Sněhová královna. Sedm pohádek / Snedronningen — читати онлайн

Чесько-датська книга-білінгва

Hans Christian Andersen

Sněhová královna. Sedm pohádek

Hans Christian Andersen

Snedronningen

S ilustracemi Vilhelma Pedersena.

Med Illustrationer af Vilhelm Pedersen.

První pohádka, v níž se vypravuje o zrcadle a střepinách

Første Historie, der handler om Speilet og Stumperne.

Tak poslyšte, teď začneme! Až budeme na konci pohádky, budeme vědět víc, než víme nyní. Byl jednou jeden zlý čaroděj. Ten vám byl tak zlý, inu, učiněný ďábel!

See saa! nu begynde vi. Naar vi ere ved Enden af Historien, veed vi mere, end vi nu vide, for det var en ond Trold! det var een af de allerværste, det var »Dævelen«!

Jednoho dne byl ve zvlášť dobré náladě. Podařilo se mu totiž zhotovit zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že se v něm všechno dobré a krásné téměř úplně zmenšilo a všechno ničemné a špatné se v něm ještě zvětšilo.

Een Dag var han i et rigtigt godt Humeur, thi han havde gjort et Speil, der havde den Egenskab, at alt Godt og Smukt, som speilede sig deri, svandt der sammen til næsten Ingenting, men hvad der ikke duede og tog sig ilde ud, det traadte ret frem og blev endnu værre.

Nejkrásnější krajiny v něm vypadaly jako uvařený špenát a nejlepší lidé se stávali ošklivými nebo stáli na hlavě. Obličej se v něm tak zpitvořil, že ho ani nebylo možno poznat, a měl-li kdo třeba jen jedinou pihu, mohl být jist, že se mu v zrcadle rozleze přes celý nos a ústa.

De deiligste Landskaber saae ud deri som kogt Spinat, og de bedste Mennesker bleve ækle eller stode paa Hovedet uden Mave, Ansigterne bleve saa fordreiede, at de vare ikke til at kjende, og havde man en Fregne, saa kunde man være saa vis paa, at den løb ud over Næse og Mund.

Čaroděj si náramně liboval, že je to veselé, neboť každá dobrá, zbožná myšlenka, jež v člověku byla, obrážela se v zrcadle jako pošklebek; kouzelník-ďábel se svému uměleckému vynálezu dosyta nasmál!

Det var udmærket morsomt, sagde »Dævelen.« Gik der nu en god from Tanke gjennem et Menneske, da kom der et Griin i Speilet, saa Trolddjævelen maatte lee af sin kunstige Opfindelse.

Všichni, kdož chodili k němu do čarodějnické školy — on totiž měl i svou školu — vypravovali kdekomu, že se podařil zázrak, a tvrdili, že se teprve nyní dá poznat, jak opravdu vypadá svět a lidé.

Alle de som gik i Trold-Skole, for han holdt Trold-Skole, de fortalte rundt om, at der var skeet et Mirakel; nu kunde man først see, meente de, hvorledes Verden og Menneskene rigtigt saae ud.

Běhali po světě se zrcadlem a konečně nebylo na celé zemi člověka, který by nebyl v tom zrcadle zpitvořen.

De løb omkring med Speilet, og tilsidst var der ikke et Land eller et Menneske, uden at det havde været fordreiet deri.

I chtěli také doletět do nebe, aby si z něho tropili šašky. Čím výše však se zrcadlem letěli, tím více se třáslo, až je sotva drželi. Letěli výš a výše, blíž k Bohu a nebi. Tu se zrcadlo náhle zatřáslo tak strašlivě, že jim vyklouzlo z rukou a řítilo se dolů k zemi.

Nu vilde de ogsaa flyve op mod Himlen selv for at gjøre Nar af Englene og »vor Herre«. Jo høiere de fløi med Speilet, des stærkere grinede det, de kunde neppe holde fast paa det; høiere og høiere fløi de, nærmere Gud og Englene; da zittrede Speilet saa frygteligt i sit Griin, at det foer dem ud af Hænderne og styrtede ned mod Jorden, hvor det gik i hundrede Millioner, Billioner og endnu flere Stykker,

Tam se roztříštilo na stamilióny, biliony a ještě více kousků, které způsobily ještě mnohem větší neštěstí než samo zrcadlo dříve.

og da just gjorde det megen større Ulykke end før; thi nogle Stykker vare knap saa store som et Sandkorn, og disse fløi rundt om i den vide Verden,

Neboť některé střepinky zrcadla byly sotva tak veliké jako zrnko prachu, i poletovaly širým světem, a když vlétly lidem do očí, uvázly v nich. I viděli lidé všechny věci převráceně nebo si všímali jenom špatných stránek. Neboť každá střepinka podržela touž sílu, jakou mělo celé zrcadlo.

og hvor de kom Folk i Øinene, der bleve de siddende, og da saae de Mennesker Alting forkeert, eller havde kun Øine for hvad der var galt ved en Ting, thi hvert lille Speilgran havde beholdt samme Kræfter, som det hele Speil havde;

Některým lidem se dostala střepinka až do srdce, a to bylo opravdu strašné, neboť jejich srdce se proměnilo v ledový střechýl.

nogle Mennesker fik endogsaa en lille Speilstump ind i Hjertet, og saa var det ganske grueligt, det Hjerte blev ligesom en Klump Iis.

Některé střepinky byly zase tak velké, že jich bylo použito za tabulky do oken, ale nebylo právě hezké dívat se skrze ně na své přátele.

Nogle Speilstykker vare saa store, at de bleve brugte til Rudeglas, men gjennem den Rude var det ikke værd at see sine Venner;

Jiné zase byly vsazeny do brýlí a lidé, kteří si tyto brýle nasadili, aby správně viděli a soudili, náramně se klamali. Zloduch se smál, až se za břicho popadal, a tuze se mu to líbilo.

andre Stykker kom i Briller, og saa gik det daarligt, naar Folk toge de Briller paa for ret at see og være retfærdige; den Onde loe, saa hans Mave revnede, og det kildede ham saa deiligt.

A ještě posud létají střepinky toho zrcadla vzduchem.
Tak poslyšte! — —

Men ude fløi endnu smaa Glasstumper om i Luften. Nu skulle vi høre!

Druhá pohádka. O hošíkovi a děvčátku

Anden Historie. En lille Dreng og en lille Pige.

Ve velkém městě, kde je tolik domů a lidí, že nezbývá dost místa, aby všichni lidé mohli mít zahrádku, a proto se většinou musí spokojit s květinami v květináčích, bydlily dvě chudé děti. Měly dvě zahrádky o něco větší nežli květináče.

Inde i den store By, hvor der ere saa mange Huse og Mennesker, saa at der ikke bliver Plads nok til, at alle Folk kunne faae en lille Have, og hvor derfor de fleste maa lade sig nøie med Blomster i Urtepotter, der var dog to fattige Børn som havde en Have noget større end en Urtepotte.

Nebyli bratr a sestra, ale měli se právě tak rádi, jako by jimi byli.

De vare ikke Broder og Søster, men de holdt ligesaa meget af hinanden, som om de vare det.

Jejich rodiče bydlili hned vedle sebe ve dvou podkrovních komůrkách, vlastně vikýřích, tam, kde se střechy domů dotýkaly. Od široké římsy běžela napříč mezi oběma okénky sousedních komůrek okapová roura,

Forældrene boede lige op til hinanden; de boede paa to Tagkammere; der, hvor Taget fra det ene Nabohuus stødte op til det andet og Vandrenden gik langs med Tagskjæggene, der vendte fra hvert Huus et lille Vindue ud;

takže stačilo jenom ji překročit, aby ses dostal po římse od okna k oknu. A římsa byla velmi široká a ohrazená zábradlím.

man behøvede kun at skræve over Renden, saa kunde man komme fra det ene Vindue til det andet.

Rodiče měli každý před svým okénkem dřevěnou truhličku a v ní zeleninu pro svou potřebu. Kromě toho byl v každé truhličce malý růžový keř a dařilo se mu znamenitě.

Forældrene havde udenfor hver en stor Trækasse, og i den voxte Kjøkkenurter, som de brugte, og et lille Rosentræ; der var eet i hver Kasse, det voxte saa velsignet.

Jednou napadlo rodiče postavit truhličky až k rouře, takže skoro sahaly od okna k oknu a vypadaly jako dva záhonky.

Nu fandt Forældrene paa at stille Kasserne saaledes tvers over Renden, at de næsten naaede fra det ene Vindue til det andet og saae ganske livagtig ud som to Blomster-Volde.

Úponky hrášku visely dolů přes okraj truhliček a růžové keře vyrážely dlouhé větve, ovíjely se okolo oken a klonily se k sobě navzájem, takže to vypadalo jako slavobrána z květin a zeleně.

Ærterankerne hang ned over Kasserne, og Rosentræerne skjøde lange Grene, snoede sig om Vinduerne, bøiede sig mod hinanden: det var næsten som en Æreport af Grønt og af Blomster.

Protože truhličky byly příliš vysoko a děti věděly, že na ně nesmějí vylézt, bylo jim dovoleno navštěvovat se po římse a sedět na malých stoličkách pod růžemi, kdež se jim hrálo nádherně jako na balkóně.

Da Kasserne vare meget høie, og Børnene vidste, at de ikke maatte krybe op, saa fik de tidt Lov hver at stige ud til hinanden, sidde paa deres smaa Skamler under Roserne, og der legede de nu saa prægtigt.

V zimě ovšem bylo po radosti, neboť okna bývala úplně zamrzlá; i ohřívaly si děti haléř na kamnech a přikládaly jej na zamrzlou tabuli, až se udělal otvor, docela, docela vám okrouhlý. Tím se hezky dívalo roztomilé dětské oko, z jednoho okénka chlapcovo, z druhého dívčí.

Om Vinteren var jo den Fornøielse forbi. Vinduerne vare tidt ganske tilfrosne, men saa varmede de Kobberskillinger paa Kakkelovnen, lagde den hede Skilling paa den frosne Rude, og saa blev der et deiligt Kighul, saa rundt, saa rundt; bag ved tittede et velsignet mildt Øie, eet fra hvert Vindue; det var den lille Dreng og den lille Pige.

Hoch se nazýval Kaj, děvčátko se jmenovalo Gerda.

Han hed Kay og hun hed Gerda.

V létě se k sobě dostávali jediným skokem, v zimě musili nejprve slézt po mnoha schodech dolů a zase po mnoha schodech nahoru. Venku poletoval sníh.

Om Sommeren kunde de i eet Spring komme til hinanden, om Vinteren maatte de først de mange Trapper ned og de mange Trapper op; ude fygede Sneen.

„To se rojí bílé včelky,“ říkala stará babička.

»Det er de hvide Bier, som sværme,« sagde den gamle Bedstemoder.

„A mají také svou královnu?“ ptal se hošík, neboť věděl, že skutečné včelky ji mívají.

»Har de ogsaa en Bidronning?« spurgte den lille Dreng, for han vidste, at imellem de virkelige Bier er der saadan een.

„Ano, mají,“ pravila babička. „Létá tam, kde se nejhustěji chumelí. Je ze všech vloček největší a nikdy nezůstane tiše ležet na zemi, nýbrž vzlétne zase vzhůru do černého mraku. Za zimních nocí létá ulicemi města a nahlíží do oken a ta potom zamrzají tak podivně krásně, jako by na nich byly květy.“

»Det har de!« sagde Bedstemoderen. »Hun flyver der, hvor de sværme tættest! hun er størst af dem alle, og aldrig bliver hun stille paa Jorden, hun flyver op igjen i den store Sky. Mangen Vinternat flyver hun gjennem Byens Gader og kiger ind af Vinduerne, og da fryse de saa underligt, ligesom med Blomster.«

„Ano, to jsme viděly!“ volaly děti, i věřily tedy, že je to pravda.

»Ja, det har jeg seet!« sagde begge Børnene og saa vidste de, at det var sandt.

„A může Sněhová královna vejít do světnice?“ ptalo se děvčátko.

»Kan Sneedronningen komme herind?« spurgte den lille Pige.

„Jen ať přijde,“ řekl chlapec. „Já ji posadím na teplá kamna, až se rozplyne.“

»Lad hende kun komme,« sagde Drengen, »saa sætter jeg hende paa den varme Kakkelovn, og saa smelter hun.«

Ale babička jej pohladila po vlasech a vypravovala jiné pohádky. — —

Men Bedstemoderen glattede hans Haar og fortalte andre Historier.

Jednou večer, když malý Kaj byl doma a byl už napolo odstrojen, vylezl na stoličku a díval se malým otvorem. Několik vloček poletovalo venku a jedna z nich, největší, uvázla na obrubě jejich květinové truhličky. Rostla a rostla, až z ní byla celá žena, oblečená v nejjemnější závoj z miliónů hvězdovitých vloček.

Om Aftenen da den lille Kay var hjemme og halv afklædt, krøb han op paa Stolen ved Vinduet og tittede ud af det lille Hul; et Par Sneeflokker faldt derude, og een af disse, den allerstørste, blev liggende paa Kanten af den ene Blomster-Kasse; Sneeflokken voxte meer og meer, den blev tilsidst til et heelt Fruentimmer, klædt i de fineste, hvide Flor, der vare som sammensatte af Millioner stjerneagtige Fnug.

Byla velmi krásná a něžná, ale z ledu, z oslnivě zářícího ledu, přece však živá. Její oči se dívaly jako dvě jasné hvězdy, ale nebylo v nich klidu ani pokoje.

Hun var saa smuk og fiin, men af Iis, den blændende, blinkende Iis, dog var hun levende; Øinene stirrede som to klare Stjerner, men der var ingen Ro eller Hvile i dem.

Pokynula do okna a kývala rukou, až se chlapeček polekal a seskočil ze židličky. Vtom jako by venku letěl okolo okna veliký pták.

Hun nikkede til Vinduet og vinkede med Haanden. Den lille Dreng blev forskrækket og sprang ned af Stolen, da var det, som der udenfor fløi en stor Fugl forbi Vinduet.

Příštího dne byl ostrý mráz, potom nastala obleva a pak přišlo jaro. Slunce svítilo, pupence se rozvíjely, vlaštovky stavěly hnízda, okna se otvírala a naše dvě děti opět sedaly u svých zahrádek na římse vysoko nade všemi poschodími.

Næste Dag blev det klar Frost, — og saa kom Foraaret, Solen skinnede, det Grønne pippede frem, Svalerne byggede Rede, Vinduerne kom op, og de smaa Børn sad igjen i deres lille Have høit oppe i Tagrenden over alle Etagerne.

Růže kvetly toho léta obzvlášť krásně. Děvčátko se naučilo jedné písničce, v níž bylo také o růžích, a tu jí vždy přicházela na mysl její vlastní růže. Zpívala ji také před hochem a pak zpívali spolu:

Roserne blomstrede den Sommer saa mageløst; den lille Pige havde lært en Psalme, og i den stod der om Roser; og ved de Roser tænkte hun paa sine egne; og hun sang den for den lille Dreng, og han sang den med:

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

»Roserne voxe i Dale,
Der faae vi Barn-Jesus i Tale!«

A obě děti se držely za ruce, líbaly růže a dívaly se do jasného božího slunéčka a hovořily k němu.

Og de Smaa holdt hinanden i Hænderne, kyssede Roserne og saae ind i Guds klare Solskin og talte til det, som om Jesusbarnet var der.

To byly krásné letní dny a bylo tak příjemno venku u svěžích růží, které snad nikdy nepřestanou kvést!

Hvor det var deilige Sommerdage, hvor det var velsignet at være ude ved de friske Rosentræer, der aldrig syntes at ville holde op med at blomstre.

Kaj a Gerda seděli vedle sebe a dívali se do obrázkové knihy s namalovanými zvířaty a ptáky. Náhle — právě, když hodiny na velké kostelní věži odbíjely pět — zvolal Kaj:
„Ach, to mě píchlo u srdce! A něco mi padlo do oka!“

Kay og Gerda sad og saae i Billedbogen med Dyr og Fugle, da var det — Klokken slog akkurat fem paa det store Kirketaarn, — at Kay sagde: »au! det stak mig i Hjertet! og nu fik jeg Noget ind i Øiet!«

Děvčátko jej chytilo kolem krku. Mrkal očima, ne, nebylo nic vidět.

Den lille Pige tog ham om Halsen; han plirede med Øinene; nei, der var ikke Noget at see.

„Myslím, že je to už pryč!“ pravilo. Ale nebylo to pryč.

»Jeg troer, det er borte!« sagde han; men borte var det ikke.

Byla to jedna z těch střepinek, jež se rozlétly z onoho kouzelného zrcadla — pamatujete se snad — z onoho ošklivého skla, které způsobovalo, že všechno dobré a veliké se v něm stávalo malým a ošklivým, zato všechno zlé a špatné hodně vystupovalo, takže každou chybu bylo hned vidět.

Det var just saadant et af disse Glaskorn, der sprang fra Speilet, Troldspeilet, vi huske det nok, det fæle Glas, som gjorde at alt Stort og Godt, der afspeilede sig deri, blev Smaat og Hæsligt, men det Onde og Slette traadte ordenlig frem, og hver Feil ved en Ting blev strax til at bemærke.

Ubohý Kaj! Také jemu vlétla střepinka přímo do srdce a to se hned proměnilo jakoby v ledový střechýl.

Den stakkels Kay han havde ogsaa faaet et Gran lige ind i Hjertet. Det vilde snart blive ligesom en Iisklump.

Nebolelo to již, ale střepina v něm zůstala.

Nu gjorde det ikke ondt mere, men det var der.

„Pročpak brečíš?“ ptal se. „Vypadáš tak ošklivě! Vždyť mi nic není!“ Pak náhle zvolal: „Fuj! Tuhle růži žere červ! A hleď, tahle je docela nakřivo! Jsou to vůbec ošklivé růže! Právě jako ty truhličky, v nichž stojí!“
I kopl prudce do truhliček a utrhl obě růže.

»Hvorfor græder Du?« spurgte han. »Saa seer Du styg ud! jeg feiler jo ikke noget! Fy!« raabte han ligemed eet: »den Rose der er gnavet af en Orm! og see, den der er jo ganske skjæv! det er i Grunden nogle ækle Roser! de ligne Kasserne, de staae i!« og saa stødte han med Foden haardt imod Kassen og rev de to Roser af.

„Kaji, copak to děláš!“ volalo děvčátko. A on, když spatřil její zděšení, utrhl ještě jednu růži a vlezl pak do svého okna, pryč od hezké Gerdičky.

»Kay, hvad gjør Du!« raabte den lille Pige; og da han saae hendes Forskrækkelse, rev han endnu en Rose af og løb saa ind af sit Vindue bort fra den velsignede lille Gerda.

Když potom Gerda přinesla obrázkovou knihu, řekl Kaj, že to je pro nemluvňata. A když babička vypravovala pohádky, přicházel pokaždé s nějakým „ale“. Ba, kdykoli to šlo, postavil se za babičku, nasadil si brýle a napodoboval ji tak znamenitě, že se mu všichni smáli.

Naar hun siden kom med Billedbogen, sagde han, at den var for Pattebørn, og fortalte Bedstemoderen Historier, kom han alletider med et men — kunde han komme til det, saa gik han bag efter hende, satte Briller paa og talte ligesom hun; det var ganske akkurat, og saa loe Folk af ham.

Brzy dovedl napodobit v řeči i chůzi lidi z celé ulice

Han kunde snart tale og gaae efter alle Mennesker i hele Gaden.

a vůbec dělat po nich všechno, co bylo na nich nápadného a nehezkého. I říkali lidé:
„To je opravdu nadaná hlava!“
Ale bylo to onou střepinkou, která mu vlétla do oka, onou střepinkou, která mu tkvěla v srdci. Proto dráždil i malou Gerdu, která jej měla z celého srdce ráda.

Alt, hvad der var aparte hos dem og ikke kjønt, det vidste Kay at gjøre bag efter, og saa sagde Folk: »Det er bestemt et udmærket Hoved, han har den Dreng!« men det var det Glas, han havde faaet i Øiet, det Glas der sad i Hjertet, derfor var det, han drillede selv den lille Gerda, som med hele sin Sjæl holdt af ham.

Jeho hry se stávaly nyní docela jinými než dříve; byly velmi rozumné. Jednoho zimního dne, když opět padaly sněhové vločky, přinesl veliké zvětšovací sklo, nastavil cíp svého modrého kabátu z okna a zachytil na něj sněhové vločky.

Hans Lege bleve nu ganske anderledes end før, de vare saa forstandige: — en Vinterdag, som Sneeflokkerne fygede, kom han med et stort Brændeglas, holdt sin blaa Frakke-Flig ud og lod Sneeflokkerne falde paa den.

„Podívej se nyní skrze sklo, Gerdo!“ řekl. Každá vločka se velmi zvětšila a vypadala jako nádherný květ nebo desíticípá hvězda. Bylo to krásné.

»See nu i Glasset, Gerda!« sagde han, og hver Sneeflok blev meget større og saae ud, som en prægtig Blomst eller en tikantet Stjerne; det var deiligt at see paa.

„Vidíš, jak jsou umělecké!“ řekl Kaj. „A jsou mnohem zajímavější nežli skutečné květiny! Není na nich ani chybičky, jsou úplně přesné. Jenom kdyby netály!“

»Seer Du, hvor kunstigt!« sagde Kay, »det er meget interessantere end med de virkelige Blomster! og der er ikke en eneste Feil ved dem, de ere ganske akkurate, naar de blot ikke smelte!«

Brzy potom přišel Kaj s velikými rukavicemi na rukou a sáňkami na zádech. Křikl Gerdě do ucha:
„Já smím jezdit na Velkém náměstí, kde si hrají ostatní děti!“ A zmizel.

Lidt efter kom Kay med store Handsker og sin Slæde paa Ryggen, han raabte Gerda lige ind i Ørene: »jeg har faaet Lov at kjøre paa den store Plads, hvor de Andre lege!« og afsted var han.

Na náměstí přivazovali někteří nejodvážnější chlapci své sáňky k selským povozům a jeli s nimi takto velký kus cesty. Právě když byli nejveselejší a když se jim nejlépe hrálo, přijely veliké sáně.

Derhenne paa Pladsen bandt tidt de kjækkeste Drenge deres Slæde fast ved Bondemandens Vogn og saa kjørte de et godt Stykke med. Det gik just lystigt.

Byly úplně bílé a v nich seděl kdosi zabalen v řasnatou, bílou kožešinu a na hlavě měl bílou, huňatou čepici. Sáně objely dvakrát náměstí. Kaj k nim hbitě přivázal své sáňky a jel s nimi.

Som de bedst legede, kom der en stor Slæde; den var ganske hvidmalet, og der sad i den Een, indsvøbt i en laaden hvid Pels og med hvid laaden Hue; Slæden kjørte Pladsen to Gange rundt, og Kay fik gesvindt sin lille Slæde bunden fast ved den, og nu kjørte han med.

Rychleji a rychleji jeli přímo do sousední ulice. Postava, držící otěže, obrátila hlavu a kývala na Kaje tak přívětivě, jako by se vzájemně znali. Kdykoli chtěl Kaj svoje sáňky odvázat, kývala opět a Kaj zůstal. Jeli městskou branou přímo ven.

Det gik raskere og raskere lige ind i den næste Gade; den, som kjørte, dreiede Hovedet, nikkede saa venligt til Kay, det var ligesom om de kjendte hinanden; hver Gang Kay vilde løsne sin lille Slæde, nikkede personen igjen, og saa blev Kay siddende; de kjørte lige ud af Byens Port.

Tu se začalo tak hrozně chumelit, že hoch neviděl na krok před sebe. I jeli dále. Kaj pustil rychle provaz, aby se uvolnil od velikých saní, ale nebylo to nic platno, jeho sáňky byly pevně přivázány a letěly s větrem o závod.

Da begyndte Sneen saaledes at vælte ned, at den lille Dreng ikke kunde see en Haand for sig, men han foer afsted, da slap han hurtigt Snoren, for at komme løs fra den store Slæde, men det hjalp ikke, hans lille Kjøretøi hang fast, og det gik med Vindens Fart.

I křičel hodně hlasitě, ale nikdo ho neslyšel. A sníh se sypal a sáně letěly kupředu; občas poskočily, jako by letěly přes příkopy a ploty.

Da raabte han ganske høit, men Ingen hørte ham, og Sneen fygede og Slæden fløi afsted; imellem gav den et Spring, det var, som om han foer over Grøfter og Gjærder.

Chlapec byl velmi polekán; chtěl se modlit, ale vzpomněl si jenom na velkou násobilku.

Han var ganske forskrækket, han vilde læse sit Fader vor, men han kunde kun huske den store Tabel.

Sněhové vločky byly větší a větší a konečně vypadaly jako veliké, bílé slepice. Náhle uskočily velké sáně stranou a zastavily se. Osoba, která v nich jela, vstala; její kožich a čepice byly samý sníh. Byla to paní, velmi vysoká, štíhlá a bělostná — byla to Sněhová královna.

Sneeflokkerne bleve større og større, tilsidst saae de ud, som store hvide Høns; med eet sprang de til Side, den store Slæde holdt, og den Person, som kjørte i den, reiste sig op, Pelsen og Huen var af bare Snee; en Dame var det, saa høi og rank, saa skinnende hvid, det var Sneedronningen.

„Dobře se nám jelo,“ pravila. „Ale nezebe tě? Vlez si do mého medvědího kožichu!“
Posadila ho do saní vedle sebe a ovinula svým pláštěm. Bylo mu, jako by upadl do sněhové závěje.

»Vi ere komne godt frem!« sagde hun, »men er det at fryse! kryb ind i min Bjørnepels!« og hun satte ham i Slæden hos sig, slog Pelsen om ham, det var, som om han sank i en Sneedrive.

„Ještě je ti zima?“ tázala se a políbila ho na čelo.

»Fryser Du endnu!« spurgde hun, og saa kyssede hun ham paa Panden.

Ó, to byl polibek studenější nežli led! Projel mu až k srdci, a on přece měl srdce napolo ledové. Bylo mu, jako by měl zemřít. Ale jenom na okamžik, potom to působilo právě příjemně — necítil již chlad kolem sebe.

Uh! det var koldere end Iis, det gik ham lige ind til hans Hjerte, der jo dog halv var en Iisklump; det var, som om han skulde døe; — men kun et Øieblik, saa gjorde det just godt; ham mærkede ikke mere til Kulden rundt om.

„Moje sáně! Nezapomeň na mé sáně!“ to byla jeho první starost. Ty byly přivázány k jedné bílé slepici, která letěla za nimi se sáňkami na zádech.

»Min Slæde! glem ikke min Slæde!« det huskede han først paa; og den blev bunden paa een af de hvide Høns, og den fløi bag efter med Slæden paa Ryggen.

Sněhová královna políbila Kaje ještě jednou, a tu zapomněl na malou Gerdu a na babičku a na všechny doma.

Sneedronningen kyssede Kay endnu en Gang, og da havde han glemt lille Gerda og Bedstemoder og dem alle der hjemme.

„Již tě nepolíbím,“ řekla, „protože bych tě polibkem usmrtila!“

»Nu faaer Du ikke flere Kys!« sagde hun, »for saa kyssede jeg Dig ihjel!«

Kaj se na ni podíval. Byla velmi krásná; nedovedl si představit moudřejší a hezčí obličej. Již se mu nezdála být z ledu jako tehdy, když seděla před oknem a kývala na něj.

Kay saae paa hende, hun var saa smuk, et klogere, deiligere Ansigt kunde han ikke tænke sig, nu syntes hun ikke af Iis, som den Gang hun sad udenfor Vinduet og vinkede ad ham;

Teď se mu zdála dokonalou, a nic se již nebál. Vypravoval jí, že umí počítat zpaměti, a to i zlomky, že ví, kolik čtverečních kilometrů měří jednotlivé země a kolik mají obyvatel. Usmíval se při tom. Leč náhle se mu zdálo, že to, co ví, ještě nestačí, i díval se vzhůru do velké vzdušné prostory. A ona s ním letěla, letěla vysoko, vzhůru až k černému mraku. A vichřice hučela a burácela, jako by zpívala staré písně.

for hans Øine var hun fuldkommen, han følte sig slet ikke bange, han fortalte hende at han kunde Hoved-Regning, og det med Brøk, Landenes Qvadrat-Mile og »hvor mange Indvaanere,« og hun smilte altid; da syntes han, det var dog ikke nok, hvad han vidste, og han saae op i det store, store Luftrum og hun fløi med ham, fløi høit op paa den sorte Sky, og Stormen susede og brusede, det var, som sang den gamle Viser.

Letěli přes lesy a jezera, přes moře a země. Dole pod nimi burácel chladný vítr, vlci vyli a sníh se leskl a nad nimi letěly černé, křičící vrány. Ale nahoře nade vším svítil měsíc, velký a jasný, a na něj se díval Kaj celou tu dlouhou, dlouhou zimní noc. Ve dne spal u nohou Sněhové královny. — —

De fløi over Skove og Søer, over Have og Lande; neden under susede den kolde blæst, Ulvene hylede, Sneen gnistrede, hen over den fløi de sorte skrigende Krager, men oven over skinnede Maanen saa stor og klar, og paa den saae Kay den lange, lange Vinternat; om Dagen sov han ved Sneedronningens Fødder.

Třetí pohádka. O stařeně, která měla zahradu a uměla čarovat

Tredie Historie. Blomster-Haven hos Konen, som kunde Trolddom.

Ale jak se dařilo malé Gerdě, když se Kaj nevracel?

Men hvorledes havde den lille Gerda det, da Kay ikke mere kom?

A kdepak byl asi Kaj? Nikdo nevěděl, nikdo to nedovedl vysvětlit. Chlapci jenom vypravovali, že ho viděli, jak si přivazuje sáňky k velkým, nádherným saním, které jely do ulice a branou ven.

Hvor var han dog? — Ingen vidste det, Ingen kunde give Besked. Drengene fortalte kun, at de havde seet ham binde sin lille Slæde til en prægtig stor, der kjørte ind i Gaden og ud af Byens Port.

Nikdo nevěděl, kde je, mnoho slziček se uronilo a malá Gerda plakala upřímně a dlouho. Potom řekli, že je asi mrtev, že se utopil v řece, která tekla okolo města. Ó, to byly velmi dlouhé, temné zimní dny!

Ingen vidste, hvor han var, mange Taarer flød, den lille Gerda græd saa dybt og længe; — saa sagde de, at han var død, han var sjunket i Floden, der løb tæt ved Byen; o, det var ret lange, mørke Vinterdage.

Přišla vesna s teplejšími paprsky slunečními.

Nu kom Vaaren med varmere Solskin.

„Kaj je mrtev a zmizel,“ řekla malá Gerda.

»Kay er død og borte!« sagde den lille Gerda.

„Tomu nevěřím!“ řekl sluneční paprsek.

»Det troer jeg ikke!« sagde Solskinnet.

„Je mrtev a zmizel,“ řekla vlaštovkám.

»Han er død og borte!« sagde hun til Svalerne.

„Tomu nevěříme!“ odvětily. A konečně tomu nevěřila ani Gerda.

»Det troer jeg ikke!« svarede de, og tilsidst troede den lille Gerda det ikke heller.

„Vezmu si nové, červené střevíčky,“ řekla jednou zrána. „Ty, které Kaj ještě nikdy neviděl. Půjdu dolů k řece a zeptám se jí.“

»Jeg vil tage mine ny røde Skoe paa,« sagde hun en Morgenstund, »dem Kay aldrig har seet, og saa vil jeg gaae ned til Floden og spørge den ad!«

Bylo ještě časně; políbila starou babičku, ještě spící, obula si červené střevíčky a šla docela sama branou k řece.

Og det var ganske tidligt; hun kyssede den gamle Bedstemoder, som sov, tog de røde Skoe paa og gik ganske ene ud af Porten til Floden.

„Je to pravda, žes mi vzala mého malého kamaráda, s kterým jsem si hrávala? Dám ti své červené střevíčky, vrátíš-li mi ho!“

»Er det sandt, at Du har taget min lille Legebroder? Jeg vil forære Dig mine røde Skoe, dersom Du vil give mig ham igjen!«

A zdálo se jí, že vlny pokyvují tak podivně. I vzala své červené střevíčky, nejdrahocennější svůj majetek, a hodila je oba do řeky. Leč ony padly až k břehu a vlnky jí je hned přinesly na zem, jako by jí řeka nechtěla vzít nejdrahocennější majetek, když nemá malého Kaje.

Og Bølgerne, syntes hun, nikkede saa underligt; da tog hun sine røde Skoe, det Kjæreste hun havde, og kastede dem begge to ud i Floden, men de faldt tæt inde ved Bredden, og de smaa Bølger bare dem strax i Land til hende, det var ligesom om Floden ikke vilde tage det Kjæreste hun havde, da den jo ikke havde den lille Kay;

Gerda však myslila, že nehodila střevíčky dost daleko, i vlezla do lodičky, která byla uvázána v rákosí, šla až na její druhý konec a hodila střevíčky znovu do vody. Ale loďka nebyla pevně přivázána a Gerdiným pohybem se pohnula a odrazila se od břehu.

men hun troede nu, at hun ikke kastede Skoene langt nok ud, og saa krøb hun op i en Baad, der laae i Sivene, hun gik heelt ud i den yderste Ende og kastede Skoene; men Baaden var ikke bundet fast, og ved den Bevægelse, hun gjorde, gled den fra Land;

Gerda to zpozorovala a snažila se z ní dostat, ale nežli se opět přiblížila na druhý konec, loďka byla na loket od břehu a ujížděla rychle po proudu.

hun mærkede det og skyndte sig for at komme bort, men før hun naaede tilbage, var Baaden over en Alen ude, og nu gled den hurtigere afsted.

Tu se malá Gerda velmi polekala a dala se do pláče. Nikdo ji však neslyšel, jenom vrabci, ale ti ji nemohli odnést na zem. I letěli podél břehu a prozpěvovali si, jako by ji chtěli těšit: „Tady jsme! Tady jsme!“

Da blev den lille Gerda ganske forskrækket og gav sig til at græde, men Ingen hørte hende uden Graaspurvene, og de kunde ikke bære hende i Land, men de fløi langs med Bredden og sang, ligesom for at trøste hende: »her ere vi! her ere vi!«

Loďka letěla po řece a malá Gerda v ní seděla docela tiše a jenom v punčoškách. Její červené střevíčky plavaly za člunem, ale nemohly ho dohonit, neboť plul stále rychleji.

Baaden drev med Strømmen; den lille Gerda sad ganske stille i de bare Strømper; hendes smaa røde Skoe flød bag efter, men de kunde ikke naae Baaden, den tog stærkere Fart.

Krásně bylo na obou březích. Byly tu hezké květiny, staré stromy a horské stráně s ovcemi a kravami, ale nebylo vidět ani jediného člověka.

Smukt var der paa begge Bredder, deilige Blomster, gamle Træer og Skrænter med Faar og Køer, men ikke et Menneske at see.

Snad mě řeka nese k malému Kajovi, myslila si Gerda a hned byla veselejší. Vstala a dívala se dlouho na krásné, zelené břehy.

»Maaskee bærer Floden mig hen til lille Kay,« tænkte Gerda og saa blev hun i bedre Humeur, reiste sig op og saae i mange Timer paa de smukke grønne Bredder;

Tu připlula k veliké třešňové zahradě, v níž stál domek s podivnými červenými a modrými okénky a doškovou střechou. Před ním stáli dva dřevění vojáci a vzdávali zbraní čest těm, kdož pluli okolo.

saa kom hun til en stor Kirsebær-Have, hvor der var et lille Huus med underlige røde og blaae Vinduer, forresten Straatag og udenfor to Træ-Soldater, som skuldrede for dem, der seilede forbi.

Gerda na ně volala, protože myslila, že jsou živí, ale oni ovšem neodpověděli. Připlula až k nim, neboť proud hnal loďku přímo k břehu.

Gerda raabte paa dem, hun troede, at de vare levende, men de svarede naturligviis ikke; hun kom dem ganske nær, Floden drev Baaden lige ind imod Land.

Gerda volala ještě hlasitěji, i vyšla z domku stará, velmi stará žena, která se opírala o berličku. Na hlavě měla široký klobouk proti slunci, pomalovaný překrásnými květinami.

Gerda raabte endnu høiere, og saa om ud af Huset en gammel, gammel Kone, der støttede sig paa en Krog-Kjæp; hun havde en stor Solhat paa, og den var bemalet med de deiligste Blomster.

„Ubohé děťátko,“ řekla stařena. „Jakpak ses dostala na tenhle silný proud, který tě zahnal daleko do širého světa?“
Potom šla stařena až k vodě, opřela berličku pevně o loďku, přitáhla ji k břehu a vynesla z ní malou Gerdu.

»Du lille stakkels Barn!« sagde den gamle Kone; »hvorledes er Du dog kommet ud paa den store, stærke Strøm, drevet langt ud i den vide Verden!« og saa gik den gamle Kone heelt ud i Vandet, slog sin Krog-Kjæp fast i Baaden, trak den i Land og løftede den lille Gerda ud.

A Gerda měla radost, že se dostala na zem. Ale také se trochu bála cizí stařeny.

Og Gerda var glad ved at komme paa det Tørre, men dog lidt bange for den fremmede, gamle Kone.

„Tak mně přece vypravuj, kdo jsi a jak sem přicházíš,“ řekla stařena.

»Kom dog og fortæl mig, hvem Du er, og hvorledes Du kommer her!« sagde hun.