A on tam jistě byl! Neboť ji tanula v mysli jeho živá podoba, jeho rozumná očka, jeho dlouhé kadeře, jeho milý úsměv, který ji blažíval, dokud pod růžovým stromkem spolu sedávali.

Ja, er mußte es sein; sie gedachte so lebendig seiner klugen Augen, seines langen Haares; sie konnte ordentlich sehen, wie er lächelte, wie damals, als sie daheim unter den Rosen saßen.

Myslila si, že jistě se zaraduje, až ji uvidí, až uslyší, jak dalekou cestu pro něho konala, a jak doma všichni zarmouceni byli, že se domů nevracel.

Er würde sicher froh werden, sie zu erblicken; zu hören, welchen langen Weg sie um seinetwillen zurückgelegt; zu wissen, wie betrübt sie Alle daheim gewesen, als er nicht wiedergekommen.

O jak ji bylo ouzko a milo, když přišli na schody a po schodech nahorů.

O, das war eine Furcht und eine Freude!

Tam hořela na armaře lampička a havran ochočelý stoje na podlaze kroutil hlavou na všechny strany a díval se na Gerdu, která mu udělala poklonu, jak se tomu od babičky naučila.

Nun waren sie auf der Treppe; da brannte eine kleine Lampe auf einem Schrank; mitten auf dem Fußboden stand die zahme Krähe und wendete den Kopf nach allen Seiten und betrachtete Gerda, die sich verneigte, wie die Großmutter sie gelehrt hatte.

„Má nevěsta mně tolik krásného o vás vypravovala,“ pravil k děvčeti ochočelý havran; „a příběhy vašeho mladého života, milá slečinko, jsou věru velmi pohnutlivé. Vezměte do ruky lampičku a já půjdu před vámi. Cesta je rovná a nepotkáme ani živé dušičky.“

»Mein Verlobter hat mir so viel Gutes von Ihnen gesagt, mein kleines Fräulein,« sagte die zahme Krähe; »Ihre Vita, wie man es nennt, ist auch sehr rührend. — Wollen Sie die Lampe nehmen, dann werde ich vorangehen. Wir gehen hier den geraden Weg, denn da begegnen wir Niemanden.«

„Mně se zdá, že za námi někdo jde,“ pravilo děvče, a kolem ní něco zašustlo, něco kmitlo jako míhající se stíny na stěně — stíny koní s hřívou rozvlněnou, stíny hraběcích myslivcův a pánův i paní na koni jedoucích.

»Es ist mir, als käme Jemand hinter uns,« sagte Gerda; und es sauste an ihr vorbei; es war, wie Schatten an der Wand: Pferde mit fliegenden Mähnen und dünnen Beinen, Jägerburschen, Herren und Damen zu Pferde.

A havran pravil k děvčeti: „Sny — pouhé sny to jsou a přicházejí pro myšlenky vysokého panstva, aby se na lov odebraly. Právě dobře pro nás; nyní můžete snadněji a lépe podívati se na prince a princeznu, jak v postélce spějí. Ale potom až k hodnostem a důstojnostem přijdete, nezapomeňte na mne a dokažte, že víte, co je vděčnost.“

»Das sind nur Träume, sagte die Krähe; »die kommen und holen der hohen Herrschaft Gedanken zur Jagd ab. Das ist recht gut, dann können Sie sie besser im Bette betrachten. Aber ich hoffe, wenn Sie zu Ehren und Würden gelangen, werden Sie ein dankbares Herz zeigen.«

„O tom ani nemluvme,“ ozvala se vrána

»Das versteht sich von selbst!« sagte die Krähe vom Walde.

a všickni vstoupily do první síně, která měla stěny růžovým atlasem potažené a umělými květinami vykládané. Sny letěly kolem nich tak rychlým letem, že Gerda z lovecké společnosti ani osoby nerozeznávala. —

Nun kamen sie in den ersten Saal; der war von rosenrothem Atlas mit künstlichen Blumen an den Wänden hinauf; hier sausten an ihnen schon die Träume vorbei; aber sie fuhren so schnell, daß Gerda die hohen Herrschaften nicht zu sehen bekam.

Síň druhá byla první mnohem krásnější, tak krásná, že i oko i srdce trnulo. Za chvilenku byly v ložnici knížecí. —

Ein Saal war immer prächtiger, als der andere; ja, man konnte wohl verdutzt werden! Nun waren sie im Schlafgemach.

Strop se klenul jako vysoká palma s listím skleněným a uprostřed podlahy na silném proutku ze zlata houpaly se dvě postélky jako dvě lilije.

Hier glich die Decke einer großen Palme mit Blättern von Glas, von kostbarem Glase; und mitten auf dem Fußboden hingen an einem dicken Stengel von Gold zwei Betten, von denen jedes wie eine Lilie aussah;

Jedna postélka byla bílá a v ní ležela princezna; druhá byla červená a v ní měla Gerda hledati svého milého Kaje. Děvče odhrnulo s velikou opatrností jeden list růžový a spatřilo v postélce outlou šiji od slunce opálenou. Nebesa! To byl Kaj!

die eine war weiß, in der lag die Prinzessin; die andere war roth, und in dieser sollte Gerda den kleinen Kay suchen. Sie bog eins der rothen Blätter zur Seite, und da sah sie einen braunen Nacken. — O, das war Kay! —

„Kaj!“ volalo děvče a posvítilo si lampičkou, aby se naň lépe podívalo. Sny letěly koňmo ze síně — chlapeček spící se probudil, obrátil se na druhou stranu a Gerda poznala, že spící chlapeček — Kaj nebyl!

Sie rief ganz laut seinen Namen, hielt die Lampe nach ihm hin — die Träume sausten zu Pferde wieder in die Stube herein — er erwachte, drehte den Kopf um und — es war nicht der kleine Kay.

Maličký princ podobal se jemu toliko po šiji, a byl mladičký a hezký mládeneček. Princezna vyzdvihnuvši hlavičku z bílé liliové postélky, tázala se, co se tu děje? Malá Gerda dala se do pláče a vypravovala ji všechny své příběhy a nezapomněla ani na to, co pro ni vrána a havran byli učinili.

Der Prinz glich ihm nur im Nacken; aber jung und hübsch war er. Und aus dem weißen Lilienblatte blinzelte die Prinzessin hervor und fragte, was da wäre. Da weinte die kleine Gerda und erzählte ihre ganze Geschichte und Alles, was die Krähen für sie gethan hätten.

„Ubohé děvčátko!“ litovali ji princ i princezna a pochvalu ptákům dávajíce, pravili, že se na ně nehněvají, ale podruhé aby toho nečinily. Ostatně chtěli se jim za to odměniti.

»Du armes Kind!« sagten der Prinz und die Prinzessin; und sie belobten die Krähen und sagten, daß sie gar nicht böse auf sie seien; aber sie sollten es doch nicht öfter thun. Uebrigens sollten sie eine Belohnung erhalten.

„Co si přejete?“ tázali se ptákův, „chcete býti na svobodě, anebo chcete míti stálou službu při našem dvoře jako vrány komorné se vším, co v kuchyni zbude?“

»Wollt Ihr frei fliegen?« fragte die Prinzessin. »Oder wollt Ihr feste Anstellung als Hofkrähen haben, mit Allem, was in der Küche abfällt?«

Vrána a havran poklonivše se, žádaly za stálou službu a majíce na paměti stáří své pravily, že dobře bývá na svá stará kolena pamatovati.

Und beide Krähen verneigten sich und baten um feste Anstellung, denn sie gedachten des Alters und sagten: »Es wäre so schön, etwas für die alten Tage zu haben,« wie sie es nannten.

Princ vyskočiv z postélky dal děvčátku znamení, aby si do ní lehlo a se vyspalo. Více pro Gerdu činiti nemohl.

Und der Prinz stand aus seinem Bette auf und ließ Gerda darin schlafen, und mehr konnte er nicht thun.

Děvče sepjalo ručky své a rozjímalo o tom, jak mnoho dobrého ji učinili lidé i zvířata.

Sie faltete ihre kleinen Hände und dachte: »Wie gut sind nicht die Menschen und Thiere!« Und dann schloß sie ihre Augen und schlief so sanft.

Všechny sny vrátili se letmo do síní zámeckých a majíce již podobu andělův nebeských táhli sáňky, v nichž chlapeček Kaj seděl a přívětivě se usmíval. To všecko bylo jen pouhý sen a zmizelo, když se Gerda probudila. —

Alle Träume kamen wieder hereingeflogen, und da sahen sie wie Gottes Engel aus, und sie zogen einen kleinen Schlitten, auf welchem Kay saß und nickte; aber das Ganze war nur ein Traum, und deshalb war es auch wieder fort, sobald sie wieder erwachte.

Po ránu oblékli ji od hlavy do paty do samého sametu a hedbáví, nabízeli ji, aby zůstala v zámku, kdež se dobře míti bude; avšak Gerda vyžádala si toliko kočárku s koníkem a hezkých botek a chtěla dále do světa se odebrati, aby hledala chlapečka Kaje.

Am folgenden Tage wurde sie vom Kopf bis zum Fuß in Seide und Sammet gekleidet; es wurde ihr angeboten, auf dem Schlosse zu bleiben und gute Tage zu genießen; aber sie bat nur um einen kleinen Wagen mit einem Pferde davor und ein Paar kleine Stiefeln; dann wolle sie wieder in die weite Welt hinausfahren und Kay suchen.

Dostala kromě botek i kožíšek a rukavice a byla od nich hezky oblečena. Když ze zámku na cesty se odebírala, čekal na ni před branou kočárek ze zlata, na němž rodinné znaky prince a princezny jako hvězdy se třpytily. Kočí a sloužící její, na kočárku i jízdecký měli šatstvo zlatem premované

Und sie erhielt sowohl Stiefeln, als Muff; sie wurde niedlich gekleidet, und als sie fortwollte, hielt vor der Thüre eine neue Kutsche aus reinem Golde; des Prinzen und der Prinzessin Wappen glänzte an derselben wie ein Stern; Kutscher, Diener und Vorreiter, denn es waren auch Vorreiter da, saßen mit Goldkronen auf dem Kopfe.

a princ i princezna pomáhali děvčeti do kočárku a přáli ji šťastnou cestu.

Der Prinz und die Prinzessin halfen ihr selbst in den Wagen und wünschten ihr alles Glück.

Vrána, kteráž mezi tím své svatební veselí odbyla, doprovázela Gerdu na tři míle sedíc vedle ní, poněvadž nebyla zvykla na koni seděti. Havran, manžel paní vrány, při odjezdu stál u brány třepetaje nevrle křídloma, že s nimi jeti nemohl; neboť od té doby, co měl v zámku stálou službu a denně hojnou stravu, míval často bolení hlavy. —

Die Waldkrähe, welche nun verheirathet war, begleitete sie die drei ersten Meilen; sie saß ihr zur Seite, denn sie konnte nicht vertragen, rückwärts zu fahren; die andere Krähe stand in der Thüre und schlug mit den Flügeln; sie kam nicht mit, denn sie litt an Kopfschmerzen, seitdem sie eine feste Anstellung und zu viel zu essen erhalten hatte.

Kočárek byl plný cukrovinek a truhlice pod kozlíkem byla plná ovoce a perníku.

Inwendig war die Kutsche mit Zuckerbrezeln gefüttert, und im Sitze waren Früchte und Pfeffernüsse.

„S Bohem! S Bohem!“ volali princ i princezna a Gerda plakala, a vrána jí pomáhala. Takto ujely tři míle, a děvčeti nastalo nové loučení se starou dobrou vranou. Když sobě napoledy s Bohem dávaly, bylo jim nevýslovně těžko u srdce. —

»Lebe wohl! Lebe wohl!« riefen der Prinz und die Prinzessin; und die kleine Gerda weinte, und die Krähe weinte. — So ging es die ersten Meilen; da sagte auch die Krähe Lebewohl, und das war der schwerste Abschied;

Vrána odletěla na vysoký strom, a pokud kočárek viděla, třepetala křídloma a odjíždějícímu dále do světa děvčeti slunce na cestu jasně svítilo.

sie flog auf einen Baum und schlug mit ihren schwarzen Flügeln, so lange sie den Wagen, welcher wie der helle Sonnenschein glänzte, erblicken konnte.

Příběh pátý. O malé loupežnici

Fünfte Geschichte. Das kleine Räubermädchen

Gerda jela hlubokým tmavým lesem, v jehož temnu její kočárek jako oheň svítil. Loupežníci v lese přebývající byli jako oslněni, neboť světlo a slunce zraky jejich nesnášely.

Sie fuhren durch den dunkeln Wald, aber die Kutsche leuchtete gleich einer Fackel; das stach den Räubern in die Augen,

„Zlato, zlato!“ křičely a vyskočivše z tmavých skrejší přepadli kočárek, pobili kočího a sloužící i jízdeckého a vyzdvihli malou Gerdu z kočárku.

das konnten sie nicht ertragen. »Das ist Gold, das ist Gold!« riefen sie, stürzten hervor, ergriffen die Pferde, schlugen die kleinen Jockeys, den Kutscher und die Diener todt, und zogen dann die kleine Gerda aus dem Wagen.

„Ta je tlustičká jako bochánek! a cukrovanými mandličkami krmená!“ pravila stará loupežnice, s dlouhou rousovatou bradou a s obočím tak dlouhým, že ji přes oči viselo.

»Sie ist fett, sie ist niedlich, sie ist mit Nußkernen gefüttert!« sagte das alte Räuberweib, die einen langen, struppigen Bart und Augenbrauen hatte, die ihr über die Augen herabhingen.

„Ta je tlustičká jako pěkné selátko! Na ní bude pochoutka!“ a loupeživá babice vytáhla z kapsáře dlouhý ostrý nůž, jenž tak hrozně blýskal, že by každého z nás hrůza obešla.

»Das ist so gut, wie ein kleines fettes Lamm; wie soll die schmecken!« Und dann zog sie ihr blankes Messer heraus, und das glänzte, daß es gräulich war.

„Ouvé!“ vykřikla loupežnice, neboť její vlastní dceruška sedící ji na zádech a divoce a škaredě pohlížející, kousla ji do ucha. „Zpropadené štěně!“ křičela matka a pokřikem zapoměla, že Gerdu zabíti chtěla.

»Au!« sagte das Weib zu gleicher Zeit; sie wurde von ihrer eigenen Tochter, die auf ihrem Rücken hing, so wild und unartig, daß es eine Lust war, in das Ohr gebissen. »Du häßlicher Balg!« sagte die Mutter, und hatte nicht Zeit, Gerda zu schlachten.

„Ta si bude se mnou hrávati!“ pravilo děvče ženy loupežnické; „ať mně dá kožíšek a pěkné šatičky a budeme spolu spávati,“ a kouslo podruhé svou matku, která bolestí vyskočila a do kola se točila, k čemuž se všickni loupežníci do smíchu dali křičíce: „Hle, hle! jak babice se svým děckem tančí!“

»Sie soll mit mir spielen!« sagte das kleine Räubermädchen. »Sie soll mir ihren Muff, ihr hübsches Kleid geben, bei mir in meinem Bette schlafen! Und dann biß sie wieder, daß das Räuberweib in die Höhe sprang und sich rings herum drehte. Und alle Räuber lachten und sagten: »Sieh, wie sie mit ihrem Kalbe tanzt!«

„Já chci do kočárku!“ křičelo děvče loupežníkovo, kterémuž pro jeho tvrdošíjnost všecko k vůli státi se musilo.

»Ich will in den Wagen hinein!« sagte das kleine Räubermädchen.

Gerda a děvče loupežníkovo seděly v kočárku a koník s kočárkem uháněl cestou necestou hloub a hlouběji do lesa.
Děvče loupežníkovo bylo tak velké jako Gerda, ale silnějšího těla, širokých ramen a hnědé kůže. Oči její byly jako uhel černé a pohled její téměř zasmušilý. I vzalo Gerdu kolem pasu, řkouc:

Und sie wollte und mußte ihren Willen haben, denn sie war so verzogen und so hartnäckig! Sie und Gerda saßen drinnen, und so fuhren sie über Stock und Stein tiefer in den Wald hinein. Das kleine Räubermädchen war so groß, wie Gerda, aber stärker, breitschultriger und von dunkler Haut; die Augen waren ganz schwarz; sie sahen fast traurig aus. Sie faßte die kleine Gerda um den Leib und sagte:

„Pokud já se na tebe nehněvám, nesmějí tebe zabíti. Jistě že jsi nějaká princezka?“

»Sie sollen Dich nicht schlachten, so lange ich Dir nicht böse werde. Du bist wohl eine Prinzessin?«

„Nikoli,“ odpověděla Gerda a vypravovala děvčeti všecko, čehož se až posud dožila a jak velice ráda má chlapečka Kaje.

»Nein!« sagte Gerda und erzählte ihr Alles, was sie erlebt hatte, und wie sehr sie den kleinen Kay lieb hätte.

Loupežníkovo děvče pohlíželo na ni okem neveselým a přisvědčovalo ji hlavou, řkouc: „Nesmějí tebe zabíti, i kdybych se na tebe rozhněvala, neboť potom zabiju tě sama.“ Na to utřelo Gerdě uslzené oči a líčko a schovalo obě ruce do teplého a měkounkého rukávce.

Das Räubermädchen betrachtete sie ganz ernsthaft, nickte ein wenig mit dem Kopfe und sagte: »Sie sollen Dich nicht schlachten, selbst wenn ich Dir böse werde; dann werde ich es schon selbst thun!« Und dann trocknete sie Gerda’s Augen und steckte ihre beiden Hände in den schönen Muff, der so weich und warm war.

Za chvíli kočárek zastavil, neboť byly již přijely až na dvůr loupežnického hradu, jehož vysoké hradby a zdě shora až k zemi trženy byly. Vrány a kavky hnízdily v dírách a v tu chvíli z nich vylétaly; hrozní psi, vlkodavci, kteří by i člověka pohltili, radostí kolem nich poskakovali, ale bez štěkotu, nebo štěkati nesměli.

Nun hielt die Kutsche still; sie waren mitten auf dem Hofe eines Räuberschlosses; dasselbe war von oben bis unten geborsten; Raben und Krähen flogen aus den offenen Löchern, und die großen Bullenbeißer, von denen jeder aussah, als könnte er einen Menschen verschlingen, sprangen hoch empor; aber sie bellten nicht, denn das war verboten.

V ohromné starobylé síni, všude začouděné, hořel na podlaze oheň; kouř vystupoval od podlahy vzhůru, hledaje sobě sám východu, kterým by ušel; v kotli velikém nad ohněm visícím vařila se polívka, a na rošti otáčeli se zajíci a králíci.

In dem großen, alten, verräucherten Saale brannte mitten auf dem steinernen Fußboden ein helles Feuer; der Rauch zog unter der Decke hin und mußte sich selbst den Ausweg suchen; ein großer Braukessel mit Suppe kochte, und Hasen, wie Kaninchen wurden an Spießen gebraten.

„Dnes budeš spáti se mnou u mých zamilovaných zvířátek,“ pravilo loupežníkovo děvče ku Gerdě, a po večeři odebrali se do kouta, kdež na slámě ustláno bylo.

»Du sollst diese Nacht mit mir bei allen meinen kleinen Thieren schlafen,« sagte das Räubermädchen. Sie bekamen zu essen und zu trinken und gingen dann nach einer Ecke, wo Stroh und Teppiche lagen.

Nad nimi sedělo na bidélkách hejno holubův a zdálo se, že spějí; ale někteří z nich obrátili se, když obě děvčata k spaní se ukládala.

Oben darüber saßen auf Latten und Stäben mehr als hundert Tauben, die alle zu schlafen schienen, sich aber doch ein wenig drehten, als die beiden kleinen Mädchen kamen.

„Ti holubi všichni jsou moji,“ pravilo děvče loupežníkovo a chytivši jednoho holuba za nožky tak silně jim klátilo, že ubohé holoubě bolesti křídloma mlátilo.

»Die gehören mir alle!« sagte das kleine Räubermädchen und ergriff rasch eine der nächsten, hielt sie bei den Füßen und schüttelte sie, daß sie mit den Flügeln schlug.

„Dej mu hubičku!“ přikazovalo Gerdě a hodilo ji holoubě do tváří.

»Küsse sie!« rief sie und schlug sie Gerda ins Gesicht.

„Tu sedí ta vrtkavá zběř,“ vypravovalo děvče dále, ukazujíc na holubí poklop na zdi, v němž dva holubi seděli.

»Da sitzen die Waldcanaillen,« fuhr sie fort und zeigte hinter eine Anzahl Stäbe, die vor einem Loche oben in der Mauer eingeschlagen waren.

„Ta zběř hned ulítne, není-li zavřena. A tam můj znejmilejší bečák,“ a přitáhlo k sobě mladého soba, chytíc ho za dlouhý paroh a sob uvázaný za měděný kroužek na krku zabečel.

»Das sind Waldcanaillen, die beiden; die fliegen gleich fort, wenn man sie nicht ordentlich verschlossen hält; und hier steht mein alter liebster Bä!« Und sie zog ein Rennthier am Horne, welches einen blanken kupfernen Ring um den Hals trug und angebunden war.

„Ten také musí býti na provaze, sice by nám upláchl. Každý večer lochtám ho na krku ostrým nožem a toho se bojí velice.“

»Den müssen wir auch in der Klemme halten, sonst springt er von uns fort. An jedem Abend kitzle ich ihn mit meinem scharfen Messer am Halse, davor fürchtet er sich so!«

A hned vytáhlo děvče ze skuliny ve stěně nůž dlouhý a jelo jeho plochou po krku parohatého soba. Ubohý sob kopal zadníma nohama, děvče se tomu smálo, a Gerdu k sobě pod koženou plachu přitáhlo.

Und das kleine Mädchen zog ein langes Messer aus einer Spalte in der Mauer und ließ es über des Rennthiers Hals hingleiten; das arme Thier schlug mit den Beinen aus, und das kleine Räubermädchen lachte und zog dann Gerda mit in das Bett hinein.

„Což pak béřeš nůž s sebou, když jdeš spát?“ tázala se Gerda, pohlížejíc ouzkostlivě na dlouhý nůž.

»Willst Du das Messer behalten, wenn Du schläfst?« fragte Gerda und blickte etwas furchtsam nach demselben hin.

„Spávám denně s nožem v ruce,“ odpovědělo děvče loupežníkovo. „Člověk neví, co se státi může. — Vypravuj mi ještě jednou, co všecko víš o chlapci Kajovi a proč jsi se vydala do světa.“

»Ich schlafe immer mit dem Messer!« sagte das kleine Räubermädchen. »Man weiß nie, was vorfallen kann. Aber erzähle mir nun wieder, was Du mir vorhin von dem kleinen Kay erzähltest, und weshalb Du in die weite Welt hinausgegangen bist.«

A Gerda vypravovala podruhé všecko od počátku až do konce; dvé divokých holubův k tomu vrkalo, a ostatní holubi spali.

Und Gerda erzählte wieder von vorn, und die Waldtauben kurrten oben im Käfig, und die andern Tauben schliefen.

Děvče vzalo Gerdu kolem krku a držíc v druhé ruce nůž usnulo. Než Gerda ani oka nezamhouřila nevědouc, bude-li druhý den živa nebo mrtva.

Das kleine Räubermädchen legte ihren Arm um Gerda’s Hals, hielt das Messer in der andern Hand und schlief, daß man es hören konnte; aber Gerda konnte ihre Augen durchaus nicht schließen; sie wußte nicht, ob sie leben oder sterben würde.

Loupežníci seděli posud okolo ohně, zpívajíce a popíjejíce vesele, a stará loupežnice, aby měli vyražení, poskakovala a metala kozelce.

Die Räuber saßen rings um das Feuer, sangen und tranken, und das Räuberweib überkegelte sich.

Ubohá Gerda zhrozila se toho strašlivého podívání.

O! es war ganz gräulich für das kleine Mädchen mit anzusehen.

Tu se ozvali oba divocí holubi: „Vrk! vrk! Viděli jsme chlapce Kaje. Bílá slípka táhla jeho sáňky, on seděl v saních sněhové královny a vyjížděl z lesa, kdež jsme v hnízdě jako mláďata leželi. Foukla na nás a na ostatní mláďata a všechny kromě nás dvou pošly. Vrk! Vrk!“

Da sagten die Waldtauben: »Kurre! Kurre! Wir haben den kleinen Kay gesehen. Ein weißes Huhn trug seinen Schlitten; er saß im Wagen der Schneekönigin, welcher dicht über den Wald hinfuhr, als wir im Neste lagen; sie blies auf uns Junge, und außer uns beiden starben Alle. Kurre! Kurre!«

„Co tam nahoře povídáte?“ tázala se Gerda. „Kam jela sněhová královna? Máte o tom zprávy?“

»Was sagt Ihr dort oben?« rief Gerda. »Wohin reiste die Schneekönigin? Wißt Ihr etwas davon?«

„Jela nejspíše do krajin Lapoňských; tam jsou věčné sněhy a věčné ledy. Zeptej se soba, jenž tamto na provaze uvázán jest.“

»Sie reiste wahrscheinlich nach Lappland, denn dort ist immer Schnee und Eis! Frage das Rennthier, welches am Stricke angebunden steht!«

„Tam je milo býti. Jsou tam sněhy a ledy,“ pravil sob. „Tam se proháníme na svobodě po velikých blýskavých rovinách a dolinách. Tam má sněhová královna svůj letní byt, ale její letohrádek je ještě dáleji u půlnoční točny na největším z tří ostrovů, jež slovou „Špicbergy“.“

»Dort ist Eis und Schnee, dort ist es herrlich und gut!« sagte das Rennthier. »Dort springt man frei umher in den großen glänzenden Thälern! Dort hat die Schneekönigin ihr Sommerzelt; aber ihr festes Schloß ist oben, gegen den Nordpol hin, auf der Insel, die Spitzbergen genannt wird!«

„Ach Kaji, můj zlatý Kaječku!' povzdychla Gerda.

»O Kay, kleiner Kay!« seufzte Gerda.

„Teď tiše lež a spi,“ pravilo k ní děvče loupežníkovo, „sice do tebe vrazím nůž!“

»Du mußt still liegen!« sagte das Räubermädchen; »sonst stoße ich Dir das Messer in den Leib!«

Ráno na to vypravovala Gerda děvčeti všecko, co ji holubi pověděly; děvče hledělo na ni zasmušile a přisvědčujíc hlavou, pravilo: „Co do toho!“ ale obrátíc se k parohatému sobovi tázalo se ho: „Víš-li pak, kde leží Lapoňské krajiny?“

Am Morgen erzählte Gerda ihr Alles, was die Waldtauben gesagt hatten, und das kleine Räubermädchen sah ganz ernsthaft aus, nickte aber mit dem Kopfe und sagte: »Das ist einerlei! Das ist einerlei!« — »Weißt Du, wo Lappland ist?« fragte sie das Rennthier.

Sob jiskře očima, odpověděl: „Kdož by to lépe věděl, nežli já? Tam jsem se narodil, tam jsem byl vychován, tam jsem se proháněl po planinách!“

»Wer könnte es wohl besser wissen, als ich?« sagte das Thier, und die Augen funkelten ihm im Kopfe. »Dort bin ich geboren und erzogen; dort bin ich auf den Schneefeldern herumgesprungen!«

„Poslechni,“ pravilo děvče ku Gerdě, „všichni naši mužové jsou mimo dům, jen matka je doma a zůstane doma. K polednímu pívá matka z naši veliké láhve páleného a potom si zdřímne. Až usne, chci pro tebe něco učiniti.“

»Höre!« sagte das Räubermädchen zu Gerda; »Du siehst, alle unsere Mannsleute sind fort; nur die Mutter ist noch hier, und die bleibt; aber gegen Mittag trinkt sie aus der großen Flasche und schlummert hernach ein wenig darauf; — dann werde ich etwas für Dich thun!«

A děvče loupežníkovo vyskočivši z postele, běželo k matce, vzalo ji okolo krku a tahalo ji za bradu. „Dobré jitro, moje jediná stará kozičko!“

Nun sprang sie aus dem Bette, fuhr der Mutter um den Hals, zog sie am Bart und sagte: »Mein einzig lieber Ziegenbock, guten Morgen!«

a matka dala ji štilec do nosu, že děvčeti tváře zčervenaly a zmodraly a tak se dělo z lásky dětinské a z lásky mateřské.

Und die Mutter gab ihr Nasenstüber, daß die Nase roth und blau wurde; und das geschah Alles aus lauter Liebe.

Když potom matka notně si přihnula a usnula, odebralo se děvče k parohatému sobovi a promluvilo k němu: „Bylo by mně velikým potěšením, kdybych tě ostrým nožíkem dnes ještě jednou polechtala. Tak roztomile se při tom ušklíbáš, ale nechci. Odvážu tebe a pustím na svobodu, aby jsi se podíval domů. Avšak poletíš tam s touto holčičkou, a zaneseš ji na letohrádek sněhové královny, kde její kamarád nyní mešká.

Als die Mutter dann aus ihrer Flasche getrunken hatte und darauf einschlief, ging das Räubermädchen zum Rennthier hin und sagte: »Ich könnte große Freude davon haben, Dich noch manches Mal mit dem scharfen Messer zu kitzeln, denn dann bist Du so possierlich; aber es ist einerlei; ich will Deine Schnur lösen und Dir hinaushelfen, damit Du nach Lappland laufen kannst; aber Du mußt tüchtig Beine machen und dieses kleine Mädchen zum Schlosse der Schneekönigin bringen, wo ihr Spielkamerad ist.

Vždyť jsi slyšel, co mne vypravovala, neboť mluví hezky nahlas a zřetelně, a ty také rád nasloucháš!“

Du hast wohl gehört, was sie erzählte, denn sie sprach laut genug, und Du horchtest!«

A parohatý sob vyskočil radostí až do stropu. Děvče loupežníkovo posadilo Gerdu na soba a dalo ji do malého sedla, aby mohla pohodlněji seděti a ještě ji k sedlu přivázalo.

Das Rennthier sprang vor Freuden hochauf. Das Räubermädchen hob die kleine Gerda hinauf und hatte die Vorsicht, sie fest zu binden, ja sogar, ihr ein kleines Kissen zum Sitzen zu geben.

„Co škodí?“ pravilo k ní, „tu máš své koženné botky, neboť máš před sebou cestu studenou a dalekou, ale rukávec koženný sobě nechám, neboť je velmi krásný. Za něj, aby ti ruce nezábly, dám ti veliké islandské rukavice moji matky; půjdou tobě až na lokte a také hřejou. Jen do nich! Dobrá! Teď vyhlížíš jako moje matka, když se kaboní!“ —

»Da hast Du auch Deine Pelzstiefeln,« sagte sie, »denn es wird kalt; aber den Muff behalte ich, der ist gar zu niedlich! Darum sollst Du aber doch nicht frieren. Hier hast Du meiner Mutter große Fausthandschuhe, die reichen Dir gerade bis zum Ellenbogen hinauf. Krieche hinein! — Nun siehst Du an den Händen gerade aus, wie meine häßliche Mutter!«

A Gerda dala se radostí do hlasitého pláče;

Und Gerda weinte vor Freuden.

než děvče k ní pravilo: „I přestaň brečeti! Právě teď bys měla býti veselá! Tu máš ještě dva bochníky a kus uzeniny, abys nejela o hladu.“

»Ich kann nicht leiden, daß Du grinsest!« sagte das kleine Räubermädchen. »Jetzt mußt Du gerade recht froh aussehen! Und da hast Du zwei Brode und einen Schinken: nun wirst Du nicht hungern.«

I přivázalo chleby a uzeninu sobovi na záda, otevřelo dveře, zavolalo tam všechny psy, uřízlo dlouhým nožem provaz a pravilo k parohatému: „Utíkej, leť! ale měj pozor na malé děvčátko, které neseš!“

Beides wurde hinten auf das Rennthier gebunden; das kleine Räubermädchen öffnete die Thüre, lockte alle die großen Hunde herein, durchschnitt dann den Strick mit ihrem scharfen Messer und sagte zum Rennthiere: »Laufe denn! Aber gib recht auf das kleine Mädchen Acht!«

Gerda dala děvčeti s Bohem a sob s ní ujížděl přes křoví a rovy, lesem a stepem, dále a dále k půlnoci.

Und Gerda streckte die Hände mit den großen Fausthandschuhen gegen das Räubermädchen aus und sagte Lebewohl, und dann flog das Rennthier über Stock und Stein davon, durch den großen Wald, über Sümpfe und Steppen, so schnell es nur konnte.

Po cestě vyli vlci a havrani a vrány kvákali. Blsk! blsk! Na nebi se silně kmitati počalo a celé nebe se červenalo.

Die Wölfe heulten und die Raben schrieen. — »Fut! Fut!« ging es am Himmel. Es war gleichsam, als ob er roth nießte.

„To je moje záře půlnoční,“ pravil sob radostně. „Jen pohleď, jak krásně se červená a nám na cestu svítí!“ a sob letěl ještě rychleji a letěl několik dnův a několik nocí. —
Potrava, již Gerda na cestu měla, byla již ztrávena a ona dojela na rychlém sobu až do Lapoňska.

»Das sind meine alten Nordlichter!« sagte das Rennthier; »sieh, wie sie leuchten!« Und dann lief es noch schneller davon, Tag und Nacht. Die Brode wurden verzehrt, der Schinken auch, und dann waren sie in Lappland.

Příběh šestý. O dvou stařenách

Sechste Geschichte. Die Lappin und die Finnin

I zastavili se u chatrné chalupy, u velmi nepatrného obydlí lidského. Střecha šla až k zemi, a dvéře v ní byli tak nízké, že lidé jen po břiše tam a ven dostati se mohli.

Bei einem kleinen Hause hielten sie an; es war so jämmerlich; das Dach ging bis zur Erde hinunter, und die Thüre war so niedrig, daß die Familie auf dem Bauche kriechen mußte, wenn sie heraus oder hinein wollte.

V chalupě byla jen stará Laponka a pekla ryby nad lampou, v níž rybí tuk hořel. Sob dal se ihned do vypravování a vykládal stařeně příběhy Gerdiny a své; ale příběhy své vykládal napřed, protože je pokládal za mnohem důležitější. Děvče bylo od zimy tak skřehlé, že ani mluviti nemohlo.

Hier war außer einer alten Lappin, welche bei einer Thranlampe Fische kochte, Niemand zu Hause; und das Rennthier erzählte Gerda’s ganze Geschichte, aber zuerst seine eigene, denn diese erschien ihm weit wichtiger; und Gerda war so angegriffen von der Kälte, daß sie nicht sprechen konnte.

„Ach vy ubožátka!“ pravila stařena, když byla celou povídku uslyšela, „máte ještě před sebou velmi dalekou cestu. Přes sto mil musíte dále; neboť tam teprv bydlí sněhová královna v své zahradě a osvěcuje své síně světlem zamodralým.

»Ach, ihr Armen!« sagte die Lappin; »da habt ihr noch weit zu laufen! Ihr müßt über hundert Meilen weit in Finnmarken hinein, denn da wohnt die Schneekönigin auf dem Lande und brennt jeden Abend bengalische Flammen.

Počkejte, napišu pozdravení paní Zimové na sušenou tresku, proto že papíru nemám, dejte ji ty řádky, ona vám dá zprávy jistější nežli já.“

Ich werde ein paar Worte auf einen trocknen Stockfisch schreiben; Papier habe ich nicht; den werde ich Euch für die Finnin dort oben mitgeben; sie kann Euch besser Bescheid ertheilen, als ich!«

Gerda se teplem poznenáhla zotavila; stará Laponka dala ji jíst a pít, napsala několik řádků na sušenou tresku, požádala Gerdu, aby psaní dobře uschovala, posadila ji na soba, přivázala ji k sedlu a rychlonohý parohatec unášel ji dále a dále k půlnoci.

Und als Gerda nun erwärmt worden war und zu essen und zu trinken bekommen hatte, schrieb die Lappin ein paar Worte auf einen trocknen Stockfisch, bat Gerda, wohl darauf zu achten, band sie wieder auf dem Rennthiere fest, und dieses sprang davon.

Fi, fu! húš! fičelo a hučelo povětřím; po celou noc hořely pěkně zamodralé ohně na dalekém obzoru a konečně dorazily sob a Gerda až k obydlí paní Zimovy, k nepatrné chaloupce, a zatloukli na komín, neboť chalupa dveří neměla.

»Fut! Fut!« ging es oben in der Luft; die ganze Nacht brannten die schönsten blauen Nordlichter; — und dann kamen sie nach Finnmarken und klopften an den Schornstein der Finnin, denn die hatte nicht einmal eine Thüre.

V chaloupce nízké bylo nesmírné horko. Paní Zimová, rozená Čuchonka, byla osobička malá a učiněná nešvára, a neměla na sobě ani rouška.

Da war eine Hitze drinnen, daß die Finnin selbst fast völlig nackt ging; sie war klein und ganz schmutzig;

I hned svlékla Gerdě šaty a rukavice, a zula ji kožené botky, aby ji příliš horko nebylo; sobovi dala mezi parohy kus ledu, a pak se dala do čtení psaných řádkův na usušené tresce.

gleich löste sie die Kleider der kleinen Gerda und zog ihr die Fausthandschuhe und Stiefeln aus, denn sonst wäre es ihr zu heiß geworden, legte dem Rennthier ein Stück Eis auf den Kopf und las dann, was auf dem Stockfisch geschrieben stand:

Třikráte přečetla, co na tresce psáno bylo, a že to již na zpaměť věděla, hodila tresku do hrnce, v němž sobě oběd vařila, neboť k tomu hodila se usušená ryba a paní Zimová nechtěla, aby treska jinak na zmar přišla.

sie las es drei Mal, und dann wußte sie es auswendig und steckte den Fisch in den Suppenkessel, denn er konnte ja gegessen werden, und sie verschwendete nie etwas.

Když sob se dal do vypravování, mhourajíc Čuchonka očima, ani slovíčka k tomu neprohodila, a sob pravil k ní:

Nun erzählte das Rennthier zuerst seine Geschichte, dann die der kleinen Gerda; und die Finnin blinzelte mit den klugen Augen, sagte aber gar nichts.

„Tys paní velmi rozšafná a tak rozumná, že všechny čtyry větry ouškem u jehly protáhneš, a z nich uzel uděláš. Rozváže-li plavec trochu uzel, může plouti dobrým větrem, porozváže-li uzel trochu více, zmáhá se vítr, a rozváže-li uzel celý, nastává bouře, kteráž lesy kácí.

»Du bist so klug,« sagte das Rennthier; »ich weiß, Du kannst alle Winde der Welt in einen Zwirnfaden zusammenbinden; wenn der Schiffer den einen Knoten löst, so erhält er guten Wind, löst er den andern, dann weht es scharf, und löst er den dritten und vierten, dann stürmt es, daß die Wälder umfallen.

Nedala-li bys dobrotivě tomu děvčeti napíti se nápoje silného, po němž by nabylo síly za dvanácte mužův, aby s královnou sněhovou v zápas jíti mohla?“

Willst Du nicht dem kleinen Mädchen einen Trank geben, daß sie Zwölf-Männer-Kraft erhält und die Schneekönigin überwindet?«

„Síly za dvanácte mužův?“ ozvala se Čuchonka, „ano, ano, to by snad pomohlo!“

»Zwölf-Männer-Kraft?« sagte die Finnin. »Ja, das würde viel helfen!«

šla pro svazek kůži, jež pod závorou měla, a vytáhši jednu kůži, roztáhla ji na podlahu. Na kůži bylo vymalováno všelijaké a podivné písmo a Čuchonka dala se do čtení písma a tak horlivě četla, že ji s čela pot proudem tekl.

Und dann ging sie nach einem Brette, nahm ein großes zusammengerolltes Fell hervor und rollte es auf; da waren wunderbare Buchstaben darauf geschrieben, und die Finnin las, daß ihr das Wasser von der Stirn herunterlief.

Parohatec prosil po druhé za děvče velmi horlivě a děvče s okem slzavým tak úpěnlivě k ženě pohlíželo, že stařenka znova očima mhourala a parohatce stranou do kouta zatáhla. Tam kladouc jemu kus čerstvého ledu mezi parohy, něco mu do ucha šeptala:

Aber das Rennthier bat wieder so sehr für die kleine Gerda, und Gerda blickte die Finnin mit so bittenden Augen voller Thränen an, daß diese wieder mit den ihrigen zu blinzeln anfing und das Rennthier in einen Winkel zog, wo sie ihm zuflüsterte, während es wieder frisches Eis auf den Kopf bekam:

„Chlapec Kaj je skutečně u sněhové královny, má se tam velmi dobře a domnívá se, že je tam nejkrásnější krajina na celém světě. A toho se domnívá proto, že mu do oka padlo sklenné zrnko z rozbitého čarodějného zrcadla. Ta střepinka musí z oka ven, jinak by z něho nikdy nebyl muž hodný a řádný a královna sněhová měla by ho i budoucně v moci své.“

»Der kleine Kay ist freilich bei der Schneekönigin und findet dort Alles nach seinem Geschmacke und Gefallen und glaubt, es sei der beste Ort in der Welt; aber das kommt davon, daß er einen Glassplitter in das Herz und ein kleines Glaskörnchen in das Auge bekommen hat; die müssen zuerst heraus, sonst wird er nie wieder ein Mensch, und die Schneekönigin wird die Gewalt über ihn behalten!«

„Což pak bys nemohla holce něco dáti, aby tím nabyla moci nad každým?“

»Aber kannst Du nicht der kleinen Gerda etwas eingeben, sodaß sie Gewalt über das Ganze erhält?«

„Větší moc, než jakou nyní již má, dáti nemohu. Což nevidíš, jak je veliká, jak mocná? Lidé i zvířata musí ji býti k službám a bosýma nohama dostala se tak daleko do světa!

»Ich kann ihr keine größere Gewalt geben, als sie schon besitzt; siehst Du nicht, wie groß die ist? Siehst Du nicht, wie Menschen und Thiere ihr dienen müssen, wie sie auf bloßen Füßen so gut in der Welt fortgekommen ist?

Ji netřeba, aby od nás nabyla moci nové. Mocná je, protože je dítě hodné a nevinné.

Sie kann nicht von uns ihre Macht erhalten; die sitzt in ihrem Herzen; sie besteht darin, daß sie ein liebes unschuldiges Kind ist.

Je-li ji nemožno, dostati se ku sněhové královně a vyndati chlapci z oka i ze srdce střepinu čarodějnou, my oba toho nedokážeme, my ji pomocí svou přispěti nemůžeme. —

Kann sie nicht selbst zur Schneekönigin hineingelangen und das Glas aus dem kleinen Kay bringen, dann können wir nicht helfen!

Dvě mile odtud začíná zahrada sněhové královny; až tam dones děvče, posaď ji u velikého keře, jenž v sněhu vykvetl, a plný jest ovoce červeného. Tam s ní, kmotře rohatý, mnoho caviků nedělej a vrať se raději hezky rychle sem.“

Zwei Meilen von hier beginnt der Schneekönigin Garten; dahin kannst Du das kleine Mädchen tragen; setze sie beim großen Busche ab, welcher mit rothen Beeren im Schnee steht; halte keinen Gevatterklatsch, sondern spute Dich, hierher zurückzukommen!«