“Oh, I have forgotten my boots and my mittens,” cried little Gerda, as soon as she felt the cutting cold, but the reindeer dared not stop, so he ran on till he reached the bush with the red berries; here he set Gerda down, and he kissed her, and the great bright tears trickled over the animal’s cheeks; then he left her and ran back as fast as he could.

„Ó, vždyť nemám své střevíčky! Vždyť nemám své huňaté rukavice!“ volala malá Gerda. Zpozorovala to, když ji začalo zábst. Ale sob si netroufal se zastavit, utíkal, až přiběhl k velkému keři jahod. Tam složil Gerdu a políbil ji na ústa, přičemž mu kanuly po tvářích slzy velké jako hrachy. Potom ubíhal zas, jak dovedl, zpět.

There stood poor Gerda, without shoes, without gloves, in the midst of cold, dreary, ice-bound Finland.

Ubohá Gerda tu stála bez střevíčků a rukavic uprostřed mrazivého, ledového Finska.

She ran forwards as quickly as she could, when a whole regiment of snow-flakes came round her; they did not, however, fall from the sky, which was quite clear and glittering with the northern lights.

I rozběhla se dále, jak jen mohla. Náhle k ní přicházel celý šik sněhových vloček. Nepadaly z nebe, neboť to bylo docela jasné a svítilo severní září,

The snow-flakes ran along the ground, and the nearer they came to her, the larger they appeared.

nýbrž pobíhaly po zemi, a čím více se blížily, tím byly větší.

Gerda remembered how large and beautiful they looked through the burning-glass. But these were really larger, and much more terrible, for they were alive, and were the guards of the Snow Queen, and had the strangest shapes.

Gerda se ještě pamatovala, jak hezké byly sněhové vločky pod zvětšovacím sklem, ale zde vypadaly docela jinak. Byly velké, živé a strašlivé. Byly to přední stráže Sněhové královny.

Some were like great porcupines, others like twisted serpents with their heads stretching out, and some few were like little fat bears with their hair bristled; but all were dazzlingly white, and all were living snow-flakes.

Měly nejpodivnější postavy. Některé vypadaly jako oškliví, velcí dikobrazi, jiné jako spletence hadů, kteří vystrkují hlavy, a jiné jako tlustí medvídkové se zježenou srstí. Všechny sněhové vločky svítily bělostí, všechny byly živé.

Then little Gerda repeated the Lord’s Prayer, and the cold was so great that she could see her own breath come out of her mouth like steam as she uttered the words.

I začala se malá Gerda modlit. Bylo zima, že viděla svůj dech, vycházející z úst jako pára,

The steam appeared to increase, as she continued her prayer, till it took the shape of little angels who grew larger the moment they touched the earth. They all wore helmets on their heads, and carried spears and shields.

která se stále zhušťovala a brala na sebe podobu malých, jasných andělíčků. Ti rostli a rostli, jakmile se dotkli země, a všichni měli přilbu na hlavě a oštěp a štít v rukou.

Their number continued to increase more and more; and by the time Gerda had finished her prayers, a whole legion stood round her.

Množili se a množili, a když Gerda skončila modlitbu, byl jich kolem ní celý šik.

They thrust their spears into the terrible snow-flakes, so that they shivered into a hundred pieces, and little Gerda could go forward with courage and safety.

Bodali oštěpy do strašlivých sněhových vloček, až je roztříštili v tisíce kusů, a malá Gerda šla docela bezpečně a vesele kupředu.

The angels stroked her hands and feet, so that she felt the cold less, and she hastened on to the Snow Queen’s castle.

Andělé jí hladili nohy a ruce, takže již tolik necítila, jak je zima, a šla rychle vpřed k zámku Sněhové královny. — —

But now we must see what Kay is doing. In truth he thought not of little Gerda, and never supposed she could be standing in the front of the palace.

Ale nyní se nejdříve podíváme, jak se dařilo Kajovi. Nemyslil vůbec na malou Gerdu, a tím méně tušil, že ona stojí před zámkem.

Seventh Story: Of the Palace of the Snow Queen and What Happened There At Last

Sedmá pohádka. Co se dálo v zámku Sněhové královny a co se přihodilo potom

The walls of the palace were formed of drifted snow, and the windows and doors of the cutting winds.

Stěny zámku byly z poletujícího sněhu a okna a dveře z řezavého větru.

There were more than a hundred rooms in it, all as if they had been formed with snow blown together. The largest of them extended for several miles; they were all lighted up by the vivid light of the aurora, and they were so large and empty, so icy cold and glittering!

Bylo tu na sta sálů, všechny tak, jak je sníh navál. Největší se táhl na mnoho mil. Všechny byly osvětleny severní září a byly náramně velké, ale prázdné a ledově chladné a zářivé.

There were no amusements here, not even a little bear’s ball, when the storm might have been the music, and the bears could have danced on their hind legs, and shown their good manners. There were no pleasant games of snap-dragon, or touch, or even a gossip over the tea-table, for the young-lady foxes. Empty, vast, and cold were the halls of the Snow Queen.

Nikdy sem nepřišlo ani tolik veselí, jako bývá na plese medvědů, když jim vichr k tomu hraje a ledoví medvědi chodí po zadních nohách a chovají se vybraně. Nikdy se tu nekonaly hry se zástavami a vyplácením; ba nebyly tu ani kávové schůzky bílých liščích slečinek. Prázdno a zima bylo ve velkých sálech Sněhové královny.

The flickering flame of the northern lights could be plainly seen, whether they rose high or low in the heavens, from every part of the castle.

Severní záře svítila tak pravidelně, že bys mohl vypočítat, kdy bude svítit nejvíc a kdy nejméně.

In the midst of its empty, endless hall of snow was a frozen lake, broken on its surface into a thousand forms; each piece resembled another, from being in itself perfect as a work of art, and in the centre of this lake sat the Snow Queen, when she was at home. She called the lake “The Mirror of Reason,” and said that it was the best, and indeed the only one in the world.

Uprostřed prázdného, nekonečného sněhového sálu bylo zamrzlé jezero. Led na něm byl roztříštěn na tisíce kusů, ale každý kus byl přesně takový jako druhý, že to bylo opravdu umělecké. A uprostřed něho seděla Sněhová královna, když byla doma. Říkala, že sedí na zrcadle rozumu a to že je jediné a nejlepší na tomto světě.

Little Kay was quite blue with cold, indeed almost black, but he did not feel it; for the Snow Queen had kissed away the icy shiverings, and his heart was already a lump of ice.

Malý Kaj byl zimou celý modrý, ba skoro černý. Ale nepozoroval to, neboť mu královna polibkem odčarovala pocit zimy a jeho srdce bylo takřka rampouchem.

He dragged some sharp, flat pieces of ice to and fro, and placed them together in all kinds of positions, as if he wished to make something out of them; just as we try to form various figures with little tablets of wood which we call “a Chinese puzzle.”

Chodil a tahal několik ostrých plochých ledových ker, které přerozmanitě skládal, neboť z nich chtěl něco sestavit. Počínal si jako ostatní děti, když skládají dřevěné destičky ve všelijaké tvary.

Kay’s fingers were very artistic; it was the icy game of reason at which he played, and in his eyes the figures were very remarkable, and of the highest importance; this opinion was owing to the piece of glass still sticking in his eye. He composed many complete figures, forming different words, but there was one word he never could manage to form, although he wished it very much. It was the word “Eternity.” The Snow Queen had said to him,

Kaj také sestavoval tvary a nejumělečtější z nich byla „ledová hra rozumu.“ Zdálo se mu, že jsou ty tvary znamenité a důležité. To způsobovala ona střepina skla, jež mu tkvěla v oku. Kaj sestavoval rovněž tvary, které tvořily psané slovo. Ale nikdy nedovedl sestavit slovo, které nejvíce chtěl, totiž: Věčnost. A Sněhová královna pravila:

“When you can find out this, you shall be your own master, and I will give you the whole world and a new pair of skates.”

„Sestavíš-li to slovo, staneš se svým samostatným pánem a já ti dám celý svět a ještě pár bruslí!“

But he could not accomplish it.

Ale on to nedovedl.

“Now I must hasten away to warmer countries,” said the Snow Queen. “I will go and look into the black craters of the tops of the burning mountains, Etna and Vesuvius, as they are called,—I shall make them look white, which will be good for them, and for the lemons and the grapes.”

„Nyní odletím do teplých zemí,“ řekla Sněhová královna. „Chci se tam podívat do černých kotlů.“
Těmi kotli myslila hory chrlící oheň, sopky Etnu a Vesuv, jak my jim říkáme.
„Trochu je pobělím,“ pravila, „neboť to dělá dobře citrónům a vinné révě.“

And away flew the Snow Queen, leaving little Kay quite alone in the great hall which was so many miles in length; so he sat and looked at his pieces of ice, and was thinking so deeply, and sat so still, that any one might have supposed he was frozen.

Sněhová královna tedy odletěla a Kaj seděl úplně sám v prázdném ledovém sále — dlouhém mnoho mil. Díval se na ledové kry a přemýšlel a přemýšlel, až to v něm praskalo. Úplně tuhý seděl tiše, že bys myslil, že je nadobro zmrzlý.

Just at this moment it happened that little Gerda came through the great door of the castle. Cutting winds were raging around her, but she offered up a prayer and the winds sank down as if they were going to sleep; and she went on till she came to the large empty hall, and caught sight of Kay; she knew him directly; she flew to him and threw her arms round his neck, and held him fast, while she exclaimed,

Vtom právě vešla Gerda do zámku velkou branou z řezavých větrů. Ale ona se pomodlila večerní modlitbu a větry se utišily, jako by chtěly usnout, a Gerda vstoupila do velkých, prázdných, studených sálů. — Tu spatřila Kaje, poznala jej, padla mu okolo krku a zvolala:

“Kay, dear little Kay, I have found you at last.”

„Kaji, můj miláčku, malý Kaji! Tedy jsem tě přece našla!“

But he sat quite still, stiff and cold.

Ale on seděl úplně tiše, strnulý a chladný.

Then little Gerda wept hot tears, which fell on his breast, and penetrated into his heart, and thawed the lump of ice, and washed away the little piece of glass which had stuck there. Then he looked at her, and she sang—

I vytryskly Gerdě horké slzy. Padaly mu na prsa, pronikly až k srdci, roztavily rampouch a strávily střepinu zrcadla uvnitř. Kaj se na ni podíval a ona zpívala píseň:

“Roses bloom and cease to be,
But we shall the Christ-child see.”

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

Then Kay burst into tears, and he wept so that the splinter of glass swam out of his eye. Then he recognized Gerda, and said, joyfully,

Tu vypukl Kaj v pláč. Plakal, až mu střepinka skla vypadla z oka, poznal Gerdu a jásal:

“Gerda, dear little Gerda, where have you been all this time, and where have I been?”

„Gerdo! Miláčku, malá Gerdo! Kdepak jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“

And he looked all around him, and said, “How cold it is, and how large and empty it all looks,” and he clung to Gerda, and she laughed and wept for joy.

I rozhlížel se kolem. „To je zde zima! A tak prázdno a všechno tak veliké!“ Kaj se přivinul ke Gerdě a ona se smála a plakala radostí.

It was so pleasing to see them that the pieces of ice even danced about; and when they were tired and went to lie down, they formed themselves into the letters of the word which the Snow Queen had said he must find out before he could be his own master, and have the whole world and a pair of new skates.

Bylo to tak krásné, že i kusy ledu tančily radostí kolem. Když byly kusy ledu unaveny a lehly si, tvořily právě ono slovo, o němž Sněhová královna řekla Kajovi, že sestaví-li je, bude svým pánem a ona mu dá celý svět a k tomu ještě pár nových bruslí.

Then Gerda kissed his cheeks, and they became blooming; and she kissed his eyes, and they shone like her own; she kissed his hands and his feet, and then he became quite healthy and cheerful.

A Gerda jej líbala na tváře, až opět rozkvetly. Líbala mu ruce a nohy, až byl opět čilý a zdravý.

The Snow Queen might come home now when she pleased, for there stood his certainty of freedom, in the word she wanted, written in shining letters of ice.

Jen ať si Sněhová královna přijde domů, jeho osvobození je tu napsáno zářivými rampouchy. —

Then they took each other by the hand, and went forth from the great palace of ice. They spoke of the grandmother, and of the roses on the roof, and as they went on the winds were at rest, and the sun burst forth.

I vzali se za ruce a šli z velkého zámku. Hovořili o babičce a růžích nahoře v podstřeší. A kudy šli, uložily se větry a zazářilo slunce.

When they arrived at the bush with red berries, there stood the reindeer waiting for them, and he had brought another young reindeer with him, whose udders were full, and the children drank her warm milk and kissed her on the mouth.

Když se blížili ke keři s červenými jahodami, stál tu sob a čekal. Měl s sebou mladou sobí samici, jejíž vemeno bylo plné. Dala oběma dětem své teplé mléko a políbila je na ústa.

Then they carried Kay and Gerda first to the Finland woman, where they warmed themselves thoroughly in the hot room, and she gave them directions about their journey home. Next they went to the Lapland woman, who had made some new clothes for them, and put their sleighs in order.

Potom odnesli oba sobi Kaje a Gerdu nejprve k Fince, kde se ohřáli v její horké světnici a poradili se s ní o zpáteční cestě, a potom k Laponce, která jim ušila nové šaty a upravila sáně.

Both the reindeer ran by their side, and followed them as far as the boundaries of the country, where the first green leaves were budding. And here they took leave of the two reindeer and the Lapland woman, and all said—Farewell.

A sob a mladá sobí samička poskakovali a utíkali s nimi až na hranice země. Tam, kde vyhlížela první zeleň, rozloučily se děti se soby a s Laponkou.
„Sbohem!“ řekli si navzájem.

Then the birds began to twitter, and the forest too was full of green young leaves; and out of it came a beautiful horse, which Gerda remembered, for it was one which had drawn the golden coach. A young girl was riding upon it, with a shining red cap on her head, and pistols in her belt.

První ptáčkové začali cvrlikat a les měl zelené pupence. Z lesa vyjela na krásném koni, kterého Gerda znala (byl kdysi připřažen k zlatému kočárku), mladá dívka se zářivě červenou čapkou na hlavě a s pistolemi po boku.

It was the little robber-maiden, who had got tired of staying at home; she was going first to the north, and if that did not suit her, she meant to try some other part of the world.

Byla to loupežnická dívka, kterou omrzelo být doma, i chtěla nejprve na sever a později jiným směrem, podle toho, co ji napadne.

She knew Gerda directly, and Gerda remembered her: it was a joyful meeting.

Poznala hned Gerdu a Gerda poznala ji. To bylo radosti!

“You are a fine fellow to go gadding about in this way,” said she to little Kay, “I should like to know whether you deserve that any one should go to the end of the world to find you.”

„Jsi ty ale chlapík a dovedeš se potulovat!“ řekla malému Kajovi. „Ale ráda bych věděla, zasloužíš-li, aby někdo pro tebe běžel až na konec světa!“

But Gerda patted her cheeks, and asked after the prince and princess.

Ale Gerda jej pohladila po tvářích a ptala se po princi a princezně.

“They are gone to foreign countries,” said the robber-girl.

„Ti odjeli do cizích zemí!“ pravilo loupežnické děvčátko.

“And the crow?” asked Gerda.

„A vrána také?“ ptala se malá Gerda.

“Oh, the crow is dead,” she replied; “his tame sweetheart is now a widow, and wears a bit of black worsted round her leg. She mourns very pitifully, but it is all stuff. But now tell me how you managed to get him back.”

„Vrána je mrtva!“ odvětilo děvčátko. „Její krotká přítelkyně osiřela a nosí černý pásek okolo nožičky. Naříká náramně, ale to se jenom tak staví. — Ale teď mi povídej, jak se tobě daří a jak ses dostala ke Kajovi!“

Then Gerda and Kay told her all about it.

A oba, Gerda i Kaj, vypravovali.

“Snip, snap, snare! it’s all right at last,” said the robber-girl.
Then she took both their hands, and promised that if ever she should pass through the town, she would call and pay them a visit.

„A byla tam papírová zem a vy jste se propadli až sem!“ řekla loupežnická dívka, když dokončili. I podala jim oběma ruku a slíbila, že pojede-li někdy jejich městem, zajde k nim na návštěvu.

And then she rode away into the wide world. But Gerda and Kay went hand-in-hand towards home; and as they advanced, spring appeared more lovely with its green verdure and its beautiful flowers. Very soon they recognized the large town where they lived, and the tall steeples of the churches, in which the sweet bells were ringing a merry peal as they entered it, and found their way to their grandmother’s door.

Potom jela dále do širého světa. Ale Kaj a Gerda šli ruku v ruce, a kudy kráčeli, bylo krásné jaro s květinami a zelení. Kostelní zvony vyzváněly a oni poznali věže velkého města, v němž bydleli.

They went upstairs into the little room, where all looked just as it used to do. The old clock was going “tick, tick,” and the hands pointed to the time of day, but as they passed through the door into the room they perceived that they were both grown up, and become a man and woman.

I šli do něho a rovnou k babiččiným dveřím po schodech do světnice. V té stálo vše na témž místě jako dříve a hodiny říkaly: Tik, tak! A ručičky se otáčely. Ale když procházeli dveřmi, zpozorovali, že se stali dorostlými lidmi.

The roses out on the roof were in full bloom, and peeped in at the window; and there stood the little chairs, on which they had sat when children; and Kay and Gerda seated themselves each on their own chair, and held each other by the hand, while the cold empty grandeur of the Snow Queen’s palace vanished from their memories like a painful dream.

Růže na římse kvetly a dosahovaly až do otevřených oken. Tu také stály obě dětské stoličky a Kaj a Gerda si sedli každý na svou a drželi se za ruce. Zapomněli na chladnou krásu u Sněhové královny jako na těžký sen.

The grandmother sat in God’s bright sunshine, and she read aloud from the Bible, “Except ye become as little children, ye shall in no wise enter into the kingdom of God.”

Babička seděla v záři božího sluníčka a četla hlasitě z bible.

And Kay and Gerda looked into each other’s eyes, and all at once understood the words of the old song,

A Kaj a Gerda se dívali sobě navzájem do očí a náhle porozuměli staré písni:

“Roses bloom and cease to be,
But we shall the Christ-child see.”

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

And they both sat there, grown up, yet children at heart; and it was summer,—warm, beautiful summer.

I seděli tu oba dorostlí, a přece děti, děti srdcem. A bylo jaro, vonné, krásné jaro!