Translator: Maila Talvio. From The Project Gutenberg. Seitsentarinainen satu. Vilhelm Pedersenin kuvituksella.

S ilustracemi Vilhelma Pedersena. Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský.

Ensimäinen tarina kertoo peilistä ja sirpaleista

Příběh první. O zrcadle a jeho střepinách

Kas niin, nyt me alamme. Kun olemme päässeet tarinan loppuun, tiedämme enemmän kuin me nyt tiedämme, sillä oli paha peikko — se oli kaikkein pahimpia peikkoja, se oli ”Perkele”.

Pilně poslouchejte — začínám povídati! Až povídka bude u konce, budeme věděti více než nyní víme, neboť máme co činiti se zlým čarodějem, s nejhorším ze všech čarodějův, s osobným Satanášem.

Eräänä päivänä oli hän oikein hyvällä tuulella, sillä hän oli tehnyt peilin, jolla oli se ominaisuus, että kaikki hyvä ja kaunis, mikä siihen kuvastui, hävisi siinä miltei olemattomiin, mutta mikä oli kelvotonta ja näytti rumalta, se astui esiin ja kävi vieläkin pahemmaksi.

Jednoho dne byl nad obyčej veselé mysli, neboť byl zhotovil zrcadlo takové, v němž co krásného a dobrého jest, kdykoliv se v něm spatřovalo, téměř v pouhé nic se rozplývalo, ale všecka ničemnost a zloba spatřovala se v něm mnohem jasněji, ukazujíc se v podobě mnohem ošklivější.

Kauneimmat maisemat olivat siinä keitetyn pinaatin näköiset ja parhaimmat ihmiset kävivät inhoittaviksi tai seisoivat päällään, ilman vatsaa. Kasvot vääntyivät niin, ettei niitä tuntenut ja jos ihmisessä oli kesakko, sai olla varma siitä, että se levisi nenän ja suun yli.

Nejkrásnější krajiny vyhlížely v něm jako povařené zeleniny, a z lidí nejhodnějších bývali protivní anebo bez života stávali hlavou dolů; tváře jejich byly tak hrozně zohyzděné, že nebylo lze jich poznati, a měl-li kdo malou pihu na tváři, vyhlížela piha v zrcadle tak veliká, že mu nos, oči i uši zakrývala.

Se oli erinomaisen huvittavaa, sanoi ”Perkele”. Jos hyvä harras ajatus kävi läpi ihmisen mielen, tuli peiliin sellainen irvistys, että peikkoperkeleen piti nauraa taitavaa keksintöään.

Ďábel jsa nad míru potěšen z díla svého, zvolal: „Výborně! To se mi povedlo! — Kdykoliv která hlava na něco dobrého pomyslila, šklebilo se zrcadlo tak ohyzdně, že čaroděj k svému zlomyslnému dílu se zasmál.

Kaikki ne, jotka kävivät peikkokoulua — sillä hän piti peikkokoulua — kertoivat laajalti, että oli tapahtunut ihme. Vasta nyt, arvelivat he, saattoi oikein nähdä, miltä maailma ja ihmiset näyttävät.

Kdož do jeho čarodějnické školy, kterouž ďábel skutečně měl, chodili, vypravovali všudy a všudy, že se stal zázrak, dokládajíce, že lze teprv nyní viděti a poznati pravé podoby světa a lidstva.

He juoksuttivat peiliä ympäri maailman ja vihdoin ei ollut yhtään maata eikä ihmistä, joka ei olisi siinä vääristetty.

I běhali se zrcadlem po všech krajinách a konečně nebylo ani jediné země, ani jediného člověka, jenž nebyl zpotvořen tímto zrcadlem.

Nyt tahtoivat he myöskin lentää ylös taivasta kohti, tehdäkseen pilkkaa itse enkeleistäkin ja ”Jumalasta”. Kuta korkeammalle he peiliä lennättivät, sitä voimakkaammin se nauroi, tuskin he voivat pitää siitä kiinni. Yhä korkeammalle ja korkeammalle he lensivät, likemmä Jumalaa ja enkeleitä.

Naposledy chtěli s čarodějným zrcadlem i do nebe, aby sobě z andělův a z Pána Boha šašky dělali. Čím výše se s ním dostávali, tím hrozněji šklebilo se zrcadlo, tak že je ani udržeti nemohli, a posléze zrcadlo tak silně se otřáslo, že jim z rukou se vymklo, na zem padlo a na sto tisíc a tisíc kouskův se rozbilo a ještě mnohem větší neštěstí udělalo.

Silloin värisi peili nauraessaan niin hirvittävästi, että se karkasi niiden käsistä ja syöksyi alas maahan, missä se meni sadaksi miljoonaksi, biljoonaksi ja vielä useammaksi kappaleeksi, ja nyt se tuotti paljoa suurempaa onnettomuutta kuin ennen.

Sillä muutamat kappaleet olivat tuskin hiekkajyvästen kokoiset ja nämä lensivät ympäri maailmaa, ja missä ne sattuivat ihmisten silmiin, siellä ne pysähtyivät sinne ja silloin näkivät nuo ihmiset kaikki vääristettynä ja heillä oli silmää nähdä vain se, mikä jossakin asiassa oli nurjaa, sillä jokainen pieni peilinsärö oli säilyttänyt saman voiman, mikä koko peilillä oli.

Některé střepiny z něho nebyly větší než zrnko pískové, a světem sem tam lítaly; komu do oka vpadly, ten je z oka vyndati nemohl a vídal všecko naopak anebo jen to, co na věci špatného bylo; neboť i nejmenší střepinka nepozbyla čarodějné moci, jež v celém zrcadle bývávala.

Muutamat ihmiset saivat vielä sydämeensä pienen pellinpalasen ja se oli varsin kauheaa, siitä sydämestä tuli kuin jääkimpale.

Mnohému vpadla střepina i do srdce, kteréž ihned hrůzou se naplňovalo a tak umrtvilo, že z něho byl kus ledu.

Muutamat peilinkappaleet olivat niin suuret, että ne käytettiin ikkunalaseiksi, mutta sen ruudun läpi ei ollut hyvä katsella ystäviään.

Některé střepiny zrcadla čarodějného byli tak veliké, že lidé z nich tabule do oken dělali. Ale takovým oknem nesměl se nikdo dívati na své známé a přátely.

Muutamat palaset joutuivat silmälaseihin, ja huonosti kävi, kun ihmiset panivat ne nenälleen oikein nähdäkseen ja ollakseen oikeamieliset. Paholainen nauroi niin, että hänen vatsansa repesi ja se kutkutti häntä niin suloisesti.

Z některých střepin byly udělány brejle a tu teprv bývala podívaná, kdykoliv někdo takovým sklíčkem se díval, aby dobře viděl a spravedlivě soudil. Ďábel dal se tomu všemu do tak hrozného smíchu, že smíchy pukl

Mutta ulkona lenteli vielä ilmassa pieniä lasisirpaleita. Nyt me saamme kuulla!

a z něho vyletělo ještě několik skleněných střepin, které sem tam v povětří lítaly. A nyní uvidíme, co se dále dělo.

Toinen tarina. Pieni poika ja pieni tyttö

Příběh druhý. O chlapečku a děvčátku

Suuressa kaupungissa, missä on niin monta taloa ja ihmistä, ettei jää tarpeeksi tilaa jokaisen saada pientä puutarhaa ja missä sentähden useimpien täytyy tyytyä kukkasiin kukkaruukuissa — siellä oli kuitenkin kaksi köyhää lasta, joilla oli jonkun verran suurempi puutarha kuin kukkaruukku.

V městě velmi velikém, kdež je takové množství domův a obyvatelův, že tam není ani místa na zahrádku pro každého z nich, a že lidé spokojiti se musí s květinami v hrncích zasazenými, v tomto městě bylo i dvé chudých dětí, které měly zahrádku trochu větší, nežli bývá hrnec na květiny.

He eivät olleet veli ja sisar, mutta he pitivät yhtä paljon toisistaan kuin jos olisivat olleet sitä.

Chlapeček nebyl bratříčkem děvčete a děvčátko nebylo sestrou chlapečkovou, než měli se tak rádi jako bratr a sestra.

Vanhemmat asuivat aivan lähellä toisiaan, he asuivat kahdessa ullakkokamarissa. Siinä, missä katto toisen naapurin talosta sattui yhteen toisen kanssa ja vesikouru kulki pitkin katonrajaa, siinä antoi molemmista taloista ulos pieni ikkuna.

Rodičové jejich byli sousedé a obývali dvě světnice vedle sebe ležící, tam kde dům na dům hraničil a krov krovu u žlabu se dotýkal.

Ei tarvinnut muuta kuin asettua hajareisin kourulle, niin pääsi toisesta ikkunasta toiseen.

Na jednom i na druhém domku bylo v krově okénko, a s okénka bylo velmi snadno přejíti žlab u střechy a dostati se k sousednímu oknu.

Molemmat vanhemmat pitivät ulkona suurta puulaatikkoa ja siinä kasvoi kyökkikasveja, joita he tarvitsivat, ja pieni ruusupuu. Kummassakin laatikossa oli yksi, se kasvoi niin kauniisti.

Na výstupek před okny u jednoho i u druhého domku postaveny byly dřevěné truhlice, v nich rodičové obou dětí pěstovali kuchyňské zeleniny a v každé truhlici byl i růžový stromek pěkně rostoucí a krásně kvetoucí.

Nyt keksivät vanhemmat asettaa laatikot sillä tavalla poikkipäin yli kourun, että ne miltei ulottuivat toisesta ikkunasta toiseen ja aivan muistuttivat kahta kukkalavaa.

I tu pomýšleno bylo od obou rodičův na to, aby postavili obě truhlice šikmo přes žlab a truhlice sáhajíce od okna k oknu protějšímu byly jako dva záhonky zahradní vedle sebe ležící.

Herneenvarret riippuivat alas laatikkojen yli ja ruusupuut kasvoivat pitkiä oksia, kietoutuivat ikkunoiden ympäri, kumartuivat toisiaan vastaan: siinä oli miltei kuin vihannasta ja kukkasista tehty kunniaportti.

Zelená hrachovina táhla se i po truhlicích dolů, stromečky růžové vzhůru se vypínaly a jejich větvičky otáčejíce se kolem oken skláněly se k sobě, tak že činily branku zelenou a květem růžovým ozdobenou.

Kun laatikot olivat hyvin korkeat ja lapset tiesivät, etteivät he saaneet nousta niille, niin saivat he usein luvan astua ulos toistensa luo, istua pienillä jakkaroillaan ruusujen alla, ja siellä he nyt hauskasti leikkivät.

Poněvadž obě truhlice stály příliš vysoko, a děti na horu vylézati nesměly, dovolili rodičové dětem, sedati někdy na stoličkách pod stromky růžovými, kdež spolu hezky hráti mohly.

Talvellahan se ilo oli ohi. Ikkunat olivat usein aivan jäässä, mutta sitten he lämmittivät kuparirahoja uunissa, asettivat kuuman rahan jäätyneelle ruudulle ja niin tuli siitä oivallinen tirkistysreikä, ihan pyöreä, ihan pyöreä. Sen takaa katseli suloinen lempeä silmä, yksi kummastakin ikkunasta. Ne olivat pieni poika ja pieni tyttö.

V zimě nebylo arciť té zábavy. Někdy zamrzla okna docela; než děti si snadno pomohly; ohřály na kamnech měděné šestáky a položivše je plochou rozehřátou na tabuli zamrzlých oken udělaly si hezká kulatá kukátka, a takovým kukátkem dívalo se z každého okna dvé malých líbezných oček. Očka ta byla — sousedův chlapeček a sousedovo děvčátko.

Pojan nimi oli Kai ja tytön nimi Gerda.

Chlapeček jmenoval se Kaj a děvčátko Gerda. —

Kesällä saattoivat he yhdellä hyppäyksellä päästä toistensa luo, talvella täytyi heidän ensin kulkea monet portaat alas ja monet portaat ylös. Ulkona tuiskutti lunta.

V letě bývaly skokem u sebe; než v zimě musívaly po schodech dolu a pak po schodech nahoru, chtěly-li k sobě přijíti. Schodů bylo velmi mnoho a na ulici se chumelívalo. —

— Valkeat mehiläiset parveilevat, sanoi vanha isoäiti.

„To lítají bílé včeličky,“ říkávala babička.

— Onko niillä myöskin mehiläiskuningatar? kysyi pieni poika, sillä hän tiesi, että oikeiden mehiläisten joukossa on sellainen.

„Mají-li pak ty včeličky také královnu?“ tázal se jí chlapec, neboť věděl, že včeličky mají královnu.

— On niillä, sanoi isoäiti. — Hän lentää siellä, missä ne parveilevat sakeimmillaan. Hän on suurin heistä kaikista eikä hän koskaan pysähdy maahan, hän lentää takaisin ylös mustaan pilveen. Monena talviyönä lentää hän läpi kaupungin katujen ja kurkistaa sisään ikkunoista, ja silloin ne jäätyvät niin kummallisiksi, ikäänkuin niissä olisi kukkasia.

„Ovšem že mají!“ odpověděla babička. „Lítává tam, kde bílé včeličky nejhustěji se rojí. Je z nich největší a nikdy na zemi neposedá; vrací se letem na horu k tmavým oblakům. Mnohdykráte v noci lítá městem a dívá se do oken zamrzlých a divným kvítím sněhovým posetých.“

— Niin, sen minä olen nähnyt, sanoivat molemmat lapset ja sitten he tiesivät, että se oli totta.

„Ano, ano! to jsme viděly,“ ozvaly se obě děti a teď věděly, že to pravda býti musí.

— Saako lumikuningatar tulla tänne sisään? kysyi pieni tyttö.

„A může-li pak královna sněhová sem?“ tázalo se děvčátko.

— Tulkoon vain, sanoi poika, — niin minä panen hänet lämpöiselle kaakeliuunille ja sitten hän sulaa.

„Ať jen přijde!“ pravil na to chlapec, „pak ji posadím na zatopená kamna a tam se usuší.“

Mutta isoäiti silitti hänen hiuksiaan ja kertoi toisia tarinoita.

A babička pohladila chlapci kadeřavé vlasy a vypravovala pohádky jiné. — —

Illalla, kun pieni Kai oli kotona ja puoleksi riisuttuna, nousi hän tuolille ikkunan luona ja katseli ulos pienestä reiästä. Pari lumihiutaletta putosi siellä ulkona ja yksi näistä, kaikkein suurin, jäi toisen kukkalaatikon laidalle. Lumihiutale kasvoi kasvamistaan, vihdoin siitä tuli kokonainen nainen, puettuna hienoimpaan valkoiseen harsoon, joka oli kuin kokoonpantu miljoonista tähdentapaisista untuvista.

Za jednoho večera byl chlapec napolo svlečen, vylezl na židlici u okna, a díval se kulatým kukátkem na zmrzlém oknu; i tu viděl, že venku padal sníh. Největší pápěrko sněžné padší zůstalo na kraji truhlice na květiny, přibývalo a přibývalo na sebe, až z něho byla sněžina veliká jako panenka oblečená v běloučké tenké roucho téměř pavučinové, na němž tisíce a tisíce lesknoucích se hvězdiček se třpytilo.

Hän oli kovin kaunis ja hieno, mutta jäästä, häikäisevästä, kimmeltävästä jäästä. Kuitenkin oli hän elävä. Silmät tuijottivat kuin kaksi kirkasta tähteä, mutta niissä ei ollut mitään rauhaa tai lepoa.

Panenka byla velmi krásná a outlounká, ale ze sněhu tak lesklého, že se od něho oči měnily, a panenka byla živa. Její očka svítila jako dvě hvězdičky

Hän nyökkäsi ikkunaan päin ja viittasi kädellään. Pieni poika pelästyi ja hyppäsi alas tuolilta. Silloin tuntui siltä, kuin suuri lintu olisi ulkopuolella lentänyt ikkunan ohitse.

a ona bílou hlavičkou a bělounkýma ručkama kývala. Chlapec uleknutý skočil co blesk se židle a v tu chvíli nastal šustot, jakoby veliký pták kolem okna letěl.

Seuraavana päivänä tuli kirkas pakkanen — ja sitten tuli suoja ja sitten tuli kevät. Aurinko paistoi, vihanta pilkisti esiin, pääskyset tekivät pesää, ikkunat avattiin ja pienet lapset istuivat taas pienessä puutarhassaan korkealla katonräystäällä kaikkien kerrosten päällä.

Ráno na to bylo jasné mrazivé povětří, pak se dalo do tání a pak nastalo jaro: slunce jasně svítilo, pole se zelenaly, vlaštovice stavěly si hnízda, okna byla již dávno rozmrzla a obě děti seděly opět v své zahrádce vysoko u žlabu a výše než všecka ponebí obou sousedních domův.

Ruusut kukkivat sinä kesänä aivan erinomaisesti. Pieni tyttö oli oppinut virren ja siinä luettiin ruusuista ja niitä ruusuja ajatellessa ajatteli hän omiaan. Ja hän lauloi sen pienelle pojalle, ja poika lauloi sen niinikään:

V letě kvetly růže tak krásně, jako nikdy nekvetly. Děvčátko naučilo se zpívati píseň, v níž i o růži zmínka byla a zpívajíc vzpomínala na svou růžičku. Jednou zazpívala ji chlapci, jenž ihned s ní zpíval:

Ruusuja laaksossa hohtaa,
rakas Jeesus siell’ lapset kohtaa.

V zahrádce plno růžiček,
tam se nám zjeví Ježíšek.

Ja pienokaiset pitelivät toisiaan kädestä, suutelivat ruusuja ja katselivat Jumalan kirkkaaseen auringonpaisteeseen ja puhelivat sille, ikäänkuin Jeesuslapsi olisi ollut siinä.

A chlapec a děvčátko držíce se za ruce líbaly růžičky, hleděly do jasného slunéčka a rozprávěly se slunečkem božím jako s Ježíškem.

Ihania suvipäiviä ne olivat, suloista oli olla ulkona raikkaiden ruusupuiden luona, jotka eivät koskaan näyttäneet aikovan lakata kukkimasta.

O jak krásná byla každá chvílka na teplém slunéčku, jak milo jim bývalo u kvetoucích růží, které kvésti nepřestávaly! — —

Kai ja Gerda istuivat ja katselivat kuvakirjaa, jossa oli eläimiä ja lintuja. Silloin — kello löi juuri viisi suuressa kirkontornissa — sanoi Kai: Ai, minun sydämeeni pisti! Ja nyt tuli jotakin silmääni.

Chlapec a děvčátko sedávaly vedle sebe a dívaly se do knížky na obrázky, na nichž všeliká zvířátka a peřestí ptáčkové vymalováni byli. Tu právě bilo na vysoké věži pět hodin a chlapec vykřikl: „Ouvé! To mně píchlo do srdce!… Něco mně padlo do oka!“

Pieni tyttö tarttui häntä kaulaan. Kai siristeli silmiään: ei, ei mitään voinut nähdä.

Děvčátko vzalo ho okolo krku; chlapec zamhouřil očima, ale v nich nic pozorovati nebylo.

— Minä luulen, että se on poissa! sanoi hän. Mutta se ei ollut poissa.

„Snadže již vypadlo,“ pravil chlapec. Ale nic mu z oka nevypadlo,

Se oli juuri yksi noita lasisirpaleita, jotka lensivät peilistä, taikapeilistä — me kyllä muistamme tuon ilkeän lasin, joka teki, että kaikki suuri ja hyvä, joka kuvastui siinä, kävi pieneksi ja rumaksi, mutta paha ja huono astui oikein esiin ja jokainen vika kävi heti huomattavaksi.

nýbrž zůstalo v něm sklenné zrnko z čarodějného zrcadla, jež nám dobře známo jest, a v jehož nejmenším zrnečku vše co bývá dobré a krásné, vidí se naopak v podobě zlé a ohyzdné; ale co bývá zlé a hříšné vidí se v něm jasněji, tak že každá vada do očí bije.

Kai raukka, hän oli saanut sirpaleen myöskin suoraan sydämeensä. Pian se oli käyvä ikäänkuin jäämöhkäleeksi.

Ubohý chlapec! jen malé zrnko padlo mu do srdce, a mladistvé jeho srdečko mělo se proměniti v kus mrtvého ledu.

Nyt ei enää tehnyt kipeää, mutta siellä se oli.

Nečinilo mu bolestí, hle zůstalo mu v srdci vězeti!

— Miksi sinä itket? kysyi hän. — Silloin sinä olet ruman näköinen.
Eihän minua mikään vaivaa. Hyi! huusi hän samassa, — tuo ruusu tuossa on madon syömä! Ja kas, tuo tuossahan on aivan viisto! Ne ovat todella ilkeitä ruusuja. Muistuttavat ihan laatikoita, joissa kasvavat. Ja sitten hän jalallaan lujasti tönäisi laatikkoa ja repäisi pois molemmat ruusut.

„Proč pláčeš? tázalo se ho děvčátko. — „Tak vyhlížíš šeredně,“ pravil na to chlapec. „Fuj! — A mně nic není! Podívej se! Tuto růžičku nahlodal červ a tato je celá zkroucena! velmi škaredé jsou tyto růže, škaredé jako truhlice, v níž vyrostly!“ A chlapec kopna do truhlice obě růže utrhl.

— Kai, mitä sinä teet! huusi pieni tyttö, ja kun hän näki hänen kauhunsa, repi hän irti vielä yhden ruusun ja juoksi sitten sisään omasta ikkunastaan, pois herttaisen pienen Gerdan luota.

„Co pak děláš Kaje?“ vzkřikla naň malá Gerda, než on vida ji celou polekanou utrhl ještě jednu růžičku a otevřeným oknem utíkal od hezkého děvčátka.

Kun Gerda sitten tuli ja toi kuvakirjan, sanoi hän, että se oli sylilapsia varten. Ja jos isoäiti kertoi satuja, niin pani hän aina joukkoon ”mutta” — niin, jos hän vain saattoi päästä likettyville, niin kulki hän hänen perässään, pani silmälasit nenälleen ja puhui niinkuin hän. Se oli aivan kuin olisi ollut isoäiti, ja sitten ihmiset nauroivat häntä.

Kdykoliv potom děvče k němu přicházelo s obrázkovou knihou, říkával, že je kniha pro děti v plenkách, a kdykoliv babička pohádku vykládala, pokaždé něco namítal; ba bylo-li mu možno, chodíval za babičkou, dal si brejle na nos a vypravovával po ní. Uměl se velmi dobře po ní tvářiti a lidé se k tomu smávali.

Pian hän osasi matkia kaikkien ihmisten puhetta ja käyntiä koko sillä kadulla.

Za krátký čas dovedl nápodobiti každého, kdož v ulici bydlel,

Kaikkea, mikä heissä oli erikoista eikä kaunista, sitä osasi Kai jäljitellä, ja sitten sanoivat ihmiset: sillä pojalla on varmaan erinomainen pää! Mutta se johtui siitä lasisirpaleesta, jonka hän oli saanut silmäänsä, siitä lasisirpaleesta, joka oli sydämessä. Sentähden kiusasi hän pientä Gerdaakin, joka koko sielustaan piti hänestä.

i v chůzi i v řeči a lidé o něm říkávali, že je chytrá hlavička. Než ta jeho chytrost nebyla z jeho hlavy, nýbrž ze sklenného zrnka, co mu do oka padlo, a ze střepiny zrcadla, kteráž mu v srdci vězela. A proto škádlíval i hezké děvčátko, jež ho tak srdečně rádo mělo.

Hänen leikkinsä kävivät nyt aivan toisenlaisiksi kuin ennen, ne olivat niin järkevät. Eräänäkin talvipäivänä, kun lumihiutaleita tuprutti, tuli hän, kädessään suuri polttolasi, piteli levällään sinistä takinlievettään ja antoi lumihiutaleiden pudota sille.

Od té chvile bývaly jeho hry docela jinačí než před tím, bývaly rozumější!
Jednou v podvečer zimní, když se chumelilo, přišel k děvčeti s velkým zapalovacím sklem a natáhl šůsek od svého modrého kabátku, aby naň pápěrků sněhových napadalo.

— Katso nyt lasiin, Gerda, sanoi hän ja jokainen lumihiutale tuli paljon suuremmaksi ja oli komean kukan tai kymmensärmäisen tähden näköinen. Se oli kaunista katsella.

„Koukni se, koukni skrze sklíčko!“ pravil k děvčeti a každý pápěrek byl ihned mnohem větší a podobal se krásné bílé květince anebo sedmihranné lesknoucí se hvězdičce. To stálo věru za podívání!

— Näetkö, kuinka taidokasta! sanoi Kai. — Se on paljon mielenkiintoisempaa kuin oikeat kukkaset. Eikä niissä ole ainoaakaan virhettä, ne ovat aivan säännölliset, kunhan vain eivät sula!

„Vidíš-li pak, jaká umělost v tom skle vězí?“ tázal se děvčete a pravil dále: „Takové kvítko dělá mi větší radost, nežli květinka opravdová! A nemá ani chybičky na sobě. Každé kvítečko bývá, jak býti má. Jen kdyby se nerozpustilo!“ —

Vähän myöhemmin tuli Kai, kädessä suuret kintaat ja kelkka selässä. Hän huusi aivan Gerdan korvaan: — Minä olen saanut luvan laskettaa suurella torilla, missä muut leikkivät! Ja sen tiensä hän meni.

Nedlouho na to přišel v kožených velkých rukavicích a táhna za sebou saňky křičel jí do uší: „Mám dovoleno voziti se na saňkách po velkém náměstí, kdež si ostatní chlapci hrají,“ a — v tu chvíli uháněl pryč jako vítr.

Torilla köyttivät usein rohkeat pojat kelkkansa talonpojan rattaihin ja ajoivat hyvän matkaa mukana. Hauskasti se meni.

Na náměstí přivazovaly nejsmělejší chlapci své saňky k povozům okolo jedoucích sedlákův, aby takto hezky daleko na svých saňkách jeli. Mívali tam chlapci veliké radovánky.

Heidän paraikaa leikkiessään tuli reki. Se oli maalattu aivan valkoiseksi ja siinä istui joku kääriytyneenä karvaiseen valkoiseen turkkiin ja päässä valkoinen karvalakki. Reki kiersi torin kahteen kertaan ja Kai sai nopeasti köytetyksi kelkkansa siihen kiinni, ja nyt hän ajoi mukana.

Toho dne, když si chlapci hráli, přijely veliké saně bíle olíčené, seděla v nich paní v širokém bílém kožiše, a měla na hlavě chlupatou bílou beranici. Sáně její jely podruhé kolem náměstí a Kaj ihned přivázal své saňky k saním a jezdil za nimi.

Kulku kävi nopeammin ja nopeammin suoraan seuraavalle kadulle. Se, joka ajoi, käänsi päätään, nyökkäsi ystävällisesti Kaille, tuntui siltä, kuin he olisivat tunteneet toisensa. Joka kerta kun Kai aikoi irroittaa kelkkansa, nyökkäsi tuo henkilö taas ja niin Kai jäi istumaan. He ajoivat suoraan ulos kaupungin portista.

Jízda byla po chvíli rychlejší a rychlejší a saně zahnuly se konečně do vedlejší ulice. Paní jedoucí v saních ohlédla se přívětivě na chlapce, mrkala a kývala naň jakoby se již dávno znali. Kolikráte koliv chlapec saňky své odvázati chtěl, mrkala a kývala naň opět a chlapec zůstal seděti na svých saňkách. Ku konci jízdy vyjely oba z města za bránu,

Nyt alkoi lunta tulla niin vyörymällä, ettei pieni poika voinut nähdä käden mittaa eteensä, kiitäessään eteenpäin. Silloin päästi hän nopeasti irti nuoran, päästäkseen eroon reestä, mutta se ei auttanut, hänen pienet ajoneuvonsa riippuivat siinä kiinni ja mentiin tuulen vauhdilla.

a tu dalo se do tak hrozné chumelice, že chlapec ani na krok před sebou neviděl, a jízda jejich byla každou chvíli rychlejší a rychlejší. I pustil provázek, jejž v ruce měl, aby saňky od velkých saní odvázal, ale nebylo nic naplat. Saňky jeho byly k saním jako přikovány a jízda šla rychleji a ostřeji dále, jako by je vítr unášel.

Silloin huusi hän aivan ääneen, mutta kukaan ei kuullut häntä ja lumi pyrysi ja reki lensi eteenpäin. Välistä se pomppasi ilmaan, tuntui siltä, kuin se olisi kiitänyt yli ojien ja aitojen.

Tu dal se do hrozného křiku, ale nikdo ho neslyšel; škaredě se chumelilo, a sáně jen jen letěly. Někdy sáně tu i tam vrazily, když přes příkopy i hráze letěly.

Hän oli aivan pelästyksissään, hän olisi tahtonut lukea ”isämeitänsä”, mutta hän ei muistanut muuta kuin ”ison kertomataulun”.

Chlapci bylo velmi ouzko; z ouzkosti chtěl se modliti, ale měl myšlenky tak rozchumelené, že ani otčenášek pomodliti se nedovedl.

Lumihiutaleet kävivät suuremmiksi ja suuremmiksi. Vihdoin olivat ne kuin suuria valkoisia kanoja. Yhtäkkiä singahtivat ne syrjään, reki pysähtyi ja se henkilö, joka ajoi, nousi. Turkki ja lakki olivat paljasta lunta. Nainen se oli, pitkä ja solakka, häikäisevän valkoinen, se oli lumikuningatar.

Chumelice byla strašnější a strašnější, sníh padal v kotoučích velikých jako bílé slípky; než tu pojednou letěla chumelice stranou, sáně se zastavily a v saních vstávala paní v širokém bílém kožiše a v beranici, na nichž sněhu na pět prstů navátého bylo. Paní byla vysoké a štíhlé postavy, tváře její se leskly jako napadlý sníh. Paní ta byla sněhová královna!

— Meidän matkamme on kulunut onnellisesti, sanoi hän, — mutta kuinka noin palelet? Hiivi minun karhunnahkaturkkiini! Ja hän asetti hänet rekeen viereensä, kiersi turkin hänen ympärilleen, tuntui siltä, kuin hän olisi vaipunut lumihankeen.

„Jeli jsme jako vítr,“ pravila k chlapci, „ale nač bychom mrzli! Vlez do mého kožichu!“ A vyzdvihnuvši chlapce do saní přikryla ho kožichem. Chlapci se zdálo, jako by byl do záměti padal.

— Vieläkö sinua palelee? kysyi hän ja sitten hän suuteli häntä otsalle.

„Zebe tě ještě?“ ptala se chlapce líbajíc ho v čelo.

Hui, se oli kylmempää kuin jää, se meni suoraan hänen sydämeensä, joka jo puoleksi oli jääkimpale. Tuntui siltä, kuin hän olisi ollut kuolemaisillaan. Mutta vain hetken, sitten tuntui oikein hyvältä. Hän ei enään huomannut pakkasta ympärillään.

Hu! To polibení bylo studenější než led a proniklo ho až do srdce, kteréž zimou napolo mrtvé bylo. Bylo mu, jakoby umíral, ale netrvalo dlouho, chlapci bylo líp a po chvíli již zimy necítil.

— Kelkkani! älkää unohtako kelkkaani! Sen hän ensinnä muisti. Ja kelkka sidottiin erään valkoisen kanan kannettavaksi ja se lensi perässä, kelkka selässä.

„Moje saňky! nezapomeňte na moje saňky!“ připomínal chlapec a k saňkám připřažena bílá slípka, kteráž s nimi sem tam lítala.

Lumikuningatar suuteli Kaita vielä kerran ja silloin hän oli unohtanut pienen Gerdan, isoäidin ja kaikki siellä kotona.

Sněhová královna dala mu ještě jedno políbení, a on zapomněl na Gerdu, na babičku, a na všechny, jež znal.

— Nyt et saa useampia suudelmia, sanoi lumikuningatar, — sillä silloin suutelisin sinut kuoliaaksi!

„Ale již tě nesmím více líbati,“ pravila k němu, „sice bych tebe do smrti uhubičkovala.“

Kai katsoi häneen, hän oli hyvin kaunis. Viisaampia, kauniimpia kasvoja ei saattanut ajatella. Nyt ei hän tuntunut olevan jäätä niinkuin silloin, kun hän istui ikkunan takana ja viittasi hänelle.

Chlapec hleděl s udivením na ni. Byla tak nesmírně krásná a rozumná. Krásnějších líček ani sobě mysliti nemohl. Také se mu již nezdálo, že by byla ledová jako tehdáž, když před jeho oknem sedíc naň kývala.

Hänen silmissään hän oli täydellinen, hän ei ensinkään pelännyt, hän kertoi hänelle, että hän osasi päässälaskua, päässälaskua murtoluvuillakin, että hän tiesi maiden neliöpenikulmat ja ”kuinka monta asukasta”, ja lumikuningatar hymyili kaiken aikaa. Silloin tuntui Kaista, ettei se, mitä hän tiesi, kuitenkaan riittänyt, ja hän katsoi ylös suureen, suureen tyhjyyteen ja lumikuningatar lensi hänen kanssaan, lensi korkealle ylös mustalle pilvelle ja myrsky humisi ja kohisi, tuntui siltä, kuin se olisi laulanut vanhoja lauluja. He lensivät yli metsien ja järvien, yli merten ja maiden.

V očích jeho byla osoba ouplně dokonalá, nebál se jí a vypravoval, co všecko umí, že počítá z hlavy i zlomky, že ví, mnoho-li mil čtverečných každá země má, a kolik obyvatelův mají velká města. Sněhová královna se k tomu usmívala, ale on se domníval, že posud dosti vědomosti nemá a pohlížel kolem po dalekém obzoru; vítr fičel a hučel a pískal, jakoby starodávné písně hvízdal.

Alla humisi kylmä tuuli, sudet ulvoivat, lumi säihkyili, sen yli lensivät suuret, kirkuvat varikset, mutta yläpuolella paistoi kuu suurena ja kirkkaana ja siihen katseli Kai pitkän, pitkän talviyön. Päivän nukkui hän lumikuningattaren jalkain juuressa.

On i ona letěly přes hory a řeky, lesy a jezera, přes země a moře. Vítr a vlci dali se do hrozného vytí, sněhy se blýštěly a vrány, kavky a krkavci krákorajíce letěli před nimi, nad nimi a za nimi. Měsíc v ouplňku svítil jasně na nebi a chlapec pohlížel k němu po celou dlouhou zimní noc. Ve dne spával po boku mladé královny.

Kolmas tarina. Kukkatarha vaimon luona, joka osasi noitua

Příběh třetí. O květnici ženy čarodějné

Mutta mimmoista oli pienellä Gerdalla, kun ei Kai enään tullut?

Jak pak asi vedlo se Gerdě od té chvíle, co Kaj k ní nepřicházel

Missä hän mahtoi olla? Ei kukaan tietänyt, ei kukaan osannut antaa neuvoja. Pojat kertoivat vain nähneensä hänen sitovan kelkkansa kiinni komeaan rekeen, joka ajoi kadulle ja ulos kaupungin portista.

a kam on se poděl?
O tom nikdo zprávy dáti nevěděl; toliko druzí chlapci vypravovali, že viděli jak Kaj saňky své přivazoval k saním velikým a krásným, a že s nimi vyjel z města za bránu.

Ei kukaan tietänyt, missä hän oli, monta kyyneltä vuosi, pieni Gerda itki katkerasti ja kauan. Sitten he sanoivat, että Kai oli kuollut, hän oli vaipunut jokeen, joka virtasi aivan kaupungin likellä. Oi, ne olivat oikein pitkiä, pimeitä talvipäiviä.

Nikdo nevěděl, kde by byl a mnozí ho oplakávali. Děvčátko hořce a dlouho proň plakávalo. — Po čase pravili sousedé, že chlapec někde zahynul, a že se nejspíše utopil v řece, u města tekoucí. Zima byla dlouhá, velmi dlouhá a dny i noci velmi smutné!

Nyt tuli kevät ja aurinko paistoi lämpöisemmin.

Po zimě bylo opět jaro, a slunce jasně a teplounce svítilo.

— Kai on kuollut ja poissa, sanoi pieni Gerda.

„Kaj je zajisté mrtev a zahrabán!“ pravila Gerda,

— Sitä en usko, sanoi auringonpaiste.

ale sluneční paprskové daly ji za odpověď: „Nemyslíme, že by byl mrtev.“

— Hän on kuollut ja poissa! sanoi tyttö pääskysille.

„Kaj je mrtev a zahrabán!“ pravila k vlašťovičkám,

— Sitä en usko! vastasivat ne ja vihdoin ei pieni Gerdakaan sitä uskonut.

ale tyto ji na to řekly: „To my nevěříme,“ a děvče tomu potom také nevěřilo

— Minä otan jalkaani uudet punaiset kenkäni, sanoi hän eräänä aamuna, — niitä ei Kai koskaan ole nähnyt, ja sitten menen joelle ja kysyn siltä.

a jednou z rána pravilo: „Dnes obuji své nové červené střevíčky, jichž Kaj posaváde neviděl.“

Ja oli hyvin varhaista. Hän suuteli vanhaa isoäitiä, joka nukkui, pani jalkaansa punaiset kengät ja läksi aivan yksin ulos portista joelle.

Gerda vstala velmi časně, dala hubičku babičce, která posud spala, obula červené střevíčky a šla sama k řece.

— Onko totta, että sinä olet ottanut pienen leikkiveljeni? Minä lahjoitan sinulle punaiset kenkäni, jos annat hänet minulle takaisin.

„Je tomu tak, vodičko, že jsi mě vzala chlapečka, s nímž jsem si hrávala? Dám ti svoje červené střevíčky, jestli že mi ho vrátíš.“

Ja aallot nyökkäsivät hänen mielestään niin kummallisesti. Silloin hän otti punaiset kenkänsä, rakkaimman omaisuutensa, ja viskasi ne molemmat jokeen, mutta ne putosivat aivan rantaan ja pienet kalat kantoivat ne heti hänelle maihin, tuntui siltä, kuin ei joki olisi tahtonut ottaa hänen rakkainta omaisuuttaan, koska ei sillä ollut pientä Kaita.

A vlny usmívaly se na ni přívětivě a přívětivěji; ona zula červené střevíčky, jež ji nade všecko milé byly, a hodila je do vody. Střevíčky padly do vody zrovna u břehu a vlny je opět vynesly na břeh k nohoum zarmoucené holčičky. I zdálo se, jakoby ji proudivá voda nechtěla vzíti, co ji nejmilejšího bylo; neboť tehdáž již neměla svého milého mládenečka Kaje.

Mutta Gerda luuli nyt, ettei hän heittänyt kenkiä tarpeeksi kauas ja niin hän kömpi veneeseen, joka oli kaislikossa, hän meni aivan äärimmäiseen päähän asti ja heitti kengät. Mutta vene ei ollut sidottu kiinni ja hänen liikkeidensä vaikutuksesta se liukui pois maalta.

Domnívajíc se, že střevíčky dosti daleko do vody nehodila, vstoupila do loďky v rákose ležící a pošedši až na konec její, hodila střevíčky po druhé do řeky. Loďka nebyvši k břehu pevně uvázána, dala se do hýbání a utrhši se dostala se do proudu.

Hän huomasi sen ja kiirehti pääsemään pois, mutta ennenkuin hän ehti takaisin, oli vene jo yli kyynärän verran vesillä ja nyt se nopeasti liukui eteenpäin.

Jak to děvče pozorovalo, chtělo z loďky opět na břeh vyskočiti, ale než na pokraj loďky přišlo, byla loďka již na tři lokte od břehu, a uháněla proudem silným rychle dále a dále. —

Silloin pelästyi pieni Gerda suuresti ja rupesi itkemään, mutta kukaan ei kuullut häntä paitsi harmaat varpuset ja ne eivät voineet kantaa häntä maihin. Mutta ne lensivät pitkin rantaa ja lauloivat ikäänkuin lohduttaakseen häntä:
— Täällä me olemme, täällä me olemme!

Gerda byla u velikých ouzkostech a dala se do pláče, ale nikdo ji neslyšel, kromě několika toulavých vrabečkův, kteří ji na břeh přinésti nemohly, a za ní letíce cvrlikali: „My jsme tu! My jsme tu!“ jakoby ji štěbetáním potěšiti chtěli.

Vene kulki virran mukana, hänen pienet punaiset kenkänsä uivat perässä, mutta ne eivät voineet saavuttaa venettä, joka alkoi kulkea kiivaammin.

Loďka proudem hnaná jela dále a dále, ubohé děvče jen v punčoškách sedělo tiše v loďce, za níž červené střevíčky plavaly a již doplavati nemohly, protože proud loďku rychleji unášel.

Kaunista oli molemmilla rannoilla, kauniita kukkia, vanhoja puita ja rinteitä, joilla oli lampaita ja lehmiä, mutta ei ihmisiä näkyvissä.

Břeh v pravo i v levo byl velmi krásný; usmívalo se z něho krásné kvítí, zelenalo se na něm stromoví, a po stráních a pahorcích pásly se kozy, ovce a krávy; ale človíčka tam viděti nebylo.

— Ehkäpä virta vie minut pienen Kain luo, ajatteli Gerda ja sitten hän tuli paremmalle mielelle, nousi seisomaan ja katseli monta tuntia noita kauniita, vihreitä rantoja.

„Snad že po vodě dostanu se tam, kde ubohý Kaj nyní přebývá,“ těšilo se děvče, upokojilo se a stojíc v loďce dívalo se dlouho a dlouho na zelené břehy. — —

Sitten hän tuli suurelle kirsikkatarhalle, missä oli punainen talo kummallisine punaisine ja sinisine ikkunoineen, muuten siinä oli olkikatto ja ulkopuolella kaksi puusotamiestä, jotka tekivät kunniaa niille, jotka purjehtivat ohitse.

Po několika hodinách přijela Gerda k veliké zahradě, v níž krásné třešně se červenaly. Byl tam domek s modrými a červenými okny, měl střechu slaměnou a před nim stáli dva dřevění vojáci, kteří okolo plovoucím vojenskou čest vzdávali.

Gerda huusi heille. Hän luuli, että ne olivat eläviä, mutta ne tietysti eivät vastanneet. Hän tuli aivan likelle niitä, virta ajoi veneen suoraan maata kohti.

Gerda volala a křičela na vojáky, majíc za to, že jsou vojáci živí, ale tito dřevění panáci, jakož se vyrozumívá, nedávali ji odpovědi; připloula skoro až k nim, protože proudy hnaly loďku na břeh.

Gerda huusi vieläkin lujemmin ja silloin tuli talosta vanha, vanha vaimo, nojaten koukkusauvaansa. Hänen päässään oli suuri lierilakki, johon oli maalattu mitä kauneimpia kukkasia.

Tu volala ještě hlasitěji a z domku vyšla stařenka velmi letitá, podpírajíc se o berlu; na hlavě měla široký sametový klobouk rozmanitým krásným kvítím pomalovaný.

— Sinä pieni lapsi raukka! sanoi vanha vaimo, — kuinka sinä oletkaan joutunut suurelle, väkevälle virralle, ajautunut kauas maailmalle? Ja sitten astui vanhus aivan veteen, iski koukkusauvansa kiinni veneeseen, veti sen maihin ja nosti pois pienen Gerdan.

„Ubohé dítě!“ zvolala stařenka, „kterak jsi se dostala na velikou proudivou řeku a tak daleko do světa?“ A na to všedši do vody, přitáhla loďku berlou ohnutou blíže k sobě, přitáhla ji až k břehu, a vyndala z ní ubohé děvče.

Ja Gerda iloitsi päästessään kuivalle maalle, mutta pelkäsi sentään hiukkasen vierasta, vanhaa vaimoa.

Gerda měla velikou radost, že je opět na břehu, ale měla i nemalou ouzkost a strach z neznámé stařeny.