어린 왕자 / Malý princ — w językach koreańskim i czeskim

Koreańsko-czeska dwujęzyczna książka

앙투안 드 생텍쥐페리

어린 왕자

Antoine de Saint-Exupéry

Malý princ

송태효 옮김.

레옹 베르트에게

LÉONU WERTHOVI

이 책을 어떤 어른에게 바친 데 대해 아이 들에게 용서를 빈다. 내게는 그럴만 한 각별한 사정이 있다. 이 어른이야말로 세상에서 나와 가장 친한 친구이기 때문이다. 또 다른 사정이 있다. 이 어른은 모든 것을, 심지어 아동 도서 도 이해할 수 있다. 세 번째 사정은 이렇다. 이 어른이 지금 프랑스에서 굶주린 채 추위에 떨며 살고 있다는 것이다. 이 어른을 위로해 주어야 한다.

Odpusťte, děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému! Mám závažnou omluvu: Ten dospělý je můj nejlepší přítel. Mám ještě jednu omluvu: ten dospělý dovede všechno pochopit, dokonce i knihy pro děti. A mám ještě třetí omluvu: ten dospělý bydlí ve Francii, trpí tam hladem a zimou. Velice potřebuje, aby ho někdo potěšil.

이 모든 사정도 성에 차지 않는 다면 어린 시절의 그에게 이 책을 바치겠노라. 어른들도 한때는 모두 어린아이였으니까. (하 기야 이 사실을 기억하는 어른은 거의 없지만 말이 다.) 그래서 헌사를 이렇게 수정하노라.

Nestačí-li všechny tyhle omluvy, rád věnuji tuto knihu dítěti, kterým kdysi ten dospělý byl. Všichni dospělí byli nejdříve dětmi. (Ale málokdo se na to pamatuje.) Opravuji tedy své věnování:

어린아이 시절의 레옹 베르트에게

LÉONU WERTHOVI, KDYŽ BYL MALÝM CHLAPCEM

I — HROZNÝŠ

여섯 살 시절 나는 『모험기』라는 제목의 원시림 이야기책 에서 멋진 그림 하나를 본 적이 있다. 맹수를 삼키는 보아 뱀 그림이었다. 위의 그림은 그걸 옮겨 그려 본 것이다.

Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou nádherný obrázek v knize o pralese, která se jmenovala Příběhy ze života. Na obrázku byl hroznýš, jak polyká šelmu. Tohle je kopie kresby:

그 책에는 이렇게 쓰여 있었다. “보아 뱀은 먹이를 씹지도 않고 통째로 삼킨다. 그러고는 꼼짝달싹 못 한 채 먹이가 소 화될 때까지 여섯 달 동안 잠만 잔다.”

V knížce stálo: „Hroznýši svou kořist nežvýkají, polykají ji celou. Potom se nemohou ani hnout a celého půl roku spí a tráví.“

그래서 정글 속 모험에 대해 곰곰이 생각해 보았다. 그러 고는 혼자서 색연필로 내 생애 첫 번째 그림을 그려 내는 쾌 거를 이루었다. 내 그림 1호는 이러했다.

Hodně jsem tehdy přemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také se mně podařilo nakreslit pastelkou první kresbu. Kresbu číslo 1. Vypadala takhle:

이 걸작을 어른들에게 보여 주고 그림이 무섭지 않은지 물 었다.

Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.

어른들은 “모자가 뭐가 무서운데?”라고 답했다.

Odpověděli mi:
„Proč by klobouk naháněl strach?“

내 그림은 모자를 그린 게 아니었다. 코끼리를 소화하는 보아 뱀 그림이었다. 그래서 나는 어른들이 알아볼 수 있도 록 보아 뱀 속을 그렸다. 어른들에게는 언제나 설명이 필요 한 법이다. 나의 그림 2호는 이러했다.

Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení. Má kresba číslo 2 vypadala takhle:

어른들은 속이 보이거나 보이지 않거나 보아 뱀 그림 따위 는 집어치우고 차라리 지리와 역사와 산수와 문법에 관심을 가지라고 충고했다. 이런 연유로 그만 나는 나이 여섯에 화 가라는 멋진 직업을 포기해 버렸다.

Dospělí mi však poradili, aby nechal toho kreslení otevřených a zavřených hroznýšů a zajímal se raději o zeměpis, počty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal skvělé malířské kariéry.

내 그림 1호와 그림 2호 의 실패로 그만 기가 꺾인 탓이다. 어른들 스스로는 아무것 도 이해할 수 없다. 그럴 때마다 설명을 해 주어야 하니 어린 아이들로서는 피곤한 일이다.

Neúspěch mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat.

그렇게 나는 다른 직업을 택해야 했기에 비행기 모는 법을 배웠다. 거의 안 가 본 데 없이 세계 곳곳을 날아다녔다. 지 리 공부는 진정 내게 큰 도움이 되었다.

Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a naučil jsem se řídit letadlo. Létal jsem tak trochu po celém světě. A pravda je, že mi zeměpis hodně posloužil.

한눈에 중국과 애리 조나를 구별할 줄 알았다. 야간 비행에서 길을 잃고 헤맬 때 지리는 정말 쓸모 있는 법이다.

Dovedl jsem na první pohled rozeznat Čínu od Arizony. Je to velice užitečné, když člověk v noci zabloudí.

이렇게 일생을 살아오는 동안 나는 수많은 진지한 사람들 과 수많은 만남을 가졌다. 어른들 세계에서 많이 살았다는 얘기다. 나는 그들을 매우 가까이서 살펴볼 수 있었다. 그렇 다고 어른들에 대한 견해가 그다지 나아진 것도 아니다.

A tak jsem se v životě setkal se spoustou vážných lidí. Žil jsem hodně s dospělými, poznal jsem je velice zblízka. Ale mé mínění o nich se valně nezměnilo.

어른들 가운데 어느 정도 명석해 보이는 사람을 만나면 늘 지니고 다니던 내 그림 1호로 시험해 보았다. 그가 정말 혜 안을 지녔는지 알고 싶었다.

Když jsem mezi nimi potkal někoho, kdo se mi zdál trochu bystrý, ověřil jsem si na něm svou zkušenost s kresbou číslo 1, kterou mám stále schovanou. Chtěl jsem vědět, je-li opravdu chápavý.

하지만 언제나 돌아온 답은 ‘어, 모자잖아’였다.

Ale vždycky mi odpověděl: „To je klobouk.“

그러면 나는 보아 뱀 이야기도, 원시림 이야 기도, 별 이야기도 꺼내지 않았다. 그 수준에 맞게 말을 꺼냈 다. 트럼프, 골프, 정치, 넥타이 이야기 말이다. 그러면 어른 들은 상당히 괜찮은 사람을 알게 되었다고 무척 만족스러워 했다…

Nepovídal jsem mu tedy ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o bridži, golfu, politice a o kravatách. A dospělý byl velice spokojen, že poznal tak rozumného člověka.

II — BERÁNEK

나는 이렇게 진심어린 대화를 나눌 사람 하나 없이 고독하 게 살았다. 육 년 전 사하라 사막에서 비행기가 고장을 일으 킬 때까지도.

Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat. Tu se mi jednou před šesti lety v poušti na Sahaře porouchal motor.

엔진 내부 어딘가가 파손되어 기사도 승객도 없 이 혼자서 어려운 수리에 나선 참이었다.

Něco se v něm polámalo. A poněvadž jsem neměl s sebou mechanika ani cestující, chtěl jsem se do té nesnadné opravy pustit sám.

나로서는 사활이 걸 린 문제였다. 물도 겨우 일주일 치밖에 남아 있지 않았다.

Byla to pro mne otázka života nebo smrti. Měl jsem pitnou vodu sotva na týden.

첫날밤은 사람 사는 마을에서 수천 마일 떨어진 모래 위에 서 수면을 취했다. 대양 한가운데 난파당해 표류하는 뗏목 위의 표류자보다 훨씬 더 외로웠다.

První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil daleko od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu.

그러니 동틀 무렵 이상 야릇한 꼬마목소리에 깨어난 내가 얼마나 놀랐을지 상상해 보라. 그 목소리는 이렇게 말했다.

Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek:

“저…양 한 마리만 그려 줘!”

„Prosím pěkně … nakresli mi beránka…“

“뭐라고?”

„Cože?“

“양 한 마리 그려 달라니까…”

„Nakresli mi beránka…“

벼락이라도 맞은 듯 나는 소스라쳐 일어났다. 열심히 눈을 비비고 주위를 조심스럽게 둘러보았다. 그랬더니 정말 범상 치 않은 모습의 어떤 어린 녀석이 나를 뚫어지게 바라보고 있는 것이 아닌가.

Vyskočil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobře jsem si protřel oči. Pozorně jsem se podíval a spatřil jsem prazvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel.

이 그림은 내가 나중에 그려낸 그의 초상 화 가운데 가장 잘된 초상화다.

Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi podařilo později nakreslit.

그러나 당연히 내 그림은 모 델보다 훨씬 덜 매력적이다. 그것은 내 잘못이 아니다. 여섯 살 때 어른들 때문에 기가 꺾여 화가로서의 내 직업에서 멀 어져 속이 보이거나 보이지 않는 보아 뱀 말고는 그림 공부 를 해본 적이 없으니까.

Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než zavřené a otevřené hroznýše.

그래서 나는 깜짝 놀라 두 눈을 부릅뜨고 유령처럼 출현한 그 모습을 바라보았다. 사람 사는 마을에서 수천 마일 떨어 진 곳에 내가 있었다는 사실을 상기하시라. 그런데 녀석은 길을 잃었다거나, 피곤함에 시달리거나, 굶주림에 시달리거 나, 목마름에 시달리거나, 두려움에 시달린 것 같지도 않았 다.

Udiveně jsem se díval na ten zjev. Považte jen, že jsem byl na tisíc mil od jakéhokoliv obydleného kraje. A můj človíček nevypadal, jako by zabloudil ani jako by byl na smrt unavený nebo vyhladovělý, polomrtvý žízní nebo na smrt vylekán.

사람 사는 마을에서 수천 마일 떨어진 사막 한가운데에 서 길을 잃은 기색이라곤 전혀 없었으니까. 마침내 겨우 입 을 열어 그에게 말을 건넸다.

Vůbec nevypadal jako dítě ztracené v poušti, na tisíc mil daleko od nějakého obydleného kraje. Když jsem konečně byl schopen promluvit, řekl jsem mu:

“그런데…여기서 뭐 하니?”

„Ale … co tu děláš?“

그러자 그는 매우 진지한 이야기라도 하듯이 아주 천천히 같은 말을 되풀이했다.

A tu mi docela tiše, jako něco nesmírně vážného, opakoval:

“아저씨…양 한 마리만 그려 줘…”

„Prosím pěkně … nakresli mi beránka…“

신비로움이 너무 강렬하면 순순히 따르게 마련이다. 사람 사는 마을에서 수천 마일 떨어진 곳에서 죽음과 대면한 처지 치고는 영 터무니없는 일처럼 여겨졌지만 나는 주머니에서 종이 한 장과 만년필을 꺼냈다.

Když stojíme před příliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Ačkoli se mi to zdálo zde — na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpečí smrti — nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru plnící pero.

그러나 내가 특별히 공부한 것이라곤 지리, 역사, 산수, 문법이라는 생각이 들자 (조금은 기분이 언짢아져) 그림을 그릴 줄 모른다고 녀석에게 털어놨 다. 그는 대답했다.

Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem človíčkovi (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:

“상관없어. 양 한 마리만 그려 줘.”

„To nevadí. Nakresli mi beránka.“

한 번도 양을 그려 본 적이 없었으므로 나는 그를 위해 내 가 그릴 수 있는 유일한 두 그림 가운데 하나를 다시 그려 주 었다. 속이 보이지 않는 보아 뱀 그림을 말이다.

Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček povídá:

그러자 녀석은, “아니, 아니, 보아 뱀 속 코끼리는 싫어. 보아 뱀은 무지 위험해. 그리고 코끼리는 아주 거추장스럽 고. 내 사는 곳은 아주 좁아. 난 양이 필요해. 양을 그려 줘!” 라고 답하는 것이었다.

„Ale ne, já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodně místa. U mne doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka.“

그래서 나는 그렸다.

Tak jsem tedy kreslil.

조심스럽게 살피더니 녀석은 이렇게 말했다.

Díval se pozorně a řekl:

“안 돼! 이건 벌써 병 이 심한데. 다시 하나 그려 줘.”

„Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného.“

나는 또 그렸다.

Nakreslil jsem tento obrázek:

내 친구는 너그럽고 상 냥하게 미소 지었다.

Můj přítel se mile, shovívavě usmál:

“봐… 이건 양이 아니라 숫양인 걸. 뿔이 달렸잖 아…”

„Ale podívej se … to není beránek, to je beran. Má rohy…“

그래서 또다시 그렸다.

Tak jsem kresbu znovu předělal.

그러나 그것도 앞의 그림들 처럼 퇴짜를 놓는 것이 아닌가.

On ji však zase odmítl jako ty předcházející:

“이건 너무 늙었어. 난 오래 살 수 있는 양이 필요해.”

„Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil.“

나는 서둘러 엔진을 분해해 야 했기에 그만 참지 못하고 여기 있는 이 그림을 대충 끼적 거려 주고는 한마디 툭 던졌다.

A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebírání motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:


A prohlásil jsem:

“이건 상자야. 네가 원하는 양은 상자 안에 있어.”

„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“

그 러 자 내 어린 심사위원 의 얼굴이 환 히 밝 아 지 는 걸 보고 새삼 놀 라 지 않 을 수 없었다.

Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej malého soudce rozzářil.

“이게 바로 내가 원하던 거야! 이 양에게 풀을 많이 챙겨 줘야 하나?”

„Právě tak jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?“

“왜?”

„Proč?“

“우리 집은 아주 작거든…”

„Protože u mne doma je všechno malinké…“

“틀림없이 충분할 거다. 네게 준 건 아주 작은 양이니까.”

„Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka.“

그는 그림을 향해 고개를 숙였다.
“그다지 작지도 않은걸… 어라! 잠들었네…”

Sklonil se nad kresbu.
„No, není tak moc malý … Jé, podívej se, on usnul…“

이렇게 어린왕자를 알게 되었다.

A tak jsem se seznámil s malým princem.

III — PLANETA

한참이 지나서야 그가 어디서 왔는지 알게 되었다. 어린 왕자는 내게 많은 질문을 던졌지만 정작 내 질문에는 귀 기 울이지 않는 것 같았다.

Dlouho to trvalo, než jsem pochopil, odkud přichází. Zdálo se, jako by malý princ, který se mě stále na něco vyptával, moje otázky nikdy neslyšel.

우연히 그의 입에서 나온 말들 덕분 에 점차 모든 것이 밝혀졌다. 가령, 내 비행기를 처음으로 본 그는(내 비행기는 그리지 않으련다. 그것은 나에게는 너무도 복잡한 그림이니까) 내게 이렇게 물어 왔다.

Všechno mi poznenáhlu objasnila jen slova náhodně pronesená. Tak když jsem poprvé spatřil mé letadlo (nebudu kreslit letadlo, je to pro mne příliš složité), zeptal se mě:

“이 물건은 뭐야?”

„Co to je za věc?“

“이건 예사 물건이 아니야. 날아다니거든. 비행기지. 내 비행기란다.”

„To není věc. To létá. Je to letadlo … Moje letadlo.“

그리고 내가 날아다닌다는 것을 그에게 가르쳐 주자 우쭐 해졌다. 그러자 그가 소리쳤다.

A byl jsem hrdý, že mohu říci, že létám. A tu zvolal:

“뭐, 하늘에서 떨어졌단 말이지?”

„Jejda. Ty jsi spadl z nebe!“

“그럼.” 하고 나는 겸손하게 답했다.

„Ano,“ odpověděl jsem skromně.

“아! 거참 재미있네…”

„Jé, to je divné…“

그러면서 어린 왕자는 매우 멋지게 웃음을 터뜨렸는데 내 기분은 몹시 언짢았다. 다른 사람들이 내 불행을 심각하게 받 아주기를 기대하기 때문이다. 그러면서 그는 말을 계속했다.

A malý princ se roztomile zasmál. To mě hrozně pohněvalo. Chci, aby se mé nehody braly vážně. Potom dodal:

“그럼 아저씨도 하늘에서 온 거네! 어느 별인데?”

„Tak ty taky přicházíš z nebe! Z které planety?“

나는 곧바로 수수께끼 같은 그 존재 속에 한 줄기 서광처 럼 무언가 실마리가 잡히는 것 같아 불쑥 물어보았다.

Hned mi svitlo trochu světla do záhady jeho příchodu a rychle jsem se otázal:

“그러니까 다른 별에서 왔다 이거지?”

„Ty tedy přicházíš z jiné planety?“

그러나 그는 대답하지 않았다. 내 비행기만 바라보며 살며 시 고개를 끄덕였다.

Neodpověděl mi. Zavrtěl mírně hlavou a stále se díval na mé letadlo:

“하기야 이걸로는 그렇게 멀리서 올 수도 없었겠네…”

„Pravda, na tomhle jsi nemohl přijít z moc velké dálky…“

그러고는 한참 동안 깊이 몽상에 잠겼다. 그러고는 주머니 에서 내가 그려 준 양을 꺼내서는 그 보물을 들여다보며 생 각에 잠겼다.

A nadlouho se ponořil do snění. Potom vyndal mého beránka z kapsy a zabral se do pozorování svého pokladu.

‘다른 별들’에 관한 알 듯 말 듯 한 이야기에 얼마나 호기심이 발동했을지 상상해 보라. 그래서 애써 좀 더 알아보고자 했다.

Dovedete si představit, jakou zvědavost ve mně probudila jeho zmínka o jiných planetách. Pokusil jsem se proto dovědět se o tom více.

“꼬마야, 넌 어디서 왔니? ‘네 집’이라니 그게 어딘데? 내 양은 어디로 데려간단 말이니?”

„Odkud přicházíš, človíčka? Kde je to tvé doma? Kam chceš odvést svého beránka?“

그는 말없이 생각에 잠기더니 내게 대답했다.

Na chvíli se zamyslil a pak odpověděl:

“아저씨가 준 상자가 밤에는 집이 될 테니 잘 됐지 뭐야.”

„Dobře, že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho domeček…“

“그렇고말고, 그리고 얌전하게 굴면, 낮 동안 양을 묶어 놓게 줄을 주마. 그리고 말뚝도.”

„Ovšem. A budeš-li hodný, dám ti také provázek, abys ho mohl ve dne přivázat. A kolík.“

그 제안에 어린 왕자는 황당해했다.

Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil.

“양을 묶어 놔? 참 희한한 생각이네.”

„Přivázat? To je ale podivný nápad!“

“하지만 묶어 놓지 않으면 아무 데로나 가서 길을 잃을지 도 몰라.”

„Víš, když ho neuvážeš, půjde, kam mu napadne, a ztratí se.“

그러자 내 친구는 다시 웃음을 터뜨렸다.

Můj přítel se znovu zasmál:

“어디로 간다는 거야?”

„A kampak by šel?“

“어디든지 곧장 앞으로…”

„Kamkoli. Stále rovně…“

그랬더니 어린 왕자는 진지한 빛으로 말했다.

Tu malý princ vážně poznamenal:

“상관없어. 우리 집은 아주 작으니까!”

„To nevadí, u mne je to velice malé!“

그러고는 약간은 우수를 머금은 채 말을 이었다.

A tak trochu smutně dodal:

“곧장 가 봐야 그렇게 멀리 가지도 못해…”

„Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde…“