Jistě se zaraduje, až ji spatří, až uslyší, jak dlouhou cestu prošla pro něho, a až se doví, jak všichni doma truchlili, když se nevracel.

Zacijelo bi se obradovao da je vidi i čuje koliki je put prevalila radi njega, te da sazna koliko su svi tugovali kad ga nije bilo.

Ó, jak se bála a zároveň radovala!

O, bješe straha i radosti u Gerdinim osjećajima.

Již byly na schodech; tam hořela malá lampička na skříni. Uprostřed stála na podlaze krotká vrána, otáčela hlavu na všechny strany a prohlížela si Gerdu, která se ukláněla, jak ji tomu babička naučila.

Eto ih već na stubama. Na ormaru gori mala svjetiljka, nasred poda stoji pitoma vrana, maše glavom tamo i ovamo te promatra Gerdu, koja se pokloni, kako ju je baka naučila.

„Moje přítelkyně mi o vás vypravovala velmi hezké věci, slečinko,“ řekla krotká vrána. „Vaše životní příběhy jsou rovněž velmi dojemné! Račte vzít lampu a já půjdu napřed. Půjdeme tadyhle tou cestou rovně, zde nikoho nepotkáme!“

— Moj mi je zaručnik, mala gospoñice, tako lijepo o vama govorio — prozbori pitoma vrana. — Jako me se kosnula vaša povijest, to jest vaš život. Ali uzmite ovu svjetiljku, a ja ću poći naprijed. Idemo dobrim putem gdje nećemo nikoga sresti.

„Mně připadá, že někdo za námi jde!“ poznamenala Gerda. Zaslechla totiž blízko sebe jakýsi šustot, jako by po zdi letěly stíny a pak koně s vlající hřívou a štíhlýma nohama, honci, pánové a dámy na koních.

— Sve mi se čini da za nama netko ide — šapnu Gerda, a nešto kraj nje šušnu. Bješe kao da se sjene po zidu šuljaju, tankonogi konji s grivom što vijori, lovci, gospoda i gospoñe na konjima.

„To jsou jenom sny!“ řekla vrána. „Jedou s myšlenkami naší vznešené vrchnosti na lov. A je tak dobře, aspoň je lépe můžeme pozorovat na posteli. Ale prosím, až se vám dostane hodností a úcty, abyste vždycky projevovala vděčné srdce!“

— To su samo sni — kaza joj vrana; — dolaze da kneginji i kneževiću svrnu misli na lov. A dobro je tako, jer ćemo ih barem moći bolje u postelji motriti. Nadam se, gospoñice, da nećete biti nezahvalni kada doñete do časti.

„Ale to nestojí za řeč!“ pravila vrána z lesa.

— Nije potrebno ni spominjati! — oglasi se šumski vran, vranin zaručnik.

I vešly do prvého sálu, jehož stěny byly potaženy růžovým atlasem a vyzdobeny umělými květinami. Tu již šustěly sny kolem Gerdy, ale letěly tak rychle, že ani nespatřila vznešenou vrchnost.

U tim riječima uñoše u prvu dvoranu. Zidovi joj bijahu obloženi svilom crvenom kao ruže, a protkanom samim umjetnim cvijećem. I ondje kraj njih šušnuše sni, ali projuriše poput vihora, tako te Gerda nije stigla vidjeti gospodu na konjima.

Jeden sál byl lepší než druhý, až zrak přecházel; konečně se dostaly do ložnice.

Zaredaše dvorane sve jedna ljepša od druge — bijaše zaista da čovjek obnevidi od pustoga krasa. Naposljetku stigoše u ložnicu.

Strop v ní se podobal veliké palmě s listy z drahocenného skla, a uprostřed podlahy visely na tlusté zlaté tyči dvě postele, jež obě se podobaly liliím.

Strop joj poput velike palme, s lišćem od stakla, od samoga skupocjena prozirca, a nasred spavaonice, o debelu zlatnu dršku, vise dvije postelje baš kao dva ljiljana:

Jedna byla bílá a v té ležela princezna; druhá byla červená a v té hledala Gerda malého Kaje. Odhrnula jeden červený lupen a spatřila hnědou Šíji. Ó, byl to Kaj!

u jednoj, bijeloj, spava kneginjica, a u drugoj, crvenoj, htjede Gerda naći malog Kaya. Djevojčica maknu u stranu jedan od crvenih listova i ugleda smeñ zatiljak. »Oh, pa to je Kay!«

— Vykřikla velmi hlasitě jeho jméno, přiblížila k němu lampu — sny na koních opět zašuměly ve světnici — Kaj se probudil, otočil hlavu a — — nebyl to malý Kaj.

pomisli ona te glasno izgovori njegovo ime i primaknu bliže svjetiljku, a snovi na konjima izletješe iz sobe — knežević se probudi, okrenu glavu — i gle: ne bijaše mali Kay.

Princ se mu podobal jenom šíjí, mladý a krásný byl však také. Z bílé postýlky pohlédla princezna a ptala se, co se děje. I dala se malá Gerda do pláče a vyprávěla celý svůj příběh a všechno, co pro ni vrány udělaly.

Knežević je samo po zatiljku bio nalik na nj, ali bijaše mlad i divan. Uto se probudi i kneginjica u bijelom ljiljanu te upita što se zbiva. Mala Gerda briznu u plač i ispriča im svoju povijest i sve što su vran i vrana za nju učinili.

„Chudinko!“ řekli princ a princezna a chválili vrány. Řekli, že se na ně nehněvají, ale aby to již nedělaly. Protentokrát měly však dostat odměnu.

— Oh, mala sirotice! — rekoše knežević i kneginjica te pohvališe i vrana i vranu, kazujući kako se ne srde, ali da to više ne smiju učiniti. A za ovo će ih još nagraditi.

„Chcete volně létat?“ ptala se princezna. „Či chcete mít stálé místo jako dvorní vrány a dostávat všechny odpadky z kuchyně?“

— Želite li slobodno letjeti — upita kneginjica — ili pak želite stalno mjesto, da vas imenujem dvorskim vranama, s pravom na sve kuhinjske otpatke?

Obě vrány se poklonily a prosily o stálé místo. Myslily totiž na stará léta a řekly:
„Je dobře mít něco na stará kolena.“

I vran i vrana duboko se pokloniše i zamoliše da im daju stalnost, jer pomišljahu na starost i u sebi govorahu: »Dobro je da pod stare dane štogod imaš.«

Princ vstal ze své postele a dovolil v ní spát Gerdě; víc přece pro ni udělat nemohl.

Knežević ustade iz postelje i ponudi Gerdi da u njoj spava — više zaista nije mogao učiniti.

Ona sepjala ručky a myslila si: Jak jsou přece lidé dobří, a zvířata také! Potom zavřela oči a spala znamenitě.

Djevojčica sklopi ručice i pomisli: »Kako su ipak dobri ljudi i životinje.« Nato zaklopi oči i blago usnu.

Všechny sny opět vlétly do světnice, měly podobu andělů a táhly malé sáňky, na nichž seděl Kaj a kýval. Ale to všechno bylo jenom snem a hned to zmizelo, jakmile se probudila.

Snovi opet uletješe, ali sad bijahu poput anñela te uzeše vući male saonice na kojima sjedi Kay i kima glavom… Ali sve to bješe sanak pusti što se rasplinuo čim se Gerda probudila.

Příštího dne ji oblékli od hlavy až k patě do hedvábí a do sametu; také ji zvali, aby zůstala v zámku a měla se dobře. Ale ona prosila, aby jí dali kočárek s jedním koníčkem a pár střevíčků, že zase pojede do širého světa hledat Kaje.

Sutradan je od glave do pete odjenuše u svilu i kadifu. Ponudiše joj da ostane u njih na dvorima, gdje će joj krasno biti. Ali Gerda zamoli da joj daju mala kola s jednim konjem te par malih čizama, jer je naumila opet u svijet, tražiti Kaya.

I dostala střevíčky a také rukávník a vůbec byla pěkně vystrojena. Když chtěla odejít, zastavil přede dveřmi nový kočárek z ryzího zlata. Znak princův a princeznin na něm zářil jako hvězda. Kočí, sluha a předjezdec — také předjezdce měla — měli na šatech zlaté korunky.

Dadoše joj čizmice i malen kolčak i krasno je odjenuše, a kad poñe, dvoru pred vratima stajaše nova novcata kočija od suhoga zlata. Na kočiji kao zvijezda blistao kneževski grb. Kočijašu, slugama i predjahačima — jer i njih bijaše — zablistale krune na glavi;

Princ a princezna jí sami pomohli do kočárku a přáli jí mnoho štěstí.

sam joj knežević i kneginjica pomogoše da uñe u kočiju i poželješe joj sretan put.

Lesní vrána, která se zatím provdala, doprovázela ji prvé tři míle cesty. Seděla vedle ní, neboť jí jízda proti koňům nedělala dobře. Druhá vrána stála v bráně a mávala křídly; nejela s nimi, neboť se od té doby, kdy dostala stálé místo, přejídala a bolela ji z toho hlava.

Vran, koji se meñutim vjenčao sa svojom zaručnicom, otprati Gerdu tri milje. Sjedio je u kočiji djevojčici sa strane, jer nije podnosio da se vozi natraške. Pitoma vrana stajala dvoru na vratima i mahala krilima; nije pošla u pratnju, jer ju je glava boljela: odonda, kako je dobila stalnost u službi, previše jede.

V kočárku bylo plno cukrovinek, sladkých koleček a pod sedadlem bylo ovoce a oříšky.

U kočiji bila sva sila slatkiša, a pod sjedalom obilje voća i kolača.

„Sbohem! Sbohem!“ volali princ a princezna. Malá Gerda plakala a vrána plakala také. Tak to šlo prvé míle. Tu se také vrána rozloučila s Gerdou, a to bylo nejtěžší loučení.

— Zbogom, zbogom! — dovikivahu knežević i kneginjica. Mala se Gerda rasplakala, a s njome i vran suze lio. Tako prevališe prve milje, a nato se i on s njome pozdravi, no teška se srca rastadoše.

Vylétla na strom a mávala černými křídly, dokud viděla kočárek, který se leskl jako jasná sluneční záře.

Vran prhnu na drvo i stade mahati crnim krilima dokle god mogaše vidjeti kočiju što se u daljini sjala kao sunce.

Pátá pohádka. O loupežnickém děvčátku

Peta priča. Mala razbojnica

Cesta vedla tmavým lesem, ale kočárek zářil jako plamen. Najednou se z lesa vyrojili loupežníci.

Prolazili su tamnom šumom, a kočija blistala poput zublje.

Zář kočárku jim padala do obličeje, až zrak přecházel.
„Zlato! Zlato!“ volali. Zastavili koně, zabili předjezdce, kočího i služebníky a vytáhli malou Gerdu z vozu.

To je razbojnike bolo u oči, oni to ne mogahu trpjeti.
— Pa to je suho zlato! — povikaše razbojnici pa iskočiše iz zasjede, pograbiše konje, ustaviše od zlata kočiju, pobiše jahače, kočijaša i sluge, a onda izvukoše malu Gerdu.

„Je tlustá, je pěkná, je vykrmená oříšky!“ řekla stará bába loupežnice s dlouhým, ježatým vousem a obočím přes oči splývajícím.

— Tusta je i lijepa kao da su je samim orasima kljukali! — promrsi stara razbojnica, kojoj po bradi bijahu probile duge, oštre dlake, a guste joj obrve pale preko očiju.

„Dobrá pečínka jako z vykrmeného jehňátka, to si pochutnáme!“
Vytáhla svůj blýskavý nůž, až se zatřpytil; šla z ní hrůza.

— Bit će tečna kao malo tusto janje.
Što ćemo omastiti brke! I poteže goli nož, koji zasja da te groza hvatala.

„Au!“ vzkřikla vtom bába; její vlastní dceruška, kterou nesla na zádech a která byla náramně divoká a nezpůsobná, kousla ji do ucha. „Ty ohyzdná ropucho!“ zvolala matka a pustila Gerdu.

— Jao! — ciknu stara razbojnica, jer je u isti čas njezina kćerkica koju nosaše na leñima, ugrize za uho tako divlje i bijesno da bijaše milina. — Ti gnusno dijete! — rasrdi se majka i ne stiže zaklati Gerdu.

„Ať si se mnou hraje!“ křičelo loupežnické děvčátko. „Ať mi dá svůj rukávník, své krásné šaty a ať spí vedle mne v postýlce!“ A kousla podruhé, až bába loupežnice vyskakovala do výše a otáčela se kolem. Všichni loupežníci se smáli a říkali:
„Hleďme, jak tančí se svou ropuchou!“

— Hoću da se sa mnom igra! — propiskuta razbojnička djevojčica. — Mora mi dati svoj kolčak, svoju lijepu haljinu, mora spavati kraj mene, u mojoj postelji. Rekavši to, opet je ugrize za uho, tako da je stara razbojnica poskočila uvis i počela se vrtjeti, a razbojnici se grohotom smijali govoreći:
— Gledaj kako pleše sa svojom djevojčicom!

„Já chci do kočárku!“ volalo loupežnické děvčátko. A co poručilo, to se musilo stát, tak bylo rozmazlené a tvrdohlavé.

— Hoću u kočiju! — opet će razbojničko dijete, te provede svoju volju, jer bješe veoma razmaženo i tvrdoglavo.

Sedly si s Gerdou do kočárku a jely cestou necestou hlouběji do lesa. Loupežnické děvčátko bylo tak velké jako Gerda, ale silnější a mělo temnější pleť. Oči mělo úplně černé a dívalo se jimi téměř smutně. Vzalo malou Gerdu okolo pasu a pravilo:

I sjede do Gerde u kočiju, pa se tako povezoše preko panjeva i grmlja sve dublje u šumu. Razbojnička djevojčica bijaše kolika i Gerda, ali jača, širih ramena i tamnije kože. Oči joj sasvim crne, gotovo tužne. Ona zagrli Gerdu govoreći joj:

„Nezaříznu tě, dokud se na tebe nerozhněvám! Zajisté jsi nějaká princezna?“

— Neće te zaklati sve dokle se ja ne razljutim na te. Ti si sigurno kakva kraljevna.

„Nikoli!“ řekla malá Gerda a vypravovala všechno, co prožila a jak má velmi ráda Kaje.

— Nisam — uzvrati Gerda te joj ispriča sve što se zbilo s njome i koliko voli maloga Kaya.

Loupežnické děvčátko se na ni dívalo velmi vážně, pokyvovalo trochu hlavou a řeklo:
„Oni tě nezaříznou! Ale když se na tebe rozhněvám, udělám to sama!“
Osušilo Gerdě oči a strčilo obě ruce do rukávníku, který byl velmi hebký a v němž bylo tak teplo.

Razbojnička je djevojčica sasvim ozbiljno gledaše i kimaše glavom, a naposljetku joj opet reče:
— Neće te zaklati sve dokle se ja ne razljutim na te, a tada ću te sama zaklati.
I pošto Gerdi obrisa suze s očiju, zavuče obje ruke u lijepi kolčak koji bijaše tako mekan i topao.

Tu se kočárek zastavil. Byly na dvoře loupežnického zámku. Byl prasklý od střechy k základům, krkavci vyletovali z otevřených děr a velcí buldoci, z nichž každý vypadal, že by mohl člověka spolknout, skákali vysoko do vzduchu, ale neštěkali, protože to měli zakázáno.

Najednom se kočija zaustavi: bijahu stigli na dvorište razbojničkog zamka. Zamak bijaše raspukao od vrha do dna, iz pukotina izlijetahu vrane i gavrani. Grdni psi, od kojih se svaki činio da bi mogao čovjeka progutati, počeše poskakivati, ali ni jedan ne zalaja, jer to bijaše zabranjeno.

Ve velkém, starém, začouzeném sále hořel uprostřed kamenné podlahy velký oheň. Kouř se táhl po stropě a hledal si sám východ. Ve velkém kotli vařili polévku a na rožni obraceli zajíce a králíky.

U golemoj, staroj i počañavjeloj dvorani nasred kamenog poda gori vatra; dim se povija pod svodom tražeći oduška; na vatri velik kotao — u njemu juha vri — a na ražnjevima vrte se zečevi i kunići.

„Dnes v noci budeš spát se mnou u všech mých zvířátek!“ řeklo loupežnické děvčátko.
Dostaly jíst a pít a šly potom do jednoho kouta, kde byla rozestřena sláma a pokrývky.

— Noćas ćeš spavati sa mnom, gdje su moje male životinje — kaza mala razbojnica.
Dobiše jela i pila, a pošto se nahraniše i napojiše, odoše u kut, gdje bijaše nametana slama, a po njoj prostirke.

Nahoře sedělo na bidlech a laťkách asi sto holubů, a jak se zdálo, holubi spali; ale přece se trochu otáčeli, když děvčátka přišla.

Nad glavom im po letvama i prečkama na stotine golubova; činilo se da svi spavaju, no ipak se malo uzvrpoljiše kad su stigle djevojčice.

„Ti všichni jsou moji,“ řeklo loupežnické děvčátko. Pak chytilo nejbližšího holuba, drželo jej za nožičky a hýbalo jím, až zamával křídly.

— Svi su moji! — kaza mala razbojnica pa odmah zgrabi najbližeg, uhvati ga za noge i njime potrese da je počeo krilima udarati.

„Polib jej!“ zvolalo, přistrčivši jej Gerdě až k obličeji.

— Poljubi ga! — povika i prikuči ga Gerdi u lice.

„Tamhle sedí ostatní holubi, tohle je však lesní sběř!“ pokračovalo a ukazovalo na množství latěk, upevněných před otvorem ve zdi vysoko nahoře.

— Ondje su šumski gadovi — nadoveza i pokaza gore na mnoštvo letava, iza kojih u udubini u zidu bijaše par divljih golubova.

„Odlétnou hned, nezavřeme-li je pořádně. A tadyhle je můj mazánek!“ Loupežnické děvče táhlo za parohy soba, který měl okolo krku lesklý mosazný kruh a byl uvázán.

— Da nisu zatvoreni, davno bi odletjeli.
— A ovo ti je moj stari, dragi Jelenko — i to govoreći povuče za rogove soba kojemu se oko vrata sjao bakarni lanac, jer bijaše privezan.

„Toho musím také držet zkrátka, sice by utekl. Každičký večer jej lechtám na krku ostrým nožem a toho se on bojí!“

— Moramo ga držati privezana, jer bi nam odmah umaknuo. Svake ga večeri ispod vrata poškakljam svojim oštrim nožem, a on se toga strašno boji.

A děvčátko vytáhlo dlouhý nůž ze skuliny ve zdi a jezdilo jím sobovi po krku. Ubohé zvíře tlouklo kolem sebe a loupežnické děvčátko se smálo. Potom táhlo Gerdu s sebou na lože.

Iz pukotine u zidu izvuče dugačak nož te njime poče gladiti soba ispod grla. Jadna se životinja stade bacati nogama, a mala razbojnica udari u smijeh i povuče Gerdu u postelju.

„A nůž míváš u sebe, i když jdeš spát?“ ptala se Gerda bázlivě.

— Zar ćeš s tim nožem i spavati? — upita Gerda, plašljivo je gledajući.

„Spím pokaždé s nožem!“ pravilo loupežnické děvčátko. „Nikdy nevíme, co se může stát. Ale vypravuj mi ještě jednou, co jsi mi vypravovala dříve o malém Kajovi a proč jsi vyšla do širého světa!“

— Uvijek spavam s nožem u ruci! — uzvrati mala razbojnica. — Nikad ne znaš što može biti. Ali, kazuj mi opet što si mi prije pričala o malom Kayu i zašto si se zaputila u bijeli svijet.

A Gerda vypravovala od začátku. Lesní holubi při tom vrkali nahoře v kleci a ostatní holubi spali.

I Gerda joj poče kazivati sve iz početka, a divlji golubovi gukahu gore u krletki, dok ostali spavahu.

Loupežnické děvčátko ovinulo ruku Gerdě okolo krku, v druhé ruce drželo nůž a spalo, až hlasitě oddychovalo. Ale Gerda nemohla zamhouřit oči, neboť nevěděla, zdali zůstane na živu.

Mala je razbojnica ovila ruku Gerdi oko vrata, a u drugoj stisnula nož i spavala da se orilo. Gerda ne mogaše ni oka sklopiti — ne znañaše, jadnica, što je čeka: život ili smrt.

Loupežníci seděli kolem ohně, zpívali a popíjeli, a baba loupežnice metala kozelce.

Razbojnici posjedali oko vatre te piju i pjevaju, a stara se razbojnica premeće.

Ó, našemu děvčátku přebíhal mráz po těle, když se na to dívalo.

Da užasna li prizora za nježnu djevojčicu!

Tu pravili lesní holubi:
„Krukru, krukru, my jsme viděli malého Kaje. Bílá slepice nesla jeho sáňky a on seděl ve voze Sněhové královny, která jela do lesa nám nad hlavou, když jsme leželi v hnízdě. Dechla na nás mladé, i zemřeli všichni kromě nás dvou. Krukru, krukru!“

Sada divlji golubovi zagukaše:
— Gu-u-gu! Vidjeli smo malog Kaya. Bijela mu koka saonice vukla, a on sjedio sa Snježnom kraljicom u njezinim saonama; provezli se odmah iznad šume dok smo još u gnijezdu ležali. Sve nas je, male ptiće, svojim strašnim dahom zadahnula, te svi pogiboše do nas dvoje. Gu-ugu!

„Co to povídáte, vy tam nahoře?“ volala Gerda. „Kam že jela Sněhová královna? Víte něco o tom?“

— Što vi to gore kazujete? — doviknu im Gerda. — Kamo je to išla Snježna kraljica? Je li vam štogod o tome znano?

„Jela patrně do Laponska, neboť tam je stále sníh a led! Jenom se zeptej soba, který stojí uvázán na provaze!“

— Išla je zacijelo u Laponsku, jer je ondje vječni snijeg i led. Pitaj samo toga soba što je tu privezan.

„Je tam led a sníh, je tam krásně a dobře!“ pravil sob. „Tam můžeme volně poskakovat po velkých, lesklých údolích! Tam má Sněhová královna svůj letní stan, ale její pevný zámek je nahoře blízko severní točny, na jednom z ostrovů, které se nazývají Špicberky!“

— Ondje je snijeg i led, ono je divan, blagoslovljen kraj! — uzdahnu sob. — Ondje slobodno naokolo skačeš, juriš preko velikih, blistavih dolina! Tamo je Snježna kraljica razapela svoj ljetni šator, ali su njezini dvori gore više prema Sjevernom polu, na otoku koji se zove Spitsberg.

„Ó Kaji, můj malý Kaji!“ vzdychla Gerda.

— O, Kayu, mali Kayu! — uzdisaše Gerda.

„Lež klidně,“ promluvilo ze spaní loupežnické děvce, „sice ti vrazím nůž do břicha!“

— Ta budi mirna i spavaj! — progovori mala razbojnica — jer ću ti zabosti nož u grudi!

Ráno Gerda vypravovala všechno, co jí lesní holubi řekli. Loupežnické děvčátko se při tom tvářilo velmi vážně, pokyvovalo hlavou a pravilo:
„To je jedno! To je jedno! Víš, kde je Laponsko?“ ptalo se soba.

Ujutro Gerda razbojničkoj djevojčici ispriča sve što joj divlji golubovi rekoše, a mala se razbojnica uozbilji, kimnu glavom i reče:
— Ta opet je isto! Kakve koristi!
— Znaš li gdje je Laponska? — upita soba.

„Kdopak by to měl lépe vědět nežli já,“ pravilo zvíře a oči mu zářily. „Vždyť jsem se tam narodil a tam jsem byl vychován; tam jsem skákal po sněhových pláních!“

— Tko bi to znao bolje od mene! — uzvrati sjeverni jelen, a oči mu se zakrijesiše. — Ondje sam došao na svijet i odrastao, ondje sam skakao po snježnim ravnicama.

„Poslyš!“ řeklo loupežnické děvče Gerdě. „Jak vidíš, všichni naši mužští odešli, ale matka tu ještě je a zůstane zde. Ale ráno se vždycky napije z velké láhve a pak si na chvilku zdřímne. — Potom ti něco udělám pro radost!“

— Čuj! — reći će razbojnička djevojčica Gerdi. — Kako vidiš, svi su naši muškarci otišli, samo je majka kod kuće, te će i ostati; no kasnije će, za doručak, potegnuti iz velike čuture i malo podrijemati, a onda ću ja već nešto za te učiniti.

Vyskočilo z postele, objalo matku kolem krku, tahalo ji za vousy a pravilo:
„Dobré jitro, můj roztomilý kozlíčku!“

Nato skoči iz postelje, obisnu majci oko vrata i potegavši je za bradu reče:
— Dobro jutro, draga moja kozo!

A matka dala dívence jednu přes nos, až jí zčervenal a zmodral, ale to všechno bylo jenom z lásky.

A mati je čvrknu po nosu da je pocrvenio i pomodrio, ali to bijaše od puke dragosti i ljubavi.

Když se pak matka napila ze své láhve a trochu si zdřímla, šlo loupežnické děvčátko k sobovi a pravilo:
„Měla bych vlastně náramnou chuť ještě mnohokrát tě polechtat ostrým nožem po krku, protože pak vždycky tak hezky vypadáš. Ale to je jedno, uvolním tvůj provaz a pomohu ti ven, abys mohl utíkat do Laponska. Vezmi nohy na ramena a dones tuto holčičku do zámku Sněhové královny, kde je její kamarád.

Pošto je mati potegla iz svoje čuture i malo zadrijemala, mala razbojnica ode jelenu pa mu reče:
— Rado bih te još koji put oštrim nožem poškakljala ispod vrata, jer si onda tako smiješan, ali svejedno: odvezat ću te i pomoći ti da odeš u svoju Laponsku; ali treba da valjano grabiš i da ovu djevojčicu odneseš u dvore Snježne kraljice, u kojima boravi njezin drug u igri.

Slyšel jsi beztak, co vypravovala, vždyť hovořila dost nahlas a ty pokaždé posloucháš.“

Ta valjda si čuo što je pripovijedala, jer je dobrano glasno govorila, a ti znaš prisluškivati.

Sob vyskočil radostí do výše. Loupežnické děvče na něj posadilo Gerdu a bylo tak prozíravé, že ji k němu pevně přivázalo, ba ještě jí dalo místo sedla malou podušku.

Sob poskoči uvis od radosti. Mala razbojnica podiže Gerdu na nj; bijaše oprezna te je čvrsto veza da ne padne, i još joj dade jastučić da joj bude mekše.

„To je dobře,“ pravilo. „Tady máš svoje střevíčky, neboť tam bude zima. Ale rukávník si nechám, je příliš hezký! Aby tě nezáblo do rukou, vezmi si ohromné rukavice mé matky, budou ti sahat až k loktům. Oblékni si je — tak, a nyní máš ruce jako moje ohyzdná matka!“

— Evo, nek ti bude — reče joj. — Uzmi svoje krznene čizme, jer će biti zima. Kolčak ću zadržati, jer je zaista lijep. Ali ipak nećeš zepsti, jer evo ti velikih rukavica moje majke: sezat će ti do lakta. Ded navuci ih! Eto si sada po rukama nalik na moju ružnu majku.

Gerda plakala radostí.

Gerda plakaše od radosti.

„Ten tvůj pláč nerada vidím!“ řeklo loupežnické děvčátko. „Nyní se máš právě vesele dívat! A tady máš dva bochníky chleba a šunku, abys neměla hlad.“

— Ne trpim da plačeš! — odsiječe mala razbojnica. — Sada bi se morala veseliti. Na, evo ti dva kruha i butina, da ne budeš gladna.

Obé přivázalo dozadu na soba. Potom otevřelo dveře a zavolalo všechny velké psy dovnitř. Pak přeřízlo provaz svým nožem a řeklo sobovi:
„Tak běž, ale dej pozor na děvčátko!“

Oboje priveza straga na soba. Mala razbojnica otvori vrata, dozva velike psine unutra, prereza nožem konop i doviknu sobu:
— Bježi sad i pazi na djevojčicu!

Gerda vztáhla ruce s velkými rukavicemi k loupežnickému děvčátku a dala mu sbohem. Potom letěl sob cestou necestou, přes bory a doly, skrze velký les a přes bažiny. Utíkal, jak mohl.

Gerda ispruži obje ruke u velikim rukavicama i pozdravi se s malom razbojnicom, a sob poteče kroz veliku šumu brže što je ikad mogao te pojuri preko grmlja i šikarja, preko močvara i stepa.

Vlci vyli a havrani křičeli. Co chvíli se na nebi zablýsklo, až celý obzor hořel jako v červených záplavách.

Zavijahu vuci, a gavrani graktahu. Lako pucketanje čulo se u zraku — nebo se osu crvenilom.

„To je moje stará severní záře!“ pravil sob. „Hleď, jak svítí!“
I běžel ještě rychleji, ve dne v noci. Chléb již byl sněden a šunka také, když se dostali do Laponska. — —

— Evo moje stare sjeverne svjetlosti! — uskliknu sob. — Gledaj kako blista!
A onda poletje još brže, ne zastajući ni danju ni noću. Nestade kruha i butine — stigoše u Laponsku.

Šestá pohádka. Laponka a Finka

Šesta priča — Laponka i Čuhonka

Zastavili se před náramně chatrným domem. Střecha mu sahala až k zemi a dveře měl tak nízké, že chtěl-li někdo ven nebo dovnitř, musil lézt po břiše.

Zaustaviše se kraj neke male kuće. Bješe to jadna koliba: krov joj se spustio do zemlje, a vrata joj tako niska da su ljudi morali puzati kad bi ulazili ili izlazili.

Nikdo nebyl doma kromě staré Laponky, která smažila ryby na olejové lampičce. Sob jí vypravoval Gerdin příběh, ale dříve svůj vlastní, neboť se mu zdál mnohem důležitější. Gerda byla zimou tak zkřehlá, že ani nemohla mluvit.

U kući ne bijaše nikoga doli stare Laponke što je kraj svjetiljke uljanice ribu pržila.
Sob pripovjedi Laponki cijelu Gerdinu povijest, ali tek pošto je najprije svoju ispričao, jer mu se njegova činila važnijom. Gerda se sva ukočila od studeni, te ne mogaše ni riječi izustiti.

„Ach vy ubožátka!“ řekla Laponka. „To musíte ještě běžet daleko, na sta mil odtud, do Finska, neboť tam přebývá Sněhová královna v létě a zažehuje každičký večer modré světlo.

— Kukavci moji! — kaza Laponka. — Još vam valja mnogo putovati; morate prijeći više od sto milja da stignete na visočje Finmarka, gdje stoluje Snježna kraljica i gdje svake večeri modri oganj pali.

Napíši několik slov na sušenou rybu, neboť papír nemám; odevzdejte to tam nahoře mé známé Fince a ta vám poradí lépe nežli já!“

Napisat ću vam nekoliko riječi na suhom bakalaru, jer nemam papira, pa ga gore predajte Čuhonki, koja će vas bolje uputiti negoli ja.

Když se Gerda ohřála, najedla a napila, napsala Laponka několik slov na sušenou rybu. Upozornila Gerdu, aby dopis dobře uschovala, a potom ji opět dobře přivázala na soba. Ten se dal zase do běhu.

Kad se Gerda ugrijala, te pošto se nahranila i napila, Laponka napisa nekoliko riječi na sušenom bakalaru i kaza djevojčici da pazi na pismo, pa je smjesti i priveza na soba, a Jelenko opet pojuri.

Na nebi se opět blýskalo a celou noc plála překrásná modrá severní zář. Tak se dostali do Finska a zaklepali u oné Finky na komín, neboť její stavení nemělo ani dveře.

Pucketalo u zraku, a krasna modrikasta svjetlost plamsala cijele noći. Stigoše u Finmark i zakucaše Čuhonki na dimnjak, jer ne imaše vrata.

Uvnitř bylo horko, takže Finka chodila skoro úplně nahá; byla maličká a náramně špinavá.

Unutra bila tolika vrućina da je Čuhonka išla gotovo naga; bješe malena i veoma prljava.

Ihned svlékla malou Gerdu a zula jí botky a rukavice, aby jí nebylo příliš horko. Potom položila sobovi kus ledu na hlavu a četla, co bylo napsáno na sušené rybě.

Ona odmah Gerdi svuče haljine, rukavice i čizmice da joj ne bude odveć vruće, a jelenu stavi komad leda na glavu, te počne čitati što na bakalaru bijaše napisano.

Četla to třikrát, až to uměla zpaměti. Potom hodila rybu do hrnce, neboť se ještě dobře mohla jíst a Finka nikdy nic nepohodila.

Pročita do tri puta, tako te znade napamet, a onda ribu baci u kotao, jer se lijepo mogla pojesti, a u Čuhonke se nije rasipalo.

Pak jí sob vypravoval nejprve svůj příběh, potom příběh malé Gerdy. Fince svítily oči, ale neřekla nic.

Sada sob najprije ispriča svoju povijest, a onda Gerdinu. Čuhonka žmirkaše svojim pametnim očima, ali ništa ne reče.

„Jsi velmi chytrá,“ pravil sob. „A já vím, že dovedeš svázat všechny větry světa jedinou nití. Rozváže-li lodník jeden uzel, dostane dobrý vítr, rozváže-li druhý, zavane to prudce, a rozváže-li třetí a čtvrtý, zaburácí takový vichr, až se lesy vyvracejí z kořenů.

— Ti si tako pametna — kaza sob. — Znam da možeš sve vjetrove svijeta jednim koncem svezati:2 kada brodar odriješi jedan čvor, eto mu pogodna vjetra; odveže li drugi, oštro zapuše; odriješi li treći i četvrti, obori se oluja što stabla iz korijena čupa.

Nechtěla bys dát tomuhle děvčátku nápoj, kterým nabude síly dvanácti mužů, aby přemohlo Sněhovou královnu?“

Ne bi li htjela ovoj djevojčici dati napitak da dobije snagu dvanaestorice 3 i da svlada Snježnu kraljicu?

„Síly dvanácti mužů!“ zasmála se Finka. „To by toho asi spravila!“

— Snagu dvanaestorice? — začudi se Čuhonka. — Ništa joj ne bi koristilo.

I šla potom k jakési poličce, vyndala odtud kus černé, sbalené kůže a rozbalila ji. Byla na ní napsána podivná písmena a Finka četla, až jí pot stékal po čele.

I priñe polici, skide s nje veliku, smotanu kožu i razmota je. U njoj bijahu ispisana čudnovata slova. Čuhonka se u nju zadubi te čitaše i čitaše da joj je sve kapao znoj sa čela.

Avšak sob opět prosil velmi naléhavě za Gerdu a ta se dívala tak prosebnýma očima, plnýma slz, že Finka začala zase svítit očima. I zatáhla soba do kouta a šeptala mu, kladouc mu čerstvý led na hlavu:

Sob je sveudilj moljaše za malu Gerdu, koja u nju upiraše oči pune suza i molbi, te Čuhonka i opet poče žmirkati. Povuče soba u kut i ondje mu, pošto mu izmijeni led na glavi, stade šaptati:

„Malý Kaj je opravdu u Sněhové královny. Má tam všeho podle libosti, nač si jen vzpomene, a myslí, že se mu dostalo nejlepšího údělu na světě. Ale to je tím, že mu vlétla střepina skla do srdce a kousíček do oka. Ty je nutno nejprve vyndat, sice se nikdy nestane opět člověkem a Sněhová královna nad ním podrží svou moc.“

— Mali je Kay doista kod Snježne kraljice; sasvim je zadovoljan i misli da nigdje na svijetu nije onako lijepo; to dolazi odatle što mu je zrnce staklovine zašlo u srce, a trunak mu sitan još oko natrunio. Valja mu najprije odande ukloniti staklovinu, jer ako se ne izvadi, od njega nikad više pravog čovjeka, a Snježna će kraljica čuvati moć nad njim.

„Ale copak nemůžeš dát malé Gerdě něco, čím dostane moc nade vším?“

— Zar ne možeš maloj Gerdi dati štogod 4 čime bi sve to nadvladala?

„Nemohu jí dát větší moc, nežli již má. Což nevidíš, jak je tato její moc veliká? Nevidíš, jak lidé a zvířata jí slouží, jak se pěšky, a k tomu bosa, dostala tak daleko do světa?

— Ne mogu joj dati veće moći nego što je već ima. Zar ne vidiš kolika je u nje moć? Zar ne vidiš kako joj moraju služiti i ljudi i životinje? Zar ne vidiš koliko je, sve onako bosa, po svijetu prošla?

My jí nemusíme dávat moc, ta tkví v jejím srdci, spočívá v tom, že ona je rozkošné, nevinné dítě.

Neće ona u nas snage smoći, niti joj je mi možemo dati; moć je u njezinu srcu, ondje ona snagu smâže, jer je milo, nevino dijete.

Nedostane-li se sama k Sněhové královně a nevyndá-li sklo z oka malého Kaje, nemůžeme jí pomoci.

Ne uzmogne li sama Snježnoj kraljici stići i malome Kayu izvaditi staklovinu, u nas joj slaba pomoć.

Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny, dones tam dívčinu! Posaď ji k velkému keři s červenými jahodami, které rostou ve sněhu. Nezdržuj se a pospěš zase zpět!“

Dvije milje odavde počinje vrt Snježne kraljice. Odnesi onamo djevojčicu i ostavi je kad doñeš do velikog grma što s crvenim bobicama u snijegu stoji. Ne troši riječi, već pojuri da se što prije ovamo vratiš!

I zvedla Finka malou Gerdu na soba, a ten pak utíkal, jak nejrychleji dovedl.

I Čuhonka podiže malu Gerdu na soba, koji pojuri što je bolje mogao.