Na to posadila stařena děvče sobovi na záda a sob, seč sílu měl, uháněl dále.

Og så løftet finnekonen den lille Gerda opp på reinsdyret, som løp alt hva det kunne.

„Běda!“ volala Gerda, „zapomněla jsem tam botky a rukavice,“ neboť ji do rukou a do nohou silně záblo, ale sob se s ní vrátiti nesměl a uháněl jako vítr dále a dále, až se zastavil u velikého keře v sněhu, na němž se zralé ovoce červenalo. Tam posadil děvče na sníh, dal ji políbení v ústa od zimy zamodralá, dal se do pláče a obrátiv se smutně a co nejrychleji mohl, uháněl zpátky, tam, odkud přiběhl.

«Å, jeg fikk ikke mine støvler! Jeg fikk ikke mine polvanter!» ropte den lille Gerda, det merket hun i den sviende kulden, men reinsdyret turde ikke stanse, det løp til det kom til den store busken med de røde bærne. Der satte det Gerda av, kysset henne på munnen, og det løp store blanke tårer ned over dyrets kinn, og så løp det alt hva det kunne tilbake igjen.

Ubohá Gerda bosa a bez rukavic stála tam uprostřed planiny zasněžené a zima a mráz strašně kolem ní řádily.

Der stod den stakkars Gerda uten sko, uten hansker, midt i den fryktelige iskalde Finnmarken.

I dala se do běhu, běžela dále a dále co nejrychleji mohla. Celé chumáče sněhu přepadly ji, ale sníh nepadal s nebe, jež se skvělo jasně v záři půlnoční.

Hun løp fremover så sterkt hun kunne. Da kom det en hel hær snefnugg. Men de falt ikke ned fra himmelen, den var ganske klar og skinnende av nordlys.

Sníh běžel proti ní rovnou cestou, a čím blížeji k ní byl, tím větší byly jeho chumáče.

Snefnuggene løp like hen over jorden, og jo nærmere de kom dess større ble de.

Gerda vzpomínala si, jak veliké bývaly pápěrky sněhové, když je skrze zvětšovací sklo viděla, ale zde byly mnohem větší, mnohem hroznější, neboť byly živé, přední stráže před hradem sněhové královny.

Gerda husket nok hvor store og kunstferdige de hadde sett ut den gangen hun så snefnuggene gjennom forstørrelsesglasset, men her var de riktignok aldeles store og fryktelige, de var levende, de var Snedronningens forposter.

Měly podobu divnou a divokou; někteří vyhlížely jako ohyzdní bílí ježovci, jiné jako chumáče bílých hadů, kteří hlavu vystrkovali a jiné jako bílí medvědi v huňatém kožichu.

De hadde de underligste skikkelser. Noen så ut som fæle store pinnsvin, andre som hele bunter av slanger som stakk hodene frem, og andre som små tykke bjørner som hårene struttet på, alle skinnende hvite, alle var de levende snefnugg.

Tu se dala Gerda ihned do horlivého modlení, a zima byla tak hrozná, že dech ubohého děvčete téměř před ústy v jinou podobu přecházel,

Da ba den lille Gerda sin Fader Vår, og kulden var så sterk at hun kunne se sin egen ånde. Som en hel røk stod den ut av munnen hennes.

v podobu malých bílých andílkův, kteří dotknuvše se země, postavu větší a větší na se brali. Bílí andílkové vesměs měli na hlavě bílé přilbice, a v rukou kopí a štíty, a neustále jich přibývalo.

Ånden ble tettere og tettere, og den formet seg til små klare engler som vokste mer og mer når de rørte ved jorden. Og alle hadde de hjelm på hodet, og spyd og skjold i hendene.

Když Gerda otčenáček svůj odříkala, obklopil ji zástup bílých andělův,

De ble flere og flere, og da Gerda hadde endt sin Fader Vår var det en hel legion om henne.

kteří kopí do chumáčův sněhu vráželi a je rozbíjeli a rozháněli, že sníh v tisíci pápěrkách tenounkých a lehounkých rozmetán kolem lítal, a Gerda mohla kráčeti dále.

De stakk med sine spyd i de gruelige snefnuggene så de gikk i hundrede stykker, og den lille Gerda gikk ganske sikker og freidig frem.

Andílkové hladili ji ruce a nohy a ona necítivši již tak hrozné zimy, spěchala dále, spěchala až přišla k hradu sněhové královny.

Englene klappet henne på føttene og på hendene, og så følte hun mindre hvor kaldt det var, og gikk raskt frem mot Snedronningens slott.

A teď se zajisté dovíme, co se stalo s chlapcem Kajem. Chlapec na děvče již nevzpomínal, a nepomyslil, že malá Gerda stojí před branou sněhového hradiska.

Men nå skal vi først se hvordan Kay har det. Han tenkte riktignok ikke på lille Gerda, og enda mindre på at hun stod utenfor slottet.

Příběh sedmý. O hradě sněhové královny a tom, co se tam stalo a událo

Syvende historie. Hva som skjedde i Snedronningens slott, og hva som skjedde siden.

Stěny v hradě sněhové královny byly z navátého sněhu a okna a dvéře do nich udělal nejostřejší vítr půlnoční.

Slottets vegger var av den fykende sne, og vinduer og dører av de skjærende vinder.

Na hradě bylo přes tisíc síní rozličné velikosti, jak je totiž velké závěje vystavěly; největší síň byla na několik mil dlouhá a všechny síně byly osvětlovány silnou září půlnoční; vesměs byly síně prostorné, pusté, ledové a hvězdičkami sněhovými ozdobené.

Det var over hundre saler, og alt var lik fykende sne. Den største strakte seg mange mil. Alle var de belyst av de sterke nordlys, og de var så store, så tomme, så isende kalde og så skinnende.

V nich nikdy plesu a radování nebývalo; ani medvědi tam k muzice nepřicházely, kterouž tam provozovala vichřice, ačkoliv medvědi, když vichřice svou hudbu spustí, rádi do tance se dávají a na zadních nohách poskakují; také se tam neprovozovaly hry s hubičkami a fatinkami, jichž obzvláštním milovníkem starý medvěd bývá; ani slečny lišky nedocházely tam na klep a na svačinku, dávajíce těm končinám rády dobrou noc; pustý, studený a mrtvý byl hrad sněhové královny.

Aldri kom det lystighet hit, ikke en gang så mye som et lite bjørneball, hvor stormen kunne blåse opp og isbjørnene gå på bakbenene og ha fine manerer. Aldri en liten lekefest med «munndask» og «slå på lappen». Aldri et bitte lite kaffeselskap med de hvite revefrøknene. Tomt, stort og kaldt var det i Snedronningens saler.

Půlnoční záře svítila tak jasně, že bylo patrně viděti, kde počíná a kde se měnivě tratí.

Nordlysene blusset så punktlig at man kunne telle seg til når de var på det høyeste og når de var på det laveste.

Uprostřed ohromné pusté síně bylo mrtvé jezero; jeho ledová kůra byla všudy popraskaná a rozpraskaná na tisíce ker velikých sobě rovných a celek podobal se dílu uměleckému. — Uprostřed jezera sedává sněhová královna, když doma bývá, a říkává o sobě, že trůn její je zrcadlo rozumu a zrcadlo to je ze všech na světe nejlepší a jediné zrcadlo pravdy. —

Midt inne der, i den tomme uendelige snesalen, var det en frossen sjø. Den var revnet i tusende stykker, men hvert stykke var så veldig likt det andre at det var et helt kunststykke. Og midt på den satt Snedronningen når hun var hjemme, og så sa hun at hun satt i forstandens speil, og at det var det største og beste i denne verden.

Malý Kaj byl od zimy celý zmodralý, ba téměř zčernalý, čehož on ovšem na sobě nepozoroval, protože královna sněhová políbením sejmula mu se rtů hrůzu studenou a srdce jeho v kůru ledovou obrátila.

Lille Kay var ganske blå av kulde, ja nesten sort, men han merket det dog ikke, for hun hadde jo kysset kuldegyset av ham, og hans hjerte var så godt som en isklump.

Prácí jeho bývalo ostrohranné ploché kry ledové z jezera vytahovati; kry ledové sem tam obracel, jakoby byl chtěl z nich něco sestaviti, podobně jako děti činívají, skládajíce z dřevěných deštiček všelijaké domky a figurky.

Han gikk og slepte på noen skarpe flate isstykker som han la på alle mulige måter, for han ville få noe ut av det. Det var som når vi andre har små treplater og legger disse til figurer, det kalles «det kinesiske spill».

I chlapec Kaj skládal z ker ledových velmi uměle všelijaké domky a figurky a tuto svou ledovou zábavu jmenoval zábavu rozumnou. V jeho očích byly skládané figurky dílem znamenitým a velmi důležitým. Skládal figurky tak, že z nich celá slova bývala, ale až posud se mu nepovedlo, složiti z nich slovo „věčnost“, což by nejraději byl učinil, neboť královna sněhová pravila kdys k němu:

Kay gikk også og lagde figurer, de aller mest kunstneriske, det var forstandens isspill. For hans øyne var figurere ganske utmerket, og av den aller høyeste viktighet. Det var glasskornet som satt i øyet hans som gjorde det! Han lagde hele figurer som var et skrevet ord, men aldri kunne han få til å legge ut det ordet som han egentlig ville, ordet «evigheten», og Snedronningen hadde sagt:

„Složíš-li to slovo, budeš svým pánem; a já ti dám darem svět celý a dvé nových nejpěknějších trepek železných.“

«Får du til å lage den figuren til meg, så skal du være din egen herre, og jeg forærer deg hele verden og et par nye skøyter.»

Ale chlapci se to slovo nepovedlo.

Men han kunne ikke.

„Teď již je na čase,“ pravila královna sněhová, „abych se odebrala do krajin teplejších. Tam musím, abych se podívala na černé pánve.“ Tak nazývala sopky, jež my nazýváme Etnu a Vesuv. „Musím tam,“ pravila, „abych je trochu obílila. Takové líčení jim velmi dobře sluší k jich vinohradům a hájům citronovým.“

«Nå suser jeg bort til de varme land!» sa Snedronningen. «Jeg vil hen og kikke ned i de sorte grytene!» — Det var de ildsprutende bergene, Ætna og Vesuv som man kaller dem. — «Jeg skal hvite dem litt! Det hører med. Det gjør godt oppå sitroner og vindruer!»

Řkouc to odletěla a pozůstavila chlapce v pusté ohromné síni ledové, která na několik mil dlouhá a široká byla. Chlapec dívaje se na kry ledové rozjímal a rozjímal, až z rozjímání stuhl a jako zmrzlé tělo vyhlížel.

Og så fløy Snedronningen, og Kay satt ganske alene i den mange mil store tomme issalen og så på isstykkene, og tenkte og tenkte så det knakte i ham, og ganske stiv og stille satt han, man skulle tro han var frosset i hjel.

V tu chvíli právě vcházela na nádvoří ledového zámku větrem nešená Gerda odříkávajíc svou večerní modlitbu. Vítr se utišil, jakoby si na noc ulehnouti chtěl, a Gerda kráčela dále velikými a pustými ledovými síněmi. Tu spatřivši chlapce Kaje ihned ho poznala, padla mu okolo krku a tisknouc jej k srdci svému, zvolala:

Da var det at den lille Gerda trådte inn i slottet, gjennom den store porten som var skjærende vinder. Men hun leste en aftenbønn, og da la vindene seg som om de skulle sove, og hun trådte inn i de store, tomme kalde salene — da så hun Kay, hun kjente ham, hun fløy om halsen på ham, holdt ham så fast, og ropte:

„Kaji, můj milý, zlatý Kaječku! Tedy jsem tebe konečně nalezla!“

«Kay! Søte lille Kay! Så har jeg da funnet deg!»

Avšak Kaj sebou ani nepohnul, sedě mlčky jako kamená socha:

Men han satt ganske stille, stiv og kald. —

a Gerda dala se do hořkého pláče; horoucí slzy její kanuly ze smutného oka Kajovi za ňadra, padly až do jeho srdce, roztály ledy v něm a pozřely střepinu z čarodějného zrcadla. Chlapec procitl a děvče radostí dalo se do zpěvu:

Da gråt den lille Gerda hete tårer, de falt på hans bryst, de trengte inn i hans hjerte, de opptinte isklumpen og fortærte den lille speilklumpen der inne. Han så på henne og hun sang salmen:

„V zahrádce plno růžiček,
tam se nám zjeví Ježíšek.“

«Rosene vokser i dale,
Der får vi Barn-Jesus i tale!»

V tu chvíli i Kaj dal se do pláče, do pláče tak silného, že vyplakal zrnko sklenné, jež mu bylo do oka padlo, i poznal Gerdu a radostně zvolal:

Da brast Kay i gråt. Han gråt så speilkornet trillet ut av øynene, han kjente henne og jublet:

„Gerdo! Milá dobrá Gerdo! Kdež pak jsi tak dlouho bývala? — A kdež jsem byl já?“ —

«Gerda! Søte lille Gerda! — Hvor har du dog vært så lenge? Og hvor har jeg vært?»

A ohlížeje se kolem pravil: „Hu! jaká je tu zima! jak je tu pusto a smutno!?“ pak se přitulil ku Gerdě, držel ji pevně za ruce, ona radostí plakala, on plakal s ní. —

Og han så rundt om seg. «Hvor kaldt det er her! Hvor tomt og stort det er her!» Og han holdt seg fast til Gerda, og hun lo og gråt av glede.

Shledání obou dětí byl výjev krásný a pohnutlivý; kry ledové se hýbaly a daly se do tance: pak tancem jsouce unavené, uléhaly a kladouce se k odpočinku, sestavily podivné litery a z liter slovo, jež Kaj již dávno sestaviti chtěl a měl, slovo, jež mělo jej učiniti pánem nad sebou samým a pro něž od královny sněhové měl dostati darem svět celý a ještě dvé nových trepek železných.

Det var så velsignet at selv isstykkene danset av glede rundt om, og da de var trette og la seg, lå de akkurat i de bokstavene som Snedronningen hadde sagt han skulle finne ut. Så var han sin egen herre, og hun ville gi ham hele verden og et par nye skøyter.

Gerda vtiskla políbení horoucí na tvář chlapcovu a bledé jeho líce znovu se červenaly; vtiskla mu políbení na jeho oči a tyto ihned jiskřily jako očka její; zulíbala jeho ruce i nohy a — chlapec v tu chvíli nabyl opět života, zdraví a síly.

Og Gerda kysset hans kinn, og de blomstret. Hun kysset hans øyne, og de lyste som hennes, hun kysset hans hender og føtter, og han var sunn og rask.

A byť by se byla mžikem vrátila královna sněhová, již nebylo nic naplat, neboť na krách ledových skvělo se slovo z hvězdiček sněhových složené a znělo: Věčnost!

Snedronningen måtte gjerne komme hjem: Hans fribrev stod skrevet der med skinnende isstykker.

Kaj a Gerda vzavše se za ruce vyšli z ledového hradu; na cestě vypravovaly sobě o babičce, o růžovém stromku na střeše a kamkoliv přicházely, tam větry se tišily a slunce jasně vycházelo z temných mračen.

Og de tok hverandre i hendene og vandret ut av det store slottet. De talte om bestemor og om rosene oppe på taket. Og der de gikk lå vindene ganske stille og solen brøt frem.

Když přišli k velikému keři s červeným ovocem, viděli tam státi rychlonohého soba, který je očekával. Podle něho stála sobice, a ta jim dala mléka a hladila je svou hlavou, jakoby je zulíbati chtěla.

Og da de nådde busken med de røde bærene, stod reinsdyret der og ventet. Det hadde en annen ung rein med, som var full av iver, og den gav de små sin varme melk og kysset dem på munnen.

Sob a sobice donesly rychlým honem chlapce a děvče až k stařeně Laponské, kteráž jim nový teplý oblek dala a saňky na další cestu upravila.

Så bar de Kay og Gerda først til finnekonen, hvor de varmet seg opp i den hete stuen og fikk råd om hjemreisen. Så til lappekonen som hadde sydd dem nye klær og gjort i stand sin slede.

Když chlapec a děvče od stařenky odjížděli, vyprovázely je sob a sobice až na hranice zemské. Tam se již všecko v celém okolí zelenalo; děti daly stařeně a sobům s Bohem, volajíce: „Díky, díky! Zaplať vám to Pán Bůh!“

Og reinsdyret og den unge reinen løp ved siden og fulgte med, helt til landets grense, hvor det første grønne tittet frem. Der tok de avskjed med reinsdyret og med lappekonen. «Farvel!» sa de alle sammen.

Ptactvo nejdříve tam přiletěvši, dalo se do zpívání, lesy se zelenaly a z nedalekého háje vyjíždělo jim naproti na krásném komoni, jejž Gerda poznala, že byl zapražen k zlatému kočáru, mladé děvčátko s červenou čapkou na hlavě, majíc v sedle svém dvě bambitky, jichž hlavně se jasně třpytily.

Og de første små fuglene begynte å kvitre, skogen hadde grønne knopper, og ut fra den kom en ung pike ridende, på en prektig hest som Gerda kjente (den hadde vært spent for gullkaréten), med en skinnende rød lue på hodet og pistoler foran seg.

Děvčátko to byla dcerka loupežníkova, již se byl znechutil život loupežnický v hlubokých lesinách, z nichž nedlouho před tím odešlo. Chtěla se odebrati do krajin půlnočních a kdyby tam nenašlo žádoucího radování z mladého věku, chtěla i dáleji do světa jíti.

Det var den lille røverpiken som var lei av å være hjemme, og ville nå først nordpå, og siden til en annen kant dersom hun ikke ble fornøyd.

Gerda ji ihned poznala, a z nenadálého spolu se shledání nastala všem třem dětem nenadálá radost.

Hun kjente straks Gerda, og Gerda kjente henne, det var en glede.

„Tys pravý tulák!“ pravila dcerka loupežníkova k chlapci. „Ráda bych věděla, stojíš-li za to, že někdo pro tebe až na kraj světa se odvážil?“

«Du er en underlig fyr å traske etter!» sa hun til lille Kay. «Jeg kan ikke vite om du fortjener at man løper til verdens ende for din skyld!»

Ale Gerda ji chlácholila a po tváři hladila, řkouc: „Ráda bych věděla, kde as nyní princ a princezna meškají?“

Men Gerda klappet henne på kinnet og spurte om prinsen og prinsessen.

„Ano, ti odjeli do cizých dalekých krajin,“ odpovědělo děvče loupežníkovo.

«De har reist til fremmede land!» sa røverpiken.

„A co je s vránou,“ tázala se opět Gerda.

«Men kråken?» spurte den lille Gerda.

„Vrána je mrtva,“ odpovědělo děvče, „a ochočelý havran je vdovcem a nosí po ní smutek, černou stužku na levé noze. Chuďas se trápí pro ní a smutně kváká. Ale vypravuj, co se s tebou dělo a kterak jsi tohoto mladého tuláka konečně nalezla!“

«Ja, kråken er død!» svarte hun. «Den tamme kjæresten har blitt enke og går med en stump sort ullgarn om nebbet. Hun klager seg ynkelig, og vrøvl er det hele! — Men fortell meg nå hvordan det har gått deg, og hvordan du fikk fatt på ham!»

A Gerda i Kaj dali se do obšírného vypravování svých příběhů.

Og Gerda og Kay fortalte begge to.

„Čtyry není pět a široký svět!“ pravilo na to děvče loupežníkovo, podalo oběma dětem ruku, a slíbilo jim, že je navštíví, až na cestách svých přijde do města, v němž oni žíti budou; o potom rozloučivši se s nimi vydalo se do světa.

«Og snipp-snapp-snurre-basselurre!» sa røverpiken, tok dem begge to i hendene, og lovet at hvis hun en gang kom igjennom deres by, så skulle hun komme opp å besøke dem.

Kaj a Gerda vedouce se za ruce brali se dál a dále. Za nedlouho nastalo nejkrásnější jaro. Kolem a kolem usmívalo se na ně kvítí a čerstvé stromoví; zvony na věžích kostelních slavily nastávající svátky velikonoční a obě děti pohlížejíce do okolí, poznali vížku kostelní toho města, kdež dříve byly přebývaly.

Og så red hun ut i den vide verden, men Kay og Gerda gikk hånd i hånd, og mens de gikk var det en deilig vår med blomster og grønt. Kirkeklokkene ringte, og de kjente igjen de høye tårnene, den store byen, det var i den de bodde.

I spěchaly do města a do ulice, kdež domky jich rodičů stály. Nemeškaly jíti po schodech do světničky, již obývala babička a v níž všecko posud tak stálo, jako tehdáž, když z domu odcházely. Hodiny na stěně posud šly: cik, cak! ale když do světničky vstoupily, pozorovaly na sobě, že jsou již výrostkové.

Og de gikk inn i den og hen til bestemorens dør, oppover trappen, inn i stuen, hvor alt stod på samme sted som før, og uret sa «Tikk! Tikk!» og viseren dreide. Men idet de gikk gjennom døren merket de at de var blitt voksne mennesker.

Růže na střeše kvetoucí pohlížely do okna a stoličky dětské stály posud u okna. Kaj a Gerda posadily se vedle sebe držíce se za ruce a v tu chvíli všecka sněhová a pustá krása z krajin královny sněhové jako těžký sen z mysli jim vypadla.

Rosene fra takrennen blomstret inn av de åpne vinduene, og der stod de små barnestolene, og Kay og Gerda satte seg på hver sin og holdt hverandre i hendene. De hadde glemt som en tung drøm den kalde tomme herligheten hos Snedronningen.

Babička sedíc na židli, četla v písmě svatém, kdež stojí psáno: „Nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“

Bestemor satt i Guds klare solskinn og leste høyt av bibelen: «Uten at dere blir som barn, kommer dere ikke i Guds rike!»

A Kaj a Gerda pohlédly na sebe okem jasnějším, neboť porozuměly slova písně starodávné:

Og Kay og Gerda så hverandre inn i øynene, og de forsto på en gang den gamle salmen:

„Rozkvítá v dole růžička,
tam uvidíme Ježíška.“

«Rosene vokser i dale,
Der får vi Barn-Jesus i tale!»

A seděly vedle sebe jako mládenec a panna, ale byly posaváde jako pacholátka — dítky dobrého srdce a nevinné duše. A potom nastalo léto, kteréž srdce naše rozehřívá a celou naši bytost oživuje.

Der satt de begge to, voksne og allikevel barn, barn i hjertet, og det var sommer, den varme, velsignede sommer.