Snedronningen. Et eventyr i syv historier / Sněhová královna. Sedm pohádek — на нарвежскай і чэшскай мовах. Старонка 3

Нарвежска-чэшская кніга-білінгва

Hans Christian Andersen

Snedronningen. Et eventyr i syv historier

Hans Christian Andersen

Sněhová královna. Sedm pohádek

Han ville nok bli glad for å se henne, høre hvilken lang vei hun hadde gått for hans skyld, og få greie på hvor bedrøvet alle de hjemme hadde vært da han ikke kom igjen.

Jistě se zaraduje, až ji spatří, až uslyší, jak dlouhou cestu prošla pro něho, a až se doví, jak všichni doma truchlili, když se nevracel.

O, det var en frykt og en glede.

Ó, jak se bála a zároveň radovala!

Nå var de på trappen. Der brente en liten lampe på et skap. Midt på gulvet stod den tamme kråken og dreide hodet til alle sider og betraktet Gerda, som neide slik bestemor hadde lært henne.

Již byly na schodech; tam hořela malá lampička na skříni. Uprostřed stála na podlaze krotká vrána, otáčela hlavu na všechny strany a prohlížela si Gerdu, která se ukláněla, jak ji tomu babička naučila.

«Min forlovede har talt så vakkert om dem, min lille frøken», sa den tamme kråken. «Deres vita, som man kaller det, er også meget rørende! — Vil De ta lampen, så skal jeg gå foran. Her går vi den rette vei, for der treffer vi ingen!»

„Moje přítelkyně mi o vás vypravovala velmi hezké věci, slečinko,“ řekla krotká vrána. „Vaše životní příběhy jsou rovněž velmi dojemné! Račte vzít lampu a já půjdu napřed. Půjdeme tadyhle tou cestou rovně, zde nikoho nepotkáme!“

«Jeg synes det kommer noen etter like bak!» sa Gerda, og det suste forbi henne. Det var som skygger hen langs veggen, hester med flagrende manker og tynne ben, jegergutter, herrer og damer til hest.

„Mně připadá, že někdo za námi jde!“ poznamenala Gerda. Zaslechla totiž blízko sebe jakýsi šustot, jako by po zdi letěly stíny a pak koně s vlající hřívou a štíhlýma nohama, honci, pánové a dámy na koních.

«Det er kun drømmene!» sa kråken. «De kommer og henter det høye herskapets tanker til jakt. Godt er det, så kan De bedre betrakte dem i sengen. Men la meg se at hvis De kommer til ære og verdighet, at De da viser et takknemlig hjerte!»

„To jsou jenom sny!“ řekla vrána. „Jedou s myšlenkami naší vznešené vrchnosti na lov. A je tak dobře, aspoň je lépe můžeme pozorovat na posteli. Ale prosím, až se vám dostane hodností a úcty, abyste vždycky projevovala vděčné srdce!“

«Det er ikke noe å snakke om!» sa kråken fra skogen.

„Ale to nestojí za řeč!“ pravila vrána z lesa.

Nå kom de inn i den første salen, den var av rosenrød sateng med kunstige blomster opp langs veggene. Her suste drømmene allerede forbi, men de fór så hurtig at Gerda ikke fikk sett det høye herskapet.

I vešly do prvého sálu, jehož stěny byly potaženy růžovým atlasem a vyzdobeny umělými květinami. Tu již šustěly sny kolem Gerdy, ale letěly tak rychle, že ani nespatřila vznešenou vrchnost.

Den ene salen ble prektigere enn den andre. Jo, man kunne nok bli forbløffet, og nå var de i sovekammeret.

Jeden sál byl lepší než druhý, až zrak přecházel; konečně se dostaly do ložnice.

Loftet her inne lignet en stor palme med blader av glass, kostbart glass, og midt på gulvet, i en tykk stilk av gull, hang to senger, og hver så ut som liljer:

Strop v ní se podobal veliké palmě s listy z drahocenného skla, a uprostřed podlahy visely na tlusté zlaté tyči dvě postele, jež obě se podobaly liliím.

Den ene var hvit, i den lå prinsessen. Den andre var rød, og i den var det at Gerda skulle søke lille Kay. Hun bøyde et av de røde bladene til side og da så hun en brun nakke. — Å, det var Kay.

Jedna byla bílá a v té ležela princezna; druhá byla červená a v té hledala Gerda malého Kaje. Odhrnula jeden červený lupen a spatřila hnědou Šíji. Ó, byl to Kaj!

Hun ropte hans navn ganske høyt, og holdt lampen hen til ham — drømmene suste til hest inn i stuen igjen — han våknet, dreide hodet og — det var ikke den lille Kay.

— Vykřikla velmi hlasitě jeho jméno, přiblížila k němu lampu — sny na koních opět zašuměly ve světnici — Kaj se probudil, otočil hlavu a — — nebyl to malý Kaj.

Prinsen lignet ham kun på nakken, men ung og vakker var han. Og fra den hvite liljesengen tittet prinsessen ut og spurte hva det var. Da gråt den lille Gerda og fortalte hele sin historie og alt det kråkene hadde gjort for henne.

Princ se mu podobal jenom šíjí, mladý a krásný byl však také. Z bílé postýlky pohlédla princezna a ptala se, co se děje. I dala se malá Gerda do pláče a vyprávěla celý svůj příběh a všechno, co pro ni vrány udělaly.

«Din lille stakkar!» sa prinsen og prinsessen, og de roste kråkene og sa at de var slett ikke vrede på dem, men de skulle allikevel ikke gjøre det oftere. Imidlertid skulle de ha en belønning.

„Chudinko!“ řekli princ a princezna a chválili vrány. Řekli, že se na ně nehněvají, ale aby to již nedělaly. Protentokrát měly však dostat odměnu.

«Vil dere fly fritt», spurte prinsessen, «eller vil dere ha fast ansettelse som hoffkråker med alt det som faller av på kjøkkenet?»

„Chcete volně létat?“ ptala se princezna. „Či chcete mít stálé místo jako dvorní vrány a dostávat všechny odpadky z kuchyně?“

Og begge kråkene neide og bad om fast ansettelse. For de tenkte på deres alderdom, og sa: «Det er så godt å ha noe for den gamle mann», som de kalte det.

Obě vrány se poklonily a prosily o stálé místo. Myslily totiž na stará léta a řekly:
„Je dobře mít něco na stará kolena.“

Og prinsen stod opp av sin seng og lot Gerda sove i den, og mere kunne han ikke gjøre.

Princ vstal ze své postele a dovolil v ní spát Gerdě; víc přece pro ni udělat nemohl.

Hun foldet sine små hender og tenkte: «Så gode mennesker og dyr er», og så lukket hun sine øyne og sov så velsignet.

Ona sepjala ručky a myslila si: Jak jsou přece lidé dobří, a zvířata také! Potom zavřela oči a spala znamenitě.

Alle drømmene kom igjen flyvende inn, og da så de ut som Guds engler, og de trakk en liten kjelke, og på den satt Kay og nikket. Men det hele var kun drømmeri, og derfor var det også borte igjen så snart hun våknet.

Všechny sny opět vlétly do světnice, měly podobu andělů a táhly malé sáňky, na nichž seděl Kaj a kýval. Ale to všechno bylo jenom snem a hned to zmizelo, jakmile se probudila.

Neste dag ble hun kledd opp fra topp til tå i silke og fløyel. Hun fikk tilbud om å bli på slottet og ha gode dager, men hun bad bare om å få en liten vogn med en hest for, og et par små støvler, så ville hun igjen kjøre ut i den vide verden og finne Kay.

Příštího dne ji oblékli od hlavy až k patě do hedvábí a do sametu; také ji zvali, aby zůstala v zámku a měla se dobře. Ale ona prosila, aby jí dali kočárek s jedním koníčkem a pár střevíčků, že zase pojede do širého světa hledat Kaje.

Og hun fikk både støvler og muffe. Hun ble så nydelig kledd på, og da hun ville avsted, hold de ved døren en ny karét av rent gull. Prinsen og prinsessens våpen lyste fra den som en stjerne. Kusk, tjenere og forridere, for det var også forridere, satt kledd i gullkroner.

I dostala střevíčky a také rukávník a vůbec byla pěkně vystrojena. Když chtěla odejít, zastavil přede dveřmi nový kočárek z ryzího zlata. Znak princův a princeznin na něm zářil jako hvězda. Kočí, sluha a předjezdec — také předjezdce měla — měli na šatech zlaté korunky.

Prinsen og prinsessen hjalp henne selv inn i vognen og ønsket henne all lykke.

Princ a princezna jí sami pomohli do kočárku a přáli jí mnoho štěstí.

Skogkråken, som nå hadde blitt gift, fulgte med de første tre milene. Den satt ved siden av henne, for den kunne ikke tåle å kjøre baklengs. Den andre kråken stod i porten og slo med vingene, den fulgte ikke etter fordi den led av hodepine, siden den hadde fått fast ansettelse og for meget å spise.

Lesní vrána, která se zatím provdala, doprovázela ji prvé tři míle cesty. Seděla vedle ní, neboť jí jízda proti koňům nedělala dobře. Druhá vrána stála v bráně a mávala křídly; nejela s nimi, neboť se od té doby, kdy dostala stálé místo, přejídala a bolela ji z toho hlava.

Inni var karéten fôret med sukkerkringler, og i setet var det frukter og peppernøtter.

V kočárku bylo plno cukrovinek, sladkých koleček a pod sedadlem bylo ovoce a oříšky.

«Farvel! Farvel!» ropte prinsen og prinsessen, og den lille Gerda gråt, og kråken gråt. — Slik gikk de første milene. Da sa også kråken farvel, og det var den tyngste avskjeden.

„Sbohem! Sbohem!“ volali princ a princezna. Malá Gerda plakala a vrána plakala také. Tak to šlo prvé míle. Tu se také vrána rozloučila s Gerdou, a to bylo nejtěžší loučení.

Den fløy opp i et tre og slo med sine sorte vinger så lenge den kunne se vognen, som strålte som det klare solskinn.

Vylétla na strom a mávala černými křídly, dokud viděla kočárek, který se leskl jako jasná sluneční záře.

Femte historie. Den lille røverpiken.

Pátá pohádka. O loupežnickém děvčátku

De kjørte gjennom den mørke skogen, men karéten skinte som et bluss, det skar røverne i øynene, det kunne de ikke tåle.

Cesta vedla tmavým lesem, ale kočárek zářil jako plamen. Najednou se z lesa vyrojili loupežníci.

«Det er gull! Det er gull!» ropte de, styrtet frem og tok fatt i hestene, slo de små jockeyene, kuskene og tjenerne i hjel, og trakk nå den lille Gerda ut av vognen.

Zář kočárku jim padala do obličeje, až zrak přecházel.
„Zlato! Zlato!“ volali. Zastavili koně, zabili předjezdce, kočího i služebníky a vytáhli malou Gerdu z vozu.

«Hun er fôret, hun er nydelig, hun er fetet med nøttekjerner!» sa den gamle røverkjerringen, som hadde et langt, stritt skjegg, og øyenbryn som hang henne ned over øynene.

„Je tlustá, je pěkná, je vykrmená oříšky!“ řekla stará bába loupežnice s dlouhým, ježatým vousem a obočím přes oči splývajícím.

«Det så godt som et lite fettlam! Nå, så hun skal smake!» og så trakk hun ut sin blanke kniv, og den skinte så at det var fryktelig.

„Dobrá pečínka jako z vykrmeného jehňátka, to si pochutnáme!“
Vytáhla svůj blýskavý nůž, až se zatřpytil; šla z ní hrůza.

«Au!» sa kjerringen i det samme, hun ble bitt i øret av sin egen lille datter som hang på hennes rygg, og var så vill og uvøren så det var en lyst. «Din gremme unge!» sa moren og fikk ikke tid til å drepe Gerda.

„Au!“ vzkřikla vtom bába; její vlastní dceruška, kterou nesla na zádech a která byla náramně divoká a nezpůsobná, kousla ji do ucha. „Ty ohyzdná ropucho!“ zvolala matka a pustila Gerdu.

«Hun skal leke med meg!» sa den lille røverpiken. «Hun skal gi meg sin muffe, og sin vakre kjole, og sove hos meg i min seng!» Og så bet hun igjen så røverkjerringen hoppet i været og dreide seg rundt. Og alle røverne lo, og sa: «Se hvordan hun danser med sin unge!»

„Ať si se mnou hraje!“ křičelo loupežnické děvčátko. „Ať mi dá svůj rukávník, své krásné šaty a ať spí vedle mne v postýlce!“ A kousla podruhé, až bába loupežnice vyskakovala do výše a otáčela se kolem. Všichni loupežníci se smáli a říkali:
„Hleďme, jak tančí se svou ropuchou!“

«Jeg vil inn i karéten!» sa den lille røverpiken, og hun måtte og ville ha sin vilje, for hun var så forkjølet og så stiv.

„Já chci do kočárku!“ volalo loupežnické děvčátko. A co poručilo, to se musilo stát, tak bylo rozmazlené a tvrdohlavé.

Hun og Gerda satt seg inn i den, og så kjørte de over stubb og torn, dypere inn i skogen. Den lille røverpiken var like stor som Gerda, men sterkere, mere bredskuldret, og mørk i huden. Øynene var ganske sorte, de så nesten bedrøvet ut. Hun tok den lille Gerda om livet, og sa:

Sedly si s Gerdou do kočárku a jely cestou necestou hlouběji do lesa. Loupežnické děvčátko bylo tak velké jako Gerda, ale silnější a mělo temnější pleť. Oči mělo úplně černé a dívalo se jimi téměř smutně. Vzalo malou Gerdu okolo pasu a pravilo:

«De skal ikke drepe deg så lenge jeg ikke blir vred på deg! Du er antageligvis en prinsesse?»

„Nezaříznu tě, dokud se na tebe nerozhněvám! Zajisté jsi nějaká princezna?“

«Nei», sa lille Gerda, og fortalte henne alt det hun hadde opplevd, og hvor meget hun holdt av lille Kay.

„Nikoli!“ řekla malá Gerda a vypravovala všechno, co prožila a jak má velmi ráda Kaje.

Røverpiken så ganske så alvorlig på henne, nikket litt med hodet, og sa: «De skal ikke drepe deg, selv om jeg ennå skulle bli vred på deg, da skal jeg nok gjøre det selv!» Og så tørket hun Gerdas øyne, og puttet så begge sine hender inn i den vakre muffen som var så bløt og så varm.

Loupežnické děvčátko se na ni dívalo velmi vážně, pokyvovalo trochu hlavou a řeklo:
„Oni tě nezaříznou! Ale když se na tebe rozhněvám, udělám to sama!“
Osušilo Gerdě oči a strčilo obě ruce do rukávníku, který byl velmi hebký a v němž bylo tak teplo.

Nå stoppet karéten opp. De var midt inne på gården til et røverslott. Det var revnet fra øverst til nederst, ravner og kråker fløy ut av de åpne hullene, og de store bikkjene, som hver så ut til å kunne sluke et menneske, hoppet høyt i været, men de gjødde ikke, for det var forbudt.

Tu se kočárek zastavil. Byly na dvoře loupežnického zámku. Byl prasklý od střechy k základům, krkavci vyletovali z otevřených děr a velcí buldoci, z nichž každý vypadal, že by mohl člověka spolknout, skákali vysoko do vzduchu, ale neštěkali, protože to měli zakázáno.

I den store, gamle, sotete salen brente en stor ild midt på stengulvet. Røken trakk hen under loftet og måtte selv finne en vei ut. En stor bryggekjele kokte med suppe, og både harer og kaniner vendtes på spidd.

Ve velkém, starém, začouzeném sále hořel uprostřed kamenné podlahy velký oheň. Kouř se táhl po stropě a hledal si sám východ. Ve velkém kotli vařili polévku a na rožni obraceli zajíce a králíky.

«Du skal sove med meg i natt her hos alle mine smådyr!» sa røverpiken. De fikk å spise og drikke, og gikk så hen i et hjørne hvor det lå halm og tepper.

„Dnes v noci budeš spát se mnou u všech mých zvířátek!“ řeklo loupežnické děvčátko.
Dostaly jíst a pít a šly potom do jednoho kouta, kde byla rozestřena sláma a pokrývky.

Ovenover, på lekter og pinner, satt nesten hundre duer som alle syntes å sove, men dreide seg dog litt da småpikene kom.

Nahoře sedělo na bidlech a laťkách asi sto holubů, a jak se zdálo, holubi spali; ale přece se trochu otáčeli, když děvčátka přišla.

«Det er alle sammen mine!» sa den lille røverpiken, og grep raskt fatt i en av de nærmeste, holdt den ved benene og rystet den slik at den slo med vingene.

„Ti všichni jsou moji,“ řeklo loupežnické děvčátko. Pak chytilo nejbližšího holuba, drželo jej za nožičky a hýbalo jím, až zamával křídly.

«Kyss den!» ropte hun, og basket med den i ansiktet på Gerda.

„Polib jej!“ zvolalo, přistrčivši jej Gerdě až k obličeji.

«Der sitter skogsslynglene!» fortsatte hun, og viste bak en mengde stenger som var slått i et hull i muren høyt oppe.

„Tamhle sedí ostatní holubi, tohle je však lesní sběř!“ pokračovalo a ukazovalo na množství latěk, upevněných před otvorem ve zdi vysoko nahoře.

«Det er skogsslynglene, de to! De flyr straks vekk om man ikke har dem ordentlig låst. Og her står min gamle kjæreste Bæ!» Og hun trakk et reinsdyr ved hornet, som hadde en blank kobberring om halsen og var bundet.

„Odlétnou hned, nezavřeme-li je pořádně. A tadyhle je můj mazánek!“ Loupežnické děvče táhlo za parohy soba, který měl okolo krku lesklý mosazný kruh a byl uvázán.

«Ham må vi også ha i klemme, ellers springer han også fra oss. Hver eneste aften kiler jeg ham på halsen med min skarpe kniv, det er han så redd for!»

„Toho musím také držet zkrátka, sice by utekl. Každičký večer jej lechtám na krku ostrým nožem a toho se on bojí!“

Og den lille piken trakk en lang kniv ut av en sprekke i muren, og lot den gli over reinsdyrets hals. Det stakkars dyr slo ut med benene, og røverpiken lo, og trakk så Gerda med ned i sengen.

A děvčátko vytáhlo dlouhý nůž ze skuliny ve zdi a jezdilo jím sobovi po krku. Ubohé zvíře tlouklo kolem sebe a loupežnické děvčátko se smálo. Potom táhlo Gerdu s sebou na lože.

«Skal du ha med kniven når du skal sove?» spurte Gerda, og så litt redd på den.

„A nůž míváš u sebe, i když jdeš spát?“ ptala se Gerda bázlivě.

«Jeg sover alltid med kniv!» sa den lille røverpiken. «Man vet aldri hva som kan komme. Men fortell meg nå igjen det du fortalte før om lille Kay, og hvorfor du har gått ut i den vide verden.»

„Spím pokaždé s nožem!“ pravilo loupežnické děvčátko. „Nikdy nevíme, co se může stát. Ale vypravuj mi ještě jednou, co jsi mi vypravovala dříve o malém Kajovi a proč jsi vyšla do širého světa!“

Og Gerda fortalte forfra, og skogduene kurret der oppe i buret, de andre duene sov.

A Gerda vypravovala od začátku. Lesní holubi při tom vrkali nahoře v kleci a ostatní holubi spali.

Den lille røverpiken la sin arm om Gerdas hals, holdt kniven i den andre hånden, og sov så man kunne høre det. Men Gerda kunne slett ikke lukke sine øyne, hun visste ikke om hun skulle leve eller dø.

Loupežnické děvčátko ovinulo ruku Gerdě okolo krku, v druhé ruce drželo nůž a spalo, až hlasitě oddychovalo. Ale Gerda nemohla zamhouřit oči, neboť nevěděla, zdali zůstane na živu.

Røverne satt rundt om ilden, sang og drakk, og røverkjerringen slo kolbøtter.

Loupežníci seděli kolem ohně, zpívali a popíjeli, a baba loupežnice metala kozelce.

O! Det var ganske forferdelig for den lille piken å se på.

Ó, našemu děvčátku přebíhal mráz po těle, když se na to dívalo.

Da sa skogduene: «Kurr, kurr! Vi har sett den lille Kay. En hvit høne bar hans kjelke, han satt i Snedronningens vogn som fór lavt hen over skogen da vi lå i rede. Hun blåste på oss unger, og alle døde de, utenom vi to. Kurr! Kurr!»

Tu pravili lesní holubi:
„Krukru, krukru, my jsme viděli malého Kaje. Bílá slepice nesla jeho sáňky a on seděl ve voze Sněhové královny, která jela do lesa nám nad hlavou, když jsme leželi v hnízdě. Dechla na nás mladé, i zemřeli všichni kromě nás dvou. Krukru, krukru!“

«Hva sier dere der oppe?» ropte Gerda. «Hvor reiste Snedronningen hen? Vet dere noe om det?»

„Co to povídáte, vy tam nahoře?“ volala Gerda. „Kam že jela Sněhová královna? Víte něco o tom?“

«Hun reiste saktens til Lappland, for der er det alltid sne og is! Spør bare reinsdyret, som står bundet i repet.»

„Jela patrně do Laponska, neboť tam je stále sníh a led! Jenom se zeptej soba, který stojí uvázán na provaze!“

«Der er det is og sne, det er velsignet og godt!» sa reinsdyret. «Der hopper man fritt om i de store skinnende dalene! Der har Snedronningen sitt sommertelt, men hennes faste slott er oppe mot Nordpolen, på den øyen som kalles Spitsberg!»

„Je tam led a sníh, je tam krásně a dobře!“ pravil sob. „Tam můžeme volně poskakovat po velkých, lesklých údolích! Tam má Sněhová královna svůj letní stan, ale její pevný zámek je nahoře blízko severní točny, na jednom z ostrovů, které se nazývají Špicberky!“

«Å, Kay, lille Kay!» sukket Gerda.

„Ó Kaji, můj malý Kaji!“ vzdychla Gerda.

«Nå skal du ligge stille», sa røverpiken, «ellers får du kniven opp i magen!»

„Lež klidně,“ promluvilo ze spaní loupežnické děvce, „sice ti vrazím nůž do břicha!“

Om morgenen fortale Gerda henne alt det skogduene hadde sagt, og den lille røverpiken så ganske alvorlig ut, men nikket med hodet, og sa: «Det er det samme! Det er det samme. — Vet du hvor Lappland er?» spurte hun reinsdyret.

Ráno Gerda vypravovala všechno, co jí lesní holubi řekli. Loupežnické děvčátko se při tom tvářilo velmi vážně, pokyvovalo hlavou a pravilo:
„To je jedno! To je jedno! Víš, kde je Laponsko?“ ptalo se soba.

«Hvem skulle vite det bedre enn jeg?» sa dyret, og øynene løp i hodet på det. «Der er jeg født og båret, der har jeg sprunget på snemarken!»

„Kdopak by to měl lépe vědět nežli já,“ pravilo zvíře a oči mu zářily. „Vždyť jsem se tam narodil a tam jsem byl vychován; tam jsem skákal po sněhových pláních!“

«Hør!» sa røverpiken til Gerda. «Du ser at alle våre mannfolk er borte, men mutter er her ennå, og hun blir. Men utover morgenstunden drikker hun av den store flasken, og tar seg så en liten lur ovenpå — da skal jeg gjøre noe for deg!»

„Poslyš!“ řeklo loupežnické děvče Gerdě. „Jak vidíš, všichni naši mužští odešli, ale matka tu ještě je a zůstane zde. Ale ráno se vždycky napije z velké láhve a pak si na chvilku zdřímne. — Potom ti něco udělám pro radost!“

Nå hoppet hun ut av sengen, fór hen om halsen på moderen, trakk henne i munnskjegget, og sa: «Min egen søte geitebukk, god morgen!»

Vyskočilo z postele, objalo matku kolem krku, tahalo ji za vousy a pravilo:
„Dobré jitro, můj roztomilý kozlíčku!“

Og moren knipset henne under nesen så den ble rød og blå, men det var alt sammen av bare kjærlighet.

A matka dala dívence jednu přes nos, až jí zčervenal a zmodral, ale to všechno bylo jenom z lásky.

Da nå moderen hadde drukket av sin flaske og fikk seg en liten lur, gikk røverpiken hen til reinsdyret, og sa: «Jeg kunne ha besynderlig lyst til å kile deg ennå mange ganger med den skarpe kniven, for da er du så morsom, men det er det samme. Jeg skal løsne din snor og hjelpe deg utenfor, slik at du kan løpe til Lappland, men du skal ta benene med deg, og bringe for meg denne lille piken til Snedronningens slott hvor hennes lekebror er.

Když se pak matka napila ze své láhve a trochu si zdřímla, šlo loupežnické děvčátko k sobovi a pravilo:
„Měla bych vlastně náramnou chuť ještě mnohokrát tě polechtat ostrým nožem po krku, protože pak vždycky tak hezky vypadáš. Ale to je jedno, uvolním tvůj provaz a pomohu ti ven, abys mohl utíkat do Laponska. Vezmi nohy na ramena a dones tuto holčičku do zámku Sněhové královny, kde je její kamarád.

Du har nok hørt det hun fortalte, for hun snakket høyt nok, og du lurer!»

Slyšel jsi beztak, co vypravovala, vždyť hovořila dost nahlas a ty pokaždé posloucháš.“

Reinsdyret hoppet høyt av glede. Røverpiken løftet lille Gerda opp, og var forsiktig nok til å binde henne fast, ja til og med å gi henne en liten pute å sitte på.

Sob vyskočil radostí do výše. Loupežnické děvče na něj posadilo Gerdu a bylo tak prozíravé, že ji k němu pevně přivázalo, ba ještě jí dalo místo sedla malou podušku.

«Det er det samme», sa hun. «Der har du dine lodne støvler, for det blir kaldt, men muffen beholder jeg, den er altfor nydelig! Allikevel skal du ikke fryse. Her har du min moders store polvanter, de når deg like opp til albuen. Stikk i! — Nå ser du akkurat ut som min ekle moder på hendene!»

„To je dobře,“ pravilo. „Tady máš svoje střevíčky, neboť tam bude zima. Ale rukávník si nechám, je příliš hezký! Aby tě nezáblo do rukou, vezmi si ohromné rukavice mé matky, budou ti sahat až k loktům. Oblékni si je — tak, a nyní máš ruce jako moje ohyzdná matka!“

Og Gerda gråt av glede.

Gerda plakala radostí.

«Jeg kan ikke orke at du beljer!» sa den lille røverpiken. «Nå skal du iallefall se fornøyd ut! Og der har du to brød og en skinke, så skal du ikke sulte.»

„Ten tvůj pláč nerada vidím!“ řeklo loupežnické děvčátko. „Nyní se máš právě vesele dívat! A tady máš dva bochníky chleba a šunku, abys neměla hlad.“

Begge deler ble bundet bak på reinsdyret. Den lille røverpiken åpnet døren, lokket alle de store hundene inn, og så skar hun repet over med sin kniv, og sa til reinsdyret: «Løp så! Men pass vel på den lille piken!»

Obé přivázalo dozadu na soba. Potom otevřelo dveře a zavolalo všechny velké psy dovnitř. Pak přeřízlo provaz svým nožem a řeklo sobovi:
„Tak běž, ale dej pozor na děvčátko!“

Og Gerda strakte hendene med de store polvanter ut mot røverpiken og sa farvel, og så fløy reinsdyret avsted over busker og stubber, gjennom den store skogen, over moser og stepper, alt hva den kunne.

Gerda vztáhla ruce s velkými rukavicemi k loupežnickému děvčátku a dala mu sbohem. Potom letěl sob cestou necestou, přes bory a doly, skrze velký les a přes bažiny. Utíkal, jak mohl.

Ulvene hylte og ravnene skrek. «Fut! Fut!» sa det på himlen. Det var som om den nyste rødt.

Vlci vyli a havrani křičeli. Co chvíli se na nebi zablýsklo, až celý obzor hořel jako v červených záplavách.

«Det er mine gamle nordlys!» sa reinsdyret. «Se hvor de lyser!» Og så løp den ennå mere av sted, natt og dag. Brødene ble spist, skinken med, og så var de i Lappland.

„To je moje stará severní záře!“ pravil sob. „Hleď, jak svítí!“
I běžel ještě rychleji, ve dne v noci. Chléb již byl sněden a šunka také, když se dostali do Laponska. — —

Sjette historie. Lappekonen og finnekonen.

Šestá pohádka. Laponka a Finka

De stoppet opp ved et lite hus. Det var så ynkelig. Taket gikk ned til jorden, og døren var så lav at familien måtte krype på magen når de ville ut eller inn.

Zastavili se před náramně chatrným domem. Střecha mu sahala až k zemi a dveře měl tak nízké, že chtěl-li někdo ven nebo dovnitř, musil lézt po břiše.

Her var ingen hjemme uten en gammel lappekone som stod og stekte fisk ved en tranlampe. Og reinsdyret fortalte hele Gerdas historie, men først sin egen, for det syntes den var mye viktigere, og Gerda var så forkommet av kulde at hun ikke kunne tale.

Nikdo nebyl doma kromě staré Laponky, která smažila ryby na olejové lampičce. Sob jí vypravoval Gerdin příběh, ale dříve svůj vlastní, neboť se mu zdál mnohem důležitější. Gerda byla zimou tak zkřehlá, že ani nemohla mluvit.

«Akk, dere arme stakkarer!» sa lappekonen. «Da har dere ennå langt å løpe! Dere må avsted over hundre mil inn i Finnmarken, for der ligger Snedronningen på landet og brenner blålys hver evige aften.

„Ach vy ubožátka!“ řekla Laponka. „To musíte ještě běžet daleko, na sta mil odtud, do Finska, neboť tam přebývá Sněhová královna v létě a zažehuje každičký večer modré světlo.

Jeg skal skrive et par ord på en tørr klippfisk, papir har jeg ikke, den skal jeg gi dere med til finnekonen der oppe, hun kan fortelle dere mere enn jeg!»

Napíši několik slov na sušenou rybu, neboť papír nemám; odevzdejte to tam nahoře mé známé Fince a ta vám poradí lépe nežli já!“

Og da nå Gerda hadde blitt varmet og hadde fått å spise og drikke, skrev lappekonen et par ord på en tørr klippfisk, bad Gerda passe vel på den, bandt henne igjen fast på reinsdyret, og det sprang avsted.

Když se Gerda ohřála, najedla a napila, napsala Laponka několik slov na sušenou rybu. Upozornila Gerdu, aby dopis dobře uschovala, a potom ji opět dobře přivázala na soba. Ten se dal zase do běhu.

«Fut! Fut!» sa det oppe i luften, hele natten brente de vakreste blåe nordlys — og så kom de til Finnmarken og banket på finnekonens skorsten, for hun hadde ikke en gang dør.

Na nebi se opět blýskalo a celou noc plála překrásná modrá severní zář. Tak se dostali do Finska a zaklepali u oné Finky na komín, neboť její stavení nemělo ani dveře.

Det var en hete der inne, så finnekonen selv gikk nesten helt naken. Liten var hun, og ganske grå.

Uvnitř bylo horko, takže Finka chodila skoro úplně nahá; byla maličká a náramně špinavá.

Hun løsnet straks klærne på lille Gerda, tok polvantene og støvlene av, for ellers hadde hun fått det for hett, la et stykke is på reinsdyrets hode, og leste så det som stod skrevet på klippfisken.

Ihned svlékla malou Gerdu a zula jí botky a rukavice, aby jí nebylo příliš horko. Potom položila sobovi kus ledu na hlavu a četla, co bylo napsáno na sušené rybě.

Hun leste det tre ganger, og så kunne hun det utenat og puttet fisken i matgryten, for den kunne jo godt spises, og hun spilte aldri noe.

Četla to třikrát, až to uměla zpaměti. Potom hodila rybu do hrnce, neboť se ještě dobře mohla jíst a Finka nikdy nic nepohodila.

Nå fortalte reinsdyret først sin historie, og så den lille Gerdas, og finnekonen blunket med de kloke øynene, men sa ikke noe.

Pak jí sob vypravoval nejprve svůj příběh, potom příběh malé Gerdy. Fince svítily oči, ale neřekla nic.

«Du er så klok», sa reinsdyret. «Jeg vet du kan binde alle verdens vinder i en sytråd. Når skipperen løsner den ene knuten får han god vind, løser han den andre da blåser det skarpt, og løser han den tredje og fjerde, da stormer det så skogene faller om.

„Jsi velmi chytrá,“ pravil sob. „A já vím, že dovedeš svázat všechny větry světa jedinou nití. Rozváže-li lodník jeden uzel, dostane dobrý vítr, rozváže-li druhý, zavane to prudce, a rozváže-li třetí a čtvrtý, zaburácí takový vichr, až se lesy vyvracejí z kořenů.

Vil du ikke gi den lille piken en drikk, så hun kan få tolv manns styrke og overvinne Snedronningen?»

Nechtěla bys dát tomuhle děvčátku nápoj, kterým nabude síly dvanácti mužů, aby přemohlo Sněhovou královnu?“

«Tolv manns styrke», sa finnekonen. «Jo, det vil strekke godt til!»

„Síly dvanácti mužů!“ zasmála se Finka. „To by toho asi spravila!“

Og så gikk hun hen på en hylle, tok et stort sammenrullet skinn frem, og det rullet hun opp. Det var skrevet underlige bokstaver på det, og finnekonen leste så vannet haglet ned av hennes panne.

I šla potom k jakési poličce, vyndala odtud kus černé, sbalené kůže a rozbalila ji. Byla na ní napsána podivná písmena a Finka četla, až jí pot stékal po čele.

Men reinsdyret bad igjen så meget for den lille Gerda, og Gerda så på finnekonen med så bedende øyne, fulle av tårer, slik at denne begynte igjen å blunke med sine, og trakk reinsdyret hen i en krok hvor hun hvisket til det imens det fikk frisk is på hodet:

Avšak sob opět prosil velmi naléhavě za Gerdu a ta se dívala tak prosebnýma očima, plnýma slz, že Finka začala zase svítit očima. I zatáhla soba do kouta a šeptala mu, kladouc mu čerstvý led na hlavu:

«Den lille Kay er riktignok hos Snedronningen, og finner alt der etter sin lyst og tanke og tro, det er den beste delen av verden, men det kommer av at han har fått en glassplint i hjertet og et lite glasskorn i øyet. Det må først ut, ellers blir han aldri til menneske, og Snedronningen vil beholde makten over ham!»

„Malý Kaj je opravdu u Sněhové královny. Má tam všeho podle libosti, nač si jen vzpomene, a myslí, že se mu dostalo nejlepšího údělu na světě. Ale to je tím, že mu vlétla střepina skla do srdce a kousíček do oka. Ty je nutno nejprve vyndat, sice se nikdy nestane opět člověkem a Sněhová královna nad ním podrží svou moc.“

«Men kan du ikke gi den lille Gerda noe inn, så hun kan få makt over det hele?»

„Ale copak nemůžeš dát malé Gerdě něco, čím dostane moc nade vším?“

«Jeg kan ikke gi henne større makt enn hun allerede har! Ser du ikke hvor stor den er? Ser du ikke hvordan mennesker og dyr må tjene henne, hvordan hun på bare ben er kommet så vel frem i verden?

„Nemohu jí dát větší moc, nežli již má. Což nevidíš, jak je tato její moc veliká? Nevidíš, jak lidé a zvířata jí slouží, jak se pěšky, a k tomu bosa, dostala tak daleko do světa?

Vi må ikke la henne vite om sin makt, den sitter i hennes hjerte, den sitter i at hun er et søtt uskyldig barn.

My jí nemusíme dávat moc, ta tkví v jejím srdci, spočívá v tom, že ona je rozkošné, nevinné dítě.

Kan hun ikke selv komme inn til Snedronningen og få glasset ut av lille Kay, så kunne vi ikke hjelpe.

Nedostane-li se sama k Sněhové královně a nevyndá-li sklo z oka malého Kaje, nemůžeme jí pomoci.

To mil herfra begynner Snedronningens have, hen dit kan du bære den lille piken. Sett henne av ved den store busken som står med røde bær i sneen, hold ikke lang faddersladder og skynd deg tilbake hit!»

Dvě míle odtud začíná zahrada Sněhové královny, dones tam dívčinu! Posaď ji k velkému keři s červenými jahodami, které rostou ve sněhu. Nezdržuj se a pospěš zase zpět!“

Og så løftet finnekonen den lille Gerda opp på reinsdyret, som løp alt hva det kunne.

I zvedla Finka malou Gerdu na soba, a ten pak utíkal, jak nejrychleji dovedl.