jo det maatte være ham; hun tænkte saa levende paa hans kloge Øine, hans lange Haar; hun kunde ordentlig see, hvorledes han smilede, som da de sade hjemme under Roserne.

A on tam jistě byl! Neboť ji tanula v mysli jeho živá podoba, jeho rozumná očka, jeho dlouhé kadeře, jeho milý úsměv, který ji blažíval, dokud pod růžovým stromkem spolu sedávali.

Han vilde vist blive glad ved at see hende, høre hvilken lang Vei, hun havde gaaet for hans Skyld, vide, hvor bedrøvet de Alle hjemme havde været, da han ikke kom igjen.

Myslila si, že jistě se zaraduje, až ji uvidí, až uslyší, jak dalekou cestu pro něho konala, a jak doma všichni zarmouceni byli, že se domů nevracel.

O, det var en Frygt og en Glæde.

O jak ji bylo ouzko a milo, když přišli na schody a po schodech nahorů.

Nu vare de paa Trappen; der brændte en lille Lampe paa et Skab; midt paa Gulvet stod den tamme Krage og dreiede Hovedet til alle Sider og betragtede Gerda, der neiede, som Bedstemoder have lært hende.

Tam hořela na armaře lampička a havran ochočelý stoje na podlaze kroutil hlavou na všechny strany a díval se na Gerdu, která mu udělala poklonu, jak se tomu od babičky naučila.

»Min Forlovede har talt saa smukt om dem, min lille Frøken,« sagde den tamme Krage, »deres Vita, som man kalder det, er ogsaa meget rørende! — Vil de tage Lampen, saa skal jeg gaae foran. Vi gaae her den lige Vei, for der træffe vi Ingen!«

„Má nevěsta mně tolik krásného o vás vypravovala,“ pravil k děvčeti ochočelý havran; „a příběhy vašeho mladého života, milá slečinko, jsou věru velmi pohnutlivé. Vezměte do ruky lampičku a já půjdu před vámi. Cesta je rovná a nepotkáme ani živé dušičky.“

»Jeg synes her kommer Nogen lige bag efter!« sagde Gerda, og det susede forbi hende; det var ligesom Skygger hen ad Væggen, Heste med flagrende Manker og tynde Been, Jægerdrenge, Herrer og Damer til Hest.

„Mně se zdá, že za námi někdo jde,“ pravilo děvče, a kolem ní něco zašustlo, něco kmitlo jako míhající se stíny na stěně — stíny koní s hřívou rozvlněnou, stíny hraběcích myslivcův a pánův i paní na koni jedoucích.

»Det er kun Drømmene!« sagde Kragen, »de komme og hente det høie Herskabs Tanker til Jagt, godt er det, saa kan De bedre betragte dem i Sengen. Men lad mig see, kommer De til Ære og Værdighed, at De da viser et taknemmeligt Hjerte!«

A havran pravil k děvčeti: „Sny — pouhé sny to jsou a přicházejí pro myšlenky vysokého panstva, aby se na lov odebraly. Právě dobře pro nás; nyní můžete snadněji a lépe podívati se na prince a princeznu, jak v postélce spějí. Ale potom až k hodnostem a důstojnostem přijdete, nezapomeňte na mne a dokažte, že víte, co je vděčnost.“

»Det er jo ikke noget at snakke om!« sagde Kragen fra Skoven.

„O tom ani nemluvme,“ ozvala se vrána

Nu kom de ind i den første Sal, den var af rosenrødt Atlask med kunstige Blomster opad Væggen; her susede dem allerede Drømmene forbi, men de foer saa hurtigt, at Gerda ikke fik seet det høie Herskab.

a všickni vstoupily do první síně, která měla stěny růžovým atlasem potažené a umělými květinami vykládané. Sny letěly kolem nich tak rychlým letem, že Gerda z lovecké společnosti ani osoby nerozeznávala. —

Den ene Sal blev prægtigere end den anden; jo man kunde nok blive forbløffet, og nu vare de i Sovkammeret.

Síň druhá byla první mnohem krásnější, tak krásná, že i oko i srdce trnulo. Za chvilenku byly v ložnici knížecí. —

Loftet herinde lignede en stor Palme med Blade af Glas, kostbart Glas, og midt paa Gulvet hang i en tyk Stilk af Guld to Senge, der hver saae ud som Lillier:

Strop se klenul jako vysoká palma s listím skleněným a uprostřed podlahy na silném proutku ze zlata houpaly se dvě postélky jako dvě lilije.

den ene var hvid, i den laae Prindsessen; den anden var rød, og i den var det at Gerda skulde søge lille Kay; hun bøiede eet af de røde Blade tilside og da saae hun en bruun Nakke. — O, det var Kay! —

Jedna postélka byla bílá a v ní ležela princezna; druhá byla červená a v ní měla Gerda hledati svého milého Kaje. Děvče odhrnulo s velikou opatrností jeden list růžový a spatřilo v postélce outlou šiji od slunce opálenou. Nebesa! To byl Kaj!

Hun raabte ganske høit hans Navn, holdt Lampen hen til ham — Drømmene susede til Hest ind i Stuen igjen — han vaagnede, dreiede Hovedet og — — det var ikke den lille Kay.

„Kaj!“ volalo děvče a posvítilo si lampičkou, aby se naň lépe podívalo. Sny letěly koňmo ze síně — chlapeček spící se probudil, obrátil se na druhou stranu a Gerda poznala, že spící chlapeček — Kaj nebyl!

Prindsen lignede ham kun paa Nakken, men ung og smuk var han. Og fra den hvide Lillie-Seng tittede Prindsessen ud, og spurgte hvad det var. Da græd den lille Gerda og fortalte hele sin Historie og Alt, hvad Kragerne havde gjort for hende.

Maličký princ podobal se jemu toliko po šiji, a byl mladičký a hezký mládeneček. Princezna vyzdvihnuvši hlavičku z bílé liliové postélky, tázala se, co se tu děje? Malá Gerda dala se do pláče a vypravovala ji všechny své příběhy a nezapomněla ani na to, co pro ni vrána a havran byli učinili.

»Din lille Stakkel!« sagde Prindsen og Prindsessen, og de roste Kragerne og sagde, at de vare slet ikke vrede paa dem, men de skulde dog ikke gjøre det oftere. Imidlertid skulde de have en Belønning.

„Ubohé děvčátko!“ litovali ji princ i princezna a pochvalu ptákům dávajíce, pravili, že se na ně nehněvají, ale podruhé aby toho nečinily. Ostatně chtěli se jim za to odměniti.

»Ville I flyve frit?« spurgte Prindsessen, »eller ville I have fast Ansættelse som Hofkrager med Alt, hvad der falder af i Kjøkkenet?«

„Co si přejete?“ tázali se ptákův, „chcete býti na svobodě, anebo chcete míti stálou službu při našem dvoře jako vrány komorné se vším, co v kuchyni zbude?“

Og begge Kragerne neiede og bade om fast Ansættelse; for de tænkte paa deres Alderdom og sagde, »det var saa godt at have noget for den gamle Mand,« som de kalde det.

Vrána a havran poklonivše se, žádaly za stálou službu a majíce na paměti stáří své pravily, že dobře bývá na svá stará kolena pamatovati.

Og Prindsen stod op af sin Seng og lod Gerda sove i den, og mere kunde han ikke gjøre.

Princ vyskočiv z postélky dal děvčátku znamení, aby si do ní lehlo a se vyspalo. Více pro Gerdu činiti nemohl.

Hun foldede sin smaa Hænder og tænkte: »hvor dog Mennesker og Dyr ere gode,« og saa lukkede hun sine Øine og sov saa velsignet.

Děvče sepjalo ručky své a rozjímalo o tom, jak mnoho dobrého ji učinili lidé i zvířata.

Alle Drømmene kom igjen flyvende ind, og de saae de ud som Guds Engle, og de trak en lille Slæde, og paa den sad Kay og nikkede; men det Hele var kun Drømmeri, og derfor var det ogsaa borte igjen, saasnart hun vaagnede.

Všechny sny vrátili se letmo do síní zámeckých a majíce již podobu andělův nebeských táhli sáňky, v nichž chlapeček Kaj seděl a přívětivě se usmíval. To všecko bylo jen pouhý sen a zmizelo, když se Gerda probudila. —

Næste Dag blev hun klædt op fra Top til Taa i Silke og Fløiel; hun fik Tilbud at blive paa Slottet og have gode Dage, men hun bad alene om at faae en lille Vogn med en Hest for og et Par smaa Støvler, saa vilde hun igjen kjøre ud i den vide Verden og finde Kay.

Po ránu oblékli ji od hlavy do paty do samého sametu a hedbáví, nabízeli ji, aby zůstala v zámku, kdež se dobře míti bude; avšak Gerda vyžádala si toliko kočárku s koníkem a hezkých botek a chtěla dále do světa se odebrati, aby hledala chlapečka Kaje.

Og hun fik baade Støvler og Muffe; hun blev saa nydeligt klædt paa, og da hun vilde afsted, holdt ved Døren en ny Karreet af puurt Guld; Prindsens og Prindsessens Vaaben lyste fra den som en Stjerne; Kudsk, Tjenere og Forridere, for der vare ogsaa Forridere, sade klædte i Guldkroner.

Dostala kromě botek i kožíšek a rukavice a byla od nich hezky oblečena. Když ze zámku na cesty se odebírala, čekal na ni před branou kočárek ze zlata, na němž rodinné znaky prince a princezny jako hvězdy se třpytily. Kočí a sloužící její, na kočárku i jízdecký měli šatstvo zlatem premované

Prindsen og Prindsessen hjalp hende selv i Vognen og ønskede hende al Lykke.

a princ i princezna pomáhali děvčeti do kočárku a přáli ji šťastnou cestu.

Skovkragen, der nu var bleven givt, fulgte med de første tre Mile; den sad ved Siden af hende, for den kunde ikke taale at kjøre baglænds; den anden Krage stod i Porten og slog med Vingerne, den fulgte ikke med, thi den leed af Hovedpine, siden den havde faaet fast Ansættelse og for meget at spise.

Vrána, kteráž mezi tím své svatební veselí odbyla, doprovázela Gerdu na tři míle sedíc vedle ní, poněvadž nebyla zvykla na koni seděti. Havran, manžel paní vrány, při odjezdu stál u brány třepetaje nevrle křídloma, že s nimi jeti nemohl; neboť od té doby, co měl v zámku stálou službu a denně hojnou stravu, míval často bolení hlavy. —

Indeni var Karreten foret med Sukkerkringler, og i Sædet vare Frugter og Pebernødder.

Kočárek byl plný cukrovinek a truhlice pod kozlíkem byla plná ovoce a perníku.

»Farvel! farvel!« raabte Prinds og Prindsesse, og lille Gerda græd, og Kragen græd; — saaledes gik de første Mile; da sagde ogsaa Kragen farvel, og det var den tungeste Afsked;

„S Bohem! S Bohem!“ volali princ i princezna a Gerda plakala, a vrána jí pomáhala. Takto ujely tři míle, a děvčeti nastalo nové loučení se starou dobrou vranou. Když sobě napoledy s Bohem dávaly, bylo jim nevýslovně těžko u srdce. —

den fløi op i et Træ og slog med sine sorte Vinger, saalænge den kunde see Vognen, der straalede, som det klare Solskin.

Vrána odletěla na vysoký strom, a pokud kočárek viděla, třepetala křídloma a odjíždějícímu dále do světa děvčeti slunce na cestu jasně svítilo.

Femte Historie. Den lille Røverpige.

Příběh pátý. O malé loupežnici

De kjørte gjennem den mørke Skov, men Karreten skinnede som et Blus, det skar Røverne i Øinene, det kunde de ikke taale.

Gerda jela hlubokým tmavým lesem, v jehož temnu její kočárek jako oheň svítil. Loupežníci v lese přebývající byli jako oslněni, neboť světlo a slunce zraky jejich nesnášely.

»Det er Guld! det er Guld!« raabte de, styrtede frem, toge fat i Hestene, sloge de smaae Jokeier, Kudsken og Tjenerne ihjel, og trak nu den lille Gerda ud af Vognen.

„Zlato, zlato!“ křičely a vyskočivše z tmavých skrejší přepadli kočárek, pobili kočího a sloužící i jízdeckého a vyzdvihli malou Gerdu z kočárku.

»Hun er feed, hun er nydelig, hun er fedet med Nøddekjerne!« sagde den gamle Røverkjelling, der havde et langt, stridt Skjæg og Øienbryn, der hang hende ned over Øinene.

„Ta je tlustičká jako bochánek! a cukrovanými mandličkami krmená!“ pravila stará loupežnice, s dlouhou rousovatou bradou a s obočím tak dlouhým, že ji přes oči viselo.

»Det er saa godt som et lille Fedelam! naa, hvor hun skal smage!« og saa trak hun sin blanke Kniv ud og den skinnede, saa at det var grueligt.

„Ta je tlustičká jako pěkné selátko! Na ní bude pochoutka!“ a loupeživá babice vytáhla z kapsáře dlouhý ostrý nůž, jenž tak hrozně blýskal, že by každého z nás hrůza obešla.

»Au!« sagde Kjellingen lige i det samme, hun blev bidt i Øret af sin egen lille Datter, der hang paa hendes Ryg og var saa vild og uvorn, saa det var en Lyst. »Din lede Unge!« sagde Moderen og fik ikke Tid til at slagte Gerda.

„Ouvé!“ vykřikla loupežnice, neboť její vlastní dceruška sedící ji na zádech a divoce a škaredě pohlížející, kousla ji do ucha. „Zpropadené štěně!“ křičela matka a pokřikem zapoměla, že Gerdu zabíti chtěla.

»Hun skal lege med mig!« sagde den lille Røverpige. »Hun skal give mig sin Muffe, sin smukke Kjole, sove hos mig i min Seng!« og saa beed hun igjen, saa Røverkjellingen sprang i Veiret og dreiede sig rundt, og alle Røverne loe og sagde: »see, hvor hun dandser med sin Unge!«

„Ta si bude se mnou hrávati!“ pravilo děvče ženy loupežnické; „ať mně dá kožíšek a pěkné šatičky a budeme spolu spávati,“ a kouslo podruhé svou matku, která bolestí vyskočila a do kola se točila, k čemuž se všickni loupežníci do smíchu dali křičíce: „Hle, hle! jak babice se svým děckem tančí!“

»Jeg vil ind i Karreten!« sagde den lille Røverpige og hun maatte og vilde have sin Villie, for hun var saa forkjælet og saa stiv.

„Já chci do kočárku!“ křičelo děvče loupežníkovo, kterémuž pro jeho tvrdošíjnost všecko k vůli státi se musilo.

Hun og Gerda sad ind i den, og saa kjørte de over Stub og Tjørn dybere ind i Skoven. Den lille Røverpige var saa stor som Gerda, men stærkere, mere bredskuldret og mørk i Huden; Øinene vare ganske sorte, de saae næsten bedrøvede ud. Hun tog den lille Gerda om Livet og sagde:

Gerda a děvče loupežníkovo seděly v kočárku a koník s kočárkem uháněl cestou necestou hloub a hlouběji do lesa.
Děvče loupežníkovo bylo tak velké jako Gerda, ale silnějšího těla, širokých ramen a hnědé kůže. Oči její byly jako uhel černé a pohled její téměř zasmušilý. I vzalo Gerdu kolem pasu, řkouc:

»De skal ikke slagte Dig, saalænge jeg ikke bliver vred paa Dig! Du er sagtens en Prindsesse?«

„Pokud já se na tebe nehněvám, nesmějí tebe zabíti. Jistě že jsi nějaká princezka?“

»Nei,« sagde lille Gerda og fortalte hende Alt, hvad hun havde oplevet, og hvormeget hun holdt af lille Kay.

„Nikoli,“ odpověděla Gerda a vypravovala děvčeti všecko, čehož se až posud dožila a jak velice ráda má chlapečka Kaje.

Røverpigen saae ganske alvorlig paa hende, nikkede lidt med Hovedet og sagde: »De skal ikke slagte Dig, selv om jeg endogsaa bliver vred paa Dig, saa skal jeg nok selv gjøre det!« og saa tørrede hun Gerdas Øine og puttede saa begge sine Hænder ind i den smukke Muffe, der var saa blød og saa varm.

Loupežníkovo děvče pohlíželo na ni okem neveselým a přisvědčovalo ji hlavou, řkouc: „Nesmějí tebe zabíti, i kdybych se na tebe rozhněvala, neboť potom zabiju tě sama.“ Na to utřelo Gerdě uslzené oči a líčko a schovalo obě ruce do teplého a měkounkého rukávce.

Nu holdt Karreten stille; de vare midt inde i Gaarden af et Røverslot; det var revnet fra øverst til nederst, Ravne og Krager fløi ud af de aabne Huller, og de store Bulbidere, der hver saae ud til at kunne sluge et Menneske, sprang høit i Veiret, men de gjøede ikke, for det var forbudt.

Za chvíli kočárek zastavil, neboť byly již přijely až na dvůr loupežnického hradu, jehož vysoké hradby a zdě shora až k zemi trženy byly. Vrány a kavky hnízdily v dírách a v tu chvíli z nich vylétaly; hrozní psi, vlkodavci, kteří by i člověka pohltili, radostí kolem nich poskakovali, ale bez štěkotu, nebo štěkati nesměli.

I den store, gamle, sodede Sal brændte midt paa Steengulvet en stor Ild; Røgen trak hen under Loftet og maatte selv see at finde ud; en stor Bryggerkjedel kogte med Suppe, og baade Harer og Kaniner vendtes paa Spid.

V ohromné starobylé síni, všude začouděné, hořel na podlaze oheň; kouř vystupoval od podlahy vzhůru, hledaje sobě sám východu, kterým by ušel; v kotli velikém nad ohněm visícím vařila se polívka, a na rošti otáčeli se zajíci a králíci.

»Du skal sove i Nat med mig her hos alle mine Smaadyr!« sagde Røverpigen. De fik at spise og drikke og gik saa hen i et Hjørne, hvor der laae Halm og Tepper.

„Dnes budeš spáti se mnou u mých zamilovaných zvířátek,“ pravilo loupežníkovo děvče ku Gerdě, a po večeři odebrali se do kouta, kdež na slámě ustláno bylo.

Ovenover sad paa Lægter og Pinde næsten hundrede Duer, der alle syntes at sove, men dreiede sig dog lidt, da Smaapigerne kom.

Nad nimi sedělo na bidélkách hejno holubův a zdálo se, že spějí; ale někteří z nich obrátili se, když obě děvčata k spaní se ukládala.

»Det er allesammen mine!« sagde den lille Røverpige og greb rask fat i een af de nærmeste, holdt den ved Benene og rystede den, saa at den slog med Vingerne.

„Ti holubi všichni jsou moji,“ pravilo děvče loupežníkovo a chytivši jednoho holuba za nožky tak silně jim klátilo, že ubohé holoubě bolesti křídloma mlátilo.

»Kys den!« raabte hun og baskede Gerda med den i Ansigtet.

„Dej mu hubičku!“ přikazovalo Gerdě a hodilo ji holoubě do tváří.

»Der sidder Skovcanaillerne!« blev hun ved og viste bag en Mængde Tremmer, der var slaaet for et Hul i Muren høit oppe.

„Tu sedí ta vrtkavá zběř,“ vypravovalo děvče dále, ukazujíc na holubí poklop na zdi, v němž dva holubi seděli.

»Det er Skovcanailler, de to! de flyve strax væk, har man dem ikke rigtigt laaset; og her staaer min gamle Kjæreste Bæ!« og hun trak ved Hornet et Rensdyr, der havde en blank Kobberring om Halsen og var bundet.

„Ta zběř hned ulítne, není-li zavřena. A tam můj znejmilejší bečák,“ a přitáhlo k sobě mladého soba, chytíc ho za dlouhý paroh a sob uvázaný za měděný kroužek na krku zabečel.

»Ham maa vi ogsaa have i Klemme, ellers springer han med fra os. Hver evige Aften kilder jeg ham paa Halsen med min skarpe Kniv, det er han saa bange for!«

„Ten také musí býti na provaze, sice by nám upláchl. Každý večer lochtám ho na krku ostrým nožem a toho se bojí velice.“

og den lille Pige trak en lang Kniv ud af en Sprække i Muren og lod den glide over Rensdyrets Hals; det stakkels Dyr slog ud med Benene, og Røverpigen lo og trak saa Gerda med ned i Sengen.

A hned vytáhlo děvče ze skuliny ve stěně nůž dlouhý a jelo jeho plochou po krku parohatého soba. Ubohý sob kopal zadníma nohama, děvče se tomu smálo, a Gerdu k sobě pod koženou plachu přitáhlo.

»Vil Du have Kniven med, naar Du skal sove?« spurgte Gerda og saae lidt bange til den.

„Což pak béřeš nůž s sebou, když jdeš spát?“ tázala se Gerda, pohlížejíc ouzkostlivě na dlouhý nůž.

»Jeg sover altid med Kniv!« sagde den lille Røverpige. »Man veed aldrig, hvad der kan komme. Men fortæl mig nu igjen, hvad Du fortalte før om lille Kay, og hvorfor Du er gaaet ud i den vide Verden.

„Spávám denně s nožem v ruce,“ odpovědělo děvče loupežníkovo. „Člověk neví, co se státi může. — Vypravuj mi ještě jednou, co všecko víš o chlapci Kajovi a proč jsi se vydala do světa.“

Og Gerda fortalte forfra, og Skovduerne kurrede deroppe i Buret, de andre Duer sov.

A Gerda vypravovala podruhé všecko od počátku až do konce; dvé divokých holubův k tomu vrkalo, a ostatní holubi spali.

Den lille Røverpige lagde sin Arm om Gerdas Hals, holdt Kniven i den anden Haand og sov, saa man kunde høre det; men Gerda kunde slet ikke lukke sine Øine, hun vidste ikke, om hun skulde leve eller døe.

Děvče vzalo Gerdu kolem krku a držíc v druhé ruce nůž usnulo. Než Gerda ani oka nezamhouřila nevědouc, bude-li druhý den živa nebo mrtva.

Røverne sad rundt om Ilden, sang og drak, og Røverkjællingen slog Kolbøtter.

Loupežníci seděli posud okolo ohně, zpívajíce a popíjejíce vesele, a stará loupežnice, aby měli vyražení, poskakovala a metala kozelce.

O! det var ganske grueligt for den lille Pige at see paa.

Ubohá Gerda zhrozila se toho strašlivého podívání.

Da sagde Skovduerne: »Kurre, kurre! vi have seet den lille Kay. En hvid Høne bar hans Slæde, han sad i Sneedronningens Vogn, der foer lavt hen over Skoven, da vi laae i Rede; hun blæste paa os Unger, og alle døde de uden vi to; kurre! kurre!«

Tu se ozvali oba divocí holubi: „Vrk! vrk! Viděli jsme chlapce Kaje. Bílá slípka táhla jeho sáňky, on seděl v saních sněhové královny a vyjížděl z lesa, kdež jsme v hnízdě jako mláďata leželi. Foukla na nás a na ostatní mláďata a všechny kromě nás dvou pošly. Vrk! Vrk!“

»Hvad sige I deroppe?« raabte Gerda, »hvor reiste Sneedronningen hen? Veed I noget derom?«

„Co tam nahoře povídáte?“ tázala se Gerda. „Kam jela sněhová královna? Máte o tom zprávy?“

»Hun reiste sagtens til Lapland, for der er altid Snee og Iis! spørg bare Rensdyret, som staaer bundet i Strikken.«

„Jela nejspíše do krajin Lapoňských; tam jsou věčné sněhy a věčné ledy. Zeptej se soba, jenž tamto na provaze uvázán jest.“

»Der er Iis og Snee, der er velsignet og godt!« sagde Rensdyret; »der springer man frit om i de store skinnende Dale! der har Sneedronningen sit Sommertelt, men hendes faste Slot er oppe mod Nordpolen, paa den Ø, som kaldes Spitsberg!«

„Tam je milo býti. Jsou tam sněhy a ledy,“ pravil sob. „Tam se proháníme na svobodě po velikých blýskavých rovinách a dolinách. Tam má sněhová královna svůj letní byt, ale její letohrádek je ještě dáleji u půlnoční točny na největším z tří ostrovů, jež slovou „Špicbergy“.“

»O Kay, lille Kay!« sukkede Gerda.

„Ach Kaji, můj zlatý Kaječku!' povzdychla Gerda.

»Nu skal Du ligge stille!« sagde Røverpigen, »ellers faaer Du Kniven op i Maven!«

„Teď tiše lež a spi,“ pravilo k ní děvče loupežníkovo, „sice do tebe vrazím nůž!“

Om Morgenen fortalte Gerda hende Alt, hvad Skovduerne havde sagt, og den lille Røverpige saae ganske alvorlig ud, men nikkede med Hovedet og sagde: »Det er det samme! det er det samme. — Veed Du, hvor Lapland er?« spurgte hun Rensdyret.

Ráno na to vypravovala Gerda děvčeti všecko, co ji holubi pověděly; děvče hledělo na ni zasmušile a přisvědčujíc hlavou, pravilo: „Co do toho!“ ale obrátíc se k parohatému sobovi tázalo se ho: „Víš-li pak, kde leží Lapoňské krajiny?“

»Hvo skulde bedre vide det end jeg,« sagde Dyret, og Øinene spillede i Hovedet paa det. »Det er jeg født og baaret, der har jeg sprunget paa Sneemarken!«

Sob jiskře očima, odpověděl: „Kdož by to lépe věděl, nežli já? Tam jsem se narodil, tam jsem byl vychován, tam jsem se proháněl po planinách!“

»Hør!« sagde Røverpigen til Gerda, »Du seer, at alle vore Mandfolk ere borte, men Mutter er her endnu, og hun bliver, men op ad Morgenstunden drikker hun af den store Flaske og tager sig saa en lille Luur ovenpaa; — saa skal jeg gjøre noget for Dig!«

„Poslechni,“ pravilo děvče ku Gerdě, „všichni naši mužové jsou mimo dům, jen matka je doma a zůstane doma. K polednímu pívá matka z naši veliké láhve páleného a potom si zdřímne. Až usne, chci pro tebe něco učiniti.“

Nu sprang hun ud af Sengen, foer hen om Halsen paa Moderen, trak hende i Mundskjægget og sagde: »min egen søde Gjedebuk, god Morgen!«

A děvče loupežníkovo vyskočivši z postele, běželo k matce, vzalo ji okolo krku a tahalo ji za bradu. „Dobré jitro, moje jediná stará kozičko!“

Og Moderen knipsede hende under Næsen, saa den blev rød og blaa, men det var altsammen af bare Kjærlighed.

a matka dala ji štilec do nosu, že děvčeti tváře zčervenaly a zmodraly a tak se dělo z lásky dětinské a z lásky mateřské.

Da saa Moderen havde drukket af sin Flaske og fik sig en lille Luur, gik Røverpigen hen til Rensdyret og sagde: »jeg kunde have besynderlig Lyst til endnu at kilde Dig mange Gange med den skarpe Kniv, for saa er Du saa morsom, men det er det samme, jeg vil løsne din Snor og hjælpe Dig udenfor, at Du kan løbe til Lapland, men Du skal tage Benene med Dig og bringe mig denne lille Pige til Sneedronningens Slot, hvor hendes Legebroder er.

Když potom matka notně si přihnula a usnula, odebralo se děvče k parohatému sobovi a promluvilo k němu: „Bylo by mně velikým potěšením, kdybych tě ostrým nožíkem dnes ještě jednou polechtala. Tak roztomile se při tom ušklíbáš, ale nechci. Odvážu tebe a pustím na svobodu, aby jsi se podíval domů. Avšak poletíš tam s touto holčičkou, a zaneseš ji na letohrádek sněhové královny, kde její kamarád nyní mešká.

Du har nok hørt, hvad hun fortalte, thi hun snakkede høit nok, og Du lurer!«

Vždyť jsi slyšel, co mne vypravovala, neboť mluví hezky nahlas a zřetelně, a ty také rád nasloucháš!“

Rensdyret sprang høit af Glæde. Røverpigen løftede lille Gerda op og havde den Forsigtighed at binde hende fast, ja endogsaa at give hende en lille Pude at sidde paa.

A parohatý sob vyskočil radostí až do stropu. Děvče loupežníkovo posadilo Gerdu na soba a dalo ji do malého sedla, aby mohla pohodlněji seděti a ještě ji k sedlu přivázalo.

»Det er det samme,« sagde hun, »der har Du dine laadne Støvler, for det bliver koldt, men Muffen beholder jeg, den er alfor nydelig! Alligevel skal Du ikke fryse. Her har Du min Moders store Bælvanter, de naae Dig lige op til Albuen; stik i! — Nu seer Du ud paa Hænderne ligesom min ækle Moder!«

„Co škodí?“ pravilo k ní, „tu máš své koženné botky, neboť máš před sebou cestu studenou a dalekou, ale rukávec koženný sobě nechám, neboť je velmi krásný. Za něj, aby ti ruce nezábly, dám ti veliké islandské rukavice moji matky; půjdou tobě až na lokte a také hřejou. Jen do nich! Dobrá! Teď vyhlížíš jako moje matka, když se kaboní!“ —

Og Gerda græd af Glæde.

A Gerda dala se radostí do hlasitého pláče;

»Jeg kan ikke lide at Du tviner!« sagde den lille Røverpige. »Nu skal Du just see fornøiet ud! og der har Du to Brød og en Skinke, saa kan Du ikke sulte.«

než děvče k ní pravilo: „I přestaň brečeti! Právě teď bys měla býti veselá! Tu máš ještě dva bochníky a kus uzeniny, abys nejela o hladu.“

Begge Dele bleve bundne bag paa Rensdyret; den lille Røverpige aabnede Døren, lokkede alle de store Hunde ind, og saa skar hun Strikken over med sin Kniv og sagde til Rensdyret: »Løb saa! men pas vel paa den lille Pige!«

I přivázalo chleby a uzeninu sobovi na záda, otevřelo dveře, zavolalo tam všechny psy, uřízlo dlouhým nožem provaz a pravilo k parohatému: „Utíkej, leť! ale měj pozor na malé děvčátko, které neseš!“

Og Gerda strakte Hænderne, med de store Bælvanter, ud mod Røverpigen og sagde farvel, og saa fløi Rensdyret afsted over Buske og Stubbe, gjennem den store Skov, over Moser og Stepper, alt hvad det kunde.

Gerda dala děvčeti s Bohem a sob s ní ujížděl přes křoví a rovy, lesem a stepem, dále a dále k půlnoci.

Ulvene hylede, og Ravnene skreg. »Fut! fut!« sagde det paa Himlen. Det var ligesom om den nyste rødt.

Po cestě vyli vlci a havrani a vrány kvákali. Blsk! blsk! Na nebi se silně kmitati počalo a celé nebe se červenalo.

»Det er mine gamle Nordlys!« sagde Rensdyret, »see, hvor de lyse!« og saa løb det endnu mere afsted, Nat og Dag; Brødene bleve spiist, Skinken med og saa vare de i Lapland.

„To je moje záře půlnoční,“ pravil sob radostně. „Jen pohleď, jak krásně se červená a nám na cestu svítí!“ a sob letěl ještě rychleji a letěl několik dnův a několik nocí. —
Potrava, již Gerda na cestu měla, byla již ztrávena a ona dojela na rychlém sobu až do Lapoňska.

Sjette Historie. Lappekonen og Finnekonen.

Příběh šestý. O dvou stařenách

De holdt stille ved et lille Huus; det var saa ynkeligt; Taget gik ned til Jorden, og Døren var saa lav, at Familien maatte krybe paa Maven, naar den vilde ud eller ind.

I zastavili se u chatrné chalupy, u velmi nepatrného obydlí lidského. Střecha šla až k zemi, a dvéře v ní byli tak nízké, že lidé jen po břiše tam a ven dostati se mohli.

Her var Ingen hjemme uden en gammel Lappekone, der stod og stegte Fisk ved en Tranlampe; og Rensdyret fortalte hele Gerdas Historie, men først sin egen, for det syntes, at den var meget vigtigere, og Gerda var saa forkommet af Kulde, at hun ikke kunde tale.

V chalupě byla jen stará Laponka a pekla ryby nad lampou, v níž rybí tuk hořel. Sob dal se ihned do vypravování a vykládal stařeně příběhy Gerdiny a své; ale příběhy své vykládal napřed, protože je pokládal za mnohem důležitější. Děvče bylo od zimy tak skřehlé, že ani mluviti nemohlo.

»Ak, I arme Stakler!« sagde Lappekonen, »da have I langt endnu at løbe! I maa afsted over hundred Mile ind i Finmarken, for der ligger Sneedronningen paa Landet og brænder Blaalys hver evige Aften.

„Ach vy ubožátka!“ pravila stařena, když byla celou povídku uslyšela, „máte ještě před sebou velmi dalekou cestu. Přes sto mil musíte dále; neboť tam teprv bydlí sněhová královna v své zahradě a osvěcuje své síně světlem zamodralým.

Jeg skal skrive et Par Ord paa en tør Klipfisk, Papir har jeg ikke, den skal jeg give Eder med til Finnekonen deroppe, hun kan give Eder bedre Besked, end jeg!«

Počkejte, napišu pozdravení paní Zimové na sušenou tresku, proto že papíru nemám, dejte ji ty řádky, ona vám dá zprávy jistější nežli já.“

Og da nu Gerda var blevet varmet og havde faaet at spise og drikke, skrev Lappekonen et Par Ord paa en tør Klipfisk, bad Gerda passe vel paa den, bandt hende igjen fast paa Rensdyret og det sprang afsted.

Gerda se teplem poznenáhla zotavila; stará Laponka dala ji jíst a pít, napsala několik řádků na sušenou tresku, požádala Gerdu, aby psaní dobře uschovala, posadila ji na soba, přivázala ji k sedlu a rychlonohý parohatec unášel ji dále a dále k půlnoci.

»Fut! fut!« sagde det oppe i Luften, hele Natten brændte de deiligste blaae Nordlys; — og saa kom de til Finmarken og bankede paa Finnekonens Skorsteen, for hun havde ikke engang Dør.

Fi, fu! húš! fičelo a hučelo povětřím; po celou noc hořely pěkně zamodralé ohně na dalekém obzoru a konečně dorazily sob a Gerda až k obydlí paní Zimovy, k nepatrné chaloupce, a zatloukli na komín, neboť chalupa dveří neměla.

Der var en Hede derinde, saa Finnekonen selv gik næsten ganske nøgen; lille var hun og ganske grumset;

V chaloupce nízké bylo nesmírné horko. Paní Zimová, rozená Čuchonka, byla osobička malá a učiněná nešvára, a neměla na sobě ani rouška.

hun løsnede strax Klæderne paa lille Gerda, tog Bælvanterne og Støvlerne af, for ellers havde hun faaet det for hedt, lagde Rensdyret et Stykke Iis paa Hovedet og læste saa, hvad der stod skrevet paa Klipfisken;

I hned svlékla Gerdě šaty a rukavice, a zula ji kožené botky, aby ji příliš horko nebylo; sobovi dala mezi parohy kus ledu, a pak se dala do čtení psaných řádkův na usušené tresce.

hun læste det tre Gange, og saa kunde hun det udenad og puttede Fisken i Mad-Gryden, for den kunde jo godt spises, og hun spildte aldrig noget.

Třikráte přečetla, co na tresce psáno bylo, a že to již na zpaměť věděla, hodila tresku do hrnce, v němž sobě oběd vařila, neboť k tomu hodila se usušená ryba a paní Zimová nechtěla, aby treska jinak na zmar přišla.

Nu fortalte Rensdyret først sin Historie, saa den lille Gerdas, og Finnekonen plirede med de kloge Øine, men sagde ikke noget.

Když sob se dal do vypravování, mhourajíc Čuchonka očima, ani slovíčka k tomu neprohodila, a sob pravil k ní:

»Du er saa klog,« sagde Rensdyret; »jeg veed, Du kan binde alle Verdens Vinde i en Sytraad; naar Skipperen løser den ene Knude, faaer han god Vind, løser han den anden, da blæser det skrapt, og løser han den tredie og fjerde, da stormer det, saa Skovene falde om.

„Tys paní velmi rozšafná a tak rozumná, že všechny čtyry větry ouškem u jehly protáhneš, a z nich uzel uděláš. Rozváže-li plavec trochu uzel, může plouti dobrým větrem, porozváže-li uzel trochu více, zmáhá se vítr, a rozváže-li uzel celý, nastává bouře, kteráž lesy kácí.

Vil Du ikke give den lille Pige en Drik, saa hun kan faae tolv Mands Styrke og overvinde Sneedronningen.«

Nedala-li bys dobrotivě tomu děvčeti napíti se nápoje silného, po němž by nabylo síly za dvanácte mužův, aby s královnou sněhovou v zápas jíti mohla?“

»Tolv Mands Styrke,« sagde Finnekonen; »jo, det vil godt forslaae!«

„Síly za dvanácte mužův?“ ozvala se Čuchonka, „ano, ano, to by snad pomohlo!“

og saa gik hun hen paa en Hylde, tog et stort sammenrullet Skind frem, og det rullede hun op; der var skrevet underlige Bogstaver derpaa, og Finnekonen læste, saa Vandet haglede ned af hendes Pande.

šla pro svazek kůži, jež pod závorou měla, a vytáhši jednu kůži, roztáhla ji na podlahu. Na kůži bylo vymalováno všelijaké a podivné písmo a Čuchonka dala se do čtení písma a tak horlivě četla, že ji s čela pot proudem tekl.

Men Rensdyret bad igjen saa meget for den lille Gerda, og Gerda saae med saa bedende Øine, fulde af Taarer, paa Finnekonen, at denne begyndte igjen at plire med sine og trak Rensdyret hen i en Krog, hvor hun hvidskede til det, medens det fik frisk Iis paa Hovedet:

Parohatec prosil po druhé za děvče velmi horlivě a děvče s okem slzavým tak úpěnlivě k ženě pohlíželo, že stařenka znova očima mhourala a parohatce stranou do kouta zatáhla. Tam kladouc jemu kus čerstvého ledu mezi parohy, něco mu do ucha šeptala:

»Den lille Kay er rigtignok hos Sneedronningen og finder alt der efter sin Lyst og Tanke og troer, det er den bedste Deel af Verden, men det kommer af, at han har faaet en Glas-Splint i Hjertet og et lille Glas-Korn i Øiet; de maa først ud, ellers bliver han aldrig til Menneske, og Sneedronningen vil beholde Magten over ham!«

„Chlapec Kaj je skutečně u sněhové královny, má se tam velmi dobře a domnívá se, že je tam nejkrásnější krajina na celém světě. A toho se domnívá proto, že mu do oka padlo sklenné zrnko z rozbitého čarodějného zrcadla. Ta střepinka musí z oka ven, jinak by z něho nikdy nebyl muž hodný a řádný a královna sněhová měla by ho i budoucně v moci své.“

»Men kan Du ikke give den lille Gerda noget ind, saa hun kan faae Magt over det Hele?«

„Což pak bys nemohla holce něco dáti, aby tím nabyla moci nad každým?“

»Jeg kan ikke give hende større Magt, end hun allerede har! seer Du ikke, hvor stor den er? Seer Du ikke, hvor Mennesker og Dyr maae tjene hende, hvorledes hun paa bare Been er kommen saa vel frem i Verden.

„Větší moc, než jakou nyní již má, dáti nemohu. Což nevidíš, jak je veliká, jak mocná? Lidé i zvířata musí ji býti k službám a bosýma nohama dostala se tak daleko do světa!

Hun maa ikke af os vide sin Magt, den sidder i hendes Hjerte, den sidder i, hun er et sødt uskyldigt Barn.

Ji netřeba, aby od nás nabyla moci nové. Mocná je, protože je dítě hodné a nevinné.

Kan hun ikke selv komme ind til Sneedronningen og faae Glasset ud af lille Kay, saa kunne vi ikke hjælpe!

Je-li ji nemožno, dostati se ku sněhové královně a vyndati chlapci z oka i ze srdce střepinu čarodějnou, my oba toho nedokážeme, my ji pomocí svou přispěti nemůžeme. —

To Mile herfra begynder Sneedronningens Have, derhen kan Du bære den lille Pige; sæt hende af ved den store Busk, der staaer med røde Bær i Sneen, hold ikke lang Faddersladder og skynd dig her tilbage!«

Dvě mile odtud začíná zahrada sněhové královny; až tam dones děvče, posaď ji u velikého keře, jenž v sněhu vykvetl, a plný jest ovoce červeného. Tam s ní, kmotře rohatý, mnoho caviků nedělej a vrať se raději hezky rychle sem.“