Snedronningen. Et eventyr i syv historier / Sněhová královna. Sedm pohádek — читать онлайн. Страница 2

Норвежско-чешская книга-билингва

Hans Christian Andersen

Snedronningen. Et eventyr i syv historier

Hans Christian Andersen

Sněhová královna. Sedm pohádek

Og Gerda fortalte henne alt, og den gamle ristet med hodet og sa: «Hm! Hm!» Og da Gerda hadde sagt henne alt og spurt om hun ikke hadde sett lille Kay, sa konen at han hadde ikke kommet forbi, men han kom nok, hun skulle bare ikke være bedrøvet, men smake hennes kirsebær og se på hennes blomster. De var vakrere enn noen billedbok, alle kunne de fortelle en hel historie.

A Gerda jí vyprávěla všechno. Stařena potřásala hlavou a říkala: „Hm, hm!“ Když jí Gerda všechno vypověděla a otázala se jí, neviděla-li malého Kaje, řekla stařena, že sice nešel okolo, ale že jistě půjde, jen aby nebyla smutná a raději si pochutnala na jejích třešních. A ať se podívá na její květiny, které jsou krásnější nežli jakákoli obrázková kniha, neboť každá květina dovede vypravovat celou pohádku. Pak vzala Gerdu za ruku a vešly do chaloupky.

Så tok hun Gerda i hånden, de gikk inn i det lille huset og den gamle konen lukket døren igjen.

Stařena zavřela za sebou dveře.

Vinduene satt så høyt oppe, og glassene var røde, blåe og gule. Dagslyset skinte så underlig inn dit med alle fargene, men på bordet stod de deiligste kirsebær, og Gerda spiste så mange hun ville, for det turde hun.

Okna tu byla vysoko, až u stropu, a tabulky v nich byly červené, modré a žluté. Denní světlo sem padalo velmi podivně a hrálo všemi barvami. Na stole byly překrásné třešně a Gerda si jich směla vzít, co chtěla.

Og mens hun spiste, kjemmet den gamle konen hennes hår med en gullkam, og håret krøllet og skinte så nydelig gult rundt om det lille, vennlige ansiktet, som var så rundt og så ut som en rose.

Co takto jedla, česala ji stařena zlatým hřebenem, až se Gerdě kadeřily vlasy a velmi pěkně se leskly do žluta okolo malého přívětivého obličeje, který byl okrouhlý a podobal se růžičce.

«Slik en søt liten pike har jeg virkelig lengtet etter», sa den gamle. «Nå skal du se hvor godt vi to skal komme ut av det!»

„Takovou sladkou dívenku jsem si již dlouho přála mít!“ řekla stařena. „Však uvidíš, jak se nám spolu dobře povede!“

Og mens hun kjemmet den lille Gerdas hår, glemte Gerda mer og mer sin pleiebror Kay. For den gamle konen kunne trolldom, men et ondt troll var hun ikke, hun trollet bare litt for sin egen fornøyelse, og nå ville hun gjerne beholde den lille Gerda.

A co tak česala malé Gerdě vlásky, zapomínala Gerda víc a více na svého kamaráda Kaje. Stařena se totiž vyznala v čárech, ale nebyla zlou čarodějnicí. Čarovala jenom trochu pro své potěšení a chtěla si malou Gerdu podržet.

Derfor gikk hun ut i haven, strakte sin krokkjepp ut mot alle rosentrærne, og uansett hvor vakkert de blomstret, sank de dog alle ned i den sorte jorden, og man kunne ikke se hvor de hadde stått.

Pak vyšla do zahrady a zvedla svou berličku nade všechny růžové keře. Třebaže růže překrásně kvetly, zapadly náhle do černé země, že ani nebylo vidět, kde stály.

Den gamle var redd for at når Gerda så rosene skulle hun tenke på sine egne, og da huske lille Kay og så løpe sin vei.

Stařena se totiž bála, že by si Gerda vzpomněla na své vlastní růže, kdyby zde spatřila tyto květy. Tu by se také upamatovala na Kaje a utekla by jí.

Nå førte hun Gerda ut i blomsterhaven. — Nei, for en duft og skjønnhet! Alle tenkelige blomster, og det for enhver årstid, stod her i det prektige flor. Ingen billedbok kunne være mere fargerik og vakker.

I vedla Gerdu do květnice. — Co zde bylo vůně a krásy! Všechny květiny, jaké si jen možno pomyslit v kterékoli době roční, stály zde v plné nádheře. Žádná obrázková kniha by nemohla být pestřejší a krásnější.

Gerda hoppet av glede, og lekte til solen gikk ned bak de høye kirsebærtrærne. Da fikk hun en deilig seng med røde silkedyner som var brodert med blåe fioler, og der sov og drømte hun så skjønt som en dronning på sin bryllupsdag.

Gerda poskakovala radostí a hrála si, až slunce zapadlo za vysokými třešňovými stromy. Pak jí stařena ustlala v pěkné postýlce s červenými, hedvábnými poduškami, protkanými modrými fialkami. Spalo a snilo se jí tuze krásně.

Neste dag kunne hun igjen leke med blomstene i det varme solskinnet — slik gikk mange dager.

Druhého dne si směla opět hrát s květinami v teplém slunečním svitu; a tak to šlo mnoho dní.

Gerda kjente hver blomst, men uansett hvor mange det var, syntes hun dog at det manglet en, men hvilken visste hun ikke.

Gerda znala každou květinu. Ale třeba jich bylo sebevíc, přece se jí zdálo, že jedna chybí. Ale nevěděla, která to je.

Da sitter hun en dag og ser på den gamle konens solhatt med de malte blomstene, og den vakreste der var nettopp en rose.

Jednoho dne seděla a zadívala se na stařenčin klobouk s malovanými květinami, mezi nimiž nejkrásnější byla růže.

Den gamle hadde glemt å få den av hatten da hun fikk de andre ned i jorden.

Stařena zapomněla sejmout ji s klobouku, když ostatní schovala pod zem.

Men slik er det å ikke ha tankene med seg!

Ale tak tomu bývá, že zřídka máme všechny myšlenky pohromadě.

«Hva!» sa Gerda. «Er det ingen roser her!» og løp inn mellom bedene, søkte og søkte, men det var ingen å finne. Da satte hun seg ned og gråt, men hennes hete tårer falt akkurat der hvor et rosentre var sunket, og da de varme tårene vannet jorden, skjøt treet opp med ett, like blomstrende som da det sank, og Gerda omfavnet det, kysset rosene og tenkte på de nydelige rosene hjemme, og med dem på den lille Kay.

„Cože!“ zvolala Gerda. „Nejsou zde žádné růže?“ I poskakovala mezi záhony, hledala a hledala, ale nemohla žádnou růži nalézt.
I sedla si a dala se do pláče. Ale její horké slzy dopadly právě tam, kde se propadl jeden růžový keř. Když teplé slzy ovlažily půdu, vyrazil ze země keř v plném květu, jako byl, než se propadl. Gerda jej objímala, líbala růže a myslila na krásné růže doma a s nimi na malého Kaje.

«Å, så forsinket jeg har blitt!» sa den lille piken. «Jeg skulle jo finne Kay! — Vet dere ikke hvor han er?» spurte hun rosene. «Tror dere at han er død og borte?»

„Ó, jak jen jsem mohla zapomenout!“ řeklo děvčátko. „Vždyť jsem měla hledat Kaje! Nevíte, kde je?“ ptala se růží. „Myslíte, že je mrtev a že zmizel?“

«Død er han ikke», sa rosene. «Vi har jo vært i jorden. Der er alle de døde, men Kay var ikke der!»

„Mrtev není,“ řekly růže. „Byly jsme přece v zemi a v té jsou všichni mrtví; ale Kaj tam nebyl!“

«Takk skal dere ha!» sa den lille Gerda, og hun gikk hen til de andre blomstene og så inn i deres begre, og spurte: «Vet dere ikke hvor lille Kay er?»

„Děkuji vám!“ řekla malá Gerda, i šla k ostatním květinám, dívala se jim do kalíšků a tázala se: „Nevíte, kde je malý Kaj?“

Men hver blomst stod i solen og drømte sitt eget eventyr eller sin egen historie. Av dem fikk lille Gerda så mange, mange, men ingen visste noe om Kay.

Ale každá květinka snila v slunečním svitu svou vlastní pohádku. Gerda jich tolik od nich slyšela, ale žádná nevěděla o Kajovi.

Og hva sa da tigerliljen?

Co asi povídala zlatá lilie?

«Hører du trommen: Bom! Bom! Det er kun to toner, alltid Bom! Bom! Hør kvinnenes sørgesang! Hør prestens rop! — I sin lange røde kjortel står hindukonen på bålet, flammene står opp om henne og hennes døde mann. Men hindukonen tenker på den levende der i kretsen, ham hvis øyne brenner hetere enn flammene, ham hvis øynes ild når hennes hjerte mere enn de flammer som snart brenner hennes legeme til aske. Kan hjertets flamme dø i bålets flammer?»

„Slyš buben: Bum! Bum! Jenom dva zvuky, stále jenom: Bum! Slyš smuteční zpěv žen! Slyš volání knězovo! — Ve své dlouhé, červené říze stojí hindská žena na hranici, plameny šlehají kolem ní a jejího mrtvého muže. Zdali plamen srdce zhyne v plameni hranice?“

«Det forstår jeg slett ikke!» sa den lille Gerda.

„Tomuhle já vůbec nerozumím!“ řekla malá Gerda.

«Det er mitt eventyr!» sa tigerliljen.

„To je moje pohádka!“ pravila zlatá lilie.

Hva sier vindelen?

Co mluvil svlačec?

«Ut over den snevre fjellveien henger en gammel ridderborg. Det tette eviggrønne vokser opp om de gamle røde murene, blad ved blad, hen om balkongen, og der står en vakker pike. Hun bøyer seg ut over rekkverket og ser ned på veien. Ingen rose henger friskere fra grenene enn hun, ingen epleblomst, når vinden bærer den fra treet, er mere svevende enn hun. Hvordan den prektige silkekjortelen rasler. “Kommer han dog ikke!?”»

„Tam nad úzkou pěšinkou visí starý rytířský hrad. Hustý svlačec rozrostl se po starých, červených zdech, lupen na lupenu až k besídce. Tam stojí krásná dívka, naklání se přes zábradlí a dívá se na pěšinku. Žádná růže, klonící se mezi větvičkami, není svěžejší nežli ona; žádný květ jabloně se nechvěje nedočkavěji, když jej vítr odvívá ze stromu, nežli se chvěje ona. Jak šustí její nádherný šat! On ještě nepřichází!“

«Er det Kay du mener», spurte lille Gerda.

„Koho myslíš? Kaje?“ ptala se malá Gerda.

«Jeg taler kun om mitt eventyr, min drøm», svarte vindelen.

„Já mluvím jenom o své pohádce, o svém snu,“ odpověděl svlačec.

Hva sier den lille sneklokken?

Co říkala malá sněženka?

«Mellom trærne henger det lange brettet i snorer, det er en gynge. To nydelige småpiker — kjolene er hvite som sne, lange grønne silkebånd flagrer fra hattene — sitter og gynger.

„Mezi dvěma stromy visí na provazech dlouhé prkno, je to houpačka. Dvě hezounké dětičky — jejich šaty jsou bílé jak sníh a zelené hedvábné stuhy vlají z jejich klobouků — jsou na ní a houpají se.

Broren, som er større enn dem, står opp i gyngen, han har armen om snoren for å holde seg, for i den ene hånden har han en liten skål, i den andre en krittpipe, han blåser såpebobler. Gyngen går, og boblene flyr med vakre, vekslende farger.

Bratr, větší z obou, stojí na houpačce, jednou rukou obemyká provaz, aby se udržel, neboť v druhé ruce má hrneček, v ústech má stébélko. Houpačka se hýbe a bubliny s krásnými, duhovými barvami poletují;

Den siste henger ennå ved pipestilken og bøyer seg i vinden. Gyngen går. Den lille sorte hunden, lett som boblene, reiser seg på bakbenene og vil være med på gyngen. Den hopper. Hunden dumper, bjeffer og er vred. Den feiler, boblene brister. — Et gyngende brett, et hoppende skumbilde, er min sang!»

poslední ještě visí na stébélku a otáčí se vánkem. Černý psík, lehký jako ty bubliny, vzpřímí se na zadních nohách a chce také na houpačku; ta uletí, pes upadne, štěká a zlobí se. Děti jej dráždí — a bubliny praskají. Můj zpěv je takové houpající se prkno, takový praskající bublinový obrázek!“

«Det kan gjerne være at det er vakkert det du forteller, men du sier det så sørgelig og nevner slett ikke Kay. Hva sier hyasintene?»

„Snad je to pěkné, co vypravuješ, ale povídáš to tak smutně a vůbec ani nejmenuješ Kaje.“
Co povídají hyacinty?

«Det var tre vakre søstre, så gjennomsiktige og fine. Den enes kjortel var rød, den andres var blå, den tredjes ganske hvit. Hånd i hånd danset de ved den rolige sjøen i det klare måneskinnet. De var ikke alvepiker, de var menneskebarn.

„Byly tři krásné sestry, docela průhledné a jemné. Jedna nosila červené šaty, druhá modré a třetí úplně bílé. Ruku v ruce tančily na břehu tichého jezera v jasné záři měsíční. Nebyly to víly, byly to dcery lidí.

Det duftet så søtt, og pikene forsvant i skogen. Duften ble sterkere. — Tre likkister, i dem lå de vakre pikene, gled fra skogens kratt hen over sjøen. Sankthansormer fløy skinnende rundt om som små svevende lys.

Byla tam překrásná vůně a dívky zmizely v lese. Vůně se ještě zesílila. — Tři rakve, v nichž ty tři krásné dívky ležely, sjely z lesní houštiny na jezero. Svatojánské mušky poletovaly kolem, svítíce jako chvějící se světélka.

Sover de dansende pikene, eller er de døde? — Blomsterduften sier de er lik. Aftenklokken ringer over de døde!»

Spí ty tančící dívky, či jsou mrtvy? Vůně květin praví, že to jsou mrtvoly; klekáníček vyzvání mrtvým!“

«Du gjør meg ganske bedrøvet», sa den lille Gerda. «Du dufter så sterkt at jeg må tenke på de døde pikene! Akk, er da lille Kay virkelig død? Rosene har vært nede i jorden, og de sier nei!»

„Vždyť mě celou rozesmutníš,“ pravila malá Gerda. „Voníš tak silně, že musím myslit na mrtvé dívky! Ach, je tedy Kaj opravdu mrtev? Růže přece byly dole v zemi a říkají, že ne.“

«Ding, dang!» ringte hyasintenes klokker. «Vi ringer ikke over lille Kay, ham kjenner vi ikke! Vi synger kun vår vise, den eneste vi kan!»

„Kling, klang!“ zněly zvonečky hyacintů. „My nevyzváníme malému Kajovi, vždyť ho ani neznáme! Zpíváme jenom svou píseň, jedinou, již známe!“

Og Gerda gikk hen til smørblomsten som skinte frem imellom de glinsende grønne bladene.

A malá Gerda šla k blatouchu, který zářil mezi svými lesklými zelenými listy.

«Du er en liten klar sol!» sa Gerda. «Si meg, om du vet, hvor jeg kan finne min lekebror?»

„Ty jsi malé, jasné slunéčko,“ řekla Gerda. „Pověz mi, víš-li, kde najdu svého malého přítele?“

Og smørblomsten skinte så vakker og så på Gerda igjen. Hvilken vise kunne vel smørblomsten synge? Den var heller ikke om Kay.

A blatouch zářil velmi krásně a díval se na Gerdu. Jakou píseň by dovedl on zpívat? Jistě nikoli o Kajovi.

«På en liten gård skinte vår Herres sol så varmt den første vårdagen. Strålene gled ned over naboens hvite vegg. Tett ved grodde de første gule blomstene, skinnende gull i de varme solstrålene.

„Na jeden malý dvorek svítilo velmi teple boží slunéčko; byl první jarní den. Jeho paprsky se smekly po bílé sousední zdi, vedle níž těsně rostla první žlutá květina a zářila jako zlato v teplých paprscích slunce.

Gamle bestemor var ute i sin stol. Datterdatteren, den fattige skjønne tjenestepiken, kom hjem et kort besøk. Hun kysset bestemoren. Det var gull, hjertets gull, i det velsignede kysset. Gull på munnen, gull i grunnen, gull der oppe i morgenstunden!

Stará babička seděla venku ve své lenošce; její vnučka, chudá, hezká služebná, přišla domů na krátkou návštěvu. Políbila babičku. V tomto upřímném políbení bylo zlato, opravdové zlato srdce; v ústech zlato, v duši zlato a na vše zářilo zlaté slunce.

Se, det er min lille historie!» sa smørblomsten.

Hleď, to je moje pohádka!“ řekl blatouch.

«Min stakkars gamle bestemor!» sukket Gerda. «Ja, hun lengter visst etter meg, og er bedrøvet for meg, slik som hun var for lille Kay. Men jeg kommer snart hjem igjen, og så bringer jeg Kay med. — Det kan ikke hjelpe at jeg spør blomstene, de kan kun deres egen vise, de sier meg ikke noe av nytte!»

„Moje stará, ubohá babička!“ povzdechla Gerda. „Ona jistě po mně teskní, truchlí pro mne, jako truchlila pro malého Kaje. Ale však já se již brzy navrátím domů a přivedu s sebou ještě Kaje. Ptát se květin nic nepomáhá, ty znají jenom svou píseň a mně nedovedou poradit!“

Og så bandt hun sin lille kjole opp slik at hun kunne løpe raskere. Men pinseliljen slo henne over benet idet hun sprang over den. Da ble hun stående, så på den lange gule blomsten, og spurte: «Vet du kanskje noe?» Og hun bøyde seg like ned til pinseliljen. Og hva sa den?

Vykasala si sukénku, aby mohla rychleji utíkat. Ale narcis ji šlehl přes nohu, když jej přeskakovala. Zastavila se, podívala se na štíhlou květinku a otázala se:
„Víš snad ty něco?“ A sehnula se k němu.
Hle, co povídal narcis:

«Jeg kan se meg selv! Jeg kan se meg selv!» sa pinseliljen. «O, o, hvor jeg lukter! — Oppe på det lille kvistkammeret, halvt kledd på, står en liten danserinne. Hun står snart på et ben, snart på to, hun sparker av den hele verden, hun er bare synsbedrag.

„Vidím sám sebe! Vidím sám sebe! Ó, ó, jak voním! — V podkrovní světničce stojí polooblečená malá tanečnice. Stojí hned na jedné, hned na obou nohou, dupá na celý svět, ale jest jenom přeludem.

Hun heller vann av tekannen ut på et stykke tøy hun holder, det er korsettet — renslighet er en god ting! Den hvite kjolen henger på knaggen, den er også vasket i tekannen og tørket på taket.

Stříká vodu z čajové konvice na kus látky, kterou drží v ruce; je to šněrovačka. — Čistota je dobrá věc! Bílé šaty visí na věšáku, také ty vyprala v čajové konvici a usušila na střeše!

Den tar hun på, det safrangule tørkekledet tar hun om halsen, så skinner kjolen mere hvit. Benet i været! Se hvordan hun kneiser på en stilk! Jeg kan se meg selv! Jeg kan se meg selv!»

Oblékla si je a uvázala si šátek jako šafrán žlutý okolo krku, aby se šaty zdály ještě bělostnějšími. Nohu vzhůru! Hle, jak se panenka vznáší na stonku! Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!“

«Det bryr jeg meg slett ikke om!» sa Gerda. «Det er ikke noe å fortelle meg!» Og så løp hun til utkanten av haven.

„Ale o to se já nestarám!“ řekla Gerda. „Tohle vypravování není pro mne!“ A Gerda běžela k plotu zahrady.

Døren var lukket, men hun vrikket i den rustne jernkroken så den gikk løs, og døren sprang opp, og så løp den lille Gerda på bare føtter ut i den vide verden.

Dvířka však byla zamčena. Opřela se tedy o zrezavělou kliku, až povolila, a dveře se rozlétly a dívenka vyběhla bosa do širého světa.

Hun så tre ganger tilbake, men det var ingen som kom etter henne. Til sist kunne hun ikke løpe mere og satte seg på en stor sten, og da hun så seg rundt om var sommeren forbi, det var sent på høsten. Det kunne man slett ikke merke der inne i den vakre haven hvor det alltid var solskinn, og alle årstiders blomster.

Třikrát se ohlédla, ale nikdo za ní neběžel. Konečně již nemohla běžet, i posadila se na velký kámen. Když se pak rozhlížela, bylo jaro již dávno pryč, byl pozdní podzim. V krásné zahradě, kde bylo stále slunce a květiny kvetly ve všech ročních dobách, to Gerda nezpozorovala.

«Gud! Hvor jeg har forsinket meg!» sa den lille Gerda. «Det er jo blitt høst! Så jeg tør ikke hvile!» Og hun reiste seg for å gå.

Bože, to jsem se zdržela! pomyslila si. Vždyť již nastal podzim! To si musím pospíšit! Vstala rychle a vydala se na cestu.

Å, hvor hennes små føtter var ømme og trette, og rundt om så det kaldt og rått ut. De lange pilebladene var ganske gule og tåken dryppet i vann fra dem, ett blad falt etter det andre, kun slåpetornen stod med frukt, så stram at man måtte rynke munnen sammen.

Ó, jak ji nožičky bolely únavou! A kolem dokola byla zima a smutno. Dlouhé vrbové listy byly úplně žluté, rosa se v nich slévala a kanula dolů. A list za listem padal. Jenom trnka měla plody, ale tak trpké, že stahovaly ústa.

Å, hvor det var grått og tungt i den vide verden.

Ó, jak šedý a smutný se jí zdál širý svět! — —

Fjerde historie. Prinsen og prinsessen.

Čtvrtá pohádka. O princi a princezně

Gerda måtte igjen hvile seg. Da hoppet det på sneen, like ovenfor der hun satt, en stor kråke. Den hadde lenge sittet og sett på henne og vrikket med hodet. Nå sa den: «Kra! Kra! — Go’ da’! Go’ da’!»

Gerda si musila zase odpočinout. Po sněhu, hned proti místu, kde ona seděla, poskakovala velká vrána. Seděla tu již dlouho, dívala se na Gerdu a pokyvovala hlavou. Řekla: „Krá! Krá! — Dobrý den! Dobrý den!“

Bedre kunne den ikke si det, men den mente det så godt med den lille piken, og spurte hvor hun gikk så alene ute i den vide verden.

Nic lepšího nedovedla říci, ale smýšlela s dívčinou velmi dobře. Ptala se jí, kam jde tak sama po širém světě.

Ordet «alene» forsto Gerda meget godt, og følte rett hvor mye som lå i det, og så fortalte hun kråken sitt hele liv og levne, og spurte om den ikke hadde sett Kay.

Gerda porozuměla velmi dobře slovu „sama“ a cítila, co to znamená. I vyprávěla vráně celý svůj život a osud a otázala se jí, neviděla-li Kaje.

Og kråken nikket ganske betenksomt, og sa: «Det kunne være! Det kunne være!»

Vrána pokyvovala velmi vážně hlavou a potom zakrákala:
„To by mohlo být! To by mohlo být!“

«Hva, tror du!?» ropte den lille piken, og hadde nær klemt kråken i hjel, slik kysset hun den.

„Cože? Ty myslíš!“ zvolala dívenka a byla by vránu umačkala, jak ji líbala.

«Fornuftig, fornuftig!» sa kråken. «Jeg tror jeg vet — jeg tror det kan være lille Kay! Men nå har han visst glemt deg for prinsessen!»

„No jen rozumně!“ řekla vrána. „Myslím, že by to mohl být malý Kaj. Ale jistě na tebe zapomněl pro svou princeznu.“

«Bor han hos en prinsesse?» spurte Gerda.

„On že je u nějaké princezny?“ ptala se Gerda.

«Ja hør!» sa kråken. «Men jeg har så vanskelig for å tale ditt språk. Forstår du kråkemål så skal jeg bedre fortelle!»

„Ano, poslyš!“ řekla vrána. „Ale mně je tak obtížné hovořit tvou řečí. Rozumíš-li vraní řeči, budu ti lépe vypravovat!“

«Nei, det har jeg ikke lært!» sa Gerda. «Men bestemor kunne det, og røverspråk kunne hun. Bare jeg hadde lært det!»

„Ne, tomu jsem se neučila!“ pravila Gerda. „Ale babička to dovedla a rozuměla ještě všelijakým řečem. Že jsem se tomu nenaučila!“

«Gjør ikke noe!» sa kråken. «Jeg skal fortelle, så godt jeg kan, men dårlig blir det allikevel», også fortalte den hva den visste.

„Nevadí!“ řekla vrána. „Budu vypravovat, jak jen dovedu, ale za mnoho to ovšem nebude stát.“
I vypravovala, co věděla:

«I dette kongeriket, hvor vi nå sitter, bor en prinsesse som er så uhyre klok, men hun har også lest alle aviser som er til i verden og glemt dem igjen, så klok er hun.

„V království, v němž jsme nyní, bydlí úžasně chytrá princezna. Však také přečetla všechny noviny, co jich je na světě, a zase to zapomněla, tak je chytrá.

Forleden sitter hun på tronen, og det er ikke så morsomt enda, sier man. Da kommer hun til å nynne en vise, det var nettopp den: “Hvorfor skulle jeg ikke gifte meg!”

Onehdy sedí na trůně, což ovšem není nijak zvlášť zábavné, jak se o tom tvrdívá, i začne si pobrukovat tuhletu písničku: ‚Pročpak bych se nevdávala!‘ —

“Hør, det er det noe i”, sier hun, og så ville hun gifte seg, men hun ville ha en mann som forstod å svare når man talte til ham, en som ikke stod og kun så fornem ut, for det er så kjedelig.

‚Vida, to je nápad!‘ povídá si a rozhodla se, že se provdá. Ale chtěla jen takového muže, který dovede odpovědět, když je osloven, a ne takového, který jenom stojí a vypadá vznešeně, neboť to je velmi nudné.

Nå lot hun alle hoffdamene tromme sammen, og da de hørte hva hun ville, ble de så fornøyde. “Det kan jeg godt lide!” sa de. “Slikt noe tenkte jeg også på forleden!” — Du kan tro at det er sant hvert ord jeg sier!» sa kråken. «Jeg har en tam kjæreste som går fritt om på slottet, og hun har fortalt meg alt!»

I dala svolat všechny dvorní dámy. Když se dověděly, co princezna zamýšlí, velmi se zaradovaly. ‚Tohle je hezké!‘ říkala každá. ‚Právě jsem na to také myslila!‘ — Věř mi, každé slovo je pravdivé, co ti tady říkám!“ dodala vrána.
„Mám krotkou přítelkyni, která se volně prochází po zámku, ta mi tohle všechno vypravovala!“

Hans kjæreste var naturligvis også en kråke, for kråker søker make, og det er alltid en kråke.

Toť se rozumí, že ta její přítelkyně byla také vrána, neboť „vrána k vráně sedá“, praví přísloví.

«Avisene kom straks ut, med en kant av hjerter og prinsessens navnetrekk. Man kunne lese seg til at det stod enhver ung mann som så godt ut, fritt for å komme opp på slottet og tale med prinsessen, og den som talte så at man kunne høre han var hjemme der og talte best, ham ville prinsessen ta til mann!

A vrána pokračovala: „Noviny hned vycházely s rámcem ze samých srdcí a v těch byla začáteční písmena princeznina. V těch novinách stálo, že každý mladý muž slušného zevnějšku smí přijít na zámek a hovořit s princeznou. Z těch, kteří budou před ní mluvit, aby to bylo k poslouchání, vezme si za muže toho, který bude mluvit nejlépe!

— Ja, ja!» sa kråken. «Du kan tro meg, det så visst som at jeg sitter her, folk strømmet til, det var en trengsel og en pågang, men det lyktes ikke, hverken den første eller den andre dagen.

— Ano, ano! Mně to můžeš věřit, je to tak pravda, jako že zde sedím. Muži se hrnuli, byla tam tlačenice, ale nikomu se nepodařilo ani prvý, ani druhý den získat princeznu.

De kunne alle sammen godt tale når de var ute på gaten, men når de kom inn av slottsporten og så garden i sølv, og lakeiene i gull opp langs trappene, og de store opplyste salene, så ble de forbløffet. Og stod de foran tronen hvor prinsessen satt, så visste de ikke noe å si uten det siste ord hun hadde sagt, og det brydde hun seg ikke om å høre igjen.

Všichni pěkně mluvili, dokud byli venku na ulici, ale jakmile vešli do zámeckých vrat a spatřili postříbřenou stráž a na schodech lokaje samé zlato, a velké osvětlené sály, byli náramně pomatení. A když stáli před trůnem, na němž seděla princezna, nedovedli říci nic víc nežli opakovat poslední slovo, které ona řekla. Princezna ovšem neměla chuti slyšet to ještě jednou.

Det var som om folk der inne hadde fått snustobakk på magen og hadde falt i dvale inntil de kom ut på gården igjen, ja så kunne de snakke.

Vypadalo to, jako by se uchazeči, dokud byli uvnitř, napolykali šňupavého tabáku a přicházely na ně mrákoty; jakmile však vyšli na ulici, ano, to zase již dovedli hovořit.

Det stod en rekke like fra byens port til slottet. Jeg var selv inne og så det!» sa kråken. «De ble både sultne og tørste, men fra slottet fikk de ikke en gang så meget som et glass lunkent vann.

Stáli tak v řadě od městské brány až k zámku. Já sama jsem se byla na to podívat!“ pravila vrána. „Hladověli a měli žízeň,“ pokračovala, „ale ze zámku se jim nedostalo ani sklenice odražené vody.

Vel hadde noen av de klokeste tatt smørbrød med, men de delte ikke med deres nabo, de tenkte som så: La ham bare se sulten ut, så tar ikke prinsessen ham!»

Nejchytřejší si vzali sice s sebou chléb s máslem, ale nerozdělili se se sousedy. Každý si myslil: Jenom vyhlížej hodně hladově, pak si tě princezna nevezme!“

«Men Kay, lille Kay!» spurte Gerda. «Når kom han? Var han blant de mange?»

„Ale Kaj, malý Kaj!“ ptala se Gerda. „Kdy přišel! Byl mezi zástupem?“

«Gi tid! Gi tid! Nå er vi like ved ham! Det var den tredje dagen, da kom det en liten person, uten hest eller vogn, ganske freidig marsjerende like opp til slottet. Hans øyne skinte som dine, han hadde vakkert langt hår, men ellers fattige klær!»

„Jen počkej, jen počkej! Již jsme u něho! Třetího dne přišel chlapec bez koní a kočáru. Vesele kráčel rovnou k zámku. Jeho oči zářily jako tvoje, měl krásné, dlouhé vlasy, ale chudobné šaty.“

«Det var Kay!» jublet Gerda. «Å, da har jeg funnet ham!» Og hun klappet i hendene.

„To byl Kaj!“ jásala Gerda. „Ó, tedy jsem jej našla!“ A tleskala rukama.

«Han hadde en liten ransel på ryggen!» sa kråken.

„Na zádech měl raneček,“ dodala vrána.

«Nei, det var nok hans kjelke!» sa Gerda. «For med kjelken gikk han bort!»

„Ne, to byly zajisté jeho sáňky!“ namítla Gerda. „Neboť se sáňkami odešel!“

«Det kan gjerne være!» sa kråken. «Jeg så ikke så nøye etter! Men det vet jeg av min tamme kjæreste, at da han kom inn av slottsporten og så livgarden i sølv, og lakeiene i gull opp langs trappen, ble han ikke det minste beskjemmet, han nikket og sa til dem:

„To by mohlo být!“ řekla vrána. „Neprohlížela jsem jej tak zblízka. Ale to vím od své krotké přítelkyně, že když vešel do zámeckých vrat a spatřil postříbřenou stráž a na schodech lokaje samé zlato, nepřišel ani v nejmenším do rozpaků, ale pokynul jim a řekl:

“Det må være kjedelig å stå på trappen, jeg går heller innenfor!”

‚To je asi nudné, takhle stát na schodech; já raději půjdu dovnitř!‘

Der skinte salene med lys. Kongelige rådgivere og eksellenser gikk på bare føtter og bar gullfat. Man kunne nok bli høytidelig! Hans støvler knirket så fryktelig sterkt, men han ble dog ikke redd!»

Tam zářily sály v plném osvětlení. Tajní radové a excelence tam chodili slavnostně a nosili zlaté nádoby. Chlapcovy boty příšerně vrzaly, ale on si z toho nic nedělal!“

«Det er ganske visst Kay!» sa Gerda. «Jeg vet han hadde nye støvler, jeg har hørt dem knirke i bestemors stue!»

„To byl docela jistě Kaj!“ zvolala Gerda. „Já vím, měl nové boty, slyšela jsem v pokoji u babičky, jak vržou!“

«Ja, knirke gjorde de!» sa kråken. «Og freidig gikk han like inn for prinsessen, der hun satt på en perle så stor som et rokkehjul. Og alle hoffdamene med deres piker og pikers piker, og alle kavalerene med deres tjenere og tjeners tjenere — som hadde tjenestegutt, stod oppstilt rundt om. Og jo nærmere de stod ved døren, jo stoltere så de ut.

„Ano, vrzaly!“ pravila vrána. „A on šel vesele přímo k princezně. Ta seděla na perle, veliké jako kolo od kolovratu, a všechny dvorní dámy se svými služkami a služkami služek a všichni kavalíři se svými sluhy a sluhy sluhů, kteří měli ještě zase své pomocníky, byli tu rozestaveni, a čím blíže stáli u dveří, tím pyšněji vypadali.

Tjenernes tjeners gutt, som alltid går i tøfler, er nesten ikke til å se på, så stolt står han i døren!»

Ani na pomocníka sluhy sluhova, který stále chodí v pantoflích, by sis málem netroufala podívat, tak pyšně stál ve dveřích!“

«Det må være fryktelig!» sa den lille Gerda. «Og Kay har allikevel fått prinsessen!»

„To je asi strašlivé!“ řekla malá Gerda. „A Kaj přece dostal princeznu?“

«Hadde jeg ikke vært en kråke, så hadde jeg tatt henne, og det tross jeg er forlovet. Han skal ha talt like så godt som jeg taler når jeg taler kråkemål, det har jeg fra min tamme kjæreste.

„Kdybych nebyla vránou, tedy bych ji dostala já, i kdybych byla zasnoubena. On prý mluvil právě tak dobře, jako mluvím já, hovořím-li havraní řečí — tomu jsem se naučila od své krotké přítelkyně.

Han var freidig og nydelig. Han var slett ikke kommet for å fri, bare alene kommet for å høre prinsessens klokskap, og den fant han god, og hun fant han god igjen!»

Byl veselý a roztomilý. Nepřišel vůbec, aby se o ni ucházel, nýbrž jen, aby slyšel princezniny moudré řeči. A ona se mu líbila právě tak, jako se jí líbil on.“

«Ja visst! Det var Kay!» sa Gerda. «Han var så klok, han kunne hoderegning med brøk! — Å, vil du ikke føre meg inn på slottet!»

„No, ovšem! To byl Kaj!“ zvolala Gerda. „Byl vždycky velmi chytrý, znal velkou násobilku i se zlomky! Ó, nechtěla bys mě vést do zámku?“

«Ja, det er lett sagt!» sa kråken. «Men hvordan gjør vi det? Jeg skal tale med min tamme kjæreste om det. Hun kan vel råde oss. Men det må jeg si deg, slik en liten pike som du, får aldri lov å komme ordentlig inn!»

„Ovšem, to se snadno řekne!“ pravila vrána. „Jenom jak to uděláme? Promluvím o tom se svou přítelkyní, ta nám poradí. Neboť, abych ti upřímně řekla, takové děvčátko, jako jsi ty, nesmí tam nikdy vkročit!“

«Jo, det gjør jeg!» sa Gerda. «Når Kay hører jeg er her, kommer han straks ut og henter meg!»

„Ale já smím!“ namítla Gerda. „Jakmile Kaj uslyší, že jsem nablízku, přijde hned pro mne!“

«Vent meg ved gjerdet der!» sa kråken, vrikket med hodet og fløy bort.

„Tož na mne počkej tady u schodů!“ řekla vrána, potřepala hlavou a odlétla.

Først da det var mørk aften kom kråken tilbake igjen: «Rar! Rar!» sa den. «Jeg skal hilse deg fra henne mange ganger! Og her er et lite brød til deg, det tok hun på kjøkkenet, der er det brød nok, og du er visst sulten! —

Teprve když nastal večer a setmělo se, přiletěla zpět.
„Krák! Krák!“ pravila. „Mám tě od své přítelkyně mnohokrát pozdravovat! A zde je kousek chleba pro tebe; vzala jej v kuchyni, kde je ho dost, a ty jsi asi hladová.

Det er ikke mulig for deg å komme inn på slottet, du har jo bare føtter. Garden i sølv og lakeiene i gull ville ikke tillate det. Men gråt ikke, du skal nok komme opp dit. Min kjæreste vet om en liten baktrapp som fører til sovekammeret, og hun vet hvor hun skal ta nøkkelen!»

— Není možné, abys vešla do zámku, protože jsi bosa. Postříbřená stráž a lokajové ve zlatě by tě nepustili. Ale neplač, dostaneš se tam přece. Moje přítelkyně ví o zadních schůdcích vedoucích k ložnici a také ví, kde je klíč od nich!“

Og de gikk inn i haven, i den store alléen hvor det ene bladet falt etter det andre, og da lysene på slottet slukket, det ene etter det andre, førte kråken lille Gerda hen til en bakdør som stod på klem.

I vešly spolu do zahrady, do velkého stromořadí, v němž list za listem již opadával. Když pak světla v zámku pohasínala, vedla vrána malou Gerdu k zadním dvířkám, která byla jenom přivřena.

Å, så Gerdas hjerte banket av angst og lengsel! Det var som om hun skulle gjøre noe ondt, og hun ville jo kun få vite om det var lille Kay.

Ó, jak bušilo Gerdino srdce úzkostí a touhou! Bylo jí, jako by se chystala k něčemu špatnému, a ona se přece chtěla přesvědčit, zdali je to malý Kaj.

Jo, det måtte være ham. Hun tenkte så levende på hans kloke øyne, og hans lange hår. Hun kunne se akkurat hvordan han smilte, som da de satt hjemme under rosene.

Ano, jistě je to on! Vzpomínala tak živě na jeho chytré oči, na jeho dlouhé vlasy: viděla jasně, jak se usmíval, když ještě sedali doma pod růžemi.