Чэшска-украінская кніга-білінгва
Snad v něčím srdci zazní přece;
a osud se svou perutí
mé strofě nedá zhasnout v řece
věčného zapomenutí.
Snad — je to možná jen klam touhy —
ukáže jednou prosťák pouhý
můj portrét, jejž jsem proslavil,
a řekne: Hle, to básník byl.
Ber tedy díky moje vždycky,
ctiteli mírných Aonid,
v němž srdce nepřestalo bít
pro básní mých zpěv etherický,
ty, jehož vlídná ruka kdy
pohladí laury starcovy.
І хтось, у роздуму хвилини,
Здригнеться над рядком моїм,
І тиха Лета не поглине
Моїх співучих строф і рим.
І може (о солодка мріє!) —
Гучною славою окриє
Якийсь невіглас мій портрет
І скаже: то ж то був поет!
Прийми ж мою подяку щиру,
Прихильче мирних аонід,
Що віднайдеш мій тихий слід
І давню пошануєш ліру,
Чия незаздрісна рука
Потріпа лаври старика!
Hlava třetí
Глава третя
Elle était fille, elle était amoureuse.
Malfilâtre*
Elle était fille, elle était amoreuse.
Malfilatre
I
I
„Kam? Tihle básníci jsou pěkní!“
— Buď zdráv, Evžene, pospíchám. —
„Já nedržím tě. Jen mi řekni,
kam jezdíš vždycky večer. Kam?“
— Jdu k Lariným. — „To divím se ti.
Jak možno takhle ubíjeti
svůj každý večer, den co den?“
— I jdi! — „Nechápu. Řekni jen,
že nemýlím se ani trochu:
prostinká ruská rodina
a věčná zavařenina
a hrozné pohostinství, hochu,
a nekonečný nudný tlach
o dešti, lnu a o kravách…“
«Куди? Ох, ці мені поети!»
«Пора, Онєгіне, мені!»
«Я не держу тебе, та де ти
Марнуєш вечір день при дні?»
«У Ларіних».— «Їй-богу, диво!
Та чи воно ж таки можливо
Туди так пильно учащать?»
«Звичайно».— «Чудно, що й казать!
Я бачу й без твого визнання:
По-перше (ну, вгадаю я?),
Російська проста це сім’я,
Гостей невпинне частування,
Розмови про вчорашній сон,
Про дощ, про скотний двір, про льон…»
II
II
— V tom přece není pranic zlého. —
„Jen nuda, hochu, přisámbůh.“
— Jsem syt módního světa tvého,
mně domácí se líbí kruh,
kde mohu… — „Zase pastorále!
Než nebudem se hádat dále.
Ty jedeš. Lze jen litovat.
A poslyš. Nemohl bych snad
poznati předmět tvého smutku,
tvých radostí a neklidu,
tvé poezie Phillidu?
Představ mně ji.“ — Toť žert? — „Ne, vskutku!“
— Jak rád! — „A kdy?“ — Teď pravý čas.
Ochotně jistě přijmou nás. —
«Я тут біди ще не вбачаю».
«Нудота, друже, от біда!»
«Я світ ваш модний зневажаю;
Серед родинного гнізда
Я можу…» — «Ох, ізнов еклога!
Та годі, любий мій, на бога!
Ну що ж? Ти їдеш: хай щастить!
Ах, слухай! Як би хоч уздріть
Оту Філліду, слави варту,
Оту натхненницю пера,
І сліз, і рим, et cetera?..
Представ мене!» — «Тебе?» — «Без
жарту!»
«Гаразд».— «Коли ж?» — «Хоч зараз.
Там,
Звичайно, раді будуть нам.
III
III
„Tož jeďme.“ — Jeli, ujížděli,
přijeli, hosti rozmilí.
A všichni vítati je spěli
a k omrzení hostili,
jak káží zvyky. Ovšem kynou
talířky se zavařeninou,
a brusinkové šťávy džbán
je na stůl stále podáván.
……………………………………
В дорогу ж».
Рушили другове,
З’явились; розіслав для них
Закон гостинності готовий
Ряд послуг, іноді й тяжких.
Відомий звичай стародення:
Несуть на блюдечках варення,
На стіл воскований мерщій
Брусничний подають напій.
……………………………………
IV
IV
Nejkratší cestou jedou domů
pak oba v pozdní hodinu.
Proč nevyslechnout v stínu stromů
rozhovor obou hrdinů?
— Nu co, Evžene? Zíváš zase. —
„To ze zvyku.“ — Dnes však, jak zdá se,
jsi nějak zvláště unuděn. —
„Ó kdež! Toť tvoje zdání jen.
Jeď rychlej, Andrjuško, už tma je.
Jaká to hloupá krajina!
Slyš, mně se líbí Larina,
je prostá, ale příjemná je,
z těch starých, dobrých maminek.
Brr, tahle šťáva z brusinek!
Додому, вже пори нічної,
Вони не їдуть, а летять17.
Підслухаймо ж, про що герої
Між себе тихо гомонять:
«Ну, що, Онєгін? Позіхаєш?»
«Це звичка, Ленський».— «Та скучаєш
Ти більше».— «Ні, як і раніш.
Одначе пізно вже. Скоріш,
Скоріше поганяй, Андрюшко!
Дурні місця! Дурна пора!
До речі: Ларіна стара
Пресимпатична, хоч простушка;
Ох! Від брусничної води
Мені б не сталося біди!
V
V
Slyš! Taťána, která to byla?“
— Ta mlčenlivá, zastesklá
jak Světlana. Nic nemluvila
a k oknu ihned utekla. —
„Což, tobě se ta menší líbí?“
„Nu a…“ — Já tuhle chtěl bych, kdyby…
nu kdybych básník byl jak ty.
Ta Olga rysy bez vervy
má, čpí mi van Dyckovým rájem,
má červenou a plnou tvář
jak téhle hloupé luny zář
nad tímhle naším hloupým krajem.“
Vladimír suše odkašlal
a vůbec nemluvil už dál.
Скажи: котра із них Татьяна?»
«А та, задумлива, смутна
І мовчазлива, як Світлана,
Що все сиділа край вікна».
«Невже ти в меншу залюбився?»
«А що?» — «На другій я б спинився,
Коли б поетом був, як ти.
Життя в тій Ользі не найти.
Як у Вандіковій Мадонні;
Червоний вид її — немов
Дурний цей місяць, що зійшов
На цім дурнім небеснім лоні!»
Поет щось холодно сказав
І потім цілу путь мовчав.
VI
VI
A zatím příchod Oněgina
k Lariným vzbudil velký vzruch.
Kol vsi se hnula voda líná
a výklady jen bzučel sluch.
Ten hádá to, a ten zas jiné,
šept domněnek kol statku plyne,
že Taťána, ta přetichá
už přece našla ženicha.
Jiní už znali datum svatby
a přát k ní chystali se jim,
a nebyla-li, to je tím,
že ženich módní prsten rád by.
Lenského s Olgou v onen čas
už dávno svázal lidu hlas.
Візит Онєгіна чимало
Збудив у Ларіних розмов,
Сусідство теж до діла встряло,
І прослух між людьми пішов.
Найшлася язикам робота!
Усяко міркували потай
І ладили не без гріха
Татьяні, звісно, жениха;
Поважно деякі казали,
Що вже й весіллю вийшов строк,
А тільки модних обручок,
Мовляв, і досі не дістали.
Про Ольгу й Ленського у них
І поговір уже затих.
VII
VII
Taťána hněvala se sice
na tyhle klepy. Tajně však
se zardívaly její líce
a maně přemýšlela pak.
A v srdce myšlenka se vťala.
Čas přišel, ona milovala.
Tak oheň jara oživí
zrnéčko padlé do nivy.
Už dávno její fantasie,
zlačnělá tesknou, něžnou hrou,
hořela žízní osudnou
po někom, k němuž srdce bije.
A duše čekala, a v hruď
se vetřel obraz. Čí? Bůh suď.
Татьяну молоду гнівили
Людські пересуди й чутки,
Та чар якийсь незрозумілий
Закрався у її думки;
У серці мрія зародилась;
Прийшла пора — любов явилась.
Так зерно під огнем весни
Росте з земної глибини.
Давно палало поривання,
Уяві снився молодій
Чуття палкого дар страшний;
Давно сердечне умлівання
У груди стиснені лилось,
І ждала дівчина… когось.
VIII
VIII
A dočkala se. Procitlýma
očima ví: toť on, toť on!
A jeho jen, žel, vidí jima,
a její den i noc, snu ston
je pln ho; dívce okouzlené
vše jenom jeho připomene
vždy poznovu. Řeč laskavá
teď mrazivou ji nechává,
i oči služky starostlivé.
I hosty vítá s nechutí
a k hovoru je nenutí
a nenávidí z duše snivé,
jíž láska táhne nad hlavou,
přítomnost jejich zdlouhavou.
Діждалася… Відкрились очі;
«Це він!» — подумала вона.
Тепер, ой леле! дні і ночі,
І сну жарота самітна.
Все повне ним; чудесна сила
Мрійливу діву охопила
Тісним кільцем. Докучні їй
І гомін лагідний людський,
І погляд челяді дбайливий,
З журбою в глибині очей
Вона не слухає гостей,
Клене в душі їх рій шумливий,
І їх одвідини гучні,
І всі розмови їх нудні.
IX
IX
A s jakým zájmem, s jakou chutí
teď rozkošné čte romány!
Jak pije do zapomenutí
klam citů začarovaný!
Jak šťastná síla obraznosti
vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí!
A Wolmar, milec Juliin,
Malek Adhel, rek Cottinin,
i Werther, smrti zasvěcený,
i Grandisson ten skvělý zas,
jenž kolikráte uspal nás,
se slili ve snu jedné ženy
v jediný obraz, v jeden stín —
vždy byl to Evžen Oněgin.
Тепер з яким вона тремтінням
Солодкий розгорта роман!
З яким кипучим оп’янінням
П’є чашу пристрасних оман!
Диханням творчості живої
Одухотворені герої,
Коханець Юлії Вольмар,
Малек-Адель і де Лінар,
І Вертер, мучень бунтівливий,
І незрівнянний Грандісон18,
Що нам лиш навіває сон,—
Усі в уяві нетерпливій
В єдиний образ одяглись,
Усі в Онєгіні злились.
X
X
S románem v ruce, zcela vžila
se ve své vzory Taťána.
Clarissou, Julií též byla
na toulkách lesem od rána,
a Delfinou se cítíc zase,
s neblahou knihou toulává se,
v ní hledá vlastní tajný sen,
jenž ze srdce se line ven,
a její vzdechy v knize loví
všech cizích vášní ohlasy;
blouznivě předříkává si
list, posílaný hrdinovi…
Leč Evžen, cokoli byl on,
dojista nebyl Grandisson.
Взірець узявши з героїні
Своїх улюблених творців,
Подібна Юлії, Дельфіні,
Татьяна в тишині лісів
Їз томом небезпечним бродить,
В ньому шукає і знаходить
Свій пал таємний, вицвіт мрій,
В душі народжених живій,
Зітхає тугою чужою,
Чужим захопленням горить
І все напам’ять шепотить
Листа коханому герою.
Та наш герой, як знає всяк,
Не Грандісон був аніяк.
XI
XI
Sloh drže v ladném, vážném stínu,
ohnivý tvůrce kdysi dbal,
by vrh nám pohled na hrdinu
jak na úplný ideál.
Rek jeho vždy, ač lásku sklízel,
měl se zločinci mnohou svízel,
přetékal citem, moudrostí
a vnější přitažlivostí.
Vždy čistou vášní hořel jistě
a v čestném boji desetkrát
byl ochoten všanc život dát —
a vzadu na posledním listě…
zločince stihl přísný trest
a dobro odměněno jest.
Поважний тон узявши строго,
Колись, було, палкий творець
Героя нам являв свойого
Як досконалості взірець.
Він малював його прекрасним,
Неправо гоненим, нещасним,
З чуттям і розумом тонким,
З обличчям, звісно, чарівним.
Священним вірний пориванням,
Герой ладен був полягти
В ім’я високої мети,
І завжди в розділі останнім
Покараний бував порок,
Добру достойний був вінок.
XII
XII
Však my jak v mlze jsme teď, běda,
morálka nudí bez mezí,
a dnešní čtenář v knize hledá
jen krásný hřích, jenž vítězí.
Britanská Múza báchorkami
sny nedospělé dívky mámí,
vkus Byronův jí udělal.
Teď Vampyr se jí modlou stal
a Melmoth, tulák zamračený,
či Korzár nebo Věčný Žid
a Sbogar podemílá klid
tajemstvím okouzlené ženy.
A romantický žal se skví
i na zoufalém sobectví.
А нині голови в тумані,
Мораль лиш навіває сон,
Порок нас вабить і в романі,
І там посів найвищий трон.
І муз британських небилиці
Тривожать сон отроковиці,
І вже тепер її кумир
Або задумливий Вампір,
Або Мельмот, бродяга хмурний,
Чи Вічний жид, а чи Корсар,
Чи вкритий тайною Сбогар19.
Лорд Байрон, цей примхливець бурний,
Одяг у тьмяний романтизм
І безнадійний егоїзм.
XIII
XIII
Přátelé, jaký smysl má to?
Snad z vůle nebes přestanu
být básníkem a nový zato
běs vstoupí ve mne. Zamanu
si přes to, že se Foibos zhrozí,
psát nízkým slohem krotké prózy.
A vesel, překvapím svou zem
pak staromódním románem.
V něm zločin, jenž se v mukách svíjí,
vám hrůzně líčit nebudu.
Jen příběh prostých osudů
a ruských rodin historii
vám vypovím, a lásky vzdech,
a mravy zbylé po dědech.
Та, друзі милі, що по тому?
А може, вийде рішенець —
В обладу бісові новому
Поет потрапить під кінець,
Зневажить Фебові загрози
І смирно знизиться до прози;
Тоді роман на давній стрій
Розважить ясний вечір мій.
Не лиходійові страждання
Я в ньому грізно покажу,
А просто вам перекажу
Родини руської подання,
Любові чарівливі сни
Та звичаї старовини.
XIV
XIV
O prostých řečech otce, děda
vám povím, ale nejvíce
o starých lipách, pod něž sedá
nad vodou mladá dvojice;
o kleté žárlivosti vírech,
o slzách, odluce a smírech;
milencům rozejít se dám,
než povedu je k oddavkám.
Vzpomenu vášnivých slov lásky
a řečí roztoužených chvil,
jež na jazyk mi vyloudil
u nohou milované krásky
žár mladosti. Těch krásných vět,
jimž odvykl jsem od těch let!
Перекажу немудру мову
Отця чи дядька-старика,
З дівчатком зустріч юнакову
Між лип столітніх, край струмка;
Нещасних ревнощів томління,
Розлуку, радісне миріння,
Знов посварю,— а під кінець
Весільний присуджу вінець…
Згадаю ті признання юні,
Ті речі ніжно-запальні,
Що на життя мого весні
В ногах у милої красуні
Мені спадали на язик,—
Тепер від того я одвик.
XV
XV
Já s pláčem přihlížím tvé muce,
Taťáno, Táňo rozmilá!
Módnímu tyranovi v ruce
ty osud svůj jsi vložila.
Ty zahyneš. Však dříve, drahá,
po temném štěstí ještě sahá
tvá zaslepená naděje.
Poznáváš něhy záchvěje
a piješ kouzelný jed přání,
jež vzdech ti loudí na ústa;
tam všude loubí vyrůstá,
jež šťastná shledání tvá chrání.
A před očima všude již
stín osudného svůdce zříš.
Татьяно, друже мій Татьяно!
З тобою разом сльози ллю:
У руки модному тирану
Ти долю віддала свою.
Загинеш, друже мій, та нині
Ти у сліпучім оп’янінні
Солодке кличеш забуття,
Ти спізнаєш жагу життя,
Ти п’єш отруйний чар бажання,
Тобі спокою не знайти;
В уяві скрізь малюєш ти
Місця щасливого стрівання;
Усюди, всюди в сяйві мрій
Фатальний спокуситель твій.
XVI
XVI
Taťána, běda, nemá stání,
rozsévá pod stromy svůj žal.
Pojednou oči v přemítání
jí strnou, nemůže jít dál.
Hruď dme se jí a v bledé tváři
jí na okamžik plamen září,
blesk do očí, v sluch šum jí leh
a v hrdle přiškrcený dech.
Noc nastává; a luna loví
ospalé vlny života.
A slavík, slavík klokotá
do zamlžených korun v křoví.
Nemohouc usnout, černou tmou
Taťána volá chůvu svou.
Любові сум Татьяну гонить,
Вона журливо йде в саду
І нерухомі очі клонить,
І втома сковує ходу.
Піднеслись груди, блідні лиця
Заграли, ніби зоряниця,
Завмерли віддихи в устах,
В очах огонь і дзвін в ушах…
Настане вечір; місяць ходить,
Ясну вартуючи блакить,
Серед імлистих верховіть
Свій виспів соловей заводить,—
І з нянею в безсонну ніч
Веде Татьяна тиху річ.
XVII
XVII
„Nemohu, ňáňo, spát v tom dusnu.
Otevři okno. A pojď blíž.“
— Co je ti? — „Povídej, než usnu.
O starých časech něco, víš?“
— A co jen, Táňo? Znávala jsem
sic všelijaké báje časem,
jak víly v lese tančily,
jak zlí duchové strašili.
A teď jsem, Táňo, zapomněla.
Jsou to přec léta. Inu, čas
a stáří všecko splete v nás. —
„Nu, však ty víš… jen kdybys chtěla…
(o vílách přece nechci nic)
mi o své první lásce říc…“
«Не спиться, няню: дихать важко!
Відкрий вікно, хоч одітхну».
«Що, Таню, що тобі?» — «Так тяжко!
Поговорім про давнину».
«Про що ж бо, Таню? Я, бувало,
Ховаю в пам’яті чимало
Бувальщин давніх, небилиць,
Про духів злих і про дівиць;
А нині все забулось, Таню,
Потьмарилось. Лиха пора!
І недолуга я, й стара!
Минулось…» — «Розкажи-но, няню,
Хоч дещо про минулі дні;
Кохала ти кого чи ні?»
XVIII
XVIII
— Máš rozum, Táňo? My v ty časy
přec neslýchaly o lásce.
Nebožka tchyně by mě asi
zabila v zuřivosti své. —
„Jak jsi se tedy, ňáňo, vdala?“
— A tak, Bůh chtěl, já poslouchala.
Můj Váňa mladší byl než já,
tenkráte třináctiletá.
Dva týdny, šetřilo se časem,
chodili svati. Na třetí
už žehnal otec dítěti.
Ze strachu hořce plakala jsem
a s pláčem rozpletli mi cop.
Tak vdávaly se za mých dob.
«І, годі, Таню! Я ж бо й знати
Про те кохання не могла;
А то б свекруха, злая мати,
Зо світу білого звела».
«Та як же ти вінчалась, няню?»
«Так, певно, бог велів. Мій Ваня
Пізніш, як я, побачив світ,—
Мені ж було тринадцять літ.
Приймали тижнів зо два сваху,
А далі батько навпростець
Велів зряджати під вінець.
Я гірко плакала зо страху;
З плачем і косу розплели,
З піснями в церкву повели.
XIX
XIX
Pak mezi cizí odvedli mě…
Ty ale neposloucháš již. —
„Ach, ňáňo má, stesk umučí mě.
Je mi tak těžko. Nevěříš?
Chce se mi plakat. Ach, má hlava!“
— Mé dítě, jistě nejsi zdráva…
Pán Bůh se smiluj, zachraň nás!
Chceš něco? Čekám na rozkaz…
Svěcenou vodu máme doma…
vždyť celá hoříš… pro Pána… —
„Ne… jsem jen zamilována.“
— Bůh budiž s tebou, holčičko má… —
A drsná ruka rozchvěle
křižuje Táňu po čele.
І от серед сім’ї чужої…
Та ти не слухаєш, либонь!»
«Ах, няню, серце в неспокої,
У грудях мов пече вогонь.
Я плакать, я ридать готова!»
«Дитя моє, ти нездорова;
Помилуй, господи, спаси!
Чого ти хочеш, попроси…
Скроплю свяченою водою,—
Гориш ти…» — «Нянечко моя,
Не хвора, ні — кохаю я!»
«Дитя моє, господь з тобою!» —
І хрестить Таню молоду
Вона, щоб одвернуть біду.
XX
XX
„Jsem zamilována,“ zas hlásí
své chůvě hořce Taťána.
— Ach miláčku, ty nemocna jsi. —
„Nech mě. Jsem zamilována.“
A zatím luna ze své výše
po bledé tváři sklouzla tiše
a ulehla si v důvěře
na rozpuštěné kadeře,
na kapky slz, jež v očích svitly,
i na oděnou prostince
stařenku k mladé hrdince
se sklánějící v dlouhé kytli;
a v čarodějném přísvitu
vzdychaly obě ženy tu.
«Кохаю»,— Таня шепотіла
Сама, здавалось, не своя.
«Недужа ти, голубко мила!»
«Облиш мене: кохаю я!»
А місяць під німим склепінням
Томливим облива промінням
Красу її поблідлих рис,
І сльози, й хвилі довгих кіс,
І насупроти героїні
Стареньку на низькім стільці
З тривоги тінню на лиці,
У тілогрійці та в хустині;
І світ, що навкруги дрімав,
Натхненник-місяць осявав.
XXI
XXI
Sen Taťánina srdce zapad
v daleký, modrý luny svit.
A myšlenkou jí šlehl nápad…
„Jdi pryč. Chci samotu a klid.
Jen z mého stolku všecko sejmi
a papír s perem, ňáňo, dej mi,
lehnu si brzo.“ V světnici
při luně, němě zářící,
s tvářemi v dlaních Táňa píše,
v Evžena mění se jí svět
a z lehce tryskajících vět
nevinná dívčí láska dýše.
A psaní, v letu napsané…
Taťáno, kdo je dostane?
І серцем Таня залітала
У невідому далечінь…
Враз думка в голові постала…
«Іди, саму мене покинь.
Подай перо мені й чорнило
Та стіл присунь; добраніч, мила,
Прощай!» — І от сама вона.
Їй ніч присвічує ясна.
Обпершись ліктем, Таня пише,
Євгеній, як живий, в очах.
В необміркованих рядках
Любов її невинна дише.
І от закінчено листа…
А хто ж, Татьяно, прочита?
XXII
XXII
Znával jsem nedostupné krásky,
studené, čisté jako led.
Nevymodlíš si na nich lásky
a těžko je jim rozumět.
Já žasl nad tou módní pýchou,
nad jejich nevinností lichou,
a přiznám, prchal jsem jim hned,
jako bych nad obočím čet
jim s hrůzou nadpis nad Infernem:
Kdo jdeš sem, bez naděje buď!
Strach z lásky mají, leč i chuť
děsiti muže v srdci černém.
Snad ještě v Petrohradě též
podobné dámy nalezneš.
Красунь я бачив неприступних,
Холодних, чистих, як зима,
Неутомленних, непідкупних,
Незрозумілих для ума;
Я дивувався з їх пишноти,
Із їх природної чесноти,
І, признаюсь, од них тікав
І над бровами їх читав
Слова, що в пеклі біля входу:
Навік зречись надій усіх.
Будить любов біда для них,
Жахать людей їм любо зроду.
Мабуть, на берегах Неви
Подібних дам стрічали й ви.
XXIII
XXIII
Já v kruhu dvorných nápadníků
i jiné rozmarnice znal,
lhostejně samolibé k vzlyku
snů vášnivých i k proudům chval,
než co jsem zjistil potom k zlosti?
Když tvrdohlavou upjatostí
své nápadníky zalekly,
hned chytře zpět je přivlekly.
Snad že to soucit jejich líček,
snad že to přízvuk dokázal,
když opět něžnější se zdál,
a lehkověrný milovníček
se slepě zas, než odplynou,
hnal za marnou svou vidinou.
Вигадниць я ще й інших знаю
Із самолюбством крижаним;
Ні шум хвали, ні зойк одчаю
Не потривожать серця їм,
І що ж помітив я, на диво?
Вони, жахаючи примхливо
Несмілу молоду любов,
Її приваблюють ізнов
Жалем, хоча б і лицемірним,
Хоча б ласкавістю речей
Та ніжним поглядом очей,—
І в засліпінні легковірнім
Коханець знов марнує дні
У любій серцю метушні.
XXIV
XXIV
Oč větší Taťánina vina?
O to, že v milé prostotě,
neznajíc šalby, uvěřila
svým vlastním snům jak jistotě?
Že milovala, aniž hrála,
že celá touze své se vzdala,
že ráda mít se nebojí,
že nebe obdařilo ji
i živou vůlí tvrdohlavou
i fantazií bouřlivou
i duší po svém myslivou
i něžným srdcem, krví dravou?
A křehkost vášně té že svět
by nedovedl odpouštět?
А чим же більший гріх Татьяни?
Чи тим, що в щирості своїй
Вона не відає омани
І вірить витворові мрій?
Чи тим, що хитрощів не знає,
Тим, що без роздуму кохає,
Тим, що довірлива вона
І що уява вогняна
Заполонила розум жвавий,
Що своєвільна голова
Її всякчасно порива,
А серце і палке, й ласкаве?
Невже не здатні ви простить
Душі, що юністю кипить?
XXV
XXV
Koketa ano řekne stěží,
neb chladnou radost ze hry má.
Taťána k lásce dětsky běží
se zavřenýma očima.
Neříká: dnes, dnes ne, až zítra —
tím cenu lásky zmnožím zchytra,
v síť polapím tím pevněji
ješitnost; nejdřív nadějí
ho popíchnu a pochybami,
ať chvíli potrápí se host,
pak podmaní ho žárlivost;
neb jinak, unuděný námi,
vítězný otrok hotoví
se vždycky strhat okovy.
Кокетка холодно міркує,
Татьяна любить, як дитя,
І щире серце офірує
Для молодого почуття.
Вона не каже: слід заждати,
Щоб пристрасті ціну підняти,
В тенета вірно упіймать;
Спочатку слід покепкувать,
Надією, розчаруванням
Помучить серце, далі знов
Огонь ревнивий влити в кров;
А то, упившись раюванням,
Невольник пута розірве,
Про щастя мріючи нове.
XXVI
XXVI
Teď tíží mě však úkol jiný:
bych uctil vlastenecký cit,
Taťánin dopis do ruštiny
vám budu muset přeložit.
Žel, neznala se v pravopisu,
neb nečtla ruských časopisů
i špatně mluvíc po zvyku
v svém rodném ruském jazyku.
A tak jen francouzsky vždy psala.
Co dělat! Opakuji vám:
až dodnes láska našich dam
se rusky vyznávati bála,
až dosud řeč ta nezvyklá
poštovní próze unikla.
Іще утруднення я бачу:
Щоб честь отчизни врятувать,
Татьянин лист я, мій читачу,
В перекладі повинен дать.
Вона-бо зле по-руськи знала,
Журналів наших не читала,
І для думок та почуттів
Їй бракувало рідних слів.
Отож писала по-французьки…
Ну що ж! Признатись я готов:
Жіноцтва нашого любов
Не розмовляє ще по-руськи,
Вживати гордий наш язик
Поштову прозу ще не звик.
XXVII
XXVII
Vím: chtěli dámy donutiti
číst rusky. Klobouk na stranu!
Já neumím si představiti
je číst v „Pořádném občanu“.
Vy můžete to přece říci,
básníci, v potu hříšných lící
píšící tajně verše jim.
Ty, jimž jste kladli k rýmu rým,
ty, jimž jste srdce svá všanc dali,
že všecky, jenom s námahou
mluvíce rodnou řečí svou,
vždy v rozpacích se zakoktaly,
však cizí zato po chvíli
se jako rodnou bavily.
Я знаю: дам хотять навчити
Читать по-руськи. Просто жах!
Хіба ж їх можна уявити
З «Благонамеренным»21 в руках!
Пошлюсь на вас, мої поети:
Чи то ж не всі, кому несете
Ви полум’я чуттів своїх
І вірші, писані за гріх,
Кому ви серце присвятили,—
Чи то ж не всі вони підряд
Своєї мови звук і склад
Калічать в спосіб дуже милий,
Чи здавна звуки слів чужих
Не стали рідними для них?
XXVIII
XXVIII
Dej Bůh, bych nepotkal kdy v bále
— mne strach již předem zalyká —
seminaristu v žluté šále
či v čepci akademika!
Já bez chybičky v gramatice,
jak bez úsměvu svěží líce,
svou mateřštinu nemám rád.
A možná, na mou škodu snad,
že nových krásek pokolení,
jež žurnálů hlas pobídne,
brus ruštiny nám nabídne
a v básní ctitelky se změní.
Co já pak? Věřte, v sluchu mém
vše zůstane zas při starém.
Не дай нам боже стріть на балі
Чи між гостей на рундуці
Семінариста в жовтій шалі
Чи академіка в чепці!
Як без усмішки уст рум’яних,
Я граматично бездоганних
Російських речень не люблю.
Можливо, на біду мою,
Красунь теперішніх порода,
Щоб журналістам догодить,
Нас до граматики привчить;
На віршування вийде мода;
Та я… до того що мені?
Я вірний буду давнині.
XXIX
XXIX
Nedbalost v chybujícím slovu,
zlý přízvuk, jímž řeč šidíme,
po staru tlukot srdce znovu
jen popožene v hrudi mé.
Žel, kát se z toho nemám síly,
mně galicismus bude milý
jak prchlé mladosti mé hřích,
jak Bogdanovič v básních svých.
Než dost už. Čas je, abych spěchal
k dopisu krasavice mé.
Já slovo dal, a málem, ne —
a málem bych už všeho nechal.
Vždyť vím: ten něžný Parny dnes
už do zapomenutí kles.
Легке, недбале лепетання,
Вимови огріхи дрібні
І досі будять хвилювання
І серце радують мені;
Розкаятись я не при силі,
Що галліцизми серцю милі,
Як літ юнацьких помилки,
Як Богдановича рядки.
Та годі. Лист пора дівочий
У віршовий укласти лад.
Я слово дав,— і що ж? Назад
Тепер би взяв його охоче.
Я знаю: ніжного Парні
Перо не в моді в наші дні.
XXX
XXX
Básníku Hostin, temných smutků,
kdybys tu se mnou ještě byl,
já prosbou, neskromnou tak vskutku,
můj drahý, bych tě zneklidnil,
bys ve svůj verš, v své zpěvné vzněty
přeložil cizozemské věty
vášnivé dívky. Jak bych rád
svá práva ti chtěl přenechat.
Přijď, pokloním se ti, můj drahý…
Však žel, on v stínech chmurných skal,
odvyknuv srdcem dýmu chval,
sám pod finského nebe prahy
se kdesi toulá, neslyší
hlas bolesti mé nejtišší.
Мій друже, що журбу й Бенкети22
На лірі вславив золотій,
Я б попросив тебе, поете,
Допомогти в біді моїй:
Щоб ти на милозвучні співи
Моєї пристрасної діви
Чужинні переклав слова.
Де ти? Прийди: свої права
Передаю тобі з уклоном…
Шкода! Між скель, в самотині,
Забувши похвали гучні,
Над фінським тінявим затоном
Він бродить, і душа його
Не чує поклику мого.
XXXI
XXXI
Zde leží Taťánino psaní.
Jen plaše beru v dlaň ten list
a čtu v tajemném rozjímání
a vím, že zas jej budu číst.
Kdo vdech jí, ze kterého zřídla,
ta něžná slova lehkokřídlá,
tlach šílený a dojemný,
rozhovor srdce tajemný,
v němž s okouzlením blud jak štkal by?
To zde — jak dozřít do hlubin? —
je kusý překlad, slabý stín,
pobledlý snímek živé malby;
či plachou žačkou zvečera
zahraná hudba z Webera.
Татьянин лист передо мною;
Мов скарб, його я бережу,
Читаю потайно з журбою
І кожним словом дорожу.
Хто ніжність їй таку навіяв,
Палких чуттів недбалий вияв?
Хто їй навіяв ту бредню,
Безумну серця маячню,
Чар небезпечний і принадний?
Не розумію я. Подам
Лише блідий переклад вам,
Картини список недоладний,
Фрейшіца гармонійний звук
З-під боязких учнівських рук.
Taťánin dopis Oněginovi
„Já píši vám — co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my… z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného…? Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá…
Tak chtějí nebesa: jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti…
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
— a nebyl to jen sen — jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano… Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě. Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí…
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!
I končím! Hrůzno mi číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám…“
Лист Татьяни до Онєгіна
Я вам пишу — чи не доволі?
Що можу вам іще сказать?
Тепер, я знаю, в вашій волі
Мене презирством покарать.
Та як мене в нещасній долі
Хоч пожаліти ви ладні,
То відгукнетеся мені.
Спочатку я мовчать хотіла;
Повірте: сором свій од вас
Я б заховала навсякчас,
Коли б надія хоч бриніла
Лиш раз на тиждень, в певний час,
У нашім домі стріти вас,
Щоб тільки слухать вашу мову,
Слівце сказати,— а за тим
Все думать, думать об однім
І зустрічі чекати знову.
Та ви гордуєте людьми,
Вам на селі і тяжко, й душно,
А ми… нічим не славні ми,
Хоч вам і раді простодушно.
Нащо ви прибули до нас?
У самоті села глухого
Ніколи б я не знала вас,
Не знала б я страждання цього.
Душі дівочої тривогу
З часом приборкавши (хто зна?),
Могла б я з іншим шлюб узяти
І стала б дітям добра мати
І вірна мужеві жона.
Не ти!.. Ні, серцем полюбила
Лише тебе навіки я!
Так вища рада присудила…
То воля неба: я твоя;
Життя мойого всі години —
Порука зустрічі одній;
Сам бог послав тебе, єдиний,
Повік ти охоронець мій.
У снах мені ти привиджався,
Незримий, душу ти палив,
Твій дивний зір мене томив,
Твій голос в серці відбивався
Давно… ні, то було не в сні!
Ти увійшов, і я впізнала,
Вся обімліла, запалала,
Шепнула: він явивсь мені!
Чи правда ж: я тебе вчувала,
Зо мною вів розмову ти,
Коли я бідним помагала
Або молитвою втішала
Тривожні муки самоти?
Хіба крізь морок занімілий
Не ти, неначе привид милий,
У цю хвилину промайнув
І став тихенько в узголов’ю?
Не ти з відрадою й любов’ю
Слова надії тут шепнув?
Хто ти: чи ангел мій ласкавий,
Чи спокуситель мій лукавий:
Розвій ці сумніви до дна.
Таж, може, все це марні болі,
Душі дівочої мана!
І зовсім інший вирок долі…
Але дарма! Тобі свою
Віднині душу доручаю,
Перед тобою сльози ллю,
Твого заступництва благаю…
Ти уяви: я тут сама,
Ніхто мене не розуміє,
В знемозі думка туманіє,
І порятунку вже нема.
Я жду тебе: єдиним зором
Надії в серці оживи,
Чи сон гнітючий мій урви,
На жаль, заслуженим докором!
Кінець! перечитать боюсь…
На серці сором, страх і мука…
Але ні з чим я не таюсь,
І ваша честь мені порука…
XXXII
XXXII
Taťána vzdychá z teskné duše.
List v prstech se jí zachvívá.
Růžová obálka jí suše
na zprahlých ústech utkvívá.
Hlavička už jí padá zase.
Košilka lehce spustila se
jí se sličného ramene.
Měsíční světlo zmámené
už pohasíná. Nad dolinou
už jasní mha. Teď sedláka
roh pastýřův ven vyláká.
Stříbrné vlnky strouhou plynou.
Je ráno. Všichni vstali již.
Však s Taťánou je dneska kříž.
Татьяна то зітхне, то охне;
Дрижить листок в її руці;
Облаточка рожева сохне
На гарячковім язиці.
К плечу голівкою склепилась.
Легка сорочка опустилась
Із прехорошого плеча…
Вона того й не поміча,
Що місяць гасне. Там долина
Крізь пару сяє. Там струмок
Заграв, як срібло; там ріжок
Пастуший будить селянина.
Світає: люд устав уже,
Моїй Татьяні байдуже.
XXXIII
XXXIII
S opřenou hlavou neviděla,
že přichází den chvílí tou.
I na list vtisknout zapomněla
svou pečeť, umně vyrytou.
Vtom, dveře přidržujíc zpevna,
už čaj jí nese Filipjevna,
by netrpěla dlouho hlad.
— Je ráno, dítě, čas je vstát.
Aj, naše krasavice vstává!
Náš ranní ptáček vzhůru už!
A pak se nad ní večer suž!
Nu, sláva Bohu, že jsi zdráva!
Ta noční starost mizí hned.
Máš dneska tvář jak z máku květ. —
Вона зорі не помічає,
Сидить з похиленим чолом
І до листа не прикладає
Печатки з вирізним гербом.
Уже Пилипівна похила
Тихенько двері відчинила,
Несе їй на підносі чай.
«Пора, дитя моє, вставай!
Та ти, красунечко, готова!
О пташко ранняя моя!
А вчора як злякалась я!
Та, слава богу, ти здорова!
Журба нічна майнула в світ,
Лице твоє як маків цвіт».
XXXIV
XXXIV
„Ach ňáňo, byla bys tak hodná…
nemysli, že to… zlé je snad…“
— Jen poruč, pověz, moje rodná… —
„A musíš mi to udělat.“
— Já jménem Božím slibuji ti… —
„Tož tedy vnuk tvůj musí jíti
s tím listem k O…, nu, k onomu…
sousedu… ale poruč mu,
že nesmí nikde říci slova,
a hlavně, že to ode mne…“
— Kdo je to však? A kdeže je?
Prosím tě, pověz mi vše znova —
kolem je tolik sousedů,
sečíst je sotva dovedu. —
«Ах! няня, прошу, будь ласкава…»
«Та добре, серце, все зроблю!»
«Не думай… бачиш-бо, ця справа.
Підозри… Не відмов, молю!»
«Мій друже, бог тобі порука!»
«Отож пошли тихенько внука…
Листа до О… ну, знаєш ти…
Сусіда… потай віднести,
Не говорити там ні слова,
Мовчати про моє ім’я…»
«Кому ж, голубонько моя?
Стара вже я, пустоголова!
Багато є сусідів тих,
Мені й не полічити їх».
XXXV
XXXV
„Jak nechápavá jsi dnes, ňáňo!“
— To starobou je, dítě mé.
Ta zakaluje rozum, Táňo.
A přec… když člověk vzpomene:
stačilo panské slovo kdysi… —
„Ach ňáňo, ňáňo, jaká ty jsi.
Nač rozum tvůj mi potřeben?
Chci Oněginu přece jen
poslati dopis.“ — Ovšem, dítě.
A nehněvej se, já už vím.
Vše zapomenu. To je tím.
Co to? Zas slabost rozráží tě? —
„Ba ne, má ňáňo, zdráva jsem.
Jen ať hoch letí s dopisem.“
«Та й недогадлива ти, няню!»
«Тепер я, друже, нешвидка,
Стара; тупіє розум, Таню;
А то, бувало, я метка:
Словечка панського одного…»
«Ах, няню, що мені до того?
Що в розумі мені твоїм?
Ідеться ж об листі оцім
Онегіну…» — «Ну, зрозуміла.
Не гнівайсь, ластівко моя,
Кажу ж — тепер безтямна я…
Чого ж ти знову поблідніла?»
«Ні, няню, то здається лиш…
Пошли ж онука, та скоріш!»
XXXVI
XXXVI
Den uplynul a druhý je tu.
Taťána, bledá jako list,
už ráno shání toaletu
a odpověď by chtěla číst.
Kde nic tu nic. Jen Lenskij přibyl.
„Přijde váš přítel? Ondy slíbil,“
dí paní, než se k slovu měl.
„Snad na nás vůbec zapomněl.“
Táňa se chvěla, zastyděla.
„Slíbil mi přece na dnešek,“
stařičké paní Lenskij řek,
„jistě ho pošta zadržela.“
Taťána oči přivřela,
jako by výtku slyšela.
Та день минув без відповіту,
Минає другий — знов нема.
Бліда, одягшись ще до світу,
Татьяна жде його, німа.
Надвечір Ленський приїжджає.
«А де ж ваш приятель? — питає
Хазяйка.— Він давно вже був,
Неначе зовсім нас забув».
Татьяна вся аж затремтіла.
«Сьогодні він приїхать мав,—
Старенькій Ленський одказав,—
Та, певно, пошта забарила».
Татьяна опустила зір,
Немов почувши злий докір.
XXXVII
XXXVII
Šel soumrak. Na prostřeném stole
už kypěl lesklý samovar.
A čínský čajník hřál se v kole
syčivě prchajících par.
Už naplnila Olga s výšky
tekoucím vonným proudem číšky
a čaj jak horké zlato plál.
Hoch smetanu všem podával.
Taťána plaše v okně stála,
a zatímco se v černi skel
dech její srážel v mléčnou běl,
líbezným prstíkem svým psala
tajemně po zamženém skle
monogram lásky O a E.
Смеркало; самовар вечірній
Шипів дрімотним голоском;
Вилися випари прозірні
Попід китайським чайником.
Під Ольги білою рукою
Вже лився цівкою густою
Напій пахучий у чашки,
І хлопчик подавав вершки.
Татьяна край вікна стояла,
На шиби дмухала, сумна,—
І на туманнім склі вона
Коханий вензель рисувала
Прегарним пальчиком своїм;
Все О та Є спліталось в нім.
XXXVIII
XXXVIII
A duše se jí tetelila
v slzách, jež zrak jí zastřely.
Co to? Taťána na smrt bílá
slyší křik z dvora. Přijeli…
Oněgin! Ach! A skok… Co je ti?
Taťána z pokoje ven letí,
ze schůdků na dvůr, pod stromy.
Stát nenechá ji svědomí.
A letí, k louce snad, snad k stráni,
po záhonech a můstcích dál,
kde nad jezerem lesík stál,
keř šeříku se láme za ní,
až nad potokem v květnici
na zarosenou lavici
Але душа у неї нила
І сліз був повен млосний зір.
Враз тупіт!.. Кров їй заніміла.
Ось ближче… В’їхали у двір…
Євгеній! «Ах!» — Як тінь пташини,
Татьяна скок у другі сіни,
Там на подвір’я, далі в сад
Летить; поглянути назад
Не сміє; миттю перемчала
Куртини, мостики, лужок,
Алею липову, лісок,
Кущі бузкові поламала
І врешті з віддихом тяжким
На лаву, над струмком дзвінким
XXXIX
XXXIX
dopadla… „Evžen! Evžen je tu!
Můj Bože, co si myslí jen?“
Však srdce, plné temných vznětů,
přec hýčká důvěřivý sen.
Žár zalil ji a strach má v oku.
A čeká: přijde…? Ani kroku.
Jen služky za té pohody
sbíraly v houští jahody
a pěly sborem z vůle paní.
(To proto, aby mlsné rty
nesváděly ty poberty
jahody jísti při sbírání.
Ať píseň ústa zacpává.
Toť šlechta vynalézavá!)
Píseň děvčat
Dívčice, panenky,
dušinky rozmilé,
hrajte si, dívčice,
skočte si divoce!
Pusťte se do zpěvu
písničky šalebné,
přivabte mládence
do kola našeho.
A když ho zvábíme,
z dálky ho poznáme,
višní ho zasypem,
višní a malinou,
rybízem červeným.
Nezkoušej poslouchat
písničky šalebné,
nebuď tak zvědavý
na dívčí zábavy.
Упала…
«Тут він! тут Євгеній!
О боже! що подумав він!»
Таїть вона в душі стражденній
Надію, як живлющий плин;
Вона тремтить і наслухає,
Чи не надходить? Ні, немає!
В саду служниці, на грядках.
Збирали ягоди в кущах
І по наказу всі співали.
(В наказі тім була мета,
Щоб то лукаві їх уста
У співанках розвагу мали,
Не ївши панських ягідок:
Сільської мудрості зразок!)
Пісня дівчат
Дівоньки, красунечки,
Душеньки, подруженьки,
Розгуляйтесь, дівоньки,
Розгуляйтесь, краснії!
Заведіть ви пісеньки,
Пісні заповітної,
Заманіть ви парубка
Та й до кола нашого.
Як заманим парубка,
Як набачим здалеку,
Розбіжімось, дівоньки,
Та обсипмо вишнею,
Вишнею, калиною,
Спілою малиною.
Не ходи ти підслухом,
Де співають дівоньки,
Не ходи ти назирцем,
Де гуляють краснії!
XL
ХL
Tak zpívaly a Táňa hluše
vnímala jásot písně v mhách.
Netrpělivá její duše
si přála ztišit srdce strach,
si přála setřít oheň z tváří,
však v prsou dál se zmatek sváří,
dál stoupá horečnatý nach
Taťáně k skráním ve vlnách.
Tak na motýlu zaskvěje se
svit křídel ještě duhový,
než nezbeda ho uloví.
Tak zajíc v ozimu se třese,
když zhlédne v rukou střelce zbraň,
z křoviny namířenou naň.
До всього на землі недбала,
Байдуже слухаючи спів,
Татьяна нетерпляче ждала,
Щоб трепет серця занімів,
Щоб ніжні щоки не горіли.
Та перса бурно тріпотіли,
І жар на лицях не згасав,
А все ясніш, ясніш палав.
Отак метелик нещасливий,
До рук узятий пустуном,
Тріпоче райдужним крилом;
Так часом зайчик полохливий
Дрижить в густій озимині,
Стрільця уздрівши вдалині.
XLI
ХLІ
Nakonec, plna beznaděje,
se odhodlala jíti dál.
Při prvním kroku do aleje
však jako přízrak před ní stál
s planoucím zrakem Evžen v stínu,
sám stín, vyvstalý z noci klínu.
A jako bleskem spoutaná,
stanula němě Taťána.
Dnes, přátelé, v mé moci není
už vykouzliti před váš zrak
tu schůzku, a co přišlo pak.
Nechť po dlouhém svém vyprávění
si trochu odpočinout smím.
A pak už nějak dokončím.
Нарешті дівчина зітхнула
І з лави підвелась, сумна;
Пішла, та тільки-но звернула
Між липи,— враз, як тінь грізна,
З блискучим зором проти неї
Євгеній став серед алеї,—
І, ніби в полум’ї страшнім,
Вона спинилась перед ним.
Та їх наступної розмови
Переказать не годен я,
Бо затяглася річ моя;
Тож відпочити слід, панове,
Зітхнути повними грудьми:
Іще зустрінемося ми.
Hlava čtvrtá
Глава четверта
La morale est dans la nature des choses.
Necker*
La morale est dans la nature des choses.
Necher*
I. II. III. IV. V. VI
І. II. III. IV. V. VI.
VII
VII
Čím míň jsme uchváceni ženou,
tím více se jí líbíme.
Tím lehčeji v síť nastraženou
ji lstivým slovem chytíme.
Dřív chladnokrevný rozvrat mravů
se v erotice hlásil k právu
bez lásky žíti rozkošem.
Sám do světa to hlásal všem.
Zábava, hodná opičáků,
v níž vážně zhlížíval se svět
vychvalovaných zašlých let.
Však sláva Lovelaců je v prachu,
podpatky rudé zmizely
a paruky jich v skříni tlí.
Що менше жінку ми кохаєм,
То більше ми до серця їй
І то вірніш її вловляєм
У згубне плетиво надій.
Колись розпуста схолодніла
В науці любощів гриміла,
Про славу власну скрізь гула
І, не любивши, мед пила.
Але поважна ця забава
Годилась лиш мавпа́м старим
В минулім віці голоснім:
Ловласів підупала слава
Як і червоний закаблук
Та пишні кучері перук.
VIII
VIII
Kdo syt by nebyl řeči lstivé,
jež chválí a zas haní hned?
Kdo vykládat si dá, co dříve
už dávno naučil ho svět?
Výčitky tytéž slýchat zase
a předsudky, k nimž sotva zná se
třináctileté děvčátko,
zas a zas kárat nakrátko!
Kdo bez únavy snášet sved by
vzdechy a hrozby, lživý strach
a sáhodlouhých listů pach,
prstýnky, slzy, klepy, kletby,
matek a tetek strážný čich,
manželů přízeň únavných?
Кому не нудно лицемірить,
Казать по-різному одно,
В тім намагатися завірить,
Що вже відоме всім давно,
Стрічать ті самі перепони,
Перемагати забобони,
Яких нема, відколи світ,
У дівчинки в тринадцять літ!
Кого не вимучать погрози,
Благання, клятви, вданий страх,
Записки на шести листах,
Сплітки, омани, персні, сльози,
Дозор тіток і матерів
І дружба докучна мужів!
IX
IX
Tak sníval často Evžen v bdění.
Byl za dob první mladosti
obětí bouřných poblouznění
a vášní do bezuzdnosti.
V života klínu měkce chován,
čím býval včera očarován,
dnes rozčarovalo ho, žel.
I touhy spěch ho omrzel,
i úspěch, který v letu sklízel.
V tichu i hluku jako stroj
mu do duše hřměl nepokoj,
i léčil smíchem nudy svízel.
Tak ubil osm krásných let,
života nejsvěžejší květ.
Євгеній думав так от саме.
Він на світанку літ своїх
Був жертва пристрастей без тями
І серця заблудів палких.
З колиски відданий дозвіллю,
Тим зачарований на хвилю
І розчарований у цім,
Бажанням томлений палким
І втомним відданий утіхам,
Ловивши в шумі й тишині
Душі зітхання неясні
І позіхи глушивши сміхом,—
Так змарнував він вісім літ.
Так стратив свій найкращий цвіт.
X
X
Už krásky nemiloval, ale
lhostejným poutníkem se stal.
Nechtěla — bez žalu šel dále,
zradila — jen si zazpíval.
Hrál lásku, cítě nudu v skrytu,
opouštěl ženy bez soucitu,
nemaje za nic přízeň, hněv.
Salonů omrzelý lev
tak k svému whistu jezdí denně,
rozšafně nad kartami bdí,
pak klidně domů odjíždí,
když lehl si, spí nerušeně
a zrána ještě sotva ví,
kam navečer se vypraví.
В красунь він більш не залюблявся,
Лиш залицяючись на мить;
Відмовлять — хутко розважався,
А зрадять — привід одпочить.
Він їх шукав без оп’яніння,
А залишав їх без тужіння,
Забувши і любов, і злість.
Достоту так байдужий гість
За карти ввечері сідав
До столу, а кінчиться гра,—
Він їде повагом з двора,
Спокійно дома засинає,
Нездатний вранці сам сказать,
Де буде вечір гостювать.
XI
XI
Když Tánin list však držel v ruce,
Oněgin živě dojat byl.
Nad slovy vydechlými v muce
v roj myšlenek se pohroužil.
Jak obraz Tánin zapomněti,
vzhled unylý, tvář s bledou pletí;
v nevinný, konejšivý sen
ho ukolébal dopis ten.
A snad že na tu chvíli snivou
v něm po lásce se vzkřísil hlad.
On ale nechtěl oklamat
tu čistou duši důvěřivou.
Teď v alej snad vás vésti smím,
kde Taťána se sešla s ním.
Та лист од скромної Татьяни
Мого героя зворушив:
Дівочий порив полум’яний
Рої думок у нім збудив;
Згадав він Тані личко миле,
Таке бліде та посмутніле,
І заглибивсь, як у затон,
В солодкий і безгрішний сон.
Можливо, знов полуменисту
Спізнав він бурю почуттів,
Та ошукати не хотів
Її душі довіру чисту.
Тепер ми в сад перелетім,
Де стрілася Татьяна з ним.
XII
XII
Рэклама