

Háv, setkaný ze spekulativních pavučin, vyšívaný estétskými květy krasořečnictví, prosáklý vláhou nyvého rozkochání, tento mystický háv, do něhož němečtí socialisté halili svých několik kožených „věčných pravd“, zvyšoval jen odbyt jejich zboží u tohoto obecenstva.

The robe of speculative cobwebs, embroidered with flowers of rhetoric, steeped in the dew of sickly sentiment, this transcendental robe in which the German Socialists wrapped their sorry “eternal truths”, all skin and bone, served to wonderfully increase the sale of their goods amongst such a public.

Německý socialismus si sám od sebe stále víc uvědomoval, že je jeho posláním, aby byl nadutým představitelem těchto šosáků.

And on its part German Socialism recognised, more and more, its own calling as the bombastic representative of the petty-bourgeois Philistine.

Prohlásil německý národ za vzorný národ a německého šosáka za vzor člověka. Dával každé jeho ničemnosti skrytý, vyšší, socialistický smysl, v němž znamenala svůj opak.

It proclaimed the German nation to be the model nation, and the German petty Philistine to be the typical man. To every villainous meanness of this model man, it gave a hidden, higher, Socialistic interpretation, the exact contrary of its real character.

Byl důsledný až do konce tím, že vystupoval přímo proti „hrubě destruktivnímu“ směru komunismu a vyhlásil svou nestrannou povznesenost nad jakýkoli třídní boj. Až na velmi malé výjimky patří všechno, co v Německu obíhá jako takzvané socialistické a komunistické spisy, k této špinavé, otravné literatuře.

It went to the extreme length of directly opposing the “brutally destructive” tendency of Communism, and of proclaiming its supreme and impartial contempt of all class struggles. With very few exceptions, all the so-called Socialist and Communist publications that now (1847) circulate in Germany belong to the domain of this foul and enervating literature.

2. Konzervativní aneb buržoazní socialismus

2. Conservative or Bourgeois Socialism

Jistá část buržoazie by ráda odpomohla sociálním neduhům, aby zajistila trvání buržoazní společnosti.

A part of the bourgeoisie is desirous of redressing social grievances in order to secure the continued existence of bourgeois society.

Sem patří ekonomové, filantropové, humanitáři, oprávci pečující o blaho pracujících tříd, organizátoři dobročinnosti, členové spolků proti týrání zvířat, zakladatelé abstinentních spolků, pokoutní reformátoři nejrozmanitějšího druhu.

To this section belong economists, philanthropists, humanitarians, improvers of the condition of the working class, organisers of charity, members of societies for the prevention of cruelty to animals, temperance fanatics, hole-and-corner reformers of every imaginable kind.

Tento buržoazní socialismus byl vypracován dokonce v celé systémy.

This form of socialism has, moreover, been worked out into complete systems.

Jako příklad uvádíme Proudhonovu „Filosofii bídy“.

We may cite Proudhon’s Philosophie de la Misère as an example of this form.

Socialističtí buržoové chtějí podmínky existence moderní společnosti, ale bez bojů a nebezpečí, které z nich nezbytně vyplývají. Přejí si existující společnost, ale bez živlů, které ji revolucionují a rozkládají. Chtějí mít buržoazii bez proletariátu.

The Socialistic bourgeois want all the advantages of modern social conditions without the struggles and dangers necessarily resulting therefrom. They desire the existing state of society, minus its revolutionary and disintegrating elements. They wish for a bourgeoisie without a proletariat.

Buržoazii se zdá svět, v němž panuje, pochopitelně nejlepší ze všech světů. Buržoazní socialismus zpracovává tuto útěšnou představu ve víceméně ucelený systém.

The bourgeoisie naturally conceives the world in which it is supreme to be the best; and bourgeois Socialism develops this comfortable conception into various more or less complete systems.

Když se obrací k proletariátu s výzvou, aby uskutečnil její systém a aby vtáhl do nového Jeruzaléma, pak v podstat jen žádá, aby proletariát v nynější společnosti zůstal, ale odložil své nenávistné představy o ní.

In requiring the proletariat to carry out such a system, and thereby to march straightway into the social New Jerusalem, it but requires in reality, that the proletariat should remain within the bounds of existing society, but should cast away all its hateful ideas concerning the bourgeoisie.

Druhá, méně systematická a praktičtější forma tohoto socialismu se snažila dělnické tříd zošklivit každé revoluční hnutí, dokazujíc, že jí nemůže prospět ta neb ona politická změna, nýbrž jen změna materiálních životních poměrů, ekonomických poměrů.

A second, and more practical, but less systematic, form of this Socialism sought to depreciate every revolutionary movement in the eyes of the working class by showing that no mere political reform, but only a change in the material conditions of existence, in economical relations, could be of any advantage to them.

Ale změnou materiálních životních poměrů nemíní tento socialismus nikterak odstranění buržoazních výrobních vztahů, které je uskutečnitelné jen revoluční cestou, nýbrž administrativní reformy, které by byly provedeny na podkladě těchto výrobních vztahů, a tudíž by nic neměnily na vztahu mezi kapitálem a námezdní prací, nýbrž by v nejlepším případě zmenšovaly náklady buržoazie na její panování a zjednodušovaly by její státní hospodářství.

By changes in the material conditions of existence, this form of Socialism, however, by no means understands abolition of the bourgeois relations of production, an abolition that can be affected only by a revolution, but administrative reforms, based on the continued existence of these relations; reforms, therefore, that in no respect affect the relations between capital and labour, but, at the best, lessen the cost, and simplify the administrative work, of bourgeois government.

Pravého svého výrazu nabývá buržoazní socialismus teprve tehdy, když se stává pouhou řečnickou ozdobou.

Bourgeois Socialism attains adequate expression when, and only when, it becomes a mere figure of speech.

Svobodný obchod v zájmu dělnické třídy! Ochranná cla v zájmu dělnické třídy! Věznice se samovazbou v zájmu dělnické třídy: to je poslední, jediné vážně míněné slovo buržoazního socialismu.

Free trade: for the benefit of the working class. Protective duties: for the benefit of the working class. Prison Reform: for the benefit of the working class. This is the last word and the only seriously meant word of bourgeois socialism.

Její socialismus tkví právě v tvrzení, že buržoové jsou buržoy — v zájmu dělnické třídy.

It is summed up in the phrase: the bourgeois is a bourgeois — for the benefit of the working class.

3. Kritickoutopický socialismus a komunismus

3. Critical-Utopian Socialism and Communism

Nemluvíme tu o literatuře, která ve všech velkých novodobých revolucích tlumočila požadavky proletariátu (spisy Babeufovy atd.).

We do not here refer to that literature which, in every great modern revolution, has always given voice to the demands of the proletariat, such as the writings of Babeuf and others.

První pokusy proletariátu přímo prosadit v dobách všeobecného rozjitření, v období svržení feudální společnosti své vlastní třídní zájmy nezbytně ztroskotaly jak pro nevyspělost samotného proletariátu. tak pro nedostatek materiálních podmínek jeho osvobození, které jsou teprve výtvorem buržoazní epochy.

The first direct attempts of the proletariat to attain its own ends, made in times of universal excitement, when feudal society was being overthrown, necessarily failed, owing to the then undeveloped state of the proletariat, as well as to the absence of the economic conditions for its emancipation, conditions that had yet to be produced, and could be produced by the impending bourgeois epoch alone.

Revoluční literatura, která provázela tato první hnutí proletariátu, je svým obsahem nutně reakční. Hlásá všeobecný asketismus a hrubé rovnostářství.

The revolutionary literature that accompanied these first movements of the proletariat had necessarily a reactionary character. It inculcated universal asceticism and social levelling in its crudest form.

Skutečně socialistické a komunistické systémy, systém Saint-Simonův, Fourierův, Owenův atd., se objevují v prvním, nevyvinutém období boje mezi proletariátem a buržoazií, které jsme vylíčili výše (viz „Buržoové a proletáři“).

The Socialist and Communist systems, properly so called, those of Saint-Simon, Fourier, Owen, and others, spring into existence in the early undeveloped period, described above, of the struggle between proletariat and bourgeoisie (see Section I. Bourgeois and Proletarians).

Vynálezci těchto systémů vidí sice protikladnost tříd i působení rozkladných živlů uvnitř panující společnosti samé. Nevidí však u proletariátu samostatnou dějinnou iniciativu, nevidí žádné jemu vlastní politické hnutí.

The founders of these systems see, indeed, the class antagonisms, as well as the action of the decomposing elements in the prevailing form of society. But the proletariat, as yet in its infancy, offers to them the spectacle of a class without any historical initiative or any independent political movement.

Protože vývoj třídního protikladu jde ruku v ruce s vývojem průmyslu, nemohou tito lidé ani najít materiální podmínky osvobození proletariátu a hledají sociální vědu a sociální zákony, které by tyto podmínky vytvořily.

Since the development of class antagonism keeps even pace with the development of industry, the economic situation, as they find it, does not as yet offer to them the material conditions for the emancipation of the proletariat. They therefore search after a new social science, after new social laws, that are to create these conditions.

Místo společenské činnosti má nastoupit jejich osobní vynalézání, místo historických podmínek osvobození podmínky vysněné, místo ponenáhlého organizování proletariátu ve třídu organizace společnosti podle jejich receptu.

Historical action is to yield to their personal inventive action; historically created conditions of emancipation to fantastic ones; and the gradual, spontaneous class organisation of the proletariat to an organisation of society especially contrived by these inventors.

Budoucí dějiny celého světa se pro ně redukují na propagaci a praktické uskutečňování jejich společenských plánů.

Future history resolves itself, in their eyes, into the propaganda and the practical carrying out of their social plans.

Jsou si ovšem vědomi, že v těchto svých plánech hájí hlavně zájmy pracující třídy jako třídy nejvíc trpící. Proletariát pro ně existuje jen jako třída nejvíc trpící.

In the formation of their plans, they are conscious of caring chiefly for the interests of the working class, as being the most suffering class. Only from the point of view of being the most suffering class does the proletariat exist for them.

Ale nevyvinutá forma třídního boje, jakož i jejich vlastní životní postavení způsobují, že se domnívají být vysoko povznesení nad tento třídní protiklad.

The undeveloped state of the class struggle, as well as their own surroundings, causes Socialists of this kind to consider themselves far superior to all class antagonisms.

Chtějí zlepšit životní postavení všech členů společnosti, i těch, kteří žijí v nejlepších podmínkách. Apelují proto ustavičně na celou společnost bez rozdílu, a především na panující třídu.

They want to improve the condition of every member of society, even that of the most favoured. Hence, they habitually appeal to society at large, without the distinction of class; nay, by preference, to the ruling class.

Podle jejich mínění stačí jen pochopit jejich systém, aby byl uznán za nejlepší možný plán nejlepší možné společnosti.

For how can people, when once they understand their system, fail to see in it the best possible plan of the best possible state of society?

Zavrhují proto jakoukoli politickou, a zejména jakoukoli revoluční akci, chtějí svého cíle dosáhnout pokojnou cestou a pokoušejí se drobnými, samozřejmě selhávajícími pokusy a silou příkladu proklestit cestu novému společenskému evangeliu.

Hence, they reject all political, and especially all revolutionary action; they wish to attain their ends by peaceful means, necessarily doomed to failure, and by the force of example, to pave the way for the new social Gospel.

Fantastické líčení budoucí společnosti odpovídá době, kdy je proletariát ještě velmi nevyspělý a sám si tedy ještě představuje svoje postavení velmi fantasticky, vzniká z jeho první mocné touhy — plné předtuch — po všeobecném přetvoření společnosti.

Such fantastic pictures of future society, painted at a time when the proletariat is still in a very undeveloped state and has but a fantastic conception of its own position, correspond with the first instinctive yearnings of that class for a general reconstruction of society.

Ale socialistické a komunistické spisy obsahují i kritické prvky. Útočí na všechny základy existující společnosti. Dodaly proto velice cenný materiál k uvědomování dělníků.

But these Socialist and Communist publications contain also a critical element. They attack every principle of existing society. Hence, they are full of the most valuable materials for the enlightenment of the working class.

Jejich pozitivní teze o budoucí společnosti, například zrušení protikladu mezi městem a venkovem, zrušení rodiny, soukromého nabývání statků a námezdní práce, hlásáni společenské harmonie, přeměna státu v pouhou správu výroby — všechny tyto teze vyjadřují jen nutnost odstranění třídního protikladu, který se teprve počíná vyvíjet a je jim znám jen ve své počáteční beztvárné neurčitosti.

The practical measures proposed in them — such as the abolition of the distinction between town and country, of the family, of the carrying on of industries for the account of private individuals, and of the wage system, the proclamation of social harmony, the conversion of the function of the state into a more superintendence of production — all these proposals point solely to the disappearance of class antagonisms which were, at that time, only just cropping up, and which, in these publications, are recognised in their earliest indistinct and undefined forms only.

Tyto pozitivní teze mají proto ještě čistě utopický charakter.

These proposals, therefore, are of a purely Utopian character.

Význam kritickoutopického socialismu a komunismu je v obráceném poměru k dějinnému vývoji. Tou měrou, jak se rozvíjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povznášení se nad něj, toto blouznivé potírání třídního boje jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti.

The significance of Critical-Utopian Socialism and Communism bears an inverse relation to historical development. In proportion as the modern class struggle develops and takes definite shape, this fantastic standing apart from the contest, these fantastic attacks on it, lose all practical value and all theoretical justification.

A proto jak byli původci těchto systémů v mnoha směrech revoluční, tak tvoří jejich žáci vždy reakční sekty. Bez ohledu na další historický vývoj proletariátu tvrdošíjně lpí na starých názorech mistrů.

Therefore, although the originators of these systems were, in many respects, revolutionary, their disciples have, in every case, formed mere reactionary sects. They hold fast by the original views of their masters, in opposition to the progressive historical development of the proletariat.

Snaží se proto důsledně znovu otupit třídní boj a smířit protiklady.

They, therefore, endeavour, and that consistently, to deaden the class struggle and to reconcile the class antagonisms.

Stále ještě sní o uskutečnění svých společenských utopií na zkoušku, o zakládání jednotlivých falanster, o zřizování kolonií ve vlastní zemi (home-colonies), o zřízení malé Ikarie — kapesního vydání nového Jeruzaléma —, a aby mohli vybudovat všechny ty vzdušné zámky, jsou nuceni dovolávat se lidumilnosti buržoazních srdcí a měšců.

They still dream of experimental realisation of their social Utopias, of founding isolated “phalansteres”, of establishing “Home Colonies”, or setting up a “Little Icaria” — duodecimo editions of the New Jerusalem — and to realise all these castles in the air, they are compelled to appeal to the feelings and purses of the bourgeois.

Ponenáhlu sestupují do kategorie svrchu vylíčených reakčních a konzervativních socialistů a liší se spíše jen systematičtějším pedantstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy.

By degrees, they sink into the category of the reactionary [or] conservative Socialists depicted above, differing from these only by more systematic pedantry, and by their fanatical and superstitious belief in the miraculous effects of their social science.

Proto vystupují rozhořčeně proti jakémukoli politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění může vyvěrat jedině ze slepé nevíry v nové evangelium.

They, therefore, violently oppose all political action on the part of the working class; such action, according to them, can only result from blind unbelief in the new Gospel.

Owenovci v Anglii vystupují proti chartistům, fourierovci ve Francii proti reformistům.

The Owenites in England, and the Fourierists in France, respectively, oppose the Chartists and the Réformistes.

IV. Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám

IV. Position of the Communists in Relation to the Various Existing Opposition Parties

Po tom, co bylo řečeno v II. oddílu, je jasný poměr komunistů k dělnickým stranám, které se už ustavily, tedy jejich poměr k chartistům v Anglii a ke stoupencům agrární reformy v Severní Americe.

Section II has made clear the relations of the Communists to the existing working-class parties, such as the Chartists in England and the Agrarian Reformers in America.

Komunisté bojují za dosažení nejbližších cílů a zájmů dělnické třídy, ale v hnutí přítomnosti představují zároveň budoucnost hnutí.

The Communists fight for the attainment of the immediate aims, for the enforcement of the momentary interests of the working class; but in the movement of the present, they also represent and take care of the future of that movement.

Ve Francii se komunisté v boji proti konzervativní a radikální buržoazii spojují se stranou socialisticko-demokratickou, aniž se tím vzdávají práva chovat se kriticky k frázím a iluzím vyvěrajícím z revoluční tradice.

In France, the Communists ally with the Social-Democrats against the conservative and radical bourgeoisie, reserving, however, the right to take up a critical position in regard to phases and illusions traditionally handed down from the great Revolution.

Ve Švýcarsku podporují radikály, nezapomínajíce, že tato strana se skládá z protichůdných živlů, zčásti z demokratických socialistů ve francouzském smyslu, zčásti z radikálních buržoů.

In Switzerland, they support the Radicals, without losing sight of the fact that this party consists of antagonistic elements, partly of Democratic Socialists, in the French sense, partly of radical bourgeois.

Mezi Poláky podporují komunisté stranu, která činí agrární revoluci podmínkou národního osvobození, touž stranu, která vyvolala krakovské povstání roku 1846.

In Poland, they support the party that insists on an agrarian revolution as the prime condition for national emancipation, that party which fomented the insurrection of Cracow in 1846.

Реклама