Snježna kraljica. Bajka u sedam priča / Sněhová královna. Sedm pohádek — читать онлайн

Хорватско-чешская книга-билингва

Hans Christian Andersen

Snježna kraljica. Bajka u sedam priča

Hans Christian Andersen

Sněhová královna. Sedm pohádek

S ilustracijama Vilhelma Pedersena.

S ilustracemi Vilhelma Pedersena.

Prva priča — Ogledalo i rbine

První pohádka, v níž se vypravuje o zrcadle a střepinách

Hajde da počnemo. Kad završimo priču, znat ćemo više nego što sad znamo. Čujmo, dakle: Bio jednom zao duh, hud do zla boga, pravi ñavo.

Tak poslyšte, teď začneme! Až budeme na konci pohádky, budeme vědět víc, než víme nyní. Byl jednou jeden zlý čaroděj. Ten vám byl tak zlý, inu, učiněný ďábel!

Jednog dana bijaše osobito dobre volje, jer je načinio neobično ogledalo: sve dobro i lijepo što se u njemu ogledalo, rasplinjavalo se i gubilo, a sve što ne valja i što je ružno, isticalo se i još ružnije bivalo.

Jednoho dne byl ve zvlášť dobré náladě. Podařilo se mu totiž zhotovit zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že se v něm všechno dobré a krásné téměř úplně zmenšilo a všechno ničemné a špatné se v něm ještě zvětšilo.

Najljepši zeleni vidici u tom ogledalu postajahu poput kuhana zelja, a najbolji ljudi bijahu ružni ili stajahu na glavi i pokazivahu se bez trupa: lice bi im se tako izobličavalo da ih nikako nisi mogao poznati; ako li je tkogod imao pjegu na licu, mogaše biti siguran da će mu se u onom ogledalu razvući preko nosa i prekriti mu usta.

Nejkrásnější krajiny v něm vypadaly jako uvařený špenát a nejlepší lidé se stávali ošklivými nebo stáli na hlavě. Obličej se v něm tak zpitvořil, že ho ani nebylo možno poznat, a měl-li kdo třeba jen jedinou pihu, mohl být jist, že se mu v zrcadle rozleze přes celý nos a ústa.

Divne li zabave! — uzradova se ñavo. Čovjek u kome bi se porodila dobra i pobožna misao u tom bi se ogledalu cerio i kreveljio, tako te se ñavo grohotom smijao uživajući u tome svom umještvu.

Čaroděj si náramně liboval, že je to veselé, neboť každá dobrá, zbožná myšlenka, jež v člověku byla, obrážela se v zrcadle jako pošklebek; kouzelník-ďábel se svému uměleckému vynálezu dosyta nasmál!

Svi ñavolovi ñaci — jer ñavo imaše svoju školu — bajali na sva usta kakvo se čudo zbilo. Sad se istom može pravo vidjeti, mišljahu vražji ñaci, kakav je svijet i kakvi su ljudi.

Všichni, kdož chodili k němu do čarodějnické školy — on totiž měl i svou školu — vypravovali kdekomu, že se podařil zázrak, a tvrdili, že se teprve nyní dá poznat, jak opravdu vypadá svět a lidé.

S onim ogledalom obigraše svijet, tako te naposljetku ne bî zemlje ni čovjeka što se u njem ne ogledaše i ne vidješe iskrivljeni.

Běhali po světě se zrcadlem a konečně nebylo na celé zemi člověka, který by nebyl v tom zrcadle zpitvořen.

Prohtjede se tome paklenom soju i na samo nebo uzletjeti, da na sprdnju uzmu anñele i Gospoda. I što su više k nebesima s ogledalom letjeli, to se ono sve više cerilo i treslo, da su ga jedva u rukama držali. Letjeli su sve više i više, sve bliže Bogu i anñelima. Ogledalo se tako strahovito treslo cereći se da im je ispalo iz ruku, tresnulo o zemlju, razbilo se i razletjelo u komadiće,

I chtěli také doletět do nebe, aby si z něho tropili šašky. Čím výše však se zrcadlem letěli, tím více se třáslo, až je sotva drželi. Letěli výš a výše, blíž k Bohu a nebi. Tu se zrcadlo náhle zatřáslo tak strašlivě, že jim vyklouzlo z rukou a řítilo se dolů k zemi.

u milijune i milijune rbina i zrnaca. A sada nastade još veća nesreća negoli prije:

Tam se roztříštilo na stamilióny, biliony a ještě více kousků, které způsobily ještě mnohem větší neštěstí než samo zrcadlo dříve.

neki se komadići tog ogledala — čestice sićušne kao zrnca sitnog pijeska — razletješe bijelim svijetom, pa gdje bi se ljudima koja čestica u oko natrunila, ondje bi ostala, tako te bi ljudi vidjeli sve naopako, ili bi barem u svemu vidjeli samo ono što je krivo, zlo i naopako. Svaki, naime, trunak ogledala bijaše dijelom cjeline, imaše moć i svojstva što ih je samo ogledalo imalo.

Neboť některé střepinky zrcadla byly sotva tak veliké jako zrnko prachu, i poletovaly širým světem, a když vlétly lidem do očí, uvázly v nich. I viděli lidé všechny věci převráceně nebo si všímali jenom špatných stránek. Neboť každá střepinka podržela touž sílu, jakou mělo celé zrcadlo.

Ponekim ljudima zañe staklovina i u srce, a otad im ono — da strašna li udesa — bješe kao zalomak leda.

Některým lidem se dostala střepinka až do srdce, a to bylo opravdu strašné, neboť jejich srdce se proměnilo v ledový střechýl.

Bijaše i većih komada razbijenog ogledala: od njih su ljudi načinili okna, ali kroz takva okna nije valjalo gledati svoje prijatelje.

Některé střepinky byly zase tak velké, že jich bylo použito za tabulky do oken, ale nebylo právě hezké dívat se skrze ně na své přátele.

Neki se komadići upotrijebiše za stakla na naočarima — ali teško svijetu otkad ljudi na nos nataknuše takve naočari da dobro vide i pravedno sude. Hudoba se grohotom smijala, vrag hihotao da mu se sve trbuh tresao, a to ga ugodno golicalo.

Jiné zase byly vsazeny do brýlí a lidé, kteří si tyto brýle nasadili, aby správně viděli a soudili, náramně se klamali. Zloduch se smál, až se za břicho popadal, a tuze se mu to líbilo.

A vani zrakom i dalje letjele sitne čestice staklovine, kako ćemo sada čuti.

A ještě posud létají střepinky toho zrcadla vzduchem.
Tak poslyšte! — —

Druga priča — Dječak i djevojčica

Druhá pohádka. O hošíkovi a děvčátku

U velikom gradu, gdje je toliko kuća i ljudi te ne može svatko imati svoj vrtić, nego se većina mora zadovoljiti cvijećem u loncima — u tome velikom gradu živjelo dvoje uboge djece što imahu vrtić nešto veći od lonca za cvijeće.

Ve velkém městě, kde je tolik domů a lidí, že nezbývá dost místa, aby všichni lidé mohli mít zahrádku, a proto se většinou musí spokojit s květinami v květináčích, bydlily dvě chudé děti. Měly dvě zahrádky o něco větší nežli květináče.

Dječak i djevojčica nisu bili brat i sestra, ali su se voljeli kao da su prava braća.

Nebyli bratr a sestra, ale měli se právě tak rádi, jako by jimi byli.

Roditelji im stanovahu u najbližem susjedstvu, jedni sučelice drugima, u potkrovlju dviju kuća: krov se jednog susjeda doticao krova drugoga, a izmeñu krovova bijaše žlijeb. Iz jedne i druge potkrovnice gledao malen prozor:

Jejich rodiče bydlili hned vedle sebe ve dvou podkrovních komůrkách, vlastně vikýřích, tam, kde se střechy domů dotýkaly. Od široké římsy běžela napříč mezi oběma okénky sousedních komůrek okapová roura,

prekoračiš li žlijeb, eto te s jednog prozora na drugi.

takže stačilo jenom ji překročit, aby ses dostal po římse od okna k oknu. A římsa byla velmi široká a ohrazená zábradlím.

I jedni i drugi roditelji imali pred prozorom povelik drven sanduk u kojem je raslo nešto najpotrebnije zeleni za kuhinju; osim toga, kako u jednom tako i u drugom sanduku rastao malen ružin grm na kojem su ruže bujno cvale.

Rodiče měli každý před svým okénkem dřevěnou truhličku a v ní zeleninu pro svou potřebu. Kromě toho byl v každé truhličce malý růžový keř a dařilo se mu znamenitě.

Roditelji se dosjetiše da sanduke stave poprijeko na žlijeb, slijeva i zdesna, tako te sad sanduci gotovo dopirahu od jednoga do drugoga prozora, kao da su dvije lijehe, dva cvjetna bedema.

Jednou napadlo rodiče postavit truhličky až k rouře, takže skoro sahaly od okna k oknu a vypadaly jako dva záhonky.

Grašak se spuštao niza sanduke u zelenim vijencima, grmovi ruže pustili duge grančice, prepletale se one oko prozora i svijale poput kakva malog slavoluka od vriježa, lišća i cvijeća.

Úponky hrášku visely dolů přes okraj truhliček a růžové keře vyrážely dlouhé větve, ovíjely se okolo oken a klonily se k sobě navzájem, takže to vypadalo jako slavobrána z květin a zeleně.

Kako su sanduci bili visoki, a djeca znala da se ne smiju penjati, to im roditelji često dopuštahu da poñu jedno drugome, te bi sjela na svoje klupice pod ružinim grmom i lijepo se igrala.

Protože truhličky byly příliš vysoko a děti věděly, že na ně nesmějí vylézt, bylo jim dovoleno navštěvovat se po římse a sedět na malých stoličkách pod růžemi, kdež se jim hrálo nádherně jako na balkóně.

A kad bi zima došla, i njihova bi radost prestala. Prozori često bijahu sasvim zamrznuti, ali su djeca grijala bakarne novčiće na peći, stavljala vrući novčić na zamrzlo okno, a nato se topio led i stvarala okrugla rupica na staklu; iza rupice na jednom i drugom prozoru gledalo milo i blago oko: za jednim prozorom stajao dječak, za drugim djevojčica.

V zimě ovšem bylo po radosti, neboť okna bývala úplně zamrzlá; i ohřívaly si děti haléř na kamnech a přikládaly jej na zamrzlou tabuli, až se udělal otvor, docela, docela vám okrouhlý. Tím se hezky dívalo roztomilé dětské oko, z jednoho okénka chlapcovo, z druhého dívčí.

Dječaku bijaše ime Kay, djevojčica se zvala Gerda.

Hoch se nazýval Kaj, děvčátko se jmenovalo Gerda.

Ljeti mogahu jednim skokom biti jedno kraj drugoga, a da se zimi nañu zajedno, valjalo je silaziti niza stube, niz tolike stube, i opet se uspinjati; a vani snijeg mete.

V létě se k sobě dostávali jediným skokem, v zimě musili nejprve slézt po mnoha schodech dolů a zase po mnoha schodech nahoru. Venku poletoval sníh.

— Bijele se pčele roje — kaziva baka.

„To se rojí bílé včelky,“ říkala stará babička.

— Imaju li bijele pčele maticu, svoju kraljicu? — pitao dječak, jer je znao da je prave pčele imaju.

„A mají také svou královnu?“ ptal se hošík, neboť věděl, že skutečné včelky ji mívají.

— Imaju — odgovori baka. — Ona je ondje gdje je roj najgušći: najveća je od sviju, nikad se na zemlji ne smiruje, već uvijek odlijeće u crni oblak. Za mnoge zimske noći leti gradskim ulicama i proviruje kroz prozore, a nato se stakla, od njezina pogleda, smrznu i okite bijelim cvijećem.

„Ano, mají,“ pravila babička. „Létá tam, kde se nejhustěji chumelí. Je ze všech vloček největší a nikdy nezůstane tiše ležet na zemi, nýbrž vzlétne zase vzhůru do černého mraku. Za zimních nocí létá ulicemi města a nahlíží do oken a ta potom zamrzají tak podivně krásně, jako by na nich byly květy.“

— Jest, jest, to sam već vidio — prihvaća dječak.
— I ja, i ja! — uzvikuje djevojčica.
Oboje znaju da je to živa istina.

„Ano, to jsme viděly!“ volaly děti, i věřily tedy, že je to pravda.

— A može li snježna kraljica ovamo k nama? — pita djevojčica.

„A může Sněhová královna vejít do světnice?“ ptalo se děvčátko.

— Neka samo doñe — uzvikuje dječak — stavit ću je na toplu peć, pa će se rastopiti.

„Jen ať přijde,“ řekl chlapec. „Já ji posadím na teplá kamna, až se rozplyne.“

Baka ga pomilova po kosi i uze pričati druge priče.

Ale babička jej pohladila po vlasech a vypravovala jiné pohádky. — —

Uvečer se mali Kay, kada bijaše kod kuće i kad se spremaše u postelju, pope na stolac kraj prozora i poče gledati kroz rupicu na oknu. Vani padale snježne pahuljice, a jedna izmeñu njih, najveća meñu svima, zastade na rubu sanduka za cvijeće. Pahuljica je sve više i više rasla, dok se najposlije ne pretvori u cijelu ženu, uvijenu u najtanji bijeli veo, satkan od milijuna snježnih zvjezdica.

Jednou večer, když malý Kaj byl doma a byl už napolo odstrojen, vylezl na stoličku a díval se malým otvorem. Několik vloček poletovalo venku a jedna z nich, největší, uvázla na obrubě jejich květinové truhličky. Rostla a rostla, až z ní byla celá žena, oblečená v nejjemnější závoj z miliónů hvězdovitých vloček.

Bješe krasna, bajna, ali sva od leda, sjajna blještava leda — a ipak bijaše živa. Oči joj blistahu poput dviju jasnih zvijezda, živahno pogledahu, nigdje da stanu.

Byla velmi krásná a něžná, ale z ledu, z oslnivě zářícího ledu, přece však živá. Její oči se dívaly jako dvě jasné hvězdy, ale nebylo v nich klidu ani pokoje.

Kimnu glavom prema prozoru i mahnu rukom. Dječak se uplaši, skoči sa stolca, a uto kao da vani, upravo pokraj prozora, proletje velika ptica.

Pokynula do okna a kývala rukou, až se chlapeček polekal a seskočil ze židličky. Vtom jako by venku letěl okolo okna veliký pták.

Sutradan mraz zabijelio, ojužilo, i eto ti proljeća na vrata. Sunce zasjalo, pokazalo se zelenilo, lastavice gnijezda gradile, okna se širom otvorila, a dječak i djevojčica opet sjedili u svome vrtiću gore na žlijebu, povrh svih katova.

Příštího dne byl ostrý mráz, potom nastala obleva a pak přišlo jaro. Slunce svítilo, pupence se rozvíjely, vlaštovky stavěly hnízda, okna se otvírala a naše dvě děti opět sedaly u svých zahrádek na římse vysoko nade všemi poschodími.

Ljetos su ruže krasno cvale. Djevojčica je naučila neku pjesmicu u kojoj se i ruže spominju; pri spomenu o ružama sjetila bi se svojih, te bi dječaku zapjevala, a on s njome:

Růže kvetly toho léta obzvlášť krásně. Děvčátko se naučilo jedné písničce, v níž bylo také o růžích, a tu jí vždy přicházela na mysl její vlastní růže. Zpívala ji také před hochem a pak zpívali spolu:

Ruže cvatu, a kad proñu,
Božića nam dani doñu.

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

I dječica, držeći se za ruke, cjelivahu ruže, gledahu svjetlost Božjeg sunca i razgovarahu s njome…

A obě děti se držely za ruce, líbaly růže a dívaly se do jasného božího slunéčka a hovořily k němu.

Da krasnih li ljetnih dana, divnih li časova vani, meñu svježim ružicama, što su cvale kao da nikad neće prestati: mislio bi, dovijeka će tako cvasti.

To byly krásné letní dny a bylo tak příjemno venku u svěžích růží, které snad nikdy nepřestanou kvést!

Kay i Gerda sjeñahu i gledahu slikovnicu, punu životinja i ptica, kadli Kay, baš kad je ura na velikom crkvenom tornju izbijala pet sati, odjednom povika:
— Jao, nešto me u srce ubode! Sad mi opet nešto u oko upade!

Kaj a Gerda seděli vedle sebe a dívali se do obrázkové knihy s namalovanými zvířaty a ptáky. Náhle — právě, když hodiny na velké kostelní věži odbíjely pět — zvolal Kaj:
„Ach, to mě píchlo u srdce! A něco mi padlo do oka!“

Djevojčica mu stavi ruku oko vrata, on treptaše očima, ali se nije ništa moglo vidjeti.

Děvčátko jej chytilo kolem krku. Mrkal očima, ne, nebylo nic vidět.

— Čini mi se da je izišlo — reče dječak. Ali nije izišlo.

„Myslím, že je to už pryč!“ pravilo. Ale nebylo to pryč.

U oko mu zašao trunak staklovine od onoga razbijenog, ñavoljeg ogledala — još ga se sjećamo — ogledala u kojemu se sve što je plemenito i lijepo, oglédalo kao nisko i ružno, a svaka se greška i mana odmah isticala i vidjela.

Byla to jedna z těch střepinek, jež se rozlétly z onoho kouzelného zrcadla — pamatujete se snad — z onoho ošklivého skla, které způsobovalo, že všechno dobré a veliké se v něm stávalo malým a ošklivým, zato všechno zlé a špatné hodně vystupovalo, takže každou chybu bylo hned vidět.

Ubogi Kay! Čestice mu te staklovine i u srce zašle; srce će mu doskora postati komad leda.

Ubohý Kaj! Také jemu vlétla střepinka přímo do srdce a to se hned proměnilo jakoby v ledový střechýl.

Nije ga više boljelo, ali je trunak ondje ostao.

Nebolelo to již, ale střepina v něm zůstala.

— Zašto plačeš? — upita Kay djevojčicu. — Tako postaješ ružna! Nije mi ništa!
— Gle! — povika opet dječak. — Onu ružu crv izjeda! A ova se sasvim nakrivila! Zaista su ružne!
Ružne kô i sanduci u kojima rastu! I nogom udari u sanduk i otkide dvije ruže.

„Pročpak brečíš?“ ptal se. „Vypadáš tak ošklivě! Vždyť mi nic není!“ Pak náhle zvolal: „Fuj! Tuhle růži žere červ! A hleď, tahle je docela nakřivo! Jsou to vůbec ošklivé růže! Právě jako ty truhličky, v nichž stojí!“
I kopl prudce do truhliček a utrhl obě růže.

— Kay, što radiš! — uzviknu djevojčica. Kada dječak vidje koliko se djevojčica uplašila, on otkide još jednu ružu i kroz prozor uskoči u svoju sobu, ostavivši dobru, malu Gerdu samu.

„Kaji, copak to děláš!“ volalo děvčátko. A on, když spatřil její zděšení, utrhl ještě jednu růži a vlezl pak do svého okna, pryč od hezké Gerdičky.

Kad bi kasnije Gerda došla sa slikovnicom, dječak bi govorio kako je slikovnica za djecu u kolijevci, a kada bi baka pripovijedala priče, Kay bi neprestano zanovijetao. Kad bi mu se pružila prilika, Kay bi se šuljao za bakom, natakao bi na nos njezine naočari i oponašao je u govoru; umio je izvrsno oponašati, te se svatko smijao. Ubrzo je znao svakoga, iz cijele ulice, oponašati u govoru i hodu.

Když potom Gerda přinesla obrázkovou knihu, řekl Kaj, že to je pro nemluvňata. A když babička vypravovala pohádky, přicházel pokaždé s nějakým „ale“. Ba, kdykoli to šlo, postavil se za babičku, nasadil si brýle a napodoboval ji tak znamenitě, že se mu všichni smáli.

Sve što na kome bijaše neobično ili ružno,

Brzy dovedl napodobit v řeči i chůzi lidi z celé ulice

sve je Kay zapažao, sve oponašao, tako te ljudi govorahu: »Glavica je u njega, glavica!«
A svemu zapravo uzrokom bijaše čestica staklovine što mu se u oko natrunila i u srce zabola; zato je i malu Gerdu zadirkivao, djevojčicu koja ga je svim srcem voljela.

a vůbec dělat po nich všechno, co bylo na nich nápadného a nehezkého. I říkali lidé:
„To je opravdu nadaná hlava!“
Ale bylo to onou střepinkou, která mu vlétla do oka, onou střepinkou, která mu tkvěla v srdci. Proto dráždil i malou Gerdu, která jej měla z celého srdce ráda.

I njegove igre postadoše sasvim drugačije negoli prije, bijahu nekako razboritije. Jednoga zimskog dana, kad su padale snježne pahuljice, dječak doñe s velikim povećalom, ispruži rukav na snijeg, da se uhvati koja pahuljica.

Jeho hry se stávaly nyní docela jinými než dříve; byly velmi rozumné. Jednoho zimního dne, když opět padaly sněhové vločky, přinesl veliké zvětšovací sklo, nastavil cíp svého modrého kabátu z okna a zachytil na něj sněhové vločky.

— Ded pogledaj u staklo, Gerda! — kaza dječak. A pod staklom svaka snježna pahuljica bila jako uvećana i pretvarala se u krasan cvijet ili u šestokraku zvijezdu. Bijaše ih zaista lijepo vidjeti.

„Podívej se nyní skrze sklo, Gerdo!“ řekl. Každá vločka se velmi zvětšila a vypadala jako nádherný květ nebo desíticípá hvězda. Bylo to krásné.

— Vidiš li kako su lijepe! — reče Kay. — Zar nisu zanimljivije negoli prave ruže? I kakve li pravilnosti! Nigdje greške. Šteta samo što se tope.

„Vidíš, jak jsou umělecké!“ řekl Kaj. „A jsou mnohem zajímavější nežli skutečné květiny! Není na nich ani chybičky, jsou úplně přesné. Jenom kdyby netály!“

Nedugo zatim doñe Kay s velikim rukavicama i saonicama na leñima te viknu Gerdi na uho:
— Dopustili mi da se sanjkam na velikom trgu, gdje se i drugi igraju.
I nestade ga.

Brzy potom přišel Kaj s velikými rukavicemi na rukou a sáňkami na zádech. Křikl Gerdě do ucha:
„Já smím jezdit na Velkém náměstí, kde si hrají ostatní děti!“ A zmizel.

Ondje bi na trgu smioniji dječaci privezivali svoje saonice za seljačke saone, te bi se tako podosta vozili. Bijaše zaista veselo.

Na náměstí přivazovali někteří nejodvážnější chlapci své sáňky k selským povozům a jeli s nimi takto velký kus cesty. Právě když byli nejveselejší a když se jim nejlépe hrálo, přijely veliké sáně.

U najvećem jeku igre naiñoše velike saone, bijelo obojene; u njima sjedila prilika, sva umotana u bijelu bundu, s bijelom šubarom na glavi. Saone dvaput zavezoše oko trga, a naš Kay brže-bolje priveza svoje saonice za njih, pa hajde za njima.

Byly úplně bílé a v nich seděl kdosi zabalen v řasnatou, bílou kožešinu a na hlavě měl bílou, huňatou čepici. Sáně objely dvakrát náměstí. Kaj k nim hbitě přivázal své sáňky a jel s nimi.

Saone jurile sve brže i brže, a onda zaokrenuše u obližnju ulicu. Prilika što je sjedila u saonama okrenu glavu te prijazno kimnu Kayu, kao da su stari znanci. Kad god bi dječak htio da odveže svoje saonice, ona bi mu prilika svaki put kimnula glavom, te bi se Kay dalje vozio. I tako proñoše kroz gradska vrata te iziñoše iz grada.

Rychleji a rychleji jeli přímo do sousední ulice. Postava, držící otěže, obrátila hlavu a kývala na Kaje tak přívětivě, jako by se vzájemně znali. Kdykoli chtěl Kaj svoje sáňky odvázat, kývala opět a Kaj zůstal. Jeli městskou branou přímo ven.

Osuo gust snijeg, zavila mećava, tako da dječak ni prsta pred nosom nije vidio. A saone dalje jure. Kay brzo prihvati za konopac da odveže svoje saonice, ali zaludu: saonice se čvrsto držale saona, kao da su za njih prirasle, i jurile kao vihor.

Tu se začalo tak hrozně chumelit, že hoch neviděl na krok před sebe. I jeli dále. Kaj pustil rychle provaz, aby se uvolnil od velikých saní, ale nebylo to nic platno, jeho sáňky byly pevně přivázány a letěly s větrem o závod.

Dječak poče iz svega glasa vikati, ali ga nitko ne ču; mećava i dalje vila, a saonice za saonama letjele kao da ih vjetar nosi. Kadikad bi odskočile, kao da prelaze preko graba i živica.

I křičel hodně hlasitě, ale nikdo ho neslyšel. A sníh se sypal a sáně letěly kupředu; občas poskočily, jako by letěly přes příkopy a ploty.

Htio je izmoliti molitvu, no sveñer mu na um padao veliki jedanput jedan.

Chlapec byl velmi polekán; chtěl se modlit, ale vzpomněl si jenom na velkou násobilku.

Snježne se pahuljice krunile u veće pahulje što su sveudilj rasle, dok naposljetku ne bijahu kao velike bijele kokoši. Odjednom se maknuše ustranu, saone stadoše, a prilika što je u njima sjedila ustade i uspravi se: bunda joj i šubara bijahu od samoga snijega. Pokaza se žena, tanka i visoka, sjajnom bjelinom prelivena: bješe to Snježna kraljica.

Sněhové vločky byly větší a větší a konečně vypadaly jako veliké, bílé slepice. Náhle uskočily velké sáně stranou a zastavily se. Osoba, která v nich jela, vstala; její kožich a čepice byly samý sníh. Byla to paní, velmi vysoká, štíhlá a bělostná — byla to Sněhová královna.

— Dobro se provozasmo! — napomenu ona. — Na toj ćeš se zimi živ smrznuti! Uvuci se u moju medvjeñu bundu!
To govoreći stavi ga kraj sebe u saone i krznom ga umota: bijaše mu kao da u meki snijeg tone.

„Dobře se nám jelo,“ pravila. „Ale nezebe tě? Vlez si do mého medvědího kožichu!“
Posadila ho do saní vedle sebe a ovinula svým pláštěm. Bylo mu, jako by upadl do sněhové závěje.

— Je li ti još hladno? — upita ga i poljubi u čelo.

„Ještě je ti zima?“ tázala se a políbila ho na čelo.

Uh! bijaše taj cjelov hladniji od leda, hladnoćom ga prože do srca, koje već napol bijaše komad leda. Učini mu se kao da će umrijeti — ali samo načas, jer mu odmah odlanu, te više i nije ćutio studeni što je stezala svuda naokolo.

Ó, to byl polibek studenější nežli led! Projel mu až k srdci, a on přece měl srdce napolo ledové. Bylo mu, jako by měl zemřít. Ale jenom na okamžik, potom to působilo právě příjemně — necítil již chlad kolem sebe.

— Saonice, moje saonice! Ne zaboravi ih! — prisjeti se Kay, komu saonice bijahu prva pomisao. No saonice mu bjehu privezane za jednu izmeñu bijelih koka, a ta je s njima jurila za velikim saonama.

„Moje sáně! Nezapomeň na mé sáně!“ to byla jeho první starost. Ty byly přivázány k jedné bílé slepici, která letěla za nimi se sáňkami na zádech.

Snježna kraljica još jednom poljubi Kaya, a on zaboravi malu Gerdu, baku i sve kod kuće.

Sněhová královna políbila Kaje ještě jednou, a tu zapomněl na malou Gerdu a na babičku a na všechny doma.

— Neću te više poljubiti — reče Snježna kraljica — jer bi poginuo od mojih cjelova.

„Již tě nepolíbím,“ řekla, „protože bych tě polibkem usmrtila!“

Kay je pogleda — bijaše tako lijepa. Pametnijeg i ljepšeg lica nije mogao zamisliti. Sad mu se nije činila onako ledena kao one večeri kad ju je vidio pred prozorom i kad mu je mahnula rukom.

Kaj se na ni podíval. Byla velmi krásná; nedovedl si představit moudřejší a hezčí obličej. Již se mu nezdála být z ledu jako tehdy, když seděla před oknem a kývala na něj.

U njegovim očima bijaše uzvišena, te se više nije bojao; kaza joj kako umije napamet računati, čak i s razlomcima, i kako za svaku zemlju zna koliko joj četvornih milja iznosi površina i koliko ima pučanstva. A ona se na sve samo smiješila. Učini mu se da sve ono što zna nije ništa, pa se zagleda u beskrajno nebesko prostorje, u neizmjerni svemir. Snježna je kraljica s njime letjela visoko, visoko, gore u tamne oblake, dok je mećava vila i vjetar hučio kao da pjeva stare pjesme.

Teď se mu zdála dokonalou, a nic se již nebál. Vypravoval jí, že umí počítat zpaměti, a to i zlomky, že ví, kolik čtverečních kilometrů měří jednotlivé země a kolik mají obyvatel. Usmíval se při tom. Leč náhle se mu zdálo, že to, co ví, ještě nestačí, i díval se vzhůru do velké vzdušné prostory. A ona s ním letěla, letěla vysoko, vzhůru až k černému mraku. A vichřice hučela a burácela, jako by zpívala staré písně.

Letjeli su iznad šuma i jezera, promicali povrh mora, prolazili iznad dola, hladan vjetar pod njima šibao, vuci zavijali, snijeg svjetlucao, a nad njima vrane prelijetale i graktale; nad svime sjao mjesec, velik i jasan, a Kay ga gledao svu noć, zimsku, dugu. Danju je spavao Snježnoj kraljici uza skute.

Letěli přes lesy a jezera, přes moře a země. Dole pod nimi burácel chladný vítr, vlci vyli a sníh se leskl a nad nimi letěly černé, křičící vrány. Ale nahoře nade vším svítil měsíc, velký a jasný, a na něj se díval Kaj celou tu dlouhou, dlouhou zimní noc. Ve dne spal u nohou Sněhové královny. — —

Treća priča — U cvjetnjaku žene koja zna čarati

Třetí pohádka. O stařeně, která měla zahradu a uměla čarovat

Što se dogañalo s malom Gerdom otkad se Kay nije vratio?

Ale jak se dařilo malé Gerdě, když se Kaj nevracel?

Kud li se dječak mogao odmetnuti? Nitko to ne mogaše reći, nitko to nije znao ni slutio. Dječaci pripovijedahu kako su ga vidjeli kad je svoje saonice privezao za velike, lijepe saone što su prošle kroz ulice i na gradska vrata izišle.

A kdepak byl asi Kaj? Nikdo nevěděl, nikdo to nedovedl vysvětlit. Chlapci jenom vypravovali, že ho viděli, jak si přivazuje sáňky k velkým, nádherným saním, které jely do ulice a branou ven.

Ali nitko nije znao gdje bi dječak mogao biti. Mnoge se suze za njim proliše, gorko i dugo plakaše mala Gerda. Mišljahu da je mrtav, da se utopio u rijeci štono teče pokraj grada. Bijahu to teški zimski dani, tužni i žalosni.

Nikdo nevěděl, kde je, mnoho slziček se uronilo a malá Gerda plakala upřímně a dlouho. Potom řekli, že je asi mrtev, že se utopil v řece, která tekla okolo města. Ó, to byly velmi dlouhé, temné zimní dny!

Najposlije doñe i proljeće, granu toplo sunce.

Přišla vesna s teplejšími paprsky slunečními.

— Kay je mrtav, nema ga više! — tugovala mala Gerda.

„Kaj je mrtev a zmizel,“ řekla malá Gerda.

— Nije tako — tješio je sunčev sjaj.

„Tomu nevěřím!“ řekl sluneční paprsek.

— Mrtav je, nema ga više! — jadala se lastavicama.

„Je mrtev a zmizel,“ řekla vlaštovkám.

— Nije tako — uzvraćale laste, te i Gerda naposljetku povjerova da nije tako.

„Tomu nevěříme!“ odvětily. A konečně tomu nevěřila ani Gerda.

— Obut ću nove, crvene cipelice što ih Kay još nije vidio, pa ću poći na rijeku; pitat ću je za njega — reče Gerda jednog jutra.

„Vezmu si nové, červené střevíčky,“ řekla jednou zrána. „Ty, které Kaj ještě nikdy neviděl. Půjdu dolů k řece a zeptám se jí.“

I zaista toga jutra rano ustane, u sam osvit zore, poljubi baku, koja je još spavala, obuje crvene cipelice i sama samcata proñe kroz gradska vrata, ravno na rijeku.

Bylo ještě časně; políbila starou babičku, ještě spící, obula si červené střevíčky a šla docela sama branou k řece.

— Je li istina — zapita ona rijeku — da si mi uzela maloga druga s kim se igram? Poklonit ću ti svoje crvene cipele ako mi ga vratiš.

„Je to pravda, žes mi vzala mého malého kamaráda, s kterým jsem si hrávala? Dám ti své červené střevíčky, vrátíš-li mi ho!“

I pričini joj se kao da joj valovi čudnovato kimaju; stoga svuče crvene cipelice, najdraže što ih je imala, pa ih baci u rijeku. Ali cipelice padoše tik uz obalu, a mali joj ih valovi opet na žal iznesoše. Kao da je rijeka time pokazala kako neće Gerdinih cipelica — najmilije što djevojčica ima — jer u rijeci nema Kaya.

A zdálo se jí, že vlny pokyvují tak podivně. I vzala své červené střevíčky, nejdrahocennější svůj majetek, a hodila je oba do řeky. Leč ony padly až k břehu a vlnky jí je hned přinesly na zem, jako by jí řeka nechtěla vzít nejdrahocennější majetek, když nemá malého Kaje.

Mala Gerda pomisli da ih nije dovoljno daleko bacila, pa stoga uñe u čamac što bijaše u trščaku, poñe čamcu na drugi kraj, na kljun, te odande cipelice baci u vodu. No čun ne bijaše privezan: od Gerdinih se pokreta čunak zaljuljao i počeo kliziti od obale.

Gerda však myslila, že nehodila střevíčky dost daleko, i vlezla do lodičky, která byla uvázána v rákosí, šla až na její druhý konec a hodila střevíčky znovu do vody. Ale loďka nebyla pevně přivázána a Gerdiným pohybem se pohnula a odrazila se od břehu.

Djevojčica to opazi te se požuri da iskoči na obalu, ali dok je ona došla na drugi kraj, čun se već dobar lakat otisnuo i počeo brže kliziti niz vodu.

Gerda to zpozorovala a snažila se z ní dostat, ale nežli se opět přiblížila na druhý konec, loďka byla na loket od břehu a ujížděla rychle po proudu.

Uplašila se mala Gerda i briznula u plač, ali je nitko ne ču osim vrabaca, a oni je ne mogahu na obalu prenijeti; samo su letjeli duž obale i cvrkutali kao da je žele utješiti: »Živ-živ! To smo mi!«

Tu se malá Gerda velmi polekala a dala se do pláče. Nikdo ji však neslyšel, jenom vrabci, ale ti ji nemohli odnést na zem. I letěli podél břehu a prozpěvovali si, jako by ji chtěli těšit: „Tady jsme! Tady jsme!“

A čamac meñuto klizio niz rijeku. Mala Gerda uvukla dušu, prestrašena sjedila u čamcu, sa samim bječvicama na nogama. Za njom plovile njezine crvene cipelice, ali ne mogahu čuna stići, jer je sve brže odmicao.

Loďka letěla po řece a malá Gerda v ní seděla docela tiše a jenom v punčoškách. Její červené střevíčky plavaly za člunem, ale nemohly ho dohonit, neboť plul stále rychleji.

Na obalama ljepota i milina: krasno cvijeće, staro drveće, zeleni obronci po kojima pasu ovce i krave, ali nigdje žive duše.

Krásně bylo na obou březích. Byly tu hezké květiny, staré stromy a horské stráně s ovcemi a kravami, ale nebylo vidět ani jediného člověka.

»Možda me rijeka nosi malom Kayu«, pomisli Gerda i na tu se pomisao razvedri. Uspravila se u čamcu te je sate i sate promatrala krasne zelene obale.

Snad mě řeka nese k malému Kajovi, myslila si Gerda a hned byla veselejší. Vstala a dívala se dlouho na krásné, zelené břehy.

Ploveći tako stiže napokon do velika voćnjaka, gdje se drveće nakitilo trešnjama i gdje bijaše koliba s prekrasnim crvenim i modrim oknima, slamom pokrivena, a pred njom dva vojnika od drveta što držahu pušku na pozdrav svakome tko bi mimo njih projedrio.

Tu připlula k veliké třešňové zahradě, v níž stál domek s podivnými červenými a modrými okénky a doškovou střechou. Před ním stáli dva dřevění vojáci a vzdávali zbraní čest těm, kdož pluli okolo.

Gerda im povika, misleći da su živi, ali se oni, naravno, ne odazvaše. Djevojčica im još bliže doplovi, jer je sada rijeka čun potjerala kraju.

Gerda na ně volala, protože myslila, že jsou živí, ale oni ovšem neodpověděli. Připlula až k nim, neboť proud hnal loďku přímo k břehu.

Gerda im još jače povika, a nato iz kolibe iziñe starica; bijaše veoma stara, u hodu se o štap opiraše; imaše velik slamni šešir, kojim se štiti od sunčane žege, a po njem islikano najubavije cvijeće.

Gerda volala ještě hlasitěji, i vyšla z domku stará, velmi stará žena, která se opírala o berličku. Na hlavě měla široký klobouk proti slunci, pomalovaný překrásnými květinami.

— Ubogo moje dijete! — prozbori starica. — Kako si samo dospjela na tu silnu rijeku i u tuñ se svijet otisnula?
I starica siñe do vode, zakvači čun štapom, privuče ga žalu te izvede malu Gerdu.

„Ubohé děťátko,“ řekla stařena. „Jakpak ses dostala na tenhle silný proud, který tě zahnal daleko do širého světa?“
Potom šla stařena až k vodě, opřela berličku pevně o loďku, přitáhla ji k břehu a vynesla z ní malou Gerdu.

Obveseli se djevojčica što je opet nogom stala na suho, ali se ipak ponešto uplaši nepoznate starice.

A Gerda měla radost, že se dostala na zem. Ale také se trochu bála cizí stařeny.

— Hodi i kazuj mi tko si i kako si ovamo stigla — reče joj starica.

„Tak mně přece vypravuj, kdo jsi a jak sem přicházíš,“ řekla stařena.