— Jao, nemam čizama ni rukavica! — povika mala Gerda kad oćutje ljutu studen. Sob se ne usudi stati, već poteče dok ne stiže do velikoga grma s crvenim bobicama. Tu spusti djevojčicu, poljubi je u usta, a krupne mu suze potekoše niz lice. Zatim iz sve snage pojuri natrag.

„Ó, vždyť nemám své střevíčky! Vždyť nemám své huňaté rukavice!“ volala malá Gerda. Zpozorovala to, když ji začalo zábst. Ale sob si netroufal se zastavit, utíkal, až přiběhl k velkému keři jahod. Tam složil Gerdu a políbil ji na ústa, přičemž mu kanuly po tvářích slzy velké jako hrachy. Potom ubíhal zas, jak dovedl, zpět.

Uboga Gerda ostade sama, bez cipela, bez rukavica, sama sred Finmarka — te strašne ledene krajine.

Ubohá Gerda tu stála bez střevíčků a rukavic uprostřed mrazivého, ledového Finska.

Potrča naprijed što je bolje mogla. Odjednom naiñe čitav roj snježnih pahuljica: nisu padale ozgo — nebo je bilo posve vedro i sjalo sjevernom svjetlošću.

I rozběhla se dále, jak jen mohla. Náhle k ní přicházel celý šik sněhových vloček. Nepadaly z nebe, neboť to bylo docela jasné a svítilo severní září,

Pahuljice se po tlu povijale, a što dolažahu bliže, bivahu sve veće.

nýbrž pobíhaly po zemi, a čím více se blížily, tím byly větší.

Gerda se prisjeća kako bijahu krasne i velike pahuljice što ih je nekoć na povećalo gledala; ali su ove sadanje sasvim drukčije — velike i strašne, živa stvorenja: to je predstraža Snježne kraljice.

Gerda se ještě pamatovala, jak hezké byly sněhové vločky pod zvětšovacím sklem, ale zde vypadaly docela jinak. Byly velké, živé a strašlivé. Byly to přední stráže Sněhové královny.

Bijaše ih najčudnovatijeg obličja: jedne kao ružni veliki ježevi, druge kao zmijska klupka iz kojih glave vire; neke opet nalik na male, debele medvjede što im se dlaka naježila; sve blistahu bijelim sjajem — bijahu to žive snježne pahuljice.

Měly nejpodivnější postavy. Některé vypadaly jako oškliví, velcí dikobrazi, jiné jako spletence hadů, kteří vystrkují hlavy, a jiné jako tlustí medvídkové se zježenou srstí. Všechny sněhové vločky svítily bělostí, všechny byly živé.

Gerda se pomoli Bogu. Studen bijaše tolika da je mogla vidjeti vlastiti dah što joj poput dima izlažaše na usta.

I začala se malá Gerda modlit. Bylo zima, že viděla svůj dech, vycházející z úst jako pára,

Dah se sve više zgušnjavao i pretvarao u male bijele anñelke, koji su sve više rasli čim bi se tla dotakli; svaki imaše šljem na glavi, a štit i koplje u rukama.

která se stále zhušťovala a brala na sebe podobu malých, jasných andělíčků. Ti rostli a rostli, jakmile se dotkli země, a všichni měli přilbu na hlavě a oštěp a štít v rukou.

Bivalo ih sve više i više, a kad Gerda dovrši molitvu, bješe ih oko nje čitava vojska.

Množili se a množili, a když Gerda skončila modlitbu, byl jich kolem ní celý šik.

Udarahu svojim kopljima na jezive snježne pahulje kidajući ih na komadiće, a mala Gerda sasvim sigurno i mirno poñe naprijed.

Bodali oštěpy do strašlivých sněhových vloček, až je roztříštili v tisíce kusů, a malá Gerda šla docela bezpečně a vesele kupředu.

Anñeli je milovahu po nogama i rukama, te je manje ćutjela studen, ma kako da je stezala, pa je brzo hitala dvorima Snježne kraljice.

Andělé jí hladili nohy a ruce, takže již tolik necítila, jak je zima, a šla rychle vpřed k zámku Sněhové královny. — —

A sada nam najprije valja vidjeti što je s Kayem. On, naravno, nije ni mislio na malu Gerdu, ni slutio nije da je ona već pred dvorima.

Ale nyní se nejdříve podíváme, jak se dařilo Kajovi. Nemyslil vůbec na malou Gerdu, a tím méně tušil, že ona stojí před zámkem.

Sedma priča. Na dvorima Snježne kraljice

Sedmá pohádka. Co se dálo v zámku Sněhové královny a co se přihodilo potom

Zidovi na dvorima bijahu od snježnih smetova, a prozori i vrata od britkih vjetrova.

Stěny zámku byly z poletujícího sněhu a okna a dveře z řezavého větru.

Bijaše više od stotinu dvorana — sve onakvih kako ih je snježna vijavica sazdala — a najveća se izmeñu njih protezala više milja u dužinu. Jaka ih je sjeverna svjetlost sve rasvjetljivala; sve su bile prostrane, puste i prazne, ledene i blistave.

Bylo tu na sta sálů, všechny tak, jak je sníh navál. Největší se táhl na mnoho mil. Všechny byly osvětleny severní září a byly náramně velké, ale prázdné a ledově chladné a zářivé.

Nikad nije ondje radost zavirila, nikad da bi se barem medvjedi malo plesom zabavili, uz glazbu britkog sjevera što bi mogao svirati, a bijeli medvjedi plesati na stražnjim nogama i pokazivati svoju otmjenost; nikad se ondje nije skupilo društvance na igru, da se čvoka po njuškama i udara po šapama; nikad se nisu na ogovaranje uz kavu sastale gospoñice bijele lije: puste, goleme i studene bijahu dvorane Snježne kraljice.

Nikdy sem nepřišlo ani tolik veselí, jako bývá na plese medvědů, když jim vichr k tomu hraje a ledoví medvědi chodí po zadních nohách a chovají se vybraně. Nikdy se tu nekonaly hry se zástavami a vyplácením; ba nebyly tu ani kávové schůzky bílých liščích slečinek. Prázdno a zima bylo ve velkých sálech Sněhové královny.

A sjeverna svjetla plamsahu u takvoj pravilnosti da se moglo vidjeti i kad stajahu najviše i kad bijahu najniže.

Severní záře svítila tak pravidelně, že bys mohl vypočítat, kdy bude svítit nejvíc a kdy nejméně.

Posred puste, neizmjerne snježne dvorane bijaše zamrznuto jezero; ledena mu kora ispucala u tisuće komada, a svi se ti komadi podudarahu oblikom i veličinom da činjahu pravo remek-djelo umještva. Nasred jezera sjedila Snježna kraljica, kad bijaše kod kuće, i tada bi govorila da sjedi u ogledalu razuma, a to da je jedino i najbolje na svijetu.

Uprostřed prázdného, nekonečného sněhového sálu bylo zamrzlé jezero. Led na něm byl roztříštěn na tisíce kusů, ale každý kus byl přesně takový jako druhý, že to bylo opravdu umělecké. A uprostřed něho seděla Sněhová královna, když byla doma. Říkala, že sedí na zrcadle rozumu a to že je jediné a nejlepší na tomto světě.

Mali Kay sav modar od studeni, čak gotovo crn, ali on nije ni zamjećivao, jer mu je Snježna kraljica cjelovima oduzela osjećaj hladnoće, a srce mu ionako ne bijaše drugo doli komad leda.

Malý Kaj byl zimou celý modrý, ba skoro černý. Ale nepozoroval to, neboť mu královna polibkem odčarovala pocit zimy a jeho srdce bylo takřka rampouchem.

Zabavljao se dovlačeći oštre plohe leda, što ih svakojako slagaše hoteći nešto sastaviti — upravo onako kao što i mi slažemo drvene pločice i sastavljamo ih u različite slike.

Chodil a tahal několik ostrých plochých ledových ker, které přerozmanitě skládal, neboť z nich chtěl něco sestavit. Počínal si jako ostatní děti, když skládají dřevěné destičky ve všelijaké tvary.

I Kay slagaše različite slike, i to nadasve umjetnički sastavljene: bijaše to ledena igra razuma. U njegovim očima bijahu te slike izvanredne i osobito važne — a tako mu se činilo zbog onog trunka staklovine što ga imaše u oku. Slagaše i čitave slike od pisanih riječi, ali nikad ne znañaše složiti riječ koju je najviše želio, a to je riječ: vječnost. Snježna mu je kraljica kazala:

Kaj také sestavoval tvary a nejumělečtější z nich byla „ledová hra rozumu.“ Zdálo se mu, že jsou ty tvary znamenité a důležité. To způsobovala ona střepina skla, jež mu tkvěla v oku. Kaj sestavoval rovněž tvary, které tvořily psané slovo. Ale nikdy nedovedl sestavit slovo, které nejvíce chtěl, totiž: Věčnost. A Sněhová královna pravila:

»Uspiješ li to složiti, bit ćeš svoj gospodar, a ja ću ti pokloniti cio svijet i još klizaljke povrh toga.«

„Sestavíš-li to slovo, staneš se svým samostatným pánem a já ti dám celý svět a ještě pár bruslí!“

Ali nije uspio.

Ale on to nedovedl.

— A sada mi je poći u tople krajeve — reče Snježna kraljica. — Idem onamo zaviriti u one crne lonce.
(To mišljaše na Etnu i Vezuv — kako ih mi zovemo — na brda što oganj rigaju.) Malko ću ih obijeliti; valja tako, a dobro je za limune i vinovu lozu.

„Nyní odletím do teplých zemí,“ řekla Sněhová královna. „Chci se tam podívat do černých kotlů.“
Těmi kotli myslila hory chrlící oheň, sopky Etnu a Vesuv, jak my jim říkáme.
„Trochu je pobělím,“ pravila, „neboť to dělá dobře citrónům a vinné révě.“

I Snježna kraljica odletje, a Kay ostade sam samcat u golemoj i pustoj ledenoj dvorani što se protezala milje i milje. Promatrao je komade leda te mislio i mislio, tako da je u njemu sve pucalo. Sjedio je mirno i ukočeno, te bi čovjek rekao da se smrznuo.

Sněhová královna tedy odletěla a Kaj seděl úplně sám v prázdném ledovém sále — dlouhém mnoho mil. Díval se na ledové kry a přemýšlel a přemýšlel, až to v něm praskalo. Úplně tuhý seděl tiše, že bys myslil, že je nadobro zmrzlý.

Upravo u taj čas u dvore stupi mala Gerda; uñe na velika vrata gdje britki vjetrovi brujahu. Ona izmoli večernju molitvu, a na to se vjetrovi stišaše, kao da poñoše na počinak. Djevojčica uñe u veliku i pustu ledenu dvoranu — ugleda Kaya, poznade ga, poletje i obisnu mu oko vrata, čvrsto ga zagrli i reče:

Vtom právě vešla Gerda do zámku velkou branou z řezavých větrů. Ale ona se pomodlila večerní modlitbu a větry se utišily, jako by chtěly usnout, a Gerda vstoupila do velkých, prázdných, studených sálů. — Tu spatřila Kaje, poznala jej, padla mu okolo krku a zvolala:

— Kayu, dragi, mali Kayu! Napokon te nañoh!

„Kaji, můj miláčku, malý Kaji! Tedy jsem tě přece našla!“

Ali je Kay i dalje mirno sjedio, ukočen i hladan.

Ale on seděl úplně tiše, strnulý a chladný.

Gerda briznu u plač; vrele suze što joj niz lice potekoše stadoše kapati Kayu na grudi, te mu u srce prodriješe, rastopiše onaj komad leda i rastočiše česticu staklovine što mu bijaše u srce zašla. Dječak pogleda djevojčicu, a ona zapjeva:

I vytryskly Gerdě horké slzy. Padaly mu na prsa, pronikly až k srdci, roztavily rampouch a strávily střepinu zrcadla uvnitř. Kaj se na ni podíval a ona zpívala píseň:

Ruže cvatu, a kad proñu,
Božića nam dani doñu.

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

Nato i Kay zaplaka; plakaše, a suzama što ih je ronio isplaka i onaj trunak staklovine što mu bijaše u oku; tada prepozna Gerdu i kliknu:

Tu vypukl Kaj v pláč. Plakal, až mu střepinka skla vypadla z oka, poznal Gerdu a jásal:

— Gerdo, draga mala Gerdo! Gdje si tako dugo bila? A gdje sam to ja bio?

„Gerdo! Miláčku, malá Gerdo! Kdepak jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“

I pogleda oko sebe.
— O, što je hladno! Kakav je ovo beskraj i kakva pustoš! — uzviknu i privinu se uz Gerdu, koja se smiješila, dok su joj suze radosnice tekle niz lice.

I rozhlížel se kolem. „To je zde zima! A tak prázdno a všechno tak veliké!“ Kaj se přivinul ke Gerdě a ona se smála a plakala radostí.

Bješe to radostan, tako blažen prizor da su i sami komadi leda od radosti zaigrali, a kad se umoriše, sastaviše se i složiše riječ za koju mu ono Snježna kraljica obeća, uspije li je sastaviti, da će postati svoj gospodar i da će na dar dobiti cio svijet, a još i klizaljke povrh toga.

Bylo to tak krásné, že i kusy ledu tančily radostí kolem. Když byly kusy ledu unaveny a lehly si, tvořily právě ono slovo, o němž Sněhová královna řekla Kajovi, že sestaví-li je, bude svým pánem a ona mu dá celý svět a k tomu ještě pár nových bruslí.

Gerda ga poljubi u obraze, a obrazi mu procvaše; cjeliva mu oči, a one zasjaše poput njezinih; posu mu cjelovima ruke i noge, te on ozdravi i postade čio.

A Gerda jej líbala na tváře, až opět rozkvetly. Líbala mu ruce a nohy, až byl opět čilý a zdravý.

Neka se slobodno vrati Snježna kraljica: povelja o njegovu osloboñenju bijaše ispisana blistavim komadima leda.

Jen ať si Sněhová královna přijde domů, jeho osvobození je tu napsáno zářivými rampouchy. —

I oni se uzeše za ruke i odoše s velikih, pustih dvora; razgovarahu o baki i o ružama na krovu; kuda prolažahu, stišavali se vjetrovi, a sunce sjalo.

I vzali se za ruce a šli z velkého zámku. Hovořili o babičce a růžích nahoře v podstřeší. A kudy šli, uložily se větry a zazářilo slunce.

Kad stigoše do grma s crvenim bobicama, ugledaše soba, koji ih je ondje već čekao: sob bijaše doveo i košutu, a ona djevojčicu i dječaka napoji toplim mlijekom i poljubi ih u usta.

Když se blížili ke keři s červenými jahodami, stál tu sob a čekal. Měl s sebou mladou sobí samici, jejíž vemeno bylo plné. Dala oběma dětem své teplé mléko a políbila je na ústa.

Sobovi odnesoše Kaya i Gerdu najprije Čuhonki, u koje se ogrijaše u vrućoj sobi i propitaše za povratak kući, a zatim Laponki, koja im saši novo ruho i pripremi svoje saonice.

Potom odnesli oba sobi Kaje a Gerdu nejprve k Fince, kde se ohřáli v její horké světnici a poradili se s ní o zpáteční cestě, a potom k Laponce, která jim ušila nové šaty a upravila sáně.

Sob i košuta otpratiše ih sve do granice one zemlje; ondje gdje se pojavilo prvo zelenilo dječak se i djevojčica oprostiše sa sobovima i s Laponkom.
— Zbogom, zbogom! — povikaše na rastanku.

A sob a mladá sobí samička poskakovali a utíkali s nimi až na hranice země. Tam, kde vyhlížela první zeleň, rozloučily se děti se soby a s Laponkou.
„Sbohem!“ řekli si navzájem.

Zacvrkutale prve ptičice na granama što se bijahu okitile zelenim pupoljcima kadli se iz šume pojavi djevojčica jezdeći na prekrasnu konju što ga Gerda dobro poznavaše: ta bijaše nekoć upregnut u zlatne kočije. Jahačici na glavi svijetlocrvena kapa, a samokres za pojasom:

První ptáčkové začali cvrlikat a les měl zelené pupence. Z lesa vyjela na krásném koni, kterého Gerda znala (byl kdysi připřažen k zlatému kočárku), mladá dívka se zářivě červenou čapkou na hlavě a s pistolemi po boku.

bila je to mala razbojnica, kojoj je dodijalo da bude kod kuće, pa se sad otisnula najprije put sjevera, a onda će, padne li joj na um, okrenuti na drugu stranu.

Byla to loupežnická dívka, kterou omrzelo být doma, i chtěla nejprve na sever a později jiným směrem, podle toho, co ji napadne.

Ona odmah prepozna Gerdu, i Gerda nju — da puste li radosti!

Poznala hned Gerdu a Gerda poznala ji. To bylo radosti!

— Lutaš li mi, lutaš, momčiću! — reći će razbojnica malom Kayu. — Rad bih znati jesi li zaslužio da se za tobom ide na kraj svijeta!

„Jsi ty ale chlapík a dovedeš se potulovat!“ řekla malému Kajovi. „Ale ráda bych věděla, zasloužíš-li, aby někdo pro tebe běžel až na konec světa!“

A Gerda je potapša po obrazu i upita za kneževića i kneginjicu.

Ale Gerda jej pohladila po tvářích a ptala se po princi a princezně.

— Otišli su u tuñinu! — uzvrati razbojnička djevojčica.

„Ti odjeli do cizích zemí!“ pravilo loupežnické děvčátko.

— A vran? — priupita Gerda.

„A vrána také?“ ptala se malá Gerda.

— Vran je uginuo — odvrati ona. — Pitoma je njegova družica obudovjela te sad nosi crnu vunenu nit oko noge; tužna je i žalosna… ali sve su to brbljarije! Nego, ded mi reci kako si ti i kako si njega našla.

„Vrána je mrtva!“ odvětilo děvčátko. „Její krotká přítelkyně osiřela a nosí černý pásek okolo nožičky. Naříká náramně, ale to se jenom tak staví. — Ale teď mi povídej, jak se tobě daří a jak ses dostala ke Kajovi!“

Nato joj Gerda i Kay sve pripovjediše.

A oba, Gerda i Kaj, vypravovali.

— Eto, sad je i tome kraj! — kaza mala razbojnica, pruži im oboma ruku i obeća da će im doći u pohode ako je ikad sreća u njihovo mjesto nanese.

„A byla tam papírová zem a vy jste se propadli až sem!“ řekla loupežnická dívka, když dokončili. I podala jim oběma ruku a slíbila, že pojede-li někdy jejich městem, zajde k nim na návštěvu.

To reče i odjezdi u široki svijet. Kay i Gerda uzeše se za ruke i poñoše svojim putem. Što su dalje išli, sve je više proljeće osvajalo noseći zelenilo i cvijeće. Zvona se glasahu sa zvonika, i oni prepoznaše visoke tornjeve i veliki grad u kojem življahu.

Potom jela dále do širého světa. Ale Kaj a Gerda šli ruku v ruce, a kudy kráčeli, bylo krásné jaro s květinami a zelení. Kostelní zvony vyzváněly a oni poznali věže velkého města, v němž bydleli.

Uñoše u grad i odoše ravno baki na vrata, pa uza stube u sobu, gdje sve bijaše na istome mjestu — sve kao prije: ura udarala svoje »tika-taka, tika-taka«, a kazaljke se okretale. Ali ulazeći na vrata zamijetiše kako su postali odrasli ljudi.

I šli do něho a rovnou k babiččiným dveřím po schodech do světnice. V té stálo vše na témž místě jako dříve a hodiny říkaly: Tik, tak! A ručičky se otáčely. Ale když procházeli dveřmi, zpozorovali, že se stali dorostlými lidmi.

Ruže na žlijebu provirivahu s krova na otvorene prozore, a i dječje klupice još ondje bijahu. Kay i Gerda sjedoše svako na svoju klupicu i uzeše se za ruke. Kao ružan san zaboraviše ledenu pustoš i krasotu na dvorima Snježne kraljice.

Růže na římse kvetly a dosahovaly až do otevřených oken. Tu také stály obě dětské stoličky a Kaj a Gerda si sedli každý na svou a drželi se za ruce. Zapomněli na chladnou krásu u Sněhové královny jako na těžký sen.

Baka sjeñaše na jasnome Božjem suncu i naglas čitaše iz Biblije: »Ne budete li kao djeca, nećete ući u kraljevstvo nebesko.«

Babička seděla v záři božího sluníčka a četla hlasitě z bible.

A Kay i Gerda pogledaše jedno drugome u oči i odjednom shvatiše staru pjesmu:

A Kaj a Gerda se dívali sobě navzájem do očí a náhle porozuměli staré písni:

Ruže cvatu, a kad proñu,
Božića nam dani doñu.

Vzkvétají růže v údolích,
radostné jaro voní v nich.

I tako sjeñahu njih dvoje, odrasli a ipak djeca — djeca srcem — i bijaše ljeto, toplo, blago ljeto.

I seděli tu oba dorostlí, a přece děti, děti srdcem. A bylo jaro, vonné, krásné jaro!