Crăiasa zăpezii. Şapte povestiri / Sněhová královna. Sedm pohádek — румунською та чеською мовами. Сторінка 4

Румунсько-чеська книга-білінгва

Hans Christian Andersen

Crăiasa zăpezii. Şapte povestiri

Hans Christian Andersen

Sněhová královna. Sedm pohádek

— Vai! Nu mi-am luat pantofii! Nu mi-am luat pantofii!, a început să strige Gretchen, că era frig cumplit afară, dar renul nu s-a oprit şi a ţinut-o tot într-o fugă până la copăcelul cel cu poame roşii. A pus-o pe Gretchen jos, a sărutat-o pe frunte şi pe obrajii lui s-au prelins câteva lacrimi; apoi a luat-o la fugă înapoi.

„Ó, vždyť nemám své střevíčky! Vždyť nemám své huňaté rukavice!“ volala malá Gerda. Zpozorovala to, když ji začalo zábst. Ale sob si netroufal se zastavit, utíkal, až přiběhl k velkému keři jahod. Tam složil Gerdu a políbil ji na ústa, přičemž mu kanuly po tvářích slzy velké jako hrachy. Potom ubíhal zas, jak dovedl, zpět.

Biata Gretchen a rămas aşa fără pantofi şi fără mănuşi pe un ger cumplit.

Ubohá Gerda tu stála bez střevíčků a rukavic uprostřed mrazivého, ledového Finska.

A plecat şi ea mai departe cât putea de repede şi deodată au întâmpinat-o o mulţime de fulgi de zăpadă; fulgii nu cădeau din cer; cerul era senin şi luminat de Aurora Boreală.

I rozběhla se dále, jak jen mohla. Náhle k ní přicházel celý šik sněhových vloček. Nepadaly z nebe, neboť to bylo docela jasné a svítilo severní září,

Alergau chiar pe pământ şi cu cât se apropiau, cu atât se făceau mai mari.

nýbrž pobíhaly po zemi, a čím více se blížily, tím byly větší.

Gretchen şi-a adus aminte ce mari şi meşteşugiţi fuseseră fulgii când se uitase la ei cu lupa. Aici însă erau şi mai mari, şi mai fioroşi, erau vii, erau străjerii de la palatul Crăiesei Zăpezii.

Gerda se ještě pamatovala, jak hezké byly sněhové vločky pod zvětšovacím sklem, ale zde vypadaly docela jinak. Byly velké, živé a strašlivé. Byly to přední stráže Sněhové královny.

Aveau chipurile cele mai ciudate, unii parcă erau nişte arici mari şi urâţi, alţii păreau nişte mănunchiuri de şerpi încolăciţi, care îşi întindeau capetele în toate părţile, iar alţii erau ca nişte ursuleţi bondoci şi zbârliţi; toţi erau albi, sclipitori, erau fulgi de zăpadă vii.

Měly nejpodivnější postavy. Některé vypadaly jako oškliví, velcí dikobrazi, jiné jako spletence hadů, kteří vystrkují hlavy, a jiné jako tlustí medvídkové se zježenou srstí. Všechny sněhové vločky svítily bělostí, všechny byly živé.

Gretchen a început să se roage şi era aşa de frig că putea să-şi vadă răsuflarea;

I začala se malá Gerda modlit. Bylo zima, že viděla svůj dech, vycházející z úst jako pára,

şi aburii răsuflării s-au făcut tot mai groşi şi mai groşi şi s-au prefăcut în îngeraşi care cum atingeau pământul se făceau tot mai mari şi fiecare avea coif, suliţă şi pavăză.

která se stále zhušťovala a brala na sebe podobu malých, jasných andělíčků. Ti rostli a rostli, jakmile se dotkli země, a všichni měli přilbu na hlavě a oštěp a štít v rukou.

Numărul lor sporea mereu şi, când Gretchen şi-a isprăvit de spus rugăciunea, o oştire întreagă era împrejurul ei.

Množili se a množili, a když Gerda skončila modlitbu, byl jich kolem ní celý šik.

Îngeraşii în zale împungeau cu suliţa fulgii de zăpadă şi fulgii se fărâmau bucăţi şi Gretchen putea să meargă liniştită mai departe.

Bodali oštěpy do strašlivých sněhových vloček, až je roztříštili v tisíce kusů, a malá Gerda šla docela bezpečně a vesele kupředu.

Îngerii îi mângâiau mâinile şi picioarele şi acuma nu-i mai era aşa de frig şi a putut să ajungă la palatul Crăiesei Zăpezii.

Andělé jí hladili nohy a ruce, takže již tolik necítila, jak je zima, a šla rychle vpřed k zámku Sněhové královny. — —

Dar până una-alta, să vedem ce-i cu Karl. El desigur că nici nu se gândea că ea era acum chiar la poarta palatului.

Ale nyní se nejdříve podíváme, jak se dařilo Kajovi. Nemyslil vůbec na malou Gerdu, a tím méně tušil, že ona stojí před zámkem.

A şaptea povestire. În care e vorba de palatul Crăiesei Zăpezii şi despre ce s-a întâmplat acolo

Sedmá pohádka. Co se dálo v zámku Sněhové královny a co se přihodilo potom

Pereţii palatului erau făcuţi din zăpadă viscolită, ferestrele şi uşile din vânturi vijelioase;

Stěny zámku byly z poletujícího sněhu a okna a dveře z řezavého větru.

erau peste o sută de încăperi, toate aşa cum le alcătuia zăpada; cea mai mare era aşa de întinsă că puteai să mergi câteva ceasuri prin ea de la un capăt la altul. Toate erau luminate de Aurora Boreală şi erau goale, gheţoase, reci şi sclipitoare.

Bylo tu na sta sálů, všechny tak, jak je sníh navál. Největší se táhl na mnoho mil. Všechny byly osvětleny severní září a byly náramně velké, ale prázdné a ledově chladné a zářivé.

Aici nu era niciodată vreo petrecere, nici măcar un bal de urşi la care vijelia să cânte şi urşii albi să meargă în două picioare şi să joace, nici măcar o sindrofie de domnişoare vulpi argintii; în palatul Crăiesei Zăpezii era pustiu şi frig.

Nikdy sem nepřišlo ani tolik veselí, jako bývá na plese medvědů, když jim vichr k tomu hraje a ledoví medvědi chodí po zadních nohách a chovají se vybraně. Nikdy se tu nekonaly hry se zástavami a vyplácením; ba nebyly tu ani kávové schůzky bílých liščích slečinek. Prázdno a zima bylo ve velkých sálech Sněhové královny.

Aurora Boreală se desluşea atât de bine încât îi puteai număra perdelele de lumină.

Severní záře svítila tak pravidelně, že bys mohl vypočítat, kdy bude svítit nejvíc a kdy nejméně.

În mijlocul acestei săli nemărginite şi pustii era un lac îngheţat care se sfărâmase în mii de bucăţi, dar bucăţile semănau între ele aşa de tare încât era o adevărată minunăţie. În mijlocul lacului şedea Crăiasa Zăpezii, când era acasă, şi atunci zicea că şade pe oglinda înţelepciunii şi că această oglindă e cea mai bună din lume.

Uprostřed prázdného, nekonečného sněhového sálu bylo zamrzlé jezero. Led na něm byl roztříštěn na tisíce kusů, ale každý kus byl přesně takový jako druhý, že to bylo opravdu umělecké. A uprostřed něho seděla Sněhová královna, když byla doma. Říkala, že sedí na zrcadle rozumu a to že je jediné a nejlepší na tomto světě.

Karl era vânăt de frig, ba chiar aproape negru, dar nu simţea că i-i frig fiindcă Crăiasa Zăpezii îi luase cu o sărutare simţul frigului şi inima lui era ca un bulgăre de gheaţă.

Malý Kaj byl zimou celý modrý, ba skoro černý. Ale nepozoroval to, neboť mu královna polibkem odčarovala pocit zimy a jeho srdce bylo takřka rampouchem.

Acuma se juca; lua bucăţi de gheaţă netede ca nişte tăbliţe şi alcătuia cu ele tot felul de figuri, aşa cum se joacă la noi copiii cu cuburile.

Chodil a tahal několik ostrých plochých ledových ker, které přerozmanitě skládal, neboť z nich chtěl něco sestavit. Počínal si jako ostatní děti, když skládají dřevěné destičky ve všelijaké tvary.

Jocul lui era însă aşa-zisul joc de gheaţă al înţelepciunii. În ochii lui figurile de gheaţă erau frumoase şi de foarte mare însemnătate şi asta din pricina ciobului de gheaţă pe care îl avea în ochi. Aşeza bucăţile de gheaţă în aşa fel încât să formeze un cuvânt, dar niciodată nu izbutea să formeze cuvântul pe care îl voia şi care era „veşnicia”. Crăiasa Zăpezii îi spusese aşa:

Kaj také sestavoval tvary a nejumělečtější z nich byla „ledová hra rozumu.“ Zdálo se mu, že jsou ty tvary znamenité a důležité. To způsobovala ona střepina skla, jež mu tkvěla v oku. Kaj sestavoval rovněž tvary, které tvořily psané slovo. Ale nikdy nedovedl sestavit slovo, které nejvíce chtěl, totiž: Věčnost. A Sněhová královna pravila:

— Dacă izbuteşti să formezi cuvântul acesta, atunci ai să fii stăpân pe tine însuţi şi eu am să-ţi dăruiesc lumea întreagă şi o pereche de patine noi.

„Sestavíš-li to slovo, staneš se svým samostatným pánem a já ti dám celý svět a ještě pár bruslí!“

Dar Karl nu putea să formeze cuvântul.

Ale on to nedovedl.

— Mă duc în ţările calde, a spus Crăiasa Zăpezii. Vreau să mă uit în căldările cele negre.
Căldările cele negre erau munţii Etna şi Vezuviu, care scuipă flăcări.
— Am să-i mai înălbesc puţin şi asta nu-i rău, ba chiar e bine pentru lămâi şi struguri.

„Nyní odletím do teplých zemí,“ řekla Sněhová královna. „Chci se tam podívat do černých kotlů.“
Těmi kotli myslila hory chrlící oheň, sopky Etnu a Vesuv, jak my jim říkáme.
„Trochu je pobělím,“ pravila, „neboť to dělá dobře citrónům a vinné révě.“

Şi Crăiasa Zăpezii a plecat în zbor şi Karl a rămas singur în sala cea mare de gheaţă, întinsă cât vedeai cu ochii şi pustie. Se uita la bucăţile de gheaţă şi se tot gândea şi îi trosnea capul de atâta gândire. Şi cum stătea neclintit şi ţeapăn, ai fi crezut că-i şi el un sloi de gheaţă.

Sněhová královna tedy odletěla a Kaj seděl úplně sám v prázdném ledovém sále — dlouhém mnoho mil. Díval se na ledové kry a přemýšlel a přemýšlel, až to v něm praskalo. Úplně tuhý seděl tiše, že bys myslil, že je nadobro zmrzlý.

În vremea asta, Gretchen a ajuns la palat şi a intrat pe poartă. Vânturi tăioase au întâmpinat-o. Ea a spus o rugăciune şi vânturile îndată au stat pe loc şi s-au culcat şi ea a intrat în sălile palatului, mari, goale şi reci. Şi deodată l-a zărit pe Karl, s-a dus repede la el, l-a luat de după gât, l-a strâns în braţe şi i-a spus:

Vtom právě vešla Gerda do zámku velkou branou z řezavých větrů. Ale ona se pomodlila večerní modlitbu a větry se utišily, jako by chtěly usnout, a Gerda vstoupila do velkých, prázdných, studených sálů. — Tu spatřila Kaje, poznala jej, padla mu okolo krku a zvolala:

— Karl! Bine că te-am găsit!

„Kaji, můj miláčku, malý Kaji! Tedy jsem tě přece našla!“

Karl însă şedea nemişcat, ţeapăn şi rece.

Ale on seděl úplně tiše, strnulý a chladný.

Gretchen a început să plângă şi lacrimile ei fierbinţi au căzut pe pieptul lui, au pătruns până la inimă şi au topit bulgărele de gheaţă şi au mistuit ciobul de oglindă. El s-a uitat la dânsa şi ea a început să cânte:

I vytryskly Gerdě horké slzy. Padaly mu na prsa, pronikly až k srdci, roztavily rampouch a strávily střepinu zrcadla uvnitř. Kaj se na ni podíval a ona zpívala píseň:

Ce frumoşi sunt trandafirii
Şi cad pradă ofilirii!
Traiul nostru e mai bun,
Că-nflorim şi la Crăciun!

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

Când a auzit cântecul, Karl a izbucnit în plâns şi lacrimile când au curs au luat cu ele şi aşchia de oglindă din ochi şi atunci el a cunoscut-o şi a strigat plin de bucurie:

Tu vypukl Kaj v pláč. Plakal, až mu střepinka skla vypadla z oka, poznal Gerdu a jásal:

— Gretchen! Gretchen! Dar unde-ai fost atâta vreme? Şi eu unde am fost?

„Gerdo! Miláčku, malá Gerdo! Kdepak jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“

Şi s-a uitat împrejurul lui.
— Vai! Ce frig e aici! Ce pustiu!
Şi s-a lipit de Gretchen şi ea plângea şi râdea de bucurie.

I rozhlížel se kolem. „To je zde zima! A tak prázdno a všechno tak veliké!“ Kaj se přivinul ke Gerdě a ona se smála a plakala radostí.

Era aşa de frumos încât până şi bucăţile de gheaţă jucau de bucurie şi după ce s-au săturat de jucat s-au aşezat iar jos şi au alcătuit tocmai cuvântul de care spusese Crăiasa Zăpezii că dacă are să-l formeze Karl el are să ajungă stăpân pe sine însuşi, iar ea are să-i dea lumea întreagă şi o pereche de patine noi.

Bylo to tak krásné, že i kusy ledu tančily radostí kolem. Když byly kusy ledu unaveny a lehly si, tvořily právě ono slovo, o němž Sněhová královna řekla Kajovi, že sestaví-li je, bude svým pánem a ona mu dá celý svět a k tomu ještě pár nových bruslí.

Gretchen l-a sărutat pe obraji şi obrajii s-au făcut roşii; l-a sărutat pe ochi şi ochii au strălucit ca şi ai ei; i-a sărutat mâinile şi picioarele şi el s-a înzdrăvenit şi s-a înviorat.

A Gerda jej líbala na tváře, až opět rozkvetly. Líbala mu ruce a nohy, až byl opět čilý a zdravý.

Acuma, Crăiasa Zăpezii avea să se întoarcă acasă, avea să găsească dezlegarea lui de vraja scrisă cu bucăţi sclipitoare de gheaţă.

Jen ať si Sněhová královna přijde domů, jeho osvobození je tu napsáno zářivými rampouchy. —

Cei doi copii s-au luat de mână şi au ieşit din palat. Au început să vorbească de bunica şi de trandafirii din streaşină; şi pe unde mergeau ei, vânturile nu mai băteau şi ieşea soarele.

I vzali se za ruce a šli z velkého zámku. Hovořili o babičce a růžích nahoře v podstřeší. A kudy šli, uložily se větry a zazářilo slunce.

Când au ajuns la copăcelul cu poame roşii, renul era acolo şi-i aştepta. Cu el era şi un ren mai tânăr, cu ugerul plin, şi renul acela le-a dat copiilor lapte cald şi i-a sărutat pe frunte.

Když se blížili ke keři s červenými jahodami, stál tu sob a čekal. Měl s sebou mladou sobí samici, jejíž vemeno bylo plné. Dala oběma dětem své teplé mléko a políbila je na ústa.

Şi renii i-au luat apoi în spate pe copii şi i-au dus la căsuţa finlandezei şi aici s-au încălzit bine şi pe urmă i-a dus la căsuţa laponei. Lapona, în vremea asta, le făcuse hăinuţe noi şi le dresese sania.

Potom odnesli oba sobi Kaje a Gerdu nejprve k Fince, kde se ohřáli v její horké světnici a poradili se s ní o zpáteční cestě, a potom k Laponce, která jim ušila nové šaty a upravila sáně.

Cei doi reni şi cu lapona i-au dus pe copii până la hotarele ţării.

A sob a mladá sobí samička poskakovali a utíkali s nimi až na hranice země. Tam, kde vyhlížela první zeleň, rozloučily se děti se soby a s Laponkou.
„Sbohem!“ řekli si navzájem.

Acolo unde începea iarba, copiii şi-au luat rămas-bun de la laponă şi de la reni. Păsările cântau şi copacii erau înmuguriţi. Şi deodată au văzut în faţa lor o fetiţă călare pe un cal frumos, pe care Gretchen îl cunoştea (fusese înhămat la caleaşca de aur). Fetiţa purta o căciuliţă roşie şi avea pistoale la brâu.

První ptáčkové začali cvrlikat a les měl zelené pupence. Z lesa vyjela na krásném koni, kterého Gerda znala (byl kdysi připřažen k zlatému kočárku), mladá dívka se zářivě červenou čapkou na hlavě a s pistolemi po boku.

Era fetiţa de tâlhar; se săturase de stat acasă şi plecase acum în lumea largă, mai întâi către miazănoapte şi după aceea avea de gând să ajungă şi prin alte părţi ale lumii.

Byla to loupežnická dívka, kterou omrzelo být doma, i chtěla nejprve na sever a později jiným směrem, podle toho, co ji napadne.

A cunoscut-o îndată pe Gretchen şi Gretchen pe ea şi amândouă s-au bucurat grozav.

Poznala hned Gerdu a Gerda poznala ji. To bylo radosti!

— Te pricepi straşnic să cutreieri lumea!, i-a spus ea lui Karl. Dar oare meriţi tu să umble cineva după tine şi să te caute tocmai la capătul pământului?

„Jsi ty ale chlapík a dovedeš se potulovat!“ řekla malému Kajovi. „Ale ráda bych věděla, zasloužíš-li, aby někdo pro tebe běžel až na konec světa!“

Gretchen a bătut-o uşurel pe obraz şi a întrebat-o ce fac prinţul şi prinţesa.

Ale Gerda jej pohladila po tvářích a ptala se po princi a princezně.

— Au plecat în străinătate, a răspuns fetiţa de tâlhar.

„Ti odjeli do cizích zemí!“ pravilo loupežnické děvčátko.

— Da’ cioroiul? a întrebat Gretchen.

„A vrána také?“ ptala se malá Gerda.

— Cioroiul a murit. Şi drăguţa lui cea domestică, acum o văduvă, şi-a legat o aţă neagră de picior şi plânge după el. Dar ia spune, tu ce-ai făcut şi cum l-ai găsit?

„Vrána je mrtva!“ odvětilo děvčátko. „Její krotká přítelkyně osiřela a nosí černý pásek okolo nožičky. Naříká náramně, ale to se jenom tak staví. — Ale teď mi povídej, jak se tobě daří a jak ses dostala ke Kajovi!“

Gretchen şi Karl i-au povestit tot.

A oba, Gerda i Kaj, vypravovali.

Fetiţa de tâlhar i-a luat pe amândoi de mână şi le-a spus că, atunci când are să treacă prin oraşul lor, are să vie pe la ei şi după aceea a pornit iar în lumea largă.

„A byla tam papírová zem a vy jste se propadli až sem!“ řekla loupežnická dívka, když dokončili. I podala jim oběma ruku a slíbila, že pojede-li někdy jejich městem, zajde k nim na návštěvu.

Şi Karl şi Gretchen au plecat şi ei mai departe, mână-n mână, şi pe unde ajungeau era primăvară cu iarbă verde şi cu flori. Şi deodată au zărit turnurile unui oraş: era chiar al lor.

Potom jela dále do širého světa. Ale Kaj a Gerda šli ruku v ruce, a kudy kráčeli, bylo krásné jaro s květinami a zelení. Kostelní zvony vyzváněly a oni poznali věže velkého města, v němž bydleli.

Au intrat în oraş şi au ajuns acasă la bunica şi s-au urcat în odăiţă, unde toate erau la locul lor, ca altădată. Ceasornicul spunea „tic-tac” şi arătătoarele se mişcau. Dar când au intrat pe uşă au văzut că acuma erau mari, oameni în toată firea.

I šli do něho a rovnou k babiččiným dveřím po schodech do světnice. V té stálo vše na témž místě jako dříve a hodiny říkaly: Tik, tak! A ručičky se otáčely. Ale když procházeli dveřmi, zpozorovali, že se stali dorostlými lidmi.

Trandafirii din streaşină erau înfloriţi şi lângă trandafiri erau scăunelele pe care stăteau când erau copii. Karl şi cu Gretchen s-au aşezat fiecare pe scăunelul lui, ţinându-se de mână. Măreţia rece şi pustie din palatul Crăiesei Zăpezii o uitaseră ca pe un vis apăsător.

Růže na římse kvetly a dosahovaly až do otevřených oken. Tu také stály obě dětské stoličky a Kaj a Gerda si sedli každý na svou a drželi se za ruce. Zapomněli na chladnou krásu u Sněhové královny jako na těžký sen.

Bunica şedea la soare şi citea: „Dacă nu veţi fi cum sunt copiii, nu veţi vedea împărăţia cerurilor”.

Babička seděla v záři božího sluníčka a četla hlasitě z bible.

Karl şi Gretchen s-au uitat unul la altul şi deodată au înţeles cântecul cel vechi:

A Kaj a Gerda se dívali sobě navzájem do očí a náhle porozuměli staré písni:

Ce frumoşi sunt trandafirii
Şi cad pradă ofilirii!
Traiul nostru e mai bun,
Că-nflorim şi la Crăciun!

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

Erau acuma amândoi oameni în toată firea şi totuşi copii, copii în inimile lor; şi acum venise vara, vara caldă şi binefăcătoare.

I seděli tu oba dorostlí, a přece děti, děti srdcem. A bylo jaro, vonné, krásné jaro!