„Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?“

«Se ordinassi a un generale di volare da un fiore all’altro come una farfalla, o di scrivere una tragedia, o di trasformarsi in un uccello marino; e se il generale non eseguisse l’ordine ricevuto, chi avrebbe torto, lui o io?»

„Vaše,“ odpověděl pevně malý princ.

«L’avreste voi», disse con fermezza il piccolo principe.

„Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát,“ odvětil král. „Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“

«Esatto. Bisogna esigere da ciascuno quello che ciascuno può dare», continuò il re. «L’autorità riposa, prima di tutto, sulla ragione. Se tu ordini al tuo popolo di andare a gettarsi in mare, farà la rivoluzione. Ho il diritto di esigere l’ubbidienza perché i miei ordini sono ragionevoli».

„A co ten můj západ slunce,“ připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.

«E allora il mio tramonto?» ricordò il piccolo principe che non si dimenticava mai di una domanda una volta che l’aveva fatta.

„Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky.“

«L’avrai il tuo tramonto, lo esigerò, ma, nella mia sapienza di governo, aspetterò che le condizioni siano favorevoli».

„A kdy to bude?“ otázal se malý princ.

«E quando saranno?» s’informò il piccolo principe.

„Hm, hm!“ odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. „Hm, hm, bude to… bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny.“

«Hem! hem!» gli rispose il re che intanto consultava un grosso calendario, «hem! hem! sarà verso, verso, sarà questa sera verso le sette e quaranta! E vedrai come sarò ubbidito a puntino».

Malý princ zívl. Litoval, že přišel o západ slunce. A také už se trochu nudil.

Il piccolo principe sbadigliò. Rimpiangeva il suo tramonto mancato. E poi incominciava ad annoiarsi.

„Nemám tady už co dělat,“ řekl králi. „Zase půjdu!“

«Non ho più niente da fare qui», disse al re. «Me ne vado».

„Neodcházej,“ zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. „Neodcházej, jmenuji tě ministrem!“

«Non partire», rispose il re che era tanto fiero di avere un suddito, «non partire, ti farò ministro!»

„A čeho?“

«Ministro di che?»

„Ministrem… ministrem spravedlnosti!“

«Di… della giustizia!»

„Ale vždyť není koho soudit!“

«Ma se non c’è nessuno da giudicare?»

„To se neví,“ podotkl král. „Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje.“

«Non si sa mai», gli disse il re. «Non ho ancora fatto il giro del mio regno. Sono molto vecchio, non c’è posto per una carrozza e mi stanco a camminare».

„Ó! Ale já jsem už všechno viděl,“ řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety. „Tam na druhé straně také nikdo není…“

«Oh! ma ho già visto io», disse il piccolo principe sporgendosi per dare ancora un’occhiata sull’altra parte del pianeta. «Neppure laggiù c’è qualcuno».

„Budeš tedy soudit sám sebe,“ odpověděl král. „To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc.“

«Giudicherai te stesso», gli rispose il re. «È la cosa più difficile. È molto più difficile giudicare se stessi che gli altri. Se riesci a giudicarti bene è segno che sei veramente un saggio».

„Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady.“

«Io», disse il piccolo principe, «io posso giudicarmi ovunque. Non ho bisogno di abitare qui».

„Hm, hm!“ odvětil král. „Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je to jenom jedna.“

«Hem! hem!» disse il re. «Credo che da qualche parte sul mio pianeta ci sia un vecchio topo. Lo sento durante la notte. Potrai giudicare questo vecchio topo. Lo condannerai a morte di tanto in tanto. Così la sua vita dipenderà dalla tua giustizia. Ma lo grazierai ogni volta per economizzarlo. Non ce n’è che uno».

„Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt,“ odpověděl malý princ, „a opravdu myslím, že odejdu.“

«Non mi piace condannare a morte», rispose il piccolo principe, «preferisco andarmene».

„Ne,“ řekl král.

«No», disse il re.

Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit:

Ma il piccolo principe che aveva finiti i suoi preparativi di partenza, non voleva dare un dolore al vecchio monarca:

„Kdyby si vaše výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé…“

«Se Vostra Maestà desidera essere ubbidito puntualmente, può darmi un ordine ragionevole. Potrebbe ordinarmi, per esempio, di partire prima che sia passato un minuto. Mi pare che le condizioni siano favorevoli…»

Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.

E siccome il re non rispondeva, il piccolo principe esitò un momento e poi con un sospiro se ne partì.

„Jmenuji tě svým vyslancem,“ volal za ním spěšně král.

«Ti nomino mio ambasciatore», si affrettò a gridargli appresso il re.

Tvářil se velice pánovitě.

Aveva un’aria di grande autorità.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

Sono ben strani i grandi, si disse il piccolo principe durante il viaggio.

XI — DOMÝŠLIVEC

XI

Na druhé planetě bydlil domýšlivec.

Il secondo pianeta era abitato da un vanitoso.

„Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!“ zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil.

«Ah! ah! ecco la visita di un ammiratore», gridò da lontano il vanitoso appena scorse il piccolo principe.

Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.

Per i vanitosi tutti gli altri uomini sono degli ammiratori.

„Dobrý den,“ řekl malý princ. „Vy máte ale divný klobouk.“

«Buon giorno», disse il piccolo principe, «che buffo cappello avete!»

„To proto, abych mohl zdravit,“ odpověděl domýšlivec. „Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde.“

«È per salutare», gli rispose il vanitoso. «È per salutare quando mi acclamano, ma sfortunatamente non passa mai nessuno da queste parti».

„Tak?“ odvětil malý princ, protože nepochopil.

«Ah sì?» disse il piccolo principe che non capiva.

„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.

«Batti le mani l’una contro l’altra», consigliò perciò il vanitoso.

Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.

Il piccolo principe batté le mani l’una contro l’altra e il vanitoso salutò con modestia sollevando il cappello.

To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat. Domýšlivec znovu smekl a zdravil.

«È più divertente che la visita al re», si disse il piccolo principe, e ricominciò a battere le mani l’una contro l’altra. Il vanitoso ricominciò a salutare sollevando il cappello.

Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.

Dopo cinque minuti di questo esercizio il piccolo principe si stancò della monotonia del gioco:

„A co se musí udělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se.

«E che cosa bisogna fare», domandò, «perché il cappello caschi?»

Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.

Ma il vanitoso non l’intese. I vanitosi non sentono altro che le lodi.

„Skutečně se mi hodně obdivuješ?“ zeptal se malého prince.

«Mi ammiri molto, veramente?» domandò al piccolo principe.

„Co to znamená obdivovat se?“

«Che cosa vuol dire ammirare?»

„Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě.“

«Ammirare vuol dire riconoscere che io sono l’uomo più bello, più elegante, più ricco e più intelligente di tutto il pianeta».

„Ale vždyť si na planetě sám!“

«Ma tu sei solo sul tuo pianeta!»

„Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!“

«Fammi questo piacere. Ammirami lo stesso!»

„Obdivuji se ti,“ řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. „Ale jak tě to může zajímat?“

«Ti ammiro», disse il piccolo principe, alzando un poco le spalle, «ma tu che te ne fai?»

A malý princ zmizel.

E il piccolo principe se ne andò.

Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.

Decisamente i grandi sono ben bizzarri, diceva con semplicità a se stesso, durante il suo viaggio.

XII — PIJAN

XII

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.

Il pianeta appresso era abitato da un ubriacone. Questa visita fu molto breve, ma immerse il piccolo principe in una grande malinconia.

„Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.

«Che cosa fai?» chiese all’ubriacone che stava in silenzio davanti a una collezione di bottiglie vuote e a una collezione di bottiglie piene.

„Piji,“ odpověděl pochmurně pijan.

«Bevo», rispose, in tono lugubre, l’ubriacone.

„A proč piješ?“ zeptal se malý princ.

«Perché bevi?» domandò il piccolo principe.

„Abych zapomněl,“ řekl pijan.

«Per dimenticare», rispose l’ubriacone.

„Nač abys zapomněl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.

«Per dimenticare che cosa?» s’informò il piccolo principe che cominciava già a compiangerlo.

„Abych zapomněl, že se stydím,“ přiznal se pijan a sklonil hlavu.

«Per dimenticare che ho vergogna», confessò l’ubriacone abbassando la testa.

„A zač se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.

«Vergogna di che?» insistette il piccolo principe che desiderava soccorrerlo.

„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel.

«Vergogna di bere!» e l’ubriacone si chiuse in un silenzio definitivo.

A malý princ zmaten odešel.

Il piccolo principe se ne andò perplesso.

Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

I grandi, decisamente, sono molto, molto bizzarri, si disse durante il viaggio.

XIII — BYZNYSMEN

XIII

Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.

Il quarto pianeta era abitato da un uomo d’affari. Questo uomo era così occupato che non alzò neppure la testa all’arrivo del piccolo principe.

„Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“

«Buon giorno», gli disse questi. «La vostra sigaretta è spenta».

„Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna.“

«Tre più due fa cinque. Cinque più sette: dodici. Dodici più tre: quindici. Buon giorno. Quindici più sette fa ventidue. Ventidue più sei: ventotto. Non ho tempo per riaccenderla. Ventisei più cinque trentuno. Ouf! Dunque fa cinquecento e un milione seicento ventiduemila settecento trentuno».

„Pět set miliónů čeho?“

«Cinquecento milioni di che?»

„Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů… už nevím čeho… mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm…“

«Hem! Sei sempre li? Cinquecento e un milione di… non lo so più. Ho talmente da fare! Sono un uomo serio, io, non mi diverto con delle frottole! Due più cinque: sette…»

„Čeho pět set miliónů?“ opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.

«Cinquecento e un milione di che?» ripeté il piccolo principe che mai aveva rinunciato a una domanda una volta che l’aveva espressa.

Byznysmen zvedl hlavu:

L’uomo d’affari alzò la testa:

„Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání.

«Da cinquantaquattro anni che abito in questo pianeta non sono stato disturbato che tre volte. La prima volta è stato ventidue anni fa, da una melolonta che era caduta chissà da dove. Faceva un rumore spaventoso e ho fatto quattro errori in una addizione.

Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí… zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů…“

La seconda volta è stato undici anni fa per una crisi di reumatismi. Non mi muovo mai, non ho il tempo di girandolare. Sono un uomo serio, io. La terza volta… eccolo! Dicevo dunque cinquecento e un milione».

„Miliónů čeho?“

«Milioni di che?»

Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid:

L’uomo d’affari capi che non c’era speranza di pace.

„Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze.“

«Milioni di quelle piccole cose che si vedono qualche volta nel cielo».

„Much?“

«Di mosche?»

„Ale ne, věciček, které se třpytí.“

«Ma no, di piccole cose che brillano».

„Včel?“

«Di api?»

„Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění.“

«Ma no. Di quelle piccole cose dorate che fanno fantasticare i poltroni. Ma sono un uomo serio, io! Non ho il tempo di fantasticare».

„Ach ták, hvězd?“

«Ah! di stelle?»

„Ano, ano, hvězd.“

«Eccoci. Di stelle».

„A co děláš s pěti sty milióny hvězd?“

«E che ne fai di cinquecento milioni di stelle?»

„Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný.“

«Cinquecento e un milione seicento ventiduemila settecento trentuno. Sono un uomo serio io, sono un uomo preciso».

„A co s těmi hvězdami děláš?“

«E che te ne fai di queste stelle?»

„Co s nimi dělám?“

«Che cosa me ne faccio?»

„Ano.“

«Sì»

„Nic. Patří mi.“

«Niente. Le possiedo».

„Tobě patří hvězdy?“

«Tu possiedi le stelle?»

„Ano.“

«Sì»

„Ale viděl jsem už krále, který…“

«Ma ho già veduto un re che…»

„Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl.“

«I re non possiedono. Ci regnano sopra. È molto diverso».

„A co ti to pomůže, že máš hvězdy?“

«E a che ti serve possedere le stelle?»

„Jsem bohatý.“

«Mi serve ad essere ricco».

„A co ti to pomůže, že jsi bohatý?“

«E a che ti serve essere ricco?»

„Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví.“

«A comperare delle altre stelle, se qualcuno ne trova».

„Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.

Questo qui, si disse il piccolo principe, ragiona un po’ come il mio ubriacone.

Přesto se ptal dál:

Ma pure domandò ancora:

„Jak vám mohou patřit hvězdy?“

«Come si può possedere le stelle?»

„A komu patří?“ odsekl mrzutě byznysmen.

«Di chi sono?» rispose facendo stridere i denti l’uomo d’affari.

„To nevím. Nikomu.“

«Non lo so, di nessuno».