„Jen pojď ke mně,“ pravila stařena, „a pověz mi, kdo jsi?“

«Kom dog og fortell meg hvem du er, og hvordan du har kommet hit!» sa hun.

Gerda vypravovala ji všecko, co se ji přihodilo, a stařena nad tím vrtěla hlavou, řkouc: „Hm, hm!“ Když pak děvče se tázalo, viděla-li chlapce Kaje, odpověděla stařena, že chlapec kolem ní nejel, ale že se vrátí, jen aby se nermoutila, aby si na třešních pochutnala, a na květiny v zahradě se podívala, kteréž mnohem pěknější byly než všechno kvítí v knihách malované, a stařenka doložila, že každá květinka nějakou pohádku ví.

Og Gerda fortalte henne alt, og den gamle ristet med hodet og sa: «Hm! Hm!» Og da Gerda hadde sagt henne alt og spurt om hun ikke hadde sett lille Kay, sa konen at han hadde ikke kommet forbi, men han kom nok, hun skulle bare ikke være bedrøvet, men smake hennes kirsebær og se på hennes blomster. De var vakrere enn noen billedbok, alle kunne de fortelle en hel historie.

Na to vzala děvče za ruku, odebrala se s ním do domku a dveře za sebou zavřela.

Så tok hun Gerda i hånden, de gikk inn i det lille huset og den gamle konen lukket døren igjen.

Domek měl okna vysoko; v oknech bylo sklo červené, modré, žluté, a světlo denní v malé světnici rozmanitě a podivně se měnilo; na stole byly nejsladší třešně a děvče z nich jísti mohlo pokud jemu chutnaly a pokud mohlo.

Vinduene satt så høyt oppe, og glassene var røde, blåe og gule. Dagslyset skinte så underlig inn dit med alle fargene, men på bordet stod de deiligste kirsebær, og Gerda spiste så mange hun ville, for det turde hun.

Mezi tím, co děvče jedlo, česala ji stařena vlasy zlatým hřebenem, a kadeře holčiny kolem hezoučkých tvářiček buclatých a plných zářily jako růžičky.

Og mens hun spiste, kjemmet den gamle konen hennes hår med en gullkam, og håret krøllet og skinte så nydelig gult rundt om det lille, vennlige ansiktet, som var så rundt og så ut som en rose.

„Tak hezké děvčátko přála jsem si již dávno míti,“ řekla stařena. „Uvidíš, jak dobře spolu se srovnávati budeme.“

«Slik en søt liten pike har jeg virkelig lengtet etter», sa den gamle. «Nå skal du se hvor godt vi to skal komme ut av det!»

A Gerda čím déle ji stařena vlasy česala, tím více a více zapomínala na chlapce Kaje, s nimž vychována byla, neboť stařena uměla čarovati, ale nebyla čarodějka zlá. Čarovala jen někdy toliko pro své potěšení a byla by velmi ráda děvče podržela.

Og mens hun kjemmet den lille Gerdas hår, glemte Gerda mer og mer sin pleiebror Kay. For den gamle konen kunne trolldom, men et ondt troll var hun ikke, hun trollet bare litt for sin egen fornøyelse, og nå ville hun gjerne beholde den lille Gerda.

I šla tedy do zahrady, dotýkala se berličkou všech keřů růžových, a růže jakkoliv nejkrásněji kvetly, tu chvíli do země zapadly, že nebylo ani znáti místa, kde stromečky růžové stávaly.

Derfor gikk hun ut i haven, strakte sin krokkjepp ut mot alle rosentrærne, og uansett hvor vakkert de blomstret, sank de dog alle ned i den sorte jorden, og man kunne ikke se hvor de hadde stått.

Obávala se totiž stařenka, že by děvče, jakmile by vidělo růžičky, vzpomělo si na chlapce Kaje a že by od ní odešlo.

Den gamle var redd for at når Gerda så rosene skulle hun tenke på sine egne, og da huske lille Kay og så løpe sin vei.

Potom šla s děvčetem do zahrady. V zahradě bylo krásně a milo! Květiny zářily v nejkrásnějším květu po celý rok; nebylo krásnějších a pestřejších květinek v žádné knize obrázkové.

Nå førte hun Gerda ut i blomsterhaven. — Nei, for en duft og skjønnhet! Alle tenkelige blomster, og det for enhver årstid, stod her i det prektige flor. Ingen billedbok kunne være mere fargerik og vakker.

Děvče radostí skákalo a hrálo si v zahradě, až slunce za vysokým stromovím se schovalo a zapadlo. Stařenka vystlala Gerdě lože červenými hedbávnými povlaky a peřinkami, jež modrými fialkami nasypány byly, a v tom lůžku spalo děvče tak sladce, a mělo tak líbezné sny, jaké královna jen na den svatební mívá.

Gerda hoppet av glede, og lekte til solen gikk ned bak de høye kirsebærtrærne. Da fikk hun en deilig seng med røde silkedyner som var brodert med blåe fioler, og der sov og drømte hun så skjønt som en dronning på sin bryllupsdag.

Druhý den směla Gerda opět si hráti na výsluní s kvítím a tak si hrávala po několik dnův;

Neste dag kunne hun igjen leke med blomstene i det varme solskinnet — slik gikk mange dager.

znala každou květinku v zahradě, a ačkoliv jich tam bylo množství veliké, zdálo se jí, jakoby tam jedné nebylo, ale nevěděla, která květinka by to byla. —

Gerda kjente hver blomst, men uansett hvor mange det var, syntes hun dog at det manglet en, men hvilken visste hun ikke.

Jednono dne sedíc tiše, hleděla na stařenčin klobouk s malovanými květinami, z nichž nejkrásnější byla rozkvetlá růžička.

Da sitter hun en dag og ser på den gamle konens solhatt med de malte blomstene, og den vakreste der var nettopp en rose.

Stařenka zapoměla sundati ji s klobouku tehdáž, když ostatní růže do země začarovala.

Den gamle hadde glemt å få den av hatten da hun fikk de andre ned i jorden.

Tak se děje, když kdo na všecko nevzpomene!

Men slik er det å ikke ha tankene med seg!

„Aj což!“ zvolala Gerda, „což tu není růží!“ vyskočila z postélky, hledala, hledala, ale růží nenalezla. I posadila se, aby si poplakala, a slzy její kanuly na místečko, kdež někdy stromek do země se propadl. Jakmile země horoucími slzami ovlažena byla, vyrostl z ní keř růžový a skvěl se krásou takovou, s kterouž se do země byl propadl. Gerda objímajíc růžičky, líbala je a vzpomínala na krásné růže na střeše domácí a na hezoučkého chlapečka, jejž nesmírně ráda měla.

«Hva!» sa Gerda. «Er det ingen roser her!» og løp inn mellom bedene, søkte og søkte, men det var ingen å finne. Da satte hun seg ned og gråt, men hennes hete tårer falt akkurat der hvor et rosentre var sunket, og da de varme tårene vannet jorden, skjøt treet opp med ett, like blomstrende som da det sank, og Gerda omfavnet det, kysset rosene og tenkte på de nydelige rosene hjemme, og med dem på den lille Kay.

„Ach, jak dlouho jsem zde pomeškala?“ pravila. „Chtěla jsem hledati a nalézti Kaje! Nevíte-li pak kde jest?“ tázala se růží. „Domníváte-li se, že by byl mrtev?“

«Å, så forsinket jeg har blitt!» sa den lille piken. «Jeg skulle jo finne Kay! — Vet dere ikke hvor han er?» spurte hun rosene. «Tror dere at han er død og borte?»

„Mrtev není,“ ozvaly se růže. „Přicházíme právě z hluboké země, kdež mrtví odpočívají, ale Kaje mezi nimi není.“

«Død er han ikke», sa rosene. «Vi har jo vært i jorden. Der er alle de døde, men Kay var ikke der!»

„Jsemť vám velmi povděčná,“ pravila Gerda a běhajíc po ostatních květinkách, dívala se jim do kalíšku a tázala se jich: „Víte-li, milé květinky, kde je Kaj? Kde zůstal?“

«Takk skal dere ha!» sa den lille Gerda, og hun gikk hen til de andre blomstene og så inn i deres begre, og spurte: «Vet dere ikke hvor lille Kay er?»

Avšak květinky, stojíce v slunci, mlčely, neboť se jim zdálo jen o tom, co se s nimi dělo, a děvče poslouchalo tiché jejich vypravování, ale nedovědělo se ničeho o Kajovi, chlapečku.

Men hver blomst stod i solen og drømte sitt eget eventyr eller sin egen historie. Av dem fikk lille Gerda så mange, mange, men ingen visste noe om Kay.

A co vypravovala pivoňka?

Og hva sa da tigerliljen?

„Bubínek se ozývá: bum, bum! Poslouchej hořekování žen a volání kněží! — V dlouhém, červeném rouše stojí na hranici žena indická, plameny šlehají kolem ní a kolem mrtvého těla jejího manžela. Žena vzpomíná na muže živého v zástupu hořekujícím, na muže, jehož žhoucí zrak hlouběji vniká ji do srdce, než plameny, jenžto co nevidět tělo její promění v prach a popel. Může-li srdce plamenné uhořeti v plamenech hořící hranice, na níž stojí?“ —

«Hører du trommen: Bom! Bom! Det er kun to toner, alltid Bom! Bom! Hør kvinnenes sørgesang! Hør prestens rop! — I sin lange røde kjortel står hindukonen på bålet, flammene står opp om henne og hennes døde mann. Men hindukonen tenker på den levende der i kretsen, ham hvis øyne brenner hetere enn flammene, ham hvis øynes ild når hennes hjerte mere enn de flammer som snart brenner hennes legeme til aske. Kan hjertets flamme dø i bålets flammer?»

„Tomu pranic nerozumím,“ řekla na to Gerda.

«Det forstår jeg slett ikke!» sa den lille Gerda.

„Pohádka o mně je u konce,“ pravila pivoňka.

«Det er mitt eventyr!» sa tigerliljen.

— Co vypravuje svlačina?

Hva sier vindelen?

„Nad ouzkou pěšinkou na strmé skále sedí jako hnízdo orličí starodávný hrad rytířský; po jeho zdích táhne se břečťan, a dole u pěšiny zelená se okolo vrby svlačina. Na zdi hradské v altáně stojí sličná děva hledíc přes zábradlí dolů na strmou pěšinu, a dole u vrby hledí do polí švarná dívčina ze vsi. Obě kvetou jako jarní růže, ale žádná růže nekvete krásněji, žádný jablonní květ unášený větérkem s větví zelených nepoletuje lehčeji. — Proč nepřichází?“ — —

«Ut over den snevre fjellveien henger en gammel ridderborg. Det tette eviggrønne vokser opp om de gamle røde murene, blad ved blad, hen om balkongen, og der står en vakker pike. Hun bøyer seg ut over rekkverket og ser ned på veien. Ingen rose henger friskere fra grenene enn hun, ingen epleblomst, når vinden bærer den fra treet, er mere svevende enn hun. Hvordan den prektige silkekjortelen rasler. “Kommer han dog ikke!?”»

„Myslíš, že Kaj?“ tázala se Gerda.

«Er det Kay du mener», spurte lille Gerda.

„Vypravuji jen svůj sen,“ odpověděla svlačina.

«Jeg taler kun om mitt eventyr, min drøm», svarte vindelen.

— A co povídá lepá sněženka?

Hva sier den lille sneklokken?

„Mezi dvěma stromy visí na dvou provazech dlouhá deska. Na desce sedíce houpají se dvě outlá děvčátka v šatečkách bílých jako padlý sníh a v kloboučku, z něhož dlouhé zelené fábory vlají.

«Mellom trærne henger det lange brettet i snorer, det er en gynge. To nydelige småpiker — kjolene er hvite som sne, lange grønne silkebånd flagrer fra hattene — sitter og gynger.

Jejich bratříček, o dvě leta starší než obě děvčátka, vyskočil na houpačku a chytil se ramenem provazu, protože v jedné ruce drží šálek mydlinek a v druhé dutý proutek, z něhož vypouští bubliny. Houpačka lítá a bubliny barev měnivých lítají povětřím kolem nich;

Broren, som er større enn dem, står opp i gyngen, han har armen om snoren for å holde seg, for i den ene hånden har han en liten skål, i den andre en krittpipe, han blåser såpebobler. Gyngen går, og boblene flyr med vakre, vekslende farger.

poslední bublina vychází z proutku dutého a houpačka lítá. Psíček lehoučký jako bublina stoje na nohách zadních vystupuje a rád by se dostal na houpačku; již je na ni, lítá s dětmi, tu spadl s houpačky, štěká a hněvá se na děti. Děti ho škádlejí a bublinky praskají! — — Jako míhavá houpačka, jako měnivá bublina je pohádka moje!“

Den siste henger ennå ved pipestilken og bøyer seg i vinden. Gyngen går. Den lille sorte hunden, lett som boblene, reiser seg på bakbenene og vil være med på gyngen. Den hopper. Hunden dumper, bjeffer og er vred. Den feiler, boblene brister. — Et gyngende brett, et hoppende skumbilde, er min sang!»

„Možná, že je hezká pohádka, ale vypravuješ ji tak truchlivě a o Kaji chlapečkovi v ní ani zmínky není!“
— A co vědí hyacinty?

«Det kan gjerne være at det er vakkert det du forteller, men du sier det så sørgelig og nevner slett ikke Kay. Hva sier hyasintene?»

„Bylo jednou tré krásných sester tělíčka velmi outlého a průsvitného. Jedna měla šaty červené, druhá modré a třetí celé bílé. — Držíce se za ruce, tančily při měsíčku na břehu jasného jezera. Nebyly víly, ale dcerky lidské.

«Det var tre vakre søstre, så gjennomsiktige og fine. Den enes kjortel var rød, den andres var blå, den tredjes ganske hvit. Hånd i hånd danset de ved den rolige sjøen i det klare måneskinnet. De var ikke alvepiker, de var menneskebarn.

Kolem nich lítala vůně líbezná a sestry se ztratily v lese. — Tu byla vůně ještě silnější. Tři rakve, v nichž tyto tři sestry ležely, vycházely z tmavého lesa, a daly se na jezero; světlušky, třpytivé mušky, letěly podle nich jako planoucí pochodničky. —

Det duftet så søtt, og pikene forsvant i skogen. Duften ble sterkere. — Tre likkister, i dem lå de vakre pikene, gled fra skogens kratt hen over sjøen. Sankthansormer fløy skinnende rundt om som små svevende lys.

Či dřímají ty krásné tanečnice, či jsou mrtvé? — Dech tichého večera praví, že jsou mrtvé a klekání mrtvým vyzvání.“

Sover de dansende pikene, eller er de døde? — Blomsterduften sier de er lik. Aftenklokken ringer over de døde!»

„Rozermoutíš mne celou,“ pravila Gerda. „Tak silně dýcháš, že mrtvé sestry z mysli mé neodcházejí. Ach, je-li pak chlapeček Kaj vskutku mrtev? Růže byly dole v hluboké zemi a praví, že tam Kaje není!“

«Du gjør meg ganske bedrøvet», sa den lille Gerda. «Du dufter så sterkt at jeg må tenke på de døde pikene! Akk, er da lille Kay virkelig død? Rosene har vært nede i jorden, og de sier nei!»

A tu zvonili zvonky hyacintův:
„Bim, bam, klink, klank! Nevyzváníme malému Kajovi, toho mládenečka ani neznáme. Zpíváme jen svoji píseň, jedinou píseň, kterou známe.“

«Ding, dang!» ringte hyasintenes klokker. «Vi ringer ikke over lille Kay, ham kjenner vi ikke! Vi synger kun vår vise, den eneste vi kan!»

Na to šla Gerda k žlutému kvítku, ku smetánce, kteráž z dvou listéčků jasně hleděla a promluvila k ní důvěrně:

Og Gerda gikk hen til smørblomsten som skinte frem imellom de glinsende grønne bladene.

„Ty malé jasné slunečko, pověz mi, kde bych našla chlapečka Kaje, s nímž jsem si hrávala? Víš li pak o něm?“

«Du er en liten klar sol!» sa Gerda. «Si meg, om du vet, hvor jeg kan finne min lekebror?»

A smetánka vyjasnila zlatá očka a přívětivě hleděla na holčičku. Co as smetánka vypravovala? I ona nevěděla ničeho o Kajovi!

Og smørblomsten skinte så vakker og så på Gerda igjen. Hvilken vise kunne vel smørblomsten synge? Den var heller ikke om Kay.

„Slunéčko boží svítilo v první den jarní teplounce a krásně na domovní dvoreček; paprskové jeho letěly po bílé zdi domku sousedního, po blízku usmívaly se první žluté květinky a zlatě zkvítaly na teplém výsluní.

«På en liten gård skinte vår Herres sol så varmt den første vårdagen. Strålene gled ned over naboens hvite vegg. Tett ved grodde de første gule blomstene, skinnende gull i de varme solstrålene.

Babička seděla na židli a hřála se na slunéčku; vnučka její, chudobná švarná dívčina, jež v městě sloužila, byla u ní na několik hodin návštěvou a babičku celou zulíbala. — Jedno políbení bylo jako čisté stříbro, druhé jako ryzí zlato a v každém políbení hořelo její srdce zlatým plamenem lásky a požehnání. —

Gamle bestemor var ute i sin stol. Datterdatteren, den fattige skjønne tjenestepiken, kom hjem et kort besøk. Hun kysset bestemoren. Det var gull, hjertets gull, i det velsignede kysset. Gull på munnen, gull i grunnen, gull der oppe i morgenstunden!

Ta je moje pohádka!“ pravila smetánka.

Se, det er min lille historie!» sa smørblomsten.

„Ach moje ubohá, zlatá babička!“ povzdychla Gerda. „Zajisté že po mne touží; je zarmoucena pro mne a pro Kaje. Ale já se k ní brzy vrátím a přivedu Kaje domů. Což je naplat, že se táži kvítí, květinky znají jen své vlastní písně a o Kaji nic nevědí.“

«Min stakkars gamle bestemor!» sukket Gerda. «Ja, hun lengter visst etter meg, og er bedrøvet for meg, slik som hun var for lille Kay. Men jeg kommer snart hjem igjen, og så bringer jeg Kay med. — Det kan ikke hjelpe at jeg spør blomstene, de kan kun deres egen vise, de sier meg ikke noe av nytte!»

Potom si vykasala šaty, aby čerstvěji běžela; než lilije zlatohlavá popadla ji za nožku, když přes ní skočiti chtěla. I zastavila se a hledíc na vysokou štíhlou květinu, tázala se jí: „Snad že ty mi žádoucí zprávu dáš?“ a ucho k ní naklonila. A co vypravovala lilije zlatohlavá?

Og så bandt hun sin lille kjole opp slik at hun kunne løpe raskere. Men pinseliljen slo henne over benet idet hun sprang over den. Da ble hun stående, så på den lange gule blomsten, og spurte: «Vet du kanskje noe?» Og hun bøyde seg like ned til pinseliljen. Og hva sa den?

Pravila k ní: „Vidím sebe sama! sebe sama! Jak krásná je vůně má! Na střeše byla malá tanečnice v rouše polovičném; otáčejíc se na jedné noze a hned zase na obou a o celý svět nedbala. Byla jako kouzelnice.

«Jeg kan se meg selv! Jeg kan se meg selv!» sa pinseliljen. «O, o, hvor jeg lukter! — Oppe på det lille kvistkammeret, halvt kledd på, står en liten danserinne. Hun står snart på et ben, snart på to, hun sparker av den hele verden, hun er bare synsbedrag.

Z konvice na čaj lila vodu na živůtek, řkouc: Čistota je krásná cnost. Bílé šaty, jež v té konvici vyprala, visely na stěně.

Hun heller vann av tekannen ut på et stykke tøy hun holder, det er korsettet — renslighet er en god ting! Den hvite kjolen henger på knaggen, den er også vasket i tekannen og tørket på taket.

I oblékla se do nich a vzala kolem krku šátek žlutý jako šafrán. „Mně se zdá,“ pravila k sobě, „že moje šaty jsou teď mnohem bělejší. Vzhůru nožko! Ejhle jak na jedné noze rovně stojím! Vidím sebe sama! Sebe sama!“ Takovou pohádku vypravovala zlatohlavá lilije.

Den tar hun på, det safrangule tørkekledet tar hun om halsen, så skinner kjolen mere hvit. Benet i været! Se hvordan hun kneiser på en stilk! Jeg kan se meg selv! Jeg kan se meg selv!»

„Toho si ani nevšímám,“ odpověděla Gerda. „O tom mi nepovídej!“ a utíkala k dvířkám zahradním.

«Det bryr jeg meg slett ikke om!» sa Gerda. «Det er ikke noe å fortelle meg!» Og så løp hun til utkanten av haven.

Že dvířka zavřena byla, hýbala Gerda tak dlouho skobou zrezovatělou, až vypadla a dvířka se otevřela. I vyběhla ze zahrady, běžela bosýma nohama co mohla a běžela — do širého světa.

Døren var lukket, men hun vrikket i den rustne jernkroken så den gikk løs, og døren sprang opp, og så løp den lille Gerda på bare føtter ut i den vide verden.

Třikráte se ohledla, ale nikdo za ní nešel; posléze unavená během silným posadila se na kámen, a ohlížejíc se kolem, pozorovala, že leto již minulo a že nastal chladnější podzimek. O podzimku neměla ani zdání, pokud v krásné zahradě sedávala, a slunce teple svítívalo a kvítí neustále zkvítalo.

Hun så tre ganger tilbake, men det var ingen som kom etter henne. Til sist kunne hun ikke løpe mere og satte seg på en stor sten, og da hun så seg rundt om var sommeren forbi, det var sent på høsten. Det kunne man slett ikke merke der inne i den vakre haven hvor det alltid var solskinn, og alle årstiders blomster.

„Svrchovaný Bože! Jak jsem se opozdila!“ zvolala. „Již je podzimek! Nesmím zde déle meškati.“ A vstala, aby se brala dále.

«Gud! Hvor jeg har forsinket meg!» sa den lille Gerda. «Det er jo blitt høst! Så jeg tør ikke hvile!» Og hun reiste seg for å gå.

Než mladé její nožky byly umdlené a velice ji bolely, a kolem ni rozkládaly se zima a mrazy a nad ní bouřlivá mračna. Vrby byly již sežloutly, vlhké mlhy táhly se okolím a se stromů padalo zvadlé lupení. Jenom trnoví mělo ještě trnečky černé, borůvky a brusnice byly již scvrkly a pole a háje sešedivěly a sčernaly.

Å, hvor hennes små føtter var ømme og trette, og rundt om så det kaldt og rått ut. De lange pilebladene var ganske gule og tåken dryppet i vann fra dem, ett blad falt etter det andre, kun slåpetornen stod med frukt, så stram at man måtte rynke munnen sammen.

Pod širým nebem nebylo již veselo, a Gerda spěchala dále.

Å, hvor det var grått og tungt i den vide verden.

Příběh čtvrtý. O princi a princezně

Fjerde historie. Prinsen og prinsessen.

Gerda byla opět unavená, že si odpočinouti musila. — Tu skokem po sněhu přiběhla vrána až tam, kde Gerda se posadila. Vrána dlouho tiše stála, dívajíc se na děvče a kývala hlavou: „Kvá — kvá! Dobré ráno! dobré ráno!“

Gerda måtte igjen hvile seg. Da hoppet det på sneen, like ovenfor der hun satt, en stor kråke. Den hadde lenge sittet og sett på henne og vrikket med hodet. Nå sa den: «Kra! Kra! — Go’ da’! Go’ da’!»

Líbeznějším hlasem vrána k holce promluviti nemohla, ale poněvadž s ní dobře mínila, tázala se, kam tak sama do šírého světa se odebírá.

Bedre kunne den ikke si det, men den mente det så godt med den lille piken, og spurte hvor hun gikk så alene ute i den vide verden.

Ubohá Gerda otázce dobře porozuměla a poznávala hluboký smysl dvou kratičkých slov „tak sama“. I vypravovala vráně všechny příběhy svého života a tázala se ji, viděla-li někde mládenečka Kaje.

Ordet «alene» forsto Gerda meget godt, og følte rett hvor mye som lå i det, og så fortalte hun kråken sitt hele liv og levne, og spurte om den ikke hadde sett Kay.

Kavka povážlivě hlavou kývajíc, pravila: „Možná, možná!“

Og kråken nikket ganske betenksomt, og sa: «Det kunne være! Det kunne være!»

„Jak že? Že možná?“ vykřikla Gerda radostí a byla by vránu hubičkováním udusila.

«Hva, tror du!?» ropte den lille piken, og hadde nær klemt kråken i hjel, slik kysset hun den.

„Buď rozumná! buď rozumná!“ řekla kavka. „Trvám, trvám, že to byl chlapec Kaj; avšak možná — možná, že pro princeznu na tebe zapomíná.“

«Fornuftig, fornuftig!» sa kråken. «Jeg tror jeg vet — jeg tror det kan være lille Kay! Men nå har han visst glemt deg for prinsessen!»

„Je tedy u princezny?“ tázala se Gerda.

«Bor han hos en prinsesse?» spurte Gerda.

„Slyš, milá!“ odpověděla kavka. „Ale s tebou mluviti je věc velmi těžká. Umíš-li pak latinsky jako já? Kvá — kvá! Pak snadněji mně porozumíš.“

«Ja hør!» sa kråken. «Men jeg har så vanskelig for å tale ditt språk. Forstår du kråkemål så skal jeg bedre fortelle!»

„Neumím,“ odpověděla Gerda, „tomu jsem se neučila; ale moje babička umí latinu, a mnohému často latinu dává. Škoda, že jsem se jí nenaučila!“

«Nei, det har jeg ikke lært!» sa Gerda. «Men bestemor kunne det, og røverspråk kunne hun. Bare jeg hadde lært det!»

„Není škoda žádná,“ pravila kavka. „Budu tedy vypravovati, jak dovedu.“ — A vrána, co věděla, vypravovala dále.

«Gjør ikke noe!» sa kråken. «Jeg skal fortelle, så godt jeg kan, men dårlig blir det allikevel», også fortalte den hva den visste.

„V tomto slavném království, jež obýváme, žila někdy princezna chytrá a rozumná nad všechny kozly a vrány. Však čítávala všechny noviny a všecky zase zapomínala a proto mohla býti tak chytrá a rozumná. —

«I dette kongeriket, hvor vi nå sitter, bor en prinsesse som er så uhyre klok, men hun har også lest alle aviser som er til i verden og glemt dem igjen, så klok er hun.

Onehdy — praví se o ní — sedíc na svém trůně, zpoměla si na píseň a dala se do zpívání: „Proč bych já se za muž nevdala“. Tak ta píseň začíná.

Forleden sitter hun på tronen, og det er ikke så morsomt enda, sier man. Da kommer hun til å nynne en vise, det var nettopp den: “Hvorfor skulle jeg ikke gifte meg!”

Ta píseň je velmi rozumná — pravila princezna — a chtěla se mermomocí vdávat. Ale její pan manžel měl uměti mluvit a neměl býti pouhým panákem a hrát sobě na velikého pána; to prý je — říkávala — věc velmi směšná.

“Hør, det er det noe i”, sier hun, og så ville hun gifte seg, men hun ville ha en mann som forstod å svare når man talte til ham, en som ikke stod og kun så fornem ut, for det er så kjedelig.

I dala k sobě svolati všechny své dvořánky a komorné panny a tyto, uslyševše, co princezna v úmyslu má, nad míru se zaradovaly a jedním hlasem volaly: „Dobrá, dobrá! To jsem i já v úmyslu měla.“ — Můžeš tomu celou víru dát, že tomu tak jest“ — dokládala vrána, — „neboť mám v zámku svého ženicha, ochočelého mužička a od něho všechny zprávy dostávám — kvá kvá!“

Nå lot hun alle hoffdamene tromme sammen, og da de hørte hva hun ville, ble de så fornøyde. “Det kan jeg godt lide!” sa de. “Slikt noe tenkte jeg også på forleden!” — Du kan tro at det er sant hvert ord jeg sier!» sa kråken. «Jeg har en tam kjæreste som går fritt om på slottet, og hun har fortalt meg alt!»

Samo sebou se vyrozumívá, že ochočelý ženich nebyl nikdo jiný než havran; neboť vrána podle vrány sedá a rovný rovného si hledá.

Hans kjæreste var naturligvis også en kråke, for kråker søker make, og det er alltid en kråke.

„Druhý den ráno vyšly noviny s červenými okrasami ze srdcí a z písmen jména kněžnina. I stálo v novinách červeně na bílém, že z mladých mužův každému, kdokoli k tomu stav i postavu má, na vůli ponecháno, přijíti do zámku a promluviti s princeznou, a kdo z nich tak dobře jako doma dovede mluviti řečí nejpěknější, toho že si princezna vezme.

«Avisene kom straks ut, med en kant av hjerter og prinsessens navnetrekk. Man kunne lese seg til at det stod enhver ung mann som så godt ut, fritt for å komme opp på slottet og tale med prinsessen, og den som talte så at man kunne høre han var hjemme der og talte best, ham ville prinsessen ta til mann!

Ano, ano, tak se stalo. Můžeš mi na slovo věřit,“ pravila vrána a vykládala dále. „I přihnalo se na zámek mladíkův množství veliké, že nastala veliká běhanice a tlačenice — ale ani první ani druhý den nikomu štěstí nepřálo.

— Ja, ja!» sa kråken. «Du kan tro meg, det så visst som at jeg sitter her, folk strømmet til, det var en trengsel og en pågang, men det lyktes ikke, hverken den første eller den andre dagen.

Kdož tam šli, všickni dovedli mluviti, pokud byli na ulici, než jakmile branou do zámku vešli a tam stráže v odění stříbrném, služebnictvo na schodech v odění zlatém a v síních zámeckých blíštící se svícny se zlatými korunami uviděli, byli ihned tak zaraženi, že pak jsouce předvedeni k princezně na trůnu sedící ani slova svého od sebe vydati s to nebyli a toliko poslední slovo od princezny pronesené opakovali, což princezna nikomu trpěti nechtěla.

De kunne alle sammen godt tale når de var ute på gaten, men når de kom inn av slottsporten og så garden i sølv, og lakeiene i gull opp langs trappene, og de store opplyste salene, så ble de forbløffet. Og stod de foran tronen hvor prinsessen satt, så visste de ikke noe å si uten det siste ord hun hadde sagt, og det brydde hun seg ikke om å høre igjen.

I dělo se jim, jakoby měli tipec na jazyku, byli učiněná nemluvňata; než vyšedše opět na ulici, věděli pak, co a jak mluviti měli.

Det var som om folk der inne hadde fått snustobakk på magen og hadde falt i dvale inntil de kom ut på gården igjen, ja så kunne de snakke.

Od bran městských až k zámku stáli v dlouhých řadách namlouvači kněžnini, stáním dostávali hlad a žízeň, ale v zámku nedostávali ani kapku čerstvé vody.

Det stod en rekke like fra byens port til slottet. Jeg var selv inne og så det!» sa kråken. «De ble både sultne og tørste, men fra slottet fikk de ikke en gang så meget som et glass lunkent vann.

Kteří z nich byli chytřejší, vzali sobě do kapsy krajíc chleba s máslem, ale sousedům svým ani na zub nedali, myslíce sobě: „Ať vypadá jako hladový vlk, aby si ho princezna nevzala.“

Vel hadde noen av de klokeste tatt smørbrød med, men de delte ikke med deres nabo, de tenkte som så: La ham bare se sulten ut, så tar ikke prinsessen ham!»

„Ale co se stalo s mládenečkem Kajem? Kdy ten tam přišel? Čekal tam také?“ tázala se Gerda.

«Men Kay, lille Kay!» spurte Gerda. «Når kom han? Var han blant de mange?»

„Dočkej času, jako husa klasu! Teď jsme právě u něho. Třetí den octnul se tam neveliký mladičký pán; přišel pěšky a lehko, hrál se s celou důvěrou do zámku: oči jeho jiskřily jako tvoje, měl dlouhé krásné vlasy, ale oblek chudičký.“

«Gi tid! Gi tid! Nå er vi like ved ham! Det var den tredje dagen, da kom det en liten person, uten hest eller vogn, ganske freidig marsjerende like opp til slottet. Hans øyne skinte som dine, han hadde vakkert langt hår, men ellers fattige klær!»

„To byl Kaj! Kaj to byl!“ zaradovala se Gerda. „Buď Bohu chvála, že jsem ho našla,“ a tleskala rukama.

«Det var Kay!» jublet Gerda. «Å, da har jeg funnet ham!» Og hun klappet i hendene.

„Měl na zádech raneček,“ pravila vrána.

«Han hadde en liten ransel på ryggen!» sa kråken.

„I to byli jeho sáňky,“ opravovalo děvče slova vránina, „vždyť šel z domu se saňkami.“

«Nei, det var nok hans kjelke!» sa Gerda. «For med kjelken gikk han bort!»

„Možná — možná!“ odpověděla vrána, „tak velice jsem si toho nepovšímnula. Než mám zprávu od svého ochočelého ženicha, že panáček, spatřiv v zámku stráže v odění stříbrném a služebnictvo v obleku zlatém, pranic se nedivil, a přívětivě je pozdravil, řka:

«Det kan gjerne være!» sa kråken. «Jeg så ikke så nøye etter! Men det vet jeg av min tamme kjæreste, at da han kom inn av slottsporten og så livgarden i sølv, og lakeiene i gull opp langs trappen, ble han ikke det minste beskjemmet, han nikket og sa til dem:

„Toť bych se dlouhou chvílí ukousal, kdybych na schodech stál. Půjdu raději na horu.“ —

“Det må være kjedelig å stå på trappen, jeg går heller innenfor!”

Nádherné síně zámecké třpytily se od tisíce a tisíce světel; královští radové a panstvo vysoce urozené bosýma nohama vyšlapovali nesouce zlaté nádobí, a jemu tajil se dech a bylo mu velmi ouzko, neboť boty mu strašně vrzaly, ale on si směle vykračoval.“

Der skinte salene med lys. Kongelige rådgivere og eksellenser gikk på bare føtter og bar gullfat. Man kunne nok bli høytidelig! Hans støvler knirket så fryktelig sterkt, men han ble dog ikke redd!»

„I to nikdo jiný nebyl než Kaj,“ pravila Gerda. „Dobře vím, že měl nové boty a slyšela jsem je vrzati, když jsme spolu byli u babičky.“

«Det er ganske visst Kay!» sa Gerda. «Jeg vet han hadde nye støvler, jeg har hørt dem knirke i bestemors stue!»

„Ano, ano! boty mu vrzaly,“ pravila vrána, „a on srdnatě kráčel ku princezně, sedící na lesknaté perle tak veliké jako vozní kolo, a kolem ní stály všechny dvořánky a jich komorné paní a panny, a za nimi stály všickni dvořeníné a jich komorníci a myslivci a běhouni, jestliže jaké měli, a kteří stáli blíže dveří, hrději se vypínali.

«Ja, knirke gjorde de!» sa kråken. «Og freidig gikk han like inn for prinsessen, der hun satt på en perle så stor som et rokkehjul. Og alle hoffdamene med deres piker og pikers piker, og alle kavalerene med deres tjenere og tjeners tjenere — som hadde tjenestegutt, stod oppstilt rundt om. Og jo nærmere de stod ved døren, jo stoltere så de ut.

Až k smíchu bylo, s jakou nadutostí roztahovali se u dveří do síně vedoucí, každý hraběcí myslivec a běhoun panský.“

Tjenernes tjeners gutt, som alltid går i tøfler, er nesten ikke til å se på, så stolt står han i døren!»

„Toť podivu hrozné!“ pravila Gerda. „Ale Kaj dostal princeznu?“

«Det må være fryktelig!» sa den lille Gerda. «Og Kay har allikevel fått prinsessen!»

„Kdybych nebyla vranou, byla bych si jí sama vzala, třeba že jsem již zasnoubena. Mluvil prý tak pěkně jako já, když se dám do latiny. Slyšela jsem to od mého ochočelého srdéčka, co na zámku princezny jen pro mne bije.

«Hadde jeg ikke vært en kråke, så hadde jeg tatt henne, og det tross jeg er forlovet. Han skal ha talt like så godt som jeg taler når jeg taler kråkemål, det har jeg fra min tamme kjæreste.

Byl samá upřímnost a laskavost a nepřišel tam, aby si princeznu namluvil, nýbrž aby její chytrost a rozum poznal a shledal, že princezna je srdce dobrého a totéž shledala ona na něm.“

Han var freidig og nydelig. Han var slett ikke kommet for å fri, bare alene kommet for å høre prinsessens klokskap, og den fant han god, og hun fant han god igjen!»

„Ovšem, Kaj byl rozumný,“ pravila Gerda. „Počítal z hlavy i zlomky! Nechtěla-li bys mne zavésti na zámek?“

«Ja visst! Det var Kay!» sa Gerda. «Han var så klok, han kunne hoderegning med brøk! — Å, vil du ikke føre meg inn på slottet!»

„Snadné bývá přání, ale —“ odpověděla vrána, „jak je vykonáme? — Promluvím o tom s mým ochočelým ženichem; od něho je rada snadná. Ale to ti povídám, že děvče mladé jako ty tak snadno do zámku nepřichází.“

«Ja, det er lett sagt!» sa kråken. «Men hvordan gjør vi det? Jeg skal tale med min tamme kjæreste om det. Hun kan vel råde oss. Men det må jeg si deg, slik en liten pike som du, får aldri lov å komme ordentlig inn!»

„A já tam přece přijdu! Jakmile Kaj uslyší, že tu jsem, přiběhne pro mne.“

«Jo, det gjør jeg!» sa Gerda. «Når Kay hører jeg er her, kommer han straks ut og henter meg!»

„Čekej na mne tam u kaliště,“ pravila na to vrána a kývajíc hlavou odletěla.

«Vent meg ved gjerdet der!» sa kråken, vrikket med hodet og fløy bort.

Teprv když se k večeru smrklo, vrátila se vrána volajíc: „Kvá — kvá! Můj zlatoušek tě pozdravuje a posílá ti bochánek chleba z komory, kde ho veliká zásoba bývá, neboť máš zajisté velký hlad.

Først da det var mørk aften kom kråken tilbake igjen: «Rar! Rar!» sa den. «Jeg skal hilse deg fra henne mange ganger! Og her er et lite brød til deg, det tok hun på kjøkkenet, der er det brød nok, og du er visst sulten! —

Ale není možná, abys do zámku se dostala, protože jsi bosá. Stříbrošaté stráže a zlatošaté služebnictvo by tě tam nepustilo. Ale neplakej! Dostaneš se tam jinou cestou. Můj zlatoušek ví o zadních schodech, které vedou do ložnice princezniny, a také ví, kde k ní klíč najíti může.“

Det er ikke mulig for deg å komme inn på slottet, du har jo bare føtter. Garden i sølv og lakeiene i gull ville ikke tillate det. Men gråt ikke, du skal nok komme opp dit. Min kjæreste vet om en liten baktrapp som fører til sovekammeret, og hun vet hvor hun skal ta nøkkelen!»

A vrána a Gerda kráčely dlouhým stromořadím, kdež se stromů listí již padalo. Když pak světla v zámku shasla, šla vrána s děvčetem k zadním dveřím, které byly jen přivřeny.

Og de gikk inn i haven, i den store alléen hvor det ene bladet falt etter det andre, og da lysene på slottet slukket, det ene etter det andre, førte kråken lille Gerda hen til en bakdør som stod på klem.

Gerdě klepalo srdce strachem a toužebností; i bylo ji okolo srdce, jako by na něco zlého pomýšlela, ačkoliv jen dověděti se chtěla, je-li v zámku chlapeček Kaj.

Å, så Gerdas hjerte banket av angst og lengsel! Det var som om hun skulle gjøre noe ondt, og hun ville jo kun få vite om det var lille Kay.