S ilustracemi Vilhelma Pedersena. Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský.

Norsk oversettelse: Karl-Robert Rønning. Med illustrasjoner av Vilhelm Pedersen.

Příběh první. O zrcadle a jeho střepinách

Første historie, som handler om speilet og splintene.

Pilně poslouchejte — začínám povídati! Až povídka bude u konce, budeme věděti více než nyní víme, neboť máme co činiti se zlým čarodějem, s nejhorším ze všech čarodějův, s osobným Satanášem.

Se så! Nå begynner vi. Når vi er ved enden av historien, vet vi mere enn vi vet nå. For det var et ondt troll. Det var et av de aller verste, det var «Djevelen»!

Jednoho dne byl nad obyčej veselé mysli, neboť byl zhotovil zrcadlo takové, v němž co krásného a dobrého jest, kdykoliv se v něm spatřovalo, téměř v pouhé nic se rozplývalo, ale všecka ničemnost a zloba spatřovala se v něm mnohem jasněji, ukazujíc se v podobě mnohem ošklivější.

En dag var han i et riktig godt humør, for han hadde laget et speil som hadde den egenskapen at alt godt og vakkert som speilte seg i det, forsvant det sammen til nesten ingenting, men det som ikke dugde og tok seg ille ut, trådte rett frem og ble enda verre.

Nejkrásnější krajiny vyhlížely v něm jako povařené zeleniny, a z lidí nejhodnějších bývali protivní anebo bez života stávali hlavou dolů; tváře jejich byly tak hrozně zohyzděné, že nebylo lze jich poznati, a měl-li kdo malou pihu na tváři, vyhlížela piha v zrcadle tak veliká, že mu nos, oči i uši zakrývala.

I det så de deiligste landskaper ut som kokt spinat, og de beste mennesker ble ekle eller stod på hode uten mage, ansiktene ble så fordreide at de var ikke til å kjenne, og hadde man en fregne, så kunne man være så viss på at den gikk ut over nese og munn.

Ďábel jsa nad míru potěšen z díla svého, zvolal: „Výborně! To se mi povedlo! — Kdykoliv která hlava na něco dobrého pomyslila, šklebilo se zrcadlo tak ohyzdně, že čaroděj k svému zlomyslnému dílu se zasmál.

Det var utmerket morsomt, sa «Djevelen». Gikk det nå en god from tanke gjennom et menneske, da kom det et hånflir i speilet, så trolldjevelen måtte le av sin kunstige oppfinnelse.

Kdož do jeho čarodějnické školy, kterouž ďábel skutečně měl, chodili, vypravovali všudy a všudy, že se stal zázrak, dokládajíce, že lze teprv nyní viděti a poznati pravé podoby světa a lidstva.

Alle de som gikk på trollskolen, for han holdt trollskole, de fortalte rundt om at det hadde skjedd et mirakel. Nå kunne man først se, mente de, hvordan verden og menneskene egentlig så ut.

I běhali se zrcadlem po všech krajinách a konečně nebylo ani jediné země, ani jediného člověka, jenž nebyl zpotvořen tímto zrcadlem.

De løp omkring med speilet, og til sist var det ikke et land eller et menneske som ikke hadde vært fordreid i det.

Naposledy chtěli s čarodějným zrcadlem i do nebe, aby sobě z andělův a z Pána Boha šašky dělali. Čím výše se s ním dostávali, tím hrozněji šklebilo se zrcadlo, tak že je ani udržeti nemohli, a posléze zrcadlo tak silně se otřáslo, že jim z rukou se vymklo, na zem padlo a na sto tisíc a tisíc kouskův se rozbilo a ještě mnohem větší neštěstí udělalo.

Nå ville de også fly opp mot Himmelen selv for å gjøre narr av englene og «vår Herre». Jo høyere de fløy med speilet, dess sterkere flirte det. De klarte nesten ikke å holde fast på det. Høyere og høyere fløy de, nærmere Gud og englene. Da sitret speilet så fryktelig i sitt hånflir at det fór dem ut av hendene og styrtet ned mot jorden,

hvor det gikk i hundre millioner billioner og enda flere stykker, og nettopp da gjorde det mye større ulykke enn før.

Některé střepiny z něho nebyly větší než zrnko pískové, a světem sem tam lítaly; komu do oka vpadly, ten je z oka vyndati nemohl a vídal všecko naopak anebo jen to, co na věci špatného bylo; neboť i nejmenší střepinka nepozbyla čarodějné moci, jež v celém zrcadle bývávala.

For noen stykker var knapt så store som et sandkorn, og disse fløy rundt om i den vide verden. Og der de kom i øynene på folk, der ble de sittende, og da så de menneskene alltid feil, eller hadde kun øyne for det som var galt ved en ting, for hver lille speilbit hadde beholdt de samme kreftene som hele speilet hadde hatt.

Mnohému vpadla střepina i do srdce, kteréž ihned hrůzou se naplňovalo a tak umrtvilo, že z něho byl kus ledu.

Noen mennesker fikk til og med en liten speilsplint inn i hjertet, og det som var ganske fryktelig var at det hjertet ble som en klump is.

Některé střepiny zrcadla čarodějného byli tak veliké, že lidé z nich tabule do oken dělali. Ale takovým oknem nesměl se nikdo dívati na své známé a přátely.

Noen speilstykker var så store at de ble brukt til ruteglass, men gjennom den ruten var det ikke verd å se sine venner.

Z některých střepin byly udělány brejle a tu teprv bývala podívaná, kdykoliv někdo takovým sklíčkem se díval, aby dobře viděl a spravedlivě soudil. Ďábel dal se tomu všemu do tak hrozného smíchu, že smíchy pukl

Andre stykker kom i briller, og derfor gikk det dårlig når folk tok de brillene på for å se rett og være rettferdige. Den onde lo så hans mage revnet, og det kilte ham så deilig.

a z něho vyletělo ještě několik skleněných střepin, které sem tam v povětří lítaly. A nyní uvidíme, co se dále dělo.

Men ute fløy ennå små glasstumper om i luften. Nå skal vi høre!

Příběh druhý. O chlapečku a děvčátku

Andre historie. En liten gutt og en liten pike.

V městě velmi velikém, kdež je takové množství domův a obyvatelův, že tam není ani místa na zahrádku pro každého z nich, a že lidé spokojiti se musí s květinami v hrncích zasazenými, v tomto městě bylo i dvé chudých dětí, které měly zahrádku trochu větší, nežli bývá hrnec na květiny.

Inne i den store byen, hvor det er så mange hus og mennesker at det ikke blir plass nok til at alle folk kan få en liten have, og hvor de fleste derfor må la seg nøye med blomster i urtepotter, der var dog to fattige barn som hadde hatt noe større enn en urtepotte.

Chlapeček nebyl bratříčkem děvčete a děvčátko nebylo sestrou chlapečkovou, než měli se tak rádi jako bratr a sestra.

De var ikke bror og søster, men de holdt like godt av hverandre som om de var det.

Rodičové jejich byli sousedé a obývali dvě světnice vedle sebe ležící, tam kde dům na dům hraničil a krov krovu u žlabu se dotýkal.

Foreldrene bodde like opp til hverandre. De bodde på to takkamre. Der hvor taket fra det ene nabohuset støtte opp til det andre, og vannrennen gikk langs med takskjegget, der vendte et vindu fra hvert hus ut.

Na jednom i na druhém domku bylo v krově okénko, a s okénka bylo velmi snadno přejíti žlab u střechy a dostati se k sousednímu oknu.

Man behøvde kun å skreve over i rennen, så kunne man komme fra det ene vinduet til det andre.

Na výstupek před okny u jednoho i u druhého domku postaveny byly dřevěné truhlice, v nich rodičové obou dětí pěstovali kuchyňské zeleniny a v každé truhlici byl i růžový stromek pěkně rostoucí a krásně kvetoucí.

Utenfor hadde foreldrene en stor trekasse hver, og i den vokste kjøkkenurter som de brukte, og et lite rosentre. Det var ett i hver kasse og de vokste så velsignet.

I tu pomýšleno bylo od obou rodičův na to, aby postavili obě truhlice šikmo přes žlab a truhlice sáhajíce od okna k oknu protějšímu byly jako dva záhonky zahradní vedle sebe ležící.

Nå fant foreldrene på å stille kassene tvers over rennen slik at de nesten nådde fra det ene vinduet til det andre, og så ganske livaktige ut som to blomstervoller.

Zelená hrachovina táhla se i po truhlicích dolů, stromečky růžové vzhůru se vypínaly a jejich větvičky otáčejíce se kolem oken skláněly se k sobě, tak že činily branku zelenou a květem růžovým ozdobenou.

Erterankene hang ned over kassene, og rosentrærne skjøt lange grener som svingte seg om vinduene og bøyde seg mot hverandre: Det var nesten som en æresport av grønt og av blomster.

Poněvadž obě truhlice stály příliš vysoko, a děti na horu vylézati nesměly, dovolili rodičové dětem, sedati někdy na stoličkách pod stromky růžovými, kdež spolu hezky hráti mohly.

Siden kassene var ganske høye, og barna visste at de ikke måtte krype opp, så fikk de tidt lov til å stige ut til hverandre og sitte på deres små skamler under rosene, og der lekte de nå så prektig.

V zimě nebylo arciť té zábavy. Někdy zamrzla okna docela; než děti si snadno pomohly; ohřály na kamnech měděné šestáky a položivše je plochou rozehřátou na tabuli zamrzlých oken udělaly si hezká kulatá kukátka, a takovým kukátkem dívalo se z každého okna dvé malých líbezných oček. Očka ta byla — sousedův chlapeček a sousedovo děvčátko.

Om vinteren var jo den fornøyelsen forbi. Vinduene var tidt ganske tilfrosne, men så varmet de kobberskillinger på kakkelovnen, la den hete skillingen på den frosne ruten, og så ble det et vakkert kikkehull, så rundt så rundt. Bak ved tittet et velsignet mildt øye, ett fra hvert vindu. Det var den lille gutten og den lille piken.

Chlapeček jmenoval se Kaj a děvčátko Gerda. —

Han het Kay og hun het Gerda.

V letě bývaly skokem u sebe; než v zimě musívaly po schodech dolu a pak po schodech nahoru, chtěly-li k sobě přijíti. Schodů bylo velmi mnoho a na ulici se chumelívalo. —

Om sommeren kunne de komme til hverandre i ett sprang, om vinteren måtte de først ned mange trapper og opp mange trapper. Ute føk sneen.

„To lítají bílé včeličky,“ říkávala babička.

«Det er de hvite biene som svermer», sa den gamle bestemoren.

„Mají-li pak ty včeličky také královnu?“ tázal se jí chlapec, neboť věděl, že včeličky mají královnu.

«Har de også en bidronning?» spurte den lille gutten, for han visste at imellom de virkelige biene er det en slik en.

„Ovšem že mají!“ odpověděla babička. „Lítává tam, kde bílé včeličky nejhustěji se rojí. Je z nich největší a nikdy na zemi neposedá; vrací se letem na horu k tmavým oblakům. Mnohdykráte v noci lítá městem a dívá se do oken zamrzlých a divným kvítím sněhovým posetých.“

«Det har de!» sa bestemoren. «Hun flyr der hvor de svermer tettest! Hun er størst av dem alle, og aldri forblir hun stille på jorden, hun flyr opp igjen i den store skyen. Mang en vinternatt flyr hun gjennom byens gater og kikker inn av vinduene, og da fryser de så underlig, akkurat som blomster.»

„Ano, ano! to jsme viděly,“ ozvaly se obě děti a teď věděly, že to pravda býti musí.

«Ja, det har jeg sett!» sa begge barna, og så visste de at det var sant.

„A může-li pak královna sněhová sem?“ tázalo se děvčátko.

«Kan snedronningen komme inn her?» spurte den lille piken.

„Ať jen přijde!“ pravil na to chlapec, „pak ji posadím na zatopená kamna a tam se usuší.“

«La henne bare komme», sa gutten, «så setter jeg henne på den varme kakkelovnen, og så smelter hun.»

A babička pohladila chlapci kadeřavé vlasy a vypravovala pohádky jiné. — —

Men bestemoren glattet hans hår og fortalte andre historier.

Za jednoho večera byl chlapec napolo svlečen, vylezl na židlici u okna, a díval se kulatým kukátkem na zmrzlém oknu; i tu viděl, že venku padal sníh. Největší pápěrko sněžné padší zůstalo na kraji truhlice na květiny, přibývalo a přibývalo na sebe, až z něho byla sněžina veliká jako panenka oblečená v běloučké tenké roucho téměř pavučinové, na němž tisíce a tisíce lesknoucích se hvězdiček se třpytilo.

Om aftenen da den lille Kay var hjemme og halvt avkledd, krøp han opp på stolen ved vinduet og tittet ut av det lille hullet. Et par sneflak falt der ute, og en av disse, det aller største, ble liggende på kanten av den ene blomsterkassen. Sneflaket vokste mer og mer, det ble til sist til en hel kvinneskikkelse, kledd i det fineste hvite slør, som var som sammensatt av millioner stjerneaktige fnugg.

Panenka byla velmi krásná a outlounká, ale ze sněhu tak lesklého, že se od něho oči měnily, a panenka byla živa. Její očka svítila jako dvě hvězdičky

Hun var så vakker og fin, men av is, den blendende blinkende is, allikevel var hun levende. Øynene stirret som to klare stjerner, men det var ingen ro eller hvile i dem.

a ona bílou hlavičkou a bělounkýma ručkama kývala. Chlapec uleknutý skočil co blesk se židle a v tu chvíli nastal šustot, jakoby veliký pták kolem okna letěl.

Hun nikket til vinduet og vinket med hånden. Den lille gutten ble forskrekket og løp ned fra stolen, da var det som om det utenfor fløy en stor fugl forbi vinduet.

Ráno na to bylo jasné mrazivé povětří, pak se dalo do tání a pak nastalo jaro: slunce jasně svítilo, pole se zelenaly, vlaštovice stavěly si hnízda, okna byla již dávno rozmrzla a obě děti seděly opět v své zahrádce vysoko u žlabu a výše než všecka ponebí obou sousedních domův.

Neste dag ble det klar frost — og så kom våren, solen skinte, det grønne tittet frem, svalene bygde rede, vinduene kom opp, og de små barna satt igjen i deres lille have høyt oppe i takrennen over alle etasjene.

V letě kvetly růže tak krásně, jako nikdy nekvetly. Děvčátko naučilo se zpívati píseň, v níž i o růži zmínka byla a zpívajíc vzpomínala na svou růžičku. Jednou zazpívala ji chlapci, jenž ihned s ní zpíval:

Rosene blomstret den sommeren så makeløst. Den lille piken hadde lært en salme, og i den stod det om roser. Og ved de rosene tenkte hun på sine egne, og hun sang den for den lille gutten, og han sang den med:

V zahrádce plno růžiček,
tam se nám zjeví Ježíšek.

«Rosene vokser i dale,
Der får vi Barn-Jesus i tale!»

A chlapec a děvčátko držíce se za ruce líbaly růžičky, hleděly do jasného slunéčka a rozprávěly se slunečkem božím jako s Ježíškem.

Og de små holdt hverandre i hendene, kysset rosene og så inn i Guds klare solskinn og talte til det som om Jesusbarnet var der.

O jak krásná byla každá chvílka na teplém slunéčku, jak milo jim bývalo u kvetoucích růží, které kvésti nepřestávaly! — —

Hvilke deilige sommerdager det var, hvor velsignet det var å være ute ved de friske rosentrærne som aldri syntes å ville holde opp med å blomstre.

Chlapec a děvčátko sedávaly vedle sebe a dívaly se do knížky na obrázky, na nichž všeliká zvířátka a peřestí ptáčkové vymalováni byli. Tu právě bilo na vysoké věži pět hodin a chlapec vykřikl: „Ouvé! To mně píchlo do srdce!… Něco mně padlo do oka!“

Kay og Gerda satt og så i billedboken med dyr og fugler. Da var det — klokken slo akkurat fem på det store kirketårnet — at Kay sa: «Au! Det stakk meg i hjertet! Og nå fikk jeg noe inn i øyet!»

Děvčátko vzalo ho okolo krku; chlapec zamhouřil očima, ale v nich nic pozorovati nebylo.

Den lille piken tok ham om halsen. Han blunket med øynene. Nei, det var ikke noe å se.

„Snadže již vypadlo,“ pravil chlapec. Ale nic mu z oka nevypadlo,

«Jeg tror det er borte!» sa han, men borte var det ikke.

nýbrž zůstalo v něm sklenné zrnko z čarodějného zrcadla, jež nám dobře známo jest, a v jehož nejmenším zrnečku vše co bývá dobré a krásné, vidí se naopak v podobě zlé a ohyzdné; ale co bývá zlé a hříšné vidí se v něm jasněji, tak že každá vada do očí bije.

Det var nettopp et av disse glasskornene som sprang fra speilet, trollspeilet. Vi husker det nok, det fæle glasset som gjorde at alt stort og godt som avspeilet seg i det ble smått og heslig, men det onde og slette trådte ordentlig frem, og hver feil ved en ting kunne en straks merke.

Ubohý chlapec! jen malé zrnko padlo mu do srdce, a mladistvé jeho srdečko mělo se proměniti v kus mrtvého ledu.

Den stakkars Kay han hadde også fått et korn like inn i hjertet. Det ville snart bli som en isklump.

Nečinilo mu bolestí, hle zůstalo mu v srdci vězeti!

Nå gjorde det ikke vondt mere, men det var der.

„Proč pláčeš? tázalo se ho děvčátko. — „Tak vyhlížíš šeredně,“ pravil na to chlapec. „Fuj! — A mně nic není! Podívej se! Tuto růžičku nahlodal červ a tato je celá zkroucena! velmi škaredé jsou tyto růže, škaredé jako truhlice, v níž vyrostly!“ A chlapec kopna do truhlice obě růže utrhl.

«Hvorfor gråter du», spurte han, «slik at du ser stygg ut! Jeg feiler jo ikke noe! Fy!» ropte han med en gang. «Den rosen der er gnaget av en orm! Og se, den der er jo ganske skjev! Det er i grunnen noen ekle roser! De ligner på kassene de står i!» Og så støtte han med foten hardt imot kassen og rev de to rosene av.

„Co pak děláš Kaje?“ vzkřikla naň malá Gerda, než on vida ji celou polekanou utrhl ještě jednu růžičku a otevřeným oknem utíkal od hezkého děvčátka.

«Kay, hva gjør du?!» ropte den lille piken. Og da han så hennes forskrekkelse rev han enda en rose av og løp så inn gjennom sitt vindu, bort fra den velsignede lille Gerda.

Kdykoliv potom děvče k němu přicházelo s obrázkovou knihou, říkával, že je kniha pro děti v plenkách, a kdykoliv babička pohádku vykládala, pokaždé něco namítal; ba bylo-li mu možno, chodíval za babičkou, dal si brejle na nos a vypravovával po ní. Uměl se velmi dobře po ní tvářiti a lidé se k tomu smávali.

Når hun siden kom med billedboken, sa han at den var for småbarn, og fortalte bestemoren historier kom han hele tiden med et men. Kunne han komme til det, så gikk han bak etter henne, satte briller på og talte slik som henne. Det var ganske likt, og så lo folk av ham.

Za krátký čas dovedl nápodobiti každého, kdož v ulici bydlel,

Han kunne snart tale og gå etter alle menneskene i hele gaten.

i v chůzi i v řeči a lidé o něm říkávali, že je chytrá hlavička. Než ta jeho chytrost nebyla z jeho hlavy, nýbrž ze sklenného zrnka, co mu do oka padlo, a ze střepiny zrcadla, kteráž mu v srdci vězela. A proto škádlíval i hezké děvčátko, jež ho tak srdečně rádo mělo.

Alt som var merkelig hos dem og ikke skjønt, det visste Kay å gjøre bak dem, og så sa folk: «Det er bestemt et utmerket hode han har den gutten!» Men det var det glasset han hadde fått i øyet, og det glasset som satt i hjertet, derfor var det han ertet selv den lille Gerda, som av hele sin sjel holdt av ham.

Od té chvile bývaly jeho hry docela jinačí než před tím, bývaly rozumější!
Jednou v podvečer zimní, když se chumelilo, přišel k děvčeti s velkým zapalovacím sklem a natáhl šůsek od svého modrého kabátku, aby naň pápěrků sněhových napadalo.

Hans leker ble nå ganske annerledes enn før, de var så forstandige: En vinterdag som sneflakene føk, kom han med et stort forstørrelsesglass, holdt sin blåe frakkeflik ut og lot sneflakene falle på den.

„Koukni se, koukni skrze sklíčko!“ pravil k děvčeti a každý pápěrek byl ihned mnohem větší a podobal se krásné bílé květince anebo sedmihranné lesknoucí se hvězdičce. To stálo věru za podívání!

«Se nå i glasset, Gerda!» sa han, og hvert sneflak ble mye større og så ut som en prektig blomst eller en tikantet stjerne. Det var vakkert å se på.

„Vidíš-li pak, jaká umělost v tom skle vězí?“ tázal se děvčete a pravil dále: „Takové kvítko dělá mi větší radost, nežli květinka opravdová! A nemá ani chybičky na sobě. Každé kvítečko bývá, jak býti má. Jen kdyby se nerozpustilo!“ —

«Ser du, hvor kunstnerisk!» sa Kay. «Det er mye mer interessant enn med de virkelige blomstene! Og det er ikke en eneste feil med dem, de er ganske korrekte, når de bare ikke smelter!»

Nedlouho na to přišel v kožených velkých rukavicích a táhna za sebou saňky křičel jí do uší: „Mám dovoleno voziti se na saňkách po velkém náměstí, kdež si ostatní chlapci hrají,“ a — v tu chvíli uháněl pryč jako vítr.

Litt etter kom Kay med store hansker og sin kjelke på ryggen, han ropte Gerda like inn i ørene: «Jeg har fått lov å kjøre på den store plassen hvor de andre leker!» Og avsted dro han.

Na náměstí přivazovaly nejsmělejší chlapci své saňky k povozům okolo jedoucích sedlákův, aby takto hezky daleko na svých saňkách jeli. Mívali tam chlapci veliké radovánky.

Der borte på plassen bandt de modigste guttene tidt kjelkene sine fast i bondemannens vogn, og så kjørte de et stykke med. Det gikk ganske godt.

Toho dne, když si chlapci hráli, přijely veliké saně bíle olíčené, seděla v nich paní v širokém bílém kožiše, a měla na hlavě chlupatou bílou beranici. Sáně její jely podruhé kolem náměstí a Kaj ihned přivázal své saňky k saním a jezdil za nimi.

Mens de lekte som best kom det en stor slede. Den var helt hvitmalt, og det satt en i den, innsvøpt i en lodden hvit pels med hvit lodden lue. Sleden kjørte to ganger rundt plassen, og Kay fikk kastet frem sin lille kjelke, bundet seg fast i den, og nå kjørte han med.

Jízda byla po chvíli rychlejší a rychlejší a saně zahnuly se konečně do vedlejší ulice. Paní jedoucí v saních ohlédla se přívětivě na chlapce, mrkala a kývala naň jakoby se již dávno znali. Kolikráte koliv chlapec saňky své odvázati chtěl, mrkala a kývala naň opět a chlapec zůstal seděti na svých saňkách. Ku konci jízdy vyjely oba z města za bránu,

Det gikk raskere og raskere like inn i nærmeste gate. Den som kjørte dreide hodet og nikket så vennlig til Kay, det var som om de kjente hverandre. Hver gang Kay ville løsne sin lille slede nikket personen igjen, og så ble Kay sittende. De kjørte like ut av byens port.

a tu dalo se do tak hrozné chumelice, že chlapec ani na krok před sebou neviděl, a jízda jejich byla každou chvíli rychlejší a rychlejší. I pustil provázek, jejž v ruce měl, aby saňky od velkých saní odvázal, ale nebylo nic naplat. Saňky jeho byly k saním jako přikovány a jízda šla rychleji a ostřeji dále, jako by je vítr unášel.

Da begynte sneen å velte såpass ned at den lille gutten ikke kunne se en hånd for seg, men han fór avsted. Da slapp han straks snoren for å komme løs fra den store sleden, men det hjalp ikke, hans lille kjøretøy hang fast, og det gikk med vindens fart.

Tu dal se do hrozného křiku, ale nikdo ho neslyšel; škaredě se chumelilo, a sáně jen jen letěly. Někdy sáně tu i tam vrazily, když přes příkopy i hráze letěly.

Da ropte han ganske høyt, men ingen hørte ham, og sneen føk og sleden fløy avsted. Imellom kom et hopp, det var som om han fór over grøfter og gjerder.

Chlapci bylo velmi ouzko; z ouzkosti chtěl se modliti, ale měl myšlenky tak rozchumelené, že ani otčenášek pomodliti se nedovedl.

Han var ganske forskrekket, han ville lese sin Fader Vår, men han kunne kun huske den store gangetabellen.

Chumelice byla strašnější a strašnější, sníh padal v kotoučích velikých jako bílé slípky; než tu pojednou letěla chumelice stranou, sáně se zastavily a v saních vstávala paní v širokém bílém kožiše a v beranici, na nichž sněhu na pět prstů navátého bylo. Paní byla vysoké a štíhlé postavy, tváře její se leskly jako napadlý sníh. Paní ta byla sněhová královna!

Snefnuggene ble større og større, til slutt så de ut som store hvite høns. Med ett sprang de til side, den store sleden stoppet, og den personen som kjørte i den reiste seg opp. Pelsen og luen var av bare sne. En dame var det, så høy og rak, så skinnende hvit, det var Snedronningen.

„Jeli jsme jako vítr,“ pravila k chlapci, „ale nač bychom mrzli! Vlez do mého kožichu!“ A vyzdvihnuvši chlapce do saní přikryla ho kožichem. Chlapci se zdálo, jako by byl do záměti padal.

«Vi har kommet raskt frem!» sa hun. «Men det er kaldt! Kryp inn i min bjørnepels!» Og hun satte ham i sleden hos seg, og slo pelsen om ham, det var som om han sank i en snefonn.

„Zebe tě ještě?“ ptala se chlapce líbajíc ho v čelo.

«Fryser du ennå?» spurte hun, og så kysset hun ham på pannen.

Hu! To polibení bylo studenější než led a proniklo ho až do srdce, kteréž zimou napolo mrtvé bylo. Bylo mu, jakoby umíral, ale netrvalo dlouho, chlapci bylo líp a po chvíli již zimy necítil.

Uh! Det var kaldere enn is, det gikk ham like inn i hans hjerte, det var jo allerede halvt en isklump. Det var som om han skulle dø — men kun et øyeblikk, så gjorde det bare godt. Han merket ikke mere til kulden rundt om.

„Moje saňky! nezapomeňte na moje saňky!“ připomínal chlapec a k saňkám připřažena bílá slípka, kteráž s nimi sem tam lítala.

«Min kjelke! Glem ikke min kjelke!» Det husket han først på, og den ble bundet på en av de hvite hønsene, og den fløy bak etter med kjelken på ryggen.

Sněhová královna dala mu ještě jedno políbení, a on zapomněl na Gerdu, na babičku, a na všechny, jež znal.

Snedronningen kysset Kay enda en gang, og da hadde han glemt lille Gerda og bestemor og alle dem der hjemme.

„Ale již tě nesmím více líbati,“ pravila k němu, „sice bych tebe do smrti uhubičkovala.“

«Nå får du ikke flere kyss!» sa hun. «For da kysser jeg deg i hjel!»

Chlapec hleděl s udivením na ni. Byla tak nesmírně krásná a rozumná. Krásnějších líček ani sobě mysliti nemohl. Také se mu již nezdálo, že by byla ledová jako tehdáž, když před jeho oknem sedíc naň kývala.

Kay så på henne, hun var så vakker, et klokere, vakrere ansikt kunne han ikke tenke seg. Nå syntes hun ikke å være av is, som den gangen hun satt utenfor vinduet og vinket til ham.

V očích jeho byla osoba ouplně dokonalá, nebál se jí a vypravoval, co všecko umí, že počítá z hlavy i zlomky, že ví, mnoho-li mil čtverečných každá země má, a kolik obyvatelův mají velká města. Sněhová královna se k tomu usmívala, ale on se domníval, že posud dosti vědomosti nemá a pohlížel kolem po dalekém obzoru; vítr fičel a hučel a pískal, jakoby starodávné písně hvízdal.

For hans øyne var hun fullkommen, han følte seg slett ikke redd. Han fortalte henne at han kunne hoderegning, og det med brøk, landenes kvadratmil og «hvor mange innbyggere», og hun smilte alltid. Da syntes han det ikke var nok det han visste, og han så opp i det store store luftrommet, og hun fløy med ham, fløy høyt opp på den sorte skyen, og stormen suste og bruste, det var som om den sang gamle viser.

On i ona letěly přes hory a řeky, lesy a jezera, přes země a moře. Vítr a vlci dali se do hrozného vytí, sněhy se blýštěly a vrány, kavky a krkavci krákorajíce letěli před nimi, nad nimi a za nimi. Měsíc v ouplňku svítil jasně na nebi a chlapec pohlížel k němu po celou dlouhou zimní noc. Ve dne spával po boku mladé královny.

De fløy over skoger og sjøer, over hav og land. Nedenunder suste den kalde blest, ulvene hylte, sneen gnistret. Hen over den fløy de sorte skrikende kråkene, men ovenfor skinte månen så stor og klar, og den så Kay på den lange, lange vinternatt. Om dagen sov han ved snedronningens føtter.

Příběh třetí. O květnici ženy čarodějné

Tredje historie. Blomsterhaven hos konen som kunne trolldom.

Jak pak asi vedlo se Gerdě od té chvíle, co Kaj k ní nepřicházel

Men hvordan hadde den lille Gerda det, da Kay ikke kom mere?

a kam on se poděl?
O tom nikdo zprávy dáti nevěděl; toliko druzí chlapci vypravovali, že viděli jak Kaj saňky své přivazoval k saním velikým a krásným, a že s nimi vyjel z města za bránu.

Hvor var han da? — Ingen visste det, ingen kunne fortelle noe. Guttene fortalte kun at de hadde sett ham binde sin lille kjelke til en prektig stor slede som kjørte inn i gaten og ut av byens port.

Nikdo nevěděl, kde by byl a mnozí ho oplakávali. Děvčátko hořce a dlouho proň plakávalo. — Po čase pravili sousedé, že chlapec někde zahynul, a že se nejspíše utopil v řece, u města tekoucí. Zima byla dlouhá, velmi dlouhá a dny i noci velmi smutné!

Ingen visste hvor han var, og mange tårer fløt. Den lille Gerda gråt så dypt og lenge. — Så sa de at han var død, at han hadde sunket i elven som rant tett ved byen. O, det var i sannhet lange, mørke vinterdager.

Po zimě bylo opět jaro, a slunce jasně a teplounce svítilo.

Nå kom våren med varmere solskinn.

„Kaj je zajisté mrtev a zahrabán!“ pravila Gerda,

«Kay er død og borte!» sa den lille Gerda.

ale sluneční paprskové daly ji za odpověď: „Nemyslíme, že by byl mrtev.“

«Det tror jeg ikke!» sa solskinnet.

„Kaj je mrtev a zahrabán!“ pravila k vlašťovičkám,

«Han er død og borte!» sa hun til svalene.

ale tyto ji na to řekly: „To my nevěříme,“ a děvče tomu potom také nevěřilo

«Det tror jeg ikke!» svarte de, og til sist trodde den lille Gerda det heller ikke.

a jednou z rána pravilo: „Dnes obuji své nové červené střevíčky, jichž Kaj posaváde neviděl.“

«Jeg skal ta på mine nye røde sko», sa hun en morgenstund, «dem Kay aldri har sett, og så vil jeg gå ned til elven og spørre den ut!»

Gerda vstala velmi časně, dala hubičku babičce, která posud spala, obula červené střevíčky a šla sama k řece.

Og det var ganske tidlig. Hun kysset den gamle bestemoren som sov, tok de røde skoene på og gikk helt alene ut av porten til elven.

„Je tomu tak, vodičko, že jsi mě vzala chlapečka, s nímž jsem si hrávala? Dám ti svoje červené střevíčky, jestli že mi ho vrátíš.“

«Er det sant at du har tatt min lille lekebror? Jeg skal gi deg mine røde sko dersom du vil gi ham til meg igjen!»

A vlny usmívaly se na ni přívětivě a přívětivěji; ona zula červené střevíčky, jež ji nade všecko milé byly, a hodila je do vody. Střevíčky padly do vody zrovna u břehu a vlny je opět vynesly na břeh k nohoum zarmoucené holčičky. I zdálo se, jakoby ji proudivá voda nechtěla vzíti, co ji nejmilejšího bylo; neboť tehdáž již neměla svého milého mládenečka Kaje.

Og bølgene, syntes hun, nikket så underlig. Da tok hun sine røde sko, det kjæreste hun hadde, og kastet dem begge to ut i elva, men de falt tett inne ved bredden, og de små bølgene bar dem straks i land til henne. Det var som om elva ikke ville ta det kjæreste hun hadde, da den jo ikke hadde den lille Kay.

Domnívajíc se, že střevíčky dosti daleko do vody nehodila, vstoupila do loďky v rákose ležící a pošedši až na konec její, hodila střevíčky po druhé do řeky. Loďka nebyvši k břehu pevně uvázána, dala se do hýbání a utrhši se dostala se do proudu.

Men hun trodde nå at hun ikke kastet skoene langt nok ut, og så krøp hun opp i en båt som lå i sivene. Hun gikk helt ut i den ytterste enden og kastet skoene. Men båten var ikke bundet fast, og ved den bevegelsen hun gjorde, gled den fra land.

Jak to děvče pozorovalo, chtělo z loďky opět na břeh vyskočiti, ale než na pokraj loďky přišlo, byla loďka již na tři lokte od břehu, a uháněla proudem silným rychle dále a dále. —

Hun merket det og skyndte seg for å komme bort, men før hun nådde tilbake var båten over en alen ute, og nå gled den hurtig avsted.

Gerda byla u velikých ouzkostech a dala se do pláče, ale nikdo ji neslyšel, kromě několika toulavých vrabečkův, kteří ji na břeh přinésti nemohly, a za ní letíce cvrlikali: „My jsme tu! My jsme tu!“ jakoby ji štěbetáním potěšiti chtěli.

Da ble den lille Gerda ganske forskrekket og gav seg til å gråte, men ingen hørte henne utenom gråspurvene, og de kunne ikke bære henne i land, men de fløy langs bredden og sang, likesom for å trøste henne: «Her er vi! Her er vi!»

Loďka proudem hnaná jela dále a dále, ubohé děvče jen v punčoškách sedělo tiše v loďce, za níž červené střevíčky plavaly a již doplavati nemohly, protože proud loďku rychleji unášel.

Båten drev med strømmen. Den lille Gerda satt ganske stille i bare strømpene. Hennes små røde sko fløt bak etter, men de kunne ikke nå båten, den tok sterkere fart.

Břeh v pravo i v levo byl velmi krásný; usmívalo se z něho krásné kvítí, zelenalo se na něm stromoví, a po stráních a pahorcích pásly se kozy, ovce a krávy; ale človíčka tam viděti nebylo.

Nydelig var det på begge bredder, deilige blomster, gamle trær og skrenter med får og kuer, men ikke et menneske å se.

„Snad že po vodě dostanu se tam, kde ubohý Kaj nyní přebývá,“ těšilo se děvče, upokojilo se a stojíc v loďce dívalo se dlouho a dlouho na zelené břehy. — —

«Kanskje bærer elven meg hen til lille Kay», tenkte Gerda, og så ble hun i bedre humør, reiste seg opp og så i mange timer på de vakre grønne breddene.

Po několika hodinách přijela Gerda k veliké zahradě, v níž krásné třešně se červenaly. Byl tam domek s modrými a červenými okny, měl střechu slaměnou a před nim stáli dva dřevění vojáci, kteří okolo plovoucím vojenskou čest vzdávali.

Så kom hun til en stor kirsebærhave hvor det var et lite hus med underlige røde og blåe vinduer, forresten var det stråtak, og utenfor to tresoldater som viste våpen til dem som seilte forbi.

Gerda volala a křičela na vojáky, majíc za to, že jsou vojáci živí, ale tito dřevění panáci, jakož se vyrozumívá, nedávali ji odpovědi; připloula skoro až k nim, protože proudy hnaly loďku na břeh.

Gerda ropte på dem, hun trodde at de var levende, men de svarte naturligvis ikke. Hun kom ganske nær dem, elven drev båten like inn imot land.

Tu volala ještě hlasitěji a z domku vyšla stařenka velmi letitá, podpírajíc se o berlu; na hlavě měla široký sametový klobouk rozmanitým krásným kvítím pomalovaný.

Gerda ropte enda høyere, og så kom en gammel gammel kone ut av huset som støttet seg på en krokkjepp. Hun hadde en stor solhatt på, og den var bemalt med de vakreste blomster.

„Ubohé dítě!“ zvolala stařenka, „kterak jsi se dostala na velikou proudivou řeku a tak daleko do světa?“ A na to všedši do vody, přitáhla loďku berlou ohnutou blíže k sobě, přitáhla ji až k břehu, a vyndala z ní ubohé děvče.

«Du stakkars barn!» sa den gamle konen. «Hvordan er du dog kommet ut på den store, sterke strømmen, og drevet lang ut i den vide verden?!» Og så gikk den gamle konen helt ut i vannet, slo sin krokkjepp fast i båten, trakk den i land, og løftet den lille Gerda ut.

Gerda měla velikou radost, že je opět na břehu, ale měla i nemalou ouzkost a strach z neznámé stařeny.

Og Gerda var glad for å komme på det tørre, men dog litt redd for den fremmede gamle konen.