301
Lumikuningatar / Sněhová královna — на фінскай і чэшскай мовах. Старонка 4

Фінска-чэшская кніга-білінгва

Hans Christian Andersen

Lumikuningatar

Hans Christian Andersen

Sněhová královna

Ja sitten nosti ruijalaismuija pienen Gerdan poron selkään, joka juoksi minkä jaksoi.

Na to posadila stařena děvče sobovi na záda a sob, seč sílu měl, uháněl dále.

— Oi, saappaani jäivät, kintaani jäivät! huusi pieni Gerda. Hän huomasi sen vasta purevassa pakkasessa. Mutta poro ei uskaltanut pysähtyä, se juoksi, kunnes tuli suuren pensaan luo, jossa oli punaisia marjoja. Siellä se laski Gerdan maahan, suuteli häntä suulle ja suuret, kirkkaat kyyneleet valuivat alas eläimen poskia, ja sitten se juoksi minkä jaksoi, jälleen takaisin.

„Běda!“ volala Gerda, „zapomněla jsem tam botky a rukavice,“ neboť ji do rukou a do nohou silně záblo, ale sob se s ní vrátiti nesměl a uháněl jako vítr dále a dále, až se zastavil u velikého keře v sněhu, na němž se zralé ovoce červenalo. Tam posadil děvče na sníh, dal ji políbení v ústa od zimy zamodralá, dal se do pláče a obrátiv se smutně a co nejrychleji mohl, uháněl zpátky, tam, odkud přiběhl.

Siinä seisoi Gerda raukka ilman kenkiä, ilman kintaita, keskellä kauheaa, jääkylmää Ruijaa.

Ubohá Gerda bosa a bez rukavic stála tam uprostřed planiny zasněžené a zima a mráz strašně kolem ní řádily.

Hän juoksi eteenpäin niin pian kuin taisi. Siellä tuli koko rykmentti lumihiutaleita, mutta ne eivät pudonneet alas taivaasta, se oli aivan kirkas ja loisti revontulia.

I dala se do běhu, běžela dále a dále co nejrychleji mohla. Celé chumáče sněhu přepadly ji, ale sníh nepadal s nebe, jež se skvělo jasně v záři půlnoční.

Lumihiutaleet juoksivat pitkin maata ja kuta likemmä ne tulivat, sitä suuremmiksi ne kävivät.

Sníh běžel proti ní rovnou cestou, a čím blížeji k ní byl, tím větší byly jeho chumáče.

Gerda kyllä muisti, kuinka suurilta ja kummallisilta ne olivat näyttäneet silloin, kun hän näki lumihiutaleet auringonlasin läpi, mutta täällä olivat ne vielä paljoa suuremmat ja hirvittävämmät, ne olivat eläviä, ne olivat lumikuningattaren etuvartijoita.

Gerda vzpomínala si, jak veliké bývaly pápěrky sněhové, když je skrze zvětšovací sklo viděla, ale zde byly mnohem větší, mnohem hroznější, neboť byly živé, přední stráže před hradem sněhové královny.

Niillä oli mitä kummallisimpia muotoja, toiset olivat kuin ilkeitä suuria piikkisikoja, toiset taas kuin kokonaisia käärmekimppuja, joista niiden päät pistivät esiin ja toiset kuin pieniä, paksuja karhuja, joilla oli karvat pystyssä. Kaikki olivat hohtavan valkoisia, kaikki ne olivat eläviä lumihiutaleita.

Měly podobu divnou a divokou; někteří vyhlížely jako ohyzdní bílí ježovci, jiné jako chumáče bílých hadů, kteří hlavu vystrkovali a jiné jako bílí medvědi v huňatém kožichu.

Silloin rukoili pieni Gerda isämeitänsä ja pakkanen oli niin kova, että hän saattoi nähdä oman hengityksensä.

Tu se dala Gerda ihned do horlivého modlení, a zima byla tak hrozná, že dech ubohého děvčete téměř před ústy v jinou podobu přecházel,

Sauhuna nousi se hänen suustaan, huuru tiheni tihenemistään ja muodostui pieniksi kirkkaiksi enkeleiksi, jotka kasvamistaan kasvoivat, koskettaessaan maata.

v podobu malých bílých andílkův, kteří dotknuvše se země, postavu větší a větší na se brali. Bílí andílkové vesměs měli na hlavě bílé přilbice, a v rukou kopí a štíty, a neustále jich přibývalo.

Ja kaikilla niillä oli kypärä päässä ja peitset ja kilvet käsissä.

Když Gerda otčenáček svůj odříkala, obklopil ji zástup bílých andělův,

Niitä tuli yhä useampia ja kun Gerda oli lopettanut isämeitänsä, oli hänen ympärillään kokonainen legiona. Ne hakkasivat peitsineen kauheita lumihiutaleita, niin että ne särkyivät sadoiksi kappaleiksi ja pieni Gerda kulki aivan turvallisesti ja rohkeasti eteenpäin.

kteří kopí do chumáčův sněhu vráželi a je rozbíjeli a rozháněli, že sníh v tisíci pápěrkách tenounkých a lehounkých rozmetán kolem lítal, a Gerda mohla kráčeti dále.

Enkelit taputtivat hänen jalkojaan ja käsiään ja silloin hän vähemmän tunsi, miten kylmä oli ja astui reippaasti lumikuningattaren linnaa kohti.

Andílkové hladili ji ruce a nohy a ona necítivši již tak hrozné zimy, spěchala dále, spěchala až přišla k hradu sněhové královny.

Mutta katsokaamme nyt ensin, kuinka Kain on. Hän kyllä ei ajatellut pientä Gerdaa ja kaikkein vähimmin sitä, että tämä seisoi linnan ulkopuolella.

A teď se zajisté dovíme, co se stalo s chlapcem Kajem. Chlapec na děvče již nevzpomínal, a nepomyslil, že malá Gerda stojí před branou sněhového hradiska.

Seitsemäs tarina. Mitä tapahtui lumikuningattaren linnassa ja mitä sitten tapahtui

Příběh sedmý. O hradě sněhové královny a tom, co se tam stalo a událo

Linnan seinät olivat tuiskuavaa lunta ja ikkunat ja ovet viiltävää tuulta.

Stěny v hradě sněhové královny byly z navátého sněhu a okna a dvéře do nich udělal nejostřejší vítr půlnoční.

Siellä oli toista sataa salia, aivan sen mukaan kuin lunta tuiskusi. Suurin ulottui monen penikulman päähän, kaikki väkeväin revontulten valaisemina, ja ne olivat suuret, tyhjät, jäätävän kylmät ja hohtavat.

Na hradě bylo přes tisíc síní rozličné velikosti, jak je totiž velké závěje vystavěly; největší síň byla na několik mil dlouhá a všechny síně byly osvětlovány silnou září půlnoční; vesměs byly síně prostorné, pusté, ledové a hvězdičkami sněhovými ozdobené.

Ei koskaan tänne eksynyt mitään huvitusta, ei edes pieniä karhuntanssiaisia, joissa myrsky olisi saanut soittaa ja jääkarhut kävellä takajaloillaan ja näyttää hienoja tapoja; ei koskaan pientä seuraleikkiä suutillikkoineen ja käsille-läjäyttelemisineen; ei koskaan pieniä kahvikestejä valkoisten kettuneitojen kesken. Tyhjää, avaraa ja kylmää oli lumikuningattaren saleissa.

V nich nikdy plesu a radování nebývalo; ani medvědi tam k muzice nepřicházely, kterouž tam provozovala vichřice, ačkoliv medvědi, když vichřice svou hudbu spustí, rádi do tance se dávají a na zadních nohách poskakují; také se tam neprovozovaly hry s hubičkami a fatinkami, jichž obzvláštním milovníkem starý medvěd bývá; ani slečny lišky nedocházely tam na klep a na svačinku, dávajíce těm končinám rády dobrou noc; pustý, studený a mrtvý byl hrad sněhové královny.

Revontulet leimusivat niin säännöllisesti, että saattoi laskea, milloin ne olivat korkeimmillaan ja milloin ne olivat matalimmillaan.

Půlnoční záře svítila tak jasně, že bylo patrně viděti, kde počíná a kde se měnivě tratí.

Keskellä tyhjää, loppumatonta lumisalia oli jäätynyt järvi, se oli halkeillut tuhansiksi kappaleiksi, mutta jokainen kappale oli niin aivan toisen näköinen, että se oli kokonainen taitoteos. Ja keskellä sitä istui lumikuningatar, kun hän oli kotona, ja sitten hän sanoi, että hän istuu järjen peilissä ja että se on ainoa ja paras tässä maailmassa.

Uprostřed ohromné pusté síně bylo mrtvé jezero; jeho ledová kůra byla všudy popraskaná a rozpraskaná na tisíce ker velikých sobě rovných a celek podobal se dílu uměleckému. — Uprostřed jezera sedává sněhová královna, když doma bývá, a říkává o sobě, že trůn její je zrcadlo rozumu a zrcadlo to je ze všech na světe nejlepší a jediné zrcadlo pravdy. —

Pieni Kai oli aivan sininen vilusta, niin, miltei musta, mutta hän ei kuitenkaan huomannut sitä, sillä olihan lumikuningatar suudellut vilunväristykset pois hänestä ja hänen sydämensä oli miltei kuin jääkimpale.

Malý Kaj byl od zimy celý zmodralý, ba téměř zčernalý, čehož on ovšem na sobě nepozoroval, protože královna sněhová políbením sejmula mu se rtů hrůzu studenou a srdce jeho v kůru ledovou obrátila.

Hän kulki ja kuljetteli muutamia teräviä, litteitä jääkimpaleita, joita hän asetteli kaikin mahdollisin tavoin, sillä hän tahtoi saada siitä esille jotakin.

Prácí jeho bývalo ostrohranné ploché kry ledové z jezera vytahovati; kry ledové sem tam obracel, jakoby byl chtěl z nich něco sestaviti, podobně jako děti činívají, skládajíce z dřevěných deštiček všelijaké domky a figurky.

Se oli aivan samanlaista kuin jos meillä muilla on pieniä puupalasia ja me muodostamme niistä kuvioita, joita kutsutaan Kiinalaiseksi peliksi. Kai kulki hänkin ja pani kokoon kuvioita, mitä kummallisimpia, se oli Järjen-Jääpeliä. Hänen silmissään olivat kuviot aivan erinomaisia ja mitä tärkeimmän arvoisia. Sen teki se lasisirpale, joka oli hänen silmässään! Hän muodosti kokonaisia kuvioita, jotka olivat jokin kirjoitettu sana, mutta ei koskaan hän voinut saada muodostetuksi sitä sanaa, jota hän juuri tahtoi, sanaa ”Iäisyys”, ja lumikuningatar oli sanonut:

I chlapec Kaj skládal z ker ledových velmi uměle všelijaké domky a figurky a tuto svou ledovou zábavu jmenoval zábavu rozumnou. V jeho očích byly skládané figurky dílem znamenitým a velmi důležitým. Skládal figurky tak, že z nich celá slova bývala, ale až posud se mu nepovedlo, složiti z nich slovo „věčnost“, což by nejraději byl učinil, neboť královna sněhová pravila kdys k němu:

jos sinä voit keksiä sen kuvion, niin pääset omaksi herraksesi ja minä lahjoitan sinulle koko maailman ja parin uusia luistimia.

„Složíš-li to slovo, budeš svým pánem; a já ti dám darem svět celý a dvé nových nejpěknějších trepek železných.“

Mutta hän ei voinut.

Ale chlapci se to slovo nepovedlo.

— Nyt minä lennän pois lämpimiin maihin! sanoi lumikuningatar, — minä tahdon päästä kurkistelemaan mustiin patoihin! — ne olivat tulta suitsuttavia vuoria, Etna ja Vesuvius, joiksi niitä kutsutaan. — Minäpä vähän valkaisen niitä, se kuuluu asiaan, se tekee hyvää sitruunien ja viinirypäleiden jälkeen!

„Teď již je na čase,“ pravila královna sněhová, „abych se odebrala do krajin teplejších. Tam musím, abych se podívala na černé pánve.“ Tak nazývala sopky, jež my nazýváme Etnu a Vesuv. „Musím tam,“ pravila, „abych je trochu obílila. Takové líčení jim velmi dobře sluší k jich vinohradům a hájům citronovým.“

Ja sitten lensi lumikuningatar ja Kai istui aivan yksin monta penikulmaa suuressa, tyhjässä jääsalissa ja katseli jääpalasia ja ajatteli ja ajatteli niin, että hänessä paukkui. Aivan kankeana ja hiljaa hän istui, olisi saattanut luulla hänen paleltuneen kuoliaaksi.

Řkouc to odletěla a pozůstavila chlapce v pusté ohromné síni ledové, která na několik mil dlouhá a široká byla. Chlapec dívaje se na kry ledové rozjímal a rozjímal, až z rozjímání stuhl a jako zmrzlé tělo vyhlížel.

Silloin tapahtui, että pieni Gerda astui linnaan suuresta portista, joka oli tehty viiltävistä tuulista. Mutta hän luki iltarukouksen ja silloin asettuivat tuulet, ikäänkuin ne olisivat tahtoneet nukkua, ja hän astui suureen, tyhjään, kylmään saliin. Silloin näki hän Kain, hän tunsi hänet, hän karkasi hänen kaulaansa, piteli häntä lujasti ja huusi:

V tu chvíli právě vcházela na nádvoří ledového zámku větrem nešená Gerda odříkávajíc svou večerní modlitbu. Vítr se utišil, jakoby si na noc ulehnouti chtěl, a Gerda kráčela dále velikými a pustými ledovými síněmi. Tu spatřivši chlapce Kaje ihned ho poznala, padla mu okolo krku a tisknouc jej k srdci svému, zvolala:

Kai, pieni Kai kulta, minä olen siis löytänyt sinut!

„Kaji, můj milý, zlatý Kaječku! Tedy jsem tebe konečně nalezla!“

Mutta Kai istui aivan hiljaa, jäykkänä ja kylmänä.

Avšak Kaj sebou ani nepohnul, sedě mlčky jako kamená socha:

Silloin itki pieni Gerda kuumia kyyneliä, ne putosivat hänen rinnalleen, ne tunkivat hänen sydämeensä, ne sulattivat jääkimpaleen ja kuluttivat pienen peilinkappaleen sieltä sisältä. Hän katsoi Gerdaan ja Gerda veisasi virren:

a Gerda dala se do hořkého pláče; horoucí slzy její kanuly ze smutného oka Kajovi za ňadra, padly až do jeho srdce, roztály ledy v něm a pozřely střepinu z čarodějného zrcadla. Chlapec procitl a děvče radostí dalo se do zpěvu:

Ruusuja laaksossa hohtaa,
rakas Jeesus siell’ lapset kohtaa.

„V zahrádce plno růžiček,
tam se nám zjeví Ježíšek.“

Silloin purskahti Kai itkuun. Hän itki niin, että peilinsirpale vieri silmästä, hän tunsi Gerdan ja riemuitsi: Gerda, pieni Gerda kulta!

V tu chvíli i Kaj dal se do pláče, do pláče tak silného, že vyplakal zrnko sklenné, jež mu bylo do oka padlo, i poznal Gerdu a radostně zvolal:

Missä sinä oletkaan ollut niin kauan? Ja missä minä olen ollut?

„Gerdo! Milá dobrá Gerdo! Kdež pak jsi tak dlouho bývala? — A kdež jsem byl já?“ —

Ja hän katseli ympärilleen. Kuinka täällä on kylmää, kuinka täällä on tyhjää ja avaraa! Ja hän turvasi Gerdaan ja Gerda nauroi ja itki ilosta.

A ohlížeje se kolem pravil: „Hu! jaká je tu zima! jak je tu pusto a smutno!?“ pak se přitulil ku Gerdě, držel ji pevně za ruce, ona radostí plakala, on plakal s ní. —

Oli niin onnellista, että jääsirpaleetkin tanssivat ilosta ja kun ne väsyivät ja asettuivat, lepäsivät ne juuri niinä kirjaimina, jotka lumikuningatar oli käskenyt hänen keksiä hänen ollakseen oma herransa ja jotta hän antaisi hänelle koko maailman ja parin uusia luistimia.

Shledání obou dětí byl výjev krásný a pohnutlivý; kry ledové se hýbaly a daly se do tance: pak tancem jsouce unavené, uléhaly a kladouce se k odpočinku, sestavily podivné litery a z liter slovo, jež Kaj již dávno sestaviti chtěl a měl, slovo, jež mělo jej učiniti pánem nad sebou samým a pro něž od královny sněhové měl dostati darem svět celý a ještě dvé nových trepek železných.

Ja Gerda suuteli hänen poskiaan ja ne tulivat kukoistaviksi, hän suuteli hänen silmiään ja ne loistivat niinkuin hänenkin silmänsä. Hän suuteli hänen käsiään ja jalkojaan ja hän oli terve ja reipas.

Gerda vtiskla políbení horoucí na tvář chlapcovu a bledé jeho líce znovu se červenaly; vtiskla mu políbení na jeho oči a tyto ihned jiskřily jako očka její; zulíbala jeho ruce i nohy a — chlapec v tu chvíli nabyl opět života, zdraví a síly.

Lumikuningatar sai mielellään tulla kotiin, Kain vapautuskirje oli valmiiksi kirjoitettuna loistavin jääkappalein.

A byť by se byla mžikem vrátila královna sněhová, již nebylo nic naplat, neboť na krách ledových skvělo se slovo z hvězdiček sněhových složené a znělo: Věčnost!

Ja he ottivat toisiaan käsistä ja läksivät suuresta linnasta. He puhuivat isoäidistä ja ruusuista ylhäällä katolla. Ja missä he kulkivat, siellä aivan tyyntyivät tuulet ja aurinko tunki esiin.

Kaj a Gerda vzavše se za ruce vyšli z ledového hradu; na cestě vypravovaly sobě o babičce, o růžovém stromku na střeše a kamkoliv přicházely, tam větry se tišily a slunce jasně vycházelo z temných mračen.

Ja kun he tulivat pensaalle, jolla oli ne punaiset marjat, seisoi poro siellä ja odotti. Sen mukana oli toinen nuori poro, jonka udar oli täynnä ja se antoi lapsille lämpimän maitonsa ja suuteli heitä suulle.

Když přišli k velikému keři s červeným ovocem, viděli tam státi rychlonohého soba, který je očekával. Podle něho stála sobice, a ta jim dala mléka a hladila je svou hlavou, jakoby je zulíbati chtěla.

Sitten veivät he Kain ja Gerdan ensin ruijalaismuijan luo, jonka kuumassa huoneessa he lämmittelivät ja saivat kotimatkaa koskevat tiedot, sitten lappalaismuijan luo, joka oli neulonut heille uudet vaatteet ja pannut kuntoon rekensä.

Sob a sobice donesly rychlým honem chlapce a děvče až k stařeně Laponské, kteráž jim nový teplý oblek dala a saňky na další cestu upravila.

Ja poro ja nuori poro juoksivat vierekkäin ja seurasivat maan rajalle asti. Siellä pilkisti esiin ensimäinen vihanta, siellä he heittivät hyvästit porolle ja lappalaismuijalle. Hyvästi! sanoivat he kaikki.

Když chlapec a děvče od stařenky odjížděli, vyprovázely je sob a sobice až na hranice zemské. Tam se již všecko v celém okolí zelenalo; děti daly stařeně a sobům s Bohem, volajíce: „Díky, díky! Zaplať vám to Pán Bůh!“

Ja ensimäiset pienet linnut alkoivat visertää, metsä oli vihreillä nupuilla ja sieltä tuli, ratsastaen komealla hevosella, jonka Gerda tunsi — se oli ollut kultavaunujen edessä — nuori tyttö, päässä punainen lakki ja edessään pistooleja.

Ptactvo nejdříve tam přiletěvši, dalo se do zpívání, lesy se zelenaly a z nedalekého háje vyjíždělo jim naproti na krásném komoni, jejž Gerda poznala, že byl zapražen k zlatému kočáru, mladé děvčátko s červenou čapkou na hlavě, majíc v sedle svém dvě bambitky, jichž hlavně se jasně třpytily.

Se oli pieni ryövärityttö, joka oli ikävystynyt olemaan kotona ja nyt aikoi ensin pohjoiseen ja sitten toiselle suunnalle, jollei häntä tyydyttänyt siellä.

Děvčátko to byla dcerka loupežníkova, již se byl znechutil život loupežnický v hlubokých lesinách, z nichž nedlouho před tím odešlo. Chtěla se odebrati do krajin půlnočních a kdyby tam nenašlo žádoucího radování z mladého věku, chtěla i dáleji do světa jíti.

Hän tunsi heti Gerdan ja Gerda tunsi hänet — siinä sitä oli iloa!

Gerda ji ihned poznala, a z nenadálého spolu se shledání nastala všem třem dětem nenadálá radost.

— Sinäpä olet aika veitikka kiertelemään! sanoi hän pienelle Kaille. — Tahtoisinpa tietää, ansaitsetko, että sinun tähtesi juostaan maailman ääreen.

„Tys pravý tulák!“ pravila dcerka loupežníkova k chlapci. „Ráda bych věděla, stojíš-li za to, že někdo pro tebe až na kraj světa se odvážil?“

Mutta Gerda taputti ryövärityttöä poskelle ja kysyi prinssiä ja prinsessaa.

Ale Gerda ji chlácholila a po tváři hladila, řkouc: „Ráda bych věděla, kde as nyní princ a princezna meškají?“

— Ne ovat lähteneet vieraille maille, sanoi ryövärityttö.

„Ano, ti odjeli do cizých dalekých krajin,“ odpovědělo děvče loupežníkovo.

— Entä varis? kysyi pieni Gerda.

„A co je s vránou,“ tázala se opět Gerda.

— Niin, varis on kuollut, vastasi ryövärityttö. — Kesy kulta on tullut leskeksi ja kulkee musta villalanganpätkä jalan ympärillä. Hän valittaa surkeasti, ja kaikki tyyni on roskaa! Mutta kerro nyt minulle, miten sinun on käynyt ja kuinka sinä sait hänet käsiisi.

„Vrána je mrtva,“ odpovědělo děvče, „a ochočelý havran je vdovcem a nosí po ní smutek, černou stužku na levé noze. Chuďas se trápí pro ní a smutně kváká. Ale vypravuj, co se s tebou dělo a kterak jsi tohoto mladého tuláka konečně nalezla!“

Ja Gerda ja Kai kertoivat molemmat.

A Gerda i Kaj dali se do obšírného vypravování svých příběhů.

— Ja hip-hap-hurre-tusselurre! sanoi ryövärityttö, otti heitä molempia kädestä ja lupasi, että jos hän kerran sattuisi kulkemaan heidän kaupunkinsa läpi, niin hän tulisi heitä tervehtimään, ja sitten hän ratsasti maailmalle.

„Čtyry není pět a široký svět!“ pravilo na to děvče loupežníkovo, podalo oběma dětem ruku, a slíbilo jim, že je navštíví, až na cestách svých přijde do města, v němž oni žíti budou; o potom rozloučivši se s nimi vydalo se do světa.

Mutta Kai ja Gerda astuivat käsikädessä ja heidän astellessaan oli kaunis kukkiva ja vihannoiva kevät. Kirkonkellot soivat ja he tunsivat korkeat tornit, suuren kaupungin, se oli se, missä he asuivat.

Kaj a Gerda vedouce se za ruce brali se dál a dále. Za nedlouho nastalo nejkrásnější jaro. Kolem a kolem usmívalo se na ně kvítí a čerstvé stromoví; zvony na věžích kostelních slavily nastávající svátky velikonoční a obě děti pohlížejíce do okolí, poznali vížku kostelní toho města, kdež dříve byly přebývaly.

Ja he astuivat kaupunkiin ja isoäidin ovelle ja ylös portaita, huoneeseen, missä kaikki oli samalla paikalla kuin ennen ja kello sanoi: tiki-taki! ja viisari kiersi. Mutta heidän astuessaan sisään ovesta he huomasivat tulleensa täysikasvuisiksi ihmisiksi.

I spěchaly do města a do ulice, kdež domky jich rodičů stály. Nemeškaly jíti po schodech do světničky, již obývala babička a v níž všecko posud tak stálo, jako tehdáž, když z domu odcházely. Hodiny na stěně posud šly: cik, cak! ale když do světničky vstoupily, pozorovaly na sobě, že jsou již výrostkové.

Ruusut katonräystäällä kukkivat sisään avonaisista ikkunoista ja siinä seisoivat pienet lapsentuolit, ja Kai ja Gerda istuutuivat kukin omalleen ja pitelivät toisiaan käsistä. Kuin pahan unen olivat he unohtaneet kylmän, tyhjän loiston lumikuningattaren luona.

Růže na střeše kvetoucí pohlížely do okna a stoličky dětské stály posud u okna. Kaj a Gerda posadily se vedle sebe držíce se za ruce a v tu chvíli všecka sněhová a pustá krása z krajin královny sněhové jako těžký sen z mysli jim vypadla.

Isoäiti istui Jumalan kirkkaassa auringonpaisteessa ja luki ääneen raamatusta: jollette tule kuin lapsiksi, niin ette tule Jumalan valtakuntaan!

Babička sedíc na židli, četla v písmě svatém, kdež stojí psáno: „Nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“

Ja Kai ja Gerda katselivat toisiaan silmiin ja yhtäkkiä ymmärsivät he vanhan virren:

A Kaj a Gerda pohlédly na sebe okem jasnějším, neboť porozuměly slova písně starodávné:

Ruusuja laaksossa hohtaa,
rakas Jeesus siell’ lapset kohtaa.

„Rozkvítá v dole růžička,
tam uvidíme Ježíška.“

Siinä he istuivat molemmat, täysikasvaneina ja kuitenkin lapsina, lapsina sydämeltään. Ja oli suvi, lämmin, suloinen suvi.

A seděly vedle sebe jako mládenec a panna, ale byly posaváde jako pacholátka — dítky dobrého srdce a nevinné duše. A potom nastalo léto, kteréž srdce naše rozehřívá a celou naši bytost oživuje.

Рэклама