Chvíli přemýšlel a pak dodal:

Aber nach einiger Überlegung fügte er hinzu:

„Co to znamená ochočit?“

»Was bedeutet das: ›zähmen‹?«

„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“

»Du bist nicht von hier, sagte der Fuchs, »was suchst du?«

„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“

»Ich suche die Menschen«, sagte der kleine Prinz. »Was bedeutet ›zähmen‹?«

„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“

»Die Menschen«, sagte der Fuchs, »die haben Gewehre und schießen. Das ist sehr lästig. Sie ziehen auch Hühner auf. Das ist ihr einziges Interesse. Du suchst Hühner?«

„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“

»Nein«, sagte der kleine Prinz, »ich suche Freunde. Was heißt ›zähmen‹?«

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“

»Das ist eine in Vergessenheit geratene Sache«, sagte der Fuchs. »Es bedeutet: sich ›vertraut machen‹.«

„Vytvořit pouta?“

»Vertraut machen?«

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

»Gewiß«, sagte der Fuchs. »Du bist für mich noch nichts als ein kleiner Knabe, der hunderttausend kleinen Knaben völlig gleicht. Ich brauche dich nicht, und du brauchst mich ebensowenig. Ich bin für dich nur ein Fuchs, der hunderttausend Füchsen gleicht. Aber wenn du mich zähmst, werden wir einander brauchen. Du wirst für mich einzig sein in der Welt. Ich werde für dich einzig sein in der Welt …«

„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu … myslím, že si mě ochočila…“

»Ich beginne zu verstehen«, sagte der kleine Prinz. »Es gibt eine Blume … ich glaube, sie hat mich gezähmt …«

„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“

»Das ist möglich«, sagte der Fuchs. »Man trifft auf der Erde alle möglichen Dinge …«

„Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ.

»Oh, das ist nicht auf der Erde«, sagte der kleine Prinz.

Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:

Der Fuchs schien sehr aufgeregt:

„Na jiné planetě?“

»Auf einem anderen Planeten?«

„Ano.“

»Ja.«

„Jsou na té planetě lovci?“

»Gibt es Jäger auf diesem Planeten?«

„Nejsou.“

»Nein.«

„Ach, to je zajímavé! A slepice?“

»Das ist interessant! Und Hühner?«

„Také ne.“

»Nein.«

„Nic není dokonalé,“ povzdychla si liška.

»Nichts ist vollkommen!« seufzte der Fuchs.

Ale vrátila se ke svému nápadu:

Aber der Fuchs kam auf seinen Gedanken zurück:

„Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte.

»Mein Leben ist eintönig. Ich jage Hühner, die Menschen jagen mich. Alle Hühner gleichen einander, und alle Menschen gleichen einander. Ich langweile mich also ein wenig. Aber wenn du mich zähmst, wird mein Leben wie durchsonnt sein. Ich werde den Klang deines Schrittes kennen, der sich von allen andern unterscheidet. Die anderen Schritte jagen mich unter die Erde. Der deine wird mich wie Musik aus dem Bau locken.

A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“

Und dann schau! Du siehst da drüben die Weizenfelder? Ich esse kein Brot. Für mich ist der Weizen zwecklos. Die Weizenfelder erinnern mich an nichts. Und das ist traurig. Aber du hast weizenblondes Haar. Oh, es wird wunderbar sein, wenn du mich einmal gezähmt hast! Das Gold der Weizenfelder wird mich an dich erinnern. Und ich werde das Rauschen des Windes im Getreide liebgewinnen.«

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.

Der Fuchs verstummte und schaute den Prinzen lange an:

„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.

»Bitte … zähme mich!« sagte er.

„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“

»Ich möchte wohl«, antwortete der kleine Prinz, »aber ich habe nicht viel Zeit. Ich muß Freunde finden und viele Dinge kennenlernen.«

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníku věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

»Man kennt nur die Dinge, die man zähmt«, sagte der Fuchs. »Die Menschen haben keine Zeit mehr, irgend etwas kennenzulernen. Sie kaufen sich alles fertig in den Geschäften. Aber da es keine Kaufläden für Freunde gibt, haben die Leute keine Freunde mehr. Wenn du einen Freund willst, so zähme mich!«

„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

»Was muß ich da tun?« sagte der kleine Prinz.

„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“

»Du mußt sehr geduldig sein«, antwortete der Fuchs. »Du setzt dich zuerst ein wenig abseits von mir ins Gras. Ich werde dich so verstohlen, so aus dem Augenwinkel anschauen, und du wirst nichts sagen. Die Sprache ist die Quelle der Mißverständnisse. Aber jeden Tag wirst du dich ein bißchen näher setzen können …«

Druhý den přišel malý princ zas.

Am nächsten Morgen kam der kleine Prinz zurück.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“

»Es wäre besser gewesen, du wärst zur selben Stunde wiedergekommen«, sagte der Fuchs. »Wenn du zum Beispiel um vier Uhr nachmittags kommst, kann ich um drei Uhr anfangen, glücklich zu sein. Je mehr die Zeit vergeht, um so glücklicher werde ich mich fühlen. Um vier Uhr werde ich mich schon aufregen und beunruhigen; ich werde erfahre, wie teuer das Glück ist. Wenn du aber irgendwann kommst, kann ich nie wissen, wann mein Herz da sein soll … Es muß feste Bräuche geben.«

„Co to je řád?“ řekl malý princ.

»Was heißt ›fester Brauch‹?«, sagte der kleine Prinz.

„To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“

»Auch etwas in Vergessenheit Geratenes«, sagte der Fuchs. »Es ist das, was einen Tag vom andern unterscheidet, eine Stunde von den andern Stunden. Es gibt zum Beispiel einen Brauch bei meinen Jägern. Sie tanzen am Donnerstag mit dem Mädchen des Dorfes. Daher ist der Donnerstag der wunderbare Tag. Ich gehe bis zum Weinberg spazieren. Wenn die Jäger irgendwann einmal zum Tanze gingen, wären die Tage alle gleich und ich hätte niemals Ferien.«

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

So machte denn der kleine Prinz denFuchs mit sich vertraut. Und als die Stunde des Abschieds nahe war:

„Ach budu plakat,“ řekla liška.

»Ach!« sagte der Fuchs, »ich werde weinen.«

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

»Das ist deine Schuld«, sagte der kleine Prinz, »ich wünschte dir nichts Übles, aber du hast gewollt, daß ich dich zähme …«

„Ovšem,“ řekla liška.

»Gewiß«, sagte der Fuchs.

„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.

»Aber nun wirst du weinen!« sagte der kleine Prinz.

„Budu plakat,“ řekla liška.

»Bestimmt«, sagte der Fuchs.

„Tak tím nic nezískáš!“

»So hast du nichts gewonnen!«

„Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí.“

»Ich habe«, sagte der Fuchs, »die Farbe des Weizens gewonnen.«

A potom dodala:

Dann fügte er hinzu:

„Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek — tajemství.“

»Geh die Rosen wieder anschauen. Du wirst begreifen, daß die deine einzig ist in der Welt. Du wirst wiederkommen und mir adieu sagen, und ich werde dir ein Geheimnis schenken.«

Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.

Der kleine Prinz ging, die Rosen wiederzusehen:

„Vy se mé růži nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jaká byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

»Ihr gleicht meiner Rose gar nicht, ihr seid noch nichts«, sagte er zu ihnen. »Niemand hat sich euch vertraut gemacht und auch ihr habt euch niemandem vertraut gemacht. Ihr seid, wie mein Fuchs war. Der war nichts als ein Fuchs wie hunderttausend andere. Aber ich habe ihn zu meinem Freund gemacht, und jetzt ist er einzig in der Welt.«

A růže byly celé zaražené.

Und die Rosen waren sehr beschämt.

„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“

»Ihr seid schön, aber ihr sein leer«, sagte er noch. »Man kann für euch nicht sterben. Gewiß, ein Irgendwer, der vorübergeht, könnte glauben, meine Rose ähnle euch. Aber in sich selbst ist sie wichtiger als ihr alle, da sie es ist, die ich begossen habe. Da sie es ist, die ich unter den Glassturz gestellt habe. Da sie es ist, die ich mit dem Wandschirm geschützt habe. Da sie es ist, deren Raupen ich getötet habe (außer den zwei oder drei um der Schmetterlinge willen). Da sie es ist, die ich klagen oder sich rühmen gehört habe oder auch manchmal schweigen. Da es meine Rose ist.«

A vrátil se k lišce.

Und er kam zum Fuchs zurück:

„Sbohem…,“ řekl.

»Adieu«, sagte er …

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

»Adieu«, sagte der Fuchs. »Hier mein Geheimnis. Es ist ganz einfach: man sieht nur mit dem Herzen gut. Das Wesentliche ist für die Augen unsichtbar.«

„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

»Das Wesentliche ist für die Augen unsichtbar«, wiederholte der kleine Prinz, um es sich zu merken.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

»Die Zeit, die du für deine Rose verloren hast, sie macht deine Rose so wichtig.«

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…,“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.

»Die Zeit, die ich für meine Rose verloren habe …«, sagte der kleine Prinz, um es sich zu merken.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

»Die Menschen haben diese Wahrheit vergessen«, sagte der Fuchs. »Aber du darfst sie nicht vergessen. Du bist zeitlebens für das verantwortlich, was du dir vertraut gemacht hast. Du bist für deine Rose verantwortlich …«

Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

»Ich bin für meine Rose verantwortlich …«, wiederholte der kleine Prinz, um es sich zu merken.

XXII — VÝHYBKÁŘ

KAPITEL XXII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

»Guten Tag«, sagte der kleine Prinz.

„Dobrý den,“ řekl výhybkář.

»Guten Tag«, sagte der Weichensteller.

„Co tu děláš?“ zeptal se malý princ.

»Was machst du da?« sagte der kleine Prinz.

„Třídím cestující po tisícových balících,“ řekl výhybkář. „Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo.“

»Ich sortiere die Reisenden nach Tausenderpaketen«, sagte der Weichensteller. »Ich schicke die Züge, die sie fortbringen, bald nach rechts, bald nach links.«

A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásal domkem výhybkáře.

Und ein lichterfunkelnder Schnellzug, grollend wie der Donner, machte das Weichenstellerhäuschen erzittern.

„Mají náramně naspěch,“ řekl malý princ. „Co hledají?“

»Sie haben es sehr eilig«, sagte der kleine Prinz, »Wohin wollen sie?«

„To neví ani člověk na lokomotivě,“ odpověděl výhybkář.

»Der Mann von der Lokomotive weiß es selbst nicht«, sagte der Weichensteller.

A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.

Und ein zweiter blitzender Schnellzug donnert vorbei, in entgegengesetzter Richtung.

„To se už vracejí?“ ptal se malý princ.

»Sie kommen schon zurück?« fragte der kleine Prinz …

„To nejsou oni,“ řekl výhybkář. „To jsou zase jiní.“

»Das sind nicht die gleichen«, sagte der Weichensteller. »Das wechselt.«

„Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“

»Waren sie nicht zufrieden dort, wo sie waren?«

„Nikde nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvětloval výhybkář.

»Man ist nicht zufrieden dort, wo man ist«, sagte der Weichensteller.

A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.

Und es rollte der Donner eines dritten funkelnden Schnellzuges vorbei.

„To jedou za těmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ.

»Verfolgen diese die ersten Reisenden?«, fragte der kleine Prinz.

Nejedou vůbec za ničím,“ řekl výhybkář. „Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“

»Sie verfolgen gar nichts«, sagte der Weichensteller. »Sie schlafen da drinnen oder sie gähnen auch. Nur die Kinder drücken ihre Nasen gegen die Fensterscheiben.«

„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“

»Nur die Kinder wissen, wohin sie wollen«, sagte der kleine Prinz. »Sie wenden ihre Zeit an eine Puppe aus Stoff-Fetzen, und die Puppe wird ihnen sehr wertvoll, und wenn man sie ihnen wegnimmt, weinen sie …«

„Mají štěstí,“ řekl výhybkář.

»Sie haben es gut«, sagte der Weichensteller.

XXIII — OBCHODNÍK

KAPITEL XXIII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.

Guten Tag«, sagte der kleine Prinz.

„Dobrý den,“ řekl obchodník.

»Guten Tag«, sagte der Händler.

Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.

Er handelte mit höchst wirksamen, durststillenden Pillen. Man schluckt jede Woche eine und spürt überhaupt kein Bedürfnis mehr, zu trinken.

„Proč to prodáváš?“ zeptal se malý princ.

»Warum verkaufst du das?« sagte der kleine Prinz.

„Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“

»Das ist eine große Zeitersparnis«, sagte der Händler. »Die Sachverständigen haben Berechnungen angestellt. Man erspart dreiundfünfzig Minuten in der Woche.«

„A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?“

»Und was macht man mit diesen dreiundfünfzig Minuten?«

„Co kdo chce…“

»Man macht damit, was man will …«

Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

»Wenn ich dreiundfünfzig Minuten übrig hätte«, sagte der kleine Prinz, »würde ich ganz gemächlich zu einem Brunnen laufen …«

XXIV — POUŤ

KAPITEL XXIV

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední kapku ze své zásoby vody.

Es war am achten Tage nach meiner Panne in der Wüste und ich hörte gerade die Geschichte vom Pillenverkäufer, als ich den letzten Tropfen meines Wasservorrates trank:

„Víš,“ řekl jsem malému princi, „ty tvé vzpomínky jsou moc hezké, ale já jsem ještě neopravil letadlo, nemám už co pít, a byl bych také šťasten, kdybych mohl jít docela pomaloučku ke studánce.“

»Ach«, sagte ich zum kleinen Prinzen, »deine Erinnerungen sind ganz hübsch, aber ich habe mein Flugzeug noch nicht repariert, habenichts mehr zu trinken und wäre glücklich, wenn auch ich ganz gemächlich zu einem Brunnen gehen könnte!«

„Moje přítelkyně liška…,“ řekl mi.

»Mein Freund, der Fuchs«, sagte er …

„Človíčku, už nejde o lišku.“

»Mein kleines Kerlchen, es handelt sich nicht mehr um den Fuchs!«

„Proč?“

»Warum?«

„Protože umřeme žízní…“

»Weil man vor Durst sterben wird …«

Nepochopil, proč takhle uvažuji a odpověděl mi:

Er verstand meinen Einwand nicht, er antwortete:

„Je dobře, když jsme měli přítele, i když máme umřít. Já jsem hrozně rád, že jsem měl přítelkyni lišku…“

»Es ist gut einen Freund zu haben, selbst wenn man sterben muß. Ich bin froh, daß ich einen Fuchs zum Freunde hatte …«

Neuvědomuje si nebezpečí, řekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani žízeň. Stačí mu trochu slunce…

Er ermißt die Gefahr nicht, sagte ich mir. Er hat nie Hunger, nie Durst. Ein bißchen Sonne genügt ihm …

Ale podíval se na mne a odpověděl na mou myšlenku:

Aber er sah mich an und antwortete auf meine Gedanken:

„Mám taky žízeň… hledejme studnu…“

»Ich habe auch Durst … suchen wir einen Brunnen …«

Mávl jsem unaveně rukou: nemá vůbec smysl hledat studnu nazdařbůh v nekonečné poušti. Přesto jsme se dali na cestu.

Ich machte eine Gebärde der Hoffnungslosigkeit: es ist sinnlos auf gut Glück in der Endlosigkeit der Wüste einen Brunnen zu suchen. Dennoch machten wir uns auf den Weg.

Když jsme tak kráčeli celé hodiny mlčky, snesla se noc a začaly se rozžíhat hvězdy. Viděl jsem je jako ve snu, protože jsem měl ze žízně trochu horečku. Slova malého prince mi tančila v mysli.

Als wir stundenlang schweigend dahingezogen waren, brach die Nacht herein, und die Sterne begannen zu leuchten. Ich sah sie wie im Traum, ich hatte ein wenig Fieber vor Durst. Die Worte des kleinen Prinzen tanzten durch mein Bewußtsein:

„Tak ty máš také žízeň?“ zeptal jsem se ho.

»Du hast also auch Durst?« fragte ich ihn.