Et la Finnoise plaça de nouveau Gerda sur la bête, qui partit comme une flèche.

Na to posadila stařena děvče sobovi na záda a sob, seč sílu měl, uháněl dále.

« Halte ! dit la petite, je n’ai pas mes bottines ni mes gants fourrés. » Elle s’en apercevait au froid glacial qu’elle ressentait. Mais le renne n’osa pas revenir sur ses pas ; il galopa tout d’une traite jusqu’aux broussailles aux fruits rouges. Là il déposa Gerda et lui baisa la bouche ; de grosses larmes coulaient des yeux de la brave bête. Il repartit rapide comme le vent.

„Běda!“ volala Gerda, „zapomněla jsem tam botky a rukavice,“ neboť ji do rukou a do nohou silně záblo, ale sob se s ní vrátiti nesměl a uháněl jako vítr dále a dále, až se zastavil u velikého keře v sněhu, na němž se zralé ovoce červenalo. Tam posadil děvče na sníh, dal ji políbení v ústa od zimy zamodralá, dal se do pláče a obrátiv se smutně a co nejrychleji mohl, uháněl zpátky, tam, odkud přiběhl.

La voilà donc toute seule, la pauvre Gerda, sans souliers et sans gants, au milieu de ce terrible pays de Finnmarken, gelé de part en part.

Ubohá Gerda bosa a bez rukavic stála tam uprostřed planiny zasněžené a zima a mráz strašně kolem ní řádily.

Elle se mit à courir en avant aussi vite qu’elle put. Elle vit devant elle un régiment de flocons de neige. Ils ne tombaient pas du ciel, qui était clair et illuminé par l’aurore boréale.

I dala se do běhu, běžela dále a dále co nejrychleji mohla. Celé chumáče sněhu přepadly ji, ale sníh nepadal s nebe, jež se skvělo jasně v záři půlnoční.

Ils couraient en ligne droite sur le sol, et plus ils approchaient, plus elle remarquait combien ils étaient gros.

Sníh běžel proti ní rovnou cestou, a čím blížeji k ní byl, tím větší byly jeho chumáče.

Elle se souvint des flocons qu’elle avait autrefois examinés avec la loupe, et combien ils lui avaient paru grands et formés avec symétrie. Ceux-ci étaient bien plus énormes et terribles ; ils étaient doués de vie. C’étaient les avant-postes de l’armée de la Reine des Neiges.

Gerda vzpomínala si, jak veliké bývaly pápěrky sněhové, když je skrze zvětšovací sklo viděla, ale zde byly mnohem větší, mnohem hroznější, neboť byly živé, přední stráže před hradem sněhové královny.

Les uns ressemblaient à des porcs-épics ; d’autres, à un nœud de serpents entrelacés, dardant leurs têtes de tous côtés ; d’autres avaient la figure de petits ours trapus, aux poils rebroussés. Tous étaient d’une blancheur éblouissante. Ils avançaient en bon ordre.

Měly podobu divnou a divokou; někteří vyhlížely jako ohyzdní bílí ježovci, jiné jako chumáče bílých hadů, kteří hlavu vystrkovali a jiné jako bílí medvědi v huňatém kožichu.

Alors Gerda récita avec ferveur un Notre Père. Le froid était tel qu’elle pouvait voir sa propre haleine, qui, pendant qu’elle priait, sortait de sa bouche comme une bouffée de vapeur.

Tu se dala Gerda ihned do horlivého modlení, a zima byla tak hrozná, že dech ubohého děvčete téměř před ústy v jinou podobu přecházel,

Cette vapeur devint de plus en plus épaisse, et il s’en forma de petits anges qui, une fois qu’ils avaient touché terre, grandissaient à vue d’œil. Tous avaient des casques sur la tête ; ils étaient armés de lances et de boucliers.

v podobu malých bílých andílkův, kteří dotknuvše se země, postavu větší a větší na se brali. Bílí andílkové vesměs měli na hlavě bílé přilbice, a v rukou kopí a štíty, a neustále jich přibývalo.

Lorsque l’enfant eut achevé le Pater, il y en avait légion.

Když Gerda otčenáček svůj odříkala, obklopil ji zástup bílých andělův,

Ils attaquèrent les terribles flocons, et, avec leurs lances, les taillèrent en pièces, les fracassèrent en mille morceaux. La petite Gerda reprit tout son courage et marcha en avant.

kteří kopí do chumáčův sněhu vráželi a je rozbíjeli a rozháněli, že sníh v tisíci pápěrkách tenounkých a lehounkých rozmetán kolem lítal, a Gerda mohla kráčeti dále.

Les anges lui caressaient les pieds et les mains pour que le froid ne les engourdît point. Elle approchait du palais de la Reine des Neiges.

Andílkové hladili ji ruce a nohy a ona necítivši již tak hrozné zimy, spěchala dále, spěchala až přišla k hradu sněhové královny.

Mais il faut à présent que nous sachions ce que faisait Kay. Il est certain qu’il ne pensait pas à Gerda, et que l’idée qu’elle fût là, tout près, était bien loin de lui.

A teď se zajisté dovíme, co se stalo s chlapcem Kajem. Chlapec na děvče již nevzpomínal, a nepomyslil, že malá Gerda stojí před branou sněhového hradiska.

Septième histoire. Le palais de la Reine des Neiges

Příběh sedmý. O hradě sněhové královny a tom, co se tam stalo a událo

Les murailles du château étaient faites de neige amassée par les vents, qui y avaient ensuite percé des portes et des fenêtres.

Stěny v hradě sněhové královny byly z navátého sněhu a okna a dvéře do nich udělal nejostřejší vítr půlnoční.

Il y avait plus d’une centaine de salles immenses. La plus grande avait une longueur de plusieurs milles. Elles étaient éclairées par les feux de l’aurore boréale. Tout y brillait et scintillait. Mais quel vide et quel froid !

Na hradě bylo přes tisíc síní rozličné velikosti, jak je totiž velké závěje vystavěly; největší síň byla na několik mil dlouhá a všechny síně byly osvětlovány silnou září půlnoční; vesměs byly síně prostorné, pusté, ledové a hvězdičkami sněhovými ozdobené.

Jamais il ne se donnait de fêtes dans cette royale demeure. C’eût été chose facile que d’y convoquer pour un petit bal les ours blancs, qui, la tempête servant d’orchestre, auraient dansé des quadrilles dont la gravité décente eût été en harmonie avec la solennité du lieu. Jamais on ne laissait non plus entrer les renards blancs du voisinage ; jamais on ne permettait à leurs demoiselles de s’y réunir pour babiller et médire, comme cela se fait pourtant à la cour de bien des souverains. Non, tout était vaste et vide dans ce palais de la Reine des Neiges,

V nich nikdy plesu a radování nebývalo; ani medvědi tam k muzice nepřicházely, kterouž tam provozovala vichřice, ačkoliv medvědi, když vichřice svou hudbu spustí, rádi do tance se dávají a na zadních nohách poskakují; také se tam neprovozovaly hry s hubičkami a fatinkami, jichž obzvláštním milovníkem starý medvěd bývá; ani slečny lišky nedocházely tam na klep a na svačinku, dávajíce těm končinám rády dobrou noc; pustý, studený a mrtvý byl hrad sněhové královny.

et la lumière des aurores boréales qui augmentait, qui diminuait, qui augmentait de nouveau, toujours dans les mêmes proportions, était froide elle-même.

Půlnoční záře svítila tak jasně, že bylo patrně viděti, kde počíná a kde se měnivě tratí.

Dans la plus immense des salles, on voyait un lac entièrement gelé, dont la glace était fendue en des milliers et des milliers de morceaux ; ces morceaux étaient tous absolument semblables l’un à l’autre. Quand la Reine des Neiges habitait le palais, elle trônait au milieu de cette nappe de glace, qu’elle appelait le seul vrai miroir de l’intelligence.

Uprostřed ohromné pusté síně bylo mrtvé jezero; jeho ledová kůra byla všudy popraskaná a rozpraskaná na tisíce ker velikých sobě rovných a celek podobal se dílu uměleckému. — Uprostřed jezera sedává sněhová královna, když doma bývá, a říkává o sobě, že trůn její je zrcadlo rozumu a zrcadlo to je ze všech na světe nejlepší a jediné zrcadlo pravdy. —

Le petit Kay était bleu et presque noir de froid. Il ne s’en apercevait pas. D’un baiser la Reine des Neiges lui avait enlevé le frisson ; et son cœur n’était-t-il pas d’ailleurs devenu de glace ?

Malý Kaj byl od zimy celý zmodralý, ba téměř zčernalý, čehož on ovšem na sobě nepozoroval, protože královna sněhová políbením sejmula mu se rtů hrůzu studenou a srdce jeho v kůru ledovou obrátila.

Il avait dans les mains quelques-uns de ces morceaux de glace plats et réguliers dont la surface du lac était composée. Il les plaçait les uns à côté des autres en tout sens, comme lorsque nous jouons au jeu de patience. Il était absorbé dans ces combinaisons, et cherchait à obtenir les figures les plus singulières et les plus bizarres.

Prácí jeho bývalo ostrohranné ploché kry ledové z jezera vytahovati; kry ledové sem tam obracel, jakoby byl chtěl z nich něco sestaviti, podobně jako děti činívají, skládajíce z dřevěných deštiček všelijaké domky a figurky.

Ce jeu s’appelait le grand jeu de l’intelligence, bien plus difficile que le casse-tête chinois. Ces figures hétéroclites, qui ne ressemblaient à rien de réel, lui paraissaient merveilleuses ; mais c’était à cause du grain de verre qu’il avait dans l’œil. Il composait, avec ces morceaux de glace, des lettres et parfois des mots entiers. Il cherchait en ce moment à composer le mot Éternité. Il s’y acharnait depuis longtemps déjà sans pouvoir y parvenir. La Reine des Neiges lui avait dit :

I chlapec Kaj skládal z ker ledových velmi uměle všelijaké domky a figurky a tuto svou ledovou zábavu jmenoval zábavu rozumnou. V jeho očích byly skládané figurky dílem znamenitým a velmi důležitým. Skládal figurky tak, že z nich celá slova bývala, ale až posud se mu nepovedlo, složiti z nich slovo „věčnost“, což by nejraději byl učinil, neboť královna sněhová pravila kdys k němu:

« Si tu peux former cette figure, tu seras ton propre maître ; je te donnerai la terre toute entière et une paire de patins neufs. »

„Složíš-li to slovo, budeš svým pánem; a já ti dám darem svět celý a dvé nových nejpěknějších trepek železných.“

Il s’y prenait de toutes les façons, mais sans approcher de la réussite.

Ale chlapci se to slovo nepovedlo.

« Il me faut faire un tour dans les pays chauds, dit la Reine des Neiges. Il est temps d’aller surveiller les grands chaudrons. (Elle entendait par ces mots les volcans l’Etna et le Vésuve.) La neige de leurs cimes est peut-être fondue. »

„Teď již je na čase,“ pravila královna sněhová, „abych se odebrala do krajin teplejších. Tam musím, abych se podívala na černé pánve.“ Tak nazývala sopky, jež my nazýváme Etnu a Vesuv. „Musím tam,“ pravila, „abych je trochu obílila. Takové líčení jim velmi dobře sluší k jich vinohradům a hájům citronovým.“

Elle s’élança dans les airs. Kay resta seul dans la vaste salle de plusieurs milles carrés. Il était penché sur ses morceaux de glace, imaginant, combinant, ruminant comment il pourrait les agencer pour atteindre son but. Il était là, immobile, inerte ; on l’aurait cru gelé.

Řkouc to odletěla a pozůstavila chlapce v pusté ohromné síni ledové, která na několik mil dlouhá a široká byla. Chlapec dívaje se na kry ledové rozjímal a rozjímal, až z rozjímání stuhl a jako zmrzlé tělo vyhlížel.

En ce moment, la petite Gerda entrait par la grande porte du palais. Des vents terribles en défendaient l’accès. Gerda récita sa prière du soir, et les vents se calmèrent et s’assoupirent. L’enfant pénétra dans la grande salle ; elle aperçut Kay, le reconnut, vola vers lui en lui sautant au cou, le tint embrassé en s’écriant :

V tu chvíli právě vcházela na nádvoří ledového zámku větrem nešená Gerda odříkávajíc svou večerní modlitbu. Vítr se utišil, jakoby si na noc ulehnouti chtěl, a Gerda kráčela dále velikými a pustými ledovými síněmi. Tu spatřivši chlapce Kaje ihned ho poznala, padla mu okolo krku a tisknouc jej k srdci svému, zvolala:

« Kay ! cher petit Kay, enfin je t’ai retrouvé ! »

„Kaji, můj milý, zlatý Kaječku! Tedy jsem tebe konečně nalezla!“

Lui ne bougea pas, ne dit rien. Il restait là, roide comme un piquet, les yeux fichés sur ses morceaux de glace.

Avšak Kaj sebou ani nepohnul, sedě mlčky jako kamená socha:

Alors la petite Gerda pleura de chaudes larmes ; elles tombèrent sur la poitrine de Kay, pénétrèrent jusqu’à son cœur et en fondirent la glace, de sorte que le vilain éclat de verre fut emporté avec la glace dissoute.
Il leva la tête et la regarda. Gerda chanta, comme autrefois dans leur jardinet, le refrain du cantique :

a Gerda dala se do hořkého pláče; horoucí slzy její kanuly ze smutného oka Kajovi za ňadra, padly až do jeho srdce, roztály ledy v něm a pozřely střepinu z čarodějného zrcadla. Chlapec procitl a děvče radostí dalo se do zpěvu:

Les roses fleurissent et se fanent. Mais bientôt
Nous reverrons la Noël et l’Enfant Jésus.

„V zahrádce plno růžiček,
tam se nám zjeví Ježíšek.“

Kay, à ce refrain, éclata en sanglots ; les larmes jaillirent de ses yeux et le débris de verre en sortit, de sorte qu’il reconnut Gerda et, transporté de joie, il s’écria :

V tu chvíli i Kaj dal se do pláče, do pláče tak silného, že vyplakal zrnko sklenné, jež mu bylo do oka padlo, i poznal Gerdu a radostně zvolal:

« Chère petite Gerda, où es-tu restée si longtemps, et moi, où donc ai-je été ? »

„Gerdo! Milá dobrá Gerdo! Kdež pak jsi tak dlouho bývala? — A kdež jsem byl já?“ —

Regardant autour de lui : « Dieu, qu’il fait froid ici ! dit-il, et quel vide affreux ! » Il se serra de toutes ses forces contre Gerda, qui riait et pleurait de plaisir de retrouver enfin son compagnon.

A ohlížeje se kolem pravil: „Hu! jaká je tu zima! jak je tu pusto a smutno!?“ pak se přitulil ku Gerdě, držel ji pevně za ruce, ona radostí plakala, on plakal s ní. —

Ce groupe des deux enfants, qu’on eût pu nommer l’Amour protecteur et sauveur, offrait un si ravissant tableau, que les morceaux de glace se mirent à danser joyeusement, et, lorsqu’ils furent fatigués et se reposèrent, ils se trouvèrent figurer le mot Éternité, qui devait donner à Kay la liberté, la terre entière et des patins neufs.

Shledání obou dětí byl výjev krásný a pohnutlivý; kry ledové se hýbaly a daly se do tance: pak tancem jsouce unavené, uléhaly a kladouce se k odpočinku, sestavily podivné litery a z liter slovo, jež Kaj již dávno sestaviti chtěl a měl, slovo, jež mělo jej učiniti pánem nad sebou samým a pro něž od královny sněhové měl dostati darem svět celý a ještě dvé nových trepek železných.

Gerda lui embrassa les joues, et elles redevinrent brillantes ; elle baisa les yeux, qui reprirent leur éclat, les mains et les pieds où la vie se ranima, et Kay fut de nouveau un jeune garçon plein de santé et de gaieté.

Gerda vtiskla políbení horoucí na tvář chlapcovu a bledé jeho líce znovu se červenaly; vtiskla mu políbení na jeho oči a tyto ihned jiskřily jako očka její; zulíbala jeho ruce i nohy a — chlapec v tu chvíli nabyl opět života, zdraví a síly.

Ils n’attendirent pas la Reine des Neiges pour lui réclamer ce qu’elle avait promis. Ils laissèrent la figure qui attestait que Kay avait gagné sa liberté.

A byť by se byla mžikem vrátila královna sněhová, již nebylo nic naplat, neboť na krách ledových skvělo se slovo z hvězdiček sněhových složené a znělo: Věčnost!

Ils se prirent par la main et sortirent du palais. Ils parlaient de la grand’mère, de leur enfance et des roses du jardinet sur les toits. À leur approche, les vents s’apaisaient et le soleil apparaissait.

Kaj a Gerda vzavše se za ruce vyšli z ledového hradu; na cestě vypravovaly sobě o babičce, o růžovém stromku na střeše a kamkoliv přicházely, tam větry se tišily a slunce jasně vycházelo z temných mračen.

Arrivés aux broussailles chargées de fruits rouges, ils trouvèrent le renne qui les attendait avec sa jeune femelle ; elle donna aux enfants de son bon lait chaud.

Když přišli k velikému keři s červeným ovocem, viděli tam státi rychlonohého soba, který je očekával. Podle něho stála sobice, a ta jim dala mléka a hladila je svou hlavou, jakoby je zulíbati chtěla.

Puis, les deux braves bêtes les conduisirent chez la Finnoise, où ils se réchauffèrent bien, puis chez la Laponne, qui leur avait cousu des vêtements neufs et avait arrangé pour eux son traîneau.

Sob a sobice donesly rychlým honem chlapce a děvče až k stařeně Laponské, kteráž jim nový teplý oblek dala a saňky na další cestu upravila.

Elle les y installa et les conduisit elle-même jusqu’à la frontière de son pays, là où poussait la première verdure. Kay et Gerda prirent congé de la bonne Laponne et des deux rennes qui les avaient amenés jusque-là.

Když chlapec a děvče od stařenky odjížděli, vyprovázely je sob a sobice až na hranice zemské. Tam se již všecko v celém okolí zelenalo; děti daly stařeně a sobům s Bohem, volajíce: „Díky, díky! Zaplať vám to Pán Bůh!“

Les arbres avaient des bourgeons verts ; les oiseaux commençaient à gazouiller. Tout-à-coup, Gerda aperçut sur un cheval magnifique qu’elle reconnut (c’était celui qui était attelé au carrosse d’or), une jeune fille coiffée d’un bonnet rouge. Dans les fontes de la selle étaient des pistolets.

Ptactvo nejdříve tam přiletěvši, dalo se do zpívání, lesy se zelenaly a z nedalekého háje vyjíždělo jim naproti na krásném komoni, jejž Gerda poznala, že byl zapražen k zlatému kočáru, mladé děvčátko s červenou čapkou na hlavě, majíc v sedle svém dvě bambitky, jichž hlavně se jasně třpytily.

C’était la petite brigande. Elle en avait eu assez de la vie de la forêt. Elle était partie pour le Nord, avec le projet, si elle ne s’y plaisait pas, de visiter les autres contrées de l’univers.

Děvčátko to byla dcerka loupežníkova, již se byl znechutil život loupežnický v hlubokých lesinách, z nichž nedlouho před tím odešlo. Chtěla se odebrati do krajin půlnočních a kdyby tam nenašlo žádoucího radování z mladého věku, chtěla i dáleji do světa jíti.

Elle reconnut aussitôt Gerda, qui aussitôt la reconnut. C’est cela qui fut une joie !

Gerda ji ihned poznala, a z nenadálého spolu se shledání nastala všem třem dětem nenadálá radost.

« Tu es un joli vagabond, dit à Kay la petite brigande. Je te demande un peu si tu mérites qu’on courre à cause de toi jusqu’au bout de la terre. »

„Tys pravý tulák!“ pravila dcerka loupežníkova k chlapci. „Ráda bych věděla, stojíš-li za to, že někdo pro tebe až na kraj světa se odvážil?“

Gerda lui caressa les joues, et, pour détourner la conversation, demanda ce qu’étaient devenus le prince et la princesse.

Ale Gerda ji chlácholila a po tváři hladila, řkouc: „Ráda bych věděla, kde as nyní princ a princezna meškají?“

« Ils voyagent à l’étranger, » répondit la fille des brigands.

„Ano, ti odjeli do cizých dalekých krajin,“ odpovědělo děvče loupežníkovo.

« Et les corneilles ?

„A co je s vránou,“ tázala se opět Gerda.

— Celle des bois est morte : l’autre porte le deuil et se lamente de son veuvage ; entre nous, ses plaintes ne sont que du babillage. Mais raconte-moi donc tes aventures et comment tu as rattrapé ce fugitif. »

„Vrána je mrtva,“ odpovědělo děvče, „a ochočelý havran je vdovcem a nosí po ní smutek, černou stužku na levé noze. Chuďas se trápí pro ní a smutně kváká. Ale vypravuj, co se s tebou dělo a kterak jsi tohoto mladého tuláka konečně nalezla!“

Gerda et Kay firent chacun leurs récits.

A Gerda i Kaj dali se do obšírného vypravování svých příběhů.

« Schnipp, schnapp, schnoure, pourre, basseloure, » dit la petite brigande ; elle leur tendit la main, leur promettant de les visiter, si elle passait par leur ville.

„Čtyry není pět a široký svět!“ pravilo na to děvče loupežníkovo, podalo oběma dětem ruku, a slíbilo jim, že je navštíví, až na cestách svých přijde do města, v němž oni žíti budou; o potom rozloučivši se s nimi vydalo se do světa.

Elle reprit ensuite son grand voyage. Kay et Gerda marchaient toujours la main dans la main ; le printemps se faisait magnifique, amenant la verdure et les fleurs. Un jour ils entendirent le son des cloches, et ils aperçurent les hautes tours de la grande ville où ils demeuraient.

Kaj a Gerda vedouce se za ruce brali se dál a dále. Za nedlouho nastalo nejkrásnější jaro. Kolem a kolem usmívalo se na ně kvítí a čerstvé stromoví; zvony na věžích kostelních slavily nastávající svátky velikonoční a obě děti pohlížejíce do okolí, poznali vížku kostelní toho města, kdež dříve byly přebývaly.

Ils y entrèrent, montèrent l’escalier pour aller chez la grand’mère. Dans la chambre, tout était à la même place qu’autrefois. La pendule faisait toujours tic-tac ; mais en passant la porte, ils s’aperçurent qu’ils étaient devenus de grandes personnes.

I spěchaly do města a do ulice, kdež domky jich rodičů stály. Nemeškaly jíti po schodech do světničky, již obývala babička a v níž všecko posud tak stálo, jako tehdáž, když z domu odcházely. Hodiny na stěně posud šly: cik, cak! ale když do světničky vstoupily, pozorovaly na sobě, že jsou již výrostkové.

Les roses devant les mansardes étaient fleuries. Kay et Gerda s’assirent sur le banc, comme autrefois. Ils avaient oublié, comme un mauvais rêve, les froides splendeurs de la Reine des Neiges.

Růže na střeše kvetoucí pohlížely do okna a stoličky dětské stály posud u okna. Kaj a Gerda posadily se vedle sebe držíce se za ruce a v tu chvíli všecka sněhová a pustá krása z krajin královny sněhové jako těžký sen z mysli jim vypadla.

La grand’mère était assise au soleil et lisait dans la Bible : « Si vous ne devenez pas comme des enfants, lisait-elle, vous n’entrerez pas dans le royaume de Dieu. »

Babička sedíc na židli, četla v písmě svatém, kdež stojí psáno: „Nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“

Kay et Gerda se regardèrent et comprirent le vieux refrain :

A Kaj a Gerda pohlédly na sebe okem jasnějším, neboť porozuměly slova písně starodávné:

Les roses fleurissent et se fanent
Nous verrons bientôt l’Enfant Jésus.

„Rozkvítá v dole růžička,
tam uvidíme Ježíška.“

Ils restèrent longtemps assis, se tenant par la main. Ils avaient grandi, et cependant ils étaient encore enfants, enfants par le cœur.

A seděly vedle sebe jako mládenec a panna, ale byly posaváde jako pacholátka — dítky dobrého srdce a nevinné duše. A potom nastalo léto, kteréž srdce naše rozehřívá a celou naši bytost oživuje.