— Tule toki ja kerro minulle, kuka sinä olet ja kuinka sinä olet tullut tänne! sanoi hän.

„Jen pojď ke mně,“ pravila stařena, „a pověz mi, kdo jsi?“

Ja Gerda kertoi hänelle kaikki ja vanhus ravisti päätään ja sanoi: hm! hm! ja kun Gerda oli sanonut hänelle kaikki ja kysynyt, eikö hän ollut nähnyt pientä Kaita, niin sanoi vaimo, ettei hän ollut kulkenut siitä ohi, mutta hän kyllä tulee, tytön ei pidä olla suruissaan, vaan maistaa hänen kirsikoitaan, katsella hänen kukkasiaan, ne ovat kauniimmat kuin mikään kuvakirja, ne saattavat kertoa kokonaisen sadun.

Gerda vypravovala ji všecko, co se ji přihodilo, a stařena nad tím vrtěla hlavou, řkouc: „Hm, hm!“ Když pak děvče se tázalo, viděla-li chlapce Kaje, odpověděla stařena, že chlapec kolem ní nejel, ale že se vrátí, jen aby se nermoutila, aby si na třešních pochutnala, a na květiny v zahradě se podívala, kteréž mnohem pěknější byly než všechno kvítí v knihách malované, a stařenka doložila, že každá květinka nějakou pohádku ví.

Sitten otti hän Gerdaa kädestä, he menivät pieneen taloon ja vanha vaimo sulki oven.

Na to vzala děvče za ruku, odebrala se s ním do domku a dveře za sebou zavřela.

Ikkunat olivat korkealla ja lasit olivat punaiset, siniset ja keltaiset. Päivänvalo paistoi sinne kummallisesti, kaikkinaisin värein, mutta pöydällä oli mitä kauneimpia kirsikoita ja Gerda söi niin paljon kuin tahtoi, sillä sen hän sai tehdä.

Domek měl okna vysoko; v oknech bylo sklo červené, modré, žluté, a světlo denní v malé světnici rozmanitě a podivně se měnilo; na stole byly nejsladší třešně a děvče z nich jísti mohlo pokud jemu chutnaly a pokud mohlo.

Ja hänen syödessään suki vanhus hänen hiuksiaan kultakammalla ja hiukset kähertyivät ja paistoivat herttaisen keltaisesti pienten ystävällisten kasvojen ympärillä, jotka olivat pyöreät ja muistuttivat ruusua.

Mezi tím, co děvče jedlo, česala ji stařena vlasy zlatým hřebenem, a kadeře holčiny kolem hezoučkých tvářiček buclatých a plných zářily jako růžičky.

— Tuollaista suloista pientä tyttöä minä oikein olen ikävöinyt! sanoi vanhus. — Saatpa nähdä, kuinka hyvin me molemmat tulemme sopimaan yhteen!

„Tak hezké děvčátko přála jsem si již dávno míti,“ řekla stařena. „Uvidíš, jak dobře spolu se srovnávati budeme.“

Ja sitä myöten kuin hän suki, unohti Gerda enemmän ja enemmän kasvinveljensä Kain. Sillä vanhus osasi noitua, mutta paha noita ei hän ollut, hän noitui vain hiukkasen omiksi huvikseen ja nyt hän mielellään halusi pitää pienen Gerdan.

A Gerda čím déle ji stařena vlasy česala, tím více a více zapomínala na chlapce Kaje, s nimž vychována byla, neboť stařena uměla čarovati, ale nebyla čarodějka zlá. Čarovala jen někdy toliko pro své potěšení a byla by velmi ráda děvče podržela.

Sentähden meni hän puutarhaan, ojensi koukkusauvansa kaikkia ruusupuita kohti, ja miten kauniisti ne kukoistivatkaan, vaipuivat ne kuitenkin kaikki alas mustaan multaan eikä saattanut nähdä, missä ne olivat kasvaneet.

I šla tedy do zahrady, dotýkala se berličkou všech keřů růžových, a růže jakkoliv nejkrásněji kvetly, tu chvíli do země zapadly, že nebylo ani znáti místa, kde stromečky růžové stávaly.

Vanhus pelkäsi, että kun Gerda näkisi ruusut, hän ajattelisi omiaan ja muistaisi pienen Kain ja juoksisi tiehensä.

Obávala se totiž stařenka, že by děvče, jakmile by vidělo růžičky, vzpomělo si na chlapce Kaje a že by od ní odešlo.

Nyt hän vei Gerdan kukkatarhaan. Olipa siellä tuoksua ja ihanuutta! Kaikkia mahdollisia kukkia, joka vuodenajan kukkia siellä kasvoi upeimmassa kukoistuksessaan. Ei mikään kuvakirja voinut olla kirjavampi ja kauniimpi.

Potom šla s děvčetem do zahrady. V zahradě bylo krásně a milo! Květiny zářily v nejkrásnějším květu po celý rok; nebylo krásnějších a pestřejších květinek v žádné knize obrázkové.

Gerda juoksi iloissaan ja leikki, kunnes aurinko laski korkeiden kastanjapuiden taakse. Silloin sai hän kauniin vuoteen punaisine silkkityynyineen, ne olivat täytetyt sinisillä orvokeilla ja hän makasi ja näki niin kauniita unia kuin ikinä joku kuningatar hääpäivänään.

Děvče radostí skákalo a hrálo si v zahradě, až slunce za vysokým stromovím se schovalo a zapadlo. Stařenka vystlala Gerdě lože červenými hedbávnými povlaky a peřinkami, jež modrými fialkami nasypány byly, a v tom lůžku spalo děvče tak sladce, a mělo tak líbezné sny, jaké královna jen na den svatební mívá.

Seuraavana päivänä hän taas sai leikkiä kukkasten kanssa lämpimässä auringonpaisteessa — niin kului monta päivää.

Druhý den směla Gerda opět si hráti na výsluní s kvítím a tak si hrávala po několik dnův;

Gerda tunsi joka kukan, mutta vaikka niitä olikin niin monta, niin hänestä tuntui, että yksi puuttui, mutta mikä, sitä hän ei tietänyt.

znala každou květinku v zahradě, a ačkoliv jich tam bylo množství veliké, zdálo se jí, jakoby tam jedné nebylo, ale nevěděla, která květinka by to byla. —

Silloin istuu hän eräänä päivänä ja katselee vanhan vaimon lierilakkia maalattuine kukkineen ja kaikkein kaunein siinä oli juuri ruusu.

Jednono dne sedíc tiše, hleděla na stařenčin klobouk s malovanými květinami, z nichž nejkrásnější byla rozkvetlá růžička.

Sen oli vanhus unohtanut poistaa hatusta, kun hän toimitti toiset alas maahan.

Stařenka zapoměla sundati ji s klobouku tehdáž, když ostatní růže do země začarovala.

Mutta sellaista se on, kun ei pidä ajatuksiaan koossa.

Tak se děje, když kdo na všecko nevzpomene!

— Kuinka, sanoi Gerda, — eikö täällä ole ruusuja? ja hän juoksi lavojen väliin, etsi ja etsi, mutta ei löytänyt yhtään. Silloin hän istuutui itkemään. Mutta hänen kyyneleensä putosivat juuri siihen, mihin ruusut olivat vaipuneet, ja kun lämpöiset kyyneleet kostuttivat maata, nousi puu yhtäkkiä yhtä kukoistavana kuin se oli vaipunutkin ja Gerda syleili sitä, suuteli ruusuja ja ajatteli kauniita ruusuja kotona ja samalla pientä Kaita.

„Aj což!“ zvolala Gerda, „což tu není růží!“ vyskočila z postélky, hledala, hledala, ale růží nenalezla. I posadila se, aby si poplakala, a slzy její kanuly na místečko, kdež někdy stromek do země se propadl. Jakmile země horoucími slzami ovlažena byla, vyrostl z ní keř růžový a skvěl se krásou takovou, s kterouž se do země byl propadl. Gerda objímajíc růžičky, líbala je a vzpomínala na krásné růže na střeše domácí a na hezoučkého chlapečka, jejž nesmírně ráda měla.

— Oi, kuinka minä olen myöhästynyt! sanoi pieni tyttö. — Minunhan piti löytää Kai. Ettekö te tiedä, missä hän on? kysyi hän ruusuilta. — Uskotteko, että hän on kuollut ja poissa?

„Ach, jak dlouho jsem zde pomeškala?“ pravila. „Chtěla jsem hledati a nalézti Kaje! Nevíte-li pak kde jest?“ tázala se růží. „Domníváte-li se, že by byl mrtev?“

— Kuollut ei hän ole, sanoivat ruusut. — Me olemme olleet maassa, kaikki kuolleet ovat siellä, mutta Kai ei ollut siellä!

„Mrtev není,“ ozvaly se růže. „Přicházíme právě z hluboké země, kdež mrtví odpočívají, ale Kaje mezi nimi není.“

— Kiitos! sanoi pieni Gerda ja hän meni toisten kukkien luo ja katsahti niiden kupuun ja kysyi: — Ettekö te tiedä, missä pieni Kai on?

„Jsemť vám velmi povděčná,“ pravila Gerda a běhajíc po ostatních květinkách, dívala se jim do kalíšku a tázala se jich: „Víte-li, milé květinky, kde je Kaj? Kde zůstal?“

Mutta jokainen kukka seisoi auringossa, nähden unessa oman satunsa tai tarinansa, niitä sai Gerda kuulla monta, monta, mutta kukaan ei tietänyt mitään Kaista.

Avšak květinky, stojíce v slunci, mlčely, neboť se jim zdálo jen o tom, co se s nimi dělo, a děvče poslouchalo tiché jejich vypravování, ale nedovědělo se ničeho o Kajovi, chlapečku.

Ja mitä sanoi sitten Tulililja?

A co vypravovala pivoňka?

— Kuuletko rummun: pum! pum! On vain kaksi ääntä, aina: pum! pum! Kuule naisten surulaulua! Kuule pappien huutoja! Pitkässä punaisessa hameessaan seisoo hinduvaimo roviolla, liekit hulmuavat hänen kuolleen miehensä ympärillä, mutta hinduvaimo ajattelee sitä elävää täällä joukossa, häntä, jonka silmät polttivat kuumemmin kuin liekit, häntä, jonka silmien tuli kohtaa hänen sydäntänsä enemmän kuin ne liekit, jotka pian polttavat hänen ruumiinsa tuhkaksi. Saattavatko sydämen liekit kuolla rovion liekeissä?

„Bubínek se ozývá: bum, bum! Poslouchej hořekování žen a volání kněží! — V dlouhém, červeném rouše stojí na hranici žena indická, plameny šlehají kolem ní a kolem mrtvého těla jejího manžela. Žena vzpomíná na muže živého v zástupu hořekujícím, na muže, jehož žhoucí zrak hlouběji vniká ji do srdce, než plameny, jenžto co nevidět tělo její promění v prach a popel. Může-li srdce plamenné uhořeti v plamenech hořící hranice, na níž stojí?“ —

— Sitä en ensinkään ymmärrä, sanoi pieni Gerda.

„Tomu pranic nerozumím,“ řekla na to Gerda.

— Se on minun satuni, sanoi Tulililja.

„Pohádka o mně je u konce,“ pravila pivoňka.

Mitä sanoo Pyöräkello?

— Co vypravuje svlačina?

— Kapean kalliotien päällä riippuu vanha ritarilinna. Tuuhea muratti kasvaa pitkin sen vanhoja punaisia muureja, lehti lehden vieressä parvekkeen ympäri, ja siellä seisoo kaunis tyttö. Hän kumartuu kaidepuun yli ja katselee alas tietä pitkin. Ei yksikään ruusu riipu oksassaan raikkaampana kuin hän. Ei yksikään omenankukka liitele, kun tuuli kantaa sen puusta, kevyemmin kuin hän. Kuinka komea silkkipuku kahiseekin! Eikö ”hän” toki tule?

„Nad ouzkou pěšinkou na strmé skále sedí jako hnízdo orličí starodávný hrad rytířský; po jeho zdích táhne se břečťan, a dole u pěšiny zelená se okolo vrby svlačina. Na zdi hradské v altáně stojí sličná děva hledíc přes zábradlí dolů na strmou pěšinu, a dole u vrby hledí do polí švarná dívčina ze vsi. Obě kvetou jako jarní růže, ale žádná růže nekvete krásněji, žádný jablonní květ unášený větérkem s větví zelených nepoletuje lehčeji. — Proč nepřichází?“ — —

— Kaitako tarkoitat? kysyi pieni Gerda.

„Myslíš, že Kaj?“ tázala se Gerda.

— Puhun vain sadustani, unelmastani, vastasi Pyöräkello.

„Vypravuji jen svůj sen,“ odpověděla svlačina.

Mitä sanoo pieni Lumikello:

— A co povídá lepá sněženka?

— Puiden välissä riippuu nuorassa pitkä lauta. Se on keinu. Kaksi somaa pikkutyttöä — hameet ovat valkoiset kuin lumi, vihreät silkkinauhat hulmuavat hatuista — istuvat ja keinuvat.

„Mezi dvěma stromy visí na dvou provazech dlouhá deska. Na desce sedíce houpají se dvě outlá děvčátka v šatečkách bílých jako padlý sníh a v kloboučku, z něhož dlouhé zelené fábory vlají.

Veli, joka on heitä suurempi, seisoo keinussa, hän pitää käsivarttaan nuoran ympärillä pysyäkseen paikallaan, sillä toisessa kädessä hänellä on pieni malja, toisessa liitupiippu, hän puhaltaa saippuakuplia. Keinu käy ja kuplat lentelevät kauniisti vaihtelevin värein.

Jejich bratříček, o dvě leta starší než obě děvčátka, vyskočil na houpačku a chytil se ramenem provazu, protože v jedné ruce drží šálek mydlinek a v druhé dutý proutek, z něhož vypouští bubliny. Houpačka lítá a bubliny barev měnivých lítají povětřím kolem nich;

Viimeinen riippuu vielä piipun varressa, notkuen tuulessa. Keinu käy. Pieni musta koira, köykäinen kuin kupla, nousee takajaloilleen ja tahtoo mukaan keinuun. Keinu lentää, koira menee nurin, haukkuu ja on vihainen, se ilvehtii, kuplat särkyvät — keinuva lauta, särkyvä, vaahtokuva on lauluni!

poslední bublina vychází z proutku dutého a houpačka lítá. Psíček lehoučký jako bublina stoje na nohách zadních vystupuje a rád by se dostal na houpačku; již je na ni, lítá s dětmi, tu spadl s houpačky, štěká a hněvá se na děti. Děti ho škádlejí a bublinky praskají! — — Jako míhavá houpačka, jako měnivá bublina je pohádka moje!“

— Saattaa kyllä olla kaunista se, mitä sinä kerrot, mutta sinä sanot sen niin surullisesti etkä ensinkään mainitse Kaita. Mitä sanovat Hyasintit?

„Možná, že je hezká pohádka, ale vypravuješ ji tak truchlivě a o Kaji chlapečkovi v ní ani zmínky není!“
— A co vědí hyacinty?

— Oli kolme kaunista sisarta, läpikuultavaa ja hienoa. Ensimäisen hame oli punainen, toisen sininen, kolmannen aivan valkoinen. Käsi kädessä tanssivat he hiljaisen järven luona kirkkaassa kuutamossa. He eivät olleet keijukaisia, he olivat ihmislapsia.

„Bylo jednou tré krásných sester tělíčka velmi outlého a průsvitného. Jedna měla šaty červené, druhá modré a třetí celé bílé. — Držíce se za ruce, tančily při měsíčku na břehu jasného jezera. Nebyly víly, ale dcerky lidské.

Tuoksui kovin suloisesti ja tytöt hävisivät metsään. Tuoksu kävi voimakkaammaksi. Kolme ruumisarkkua — niissä lepäsivät kauniit tytöt — solui metsän tiheiköstä yli järven. Kiiltomadot lensivät loistaen ympärillä niinkuin pienet, liitelevät valot.

Kolem nich lítala vůně líbezná a sestry se ztratily v lese. — Tu byla vůně ještě silnější. Tři rakve, v nichž tyto tři sestry ležely, vycházely z tmavého lesa, a daly se na jezero; světlušky, třpytivé mušky, letěly podle nich jako planoucí pochodničky. —

Nukkuvatko tanssivat tytöt, vai ovatko he kuolleet? Kukkaistuoksu kertoo, että he ovat ruumiina. Iltakello soittaa kuolleille.

Či dřímají ty krásné tanečnice, či jsou mrtvé? — Dech tichého večera praví, že jsou mrtvé a klekání mrtvým vyzvání.“

— Sinä teet minut aivan surulliseksi, sanoi pieni Gerda. — Sinä lemuat niin voimakkaasti, minun täytyy ajatella kuolleita tyttöjä. Oi, onko sitten todella Kai kuollut? Ruusut ovat olleet alhaalla maassa ja ne sanovat: ei!

„Rozermoutíš mne celou,“ pravila Gerda. „Tak silně dýcháš, že mrtvé sestry z mysli mé neodcházejí. Ach, je-li pak chlapeček Kaj vskutku mrtev? Růže byly dole v hluboké zemi a praví, že tam Kaje není!“

— Piu, pau! soittivat Hyasintin kellot. — Me emme soita pienelle Kaille, häntä emme tunne. Me laulamme vain laulumme, ainoan, jonka osaamme.

A tu zvonili zvonky hyacintův:
„Bim, bam, klink, klank! Nevyzváníme malému Kajovi, toho mládenečka ani neznáme. Zpíváme jen svoji píseň, jedinou píseň, kterou známe.“

Ja Gerda meni Voikukan luo, joka paistoi kiiltävien vihreiden lehtien joukosta.

Na to šla Gerda k žlutému kvítku, ku smetánce, kteráž z dvou listéčků jasně hleděla a promluvila k ní důvěrně:

— Sinä olet pieni kirkas aurinko! sanoi Gerda. — Sanoppa minulle, tiedätkö, mistä minä löydän leikkiveljeni.

„Ty malé jasné slunečko, pověz mi, kde bych našla chlapečka Kaje, s nímž jsem si hrávala? Víš li pak o něm?“

Ja Voikukka paistoi niin kauniisti ja katsoi taas Gerdaan. Minkä laulun mahtoikaan Voikukka osata laulaa? Se ei sekään ollut Kaista.

A smetánka vyjasnila zlatá očka a přívětivě hleděla na holčičku. Co as smetánka vypravovala? I ona nevěděla ničeho o Kajovi!

Eräällä pienellä pihamaalla paistoi Jumalan aurinko niin lämpöisesti ensimäisenä kevätpäivänä. Auringonsäteet liukuivat alas naapurin valkoista seinää, aivan vieressä kasvoivat ensimäiset keltaiset kukat, tuo hohtava kulta lämpöisissä auringonsäteissä.

„Slunéčko boží svítilo v první den jarní teplounce a krásně na domovní dvoreček; paprskové jeho letěly po bílé zdi domku sousedního, po blízku usmívaly se první žluté květinky a zlatě zkvítaly na teplém výsluní.

Vanha isoäiti oli ulkona tuolissaan, tyttärentytär, köyhä kaunis palvelustyttö tuli kotiin lyhyeltä vierailulta. Hän suuteli isoäitiä. Siinä oli kultaa, sydämen kultaa tuossa hartaassa suudelmassa, kultaa huulilla, kultaa pohjalla, kultaa tuolla ylhäällä aamuhetkenä.

Babička seděla na židli a hřála se na slunéčku; vnučka její, chudobná švarná dívčina, jež v městě sloužila, byla u ní na několik hodin návštěvou a babičku celou zulíbala. — Jedno políbení bylo jako čisté stříbro, druhé jako ryzí zlato a v každém políbení hořelo její srdce zlatým plamenem lásky a požehnání. —

Kas, siinä minun pieni tarinani! sanoi Voikukka.

Ta je moje pohádka!“ pravila smetánka.

— Voi minun vanhaa isoäiti-raukkaani! huokasi Gerda. — Niin, hän varmaan ikävöi minua, on suruissaan minusta, niinkuin oli pikku Kaista. Mutta minä tulen pian takaisin kotiin ja sitten minä tuon Kain mukanani. Ei auta kysyä kukkasilta, ne osaavat vain oman laulunsa, ne eivät anna minulle tietoa!

„Ach moje ubohá, zlatá babička!“ povzdychla Gerda. „Zajisté že po mne touží; je zarmoucena pro mne a pro Kaje. Ale já se k ní brzy vrátím a přivedu Kaje domů. Což je naplat, že se táži kvítí, květinky znají jen své vlastní písně a o Kaji nic nevědí.“

Ja sitten hän köytti ylös pienen hameensa voidakseen juosta nopeammin. Mutta valkoinen Narsissi löi häntä jalkaan hänen juostessaan sen yli. Silloin hän jäi seisomaan, katseli pitkään kukkaa ja kysyi: — Tiedätkö ehkä jotakin? Ja hän kumartui aivan sen ääreen. Ja mitä se sanoi?

Potom si vykasala šaty, aby čerstvěji běžela; než lilije zlatohlavá popadla ji za nožku, když přes ní skočiti chtěla. I zastavila se a hledíc na vysokou štíhlou květinu, tázala se jí: „Snad že ty mi žádoucí zprávu dáš?“ a ucho k ní naklonila. A co vypravovala lilije zlatohlavá?

— Minä voin nähdä itseni, minä voin nähdä itseni! sanoi valkoinen Narsissi. — Oi, oi, kuinka minä lemuan! Ylhäällä, pienessä ullakkokamarissa, seisoo, puoleksi pukeutuneena, pieni tanssijatar. Hän seisoo milloin yhdellä jalalla, milloin kahdella, hän potkii koko maailmalle, hän on pelkkää silmänlumetta.

Pravila k ní: „Vidím sebe sama! sebe sama! Jak krásná je vůně má! Na střeše byla malá tanečnice v rouše polovičném; otáčejíc se na jedné noze a hned zase na obou a o celý svět nedbala. Byla jako kouzelnice.

Hän kaataa vettä teekannusta vaatekappaleelle, jota hän pitelee, se on kureliivi — siisteys on hyvä asia! Valkoinen hame riippuu naulassa, se on sekin pesty teekannussa ja kuivattu katolla.

Z konvice na čaj lila vodu na živůtek, řkouc: Čistota je krásná cnost. Bílé šaty, jež v té konvici vyprala, visely na stěně.

Sen hän pukee ylleen, saframinkeltainen liina kaulaan, niin paistaa hame valkoisemmalta. Jalat ilmaan! Kas kuinka hän keikailee kuin kukka varressaan! Minä voin nähdä itseni, minä voin nähdä itseni!

I oblékla se do nich a vzala kolem krku šátek žlutý jako šafrán. „Mně se zdá,“ pravila k sobě, „že moje šaty jsou teď mnohem bělejší. Vzhůru nožko! Ejhle jak na jedné noze rovně stojím! Vidím sebe sama! Sebe sama!“ Takovou pohádku vypravovala zlatohlavá lilije.

— Siitä minä en ensinkään välitä! sanoi Gerda, — sellaista ei pidä kertoa minulle! Ja sitten hän juoksi toiseen päähän puutarhaa.

„Toho si ani nevšímám,“ odpověděla Gerda. „O tom mi nepovídej!“ a utíkala k dvířkám zahradním.

Ovi oli lukittu, mutta hän rynkytti ruostunutta ripaa niin, että se irtaantui ja ovi aukeni ja sitten juoksi pieni Gerda paljain jaloin maailmalle.

Že dvířka zavřena byla, hýbala Gerda tak dlouho skobou zrezovatělou, až vypadla a dvířka se otevřela. I vyběhla ze zahrady, běžela bosýma nohama co mohla a běžela — do širého světa.

Hän katsoi kolme kertaa taakseen, mutta kukaan ei tullut hänen perässään. Vihdoin hän ei enään voinut juosta ja istuutui suurelle kivelle ja kun hän katseli ympärilleen, oli kesä mennyt, oli myöhäinen syys, sitä ei ensinkään saattanut huomata siellä kauniissa puutarhassa, missä aina oli auringonpaistetta ja kaikkien vuodenaikojen kukkia.

Třikráte se ohledla, ale nikdo za ní nešel; posléze unavená během silným posadila se na kámen, a ohlížejíc se kolem, pozorovala, že leto již minulo a že nastal chladnější podzimek. O podzimku neměla ani zdání, pokud v krásné zahradě sedávala, a slunce teple svítívalo a kvítí neustále zkvítalo.

— Herranen aika, kuinka minä olen myöhästynyt! sanoi pieni Gerda. — Onhan tullut syksy! Nyt en saa levätä. Ja hän nousi lähteäkseen.

„Svrchovaný Bože! Jak jsem se opozdila!“ zvolala. „Již je podzimek! Nesmím zde déle meškati.“ A vstala, aby se brala dále.

Oi, kuinka hänen pienet jalkansa olivat arat ja väsyneet ja ympärillä näytti kylmältä ja raa’alta. Pitkät salavanlehdet olivat aivan keltaiset ja sumu tippui vetenä alas niistä. Lehti putosi toisensa jälkeen, ainoastaan oratuomi seisoi marjoissaan ja niin tuimana, että suu meni ryppyyn.

Než mladé její nožky byly umdlené a velice ji bolely, a kolem ni rozkládaly se zima a mrazy a nad ní bouřlivá mračna. Vrby byly již sežloutly, vlhké mlhy táhly se okolím a se stromů padalo zvadlé lupení. Jenom trnoví mělo ještě trnečky černé, borůvky a brusnice byly již scvrkly a pole a háje sešedivěly a sčernaly.

Oi, kuinka täällä ulkona maailmassa oli harmaata ja raskasta!

Pod širým nebem nebylo již veselo, a Gerda spěchala dále.

Neljäs tarina. Prinssi ja prinsessa

Příběh čtvrtý. O princi a princezně

Gerdan täytyi taas levätä. Silloin hyppäsi lumella, aivan vastapäätä sitä paikkaa, missä hän istui, suuri varis. Se oli kauan istunut ja katsellut häntä ja käännellyt päätään. Nyt se sanoi: — Kraa, kraa!

Gerda byla opět unavená, že si odpočinouti musila. — Tu skokem po sněhu přiběhla vrána až tam, kde Gerda se posadila. Vrána dlouho tiše stála, dívajíc se na děvče a kývala hlavou: „Kvá — kvá! Dobré ráno! dobré ráno!“

hyvää päivää, hyvää päivää! Paremmin se ei voinut sitä sanoa, mutta se tarkoitti pienen tytön parasta ja kysyi, minne hän oli menossa niin yksinään maailmalle.

Líbeznějším hlasem vrána k holce promluviti nemohla, ale poněvadž s ní dobře mínila, tázala se, kam tak sama do šírého světa se odebírá.

Sanan ”yksinään” ymmärsi Gerda hyvin hyvästi ja tunsi oikein, kuinka paljon se sisälsi, ja sitten hän kertoi varikselle koko elämänsä ja vaelluksensa ja kysyi, eikö se ollut nähnyt Kaita.

Ubohá Gerda otázce dobře porozuměla a poznávala hluboký smysl dvou kratičkých slov „tak sama“. I vypravovala vráně všechny příběhy svého života a tázala se ji, viděla-li někde mládenečka Kaje.

Ja varis nyökkäsi varsin miettiväisenä ja sanoi: — Ehkä olisin, ehkä olisin!

Kavka povážlivě hlavou kývajíc, pravila: „Možná, možná!“

— Mitä? Luuletko! huusi pieni tyttö ja oli miltei litistämäisillään variksen kuoliaaksi, niin hän suuteli sitä.

„Jak že? Že možná?“ vykřikla Gerda radostí a byla by vránu hubičkováním udusila.

— Siivolla, siivolla! sanoi varis. — Minä luulen, että se saattaa olla pieni Kai. Mutta nyt hän varmaan on unohtanut sinut prinsessan takia.

„Buď rozumná! buď rozumná!“ řekla kavka. „Trvám, trvám, že to byl chlapec Kaj; avšak možná — možná, že pro princeznu na tebe zapomíná.“

— Asuuko hän jonkun prinsessan luona? kysyi Gerda.

„Je tedy u princezny?“ tázala se Gerda.

— Kraa, kuulehan! sanoi varis, — mutta minun on vaikea puhua sinun kieltäsi. Ymmärrätkö variksenkieltä, niin kerron paremmin.

„Slyš, milá!“ odpověděla kavka. „Ale s tebou mluviti je věc velmi těžká. Umíš-li pak latinsky jako já? Kvá — kvá! Pak snadněji mně porozumíš.“

— En, sitä en ole oppinut, sanoi Gerda, — mutta isoäiti osasi sitä ja P-kieltä hän osasi. Kunpa minäkin olisin oppinut sen!

„Neumím,“ odpověděla Gerda, „tomu jsem se neučila; ale moje babička umí latinu, a mnohému často latinu dává. Škoda, že jsem se jí nenaučila!“

— Ei tee mitään! sanoi varis, — minä kerron niin hyvin kuin voin, mutta huonoa siitä joka tapauksessa tulee, ja sitten se kertoi kaikki, mitä tiesi.

„Není škoda žádná,“ pravila kavka. „Budu tedy vypravovati, jak dovedu.“ — A vrána, co věděla, vypravovala dále.

— Siinä kuningaskunnassa missä me nyt istumme, asuu prinsessa, joka on niin hirvittävän viisas, mutta hän on myöskin lukenut kaikki sanomalehdet, mitä on maailmassa, ja unohtanut ne taas, niin viisas hän on.

„V tomto slavném království, jež obýváme, žila někdy princezna chytrá a rozumná nad všechny kozly a vrány. Však čítávala všechny noviny a všecky zase zapomínala a proto mohla býti tak chytrá a rozumná. —

Tässä hiljan istahtaa hän valtaistuimelle eikä se kuulu olevankaan erittäin hauskaa, silloin hän sattuu hyräilemään erästä laulua, se oli juuri tämä laulu: ”Miksen naimisiin ma menis?”

Onehdy — praví se o ní — sedíc na svém trůně, zpoměla si na píseň a dala se do zpívání: „Proč bych já se za muž nevdala“. Tak ta píseň začíná.

Kuulkaas, siinä on jotakin varteenotettavaa, sanoo hän ja sitten hän tahtoi mennä naimisiin, mutta hän tahtoi miehen, joka ymmärsi vastata, kun hänelle puhui, miehen, joka ei vain seisonut ja näyttänyt ylhäiseltä, sillä se on kovin ikävää.

Ta píseň je velmi rozumná — pravila princezna — a chtěla se mermomocí vdávat. Ale její pan manžel měl uměti mluvit a neměl býti pouhým panákem a hrát sobě na velikého pána; to prý je — říkávala — věc velmi směšná.

Nyt antoi hän rummuttaa kokoon kaikki hovinaiset ja kun he kuulivat, mitä hän tahtoi, niin kävivät he kovin tyytyväisiksi.
— Siitä minä pidän, sanoivat he, — sellaista minäkin tässä hiljan ajattelin. — Saat uskoa, että joka sana, jonka sanon, on totta! sanoi varis. — Minulla on kesy kulta, joka kulkee vapaasti linnassa ja hän on kertonut minulle kaikki!

I dala k sobě svolati všechny své dvořánky a komorné panny a tyto, uslyševše, co princezna v úmyslu má, nad míru se zaradovaly a jedním hlasem volaly: „Dobrá, dobrá! To jsem i já v úmyslu měla.“ — Můžeš tomu celou víru dát, že tomu tak jest“ — dokládala vrána, — „neboť mám v zámku svého ženicha, ochočelého mužička a od něho všechny zprávy dostávám — kvá kvá!“

Hänen kultansa oli tietysti myöskin varis, sillä vakka kantensa löytää ja variksella se aina on varis.

Samo sebou se vyrozumívá, že ochočelý ženich nebyl nikdo jiný než havran; neboť vrána podle vrány sedá a rovný rovného si hledá.

— Sanomalehdet ilmestyivät heti laidassaan sydämiä ja prinsessan nimikirjaimet. Siitä ymmärrettiin, että jokaisella nuorella miehellä, joka oli hauskan näköinen, oli vapaus tulla linnaan ja puhua prinsessan kanssa, ja sen, joka puhui niin, että saattoi kuulla hänen olevan kotonaan siellä, ja joka puhui parhaiten, sen tahtoi prinsessa ottaa miehekseen.

„Druhý den ráno vyšly noviny s červenými okrasami ze srdcí a z písmen jména kněžnina. I stálo v novinách červeně na bílém, že z mladých mužův každému, kdokoli k tomu stav i postavu má, na vůli ponecháno, přijíti do zámku a promluviti s princeznou, a kdo z nich tak dobře jako doma dovede mluviti řečí nejpěknější, toho že si princezna vezme.

Niin, niin, sanoi varis. Saat uskoa, se on niin totta kuin se, että istun tässä, että kansaa tulvi paikalle, oli tavaton tungos ja juokseminen, mutta ei onnistunut, ei ensimäisenä eikä toisena päivänä.

Ano, ano, tak se stalo. Můžeš mi na slovo věřit,“ pravila vrána a vykládala dále. „I přihnalo se na zámek mladíkův množství veliké, že nastala veliká běhanice a tlačenice — ale ani první ani druhý den nikomu štěstí nepřálo.

He osasivat kaikki hyvin puhua, kun olivat ulkona kadulla, mutta kun he tulivat sisään linnanportista ja näkivät kaartin hopeassa ja pitkin portaita lakeijoja kullassa ja suuret valaistut salit, niin he ällistyivät. Ja kun he seisoivat valtaistuimen edessä, missä prinsessa istui, eivät he osanneet sanoa muuta kuin viimeisen sanan, minkä hän oli sanonut, ja sitä ei hän viitsinyt kuulla uudestaan.

Kdož tam šli, všickni dovedli mluviti, pokud byli na ulici, než jakmile branou do zámku vešli a tam stráže v odění stříbrném, služebnictvo na schodech v odění zlatém a v síních zámeckých blíštící se svícny se zlatými korunami uviděli, byli ihned tak zaraženi, že pak jsouce předvedeni k princezně na trůnu sedící ani slova svého od sebe vydati s to nebyli a toliko poslední slovo od princezny pronesené opakovali, což princezna nikomu trpěti nechtěla.

Tuntui siltä, kuin ihmiset siellä sisällä olisivat saaneet nuuskaa vatsalleen ja menneet tainnoksiin, kunnes ne tulivat takaisin kadulle, niin, silloin he saattoivat puhua.

I dělo se jim, jakoby měli tipec na jazyku, byli učiněná nemluvňata; než vyšedše opět na ulici, věděli pak, co a jak mluviti měli.

Minä olin itse sisällä ja näin sen! sanoi varis. Niiden tuli sekä nälkä että jano, mutta linnasta eivät he saaneet edes lasillista haaleaa vettä.

Od bran městských až k zámku stáli v dlouhých řadách namlouvači kněžnini, stáním dostávali hlad a žízeň, ale v zámku nedostávali ani kapku čerstvé vody.

Tosin muutamat viisaimmat olivat ottaneet mukaansa voileipää, mutta eivät jakaneet naapurinsa kanssa. He ajattelivat kuin ajattelivatkin: antaa hänen vain näyttää nälkäiseltä, niin ei prinsessa ota häntä.

Kteří z nich byli chytřejší, vzali sobě do kapsy krajíc chleba s máslem, ale sousedům svým ani na zub nedali, myslíce sobě: „Ať vypadá jako hladový vlk, aby si ho princezna nevzala.“

— Mutta Kai, pieni Kai! kysyi Gerda. — Milloin hän tuli? Oliko hän noiden monien joukossa?

„Ale co se stalo s mládenečkem Kajem? Kdy ten tam přišel? Čekal tam také?“ tázala se Gerda.

— Maltahan, maltahan! Nyt me juuri tulemme häneen. Oli kolmas päivä, silloin tuli sinne pieni mies ilman hevosta ja vaatteita, marssien aivan tyynesti ylös linnaan. Hänen silmänsä loistivat kuin sinun silmäsi, hänellä oli kauniit pitkät hiukset, mutta muuten huonot vaatteet.

„Dočkej času, jako husa klasu! Teď jsme právě u něho. Třetí den octnul se tam neveliký mladičký pán; přišel pěšky a lehko, hrál se s celou důvěrou do zámku: oči jeho jiskřily jako tvoje, měl dlouhé krásné vlasy, ale oblek chudičký.“

— Se oli Kai! riemuitsi Gerda. — Oi, minä olen siis löytänyt hänet!
Ja hän taputti käsiään.

„To byl Kaj! Kaj to byl!“ zaradovala se Gerda. „Buď Bohu chvála, že jsem ho našla,“ a tleskala rukama.

— Hänellä oli pieni reppu selässä! sanoi varis.

„Měl na zádech raneček,“ pravila vrána.

— Ei, se oli varmaan hänen kelkkansa! sanoi Gerda, — sillä kelkka mukanaan hän läksi pois!

„I to byli jeho sáňky,“ opravovalo děvče slova vránina, „vždyť šel z domu se saňkami.“

— Se on mahdollista! sanoi varis,— minä en niin tarkkaan katsonut. Mutta sen tiedän kesyn kultani kautta, että kun hän tuli sisään linnanportista ja näki henkivartioston hopeassa ja lakeijat pitkin portaita kullassa, niin ei hän vähääkään ällistynyt. Hän nyökkäsi ja sanoi niille:

„Možná — možná!“ odpověděla vrána, „tak velice jsem si toho nepovšímnula. Než mám zprávu od svého ochočelého ženicha, že panáček, spatřiv v zámku stráže v odění stříbrném a služebnictvo v obleku zlatém, pranic se nedivil, a přívětivě je pozdravil, řka:

mahtaa olla ikävää seisoa portaissa, minä menen mieluummin sisään!

„Toť bych se dlouhou chvílí ukousal, kdybych na schodech stál. Půjdu raději na horu.“ —

Siellä loistivat salit kynttilöissään. Salaneuvokset ja korkeudet kulkivat paljainjaloin ja kantoivat kultavateja — siinä olisi kyllä saattanut käydä juhlalliseksi! Hänen saappaansa narisivat hirveästi, mutta hän ei kuitenkaan pelästynyt.

Nádherné síně zámecké třpytily se od tisíce a tisíce světel; královští radové a panstvo vysoce urozené bosýma nohama vyšlapovali nesouce zlaté nádobí, a jemu tajil se dech a bylo mu velmi ouzko, neboť boty mu strašně vrzaly, ale on si směle vykračoval.“

— Se on aivan varmaan Kai! sanoi Gerda. — Minä tiedän, että hänellä oli uudet saappaat, minä kuulin niiden narisevan isoäidin huoneessa.

„I to nikdo jiný nebyl než Kaj,“ pravila Gerda. „Dobře vím, že měl nové boty a slyšela jsem je vrzati, když jsme spolu byli u babičky.“

— Niin, kyllä ne narisivat! sanoi varis, — ja rohkeasti astui hän suoraan prinsessan eteen, joka istui helmellä, joka oli niin suuri kuin rukinpyörä. Ja kaikki hovinaiset ja niiden piiat ja piikojen piiat, ja kaikki kavaljeerit ja niiden palvelijat ja palvelijoiden palvelijat, jotka pitivät renkiä, seisoivat määräasennossa ympärillä. Ja kuta likempänä ovea he seisoivat, sitä ylpeämmiltä he näyttivät.

„Ano, ano! boty mu vrzaly,“ pravila vrána, „a on srdnatě kráčel ku princezně, sedící na lesknaté perle tak veliké jako vozní kolo, a kolem ní stály všechny dvořánky a jich komorné paní a panny, a za nimi stály všickni dvořeníné a jich komorníci a myslivci a běhouni, jestliže jaké měli, a kteří stáli blíže dveří, hrději se vypínali.

Palvelijoiden palvelijan renkiin, joka aina käy tohveleissa, tuskin uskaltaa katsoa, niin ylpeänä hän seisoo ovella.

Až k smíchu bylo, s jakou nadutostí roztahovali se u dveří do síně vedoucí, každý hraběcí myslivec a běhoun panský.“

— Se mahtaa olla kauheaa! sanoi pieni Gerda. — Ja Kai sai kuitenkin prinsessan?

„Toť podivu hrozné!“ pravila Gerda. „Ale Kaj dostal princeznu?“

— Jollen minä olisi ollut varis, olisin ottanut hänet, vaikka olenkin kihloissa. Hän kuului puhuneen yhtä hyvin kuin minä puhun, kun puhun variksenkieltä, sen olen kuullut kesyltä kullaltani.

„Kdybych nebyla vranou, byla bych si jí sama vzala, třeba že jsem již zasnoubena. Mluvil prý tak pěkně jako já, když se dám do latiny. Slyšela jsem to od mého ochočelého srdéčka, co na zámku princezny jen pro mne bije.

Hän oli rohkea ja kaunis, hän ei ollut ensinkään tullut kosimaan, vaan ainoastaan kuulemaan prinsessan viisautta, ja sen hän havaitsi hyväksi ja prinsessa puolestaan havaitsi hänet hyväksi.

Byl samá upřímnost a laskavost a nepřišel tam, aby si princeznu namluvil, nýbrž aby její chytrost a rozum poznal a shledal, že princezna je srdce dobrého a totéž shledala ona na něm.“

— Aivan varmaan se oli Kai, sanoi Gerda, — hän oli niin viisas, hän osasi päässälaskua murtoluvuilla. Oi, etkö veisi minua linnaan?

„Ovšem, Kaj byl rozumný,“ pravila Gerda. „Počítal z hlavy i zlomky! Nechtěla-li bys mne zavésti na zámek?“

— Kyllä, se on helposti sanottu! sanoi varis. — Mutta miten me sen teemme? Minäpä puhun siitä kesyn kultani kanssa, hän varmaan voi antaa meille neuvon. Sillä sen minä sinulle sanon, että sellainen pieni tyttö kuin sinä ei koskaan saa lupaa oikein päästä sisään!

„Snadné bývá přání, ale —“ odpověděla vrána, „jak je vykonáme? — Promluvím o tom s mým ochočelým ženichem; od něho je rada snadná. Ale to ti povídám, že děvče mladé jako ty tak snadno do zámku nepřichází.“

— Kyllä minä saan! sanoi Gerda. — Kun Kai kuulee että minä olen täällä, tulee hän heti ja noutaa minut!

„A já tam přece přijdu! Jakmile Kaj uslyší, že tu jsem, přiběhne pro mne.“

— Odota minua tuolla lätin luona! sanoi varis, käänteli päätään ja lensi pois.

„Čekej na mne tam u kaliště,“ pravila na to vrána a kývajíc hlavou odletěla.

Vasta kun oli pimeä ilta, tuli varis taas takaisin.
— Erinomaista, erinomaista! sanoi se. — Hän lähettää sinulle paljon terveisiä ja tässä on sinulle pieni leipä, hän otti sen kyökistä, siellä on leipää tarpeeksi ja varmaan sinun on nälkä.

Teprv když se k večeru smrklo, vrátila se vrána volajíc: „Kvá — kvá! Můj zlatoušek tě pozdravuje a posílá ti bochánek chleba z komory, kde ho veliká zásoba bývá, neboť máš zajisté velký hlad.

Ei ole mahdollista, että sinä pääset linnaan, sinähän olet paljain jaloin. Hopeaan puettu kaarti ja kultaan puetut lakeijatkaan eivät sitä sallisi. Mutta älä itke, sinä kyllä pääset sinne kuitenkin. Kultani tietää pienet takaportaat, jotka johtavat makuuhuoneeseen ja hän tietää, mistä ottaa avaimen.

Ale není možná, abys do zámku se dostala, protože jsi bosá. Stříbrošaté stráže a zlatošaté služebnictvo by tě tam nepustilo. Ale neplakej! Dostaneš se tam jinou cestou. Můj zlatoušek ví o zadních schodech, které vedou do ložnice princezniny, a také ví, kde k ní klíč najíti může.“

Ja he menivät puutarhaan, suureen puukujaan, missä lehti putosi toisensa jälkeen, ja kun kynttilät linnassa sammutettiin, toinen toisensa jälkeen, vei varis pienen Gerdan erään takaoven luo, joka oli raollaan.

A vrána a Gerda kráčely dlouhým stromořadím, kdež se stromů listí již padalo. Když pak světla v zámku shasla, šla vrána s děvčetem k zadním dveřím, které byly jen přivřeny.

Oi, kuinka Gerdan sydän sykki levottomuudesta ja ikävästä. Tuntui siltä kuin hän olisi ollut tekemäisillään jotain pahaa ja hänhän vain tahtoi tietää, oliko se pieni Kai.

Gerdě klepalo srdce strachem a toužebností; i bylo ji okolo srdce, jako by na něco zlého pomýšlela, ačkoliv jen dověděti se chtěla, je-li v zámku chlapeček Kaj.