Чэшска-украінская кніга-білінгва
Nuž, přečtěme si tyto rýmy,
jež do dneška si chráníme:
„Kam jste jen, kam jste odešli mi,
vy zlatí dnové vesny mé?
Co přinese mi zítřek, co jen?
Marně zřím k němu nespokojen,
v hluboké noci mlčí skryt.
Však vždycky nutno osud ctít.
Padnu-li s prostřelenou hlavou,
či odejdu-li nezraněn,
vše dobré je: život i sen
jdou oba v hodinu svou pravou.
Buď žehnán klopotný dne lán,
i příchod tmy buď požehnán!
Ті вірші й досі уціліли,
На спогад перейшли мені:
«Куди, куди ви відлетіли,
Весни моєї красні дні?
Що день новий мені готує?
За ним даремно зір слідкує,
В глибокій тьмі таїться він.
Байдуже: є закон один.
Впаду я, вражений стрілою,
Чи мимо пролетить вона,
Все благо: діяння і сна
Свій час надходить за чергою;
Благословен і день ясний,
Благословен і час нічний!
XXII
XXII
Až zítra Jitřenky svit nový
den rozehraje nade mnou,
já klesnu možná pod žulový
náhrobek v kobku tajemnou
a verše mé, mé sny, mé mládí
pohltí proud, jenž do tmy pádí.
Ó Léthé! Zapomene svět,
co ty však, krásná? Přijdeš květ
mi na hrob dáti se slzami?
A pomyslíš si: Měl mě rád
a mně jen, mně chtěl darem dát
svých tesklivých snů drahokamy?
Má milá, srdce v srdci mém,
ó, přijd, ó, přijd: tvůj manžel jsem.“
«Заграє промінь зоряниці,
І день яскравий заблищить,
А я — в таємну тінь гробниці
Зійду, як доля повелить,
І пам’ять юного поета
Поглине тиховода Лета,
Забуде світ мене; а ти
Чи прийдеш, діво красоти,
Слізьми скропити вінця урни
І думать: він мене любив,
Мені єдиній присвятив
Сумного дня світання бурне!
О друже мій, о раю мій,
Прийди, прийди, навік я твій!..»
XXIII
XXIII
Psal takto dlouho, temně, matně
(což romantismem rádi zvem,
ač romantismu věrojatně
v tom nevidím; však čert to vem!),
až posléze už před úsvitem
mu klesla hlava, ztěžklá citem,
při módním slově ideál
a Lenskij trochu zadřímal;
než moh se však v sen pohroužiti,
Zareckij, raný pták, je tu,
už vstoupil do kabinetu,
Lenského spěchá probuditi:
„Je sedm. Vstávat už je čas.
Oněgin jistě čeká nás.“
Так в’яло й темно він, читачу,
Писав (це романтизмом звуть,
Хоч романтизму тут не бачу
Нітрохи я; та далі в путь!)
Аж перед ранньою порою,
Схилившись тихо головою,
На моднім слові ідеал
Заснув він, вичерпавши пал;
Та тільки сонна одволога
Йому торкнулася чола,
Сусіда постать увійшла
І каже Ленському з порога:
«Вже сьома: уставати час.
Онєгін, певно, жде на вас».
XXIV
XXIV
Jak mýlil se však! V oné chvíli
spal ještě Evžen mrtvým snem.
Již stíny noci ustoupily
a kohout vítal jitřní zem.
Oněgin pohroužen je v spánek.
Už slunce vysoko je. Vánek
se změnil v sněžnou vánici,
houf světlých vloček honící.
A Evžen ještě v posteli je
a stále ještě klidně snil.
Pak konečně se probudil
a zří: sníh v bílá okna bije,
je dávno čas dát zapřahat
a rychle vyjeti již z vrat.
Та помилявся він. Євгеній
В той час немов убитий спав;
Уже в напівімлі студеній
Аврору півень привітав,—
Онєгін спить собі глибоко.
Вже сонце котиться високо,
І сніг летючий мерехтить
І в’ється,— він іще лежить.
М’якою ковдрою покрившись,
Іще над ним літає сон.
Нарешті шовк легких запон
Він одкриває, пробудившись,
І бачить, що давно пора
Йому рушати із двора.
XXV
XXV
Guillot, francouzský sluha, číhá
na zvonek pánův. Hned tu byl,
s županem, s trepkami se míhá,
na židli prádlo připravil.
Oněgin oblékl se, snídal
a přitom rozkaz sluhovi dal,
k odjezdu se s ním připravit
a pouzdro s pistolemi vzít.
A už si v rychlých saních hoví,
ke mlýnu letí po mrazu.
Tam sluha podle rozkazu
osudné zbraně Lepageovy
nes za pánem a koním dal
zajeti k dvěma doubkům dál.
Він швидко дзвонить. Прибігає
Француз Гільйо, його слуга,
Халат на пана накидає,
Надіть пантофлі помага.
Спішить Онєгін одягатись,
Слузі наказує зібратись
Із ним в дорогу снігову,
Шкатулу взявши бойову.
Готові коні нетерпливі.
Він сів і до млина летить.
Примчались. Він слузі велить
Лепажа39 вироби жахливі
Нести за ним,— а коням стать,
Де в полі два дубки стоять.
XXVI
XXVI
U hráze Lenskij, přesný vždycky,
už dávno nedočkavě stál.
Zareckij dávno odbornicky
už mlýnské kolo probádal,
když přišel Evžen s omluvami.
„Proč není tu váš svědek s vámi?“
nevrle na něho hned vzkřik
náš pedantický soubojník.
Zareckij klasik v metodě byl,
a střelbu do odpůrčích těl
schvaloval jen dle pravidel,
bez nichž se řádný šlechtic nebil.
Měl zkrátka pro tradici cit
a dlužno mu to pochválit.
Тим часом, як у неспокої
Фатальних Ленський ждав хвилин, —
Знавець механіки сільської,
Зарєцький правив щось про млин.
Аж от Онєгін. Він пробачить
Їх просить. «Але що ж це значить,
Мій пане? Де ваш секундант?» —
В дуелях класик і педант,
Методі вірний був Зарєцький
І дозволяв людину в рай
Послать не на галай-балай,
А як велить закон мистецький,
Як наші предки завели
(За це він вартий похвали).
XXVII
XXVII
„Můj svědek?“ řekl Evžen klidně,
„monsieur Guillot zde, je to sám.
Doufám, že přijmete ho vlídně.
Můj přítel — to snad stačí vám.
Třebaže znám snad není právě,
je hodný hoch od paty k hlavě.“
Zareckij sevřel rty a stál.
Oněgin Lenského se ptal:
„Je libo začít?“ — Začnem tedy, —
děl Lenskij. Co tak za mlýn šli,
s tím hodným hochem Zareckij
se poprvé a naposledy
v ústraní vážně radili.
Sokové oči sklopili.
«Мій секундант? Прошу, панове:
Ось він, monsieur Guillot, мій друг.
Я певен: згодитесь його ви
Прийняти в наш високий круг;
Хоч невідома він людина,
Та чесний, далебі, хлопчина».
Зарєцький губу прикусив,
Онєгін Ленському повів:
«Що ж, почнемо?» — «Я рад почати».
Пішли за млин. Зарєцький взяв
Хлопчину чесного, почав
З ним договора укладати.
Тим часом вороги самі
Стояли, хмурі та німі.
XXVIII
XXVIII
Sokové! Jak je dávno tomu,
co rozvedl je krve var?
Co oba u stolů svých domů
o pokrm, myšlenky, dní dar
se družně dělili? Teď v zlosti,
jak sokové dva bez lítosti,
jak herci šíleného snu,
druh druhu v tomto tichém dnu
chystají zkázu chladnokrevně.
Nenajdou smích, než ruku svou
potřísní krví druhovou?
A neobejmou se zas pevně?
Však běda! V světské vášně rmut
nakapal jedu lichý stud.
Так… вороги! Чи то ж давно їм
Серця ненависть повила?
Чи то ж давно із супокоєм
Трапезу, мислі і діла
Ділили друзі? Нині крові,
Неначе вороги спадкові,
Жадають, як в страшному сні,
Один одному в тишині
Вони готують кулю згубну…
А що, як сміхом це кінчить,
Як рук своїх не багрянить,
Як розійтися миролюбно?..
Та серце слухати своє
Фальшивий сором не дає.
XXIX
XXIX
Hle, pistole již blyští v dlani.
Nabiják do hlavně se smek.
Už nabita je! Pozor na ni!
Již cvakl také kohoutek.
Pánvičky prachem posypány,
jsou připraveny. Přisekaný
křemínek, pevně založen,
je zvednut. Za nejbližší kmen
Guillot se schoval s hrůzou v oku.
Sokové pláště shodili.
Zareckij, na coul přesný vždy,
naměřil dvaatřicet kroků,
obhlédl bděle okolí
a každý vzal svou pistoli.
От пістолети заблищали,
Гримить об шомпол молоток.
Дві кулі у стволи загнали,
І цокнув зведений курок.
От на полицю сіруватий
Посипавсь порох — і зубчатий,
Надійний кремінь звівся знов.
За пень високий одійшов
Monsieur Guillot зніяковілий.
Останні сказано слова.
Ретельно кроків тридцять два
Зарєцький виміряв умілий;
Плащі двобійники зняли
І пістолети узяли.
XXX
XXX
„A nyní jděte!“ S chladnou krví,
s pistolí k zemi, k soku sok
zamířil pevně, tiše: prvý,
druhý a třetí, čtvrtý krok,
což byly čtyři kroky k smrti.
Tu Evžen, který v prstech drtil
svou pistoli, jda stále vpřed,
pomalu, první, ruku zved.
Pět kroků kupředu šli znova.
Vladimír Lenskij, mhouře zrak,
zacílil také… Evžen však
už střelil… Chvíle osudová
odbila — drama vrcholí:
upustil básník pistoli,
«Зіходьтесь!»
І вони поволі
Пройшли, спокійні, мовчазні,
Ще не підводячи пістоля,
Чотири кроки ті страшні,
Чотири сходини смертельні.
Як приписи велять дуельні.
Євгеній зброю підійняв
І націлятися почав.
Ще кроків п’ять — одна хвилина —
І Ленський теж підводить бронь, —
Та раптом вибухнув огонь —
Онєгін вистрілив… Година
Прийшла рокована: поет
Безмовно ронить пістолет,
XXXI
XXXI
tichounce klade na hruď ruku
a padá. Zacloněný zrak
tvář smrti obráží, ne muku.
Po svahu hor se právě tak,
na slunci jiskříc jako kvítí,
lavina do údolí řítí.
Oněgin v hrůze nevěří.
Chvěje se, běží k soupeři,
hledí naň, volá… Nadarmo, žel!
Navždycky, mladý pěvče, již
před časem, bez času sen spíš,
zadula bouře, všeho ožel!
Uvadl v krásný, jitřní čas
a na oltáři oheň zhas.
Кладе собі на груди руку
І падає. Туманний зір
Відображає смерть, не муку.
Так іноді по схилу гір,
У сяйві раннього світила,
Поволі пада сніжна брила.
Облитий холодом страшним,
Онєгін нахиливсь над ним,
Говорить, кличе… та намарне:
Його немає вже. Співець
Найшов дочасний свій кінець!
Дихнула буря, квіт прегарний
Зів’яв на ранішній зорі,
Погас огонь на вівтарі!..
XXXII
XXXII
Na hlavu, v sněhu položenou,
smrt podivný mír vložila.
Měl hruď skrz naskrz prostřelenou,
krev tekla z rány, kouřila.
Před chvílí v srdci jeho těla
živoucím hlasem vášeň zněla,
nenávist, láska, naděje
valila svoje ručeje.
A teď jak v opuštěném bytu
vše oněmlo, vše ztemnělo,
vše na věky se dochvělo.
Rolety spadly, okna spí tu
osleplá. Paní je ta tam.
I stín je pryč. Kde, ví Bůh sám.
Недвижно він лежав. Таємна
Була печать його чола.
В грудях димилась рана темна,
І струмнем відти кров текла.
Ще тільки-но хвилину тому
В натхненні жив він молодому,
Ненависть відав і любов,
Цвіло життя, кипіла кров;
Тепер, як в домі спорожнілім,
Запала вічна тишина;
Сім’я роз’їхалась гучна,
Забито двері, вікна білим
Замазано. Усюди тьма.
Хазяйки і сліда нема.
XXXIII
XXXIII
Je milé zběsnit nepřítele
odvážným epigramem svým,
je milé zřít, jak otupěle,
s párem svých rohů svěšeným
ve vlastní zrcadlo své civí
a stydí se své vlastní hřívy.
Je milejší však, pravím vám,
když vzlykne: Já se poznávám.
A ještě milejší nám zase,
na bledou lebku zpovzdálí
když míří pohyb pomalý
a ruka sotva zachvívá se;
však kdo z nás by se radoval,
když smrtelnou mu ránu dal?
Приємно лезом епіграми
Невдаху-ворога дражнить,
Коли, сердитіш до нестями,
Схиливши роги, він стоїть
І в дзеркалі свойого виду
Пізнать не хоче, повен стиду,
Чи простодушно визнає:
Обличчя, друзі, це моє!
Ще приємніше сталь холодну
На нього тихо підіймать
І в білий лоб йому цілять,
Узявши відстань благородну;
Та розлучить його з життям,—
Навряд чи це приємно вам.
XXXIV
XXXIV
Když dobře namířenou ranou
mladého skláte přítele,
jenž odpovědí nečekanou,
snad beze všeho účele,
vás urazil kdes u sklenice
či s urážkou vás, chlubná plíce,
na souboj vyzval hněvem zpit,
povězte: jaký asi cit
se zmocní vás, když uzříte ho,
jak sevře pěsti, oněmí
se smrtí v čele na zemi,
už už pomalu vychladlého,
když na volání zoufalá
mu ústa němá zůstala?
Коли ж од вашого пістоля
Ваш юний приятель поліг,
Що слова, може, мимоволі,
Стримати на устах не міг
І вас образив при чарчині,
Чи й сам, піддавшися хвилині,
Вас гордо викликав на бій,—
Скажіть: які в душі своїй
Ви затаїли б почування,
Його уздрівши на землі
З печаттю смерті на чолі,
Як непорушний, без дихання,
Поволі він закостенів
І вже не чує марних слів?
XXXV
XXXV
Hlod výčitky v tmách srdce jeho
se třásl jak dlaň s pistolí.
I hledí Evžen na Lenského.
„Je zabit…“ soused blábolí.
Je zabit! Hrůzou toho slova
uhranut, jako od hřbitova
jde Evžen lidi zavolat.
Zareckij zatím měkce klad
do saní tělo ztuhlé zcela.
Hromádku kostí, zmlklý zpěv.
Spřežení, větříc smrt a krev,
se vzpíná, kope, pěna bělá
se po udidlech zvířatům,
jež vezla oběť v mrtvý dům.
Страждання сповнений тяжкого,
Євгеній схилений поблід,
На друга дивлячись німого.
«Ну що ж? Умер»,— сказав сусід.
Умер!.. Страшне почувши слово,
Здригнувсь Онєгін і раптово
Покликав слуг своїх і йде.
Зарєцький бережно кладе
На сани труп похолоділий,
Додому скарб везе страшний.
Почувши мертвого, як стій
Од жаху коні захропіли,
Удила пінять і гризуть
І, як стріла, помчали в путь.
XXXVI
XXXVI
Líto nám, líto básníka je:
spí, květ, jejž zabil času vztek,
spí s nadějí, jež nedozraje,
spí, sotva dětské šaty svlék!
Ten horký vítr citů, kde je?
Kde myšlenka, v níž cit se chvěje?
Kde ušlechtilý výtrysk sil,
kde vysoký i něžný cíl?
Kde jste, vy bouřné lásky snahy,
kde touha vědět, v práci žít,
kde ze zla strach, kde útlocit,
kde sny, jež přepluly jste prahy
nadpozemského tajemství,
vy, svaté poezie sny?
Вам жаль поета, друзі милі,
Що в самім розквіті надій,
У свіжій молодості й силі,
Дитя в дорозі життьовій,
Зав’яв! Де молоде буяння,
Де благородне поривання
Чуттів і мислей молодих,
Високих, ніжних, огняних?
Де хвилі буйної любові,
Жадоба чесного труда
І страх пороку і стида,
І ви, примари юнакові,
Ви, мрії першої весни,
Поезії святої сни!
XXXVII
XXXVII
Snad narodil se světu k štěstí,
laur slávy urval mu snad skon.
Snad jeho zmlklá lyra vésti
nás mohla k výšinám jak zvon,
jejž neumlčí závist kletá.
Snad na vysokých stupních světa
měl státi, viditelný v dál.
A mučednický stín snad vzal
do hrobu tajemství své svaté,
a pro nás, opouštěje nás,
zahynul blahodárný hlas
a nikdy duši, v hlínu sváté,
nezahrá hymnus příštích let,
dík plemen nebude jí znět.
Можливо, для добра людського
Чи хоч для слави він родивсь,
І оддзвін співу голосного
Не умовкаючи б котивсь
У даль віків. По сходах світу
Він на вершину гордовиту
Ступив би, гордість поколінь.
Його многострадальна тінь
Забрала, може, із собою
Святу, велику таїну,
Животворящу і ясну,
І за могильною стіною
Не долетить прославний дзвін,
Благословення всіх племін.
XXXVIII. XXXIX
XXXVIII. XXXIX
Je možno též, že pro poetu
měl život pouze šeď a kal.
Tak prošla by mu léta květu:
žár duše by v něm ochládal.
Snad byl by vůbec proměnil se,
Múz nechal, na vsi oženil se
a šťastný, třeba s parohy,
by vláčel župan ubohý.
Brzo by poznal život celý,
podagru v čtyřiceti měl,
pil, tloustl, v nudě churavěl,
a nakonec by na posteli
vydechl prostřed dětí svých,
felčarů a bab plačících.
А може, й так: поета ждало
Звичайне на землі життя.
Натхнення б юне відбуяло,
Огонь би згас без вороття.
Багато в чім би він змінився,
Розстався б з музами, женився,
Ріжки на лоб собі придбав,
В халаті б жив та поживав,
Спізнав би світ цей без омани,
Пив, їв, товстішав, спав, потів,
В подагрі ногу волочив
І врешті, як отець коханий,
На ліжку б вік свій закінчив
Між баб, дітей та лікарів.
XL
ХL
Ať tak či tak, my ještě živi,
a básník, krví zalitý,
milenec, snílek zádumčivý,
spí, rukou druha zabitý.
Sem pohleď: vlevo od vesnice,
kde žil, ponořen do tesknice,
dvě sosny srostly kořeny;
zde dole šumí prameny
a tekou stružkou do údolí.
Tam oráč ochladí se rád,
tam chodí žnečky nabírat
si vody puklým džbánkem z polí;
tam ve stínu, jímž potok tek,
teď stojí prostý pomníček.
Та хай у далечі темніла
Чи інша доля, чи така,—
Поета мрійного убила,
Читачу, другова рука!
Є місце: в тиші староденній,
Де жив улюбленець натхнення,
Корінням дві сосни зійшлись;
Струмки під ними розлились
І в луг розбіглись недалекий.
Там ратай любить спочивать
І жниці воду набирать
Опівдні у дзвонисті глеки;
Там під покровом верховіть
Немудрий пам’ятник стоїть.
XLI
ХLІ
Když jarní déšť pad na obilí,
zpěv o povolžských rybářích
tu zpívá pastýř, v prázdné chvíli
splétaje lýko láptí svých.
A mladá měšťka, v slunce svitu
své léto na vsi trávící tu,
v běh dávajíc se z doubravy,
tu koně uzdou zastaví;
lehoučký závoj odhrne si
a roztržitým pohledem
čte prostý nápis, výzvu všem.
A na zavlhlé řasy věsí
se dámě slza soucitu.
Nad vodou pomník stojí tu.
Під ним (як дощик починає
Весняний прибивати пил)
Про Волгу-матінку співає
Пастух, ладнаючи постіл,
І городянка чепуриста,
Прибувши спочивати з міста,
Як верхи проїздить вона,
Між нивами сама одна,
Коня свого там зупиняє,
І, від лиця одвівши флер,
Наймення того, хто помер,
Очима бистрими читає,—
І сльози, блиснувши з-під вій,
Туманять ясні очі їй.
XLII
ХLII
Zasněna, pomalu se vrací
na koni cestou necestou.
V sen o Lenském se celá ztrácí
a vzpomíná, co s nevěstou,
co asi s Olgou se teď stalo.
Dlouho-li srdce litovalo,
či odešel již slzí čas?
A kde je její sestra zas?
A kde je uprchlík ten z všeho,
ten nenávistník módních dam,
tak módně podivínsky sám,
vrah toho hocha lyrického?
Jen nebojte se. Časem svým
vám jejich osud vylíčím.
І тихо їде в чистім полі,
Пойнята мріями, вона;
Тоді про Ленського, про долю
Думки снувати почина,
Гадає: «Як-то Ольга нині?
Тужила довго в самотині,
Чи скоро сліз пройшла пора?
І де тепер її сестра?
Де той відлюдник і злостивець,
Той ворог модний модних дам,
Дивак, розсварений з життям,
Поета юного убивець?»
Колись, за кілька, може, літ,
Складу про все докладний звіт,
XLIII
ХLIІI
Ne teď. Však brzo zas se vrátím,
vždyť svého hrdinu mám rád.
A na čas jen ho z očí ztratím,
pro jiné starosti své snad.
Mne léta k přísné próze kloní
a čtveračivý rým pryč honí;
i já, přiznávám s povzdechem,
dnes lhostejnější k němu jsem.
Mé pero nehýří již jimi
po lehkých arších papíru.
Sny jiné, chladné nadmíru,
a jiné přísné starosti mi
jak v ústraní, tak v ruchu mýt
jdou neklid v sen mé duše sít.
Та не тепер. Хоч я, читачу,
Мого героя і люблю,
Та інший час йому призначу,
А зараз кину без жалю.
Літа до прози нахиляють,
Грайливу риму проганяють,
І я за нею — жаль сказать —
Став лінивіше упадать.
Нема колишньої охоти
На давній віршувати лад;
Нових думок суворий ряд,
Нові, не знані ще турботи
В житейськім шумі, в тишині
Тривожать мирний сон мені.
XLIV
ХLIV
Mou duší nové touhy plují
a víří nové rozbroje;
těch prvních, těch já nelituji,
mně starých žalů líto je.
Sny, sny, jež měli jsme tak rádi!
Kde jste, kde věčný rým váš mládí?
Či po ukrutném zákonu
zvad, zvad květ jeho záhonů?
Co o tom žertem mluvím s vámi
a elegicky jsem si vzdech,
snad zatím doopravdy dech
mé vesny vadne za horami?
A nevrátí se nikdy zpět?
Není mi málem třicet let?
Спізнав я інші поривання,
Спізнав невідану печаль;
Нема для перших уповання,
А давньої печалі жаль.
О де ви, де, солодкі мрії?
Де ваша рима — молодії?
Невже і справді під кінець
Зав’яв юнацький мій вінець?
Невже признати довелося
Без мудрих елегійних слів,
Що не вернуть весняних днів
(Як жартома казав я досі)?
Невже зав’яв мій юний цвіт?
Невже надходить тридцять літ?
XLV
ХLV
Mé poledne je tu. Co zbývá,
než pozdravit je očima?
A chvíle rozloučení tklivá
je tu, ó mladosti ty má!
Děkuji za radosti tvoje,
za bolest, za vzruch nepokoje,
za hluk a bouře, za hody,
za vše, co dal čas pohody.
Ó, děkuji ti. Dní tvých vzruchem
já opíjel se ve vřavě
i v samotě své svéhlavě.
Tož dosti již! Chci s jasným duchem
se na novou teď pustit pouť,
od minula si oddechnout.
Так, південь мій настав, панове.
Це мушу вам сказати я.
Що ж, попрощатись я готовий,
О люба молодість моя!
Спасибі за хвилини щасні,
За сум, за пориви прекрасні,
За бурі, за бенкетний грім,
За все, за все в житті моїм
Спасибі щире. В самотині
У шумі людськім я прожив
З тобою досить милих днів.
Доволі! З чистим серцем нині
Я рад на шлях новий ступить,
Пора настала відпочить.
XLVI
ХLVІ
Jen pohled zpět. A sbohem, loubí,
v nichž dni mé v prázdni plynuly,
vy, v nichž se sen a lenost snoubí
ve vášeň, k níž jsme přilnuli.
Leč ty, povzlete chvil, jež míjí,
dál vzněcuj moji fantazii
a nedej srdci zadřímnout,
dál zas a zas v můj přileť kout;
jen neber básníkovi víru,
nedej mu zhořknout tíhou let,
ustydnout a pak zkamenět
v umrtvujícím světa víru,
kde mezi hlupci bez ducha
se nafouklá skví ropucha…
Дай оглянусь. Прощайте, ниви,
Де в тиші пропливали дні,
Де знав я пристрасті, щасливий,
Чи марив у лінивім сні.
А ти, натхнення, ти, крилате,
Тебе прошу я прилітати!
Дрімоту серця оживляй,
У закуток мій прилітай,
Не дай заснуть душі співцевій,
Похолодіти й зачерствіть,
А далі й зовсім скам’яніть
У людській метушні дешевій,
У цім багнищі, де загруз
Між друзів і служитель муз!
XLVII
XLVII
Hlava sedmá
Глава сьома
Moskvo, ty milá dcero Rusi,
kde rovnou tobě hledati?
Dmitrijev
Jak rodnou Moskvu nemít rád?
Baratynskiy
Tak? Štvete na Moskvu! Hle, přijel z ciziny!
A kde je líp?
— Kde nejsme my.
Gribojedov
Москва, Росії дочко люба.
Де рівну ми тобі найдем?
Дмитрієв
Як рідну не любить Москву?
Баратинський
Зневага до Москви!
З мандрівки недарма!
Де ж ліпш?
— Де нас нема.
Грибоєдов
I
І
Sníh tál již v teplém dechu jara,
z hor hrnuly se bystřiny
a z kalných vod se táhla pára
nad zatopené lučiny.
To usmívá se se snem v líci
příroda na rok svítající
a modrý jas jde od nebes.
Průzračný ještě dýše les,
zelení zachmýřený celý,
pestří se vyschlá údolí.
A pilná včela do polí
již letí z voskové své cely.
A noc co noc z tmy vyklíčí
do ticha tlukot slavičí.
Весняним гонені промінням,
Із гір потоками сніги
Вже позбігали з буркотінням
На позаливані луги.
Крізь ясний сон природа мила
Свій ранок усміхом зустріла;
Палають сині небеса;
Лісів прозора ще краса
Немовби пухом зеленіє.
На поле бджілка золота
Збирати подать виліта,
Долина сохне і рябіє,
Стада шумлять, і соловей
Співає в німоті ночей.
II
II
Jak smuten jsem, když blížíš se mi,
ó jaro, jaro! Lásky čas!
Umdlený, zjitřený a němý,
zas slyším snů a krve hlas.
Jak dojat jsem, jak dere se mně
stesk, radost na rty, jarní země
když do tváře mi zavane
z mé vísky, tichem vystlané.
Či vesel být již nedovedu
a vše, co život dá a smích,
co tančí, skví se v očích mých,
mi přidá nudy jen a jedu
do dávno mrtvé duše mé,
jež vidí vše v tmách ztopené?
О весно, весно! Час любові!
Який несеш мені ти сум,
І млосне хвилювання крові,
І хвилювання млосних дум!
З яким тяжким замилуванням
Я упиваюся диханням
Солодковійної весни
Серед сільської тишини!
Чи не для мене раювання,—
І все, що серце веселить,
Все, що сіяє, що блищить,
Утому лиш і нудьгування
Вливає в душу що німу,
Що всюди бачить тільки тьму?
III
III
Či bez radosti nad návraty
s podzimem zašlých zelení
my v šumu lesů jen své ztráty
vzpomenem v hořkém zasnění?
Či s přírodou, jež kvete, plane,
snad srovnáváme v mysli štvané
čas mladosti, z níž zůstává
jen lítost, lítost prchavá?
Snad zatane v nás znenadání
mhou snů jak poetický dar
vidina jiných, dávných jar
a tlukot našich srdcí raní
přeludem dálky, plující
tmou při kouzelném měsíci?
Чи ми не раді повороту
Листків, опалих восени,
Гірку лиш чуємо скорботу
В новому шелесті весни?
Чи наше око, що вбачає,
Як цвіт природи воскресає,
Пригадує зів’ялий цвіт
Навіки вмерлих наших літ?
І, може, серце наше знову
У поетичнім бачить сні
Своєї молодості дні,
І далеч мрії загадкову,
І образ милої живий,
І ніч, і місяць чарівний…
IV
IV
Je čas: jdi každý dobrák líný,
jenž na slast myslit dovede;
vás, šťastlivci bez vlastní viny,
vás, Levšinovi nohsledé,
vás, Priamové z provincie,
vás, dámy mé, jimž srdce nyje,
vás jaro zve již na svou ves,
čas tepla, práce, květná mez,
čas procházek, jenž k vášni svádí,
čarovných nocí nad lesem.
Jen honem! Vůz a kufry sem,
a do přírody, kamarádi,
dle chuti po svých, po voze
z měst, zaprášených uboze.
Не гайтесь, лінюхи дрімливі,
Епікурейці-мудреці,
Ви, учні Лєвшина41 щасливі,
Ви, тиші красної співці,
Ви, сіл околишніх Пріами,
І ви, чутливо-ніжні дами,
Весна до себе кличе вас,
Тепла, квіток, роботи час,
Пора проходок в чистім лузі,
Пора спокусливих ночей!
В поля, утіху для очей,
Спішіть, спішіть, кохані друзі,
В бричках, каретах, на візках,
Міський отрушуючи прах!
V
V
I vy, čtenáři, na mou duši,
kolesku měl byste si vzít
a z města, kde jste, jak se sluší,
se v zimě bavil, vyrazit.
Má Múza trochu nezvedená
nás svede k říčce beze jména,
k doubravě, lehce šumící,
a k Evženově vesnici,
kde poustevník ten, nechav všeho,
v nudě a zármutku svých chvil
v sousedství mladé Táni žil,
děvčátka mého blouznivého,
kde však jen stopa zoufalá
po uprchlíku zůstala.
І ви, читачу мій ласкавий,
В своїй колясці виписній
Покиньте місто і забави,
Порі пристойні зимовій;
З моєю музою легкою
Над безіменною рікою
Послухаємо шум гаїв
Там, де недавно, взимку, жив
Євгеній мій на самотині,
В неробстві тихім і гіркім,
Де Таня стрілася із ним
І де його немає нині…
Нема! Печальний тільки слід
Лишив він для майбутніх літ.
VI
VI
Pojď, půjdem k vrchů polokruhu,
kde k řece běžíc, bystřina
proplétá po lukách svou stuhu.
Tu dole lípa začíná,
tu zpívá slavík noci, máji,
až plané růže nedýchají,
a jenom pramen v ticho zní.
Tu vidíš kámen náhrobní
růst pod vetchých dvou sosen prahy.
Poutníku, zastav se a čti:
„Vladimír Lenskij tady spí,
smrt smělých skosila ho záhy.
V ten a ten rok, v let toliku.
Spi klidně, mladý básníku!“
Між гір, що піднеслись півколом,
Туди ходімо, де струмок,
В’ючись, біжить зеленим полем
Крізь юний липовий гайок.
Там ніжна пісня солов’їна
Дзвенить всю ніч; цвіте шипшина
І чути плескіт джерела,—
Плита могильна там лягла
В тіні двох сосен пристарілих,
І напис так нам промовля:
«Взяла тут Ленського земля,
Що згинув рано смертю смілих,
Тоді-то, у таких літах.
Хай мирно спить поетів прах!»
VII
VII
Byl čas, kdy pokřivenou sosnu
věneček divný zdobíval.
Nad urnou, ponořenou do snu,
jím jitřní vánek povíval.
Byl čas, kdy s rukama mdle v klíně
tu sedaly dvě přítelkyně
a objavše se, plakaly,
co luna plála do dáli.
Leč teď… jen stín svůj pomník hledá,
zarostly trávou šlépěje
a věneček, ten v blátě je.
Jen pastýř s lýkem svým tu sedá
a jeho píseň jako dřív
pomalu splývá s tichem niv.
Там віти со́сна нахиляє,
І ранній порив вітерця,
Бувало, там вінок гойдає
Над гробом бідного співця.
Бувало, пізньою порою
Сестра приходить із сестрою,
І плачуть в сяєві нічнім
Удвох над каменем тяжким.
Та нині… пам’ятник журливий
Забуто. Весь він в бур’яні.
Вінка нема вже на сосні.
Пастух лиш немощний і сивий
Сидить там, лико плетучи
Та пісню довгу ведучи.
VIII. IX. X
VIII. IX. X
Ubohý Lenskij! V prázdná lada
neplakal dlouho její žal.
Je nevěrná mu dívka mladá —
nač plakati? Bůh dal, Bůh vzal.
Teď jiný zaujal ji zcela,
teď jiný vylíbal jí z čela
svou láskou vzpomínky a chlad.
Ten hulán uměl dobývat,
ten hulán jí byl z duše milý…
Již před oltářem stojí s ním
a stydlivě tu pod kvítím
svou hlavu do závoje chýlí,
má oheň v očích sklopených,
na rty jí lehký úsměv dých.
Мій бідний Ленський! Сумування
Було не довге по тобі.
Не молодій, квітучій панні
Без краю плакати в журбі.
Шкода! Найшовся скоро другий,
Що юне серце, повне туги,
Любовним шепотом приспав,
Улан її зачарував,
Улан скорив її красою…
І наша Оля під вінцем
З ним поруч перед вівтарем,
З похиленою головою,
З огнем в опущених очах,
Таїть усмішку на устах.
XI
XI
Ubohý Lenskij! Zda se rmoutí
ve vanu věčna, v hrobě svém,
když zamane si vzpomenouti
té zrady v srdci nevěrném?
Ospalé vlny Léthé plynou.
Snad básník, přešed v zemi jinou,
je šťasten v bezvědomí svém.
Či snad už odumřel svět v něm?
Za hrobem věru zlhostejníme,
zapomenutí čeká nás.
Žen, přátel, soků zmlkne hlas.
A jenom pro statky, vždyť víme,
hádavých dědiců zlý chór
dál vede hanebný svůj spor.
Мій бідний Ленський! За межею,
Де вічність криє таїну,
Чи засмутився ти душею,
Фатальну вчувши новину,
Чи, може, тихі води Лети
Приспали муки всі, поете,
І в сні блаженному твоїм
Здається світ увесь німим?..
Так! Забуття чекає в гробі
Усіх нас. Мовкне відгук слів
Коханок, друзів, ворогів,—
І тільки в непристойній злобі
Хор спадкоємців не вгава,
Свої доводячи права.
XII
XII
Brzičko u Lariných věru
zmlk Olin zvonečkový smích.
Jsa dbalý o svou kariéru,
s manželkou hulán k pluku tíh.
Dávajíc dcerce požehnání,
plakala hořce stará paní,
tak tak se držíc na nohou.
Leč Táňa, plakat nemohouc,
smrtelně zbledla v obličeji,
jejž pokryl dávno trpký žal.
Když kdekdo na zápraží stál
a všichni loučit se už chtějí,
s odjíždějící dvojicí
jde ještě Táňa mlčící.
Тож скоро любий голос Олі
В родині Ларіних змовка.
Улан, своїй покірний долі,
Із нею їде до полка.
Слізьми гіркими умивавшись,
Старенька, з донею прощавшись,
Здавалось, ледь жива була,—
А Таня плакать не могла;
Лише смертельно поблідніло
Її лице з таємних мук,
Коли всі вийшли на рундук
І все, прощаючись, шуміло
Округ карети молодих,
Проводячи в дорогу їх.
XIII
XIII
Pak dlouho, dlouho dívala se
za nimi jako mlhou par.
Má Táňa sama, sama zase!
Žel, družka tolikera jar,
ta její holubička milá,
teď osudem jí vzata byla,
ta důvěrnice mladých let —
už navždy pohltil ji svět.
Jak stín v sad opuštěný vchází,
a toulajíc se, neví kam…
Žel, nikde klid a všude klam,
a útěchy, té nenachází
pro slzy nevyplakané,
pro srdce napůl urvané.
І оком, сповненим туману,
Вона дивилась їм услід.
Шкода! Покинула Татьяну
Подружка найлюбіших літ,
Її голубка яснокрила,
Її сестра, порада мила,
У даль полинула навік,
Як присуд долі їй прирік.
Мов тінь, без цілі Таня бродить,
Зорить на опустілий сад…
Ніде, ні в чім нема відрад,
І думам пільги не знаходить
Вона в приглушених сльозах,
І рветься серце у грудях.
XIV
XIV
V samotě krutěji žhnou žaly
a vášeň vzrůstat začíná.
I na Oněgina tam v dáli
teď častěj srdce vzpomíná.
Ne, nemůže ho nikdy vidět,
ba smí ho jenom nenávidět,
vždyť zabil bratra jejího.
Poeta zhynul, není ho…
Kdo vzpomene naň? Za jiného
nevěsta se mu provdala
a jeho paměť dovlála
jak dým do nebe modravého.
Dvě srdce možná dosavad
ho litují… Nač litovat?
І в цій жорстокій самотині
Сильніш любов її горить,
І про Онєгіна віднині
Говорить серце їй щомить.
Уже його їй не стрічати,
Вона повинна проклинати
Того, хто Ленського убив;
Та вмер поет… туман покрив
Про нього спомин. Наречена
Уже за іншого пішла.
Поета пам’ять проплила,
Як диму смужка золочена,
Два серця тільки ще за ним
Сумують, може… Що ж по тім?
XV
XV
Šel soumrak. Nebe smrákalo se.
Šum vod zněl tiše. Bzučel chroust.
Spěchaly domů dívky bosé.
Rybářský oheň vzplál a houst
tam za řekou. A šírou plání,
v stříbrné luny bleskotání
šla dál a dále Taťána,
v sny samotářsky zabrána.
Šla, šla… Co to? Tu pod ní klenou
se střechy. Panský dům a ves
a pod návrším hustý les
a sad nad řekou ozářenou.
Hleděla dolů. Srdce jí
zatlouklo rychlej, silněji.
Був вечір. Небо меркло. Води
Струмились тихо. Хрущ гудів.
Уже замовкли хороводи;
Уже за річкою горів
Огонь рибальський. В полі чистім,
У сяйві місяця сріблистім,
Повита мріями, смутна
Татьяна довго йшла одна.
Ішла, ішла. Перед собою
Вона зненацька бачить дім,
Село й діброву попід ним
І сад над світлою рікою.
Побачила — і серце в ній
Тривозі віддалось чудній.
XVI
XVI
Je v rozpacích: „Zde bydlil v zimě.
Mám jíti dál, mám zpět se dát?
Už není zde. Kdo poznal by mě?
Tak prohlédnu si dům a sad.“
I kráčí Táňa s vrchu dolů,
zvědavě, zaraženě spolu
vše měříc plachým pohledem.
Dvůr prázdný byl; když vešla sem,
psi vyrazili. Táňa plačky
tu stála, nevědouc kam dál.
Houf dvorských dětí přichvátal
a s bujným křikem, s trochou rvačky
psy zahnal. Noví přátelé
si vedli slečnu vesele.
Вагання душу їй сповняють.
«Піти вперед, піти назад?
Його нема. Мене не знають…
Поглянути на дім, на сад…»
І з пагорба Татьяна сходить,
Дух затаївши; далі зводить
Зачудування повний зір…
І входить на безлюдний двір,
Собаки кинулись до неї;
Двірських десяток хлопчаків
Приборкав розлютілих псів
І, гордий з послуги своєї,
Побившися за поділ прав,
Панянку під опіку взяв.
XVII
XVII
„A panské byty, přístupny jsou?“
se Táňa dětí zeptala.
I rozběhly se za Anisjou,
jež pánův statek hlídala.
Anisja ihned přichvátala
a panský dům jí otvírala.
I vchází Táňa v pokoje,
kde po Evženu prázdno je,
a hledí: tady tágo leží,
prach špiní sukno zelené,
tam bičík, sofa zválené;
stařenka za Taťánou běží
a šeptá u krbu: „Zde pán
tak rád sedával zadumán…
«Кімнати бачить я б хотіла…»
І до Анісьї дітвора
Ключі просити полетіла;
Сама їх винесла стара,
І перед Танею блідою
Відкрила двері від покою,
І Таня входить в дім пустий,
Де жив герой наш молодий.
Спинилася: забутий в залі,
Кий на більярді спочивав,
На зм’ятім канапе лежав
Манежний прутик. Таня далі;
Старенька їй: «А ось камін;
Тут пан сидів, було, один.
XVIII
XVIII
Zde sedával s ním při obědě
pan Lenskij. Opustil už svět…
Teď, prosím, tudy,“ dívku vede,
„zde jeho panský kabinet.
Zde hověl si tak rád, pil kávu,
zde se správcem si lámal hlavu
a po ránu tu knížky čet.
I starý pán tu strávil let!
Vždy v svátek nasadil si brýle,
sem pod okno si se mnou sed
a dali jsme se do karet.
Dej Pánbůh klid té duši milé,
už karty, chudák, nehraje.
Ať matka zem mu lehká je!“
Із ним обідав тут зимою
Небіжчик Ленський, наш сусід.
Сюди, паняночко, за мною.
Ось кабінет: після обід
Він тут, бувало, спочиває,
Свого прикажчика приймає;
Тут кофій пив він і читав…
Тут і покійний проживав
Наш пан. Бувало, споминаю,
Він, щоб годину змарнувать,
Зо мною в дурня зволив грать.
Хай прийме бог його до раю,
І кісточкам в землі сирій
Хай дасть він мир і супокій!»
XIX
XIX
Taťána obchází vše v chvatu,
dojatá, na vše zvědavá.
Vše památně ji připadá tu;
v malátné duši zůstává
jí po všem stopa rozechvělá:
i stůl, kde lampa dohořela,
i kupy knih, jež všady jsou,
i postel s měkkou pokrývkou,
za oknem luna na svém lovu,
zde pološera opona,
i portrét lorda Byrona,
i stolek, na němž soška z kovu,
v klobouku, čelo zchmuřené
a ruce křížem složené.
Татьяна в захваті невиннім
Навколо погляд водить свій,
Здається все їй неоцінним,
Усе томливу душу їй
Тяжкої сповнює відради:
І стіл, і мирний блиск лампади.
І книги в неладі кругом,
І ліжко, вкрите килимком,
І в шибі хмарка срібнорунна,
Що заглядає в кабінет,
І лорда Байрона портрет,
І лялька на стовпці чавунна
В трикутці, з грозовим чолом,
З руками, що лежать хрестом.
XX
XX
Jako by Táňu očaroval
v té módní cele, stojí tu.
Je čas však! Chladný vítr ovál
ji ze tmy. V černém úkrytu
spí stromy v mlze nad vodami;
i luna už je za horami,
i mladou poutnici už chlad
přinutil myslit na návrat.
A třeba slzy v očích měla,
přec statečně se odvrací
a loudavě se navrací.
Jen ještě prosí, zda by směla
sem zajít — jaký je tu klid! —
a do knih se zde pohroužit.
Татьяна в келії тій модній
Як зачарована стоїть.
Та пізно. Віє в тьмі холодній
Нічний вітрець. Діброва спить
Над стуманілою рікою;
Сховався місяць за горою,
І пілігримці молодій
Пора вертатися мерщій.
І, потаївши хвилювання,
Не втримавшись, щоб не зітхнуть,
Татьяна вирушає в путь,
Зложивши ключниці прохання,
Щоб їй у замку цім бувать
І книги тут самій читать.
XXI
XXI
Až za vrata ji provázela
klíčnice. Ale zítra hned
po ránu ji tu zase měla.
I vešla Táňa v kabinet
a svět jí zmizel. Zapomněla
zde chvíli na vše, na vše zcela,
když o samotě zůstala.
A dlouho sama plakala.
Pak tu, zas jinou knihu vzala,
lhostejně nejdřív, potom však
upoutal plně její zrak
podivný výběr; celá vzplála,
s hladovou duší četla dál.
A nový svět tu před ní stál.
Анісья провела Татьяну
Аж за ворота. День пройшов,
І героїня наша рано
З’явилась у садибі знов;
І в кабінеті мовчазному,
Віддавшись захвату чудному,
Нарешті зосталась одна,
І довго плакала вона.
До книг по тому узялася.
Було їй спершу не до них,
Та трохи дивним вибір їх
Їй здався. Ревно віддалася
Вона друкованим рядкам;
Їй світ новий одкрився там.
XXII
XXII
Oněgin dávno už, jak víme,
odvykl zcela světu knih.
I v něm však, jako v každém, dříme
záliba pro některé z nich:
Juanův básník byl mu drahý,
k dvěma, třem románům měl vztahy,
v nichž spisovatel zachytil
svou dobu, v nichž dost věrně žil
zlomený člověk jeho věku,
neschopný lásky, radosti,
ješitný ve své zprahlosti,
oddaný snům, jimž není léku,
i s rozumem svým zběsilým,
jenž rozplývá se v marný dým.
Хоч нам відомо, що читання
Давно Євгеній розлюбив,
Одначе деякі писання
Із-під неласки він одвів:
Співець Гяура та Жуана,
Та зо два, зо три ще романи,
Де віддзеркалився наш час
І де змальовано для нас
Його героїв досить вірно,
Без віри й честі у ділах,
З холодним серцем у грудях,
Химерам відданих безмірно,
Чия озліла голова
На марні дії порива.
XXIII
XXIII
Škrt nehtem, ostře vyznačený,
tkvěl tu a tam na stránkách knih.
To dodávalo zvláštní ceny
těm řádkám v očích dívčiných.
Taťána mžikem pochopila:
Ta myšlenka ho oslnila,
zde opět Evžen dojat byl,
tam mlčky plně souhlasil.
Na jiných stránkách zase zřela
škrt jeho tužky z olova.
A duše Oněginova
ve všech těch značkách tkvěla celá,
tu v křížku, v slůvku ztraceném,
tu v otazníku zkrouceném.
Відзначок нігтем там чимало
Було на книжних берегах,—
І око пильне оживало
Ще більше на таких рядках.
Татьяна з трепетом зважає,
Що мій Онєгін відзначає,
На чім увагу він спинив
І з чим погодився без слів.
То там, то там на білім полі
Лишились олівця сліди,—
Душа Онєгіна завжди
В них одбивалась мимоволі —
В короткім слові чи в гачку,
Чи в запитальному значку.
XXIV
XXIV
I začíná teď nad knihami
pozvolna lépe chápati
má Táňa, Bohu díky, s námi
milence, po němž vzdychati
ji sudičky snad odsoudily.
Je úkladník to pobloudilý,
syn pekel, dítě rajských krás?
Ten anděl, nadutý ten ďas,
co je? Zda kopie jen pouhá,
nicotný přízrak, Moskvan spíš,
jejž v haroldovském plášti zříš,
stín, jenž se v cizí masce plouhá,
slov módních plný lexikon,
či parodie že je on?
Належну знайдено дорогу;
Дається Тані зрозуміть
Усе ясніше — слава богу,—
Кого судилось полюбить,
Кому віддати пал сердечний:
Дивак сумний і небезпечний,
Що в небі чи в безодні зріс,
Цей ангел чи гордливий біс,—
Що ж він? Наслідування вдале,
Нікчемна тінь? Невже-бо він
В плащі Гарольдовім москвин,
Химер чужих тлумачник дбалий,
Слів модних збиранка нова?
Чи не пародія, бува?
XXV
XXV
Co bylo v hádance té skryto?
Snad přece pravda svitla jí?
Hodiny letí. Zdali ví to,
že doma na ni čekají,
že sousedé dva na rozpravu
k nim šli a o ní, k hlavě hlavu,
že mluví: „Děcko není již,“
dí stařenka, „a je s ní kříž.
Olinka přece mladší byla.
Ach, ach, je čas už děvče vdát!
A ona? Ke všem břitký chlad…
a každému div nevyspílá.
Jen vzdychá v toulkách po polích.
Prý nechce…“ matčin nářek ztich.
Невже-бо загадку збагнула?
Невже те слово — ось воно?
Час лине; дівчина забула,
Що дома ждуть її давно,
Де із сусідами розмова
Іде статечна вечорова.
«Що діять? Таня не мала,—
Стара з кректінням почала,—
Молодша Оленька за неї.
Віддати заміж, далебі,
Пора,— але куди тобі!
Усім співає однієї:
Не вийду! І, завжди сумна,
Все бродить по лісах вона».
XXVI
XXVI
Рэклама