A Gerda jí vyprávěla všechno. Stařena potřásala hlavou a říkala: „Hm, hm!“ Když jí Gerda všechno vypověděla a otázala se jí, neviděla-li malého Kaje, řekla stařena, že sice nešel okolo, ale že jistě půjde, jen aby nebyla smutná a raději si pochutnala na jejích třešních. A ať se podívá na její květiny, které jsou krásnější nežli jakákoli obrázková kniha, neboť každá květina dovede vypravovat celou pohádku. Pak vzala Gerdu za ruku a vešly do chaloupky.

Gerda joj poče pričati o svemu, a starica neprestano vrtjela glavom i ponavljala:
— Hm, hm!
Kad je djevojčica dovršila svoje kazivanje, upita staricu nije li vidjela malog Kaya, a starica joj uzvrati kako onuda nije prošao, ali će možda još naići. Kaza joj da se ne žalosti, već neka kuša njezine trešnje, neka pogleda njezino cvijeće što je ljepše nego i u kojoj slikovnici — svaki cvijet umije priču pričati.

Stařena zavřela za sebou dveře.

I starica uze djevojčicu za ruku te je uvede u kolibu i zaključa vrata.

Okna tu byla vysoko, až u stropu, a tabulky v nich byly červené, modré a žluté. Denní světlo sem padalo velmi podivně a hrálo všemi barvami. Na stole byly překrásné třešně a Gerda si jich směla vzít, co chtěla.

Prozori bijahu visoko podignuti, a stakla crvena, modra i žuta, tako te je danje svjetlo padalo unutra u čudnovatim šarenim prijelomima; na stolu se crvenjele divne trešnje Gerda mogaše jesti koliko joj srce ište.

Co takto jedla, česala ji stařena zlatým hřebenem, až se Gerdě kadeřily vlasy a velmi pěkně se leskly do žluta okolo malého přívětivého obličeje, který byl okrouhlý a podobal se růžičce.

Dok je jela, starica joj kosu zlatnim češljem češljala, a svijetla se kosa u lijepim zlaćanim uvojcima povijala niz milo okruglo lišce, poput ružice rumeno.

„Takovou sladkou dívenku jsem si již dlouho přála mít!“ řekla stařena. „Však uvidíš, jak se nám spolu dobře povede!“

— Odavno već želim takvu milu djevojčicu — govoraše starica. — Vidjet ćeš kako ćemo se slagati i kako će nam lijepo biti.

A co tak česala malé Gerdě vlásky, zapomínala Gerda víc a více na svého kamaráda Kaje. Stařena se totiž vyznala v čárech, ale nebyla zlou čarodějnicí. Čarovala jenom trochu pro své potěšení a chtěla si malou Gerdu podržet.

I što joj je dalje starica kosu češljala, sve je više djevojčica zaboravljala svoga malog druga, jer starica bijaše čarobnica. Nije bila zla čarobnica; samo je malo čarala, a i to zabave radi. Sad je htjela da kod sebe drži malu Gerdu;

Pak vyšla do zahrady a zvedla svou berličku nade všechny růžové keře. Třebaže růže překrásně kvetly, zapadly náhle do černé země, že ani nebylo vidět, kde stály.

stoga iziñe u vrt, mahnu štapom iznad ružinih grmova, a oni, kako god su lijepo cvali, nestadoše u crnoj zemlji svi odreda, te više i nisi mogao vidjeti gdje su prije bili.

Stařena se totiž bála, že by si Gerda vzpomněla na své vlastní růže, kdyby zde spatřila tyto květy. Tu by se také upamatovala na Kaje a utekla by jí.

Bojala se stara da bi se mala Gerda, videći ruže, sjetila svojih ruža i malog Kaya te bi onda pobjegla kući.

I vedla Gerdu do květnice. — Co zde bylo vůně a krásy! Všechny květiny, jaké si jen možno pomyslit v kterékoli době roční, stály zde v plné nádheře. Žádná obrázková kniha by nemohla být pestřejší a krásnější.

Nato starica odvede Gerdu u cvjetnjak. Bože mili, kakva li tu mirisa bijaše, kakve li krasote! Bješe cvijeća kakva samo zamisliti možeš, cvijeća iz svih godišnjih doba, svih boja, u najljepšem cvatu. Nikakva ga slikovnica nema ljepšega ni šarenijega.

Gerda poskakovala radostí a hrála si, až slunce zapadlo za vysokými třešňovými stromy. Pak jí stařena ustlala v pěkné postýlce s červenými, hedvábnými poduškami, protkanými modrými fialkami. Spalo a snilo se jí tuze krásně.

Gerda skakaše od radosti te se igraše dok sunce ne klonu zapadu, iza visokih, granatih trešanja. A tada starica priredi divnu posteljicu sa crvenim, svilenim jastucima po kojima bijahu navezene modre ljubičice; tu djevojčica slatko usnu, i divne snivaše sne, kao kakva kraljevna u vjenčani dan.

Druhého dne si směla opět hrát s květinami v teplém slunečním svitu; a tak to šlo mnoho dní.

Sutradan se mogla opet igrati sa cvijećem u toplu sjaju sunca — tako proñoše mnogi dani.

Gerda znala každou květinu. Ale třeba jich bylo sebevíc, přece se jí zdálo, že jedna chybí. Ale nevěděla, která to je.

Gerda poznavaše svaki i najmanji cvijet, i ma koliko ondje cvijeća bilo, sve se djevojčici činilo da jednoga ipak nema — kojega, to pak nije znala.

Jednoho dne seděla a zadívala se na stařenčin klobouk s malovanými květinami, mezi nimiž nejkrásnější byla růže.

I tako jednoga dana sjedaše u vrtu i promatraše staričin slamni šešir po kojemu bijaše naslikano svakojako cvijeće, a meñu njim ruža ponajljepša.

Stařena zapomněla sejmout ji s klobouku, když ostatní schovala pod zem.

Starica bješe zaboravila da ružu makne izmeñu cvijeća na svome ljetnom šeširu kadno je prave ruže iz cvjetnjaka uklonila i u zemlju ih zatjerala.

Ale tak tomu bývá, že zřídka máme všechny myšlenky pohromadě.

Tako već biva kada čovjek nije uvijek pribran.

„Cože!“ zvolala Gerda. „Nejsou zde žádné růže?“ I poskakovala mezi záhony, hledala a hledala, ale nemohla žádnou růži nalézt.
I sedla si a dala se do pláče. Ale její horké slzy dopadly právě tam, kde se propadl jeden růžový keř. Když teplé slzy ovlažily půdu, vyrazil ze země keř v plném květu, jako byl, než se propadl. Gerda jej objímala, líbala růže a myslila na krásné růže doma a s nimi na malého Kaje.

— Što! — uzviknu Gerda. — Zar to ružâ ovdje nema? — i otrča meñu lijehe da ih traži.
Traži ovdje, traži ondje, ali nigdje da ih nañe.
Djevojčica sjede i zaplaka, a vruće joj suzice kapahu na zemlju upravo na ono mjesto gdje bijaše iščeznuo jedan izmeñu ružinih grmova; tek što suze zemlju nakvasiše, najedanput iz nje niknu ružin žbun, isto onako rascvao kakav bijaše kadno je u zemlju nestao. Gerda ga zagrli, poljubi mu cvijet za cvijetom, prisjeti se krasnih svojih ruža kod kuće, prisjeti se malog Kaya.

„Ó, jak jen jsem mohla zapomenout!“ řeklo děvčátko. „Vždyť jsem měla hledat Kaje! Nevíte, kde je?“ ptala se růží. „Myslíte, že je mrtev a že zmizel?“

— Gle, koliko sam se zadržala! — uskliknu djevojčica. — Ta nisam li pošla tražiti Kaya? Znate li gdje je? — upita ruže. Mislite li da je mrtav, da ga više nema?

„Mrtev není,“ řekly růže. „Byly jsme přece v zemi a v té jsou všichni mrtví; ale Kaj tam nebyl!“

— Nije mrtav, ne — uzvratiše ruže. — Ta bijasmo u zemlji, svi su mrtvi ondje, ali Kaya ne bijaše.

„Děkuji vám!“ řekla malá Gerda, i šla k ostatním květinám, dívala se jim do kalíšků a tázala se: „Nevíte, kde je malý Kaj?“

— Hvala vam — reče Gerda te poñe drugom cvijeću; svakom cvijetku u čašku zaviri i upita: — Znaš li možda gdje je mali Kay?

Ale každá květinka snila v slunečním svitu svou vlastní pohádku. Gerda jich tolik od nich slyšela, ale žádná nevěděla o Kajovi.

A svaki se cvijetak na suncu njihao sanjajući svoju bajku ili priču, i mnogih se naslušala Gerda, no nijedan ne zna o Kayu štogod kazati.

Co asi povídala zlatá lilie?

Pa što to kazivaše crveni ljiljan?

„Slyš buben: Bum! Bum! Jenom dva zvuky, stále jenom: Bum! Slyš smuteční zpěv žen! Slyš volání knězovo! — Ve své dlouhé, červené říze stojí hindská žena na hranici, plameny šlehají kolem ní a jejího mrtvého muže. Zdali plamen srdce zhyne v plameni hranice?“

»Čuješ li bubanj: bum-bum? Samo su dva zvuka, uvijek: bum-bum! Počuj kako žene nariču, počuj brahmanskog svećenika! U dugu, crvenu plaštu Hindustanka stoji na lomači. Plamen liže oko nje i oko mrtvoga joj muža, ali Hindustanka misli na živoga što je s ostalima u krug stao, na onoga čije oči pale žešće nego plamen, na onoga što joj ognjem svojih očiju srce sažiže jače od plamena na kojem će joj evo tijelo u pepeo sagorjeti. Može li plamen lomače ugasiti srca plam?«

„Tomuhle já vůbec nerozumím!“ řekla malá Gerda.

— To nikako ne razumijem — kaza mala Gerda.

„To je moje pohádka!“ pravila zlatá lilie.

— To je moja bajka — reče crveni ljiljan.

Co mluvil svlačec?

A što priča hladolež?

„Tam nad úzkou pěšinkou visí starý rytířský hrad. Hustý svlačec rozrostl se po starých, červených zdech, lupen na lupenu až k besídce. Tam stojí krásná dívka, naklání se přes zábradlí a dívá se na pěšinku. Žádná růže, klonící se mezi větvičkami, není svěžejší nežli ona; žádný květ jabloně se nechvěje nedočkavěji, když jej vítr odvívá ze stromu, nežli se chvěje ona. Jak šustí její nádherný šat! On ještě nepřichází!“

»Iznad uzane staze nadvio se drevni zamak; gusti zimzelen uspuzao po starim, crvenim zidinama, list do lista povio se oko shoda; na shodu stoji djevojka, nagnula se preko ograde i gleda dolje na puteljak. Nema te ruže na grančici što bi od nje bila svježija ili ljepša — ni cvijetak s rascvale jabuke, kad ga vjetar ponese, ne lebdi u zraku tako lako kao ona; a kako li meka svila na njoj šušti! „Zar ga još nema?”«

„Koho myslíš? Kaje?“ ptala se malá Gerda.

— Misliš, Kaya? — upita mala Gerda.

„Já mluvím jenom o své pohádce, o svém snu,“ odpověděl svlačec.

— Govorim o svojoj bajci, o svome snu — uzvrati hladolež.

Co říkala malá sněženka?

Što li priča mala visibaba?

„Mezi dvěma stromy visí na provazech dlouhé prkno, je to houpačka. Dvě hezounké dětičky — jejich šaty jsou bílé jak sníh a zelené hedvábné stuhy vlají z jejich klobouků — jsou na ní a houpají se.

»Izmeñu drveća o konopu visi duga daska — to je njihaljka. Dvije ljupke djevojčice sjede na njoj i ljuljaju se: haljine im bijele poput snijega, svilene im trake, duge i zelene, lepršaju oko šešira.

Bratr, větší z obou, stojí na houpačce, jednou rukou obemyká provaz, aby se udržel, neboť v druhé ruce má hrneček, v ústech má stébélko. Houpačka se hýbe a bubliny s krásnými, duhovými barvami poletují;

Bratac, nešto veći od njih, stoji na ljuljački: naslonio se na konop, obuhvativši ga, da se pridržava, jer u jednoj ruci drži zdjelicu, a u drugoj glineni kamiš; otpuhuje mjehuriće od sapunice. Njihaljka se njiše, mjehurići se nadimlju i lete prelijevajući se u krasnim bojama;

poslední ještě visí na stébélku a otáčí se vánkem. Černý psík, lehký jako ty bubliny, vzpřímí se na zadních nohách a chce také na houpačku; ta uletí, pes upadne, štěká a zlobí se. Děti jej dráždí — a bubliny praskají. Můj zpěv je takové houpající se prkno, takový praskající bublinový obrázek!“

posljednji još visi na duhaljci i ljulja se na vjetru. Njihaljka se njiše, a crno se psetance, lagano ko i mjehurići, uspravlja na stražnje noge: i ono bi se ljuljalo. No njihaljka se vraća, psetance pada, laje i ljuti se. Djeca mu se smiju, mjehurići pucaju. Daska što se ljulja, pa nestalna slika pjenastih mjehurića — eto moje pjesme.«

„Snad je to pěkné, co vypravuješ, ale povídáš to tak smutně a vůbec ani nejmenuješ Kaje.“
Co povídají hyacinty?

— Ne velim da nije lijepo što kazuješ, ali pripovijedaš tako tužno, a maloga Kaya i ne spominješ.
Kakvu li priču zumbuli imaju?

„Byly tři krásné sestry, docela průhledné a jemné. Jedna nosila červené šaty, druhá modré a třetí úplně bílé. Ruku v ruce tančily na břehu tichého jezera v jasné záři měsíční. Nebyly to víly, byly to dcery lidí.

»Bile jednom tri sestre, nježne, tanahne. U jedne haljina crvena, u druge modra, a u treće sasvim bijela. Držeći se za ruke igrahu kolo pokraj tiha jezera, na jasnoj mjesečini. Ne bijahu to vile, već kćeri ljudske.

Byla tam překrásná vůně a dívky zmizely v lese. Vůně se ještě zesílila. — Tři rakve, v nichž ty tři krásné dívky ležely, sjely z lesní houštiny na jezero. Svatojánské mušky poletovaly kolem, svítíce jako chvějící se světélka.

Sladak se miris širio, a djevojke nestale u šumu. Mirisalo sve jače i jače — tri lijesa, u kojima bijahu lijepe djevojke, kliznu iz guštika i zaplove jezerom. Krijesnice naokolo lete i svjetlucaju, kao da su sitne svjećice.

Spí ty tančící dívky, či jsou mrtvy? Vůně květin praví, že to jsou mrtvoly; klekáníček vyzvání mrtvým!“

Jesu li to djevojke usnule ili su mrtve? Miris cvijeća kaže da su mrtva tijela, Večernje im zvono opijelo zvoni.«

„Vždyť mě celou rozesmutníš,“ pravila malá Gerda. „Voníš tak silně, že musím myslit na mrtvé dívky! Ach, je tedy Kaj opravdu mrtev? Růže přece byly dole v zemi a říkají, že ne.“

— Sasvim si me rastužio — reče mala Gerda. — Ti, zumbule, prejako mirišeš te moram pomišljati na mrtve djevojke. Zar je zaista mali Kay umro? Ruže bijahu pod zemljom, one kažu da nije.

„Kling, klang!“ zněly zvonečky hyacintů. „My nevyzváníme malému Kajovi, vždyť ho ani neznáme! Zpíváme jenom svou píseň, jedinou, již známe!“

»Cin-cin!« zazvoniše zvonci zumbulovi.
— Ne zvonimo mi nad malim Kayom: ta, i ne poznajemo ga; mi samo pjevamo svoju pjesmu, jedinu koju znamo.

A malá Gerda šla k blatouchu, který zářil mezi svými lesklými zelenými listy.

I Gerda poñe do maslačka što provirivaše iz svijetle, zelene trave.

„Ty jsi malé, jasné slunéčko,“ řekla Gerda. „Pověz mi, víš-li, kde najdu svého malého přítele?“

— Malo, jarko sunašce — obrati mu se Gerda — reci, znaš li gdje da nañem svoga malog druga?

A blatouch zářil velmi krásně a díval se na Gerdu. Jakou píseň by dovedl on zpívat? Jistě nikoli o Kajovi.

A maslačak divno zasja i pogleda Gerdu. Kakvu li će joj pjesmu zapjevati? Ali ni ta Kaya ne spomenu.

„Na jeden malý dvorek svítilo velmi teple boží slunéčko; byl první jarní den. Jeho paprsky se smekly po bílé sousední zdi, vedle níž těsně rostla první žlutá květina a zářila jako zlato v teplých paprscích slunce.

»U malom dvorištu sunce Božje toplo zasjalo u prvi proljetni dan. Sunčani traci klize niz bijeli zid susjedne kuće, a tik do zida izrasli prvi žuti cvjetići, zasjali poput zlata na toplim sunčanim zrakama.

Stará babička seděla venku ve své lenošce; její vnučka, chudá, hezká služebná, přišla domů na krátkou návštěvu. Políbila babičku. V tomto upřímném políbení bylo zlato, opravdové zlato srdce; v ústech zlato, v duši zlato a na vše zářilo zlaté slunce.

Stara bakica izišla na dvorište i sjela na klupu; unuka, siromašna, lijepa sluškinja, vraća se s kratka posjeta i cjeliva baku. Čisto je zlato, zlato srca, u tome blagoslovljenom cjelovu. Zlato na ustima, zlato u srcu, zlato na nebu u jutarnji sat.

Hleď, to je moje pohádka!“ řekl blatouch.

Eto moje priče.«

„Moje stará, ubohá babička!“ povzdechla Gerda. „Ona jistě po mně teskní, truchlí pro mne, jako truchlila pro malého Kaje. Ale však já se již brzy navrátím domů a přivedu s sebou ještě Kaje. Ptát se květin nic nepomáhá, ty znají jenom svou píseň a mně nedovedou poradit!“

— Jadna moja baka! — uzdahnu Gerda. — Zacijelo čezne za mnom i tuguje, kao što je i za Kayom tužna i žalosna. No vratit ću se brzo kući i dovesti Kaya. A što da dalje cvijeće pitam: svaki cvijet svoju pjeva; zalud muka, od cvijeća ništa doznati neću.

Vykasala si sukénku, aby mohla rychleji utíkat. Ale narcis ji šlehl přes nohu, když jej přeskakovala. Zastavila se, podívala se na štíhlou květinku a otázala se:
„Víš snad ty něco?“ A sehnula se k němu.
Hle, co povídal narcis:

I suvrati haljinicu, da bi brže trčala. Ali je sunovrat udari po nozi kad je preko njega skočila. Djevojčica zastade, pogleda dugi žuti cvijet te upita:
— Znaš li možda ti štogod reći? — i sasvim se sagnu cvijetu.
Što veli sunovrat?

„Vidím sám sebe! Vidím sám sebe! Ó, ó, jak voním! — V podkrovní světničce stojí polooblečená malá tanečnice. Stojí hned na jedné, hned na obou nohou, dupá na celý svět, ale jest jenom přeludem.

»Sebe samoga gledam, sebe samog gledam. O, kako mirišem. Gore u potkrovlju mala plesačica, napol odjevena, stoji sad na jednoj nozi, sad na objema; cio svijet gazi nogama, ona je puka obmana očiju.

Stříká vodu z čajové konvice na kus látky, kterou drží v ruce; je to šněrovačka. — Čistota je dobrá věc! Bílé šaty visí na věšáku, také ty vyprala v čajové konvici a usušila na střeše!

Iz čajnika lijeva vodu na komad platna: to je steznik. Čistoća je krasna. I bijelu je haljinu, što na klinu visi, u čajniku prala, a na krovu je sušila.

Oblékla si je a uvázala si šátek jako šafrán žlutý okolo krku, aby se šaty zdály ještě bělostnějšími. Nohu vzhůru! Hle, jak se panenka vznáší na stonku! Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!“

Plesačica odijeva na se haljinu, oko vrata stavlja rubac žute, šafranove boje, te se haljina još bjeljom pričinja. Nogu uvis! Gle kako stoji na jednoj nozi, strši na jednoj stabljici! Sebe samog gledam, sebe samog gledam!«

„Ale o to se já nestarám!“ řekla Gerda. „Tohle vypravování není pro mne!“ A Gerda běžela k plotu zahrady.

— Briga me za to! — kaza Gerda. — Što mi to pričaš! — pa otrča na kraj vrta.

Dvířka však byla zamčena. Opřela se tedy o zrezavělou kliku, až povolila, a dveře se rozlétly a dívenka vyběhla bosa do širého světa.

Vrata bijahu zaključana, ali Gerda pritisnu zahrñalu kvaku: vrata se otvoriše, a djevojčica poteče, bosih nožica, u široki svijet.

Třikrát se ohlédla, ale nikdo za ní neběžel. Konečně již nemohla běžet, i posadila se na velký kámen. Když se pak rozhlížela, bylo jaro již dávno pryč, byl pozdní podzim. V krásné zahradě, kde bylo stále slunce a květiny kvetly ve všech ročních dobách, to Gerda nezpozorovala.

Triput se osvrnu, ali ne vidje da je itko goni. Naposljetku je sustala, nije mogla dalje trčati, pa sjede na velik kamen. Kad se obazrela oko sebe, vidje kako je ljeto davno odmaklo, i kasna se već jesen bani.

Bože, to jsem se zdržela! pomyslila si. Vždyť již nastal podzim! To si musím pospíšit! Vstala rychle a vydala se na cestu.

— Bože dragi, koliko li se zadržah! — uzviknu mala Gerda. — Eto, već i ojesenilo! Ne smijem više časa časiti! — i ustade, da uzme put pod noge.

Ó, jak ji nožičky bolely únavou! A kolem dokola byla zima a smutno. Dlouhé vrbové listy byly úplně žluté, rosa se v nich slévala a kanula dolů. A list za listem padal. Jenom trnka měla plody, ale tak trpké, že stahovaly ústa.

O, kako joj nožice bijahu izranjene i umorne! A stud i pustoš na sve strane, Sasvim požutjelo dugo vrbovo lišće, rosa s njega kapljama kapala; list za listom otpadao, jedino je crni trn još plod nosio — opore trnjine što čovjeku usta skupljaju.

Ó, jak šedý a smutný se jí zdál širý svět! — —

O, kako bijaše tmurno i mučno u širokom svijetu!

Čtvrtá pohádka. O princi a princezně

Četvrta priča — Knežević i kneginjica

Gerda si musila zase odpočinout. Po sněhu, hned proti místu, kde ona seděla, poskakovala velká vrána. Seděla tu již dlouho, dívala se na Gerdu a pokyvovala hlavou. Řekla: „Krá! Krá! — Dobrý den! Dobrý den!“

Umornoj Gerdi valjalo opet otpočinuti. Gdje je sjedila, prema njoj po snijegu doskakuta velik vran. Dugo je mirno stajao, gledao djevojčicu i glavom potrésao, a onda zagrakta:
— Kvar-kvar! ’bar dan! ’bar dan!

Nic lepšího nedovedla říci, ale smýšlela s dívčinou velmi dobře. Ptala se jí, kam jde tak sama po širém světě.

Bolje nije znao, ali je djevojčici dobro mislio te ju upitao kamo će tako sama u daleki svijet.

Gerda porozuměla velmi dobře slovu „sama“ a cítila, co to znamená. I vyprávěla vráně celý svůj život a osud a otázala se jí, neviděla-li Kaje.

Gerdi se objasni riječ sama, i ona joj u cijelosti shvati značenje; stoga vranu ispripòvjedi sav svoj život i sudbinu i upita ga nije li Kaya gdjegod vidio.

Vrána pokyvovala velmi vážně hlavou a potom zakrákala:
„To by mohlo být! To by mohlo být!“

Vran veoma mudro kimnu glavom i reče:
— Pa moglo bi biti, moglo bi biti!

„Cože? Ty myslíš!“ zvolala dívenka a byla by vránu umačkala, jak ji líbala.

— Zar zaista?! — uzviknu mala Gerda te gotovo uguši vrana ljubeći ga.

„No jen rozumně!“ řekla vrána. „Myslím, že by to mohl být malý Kaj. Ale jistě na tebe zapomněl pro svou princeznu.“

— Samo mudro i polako! — kaza vran. — Čini mi se, mogao bi ono biti mali Kay, ali te sada zacijelo zaboravio kraj kneginjice.

„On že je u nějaké princezny?“ ptala se Gerda.

— Zar je on kod kakve kneginjice? — upitat će Gerda.

„Ano, poslyš!“ řekla vrána. „Ale mně je tak obtížné hovořit tvou řečí. Rozumíš-li vraní řeči, budu ti lépe vypravovat!“

— Čuj me — nastavi vran; — no tako mi je mučno tvojim jezikom govoriti. Razumiješ li vranji ili tajni govor 1, lakše ću ti kazivati.

„Ne, tomu jsem se neučila!“ pravila Gerda. „Ale babička to dovedla a rozuměla ještě všelijakým řečem. Že jsem se tomu nenaučila!“

— Ne, toga jezika nisam učila — uzvrati Gerda. — Zna ga moja baka, a zna i tajni govor. Da sam ga barem učila!

„Nevadí!“ řekla vrána. „Budu vypravovat, jak jen dovedu, ale za mnoho to ovšem nebude stát.“
I vypravovala, co věděla:

— Ništa zato — priklopi vran. — Kazivat ću kako umijem; bit će loše, dakako.
I vran uze pripovijedati što je znao:

„V království, v němž jsme nyní, bydlí úžasně chytrá princezna. Však také přečetla všechny noviny, co jich je na světě, a zase to zapomněla, tak je chytrá.

— U kraljevstvu u kojem se evo nalazimo, to jest u ovoj našoj kneževini, živi neizmjrno pametna kneginjica; pročitala je sve novine, koliko god ih ima na svijetu — pročitala pa i zaboravila, jer je pametna.

Onehdy sedí na trůně, což ovšem není nijak zvlášť zábavné, jak se o tom tvrdívá, i začne si pobrukovat tuhletu písničku: ‚Pročpak bych se nevdávala!‘ —

Nedavno ti ona sjedi na prijestolju — vele da to nije baš ugodno — kadli joj na um padne neka pjesmica, i ona je zapjevuši:
Stara kola, nova ruda, hoće cura da se uda…

‚Vida, to je nápad!‘ povídá si a rozhodla se, že se provdá. Ale chtěla jen takového muže, který dovede odpovědět, když je osloven, a ne takového, který jenom stojí a vypadá vznešeně, neboť to je velmi nudné.

»Da se uda… Gle, pa ima tu nešto!« pomisli kneginjica te i ona htjede da se uda. Ali je htjela samo takva muža koji bi joj znao odgovarati kad bi ga štogod upitala — muža koji ne bi samo stajao kao kakva lutka i šepirio se izgledom i otmjenošću, jer je to tako dosadno.

I dala svolat všechny dvorní dámy. Když se dověděly, co princezna zamýšlí, velmi se zaradovaly. ‚Tohle je hezké!‘ říkala každá. ‚Právě jsem na to také myslila!‘ — Věř mi, každé slovo je pravdivé, co ti tady říkám!“ dodala vrána.
„Mám krotkou přítelkyni, která se volně prochází po zámku, ta mi tohle všechno vypravovala!“

I zapovjedi da se udaranjem u bubanj dozovu sve njezine dvorske gospoñe. Kad se sve iskupiše, kneginjica im reče što je i kako je naumila, a one se uvelike obradovaše. »To nam se sviña! Baš smo o tome nedavno mislile!« pritvrdiše sve odreda.
Vjeruj mi, sve je živa istina što ti kazujem. Imam ti ja na onim dvorima pitomu drúgu, svoju zaručnicu, što onuda slobodno šeta, pa ti od nje sve saznam.

Toť se rozumí, že ta její přítelkyně byla také vrána, neboť „vrána k vráně sedá“, praví přísloví.

(Ta pitoma drúga bijaše, dakako, vrana, jer i vran sebi para traži, a to je vrana.)

A vrána pokračovala: „Noviny hned vycházely s rámcem ze samých srdcí a v těch byla začáteční písmena princeznina. V těch novinách stálo, že každý mladý muž slušného zevnějšku smí přijít na zámek a hovořit s princeznou. Z těch, kteří budou před ní mluvit, aby to bylo k poslouchání, vezme si za muže toho, který bude mluvit nejlépe!

I tako odmah iziñoše novine s obrubom od srdaca i s potpisom same kneginje. Novine objavljivahu kako svaki naočit mladić može doći kneginji na dvore i s njome razgovarati, a ona će poći za onoga koji se bude snašao kao da je kod kuće, i koji bude najbolje govorio.

— Ano, ano! Mně to můžeš věřit, je to tak pravda, jako že zde sedím. Muži se hrnuli, byla tam tlačenice, ale nikomu se nepodařilo ani prvý, ani druhý den získat princeznu.

Vjeruj mi, sve je zgoljna istina kao što me ovdje vidiš. Nagrnulo mnoštvo svijeta, bijaše stiske i strke, ali nitko ne imaše sreće ni prvoga ni drugoga dana.

Všichni pěkně mluvili, dokud byli venku na ulici, ale jakmile vešli do zámeckých vrat a spatřili postříbřenou stráž a na schodech lokaje samé zlato, a velké osvětlené sály, byli náramně pomatení. A když stáli před trůnem, na němž seděla princezna, nedovedli říci nic víc nežli opakovat poslední slovo, které ona řekla. Princezna ovšem neměla chuti slyšet to ještě jednou.

Svi su znali lijepo govoriti dok bijahu na ulici, no čim bi prekoračili dvorski prag i vidjeli stražare u srebru, dvorjanike po stubama kako se koče u zlatu, i goleme rasvijetljene dvorane, odmah bi se smeli, A tek kad bi izišli pred prijestolje gdje sjeñaše kneginja! Ne znañahu usta otvoriti, već samo ponavljahu posljednju riječ što bi je kneginjica izgovorila, a do tog ponavljanja njoj ne bijaše nimalo stalo.

Vypadalo to, jako by se uchazeči, dokud byli uvnitř, napolykali šňupavého tabáku a přicházely na ně mrákoty; jakmile však vyšli na ulici, ano, to zase již dovedli hovořit.

Kao da se svima jezik zavezao, kao da bijahu opijeni — a čim bi sišli na ulicu, odmah im se govor razvezivao.

Stáli tak v řadě od městské brány až k zámku. Já sama jsem se byla na to podívat!“ pravila vrána. „Hladověli a měli žízeň,“ pokračovala, „ale ze zámku se jim nedostalo ani sklenice odražené vody.

Protegla se čitava povorka ljudi, od gradskih vrata pa do dvora — bijah ondje i sve vidjeh svojim očima. Bijahu gladni i žedni, ali im u palači ne davahu ni čaše ustajale vode.

Nejchytřejší si vzali sice s sebou chléb s máslem, ale nerozdělili se se sousedy. Každý si myslil: Jenom vyhlížej hodně hladově, pak si tě princezna nevezme!“

Pametniji, doduše, ponesoše kruha s maslacem, ali ga ne davahu drugima, misleći u sebi: »Neka ih, neka dobro izgladne, pa ih kneginja neće uzeti.«

„Ale Kaj, malý Kaj!“ ptala se Gerda. „Kdy přišel! Byl mezi zástupem?“

— A Kay, mali Kay? — prekide Gerda pitanjem. — Kada je on došao? Je li i on u tome mnoštvu?

„Jen počkej, jen počkej! Již jsme u něho! Třetího dne přišel chlapec bez koní a kočáru. Vesele kráčel rovnou k zámku. Jeho oči zářily jako tvoje, měl krásné, dlouhé vlasy, ale chudobné šaty.“

— Stani malo, baš smo do njega došli! Elem, trećeg dana eto ti nekakva momčića: niti konja jaše niti se u kočiji vozi, već veselo zapeo pješke ravno u palaču. Oči mu svijetle poput tvojih, kosa mu lijepa i duga, ali odijelo nekako na siromašku.

„To byl Kaj!“ jásala Gerda. „Ó, tedy jsem jej našla!“ A tleskala rukama.

— To je Kay! — uzviknu Gerda. — Oh, onda ga nañoh! — i pljesnu rukama.

„Na zádech měl raneček,“ dodala vrána.

— Na leñima mu malen torbak…

„Ne, to byly zajisté jeho sáňky!“ namítla Gerda. „Neboť se sáňkami odešel!“

— Nije, nije, bijahu to sigurno njegove saonice! — prekide Gerda. — S njima je i otišao.

„To by mohlo být!“ řekla vrána. „Neprohlížela jsem jej tak zblízka. Ale to vím od své krotké přítelkyně, že když vešel do zámeckých vrat a spatřil postříbřenou stráž a na schodech lokaje samé zlato, nepřišel ani v nejmenším do rozpaků, ale pokynul jim a řekl:

— Može biti, jer nisam baš pomno zagledao. Što ću ti sada kazivati, čuh od svoje pitome drúge. Kad je stigao dvorima na vrata te ugledao stražu u srebru, a na stubama dvorjane u zlatu, nije se ni najmanje smeo; ne zbuni se, već im kimnu glavom i reče:

‚To je asi nudné, takhle stát na schodech; já raději půjdu dovnitř!‘

»Zacijelo je dosadno stajati na stubama. Idem radije unutra.«

Tam zářily sály v plném osvětlení. Tajní radové a excelence tam chodili slavnostně a nosili zlaté nádoby. Chlapcovy boty příšerně vrzaly, ale on si z toho nic nedělal!“

Dvorane blistale u svjetlu. Tajni savjetnici i preuzvišena gospoda šuljahu se bosi noseći zlatno posude: svečanije već ne mogaše biti. Kayu čizme uvelike škripale, ali on se nije plašio.

„To byl docela jistě Kaj!“ zvolala Gerda. „Já vím, měl nové boty, slyšela jsem v pokoji u babičky, jak vržou!“

— To je pouzdano Kay! — povika Gerda. — Dobro se sjećam, imao je nove čizme, čula sam kako škripe u bakinoj sobi.

„Ano, vrzaly!“ pravila vrána. „A on šel vesele přímo k princezně. Ta seděla na perle, veliké jako kolo od kolovratu, a všechny dvorní dámy se svými služkami a služkami služek a všichni kavalíři se svými sluhy a sluhy sluhů, kteří měli ještě zase své pomocníky, byli tu rozestaveni, a čím blíže stáli u dveří, tím pyšněji vypadali.

— A jesu škripale! — nastavi vran. Ali on hrabro priñe kneginji, koja sjeñaše na biseru što bijaše velik kao kolovrat. Naokolo bile dvorske dame i njihove dvorkinje, pa od dvorkinja dvorkinje, pa plemići sa svojim perjanicima i perjaničkim slugama, a i te sluge još imahu svoje skutonoše. Svi se oni poredali, a što je koji bliže vratima stajao, to se više uznosio:

Ani na pomocníka sluhy sluhova, který stále chodí v pantoflích, by sis málem netroufala podívat, tak pyšně stál ve dveřích!“

ni na slugina sluge slugu, što uvijek nosi papuče, ne smiješ od pusta poštovanja oka podići — toliko se on naduo i kraj vrata ustobočio.

„To je asi strašlivé!“ řekla malá Gerda. „A Kaj přece dostal princeznu?“

— Zaista strašno! — uzdahnu mala Gerda. — A Kay je ipak dobio kneginju?

„Kdybych nebyla vránou, tedy bych ji dostala já, i kdybych byla zasnoubena. On prý mluvil právě tak dobře, jako mluvím já, hovořím-li havraní řečí — tomu jsem se naučila od své krotké přítelkyně.

— Da ne bijah vran kao što jesam, meni bi dopala kneginjica, sve ako sam već u zarukama. Zacijelo je isto tako lijepo zborio kao i ja kad govorim vranjim ili tajnim jezikom — tako mi barem kaza moja pitoma zaručnica.

Byl veselý a roztomilý. Nepřišel vůbec, aby se o ni ucházel, nýbrž jen, aby slyšel princezniny moudré řeči. A ona se mu líbila právě tak, jako se jí líbil on.“

Dakle, momčić bijaše veseo i mio; nije došao da prosi kneginjicu, nego da joj čuje mudrost, koja mu se i svidje, a svidje se i on kneginjici.

„No, ovšem! To byl Kaj!“ zvolala Gerda. „Byl vždycky velmi chytrý, znal velkou násobilku i se zlomky! Ó, nechtěla bys mě vést do zámku?“

— Sigurno je to Kay! — reče Gerda. — On je tako pametan, zna napamet računati, čak i s razlomcima! Oh, hoćeš li me povesti dvorima te kneginje?

„Ovšem, to se snadno řekne!“ pravila vrána. „Jenom jak to uděláme? Promluvím o tom se svou přítelkyní, ta nám poradí. Neboť, abych ti upřímně řekla, takové děvčátko, jako jsi ty, nesmí tam nikdy vkročit!“

— Lako je to reći! — uzvrati vran. — Ali kako ćemo to izvesti? Porazgovorit ću se o tome sa svojom pitomom zaručnicom; ona će nas svjetovati. Treba naime da ti kažem: takvoj maloj djevojčici kao što si ti nikada ne dopuštaju da uñe.

„Ale já smím!“ namítla Gerda. „Jakmile Kaj uslyší, že jsem nablízku, přijde hned pro mne!“

— Ali će meni dopustiti! — izusti Gerda. — Kada Kay samo čuje da sam došla, odmah će izići pa će me uvesti.

„Tož na mne počkej tady u schodů!“ řekla vrána, potřepala hlavou a odlétla.

— Pričekaj me kraj ograde! — reče vran, kimnu glavom i odletje.

Teprve když nastal večer a setmělo se, přiletěla zpět.
„Krák! Krák!“ pravila. „Mám tě od své přítelkyně mnohokrát pozdravovat! A zde je kousek chleba pro tebe; vzala jej v kuchyni, kde je ho dost, a ty jsi asi hladová.

Istom se kasno uvečer vran vrati.
— Kvar-kvar! — zagrakta vran. — Pozdravlja te moja zaručnica, a evo ti šalje i komadić kruha što ga uze u kuhinji; ondje ga dovoljno ima, a ti si sigurno već ogladnjela.

— Není možné, abys vešla do zámku, protože jsi bosa. Postříbřená stráž a lokajové ve zlatě by tě nepustili. Ale neplač, dostaneš se tam přece. Moje přítelkyně ví o zadních schůdcích vedoucích k ložnici a také ví, kde je klíč od nich!“

Ne možeš doći na dvore, jer si neobuvena: stražari u srebru i dvorjanici u zlatu ne bi te propustili. Ali se nemoj žalostiti, jer ćeš ipak onamo ući. Moja zaručnica zna za male stražnje stube što vode u spavaonicu, a zna ona i to gdje će uzeti ključ.

I vešly spolu do zahrady, do velkého stromořadí, v němž list za listem již opadával. Když pak světla v zámku pohasínala, vedla vrána malou Gerdu k zadním dvířkám, která byla jenom přivřena.

I tako uñoše u vrt i poñoše dugim drvoredom gdje sa grana list za listom padaše. Na dvorima se trnulo jedno svjetlo za drugim, a kad i posljednje ugasnu, vran povede djevojčicu stražnjim vratima, što bijahu samo pritvorena.

Ó, jak bušilo Gerdino srdce úzkostí a touhou! Bylo jí, jako by se chystala k něčemu špatnému, a ona se přece chtěla přesvědčit, zdali je to malý Kaj.

Ah, kako Gerdi lupaše srce od straha i čežnje! Bijaše joj kao da je naumila kakvo zlo počiniti, a htjela je samo znati bješe li ono mali Kay.

Ano, jistě je to on! Vzpomínala tak živě na jeho chytré oči, na jeho dlouhé vlasy: viděla jasně, jak se usmíval, když ještě sedali doma pod růžemi.

Da, on to bješe, i nitko drugi. Živo se Gerda spominjala njegovih pametnih očiju, njegove duge kose; gledaše ga gdje se smije, kao onda kad kod kuće sjeñahu kraj ruža.